sobota 10. srpna 2013

17. kapitola - 2. část

Slečna Marshall mi zamávala, když za námi doktorka zavřela dveře a poslední věc, kterou jsem slyšela, byla Emma, která trvala na tom, že by zavolala, kdyby měla stále svůj telefon.
 Naše kroky klapaly na ošuntělých vinylových kachličkách, když jsme míjeli sesternu, mířili jsme k masivním dvojitým dveřím, které vedly do čekárny pohotovosti. Byly teprve čtyři hodiny odpoledne a já už byla vyčerpaná. A šimrání v krku mi připomnělo, že pořád zním jako ropucha.
 Tak tak jsem dokončila tuhle myšlenku, když za námi v široké, bílé uličce povědomý hlas zvolal mé jméno. Zamrzla jsem uprostřed kroku, ale Nash jen zastavil, když si všiml, že já taky.
 „Myslel jsem, že bys možná chtěla něco horkýho na krk. Zní jako bys ho dneska fakt opotřebila.“
 Otočila jsem se a našla Toda, jak drží kouřící papírový kelímek, druhou ruku měl omotanou okolo stojanu na kapačku.

 Nash se po mém boku napjal. „Co se děje?“ zeptal se. Ale spíš se koukal na mě než na Toda.
 Podívala jsem se na smrťáka s vytaženým obočím. Tod pokrčil rameny a zakřenil se. „On mě nemůže vidět. Nebo slyšet, dokud to nebudu chtít.“ Pak se otočil k Nashovi a já pochopila, že cokoliv dalšího řekne, Nash to uslyší. „A dokud se neomluví, ty a já budeme pokračovat v naší konverzaci bez něho.“
 Nash ztuhl, sledoval můj pohled tam, co patrně viděl jen jako prázdnou chodbu. „Sakra, Tode.“ Zašeptal zuřivě. „Nech ji na pokoji.“
 Tod se zakřenil, jako bychom sdíleli nějaký soukromý vtip. „Ani jsem se jí nedotkl.“
 Nash zaskřípal zuby, ale já protočila oči a promluvila dřív, než by řekl něco, čeho bychom pak litovali. „To je směšný. Nashi, buď hodnej. Tode, ukaž se. Nebo vás tu nechám oba dva.“
 Nash zůstal zticha, ale zvládl uvolnit čelisti. A já poznala přesně tu chvíli, kdy se Tod ukázal, protože jeho pozornost se zúžila na smrťákovu tvář. „Co tady děláš?“
 „Pracuju tady.“ Ted pustil kapačku a šoural se dopředu, podával mi kouřící kelímek. Bez přemýšlení jsem si ho vzala – krk mě bolel a něco horkého, by ho mohlo dobře utišit. Usrkla jsem malým výřezem ve víčku a byla překvapená sladkou, bohatou chutí horké čokolády s trochou skořice.
 Vděčně jsem se na něj usmála. „Miluju kakao.“
 Tod pokrčil rameny a vsunul ruce do kapes svých volných džín, ale letmý záblesk v jeho očích prozradil spokojenost. „Nebyl jsem si jistej, jestli piješ kafe, ale usoudil jsem, že čokoládá je jistá věc.“
 Došel mi k uším slabý skřípavý zvuk, když se Nash snažil rozdrtit své zuby na kousíčky, a jeho ruka se okolo mé sevřela. „Jdeme, Kaylee.“
 Přikývla jsem, pak na Toda omluvně pokrčila rameny. „Jo, měla bych jít domů.“
 „Abys viděla tátu?“ Smrťák se potutelně usmál a jakékoliv body získal tou horkou čokoládou, okamžitě je ztratil, když mi vnikl do soukromí.
 „Tys mě špehoval?“
 Na pravé straně chodby se otevřely dveře a objevil se doktor, tlačil staršího muže na kolečkovém křesle. Oba se ná nás letmo podívali dřív, než pokračovali dolů chodbou opačným směrem. Ale jen pro případ, Tod ztišil hlas a stoupl si blíž. „Ne špehoval. Poslouchal. Jsem tu zavřenej dvanáct hodin denně a je směšný předstírat, že neposlouchám nesmysly.“
 „Cos slyšel?“ Dožadovala jsem se.
 Tod se koukl ze mě na Nashe, pak se mrknul k sesterně na konci chodby, na spoj dvou dalších chodeb. Pak kývl směrem k bližším, neočíslovaným dveřím na levo a pokynul mně a Nashovi, ať se k němu připojíme.
 Šla jsem a Nash mě neochotně následoval. Tod udělal u dveří „až po tobě“ gesto, ale když jsem se je pokusila otevřít, koule se neotočila. „Jsou zamčený.“
 „Hups.“ Tod zmizel a o chvíli později se dveře otevřely zevnitř. Smrťák stál v malé, tmavé skladovací komoře lemované policemi nacpanými léky, injekčními stříkačkami a nejrůznějšími lékařskými potřebami.
 Zaváhala jsem, bála jsem se, že by někdo mohl vejít a chytit nás. Smrťák prostě a jednoduše mohl zmizet, kdyby se vyskytly potíže, ale banshee ne. Ale pak zavrzaly lehké kroky, které mířily k nám z jedné z dalších chodeb, a Nash mě najednou strčil dovnitř a zavřel za námi dveře.
 Na vteřinu tam byla tma, pak něco cvaklo a zalilo nás světlo vycházející z holé žárovky nad hlavou. Nash našel vypínač. „Okej, vyklop to,“ vyštěkl. „Nechci vysvětlovat Kayleenému otci, proč nás načapali v zamčeným nemocničním skladišti plným kontrolovanejch látek.“
 „To je fér.“ Tod se jedním ramenem opřel o poličku podél zadní stěny, dával mi a Nashovi tolik prostoru, jak to jen šlo – což bylo asi čtvereční stopa každému. „Čekal jsem na chlápka s nožem vraženým do hrudi. Mohlo to být krátký a jednoduchý, ale já si odskočil, abych vzal telefonát od bosse a za tu chvíli, co jsem se vrátil, doktor ho třikrát přived zpátky. Však víš, s těmi věcmi, co dávaj šoky?“
 „Takže jsi ho nechal naživu?“ Nash zněl málem stejně překvapeně jako já.
 „Um… ne.“ Tod se zamračil, blonďaté kudrliny se blýskaly v nefiltrovaném světle. „Byl na mém seznamu. Každopádně, když jsem skončil s tím ubodaným, vyšel jsem do chodby pro šálek kafe a slyšel jsem tě mluvit.“ Díval se na mě a úplně ignoroval Nashe. „Tak jsem tě sledoval do pokoje tvý kámošky. Je sexy.“
 „Drž se od… ní dál,“ dokončila jsem chabě, v poslední minutě jsem si vzpomněla, že by nebylo rozumné dávat jména mých přátel agentům smrti. Ne, že by si to i tak smrtka nemohla najít sama. A ne, že by už Smrt Emmino jméno po odpoledni v záznamech neměla.
 Tod protočio oči. „Jaký typ smrtky si myslíš, že jsem? A vůbec, co by to bylo za zábavu ji zabít?“
 „Nech ji na pokoji,“ Nash zaprskal. „Jdeme.“ Otočil se a popadl kliku, pak se vrhnul otevřenými dveřmi tak rychle, že kdyby se někdo ze sesterny díval, určitě by nás chytili. Překvapená, jsem se hnala za ním a sotva jsem slyšela, jak se za mnou skladovací komora zavřela. Téměř jsme byli u dvojitých dveří, když Tod znovu promluvil.
 „Nechtěla bys vědět o tom telefonátu?“ Jen šeptal, ale jaksi se jeho hlas nesl, jako by promluvil jen kousek ode mě.
 Zastavila jsem se, zatáhla jsem Nashe, takže musel taky. Zmateně, pak rozčileněji se na mě podíval a já si šokovaně uvědomila, že Toda zase neslyšel – a že ani já bych neměla. Smrťák byl přinejmenším dvacet stop daleko, stále před komorou.
 „Hovor od tvýho bosse?“ pokusně jsem zašeptala, abych viděla, jestli mě Tod může slyšet.
 Smrťák přikývl, samolibě se usmíval.
 „Co říkal?“ Nash slabě, naštvaně zavrčel.
 „Pojď.“ Po krátkém zhlédnutí, abych se ujistila, že se žádná ze sester nedívá, jsem ho málem táhla dolů chodbou a zpátky do komory za Todem. „Proč bysme se měli starat o konverzační věci s tvým bossem?“ Zeptala jsem se nahlas, abych Nashe zasvětila do diskuze.
 „Protože má teorii o mimo-seznamovém kosení.“ Todův úšklebek se rozšířil, když se vlevo opřel o poličku a na jeho pravé tváři se objevil malý ďolíček, zvýrazněný jasným světlem nad hlavou. Jak jsem si toho předtím mohla nevšimnout?
 „Jakou teorii?“ zeptal se Nash. Očividně už Toda znovu mohl slyšet.
 „Všechno něco stojí. Už bys to měl vědět.“
 „Fajn.“ Frustrovaně jsem zafuněla a ignorovala Nashe, když zesílil stisk okolo mé ruky. „Řekni nám, co víš, a my ti řeknem, co zas víme my.“
 Tod se zasmál a z poličky vytáhl plastového bažanta, zíral do něj, jako by očekával, že z něj vyhopká kouzelníkův králík. „Blafuješ. Nic o tom nevíš.“
 „Viděli jsme smrtku, když Emma zemřela,“ řekla jsem a jeho úsměv okamžitě ochabl. Vrátil mísu zpátky do police a já věděla, že jsem si získala jeho pozornost. „Začni mluvit.“
 „Radši byste měli říkat pravdu.“ Todův pohled opakovaně přeskakoval mezi mnou a Nashem.
 „Říkal jsem ti, Kaylee nelže,“ řekl Nash a já si nemohla nevšimnout, že do toho prohlášení nezahrnul sebe.
 Tod na moment zaváhal, jako kdyby si to rozmýšlel. Pak přikývl. „Můj boss je fakt starý smrťák jménem Levi. Chvilku se tu potuloval. Jako sto padesát let.“ Překřížil si ruce na hrudi, uveleboval se proti zadní stěně poliček. „Levi říkal, že něco takovýho jako tohle se stalo prvně, když se stal smrtkou. Všechno tenkrát bylo o dost míň organizovaný a v tý době přišli na někoho, kdo si bral lidi, kteří nebyli na jeho listu – tenkrát celou tuhle věc psali ručně, dokážete si to představit? – a už ztratili šest duší z jeho oblasti.“
 „To myslíš vážně?“ Nash mě jednou paží chytil za pas a já ho nechala, aby mě přitáhl blíž k sobě. „Nebo tohle všechno děláš jen proto, abys oslnil Kaylee?“
 Tod po něm střelil temným zamračením, ale já si myslela, že je to úplně oprávněná otázka. „Každý slovo pochází přímo od Leviho. Pokud mi nevěříte, můžete se ho zeptat sami.“
 Nash ztuhl a zamumlal něco o tom, že to není nutné.
 „Tak proč umírají?“ zeptala jsem se, nasměrovala jsem nás zpátky k tématu.
 Smrťákovy oči se znovu usadily na mě a on spiklenecky snížil hlas, modré oči se mu třpytily. „Jejich duše byly ukradeny.“
 „Ukradeny?“ Otočila jsem se na Nashe s jedním zvednutým obočím, ale on jen pokrčil rameny, rty se mu zúžily do tvrdé čárky. „Proč by někdo kradl duše?“
 „Dobrá otázka.“ Tod ohmatal krabici jednorázových obalů na teploměry. Jeho úsměv se rozšířil a já si vzpomněla na způsob, jak diváci někdy jásají během vražedných scén, uchlácholení vědomím, že se dívají na falešnou krev a filmové triky. „V tomhle světe není moc využití pro oddělený duše…“ Smrťák nechal svá slova viset ve vzduchu a hluboko v žaludku se mi zakroutil špatný pocit.
 „Ale v Podsvětí je?“ Dokončila jsem za něj a Tod přikývl, evidentně ohromen, že se moje nováčkovské základy už ukázaly.
 „Duše jsou raritou v hlubší rovině. Něco mezi delikatesou a luxusem. Jsou velmi žádaným zbožím a tu a tam jejich zasílání cestou nevyjde.“
 „Zasílání duší?“ Projel mnou zachvěv děsu jen tou samotnou myšlenkou. „Cesta odkud? A kam?“
 Nash odpověděl, vypadal zároveň potešeně, že zná odpověď i naštvaně, že ji musí poskytnout. „Odsud tam, kde jsou… recyklovány.“
 „Převtělovány?“
 „Jo.“ Tod se narovnal a bouchl se hlavou o horní poličku, pak si ji třel, když mluvil. „Ale někdy se jejich přeprava neuskuteční, takže tyhle duše nejsou poslány dál. Jsou nahrazeny novými, což je jeden z důvodu, že někdy narazíš na nově označenou duši.“
 Udělala jsem si v hlavě poznámku, jak někdo může poznat novou duši. „Takže tyhle ukradený duše jdou do Podsvětí?“ Zeptala jsem se, snažila jsem se jednoduše zůstat nad vodou v přívalu nových informací. „Tím myslíš Meredith a Julii a další, který byly zabity, takže nějaká příšera v jiný říši si může z jejich duší udělat půlnoční svačinku?“ Chytila jsem se poličky ve výši ramen, abych neztratila rovnováhu, když se mi zatočila hlava. Tak docela jsem nemohla pochopit, co jsem právě řekla.
 „To je Leviho teorie.“ Tod zvedl roli sterilní gázy a vyhodil ji do vzduchu, pak ji chytil. „ Říkal, že když se to stalo naposled, byly vybírány jako splátka pekelníkům.“
 Rukou jsem sevřela poličku a vyčnívající šroubek mi pořezal prst, ale stěží jsem to vnímala, protože ten temný děs ve mně vířil jako hustá mlha. „Pekelníkům?“
 Nash těžce vydechl. „Lidé je nazývají démoni, ale to není tak úplně správně, protože nemají žádný spojení s žádným náboženstvím. Krmí se bolestí a chaosem. Ale nemůžou opustit Podsvětí.“
 „Okej…“ Můj puls závodil a já se vrátila zpátky k šedým kreaturám, které jsem viděla během písně pro Emminu duši. Byli to pekelníci? „Splátka za co?“
 Smrťák pokrčil rameny. „To může být cokoliv. Někdy jsou dohody zamlčeny. Hozeny pod stůl, samozřejmě. Levi se o to postará, až najde smrtku, která je za to zodpovědná.“ Ještě jednou chytil gázu a pokrčil rameny, evidentně nám dal všehno, co věděl. Což bylo mnohem víc, než jsem očekávala. „Takže… co ta smrtka, kterou jste viděli?“
 „Řekni Levimu, ať se dívá po ženě.“ Posunula jsem se blíž k Nashovi a nechtěně se bouchla o poličku. Několik krabic lékařských hadiček spadlo na zem, vylily své obsahy, jako průhledné plastové žížaly.
 „Žena?“ Todovi se rozšířily oči a já přikývla.
 „Vysoká a hubená s vlnitými hnědými vlasy,“ řekl Nash. „Zní to jako někdo, koho znáš?“
 Tod zavrtěl hlavou. „Ale Levi zná každou smrtku ve státě. Postará se o to.“ Zaváhal, jako by si nebyl jistý tím, jestli tu další část má říct či ne. „Ale on si myslí, že si obstaráte vlastní ukradenou duši dřív, než všechno stihne vrátit pod kontrolu.“
 „To je to, co si myslíš?“ Nebyla jsem si jistá, proč mi na jeho názoru záleží, ale bylo to tak.
 Tod pokrčil rameny, prsty obtočil provizorní míček. „Říkal jsem, že tu je velmi reálná možnost. Zvlášť, pokud furt budete třást prsty před tlamou tygra.“
 „Neměli jsme jinou možnost.“ Zohla jsem se, abych naplnila krabice, které jsem vysipala. „Tygr chtěl sníst mojí nejlepší kámošku.“
 „Jsi něco jinýho, Kaylee Cavanaugh.“ Zašeptal Tod a já věděla z Nashova prázdného, rozzuřeného výrazu, že ani on tuhle část nechtěl slyšet, ačkoliv jasně viděl, jak se smrťákovi hýbou rty. „Mohlas to být ty, místo té roztleskávačky. A možná i budeš, příště. Nebo to bude on.“ Jeho pohled se mihl k Nashovi a zpátky a jeho neuctivý výraz potemněl.
 „Nech Leviho, aby to vyřešil,“ řekl. „Když to neuděláš pro mě či dokonce pro sebe, udělej to pro Nashe. Prosím.“
 Tod vypadal opravdu vyděšeně a já nevěděla, co tento strach ve smrťákovi vyvolalo. Tak jsem přikývla. „Jsme mimo. Už jsem to slíbila strejdovi.“ Natáhla jsem se dozadu pro Nashovu ruku, když Tod přikývl. Pak zmizel, pořád držel tu gázu a já osaměla s Nashem ve stísněné komoře.

6 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Dík za preklad. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  4. děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. díky moc za překlad :D kdy budou další kapitoly?

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat