čtvrtek 1. srpna 2013

21. kapitola

Nesourodá skupina lidí byla přesně to, co jsem si představovala, že bude. Zoufalý pohled v jejich očích byl přesně to, co jsem hledala. Vytáhla jsem mapu, kterou jsem ukradla, když byl Marshall mimo hlavní stan. Je to jedna z těch malých, kterou nikdy nepoužíval, alespoň tak dlouho, jak mohu říct.
„Tohle je oblast s hustou dopravou.“ Ukázala jsem na silnici pár mil od farmy. Podívala jsem se na dvě ženy, které vypadaly mladší. „Necháte se chytit, budete chodit po silnici a necháte se vyzvednout. Vypadáte skoro perfektně. Jakmile zastaví, sejmu je ze stromu na kraji silnice svým lukem. Kdo tady umí střílet?“

Muž, který mi trochu připomínal mého otce, kývl. „Já umím. Mám pušku.“ Vytáhl ji zpoza svých zad.
„OK, dobře. Ty a já sestřelíme všechno kromě těchto dvou žen. Ostatní se schovají na konci lesa a přepadnou je poté, co budou první mrtví. Vylezeme dovnitř a pojedeme na farmu s ženami vzadu jako se zajatci. U vjezdu je několik strážných. Možná čtyři. Budou očekávat, že vy chlapi jste také strážní. Odsud už to jsou většinou doktoři a sestry. Vplížíme se dovnitř a…“
„A co, Emmo? Vyhodíte budovu do povětří: zabijete každého doktora, kterého uvidíte, ať už jsou vinni nebo ne?“
Vzdychla jsem si a zavřela oči. „Nikdo tě nežádal o pomoc.“
Podívala jsem se na skupinu lidí a ignorovala obřího naštvaného medvědího muže za svými zády. „Jsme tu všichni dobrovolně, že ano?“
Podívali se na něj a slabě kývli. Musel vypadat opravdu naštvaně. Nezajímalo mě to. Nesnášela jsem ho.
„Zlato, musíš si tohle promyslet.“ Slyšela jsem sladký hihňavý hlas.
Otočila jsem se a snažila se nekřičet. „Co jsi ty kdy dělala, kromě šukání s muži v táboře? Co ty víš o záchraně lidí a vyhýbání se smrti? Tvé krátké šortky a velká prsa ti určitě zaručují přežití. Promiň, pokud nebudu poslouchat cokoliv, co řekneš. Pro Krista. Nehledám rady, jak si upravit své vlasy.“ Její pěkný obličej se stal ledově klidným. Podívala se na Willa, otočila se na podpatku a šla zpět do tábora. Will mě chytil za paži a táhl mě do lesa. Bojovala jsem s ním, ale v jednu chvíli už se mé nohy nedotýkaly země.
Připravila jsem se, že ze mě zase vytřese život a že jeho prsty zase budou tlačit na místa, kde byly stále čerstvé modřiny z minula.
Místo toho se posadil na kládu a sevřel si kořen nosu. Zamračila jsem se. Byl tichý. Bylo to víc děsivé než cokoliv.
„Jsi dítě, Emmo. Neuvědomuješ si to, ale jsi. Vím, že jsi přežila nepředstavitelné věci a jsi byla sama, a proto nemáš sociální návyky jako normální lidé, ale nemůžeš takhle s někým mluvit. Snažila se pomoct.“
Vše, co jsem opravdu slyšela z jeho vět bylo „dítě“ a „nenormální“. Mé nohy couvaly. Cítila jsem uzel z nevolnosti ve svém žaludku.
„Potřebuješ ji. Její bratr je svého druhu genius. Je zalezlý ve strašidelném starém sídle. Musíme se tam dostat a získat jeho pomoc, pokud to myslíš vážně se záchranou všech pracovníků farem.“
Neposlouchala jsem ho. Pomalu jsem couvala, jak jsem byla zvyklá. Nedělala jsem žádný zvuk.
Můj plán byl dobrý. Budu se ho držet. Vím, že to bude fungovat. Nepotřebuju barbínu jako je Star nebo jejího bratra nebo blbce, kterého si omotala kolem prstu.
Cítila jsem, že mi větev praskla pod nohou, když jsem se chystala otočit a utéct.
Vzhlédl a zamračil se. „Co to děláš?“
Těžce jsem polkla.
„Proč se takhle díváš?“
Podívala jsem se mu do tváře a pomalu si vyhrnula rukáv na své pravé ruce. Otisky jeho prstů byly stále na mé paži. Červená vybledla a místo ní se objevila světle modrá.
Zaměřil se na to a zavrtěl hlavou. „Co?“
Znovu jsem těžce polkla a stáhla rukáv dolů. „Končím s tebou, když mi děláš modřiny a třeseš se mnou. Pokud chceš mluvit, můžeme to udělat daleko od sebe.“
Vypadal vyděšeně, jako kdybych ho zahnala do kouta a naštvala ho.
„Co to bylo? To jsem udělal já?“
Nic jsem neřekla. Místo toho se mi vzpomínky rozhořely v hlavě. Vzpomínka na to, jak jsem byla se svou nejlepší kamarádkou Lanou.
Jednou jsme se schovávaly pod její postelí, když se její rodiče hádali. Její otec bil její matku. Vše, co jsme viděly, byly jejich nohy. Jeho černé ponožky s riflemi kolem kotníků. Její byly bosé s červeným lakem. Stála na palcích a snažila se dotknout se země. Vydávala divný bublavý zvuk. Plácání a hekání vyplňovalo vzduch spolu s jeho křikem. Náhle byla na zemi vedle nás. Její tmavě hnědé oči se rozšířily, když nás uviděla. Její rty krvácely, vypadalo to, jako kdyby rtěnka po kapkách stékala po jejích rtech. Slza stekla po její červené tváři. Mrkla na nás a vytáhla se na kolena a plazila se na chodbu. Následoval ji. Jeho křik ji následoval také. Když se dostala dál, mohli jsme toho vidět více. Podívala jsem se na Lanu. Přikryla si svou tvář a tiše vzlykala.
Podívala jsem se na chodbu a viděla jsem ho kopat ji, dokud se nepřestala hýbat. Prošel dlouhou chodbou a vešel do malé kuchyně. Slyšela jsem otevřít ho dveře lednice. Dělal ještě další zvuky a pak zavřel dveře lednice. Došel na konec chodby a podíval se na ni. Otevřel pivo ve svých rukou a vypil spoustu z něj. Otočil se a odešel z mého výhledu. Když se Lana uklidnila, vyplížily jsme se ven oknem a bosé došli k mé babičce. Ta nám udělala palačinky a my jsme vyráběly korunky z papíru a třpytivého lepidla.
Pohled do jeho tváře mi na vteřinu připomněl jejího otce.
„Emmo.“
Když jeho nohy udělaly krok blíž ke mně, moje o krok ucouvly.
Viděla jsem bolest v jeho výrazu, ale bojovala jsem s nutkáním to znovu spravit. Ponížil mě a zacházel se mnou jako s dítětem a obětí. Nejsem ani jedno z těchto věcí.
Můj hlas byl slabý. Jsem vyděšená a budu plakat, ale vzpomínka na Lanu mě dělá silnější. „Já jsem hrdinka. Nepotřebuju tě. Nikdy jsem tě v tomhle nežádala o pomoc, protože tě nepotřebuju. Nutíš mě cítit se špatně. To nepotřebuju. Možná nejsem normální nebo žena, protože jsem se rozhodla, že neprodám, co mám za největší nabídku. To mě nedělá bezcennou nebo dítětem. Můžeš zůstat tady a hrát si s Barbie. Nepotřebuju tebe nebo jí. Budu v pohodě sama.“
Neotočila jsem se k němu zády. Ne, dokud jsem neucítila Leovu jemnou srst pod svými prsty. Jeho hřbet nebyl tak vysoko, jak by měl být.
Will udělal krok vpřed a já udělala krok za Lea.
„Emmo. Co můžu říct, kromě toho, že je mi to líto.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Tvému druhu je to vždycky líto, Wille. Promiň, že jsem tě praštil. Promiň, že jsem tě ponížil. Promiň, že jsem tě podváděl. Promiň, že jsem tě náhodou zabil, protože jsem zapomněl přestat tě bít a kopat.“
Jeho oči se zaleskly. „Nikdy bych ti neublížil.“
Vytáhla jsem si znovu rukáv nahoru, natáhla jsem ruku a škrábala sama sebe. „Ale už jsi to udělal.“
Projel si rukama jeho tmavé vlasy. „Ne úmyslně, Emmo. Ty jsi mě prostě tak naštvala. Nevím, co mám s tebou dělat. Řekni mi, co bych měl udělat. Nechci se cítit takhle kolem tebe. Nechci milovat někoho, kdo je sám k sobě tak bezohledný a je ochotný zemřít pro ostatní. Zemřu, pokud ty zemřeš.“ Nevypadal naštvaně. V jeho očích je vášeň, ale taková, která mi láme srdce.
O krok jsem ucouvla. „Nechci milovat někoho, kdo má sex s jinými ženami a nechá je po sobě lézt před ostatními lidmi. Nechci milovat někoho, kdo nechá stopy na mém těle, protože je naštvaný a pak mě ponižuje a nazývá mě nenormální a dítětem.“
Zasmál se, ale znělo to bolestně, když to protnulo ticho v lese. „Zásah.“ Udělal krok vpřed s nataženýma rukama. „Radši bych zemřel, než ti ublížil.“
„Ale už jsi to udělal. Už jsi to udělal tolikrát.“ Udělala jsem další krok zpět.
Skousl si spodní ret a podíval se na mě přes své husté řasy. „Co budeme dělat?“
Zavrtla jsem hlavou. „Zachráníme ty ženy na farmě.“
Znovu se zasmál. „Co uděláme s námi?“
Jediná slz unikla skrz kontrolu, kterou jsem nad sebou měla. „Není tu žádné my. Nikdy nebylo. Byli jsme tu ty a já a Star a každý, koho jsi volně pouštěl do své postele. Nebylo to nikdy jen my.“ Otočila jsem se zády, ale Leo zůstal. Věděla jsem, že tohle jsem také ukradla z jedné z babiččiny knížky.
„Emmo, není tu žádné já a další ženy. Jsme to ty a já a tenhle zatracený vlk. Leo, pojď sem, chlapče. Nech mě projít. Pojď sem, Leo.“
Uslyšela jsem vrčení a usmála se.
Skupina lidí seděla a něčemu se smála. Postavili se, když mě uviděli. „Půjdeme nebo co?“ zeptal se muž.
Kývla jsem a zvedla jsem svůj luk a toulec. „Jdeme.“
Jednou jsem zapískala a Leo nás obíhal. Věděla jsem, že Will je za námi. Cítila jsem se tu s ním bezpečněji. Nesnášela jsem to.
Cesta dolů z kopce byla snadnější než minule. Jsem o moc méně vyčerpaná a strach z toho, co chystáme udělat, mě poháněl vpřed.
„Takže, je tohle tvůj přítel?“ Zeptala se jedna ze starších žen.
Podívala jsem se zpět, kde šel s jedním z mužů a mluvil. Jeho oči se setkaly s mými. Podívala jsem se zpět na ní a zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Nemám přítele. Je tu chlap, kterého mám ráda. Je opravdu sladký a zábavný.“ Zasmála jsem se. „Nemá žádné schopnosti k přežití, ale na tom nezáleží. S ním se cítím jako před válkami a tou nemocí.“
Otřela se o mě. „Tak proč máš tenhle odepsaný pohled na své tváři, když na něj zíráš?“
Přimhouřila jsem oči. „Je to jeho bratr. Myslí si, že se mnou může jednat jako se svou mladší sestrou, myslím.“
Zavrtěla hlavou. „Děvče, nejedná s tebou jako s mladší sestrou. Věř mi, byla jsem vdaná dvakrát před válkami. Tohle není pohled, který dostávají sestry.“
Podívala jsem se zpět. „On nějak nedělá jen jeden vztah.“
Podívala se na mě a hloupě se uculovala. „To žádný z nich, zlato. To, co potřebuješ, je flirtovat s dalšími muži, dát mu ochutnat jeho vlastní medicínu. Ty věci, které máš s jeho bratrem, ho pravděpodobně dohánějí k šílenství.“
Usmála jsem se na ni, ale neměla jsem co říct. Jsem stejně vinna jako on. Být s Jakem mě dělalo šťastnou. Být s Willem mě nutilo cítit něco jiného. Něco, co jsem neuměla pojmenovat. Podívala jsem se na něj a věděla jsem, že to není štěstí, co mě nutí cítit. Je to silnější a děsivější. Jeho oči se s mými nesetkaly. Třela jsem si paži, abych si připomněla, čeho je schopný.
Dostali jsme se na konec kopce a pro tuto noc rozložili tábor.
Noční vzduch začal být dusný. Léto bylo obtížné, horko bylo téměř nesnesitelné. Dokonce i v mé chatě jsem některé noci ležela vzhůru a potila se.
Leo odešel lovit. Kdekoliv jsem udělala tábor, on strávil svůj čas kroužením kolem něj. Spal v okolí a hlídal. Některým se mohl zdát pár žlutých očí sledující je z lesa znepokojivý, ale pro mě to bylo povzbudivé.
Sundala jsem svůj batoh a rozvinula svou tenkou deku. Ženy zůstaly na jedné straně ohně, zatímco muži se posadili na druhou. Ve tmě je těžké určit, kde kdo je, ale ve světle ohně jejich postavy poletují kolem jako duchové.
Ve chvilce rozptýlení jsem se svým lukem a toulcem vešla do lesa. Cítila jsem Lea blízko sebe. Jeho ochrana je nejdůležitější důvod, proč se cítím v lese bezpečně.
Seděla jsem na kopci a čekala. Něco se rozeběhlo nalevo ode mě. Čekala jsem na světlo měsíce, aby osvítilo malé korálkové oči. Když se v záblesku světla tlumeně leskly oční bulvy, vypustila jsem šíp. Malé zakvičení mi potvrdilo můj úspěch. Šla jsem k tomu, než jsem to mohla ztratit ve tmě. Když jsem se k němu dostala, bodavá bolest zasáhla mou ruku a zápěstí. Ještě jednou naposledy se to pohnulo.
„Do prdele.“ Zašeptala jsem a stáhla se. Bodliny byly všude. Kopnutím jsem otočila zvíře a druhou nohou ho zvedla za břicho. Téměř jsem ho upustila. Vážilo to tunu. Muselo doslova vážit třicet pět liber. Bojovala jsem s tím, až jsem to nakonec objala. Bodliny mi zajely do hrudi a břicha. Zašklebila jsem se.
Nesla jsem ho zpět do tábora tak rychle, jak jsem mohla. Byl obrovský.
Hodila jsem ho k ohni a podívala se na všechny ty bodliny na mých rukách a na mé přední straně.
„A kruci. Mají ostny?“
Zavrtěla jsem hlavou, „Nevím. Nikdy jsem je v sobě neměla zabodané. Nikdy jsem nestřelila dikobraza a Leo je chytřejší, než aby na ně útočil. Neviděla jsem to ve tmě.“
Mona, starší žena, se kterou jsem se spřátelila, přišla a posadila se. Vytáhla malou sadu ze svého batohu. Když ji rozbalila, vytáhla z ní velkou pinzetu.
Hluboký hlas prolomil tichou inspekci. „Musíte být opatrní. Pokud to zlomíte, bude těžší to vyndat. Pak budete muset šťourat kolem. Mají ostny, zařezávají se hlouběji, když se s nimi hýbe.“
Obě jsme se podívaly na Willa stojícího nad námi. Podala mu pinzetu a protočila oči. Nutilo mě to usmát se.
Vzal mě za druhou ruku a zatáhl mě na kládu blíže k ohni. Snažila jsem se nevnímat pocit své ruky uvnitř jeho.
Posadila jsem se. Držel mou ruku blízko u ohně.
Posadil se a začal je tahat ven s náhlým škubnutím. Nevnímala jsem bolest. Sledovala jsem způsob, jakým světlo dopadalo na jeho obličej. Sledovala jsem, jak intenzivně sledoval mé rány. Vnímala jsem, jak jemný byl jeho dotyk.
Můj žaludek se uvnitř otáčel jako tornádo.
Mona a muž, který vypadal starší jako ona, začali připravovat dikobraza. Někteří další lidé přinesli nějaké jídlo do tábora. Zajíc, nějaká sova a nějaká velká věc, co vypadala jako krysa, všechno to leželo na zemi před ohněm.
Bobule a kořeny byly naskládány kolem ohně. Lidé se shromáždili z kopce dolů.
„Nikdy jsem nevařil dikobraza.“
„Joe, vyvrhneš ho a stáhneš jako cokoliv jiného. Je dobrý.“
„Dovol.“
„Ne, nemáš žádnou kontrolu nad stahovacím nožem. Nezbylo by žádné maso.“
Will se zašklebil, když je poslouchal. „Vzali se už před dlouhou dobou.“ Zašeptal, ale neuhnul očima z mé bodlinové situace.
„Jak jsi našel všechny tyhle lidi?“
Uculoval se. „Já a Marshall jsme se z chovné farmy dostali společně.“
Zatvářila jsem se. „Měli Marshalla v chovné farmě?“
Zasmál se., „Je to vědec. Je specialista na nemoci. Nikdy nebyl využíván jako zbytek z nás. Příliš starý a tlustý. Navíc má cukrovku. Ne, odešli jsme spolu. Dostal mě ven.“
Nemohla jsem si pomoct proti citům, které jsem k němu chovala. Byly silnější než cokoliv uvnitř mě.
„Jak jste našli všechny tyhle lidi?“
„Marshall je osvobodil z pracovního tábora.“ Podíval se na mě. „Stařin bratr pomáhal.“
Polkla jsem.
„Byl technik u CIA. Mimo jiné má pevnost poblíž farmy. Je to druh místa, kde můžeš přečkat celou válku a žít tam bez obav z neznámých lidí. Každopádně tam žije a má informace zevnitř jak všechny farmy fungují a jak fungují jejich systémy.“
Nechtěla jsem mluvit o Star, ale je to jako havárie vlaku a já se nemohu odtrhnout od pohledu na mrtvé roztroušené všude po kolejích. Zeptala jsem bez schopnosti sebe samu zastavit. „Takže, jak je to s tebou a Star.“
Jeho pohled se do mě zabodl. „Zachránil jsem ji z chovného tábora.“
Cítila jsem, jak se mé obočí skepticky nadzvedlo. „To je ono?“
Usmál se. „Co dalšího chceš, aby to bylo? Potřebuješ, aby tu byl další příběh?“
„CO?“
Oškubával mě jako kuře a každou ránu po bodlině pofoukal. „Vypadá to, že usiluješ o to, aby tu byl další příběh.“
Stáhla jsem svou ruku zpět. „Je tu další příběh. To můžu říct. Dotýká se tě s takovou blízkostí, jakou jen dívka může. Pokud nemůžeš být ke mně upřímný, pak hádám, že mi tolik nezáleží na odpovědi.“
Postavila jsem se a přešla na vzdálenější stranu lesa. V tančících plamenech jsem si vytrhala svou ruku a hrudník. Je to ostřejší a bolestivější bez jeho teplého dotyku. Břicho mě bolí nejvíc.
Věděla jsem, že mě sleduje, ale ignorovala jsem ho.
Leo vylezl z lesa následován okamžitými zděšenými pohledy, dokud si neuvědomili, že je to můj přítel. Uhnízdil se vedle mě a čekal na jídlo.

Trhala jsem a snažila se nevnímat díru, kterou jsem cítila ve své hrudi.

9 komentářů:

  1. děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za další kapitolku, moc se těším na pokračování;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat