pondělí 5. srpna 2013

22. kapitola

Její jméno je Muriel. Nikdy předtím jsem to jméno neslyšela a obávám se, že zemře v křížové palbě a já už to jméno nikdy neuslyším.
Je jí dvacet tři a má sestru v chovné farmě. Vzali ji na cestě do města. Pravděpodobně stejnýma kreténama, kteří sebrali mě v lese.
Když jsem uslyšela přijíždět dodávku, cítila jsem hnusnou paniku, jak se přes mě přelila. Chtěla jsem jí říct, ať to přeruší a utíká jako divoká žena v lese. Nechtěla jsem jít zpět. Je to pomíjivé, ale silnější než jakákoliv emoce, kterou jsem kdy cítila.
Místo toho jsem se zhluboka nadechla a projela prsty přes jeho hustou srst na chvilku. Očišťuje mě a přináší mi klid.

Vytáhla jsem šíp a zamířila ho. Muriel se prodávala. Objímala se a zakopávala.
Její tmavé vlasy byly rozcuchané a špinavé. Přirozeně měla výraz zmučené duše. Byla perfektní návnada.
Viděla jsem pohyb na západě, něco, co jsem nikdy nečekala, že uvidím. Byla to jejich skupina. Leo musel být schopen ucítit je nebo si jich všimnout. Olízl si tlamu a hluboce zavrčel. Otočila jsem svůj luk a odhadovala jsem vzdálenost. Šli s grácií mumie. Jejich těla byla zničená vředy a nemocí, kterých byly plní. Nechápala jsem, jak přesto všechno mohli žít.
Je to největší skupina, jakou jsem kdy viděla.
Vrátila jsem šíp do toulce a nechala luk sklouznout přes rameno. Podívala jsem se na Lea a rozeběhla jsem se. Keře se kolem mě míhaly. Viděla jsem barevnou šmouhu svým periferním viděním. Zapomněla jsem, že nejsem sama.
„Infikovaní. Na západě. Musí zemřít tiše.“ Nekřičela jsem, ale mluvila jsem dost nahlas, aby se má slova šířila.
Pod kopcem jsem vyšplhala na strom. Leo se schoval dole pod keřem jako vždycky.
Cítila jsem, jak se můj strom pohybuje, jako kdyby byla vichřice. Podívala jsem se dolů a uviděla Willa šplhat na stejný velký strom, jako jsem byla já.
Šplhala jsem rychleji.
Když jsem našla dostatečně silnou větev, na kterou jsem si sedla, omotala jsem kolem ní nohy a uklidňovala se.
„Kde?“
Vytáhla jsem šíp a luk a připravovala se. Prach se začal zvedat na východě. Dodávka se přibližovala k Muriel. Za chvíli ji uvidí.
Uklidila jsem svou střelu a čekala. Infikovaní ji ještě neviděli. Zastavila se a vydala se směrem k dodávce.
„Zůstaň v klidu, Emmo.“ Zašeptal Will. Vypustila jsem šíp, když jsem si myslela, že jsou dostatečně blízko.
Šíp spadl na zem pár stop před tím, na kterého jsem mířila.
Naštěstí tu nebyl žádný vítr. Mým cílem byli mrtví. Dala jsem to dalších pár vteřin a vypustila šíp už připravená. Šíp zasáhl toho vyššího.
Devět zbývá.
Křik naplnil les.
Muriel si jich všimla. Dělala svůj vlastní oblak prachu na štěrkové cestě. Utíkala rychle, ale infikovaní slyšeli její křik. Nějak se pohybovali rychleji než ona. Doháněli ji.
„Kruci.“ Will třásl se stromem a téměř mě skopl dolů, když lezl dolů. Skočil, když byl dost blízko země a utíkal přes les. Vypustila jsem další šíp, jakmile byl dole ze stromu. Další dole.
Osm.
Utíkali rychle. Můj další šíp minul.
Rychle jsem šplhala dolů, ale než jsem dosáhla země, střelba ze zbraní zaplnila les. Dodávka byla za zatáčkou.
Leo a já jsme běželi ke katastrofě, kterou způsobili infikovaní.
Chtěla jsem utéct. Před sebou jsem nadělala nepořádek.
Tlačila jsem na nohy. Když jsem doběhla, dodávka už zastavila a Muriel táhli za ní.
Zbraně střílely jako šílené. Kulky létaly kolem mě k dodávce a k lesu. Zezačátku si nikdo nevšiml, že infikovaní běží k dodávce.
„Do prdele, Blakeu.“ Zakřičel muž a jeden z ostatních se otočil k infikovaným. Střílel svou automatickou zbrani a dostal je na kolena. Plazili si a přetahovali se. Vytáhla jsem šíp a z lesa jsem zasáhla muže stojícího před dodávkou do oka. Upustil obrovskou zbraň.
Vypálila jsem další šíp, ale minula jsem muže, který držel Muriel za hrdlo. Táhl ji na druhou stranu dodávky.
Čtyři muži se zbraněmi obklopili velkou bílou dodávku. Kulky vlétaly do lesa. Slyšela jsem kulky zasahovat stromy kolem mě. Skrčila jsem se a čekala. Srdce mi bilo v krku.
Dveře dodávky se otevřely a Muriel krátce zakřičela. Zavírající se dveře zkrátily její výkřik.
„Jedeme.“ Zakřičel jeden z ostatních.
Dodávka odjížděla, ale kulky stále bombardovaly les. Když jsem vzhlédla, viděla jsem kulky přicházet od muže stojícího na straně dodávky a držícího se za zrcátko a střílícího, když dodávka ujížděla pryč.
Zakryla jsem si oči a čekala jsem, až panika začne ustupovat.
Složila jsem se a padla k zemi.
Prsty uchopili mou kůži a krk. Cítila jsem něco tvrdého proti sobě. Hluboké zavrčení zaplnilo les následováno křikem. Zády jsem se opírala o větev. Bodala mě. Hodně to bolelo.
Viděla jsem něco se černě zalesknout u koruny stromů.
„NECH JI NAPOKOJI.“
Hvězdy probleskovaly před mýma očima, jako když mě babička fotila. Snažila jsem se soustředit, ale bolela mě hlava. Viděla jsem, jak věci zčernaly, ale cítila jsem jeho srst a slyšela jeho vrčení. Věděla jsem, že zabije cokoliv, co si pro mě přijde.
Probuzení ze mdlob je špatná zkušenost. Bolest byla první věcí, kterou jsem cítila. Poté to převzal alarmující pocit zmatku. Když světlo zasáhlo mé oči, škubla jsem sebou a otočila sen a stranu. Zvracela jsem a snažila se nevnímat bolest všude.
Studený čumák se přitiskl k mé tváři. Odporný pocit slabosti byl najednou všude. Chtěla jsem znovu zavřít své oči, ale její křik byl zamčený v mé paměti. Chytili ji kvůli mně.
Slyšela jsem jeho hlas. „Nejsi zodpovědná za každého na této planetě. Jsme to my a oni. Musíš se o sebe postarat. To je přežití, Em.“
Už jsem tuhle mantru dále nezvládala. Dnes stála život. Jsem zodpovědná. Jako za ty ženy, které chytili, když jsem byla ve městě. Megina máma a teta. Jsem vinna.
„Znáš pravidla.“ Slyšela jsem mluvení. Otevřela jsem oči.
Neviděla jsem moc, byla tma. Natáhla jsem ruku a ucítila srst. Leo seděl a hlídal mě.
„Život za život, Wille. Ty jsi vytvořit tohle pravidlo.“
„Vytvořil jsem to pravidlo pro bezohlednou ztrátu životu. Zaprvé Muriel nemusí být mrtvá a zadruhé Emma neobětovala její život záměrně.“
„Chci ji zpět, prokrista. Nezajímá mě, jak se cítíš ohledně toho zatraceného dítěte.“
„Tvůj pohled je zatřený, Wille. Tohle je jako se Star. Riskuješ dobro všech pro kousek hovna. Nyní přišel nový kousek hovna a ty to děláš znovu.“
„Už jsem ti říkal, že nemáš vytahovat Star. Ona je mimo limit.“
„Jo vždycky to tak máš pro hezkou tvářičku a hubený zadek. Hlasuju, že ji vezmeme k Marshallovi a on rozhodne. To je fér.“
„Vy chlapi ji chcete zabít, budete muset projít přes mě.“ Willův hlas zněl vyděšeně.
„Marshall bude ten, kdo rozhodne. Odcházíme za úsvitu.“ Rvačka se spustila. Slyšela jsem praskat větve a muže chroptět.
Světlo ohně probleskuje mezi stromy vysoko nahoře. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jsem na své dece. Viděla jsem luk a toulec hned vedle sebe. Opíraly se o můj batoh. Pomalu jsem si je přitáhla k sobě. Natáhla jsem si batoh. Leo se nehýbal, ale cítila jsem, že si mě byl vědom. Položila jsem ruku na jeho hřbet a zašeptala. „Shhh Leo. Nízko, kámo. Nízko.“
Znal tento příkaz. Zůstal na místě. Odkulila jsem se ze své deky a sklouzla jsem do lesa. Nedělala jsem žádný zvuk. Možná jsem se nenarodila v tomto světě, ale byla jsem mistr v přežívání.
Když jsem byla v dolní části svahu, kde tábořili, zvedla jsem se do dřepu. Rozeběhla jsem se.
Má hlava bolela a chtěla jsem zvracet, ale zadržovala jsem dech. Mohla jsem dělat jen krátké nádechy a výdechy.
Zakopla jsem. Byla jsem dost daleko, takže mě neslyšeli. Neslyšela jsem jejich hašteření.
Uslyšela jsem křupnutí vedle sebe a oddychla si, když jsem uviděla žluté oči. Svalila jsem se k zemi. Leo se přitulil a pomohl mi vstát. Utíkali jsme.
Doběhli jsme nakonec kopce, kde byla silnice. Cítila jsem štěrk pod svýma nohama. Nevěděla jsem, jestli je to ta stejná cesta. Nic jsem neviděla. Měsíc nevyšel.
Jsem ztracená. Leo zavrčel.
Zastavila jsem a čekala jsem na něj. Natáhla jsem ruce. Jeho srst byla náhle v mé ruce. Lehce jsem ji chytila a nechala ho táhnout mě. Můj pohled byl stále rozostřený z toho výpadku. Něco jsem uslyšela. Škrábání na štěrku a vysoký křik. Chvění mi přejelo nahoru a dolů po páteři. Byli jsme na stejné silnici jako předtím. Infikovaní byli zde.
Štěrk pod mýma nohama dělat tisíce zvuků a já si přála, abych mohla být zticha. Věděla jsem, že mě slyší. Pokud mají sílu v horní části těla, infikovaní se táhli ke mně. Šílenství mě zaplavovalo, když jsem slyšela škrábání na štěrku.
Kolena se mi téměř podlomila, když se země na druhé straně svažovala. Můj pohled se vyjasnil a byla jsem schopna se soustředit. Viděla jsem kládu před sebou. Přeskočila jsem s Leem a začali jsme znovu utíkat. Záda mě bolela a cítila jsem, jako kdyby můj krk byl zlomen na špatnou stranu. Při polykání mě bolelo v krku. Jsem si jistá, že bych nebyla schopná křičet, kdyby musela.
Ignorovala jsem to a běžela do lesa. Když jsme dorazili k místu s vysokou korunou stromů, vyšplhala jsem na jeden. Objala jsem strom a snažila jsem se dát dohromady, co jsem mohla. Vesničané mě bez pochyby obviní za fiasko s Muriel, které je zcela mojí chybou. Will měl sex se Star a z nějakého důvodu jsem z toho byla víc naštvaná než z mužů, kteří mě chtěli zabít. Hrubá kůra stromu mi připomněla, kdy jsem se naposledy cítila takhle sama. Tenkrát jsem byla šťastnější. Byla jsem to já a Leo a nikdo další na světě, na kom by záleželo.
Čekala jsem, až noc bude méně děsivá, ale nestalo se. Chtěla jsem Willa tak moc, jako jsem ho nechtěla. Usmála jsem se a myslela jsem na Jakea. Jeho jemný dotek, jeho stydlivé polibky, jeho zábavný úsměv. Je všude, jen ne tam, kde na tom záleží. Mé srdce patřilo Willovi.
Jsem v lásce nestálá stejně jako moje matka. Nikdy jsem si nepředstavovala, že dva roky s ní budou dost, aby mě ovlivnila. Je tu místo rezervované pro ni vzadu v mé mysli. Je to tmavý malý roh, kde věci, které si o ní pamatuju, se krčí vzadu. Vzpomínky na ni mají skvrnu, která je poznamenává. Jediná nedotčená vzpomínka je ta v nemocniční posteli. Skvrna otcova pohrdání je všechny ničí. Dlouho předtím než jsem se narodila, má matka měla aféru s otcovým mladším bratrem, mým strýcem Rickem. Můj otec přišel na nevěru mé matky. Matka přísahala, že to nic neznamenalo a že už se to nebude nikdy opakovat a můj otec jí uvěřil. Miloval ji a nechal ze sebe dělat blbce, dokud nezemřela a on nebyl schopen vidět, jak věci opravdu byly. Má matka milovala dva muže současně. Nikdy se nevzdala mého strýce, aby mohla být s mým otcem. Jen udržovala lépe tajemství.
Jsem jako ona víc než jsem si kdy představovala, že budu. Miluju je oba z rozdílných důvodů. Nesnáším se kvůli tomu.
Usnula jsem proti hrubé kůře a obrázky věcí, které nemůžu změnit a těch, které změnit můžu, mi vířily myslí.
Když jsem vstala, využila jsem slunce jako navigaci zpět k chovné farmě. To místo začalo být známé, to mi vadilo.
Leo a já jsme šli lesem jako dřív, ale nyní jsem stěží zaznamenala ptáky a zvířata a necítila jsem svobodu nebo jen nás dva. Nyní jsem cítila váhu ostatních lidí v mém životě. Rozuměla jsem slovu zátěž, a jak se vztahuje k lidem. Nějak jsem získala zátěž za tu krátkou dobu, co jsem je znala. Je tolik místa pro další uvnitř lidí. Nyní jsem to viděla. Používala jsem to místo pro hodně věcí. Nyní se ty věc zdály nevýznamné a lidé převzali ten omezený prostor, který jsem měla.
Slyšela jsem dodávky na silnici a zamračila jsem se, plán byl bezchybný, ale nikdy jsem nepočítala s infikovanými. To byla chyba. Jedna, kterou už nikdy znovu neudělám. Ačkoliv se jejich počet snižoval, stále se jim dařilo ničit věci, které milujeme.
Přes světlo koruny stromů jsem viděla střechu chovné farmy. Neměla jsem plán. Sundala jsem si batoh ze zad a vytáhla jsem zbraň, kterou jsem dostala od Mary, když jsme opouštěli tábor. Byla její oblíbená. Říkala, že byla australská. Usmála jsem se a vzpomněla si, že její oblíbená měla sedmnáct kulek a tlumič. Anna vypadala, jako kdyby si měla načůrat do kalhot, když mi ji Mary podávala. Chladná polymerová zbraň byla těžká v mých rukách. Chytila jsem ji za rukojeť, která byla jasně vyrobena pro muže. Nastavila jsem ruku, abych vyrovnala široký úchop. Slíbila jsem Anně, že ji přinesu zpět a ona jí může používat. Chtěla jsem dodržet ten slib.
Pověsila jsem si luk na rameno tak, aby toulec i luk byly snadno přístupné a přidala si do kapsy u kalhot další zásobník. Do druhé kapsy jsem nacpala kartu, která otevírala zámky.
Nechala jsem batoh na zemi a zhluboka se nadechla. Udělala jsem svůj první krok z lesa a cítila jsem, jak odporný strach uvnitř mě přebírají instinkty. Uvnitř mě byly zvířecí instinkty. Zrodily se ve světě, kde já ne. Převzaly mě, když jsem to potřebovala. Naučily mě, jak přežít. Naučila jsem se, že je to ta nejdůležitější část ve světě, ve kterém žiju.
Mé kroky křupaly na krátké suché trávě. Přimhouřila jsem oči a plánovala jsem chvíli, kdy budu spatřena. Pohybovala jsem se tak rychle a tiše, jak jsem mohla. Přiblížila jsem se k budově a okamžitě zaznamenala dveře přede mnou. Byly to dveře, kterými jsem byla přivedena. Běžela jsem podél strany budovy k místu, kde jsem budovu opustila. Velké popelnice byly vyrovnané vedle sebe. Bezvětří zapáchalo jako mrak, který uvízl v údolí.
Mé nohy se pohybovaly rychle kolem velké části odpadkového prostoru ke schodům, které vedly ke dveřím, ze kterých jsme vyšly ven. Nikdy ani za milion let jsem se nepředstavovala, že se budu snažit dostat zpět dovnitř.
Zatlačila jsem na dveře předtím, než jsem musela ustřelit zámek. Otevřely se těžkých tahem. Mé srdce bušilo. Podívala jsem se dovnitř s připravenou zbraní. Nikdo uvnitř nebyl. Kdokoli odsud naposledy odcházel, nezavřel pořádně dveře? Uvnitř to vypadalo, jako by se tak stalo, když jsem tu byla naposled. Hadice s tryskou, jakou měl můj děda, ležela, jako by se jí nikdo nedotkl. Leo se loudal a čmuchal a sledoval mě. Zavřela jsem dveře. Dveře uvnitř neměli žádnou podivnou skenovací věc na kartu. Otočila jsem klikou a zámek se s kliknutím otevřel. Byl jednosměrný.
Podívala jsem se na obě strany chodby předtím, než jsem vylezla. Leo a já jsme opustili odpadkovou místnost a vydali se chodbou. Bylo brzy ráno. Zaměstnanci měli tendenci dorazit do práce kolem deváté. Hodiny na stěně ukazovaly sedm jedenáct. Usmála jsem se a vzpomněla si, že to je sklad. Nazývala jsem ho sladkobolný sklad. Žaludek mi zakručel, ale mé instinkty ho nakoply a potlačily můj úsměv i hlad.
Uslyšela jsem šustění papírů a nadechla se. Kroky uvnitř místnosti napravo zněly těžce. Nervózně jsem nahlédla. Muž v bílém plášti něco zběsile hledal.
Podívala jsem se na Lea a mrkla. Přitiskl své břicho ke stěně a čekal. Zvedla jsem zbraň a zahnula za roh.
Když vzhlédl, nepoznala jsem ho.
„Jsem jeden z vás.“ Jeho slova byla rychlá.
Prohlédla jsem si ho. Vypadal jako doktor. Nebyl zářivý jako obyvatelé z města.
„Pracoval jsem s Marshallem. Pomáhám rebelům, pokud to je to, co jsi.“
Položila jsem prst na spoušť a vzala jeho kartu ze stolu. Zkontrolovala jsem dveře. Karta se musela používat, aby se dostal ven. Vytrhla jsem jeho telefon ze zdi a zezadu utrhla kabel.
„Sedni si.“ Velký starší muž se posadil ke svému stolu.
„Leo.“ Leo se připlížil a zavrčel.
„Odtáhni židli dozadu.“
Udělal to a Leo položil svou vrčící hlavu doktorovi do klína.
„Tohle je kurva děsivý pes, slečno.“
„Je to vlk.“ Zamumlala jsem a svázala jeho ruce s područkami židle. „Pokud jsi jedním z nás, musíš dokázat, že ses mě snažil zastavit. Tohle vypadá přesvědčivě.“ Dokončila jsem uzel a praštila ho do oka svou zbraní. Zamračil se, ale nekřičel. Jeho oko okamžitě zrudlo a začalo otékat.
Držíc jeho kartu jsem došla ke dvéřím a rozhlédla se na obě strany. Leo zamručel a opustil jeho klín.
„Je tu likvidační patro.“
Podívala jsem se zpět. „Co?“
„Musíš se vrátit a dostat mě ven, než to odpálíš.“
Kývla jsem.
Vzdychl. „V případě, že se infikovaní dostanou dovnitř. Je to novinka. Každá budova jednu má. Infikovaní se dostali do budovy z jihu. Máme způsob, jak vymazat budovu. Všechny chovné instituty to mají. Je to ve sklepě, ve vzdálenějším levém rohu, když přijdeš od výtahu. Je to časovaná bomba. Budovy vybuchne, jako dříve probíhaly demolice domů.“
„Jak dostanu ženy ven?“
„Každé křídlo má bazén. Je to jejich nejlepší naděje. To je to, kam nám řekli jít v případě výbuchu. Budova má alarm. V okamžiku, kdy nastavíš bombu, alarm přestane.“
„Jako požární alarm.“
Kývl. Jeho oko bylo vodnaté a nateklé.
„Vrátím se pro tebe.“ Vzala jsem si doktorský plášť ze dveří a pokrčila rameny. Leo a já jsme znovu vyšli a rozhlédli se. Musela jsem dostat ženy ven, než vyhodím budovu do povětří. Bazény zněly jako špatný nápad, ale neviděla jsem jinou naději. Pokud nastavím alarm na moc času, mohou ho zastavit, než budova vybuchne.
Snažila jsem se zapamatovat cestu zpět, ale uvědomila jsem si, že na tom opravdu nezáleží. Musím je dostat všechny ven. Musím jít do každého křídla.
Viděla jsem před sebou sestru, kterou jsem poznala a následovala. Předpokládala jsem, že má noční směnu. Vedla mě skrze dveře. Zůstala jsem dost pozadu, aby si mě nevšimla nebo obrovského vlka za mnou. Skončili jsme v chodbě, která má okna do zahrady.
Místo, které jsem použila k útěku.
„Schovej se Leo.“
Otevřela jsem dveře do zahrady a pustila tam Lea. Vyskočil a schoval se v zahradě.
Sestra prošla dalšími dveřmi a já se rozeběhla. Doběhla jsem k prvním dveřím a otevřela je.
„Vstaňte a probuďte dívky v dalších dveřích.“
Hodně těhotná zrzka s leknutím vstala a překvapeně se na mě podívala. „Co?“
„Infikovaní se dostali dovnitř. Všichni se musí dostat do bazénu. Okamžitě. Zamykáme.“
Vykolébala se z postele a začala bušit na dveře.
Šla jsem, dokud jsem se nedostala k dalším dveřím, které potřebovaly mou kartu. Na druhé straně dveří byla další chodba s kuchyní a zahradou jako na naší straně. Běžela jsem a otevřela první dveře. „Vstaňte a pomozte vstát ostatním dívkám. Musíte jim říct, že infikovaní se dostali k nám. Všichni jdeme k bazénu. BĚŽTE!“
Dvě ženy vstaly a začaly sbírat své děti. Tohle je dětská část. Slyšela jsem, jak děti začaly brečet, když jsem šla k dalším dveřím se skenerem. Když jsem je otevřela, uviděla jsem muže, který mluvil s mladou dívkou na gauči. Hladil její nohy a potřásal hlavou. Zvedla jsem zbraň a zamířila. Neviděli mě. Jeho ruka zmáčkla její stehno a můj prst stiskl spoušť předtím, než jsem měla důvod hádat se se sebou. Jeho hlava škubla dozadu. Krev stékala dolů mezi jeho očima. Ona uviděla krev rozstříknutou po zdi a zakřičela. Křičela hlasitěji, když mě uviděla.
Položila jsem si prst na rty. „Infikovaní se dostali dovnitř. Řekni každé, aby se vzbudily a vstaly a dostaly se do bazénu. Zničí budovu.“
Tiché slzy stékaly po jejích tvářích. „Byl to tak hodný muž.“ Zašeptala.
„Pokud tu chceš s ním zůstat, můžeš. Budeš během chvilky mrtvá, pokud to uděláš. Pak můžete být spolu. Navždy.“ Zvedla se a běžela, než jsem musela říct další slova.
Kopla jsem do dalších dveří pro případ, že by se rozhodla být kretén.
Vzbudila jsem mladou dívku s oteklým břichem. Nemohla být starší než Anna. Trochu jsem se zašklebila. „Všichni se musí probudit. Infikovaní se tu objevili. Všichni k bazénu. Všechny vzbuď a běžte tam, hned.“
Přiložila jsem kartu, abych otevřela další dveře na konci dlouhé chodby, ale se otevřely. Zářivá žena s pěknou tváří se zamračila. „Kdo jsi?“
Zvedla jsem zbraň a zmáčkla spoušť, než měla šanci křičet. Upadla na podlahu. Překročila jsem ji a viděla další sestru. Věděla jsem, že jsem v sekci s malými dětmi. Střelila jsem sestru zezadu do hlavy. Ohlédla jsem se a uviděla dívku s hnědými vlasy, která měla trochu větší břicho. „Pojď sem a pomoz malým dětem dostat se pryč.“
Následovala mě, ale zastavila se, když uviděla mrtvou sestru.
„Chystají se nás tu nechat infikovaným. Alarm se rozezní asi během minuty. Chystají se vyhodit budovu do povětří. Bazén je zřejmě nejlepší volba.“
Váhavě si skousla ret. „Ty jsi doktorka?“
„Jsem jedna z vás. Byla jsem v ženské části. Chystají se nás nechat zemřít.“
Překročila sestru. „Stejně jsem nikdy neměla ráda tuhle mrchu.“ Usmála se na malou dívku před sebou. „Ahoj, musíš jit se mnou, dobře?“
Otočila jsem se a šla zpět. Každá chodba, kterou jsem prošla, byla plná vyděšených utíkajících žen. Sestry na patrech se je snažily uklidnit. Střelila jsem ty, které jsem mohla zasáhnout, aniž bych zranila někoho dalšího. Křik se zhoršil.
Zahnula jsem za roh a slyšela mluvit ženy. „Když zazní alarm, víme, že to je evakuace. Ne do té doby.“
Protáhla jsem se za ní a běžela do zahrady, kde čekal Leo. Odešli jsme dalšími dveřmi. Cítila jsem se ztracená.
Opustila jsem dveře a vešla do zaměstnanecké části, kde jsem uviděla na stěně mapu. Strhla jsem ji a rozešla se. Vyšla jsem několik schodů a vešla do další chodby.
„Hej ty. Kam si myslíš, že jdeš?“
Otočila jsem se a bez přemýšlení střelila. Muž v laboratorním plášti spadl. Věděla jsem, že stráže brzy přijdou. Normálně nemají povoleno být tam, kde jsou ženy, ale mrtví doktoři a sestry musí někoho upozornit.
Podívala jsem se znovu na mapu, kde je výtah. Rozbila jsem sklo a vytáhla papír ven. Sbalila jsem malou mapu a dala si ji do kapsy. Plížila jsem se kolem rohů. Střelila jsem jednoho doktora, který telefonoval. Upustil ho na stůl a zhroutil se. Prohlédla jsem si cestu k výtahu. Zmáčkla jsem B. Doufala jsem, že to znamená suterén (basement).
Když se dveře otevřely, okamžitě jsem byla vystrašená. Byl temný a zapařený. To místo dělalo zvuky, které jsem už dlouho neslyšela. Zvuky, které dělaly motory.
Leo je vystrašený. Viděla jsem to v jeho postoji a naježené srsti.
Zahleděla jsem se do šera. Nikdo tu nebyl, ale byla jsem vystrašená. Vykročila jsem ven s Leem vedle sebe. Pomalu jsme šli a rozhlíželi se kolem sebe. Můj žaludek se ještě více stáhl, než když se mě Will dotýkal.
Syčivý zvuk vybuchl za námi. Leo i já jsme nadskočily, když pára unikla z kohoutu. Téměř jsem se zasmála, když se to stalo, ale na chvíli mi bylo nevolno. Má zranění očividně ještě nezmizela.
Červené světlo začalo blikat a hlasitý alarm se vypnul. Viděla jsem červené světlo na zdi. V záblescích červeného světla jsem uviděla vzdálenější roh, kde bylo detonační místo. Běžela jsem do rohu. Podívala jsem se na červené záblesky a přemýšlela, jestli už našli doktory a sestry.
Ten panel byl něco, co jsem nikdy předtím neviděla. Je velký a pokrytý klávesami a diagramy. Na stěně byly napsané kroky.
Otevřete béžový kovový kryt
Zmáčkněte počet minut, které si přejete k evakuaci
Když červené světlo zabliká, znovu potvrďte počet minut a stiskněte zelené tlačítko k nastavení času
Zamkněte dveře, které chcete utěsnit
Kryt už byl otevřený. Podívala jsem se na to a zmáčkla jedničku a pak nulu. Červené světlo zablikalo a já zmáčkla jedničku a nulu znovu. Stiskla jsem zelený knoflík a podívala se na cedulku. Stiskla jsem černé tlačítko vedle pokoje doktorů, sesterny a stolů strážných.
Zbytek dveří jsem nechala otevřené tím, že jsem nestiskla tlačítka.
Párkrát jsem střelila do číselníku a zničila ho. Byl tam otvor pro klíč. Rozstřelila jsem ho také. Kulky se odrážely od zdí a trubek, který visely nízko. Pára se dostala ven z některých trubek nade mnou. Z jedné sršela voda.
Podívala jsem se na Lea. „Musíme jít.“
Běželi jsme k výtahu, ale měla jsem ohledně něj špatný pocit. Uviděla jsem značku exit a běžela k ní. Dveře neměly žádný skener. Zatlačila jsem na, otevřela je a poslouchala. Nebyl tam žádný zvuk, ale ještě vteřinku jsem počkala. Slyšela jsem muže křičet. Nade mnou bylo schodiště. Lezla jsem po schodech a poslouchala muže. Nebyli na schodišti. Šplhali jsme po schodech. Ve druhém patře jsem zkoumala svou cestu zpět. Vystrčila jsem hlavu a uviděla chodbu, ve které jsem byla předtím. Rozbité sklo z mapy bylo na podlaze. Mrtvý doktor také stále ležel na podlaze.
Leo zavrčel. Cítila jsem to také. Rozhlédla jsem se, ale nic jsem neviděla. Zvuk alarmu se zdvojil. Bylo tu červené světlo a oranžové světlo blikající proti sobě. Srdce jsem měla až v krku.
Bylo tu něco za rohem a ve dveřích, co bylo špatně. Cítila jsem to.
Zvedla jsem zbraň a rychle nahlédla za roh. Několik mužů stálo ve skupině.
„Rebelové v chodbách a na trávě.“ Bylo jediné, co jsem zaslechla. Podívala jsem se na Lea a kývla ke dveřím vedle nás. Otevřela jsem je, vklouzli jsme dovnitř a čekali. Věděla jsem, že máme asi osm minut, pokud budeme mít štěstí. Kancelář byla prázdná, ale měla okno. Podívala jsem se ven a viděla několik zahrad ve středu. Každá měla nad sebou skleněnou střechu. Děti a matky z nich získávaly přirozené světlo, jako skleníky.
Stála jsem u dveří a poslouchala. Slyšela jsem kroky a hlasy. Když přešly, téměř jsem otevřela dveře, ale počkala jsem dalších deset vteřin. Slyšela jsem někoho přeběhnout kolem dveří. Otevřela jsem je a podívala se ven. Nikdo tam nebyl. Vklouzla jsem do chodby, kde byly schody do nižších pater. Chodba byla prázdná. Kdyby byli trénovaní jako já, nevracely by se stejnou cestou. Tato sekce byla čistá. Vložila jsem nový zásobník. Díky bohu za sedmnáct nábojů. Pochopila jsem, proč Mary milovala tuto zbraň.
Měli jsme nejvýš minuty. Začala jsem se vracet do kanceláře, kde byl svázaný doktor/špion. Dívky a ženy pobíhaly každým směrem. Sestry jim říkaly, ať se vrátí do pokojů, ale ony s nimi bojovaly. Zvedla jsem zbraň a střelila jednu sestru, která táhla mladou dívku do pokoje. Dívka se na mě podívala a usmála se.
„Dostaň se k bazénu. Budovy vybuchne. Infikovaní jsou zde. Musíme se dostat pryč. Bazén je jediné bezpečné místo.“ Zakřičela jsem, ale jen křičely více a více utíkaly. Probíhala jsem budovou tam, kde byl doktor zamčený. Scanem jsem otevřela jeho dveře a uviděla ho sedět vyděšeného a naštvaného.
„Už bylo kurva načase. Ježíši Kriste. Co je tohle za plán? Máme tři minuty, než budova vybuchne.“
Odvázala jsem ho a škubla sebou, když jsem uviděla, jak nateklé jeho oko je.
„Za to se omlouvám.“
Zavrtěl hlavou. „Pokud by otevřely moje dveře, zachránilo by mi to život.“
Vyplížili jsme se z jeho kanceláře a běželi chodbou k ženské sekci. Zkontrolovala jsem dveře a utíkali jsme do hlavní kuchyňské oblasti.
„Dostaňte sek bazénu. Prosím, utíkejte teď nebo zemřete. Budova vybuchne během tří minut. Pospěšte si, prosím.“ Naháněl je.
Prohlížela jsem skupinu kvůli jedné tváři.
V tom chaosu jsem ji neviděla. Doktor nás zavedl k bazénu. Místnost byla obrovská. Byla tu okna na celé jedné straně bazénu.
„Dostaňte se do bazénu.“ Snažil se znít normálně.
Skočil do bazénu a začal křičet. „JDĚTE OD OKEN PRYČ!“
Bylo tam o mnoho žen víc, než jsem si představovala, že bude. Usmívala jsem se při představě, že jsou další tři bazény jako tento. Bazény plné žen a dětí na útěku.
„Emmo.“
Otočila jsem se a uviděla Muriel. Její tvář byla trochu zmlácená, ale běžela směrem ke mně. Utíkala jsem a objala ji.
„Je mi to tak líto.“
„Ne, to infikovaní. Co máme udělat?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Měla jsem být na ně také připravená. Nikdy jsem na ně ani nepomyslela.“
Silně mě objala a mluvila přes křik ženy panikařící ve vodě. „Tohle jsi byla ty?“
Kývla jsem. „To je vše, na co jsem mohla myslet. Budova bude zničena během pár vteřin. Předpokládám, že bazén je naše nejlepší šance.“
Chytila se mé ruky. Chytla jsem Lea, který začal vyšilovat, za srst na jeho krku a stáhla ho do vody. Byla chladná a lákavá. Lea začal cákat, když spadl, miloval vodu, ale byl více nervózní než normálně.
Lidé zírali na něj a na mě a nadzvedávaly obočí.
„Na hluboký konec, dámy. Pokud strom spadne, je to naše nejlepší šance přežít.“
Ty z nás, které uměly plavat, všechny plavaly v chaotickém uskupení k hlubokému konci. Ty ostatní plakaly a křičely na mělkém konci. Ten hluk byl nezvladatelný. Leo lapal po dechu a panikařil. Chtěl ven z bazénu. Nechala jsem ho jít. Věděl to nejlépe. Jeho instinkty byly lepší než kohokoliv jiného. Plaval k okraji a vyšplhal ven. Vyplížil se do rohu a posadil se tam. Dívka, která nevypadala o moc starší než já, ho následovala. Stočila se proti němu a plakala.
Ten hluk byl příliš. Náhle jiný zvuk přehlušil všechno ostatní a zatřásl budovou kolem nás. Nadechla jsem se a potopila jsem se ke dnu bazénu. Podívala jsem se nahoru na nohy nade mnou. Na chvilku vypadaly klidně a uspořádaně. Potom to vypadalo jako, když se červený inkoust rozlil po bazénu. Voda začala pěnit a bouřit. Už jsem nad sebe neviděla. Má hruď křičela o vzduch, ale zůstala jsem dole a sledovala to. Žena se snažila potopit. Chytila jsem ji za ruku a stáhla ji dolů k sobě. Plavala jsem a táhla jsem ji k mělkému konci. Napěněná voda byla všude. Vypadalo to jako peřeje na řece. Když jsem ji vytáhla z vody, dostala jsem loktem do tváře. Na vteřinu jsem viděla hvězdičky, ale stále se pohybovala. Odstrkovala jsem lidi z cesty. Táhla jsem dívku k nejmělčí části a začala ji tvrdě bít do zad. Začala plivat vodu a kašlat. Zakopla jsem a byla vtažena pod vodu. Nohy na mě šlapaly. Chytila jsem kašlající dívku a vytlačila ji z vody. Byla jsem pod vodou a topila, ale ji jsem vytlačovala z vody.
Ruka mě chytla za kůži na krku a vytáhla mě z vody. Vzhlédla jsem a uviděla obavy v jeho tváři. Ukázala na rozbitá okna, která vedla ven.
„Svoboda.“
Leo už byl venku z okna. Sledoval mě z druhé strany.
Zakřičela jsem. „OKNA. ROZBIJTE TA OKNA VÍC, AŤ SE VŠICHNI MŮŽEME DOSTAT VEN!“
Ženy spěchaly k oknům a začaly rozbíjet sklo rozbitými křesly. Jedno okno bylo rozbité a dívka se protlačila skrz. Viděla jsem její kůži pořezat se o sklo. Zakřičela. Začaly panikařit. Odšroubovala jsem tlumič a vypálila ránu do prasklého a zničeného stropu. Ženy se zastavily a podívaly se na mě. Šla jsem k tmavovlasé dívce krvácející na zemi. „TOHLE JE TO, CO CHCETE? ZABÍT SE NAVZÁJEM? JEDEN ZA VŠECHNY, KURVA!“
Doktor ji zvedl a vyšplhal rozbitým sklem. Ženy odcházely očividně klidnější, ale stále v spěchu. Vylezla jsem a připravila se se zbraní. Na hnědé trávě nikdo nebyl.
Doktor zakřičel zpět. „BĚŽTE K LESU!“
Doktor se rozeběhl přes trávník s dívkou v náručí. Zamířila jsem a několikrát vystřelila. První čtyři muži spadli ze střechy a ženy a dívky křičely ještě víc. Pátý muž mě uviděl a střelil. Ucítila jsem horko propalující se mi do paže, ale nevnímala jsem to. Zamířila jsem a srazila ho zpět. Byl moc daleko ode mě, abych ho zabila, ale věděla jsem, že jsem ho zasáhla.
„UTÍKEJTE, HNED!“ Křičela jsem. Všichni se strkali. Vytáhla jsem dívku zpod mrtvého doktora a pomohla jí. Leo běžel napřed a ukazoval jim cestu. Podívala jsem se nalevo a uviděla skupinu žen s křičícími dětmi utíkat do lesa. Některé spadly, když zazněly výstřely. Jejich děti padaly s nimi.
Slyšela jsem svého otce šeptat ke mně. „Nemůžeš zachránit každého, Em.“
Zakřičela jsem na ženu u mě. „Utíkejte a lámejte větve. Zůstaňte spolu. Budu následovat zlomená větve a najdu vás. Zavedu vás do bezpečí.“
„Emmo, zavedu je na cestu k táboru.“ Uviděla jsem Muriel a kývla jsem. „Jsem hned za tebou. Pomůžu mladším a dětem.“
Kývla a začala křičet na plačící ženy.
Zamířila jsem přes les. Slyšela jsem praskání a otočila se, abych uviděla Lea stát za mnou.
„Vrátil ses, jo? Připraven zabít nějaký parchanty?“ Byl vyděšený. Věděla jsem, že vyšiluje.
Přes les jsem viděla budovu v ohni. Římsa, kde byli odstřelovači, byla jediná část, která ještě stála. Všechno ostatní vybuchlo a zůstaly ruiny. Trochu to zahřálo mé srdce.
Běžela jsem tam, odkud se ozýval křik. Když jsem se dostala k ženám, které to zvládly do lesa, ukázala jsem na místo, odkud jsem přišla. „Následujte hranici lesa, dokud nedojdete ke zlomeným větvím, následujte je. Bezpečí je tímhle směrem.“
Utíkaly, držící miminka a malé děti.
Proběhla jsem přes skupiny na otevřené prostranství. Muž držel ženu. Střelila jsem ho a zasáhla jeho ucho. Chytil si ho a já znovu vystřelila. Zasáhla jsem ho krku. Žena popadla své dítě a utíkala pryč od umírajícího muže. Sestřelila jsem posledních pár mužů na římse. Zasáhla jsem jednoho a dva přikrčené. Pokračovala jsem ve střelbě, když ženy běžely přes trávu do lesa.
Jeden muž vystrčil hlavu a já vypálila. Zasáhla jsem jeho hlavu.
Cítila jsem, jak mě něco chytilo za ruku. Otočila jsem se a hledala Lea, ale on měl na zemi muže a trhal mu hrdlo. Byla tu ruka na mé paži. Zamířila jsem zbraní, ale zastavila jsem se. Willovy modré oči byly v jednom ohni. Táhl mě do lesa. Viděla jsem trsy trávy létat do vzduchu za mnou, jak na mě stále stříleli. Vystřelila jsem ránu na muže na střeše.
„Nech mě jít. Musím zachránit ty dívky. Je tu ještě jedna strana s mladými dětmi. Potřebují pomoc.“ Tlačila jsem na něj.
Nemluvil. Kopala jsem a škrábala, ale on neustoupil.
Souboj musel vypadat, jako když táhne dvouletého spratka z obchodu. Neměl žádný problém s odtažením mě do lesa. Kopala jsem a bojovala. Slzy frustrace mě oslepily.
„LEO. LEO, POMOC.“
Leo přiběhl s čerstvou krví na čumáku. Uviděl Willa a zastavil se.
„Leo, kousni ho.“
Leo si olízl tlamu a zpomalil podle Willa. Necítil žádné nebezpečí.
Snažila jsem se držet na nohou, ale mé nohy narazily na kládu a já ztratila pevnou půdu pod nohama. Will mě ještě chvíli táhnul. Mé nohy narážely na klacíky a větve a kameny, ale on mě stále táhnul. Cítila jsem, jako kdyby mi měla ruka vypadnout z kloubu.
„Jen mě nech jít zpět, prosím. Slibuju, že už znovu neuteču. Slibuju. Nech mě je zachránit, Wille.“

Zastavil a zvedl mě nahoru. Přehodil si mě přes rameno. Byla jsem poražena. Děti jsou mrtvé. On je nechal zemřít. Já je nechala zemřít.

8 komentářů:

  1. Díky moc za překlad, doufám, že další kapitola bude brzy, nemůžu se dočkat..;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. neboj, bude hned zítra ;) no bohužel v pondělí bude už poslední kapitola

      Vymazat
  2. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad ;-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat