čtvrtek 8. srpna 2013

23. kapitola

Ten pohled byl nad mé chápání. Děti byly všude. Batolily se všude nebo byly kojeny. Plakaly a dělaly kravál.
Usmál jsem se při tom výhledu. Nevěděla jsem, jak to udělali, ale věděla jsem, že to byl on.
„Myslel jsem, že nesnášíš děti.“ Usmál se sarkasticky Will.
Vzala jsem vodu, kterou nabízel a pomalu se napila. Umírala jsem hlady a dehydratací a pravděpodobně mi bylo pořád zle ze zranění hlavy z minulého dne.
„Jak?“
Vypadal naštvaně. Ne, nasraně. Vypadal nasraně. „Sledovali jsme tvou stopu ráno. Když jsme zjistili, co jsi udělala, nemohli jsme se dostat dovnitř, tak jsme se rozhodli počkat venku a sledovat, kterým východem vyjdeš se strážemi střílejícími po tobě.“

Jsem ohromená.
„Seděli jste u každého východu?“
„Spárovali jsme se. Bylo dost zřejmé, co jsi udělala, když začal výbuch a kouř začal plnit oblohu.“
„Tolik jich to zvládlo. Ztratili jsme někoho z nás?“ zeptala jsem se.
„Ztratili jsme dva včera v té obří sračce nazvané přepadení. Byli zastřeleni, když se snažili zachránit Muriel.“ Jeho pohled se do mě propaloval. Cítila jsem se zle. Přidala jsem se na seznam lidí, kterým jsem zavinila smrt.
Zavrtěl hlavou, jako kdyby mi četl myšlenky a posadil se vedle mě. „Ty nejsi zodpovědná. Muriel jim domluvila. Všichni vědí, že to není tvoje chyba.“
Tohle nic neměnilo. Usrkla jsem si vody. Jsem na vině.
V ruce mi najednou píchlo, jako kdyby to bylo opožděná reakce. Podívala jsem se na své triko nasáklé krví. Vytáhla jsem ho a trhla jsem sebou. Kulka škrábla mou paži. Byl tam silný škrábanec, který si propálil cestu po mém levém bicepsu.
Leo byl vedle mě a olizoval mi ruku. Pohladila jsem mu hlavu. „To nic není. Jen škrábanec.“
Mona přišla a usmála se. „Ty jsi ale bláznivá holka. To ti říkám. Posouváš hranice, šílenče.“
Will si odfrkl a odešel. Pořád vypadal nasraně.
Mona trochu natrhla mé triko a podívala se. Vytáhla mé triko a podívala se na inkoustové značky na mé hrudi a rukou.
„Tyhle jsou zanícené. Tohle se zanítí.“ Ukázala na ránu od kulky.
Pokrčila jsem rameny. „Ukázala jsem se v táboře v horším stavu, než jsem teď.“
Její oči se zaleskly. Předstírala, že se dívá na mé rány, ale šeptala mi do ucha. „Musíš dovést tyto ženy do útočiště. Nemohou zůstat v táboře s Marshallem a ostatními. Nemají dost jídla a zásob pro všechny tyto ženy. Navíc jsi tak trochu ukázala Marshalla ve špatném světle. Sama jsi zachránila víc jak padesát žen a dětí.“
Srdce se mi zastavilo. „CO? Ne, měla jsem pomoc.“
Jemně přikývla. „Nevezme klidně, že jsi vedla misi na záchranu všech těchto žen. Lidé se budou ptát, proč to nikdy neudělal.“
„Je to debil. Lidé by se měli ptát, co tam nahoře dělá.“
„Každopádně je musíš vzít tam, kde se jich nebude moct dotknout.“
„Ví, že budeme muset šplhat celou tu cestu do útočiště se všemi těmi dětmi a těhotnými ženami?“ Zašeptala jsem tak tiše, aby mě mohla ještě slyšet. Ví, na koho se ptám. Kývla.
„Jaký byl jeho názor?“
Tiše se zasmála. „Zlato, přišel a zachránil tě. Tohle je vše, co získal.“
Můj žaludek hřál, ale protočila jsem oči. „Udělal to samé pro Star. Jsem si dost jistá, že vím, co chce. Jakmile to dostane, budu jen další jako ona. Podívej se na způsob, jak ji nyní vodí kolem. Následuje ho jako ztracené štěně.“
Mona si překřížila ruce. „Není to přesně takhle.“
Nadzvedla jsem obočí a tváře mi zčervenaly. „Slyšela jsem vás všechny mluvit tu minulou noc. Nazývali ji povolnou. Možná nevím hodně věcí, ale vím, co to znamená.“
Teď byla s červenáním řada na ní.
Kývla jsem. „Jak jsem si myslela. Každopádně ta věc se ztraceným štěnětem není moje starost. Mám ráda být hrdinkou a ne usmívající se slečinkou.“
Mona vyčistila mou ránu mastí ze své sady. „Dobře, to je to, co mám na tobě nejraději.“
Vzdychla jsem. „Má babička mi vždycky říkala, abych se nezamilovala do chlapců, kteří se starají o to, jak vypadají nebo hrají v kapele.“
Mona se zasmála. „To zní jako rada.“
Nemohla jsem si ho přestat představovat, jak zpívá a hraje na kytaru. Způsob, jakým se hýbou jeho rty, když zpívá, mě nutí cítit se divně, dobře divně. „Jo, no, přineslo mi to hodně dobrého. Vždy jsem musela dělat tou těžší cestou, jak se zdá.“
Zavázala mi to a usmála se. „Když mluvíme o těžších cestách, já a Joe půjdeme s vámi. Do útočiště. Máme dost Marshalla a jeho blbostí. Sedí na té prokleté hoře a plánuje věci, které se nikdy neuskuteční.“
Nevěděla jsem, co ta slova znamenají, ale mohla jsem hádat. „Také není můj oblíbenec.“
Podívala jsem se na velkou skupinu, kterou teď máme s sebou. Jsou tu všude těhotné ženy a malé děti. Nejstarším ještě nejsou dva roky, protože to je věk, kdy je doktoři berou. Budou nesnášet dvoudenní pochod do útočiště. Bude to trvat víc jak čtyři. Založila jsem si ruce a podívala se na Monu, „Vezmu je do tábora. Marshall a ostatní lidé tam mi můžou políbit zadek. Na jeden den se tam zastavíme a pak další ráno odejdeme. Přežijí, když se na jeden den rozdělí a jídlo a zásoby.“
Mona se na mě podívala a kývla. „Dobře, pokud to tak chceš udělat.“
„Nejsem ve vedení, Mono. Akorát nevidím způsob, jak by to všechny tyto děti zvládly tak daleko bez alespoň jednoho dne pomoci.“
Zvedla na mě obočí. „Jsi si jistá, že nejsi ve vedení?“
Zamračila jsem se. „Jo. Pozitivní.“ Will je ve vedení. Vyhýbá se tomu stejně jako já, ale vím, že všichni ho poslouchají, když na tom záleží. Rozhlédla jsem se po táboře a upila z vody.
Všimla jsem si, že nové dívky vypadají jinak než zbytek z nás. Jsou zářivé a čisté.
Ušklíbla jsem se. „Jsem si dost jistá, že nebudeme mít nedostatek mužských dobrovolníků na pomoc s nimi.“
Zasmála se. „Jsou to všechno zdravé a plodné mladé ženy. Nezmiňuji to, jak pěkné všechny jsou.“
Podívala jsem se na ní. „Je to děsivé, že ano?“
Kývla. „Hodně. Jako roboti.“
Nevěděla jsem, o čem mluví, ale přikývla jsem. Roboti musí být opravdu hezcí.
Will si povídal s jednou ženou, která měla malé dítě v náruči. Vypadalo to, že ji znal. Zajímalo mě, jestli některé z těch dětí jsou jeho. Znechucovalo mě to. Věděla jsem, že to není fér.
Joe odtáhl Monu pryč a já si toho stěží všimla. Jsem ztracená v myšlenkách a úsměvech. Nemohla jsem si pomoct, ale milovala jsem skutečnost, že Mary bude nasraná, až se tam dostaneme. Je tu alespoň padesát, ne-li sedmdesát pět nádherných mladých žen v naší skupině. Maru už nebude v táboře zvláštností. Zajímalo mě, kolik jich políbí stejně jako mě. Cítila jsem, jak mé tváře červenají, když jsem zvedla své prsty ke rtům. Cítila jsem se zmatená z ní a z jejích polibků. Necítila jsem, že bych chtěla, aby byla má milenka, ale neprotestovala bych proti polibkům. Byly pěkné.
„Přemýšlíš o mně?“
Podívala jsem se na Willa. Zavrtěla jsem hlavou a červenala se ještě víc.
Pořád vypadal nasraně. „Na mého bratra?“
Zamračila jsem se.
Zavrtěl hlavou, „Potom snad ani nechci vědět, kdo další tě mohl políbit.“
Byla jsem unavená a stále se cítila zle a teprve se stmívalo. Vstala jsem a odcházela. Chytil mě za paži, neuvědomil si, že jsem byla postřelená.
Škubla jsem se a vzlykla.
„Emmo, jsi v pořádku?“
Kývla jsem, ale kolébala jsem si ruku. „Postřelili mě.“
Vzdychl a přitáhl si mě k sobě. „Přestaň mě odstrkovat, Emmo. Nech mě se o tebe postarat.“ Zvedl mě a odnášel pryč od toho hluku. Bylo ho tu tolik. Všimla jsem si šumu ve svých uších, když jsme se dostali od něj daleko.
Ležela jsem úplně klidně v jeho náruči a nechala se užívat si moment jako dáma v nesnázích. Kvůli němu jsem chtěla být křehká a odevzdaná jen jemu. Ne zlomek vteřiny jsem zapřemýšlela, jestli Star byla schopná dívka a on ji zničil. Strnula jsem.
„Co?“
„Nic.“
Posadil mě na kládu. „Co? Cítil jsem, jak ses napjala.“
„To nic není. Jen jsem nad něčím přemýšlela.“
„A to bylo?“
„Byla Star i normální dívka nebo vždy byla jako štěně, které tě všude následuje? Zničil jsi ji?“
Zasmál se a promnul si oči. Vypadal vyčerpaně. „Ach Emmo. Doháníš mě k šílenství. Nemůžeš to prostě nechat být? Je to soukromé.“
Nakrčila jsem obočí. „Jo, můžu.“ Slezla jsem z klády a odcházela. Znovu mě chytil za paži a já zakřičela.
Škubl sebou. „Promiň. Pořád zapomínám.“
Zamumlala jsem. „Jo, znám přesně ten pocit. Sledovala jsem tě zpívat a být milý a zapomněla jsem, jaký opravdu jsi.“
Vypadal, jako by zadržoval dech, ale pak promluvil. „Byla surově znásilněná. Představ si tu nejhorší věc, na kterou můžeš pomyslet, že se stane patnáctileté dívce. Utíkal jsem, když jsem je uviděl. Všem jsem řekl, že jsem ji potkal na chovné farmě, ale není to tak úplně pravda. Byla vzadu v dodávce na parkovišti se čtyřmi z nich. Tam vzadu jich bylo pár. Byla to ta nejznepokojivější věc, jakou jsem kdy viděl.“
Otřásla jsem se a trochu se zašklebila. Ženy, které zůstaly pozadu. Jejich tváře mě budou strašit po zbytek mého života. Pamatovala jsem si je, jak sedí vzadu v dodávce. Pamatovala jsem si ten křik.
„Zachránil jsem ji. Zachránil jsem je. To jo ono.“
„Jak?“ Cítila jsem jako debil. Přála jsem si, abych to mohla vzít zpět.
„Zabil jsem je. Zabil jsem všechny čtyři. Od té doby byla velmi, no, velmi vděčná.“
Vděčná… Hnus… „Vděčná?“
„Myslí si, že jsem její rytíř v zářivé zbroji. Staral jsem se o ni. Jde tam, kam jdu já. Vaří pro mě a ostatní. Vděčná.“
Naštvaná slova vyšla z mých rtů. „Ona je vděčná, to je nechutné. Nechová se jako žádná oběť, kterou jsem kdy viděla. Ženy, které jsem viděla a byly znásilněné, byly plaché a stydlivé. Ona se chová jako děvka. Vždy je polonahá a visí na tobě.“
„Emmo!“
Věděla jsem, že bylo špatné tohle říct, ale takhle mi to přišlo. Nikdo před nimi nemluví o pravdivých věcech.
Udělal jeden svůj obří krok a chytil mě za paži. Nevykřikla jsem. Třásla jsem se. Jeho prsty se zatínaly přímo do mé rány.
Mírně se mnou zatřásl. „Proč říkáš tak strašné věci? Pokud někdy uslyším, že to říkáš znovu… podívej se na mě.“
Nebudu. Slzy zaplavily mé oči. Jeho prsty se zarývaly a rýpaly do mé střelné rány.
Naklonil svou tvář, ale já jsem odvrátila pohled. Dostala jsem se z jeho držení a utíkala jsem. Zamířil jsem zpět do tábora.
Když jeho ruka uchopila tentokrát mou nezraněnou ruku, Leo na něj skočil a srazil ho na zem. Vrčel Willovi u krku.
Obalila jsem svou ruku kolem rány a snažila se zastavit horkou tekutinu stékající mi po paži, kde mi to Mona stáhla. Jeho pohled zaznamenal červenou tekutinu prosakující mi pod prsty. Viděla jsem jeho lítost.
„Prostě ti nedokážu přestat ubližovat.“ Jeho slova zněla nějak zlomeně. Nezněly úplně. „Prostě mě tak štveš.“
Přes slzy jsem ho pořádně neviděla. Pořád jsem viděla muže, do kterého jsem šíleně zamilovaná. Pořád slyším jeho strašidelný hlas vyplňující temný les. „Myslím, že potřebuješ dívky jako je Star. Vždycky bude potřebovat, abys ji zachránil. Nejsou pro tebe pravou dívkou. Myslím, že to je to, co mám nejraději na tvém bratrovi. Prostě chce být se mnou. Nesnaží se mě převálcovat nebo zachraňovat. Udělej mi laskavost, až se vrátíme do tábora, prostě tam zůstaň. Nechci ani nepotřebuju tvou pomoc.“
Poprvé jsem viděla bolest v jeho tváři, skutečnou bolest.
Necítila jsem zadostiučinění, které jsem čekala. Srdce mě bolelo jako zlomené. Cítila jsem závrať. Odvrátila jsem se od té bolesti, kterou jsem způsobila a šla k Moně, které alespoň mohla opravit mou ruku. Nebyla jsem si jistá, co dělat se svým srdcem.
Druhý den, když jsem viděla tábor a vzrušení na tvářích všech, mělo by to být dostačující. Rodiny se shledaly. Manželé a manželky se objímaly v záplavě slz a polibků. Tohle měla být platba za bolest, ale mé srdce bylo pusté a prázdné.
Chodila jsem kolem a sledovala vesničany běžet ke svým blízkým a podobně i k cizincům. Slzy radosti a vzrušení byly všude, na každém kroku.
Pár tmavých očí mě pozoroval zpoza rohu. Usmála jsem se na ně. Zasmál se a zavrtěl hlavou. Ukázal na svůj stan a pak na mě. Šla jsem k němu, ale dost rychle. Pořád jsem byla v davu, když přiběhla Star a skočila do Willovy obří náruče. Trochu se mi zvedl žaludek. Objal ji. Slzy mi v hrdle vytvořily přehradu.
Marshall mě praštil do zad v něčem, co mělo být přátelské chlapské poplácání. Má malá záda z toho bolela. „Jsi opravdu osina v mým zadku. Měl jsem tě zabít, když jsem měl šanci. Nedělám si srandu. Věděl jsem, že s tebou budou problému v první minutě, kdy jsem tě potkal. Zatraceně chytrá a zatracené roztomilá.“ Přecházel po stanu, do kterého jsme vešli.
Stála jsem tam připravena přijmout jediné skutečné hubování, které jsem kdy podstoupila. Část mě chtěla plakat. Další moje část odmítla a potlačila usmrkaný výraz, který můj otec nenáviděl, z mé tváře.
Namísto křičení na mě, které jsem očekávala, jeho tvář zrůžověla a usmál se, „Jak? Jak jsi to udělala? Jak se jich tolik dostalo pryč?“
Byla jsem zmatená. Byl hodný. Hodnější.
„Štěstí.“ To bylo vše, co jsem mohla nabídnout.
Chvíli si mě prohlížel a pak propukl v nejděsivější smích, jaký jsem slyšela. Vyskočila jsem polekaná tím zvukem.
Leo stál u vstupu a vrčel. Zamávala jsem rukou u stehna jako signál.
„Ty drzá, zatracená mrcho. Štěstí. Ona říká štěstí.“ Otřel si oči. Očividně plakal z toho, jak hodně se smál. „Dobře, byl tam i jiný aspekt ve tvé misi, díky kterému byla úspěšná, kromě štěstí?“
Sledovala jsem jeho tmavé oči a opatrně kývla. „Našla jsem vědce, vašeho přítele, který mi řekl o sebedestrukčním zařízení ve sklepě. Je tam, kdyby se infikovaní dostali na farmu.“
Jeho oči se rozšířily. „Má ho každá farma?“
Znovu jsem kývla a cítila se z něj méně vyděšená. „Jo. Myslí, že to má hodně míst. Pořád se bojí infikovaných. Nedávno se dostaly na chovnou farmu, takže nainstalovali bomby, které vyhodí budovu do povětří.“
Jeho oči zářily. Něco tajil.
„Byla to dobrá práce. Jsi osina v zadku a já nemám ponětí, jak je všechny nakrmit, ale udělala jsi to úžasně. Slyšel jsem, že jsi to zvládla sama.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Leo hodně pomáhal.“
Naklonil hlavu k vrčícímu vlkovi ve vchodu do malého stanu. „Ten vlk?“
„Jo. A vlastně Will a každý, kdo dostal ven děti a mladší dívky. Já jsem vedla jen těhotenské a novorozenecké oddělení. A upřímně to byl váš přítel vědec, který to zařídil. Ne já. Hodně žen a dětí to nezvládly ven. Váš přítel také zemřel. Čestně. Nesl mladou ženu do bezpečí.“
„To se vždy říká, když někdo přijde o život.“
„Je to horší, když se to stane kvůli vám.“ Nečekala jsem, že mě bude utěšovat za mé chyby. Nepřekvapil mě s jakoukoliv laskavostí.
Hrál si se svými korálky a přemýšlel.“Kdy budeš znovu připravená?“
Nechápala jsem. „Co?“
„Nejbližší chovná farma je mnoho dní odsud, ale tvůj nápad s přepadením dodávky byl dost chytrý. Mohlo by to fungovat.“
Cítila jsem, jak uvnitř mě rostla panika. Chtěl, abych se tam vrátila.
Hluboký hlas promluvil za námi. „Měla pravdu, kdyby nebylo infikovaných, dostala by nás tam bez problému. Mohli jsme použít dodávku, abychom dostali žen pryč jednodušeji.“
Neohlídla jsem se. Nenáviděla jsem ho.
Marshall sledoval mou tvář a kývl na mě. „Můžeš se jít umýt, dítě.“ Otočila jsem se k odchodu, ale Will zabíral celý vstup do stanu. Nehnul se.
„Marshalle, myslím, že by měla zavést ženy do útočiště. Je to daleko a ukryté.“ Jeho obří hrud byla u mé tváře a kradla veškerý prostor, který jsem měla před sebou.
Otočila jsem se zpět k Marhallovi. Díval se na mě a dál si hrál s korálky. „Povedeš je? Myslel jsem, že bys mohla zamířit k další, jakmile se tvé rány zlepší.“
Will to znovu přerušil. „Marshalle, já a chlapi to zvládneme. Můžeme použít jakoukoli ženu z dodávky jako návnadu. Nemusí jít. Měla by jít do útočiště a zůstat tam.“
Nesnášela jsem ho. Snažil se mě schovat jako malou holku. Jako bych byla jeho zodpovědnost. Jako kdyby mluvil za mě.
Marshall mě sledoval. Zavrtěla jsem hlavou. „Potřebuju jen týden nebo tak na odpočinek. Jsem dost zraněná a unavená.“
Pokrčil rameny. „Příliš dlouho. Myslím, že to můžeme udělat bez tebe. Nechci se bát, že farmy přijdou na náš způsob a přidají více stráží a odstřelovačů.“
Rychle jsem odpověděla. „Udělám to. Budu připravena odejít zítra. Teď potřebuju nějaký spánek.“
Povzbuzoval mě. „To je moje holka. Skvělé. Jdi za medikem, ať se ti podívá na všechny ty rány.“
Will se nepohnul. „Marshalle, měla by zůstat s těmi ženami. Zná cestu lépe než kdokoli.“
Marshall zíral na mě. „Je to na ní, Wille. Je to velká holka.“
Usmála jsem se na Marhalla a otočila se čelit obří hrudi v mé cestě. Nepodívala jsem se nahoru do jeho tváře, mluvila jsem přímo do jeho hrudi. „Můžu kolem tebe projít?“
„Ne. Znovu krvácíš.“ Jemně vzal mou ruku a přitáhla si ji.
„Potřebuje odpočinek, Wille.“ Zakřičel Marshall, když jsem byla tažena ze stanu.
„Děkuju, Marshalle.“
Will mě vedl do lékařského stanu. Jeho stisk na mé ruce zpevněl, čím větší skupinou jsme procházeli. Snažila jsem se vytáhnout svou ruku, ale jen mě tím ruka bolela.
„Emmo! Wille!“
Otočila jsem se a viděla Jakea běžet ke mně. Zdálo se, že se jeho běh zlepšil. Přiběhl a vytáhl mě z Willových rukou. Objal mě a točil se mnou. Štípla jsem ho. Nevěřila jsem, že je skutečný.
„Au. Za co to bylo?“
Naklonila jsem se a přičichla si k němu. „Jsi skutečný.“
Zasmál se. „Samozřejmě, že jsem. Hej Willy. Anna je tu také. Přišli jsme pomoct v boji.“
Will obtočil svou ruku kolem Jakea. „Jakey. Kde je? Kde je Anna?“ Nesnášela jsem, když ho takhle nazýval. Skončila jsem uprostřed jich dvou, když se objímali.
„Je u stanu s jídlem. Je odhodlaná pokračovat ve svém baculatém vzhledu z chovné farmy. Slyšel jsem, že se kurva zbláznila vaše záchranná mise. Vy lidi jste mě vyděsili. Nikdo si nemyslel, že to zvládnete zpět.“ Řekl Jake. Jak to věděl? Jak to v táboře věděli? Annin křik přerušil mé myšlenky.
„Wille! Emmo!“ Vzhlédla jsem a uviděla Annu běžet k nám. Držela stehno.
Vykroutila jsem se z jejich náručí a zaútočila na ni s prudkým objetím.
Objala mě tak pevně, že se jí svaly třásly. Jen ona mohla rozumět tomu, čím jsem si prošla. Sdílely jsme tu chvíli. Nic neříkaly. Nebylo potřeba. Věděla, kam jsem se vrátila. Věděla, co jsem viděla. Byla tam, když se ty pytle trhaly.
Zmáčkla mě a zasmála se. „Vyděsila si mě, blbče.“
„Vyděsila jsem sama sebe.“
Přitáhla si mě zpět a políbila mě na nos. „Přestaň mi tohle dělat.“
„Jo. Možná jednoho dne.“ Řekla jsem. Děsila jsem se zítřejšího odchodu. Nohy mě bolely při té vyhlídce.
Jake se zamračil. „Huh?“ Podíval se na Willa. Will zavrtěl hlavou.
Anna mě pustila a objala Willa. Od doby, co jsme byli v útočišti, jsou k sobě méně chladní. Leo se protlačil dovnitř a Anna si klekla, aby ho mohla pevně obejmout.
„Jak to, že ten pes dostává více lásky než já?“ Will si založil ruce.
Jake pokrčil rameny a jemně ho praštil. „Jsme sekaná játra, kámo.“
Will se zasmál. „Hádám, že ano. Takže zítra odcházíme k další chovné farmě. Chystáme se osvobodit ty ženy.“
Anna se na mě podívala. Kývla jsem. „Zničili jsme to místo. Vypálili do základů.“
Její oči se třpytily darebáctvím. „Chci být u té další.“
Podívala jsem se na Willa. Díval se na Jakea, který vrtěl hlavou.
Odkašlala jsem si a dotkla se Leovy srsti. „No, teď je tohle místo tak nějak nacpané těhotnými ženami a dětmi, nějak jsem doufala, že jim pomůžete zpět do útočiště?“
Postavila se a založila si ruce na bokách. „Co? Jdi do hajzlu, nejsem chůva a mimo to nesnáším děti. To malé Mariino monstrum stačí, aby mě dohánělo k šílenství.“
Zasmála jsem se. Nemohla jsem ani předstírat, že přesně nevím, o čem mluví. Děti ze mě dělaly šílence.“
Znechuceně se kolem sebe rozhlédla. „Zabiju se tady. Tohle není místo pro mě. Jdu taky.“ Zazubila se na mě. „Mimo to pořád říkáš, že vypadám přesně jako návnada.“
Odkráčela. Věděla jsem, že jde najít Marshalla a donutí ho souhlasit. „No, radši půjdu za medikem.“ Prošla jsem kolem nich a téměř se rozeběhla.
Medikův stan byl plný těhotných žen a dětí. Sedla jsem si na pařez a čekala.
„Marshall chce, abyste ji viděl hned.“ Willův dunivý hlas volal na lékaře.
Chudák doktor se podíval na Willa a jeho nasraný výraz a přispěchal ke mně.
Zašklebila jsem se na něj. „Můžu počkat.“
Will si překřížil paže a zavrtěl hlavou. „Ne, zítra odcházíme a ty máš zanícené rány.“
Starší muž se na mě usmál a klekl si přede mě. „Jaký máte problém?“
„Kromě jeho?“ Zeptala jsem se tiše a natáhla ruku se zanícenými ránami od bodlin a trochu vytáhla triko, abych ukázala další. Opatrně jsem si vytáhla rukáv a ukázala mu obvazy. „Střelná rána a dikobraz a idiot.“
Trhl sebou. „Ty jsi ale číslo a tyhle jsou zanícené. Pojď. Do stanu.“
Jsem zpocená a orosená z dusného jarního vzduchu. Stáhla jsem si svoje horní triko a vešla do stanu v tílku. Můj obvaz byl znovu prosáklý.
Odvázal ho a zapískal. „Tohle je špatné. Nevypadá to moc dobře.“
Willova tvář zrudla ve vchodu. „To proto, že nějaký debil pořád strkal prsty do její rány a tahal ji po lese jako šílenec.“
Zakuckala jsem se. Doktor byl ztracený, ale věděla jsem, že já jsem zněžněla. Díval se na mě zpod řas a já tála. Nesnášela jsem ho. Nebo jsem chtěla.
„To je skvělé. Možná nenech blbce dotýkat se tvých ran. Také se nenech znovu střelit.“
Neposlouchala jsem. Zírala jsem do těch krásných modrých očí, které mě sledovaly z pokorného výrazu. Zavrtěla jsem hlavou. On kývl. Já se podívala jinam. Jakeův úsměv naplnil mou mysl.
Párkrát jsem mrkla, ale téměř jsem ignorovala doktora a věci co dělal. Měla jsem nový obvazy a mast všude. Obvázal mou hruď a ruce. Podívala jsem se na své ruce a zasmála se. „Nemůžu takhle bojovat, doktore. Budete muset přijít na lepší řešení, jak mi ulevit.“
Doktor ukázal svým masitým prstem mě do tváře. „Dvacet čtyři hodin takhle. Pak se můžeš vláčet přes polovinu pekla.“
Zašklebila jsem se. „Jak víte, kam jdeme?“
Zasmál se. „Voda a vezmi si tyhle prášky.“
Podívala jsem se na ně. Nikdy v životě jsem si nevzala prášek.
„Antibiotika. Potřebuješ je. Rány po bodlinách už začaly vykazovat otravu krve.“
Pamatovala jsem si, že ji Jake měl a hodila si prášky do krku. Will mi podal vodu. Pila jsem velkými doušky,
„Děkuju.“
„Pošli další ženy s dítětem dovnitř.“
Cítila jsem se kvůli němu špatně. Tohle bude rušná noc pro doktory.
Podíval se na Willa. „Buď hodný blbec a nech ji odpočinout.“
Will se zazubil a podíval se na mě. „Nařízení doktora.“
Můj žaludek se kroutil. „Pořád jsi blbec.“
Zvedl mou obalenou ruku a chytil mě za paži. Jemně mě táhl kolem stanů a malých stavení, dokud jsme nedošli ke stanu. Otevřel plachtu a vlezl dovnitř. Byly tam deky a lůžkoviny všude. Vešla jsem dovnitř a cítila, jak se mi kroutil žaludek, když jsem ho slyšela zavírat plachtu. Stále jsem ho nesnášela. Tak nějak.
„Leo.“
Podíval se dírou na vlka. „Ty spíš venku.“
Podívala jsem se na Lea a zavrtěla hlavou. „On spí se mnou.“
Will zavřel stan. „Ne, on mě v noci pokouše.“
Zasmála jsem se a lehla si do peřin a skopla svoje boty. Každý kousek těla mě bolel. „Nemůžeš tu spát se mou.“
Lehl si vedle mě. „Ale chystám se k tomu.“
Cítila jsem horko vycházet z něj. Rozechvělo mě to. Cítila jsem, jak moje tělo taje v peřinách, když mluvil. „Bylo sledování Star, jak ke mně běží a objímá mě stejně nepříjemné, jako sledovat mého bratra, jak to dělá tobě?“
„Příliš unavená, Wille. Zeptej se zítra.“
„Myslím to vážně.“
Mé oči byly zavřené, ale uměla jsem si přesně představit, jak vypadá jeho výraz.“Jo.“
„Woe, až tak nepříjemné, jo?“
„Jo. Až na to, že tvůj bratr je sladký a hodný kluk, který nechce nic jiného, než mě udělat šťastnou a rozesmát mě. Nikdy mi nechtěl ublížit nebo přimět žárlit.“
Vzdychl a dotkl se mé paže. „Zabíjíš mě.“
„Ne, ale ráda bych.“
„Emmo, myslím to vážně. Nevím, jak být s dívkou jako jsi ty. Nevím, co chceš.“
Otevřela jsem jedno oko. „Chtěla bych tuhle konverzaci tak asi po týdnu spánku? Jsem vyčerpaná a Marshall mě nechá napadat farmy po příští rok.“
Přikulil se a obtočil svou ruku kolem mého pasu. „Ne. Já potřebuju tuhle konverzaci teď.“
Povzdychla jsem si. „Ospalá. Doktor řekl spát.“ Odtáhla jsem se.
Políbil mě na nos. „Řekl odpočívat. Tohle je relaxace.“
Zavrtěla jsem hlavou a znovu zavřela oči. „Ne, to není. Prosím, nedotýkej se mě.“
Jeho rty se otřely o mé. „Udělal jsem vážnou chybu.“
„Udělal jsi jich pár. Jednu děláš právě teď.“
Znovu se otřel rty o mé. „Také nějaké děláš.“
Vím, že ano. Jen nevím jak to říct. Jednu dělám tím, že ho nezastavím.
„Má největší chyba byla zamilovat se dívky, která mě nepotřebuje. Vím, že bych měl být pravděpodobně s někým, kdo zapadne do představy velkého muže, který se stará o malé dívky, ale miluju tě. Chci tě. I když ty mě nepotřebuješ, já tě potřebuju.“
Znovu jsem otevřela oči. Jeho modré oči byly vše, co jsem viděla.
„Pleteš se. Potřebuju tě. Jen ne proto, abys mě zachraňoval před světem. Potřebuju, abys mi dal prostor a získal si můj respekt. Být s tebou a Annou a Jakem a Sarou a Meg je pro mě úžasné. Je to poprvé, kdy cítím, že jsem součástí něčeho. Potřebuju, abys to pochopil. Všichni jste se stali mou rodinou. Nejsem dobrá v těchto věcech. Musíš pochopit, že miluju Jakea. Miluju ho ze všech správných důvodů.“
Zamračil se. „Jak miluješ mě?“
Zavřela jsem oči. „Celým svým srdcem a pravděpodobně svou duší.“
Znovu mě políbil. „Chci ti dát všechno, co chceš a potřebuješ.“
Zívla jsem a zachvěla se. „Potřebuju spát.“ A už nikdy nemít tento rozhovor znovu.
Políbil mě na nos. „Spi.“ A já to udělala. Spala jsem, protože tu byl a já se cítila bezpečně, i když jsem ho nenáviděla.

10 komentářů:

  1. Díky moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  3. super, moc děkuji za překlad:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc díky za skvělý překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za skvělý překlad. Budeš překládat i druhý díl?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, jo jasne budu ho prekladat :)
      Luuuca

      Vymazat
  8. diky skvela knihy :D prosim môžte mi poslať druhy diel na email aj dalšie ak su? nikiluuthanh@gmail.com

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za parádní překlad.

    OdpovědětVymazat