sobota 3. srpna 2013

17. kapitola - 1. část

PO NĚKOLIK DALŠÍCH minut k nám detaily pronikaly skrz dav, teď díkybohu zaměřeným na druhou stranu místnosti. Ta dívka byla třeťačka. Roztleskávačka jménem Julie Duke. Znám to jméno a lehce si můžu vybavit i její tvář. Byla krásná a oblíbená, a pokud mi slouží paměť, i víc přátelská a akceptující než většina dalších mávaček třásněmi.
 Když Julie po několika minutách, co zkolabovala, pořád neměla žádný puls, dospělí začali hnát studenty ke dveřím, skoro jako jeden. Nashovi a mě bylo dovoleno zůstat, protože jsme Emmin odvoz, ale učitelé ji nechtěli pustit, dokud ji nezkontroluje zdravotník. Nicméně, Julie byla priorita číslo jedna, takže když doktoři přijeli, ředitelka je odvedla přímo do hloučku lidí okolo ní.


 Ale bylo už pozdě. I když jsem to ještě nevěděla, bylo to jasné z jejich samotného postoje a neuspěchaného způsobu, jak prováděli svou práci a nakonec z toho, jak ji přetočili na nosítka pokrytá prostěradlem. Pak jeden zdravotník v černých kalhotech a těsném pracovním tričku s lékarničkou v ruce k nám zamířil přes tělocvičnu. Důkladně prohlédl Emmu, ale nenašel nic, co by způsobilo její kolaps. Puls, krevní tlak a dýchání měla v normě. Kůži měla zčervenalou a zdravou, oči rozšířené a reflexy… reflexovaly.
 Lékař usoudil, že jednoduše omdlela, ale říkal, že by měla jít do nemocnice kvůli dukladnějšímu vyšetření, jen pro případ. Emma se pokusila odmítnout, ale ředitelka trumfla její rozhodnutí, když zavolala slečně Marshall, která řekla, že se tam se svou dcerou setká.
 Když jsem si byla jistá, že Sophie má odvoz domů, Nash se mnou jel za sanitkou do nemocnice, kde sestra Emmu umístila do malé, světlé místnosti, aby počkala na vyšetření. A na svou matku. Když sestra po chvíli odešla a cestou ven zavřela dveře, Emma se otočila k nám oběmma, její výraz byl směsicí strachu a zmatení.
 „Co se stalo?“ žádala, ignorovala polštáře, aby si na lůžku mohla sednout a zkřížila nohy ve stylu jógy. „Pravdu.“
 Koukla jsem se na Nashe, který si z krabice na stěně vytáhl gumové rukavice, ale on jen pokrčil rameny a kývl jejím směrem, dával mi zelenou. „Um…“ zaskřehotala jsem, nejistá, kolik jí toho mám říct. Nebo jak to zformulovat. Nebo zdali by jí to můj stále-žabí hlas mohl zamlčet. „Zemřela jsi.“
 „Zemřela jsem?“ Emminy oči byly obrovské a vykulené. Cokoliv, co čekala, že uslyší, tak jsem to neřekla. Váhavě jsem přikývla. „Zemřela jsi a my tě přivedli zpátky.“
 Silně polkla, dívala se ze mě na Nashe – který teď nafukoval jednorázovou rukavici – a zase zpátky. „Vy jste mě, lidi, zachránili? Jakože jste mě resuscitovali?“ Ruce jí ochably a ramena klesla úlevou – očividně očekávala něco… divnějšího. Zvažovala jsem, že jednoduše přikývnu, ale nikdo jiný by náš příběh nepotvrdil. Musíme jí říct pravdu – nebo aspoň její verzi.
 „Ne tak docela.“ Znejistěla jsem, vytáhla na Nashe jedno obočí, tiše jsem ho žádala o pomoc.
 Vzdychl a vypustil vzduch z rukavice, pak klesl na kraj Emminy postele. Já si sedla před něj a opřela se mu o hruď. Stěží jsem s ním přerušila fyzický kontakt, když jsem zpívala pro Emminu duši a v dohledné době to už neočekávám. „Dobře, řekneme ti, co se děje –“ Každopádně jsem věděla, když mi stiskl ruku, že jí neřekne všechno a to samé chce i po mně. „Ale nejprve potřebuju, abys přísahala, že to nikomu jinému neřekneš. Nikomu. Nikdy. Ani kdybys od teďka žila ješte devadesát let a na smrtelné posteli měla nutkání se zpovídat.“
 Emma se zakřenila a protočila oči. „Jo, jako bych myslela zrovna na vás dva, když mi bude stošest a budu mlít z posledního.“
 Nash se uchichtl a obtočil mi ruce kolem pasu. Byla jsem o něj opřená a jeho srdce bilo proti mým zádům. Když promluvil, jeho dech mi rozvířil vlasy ucha, jemně mě utěšoval, ač jsem věděla, že tato část byla míněna Emmě. Jen pro případ.
 „Takže přísaháš?“ zeptal se a ona přikývla. „Víš, jak Kaylee může říct, že někdo zemře?“ Emma znovu přikývla, teď měla oči zúžené, zářila v nich čerstvá zvědavost, lemovaná strachem, který asi nechtěla, abychom viděli. „No, někdy, za jistých okolností… je může přivézt zpátky.“
 „S jeho pomocí,“ chraptivě jsem dodala, pak jsem okamžitě přemýšlela, jestli jeho účast nebyla jednou z těch částí, které si chtěl nechat pro sebe. Ale on mi jen políbil zadní část hlavy, aby mi řekl, že je vše v pořádku.
 „Ano, s mou pomocí.“ Jeho prsty se obtočily okolo mých, kde mi ruka ležela v klíně. „Dohromady, my… jsme tě probudili. Tak trochu. Budeš vpohodě. Vůbec nic s tebou není špatně a doktoři pravděpodobně usoudí, že jsi zkolabovala kvůli stresu, nebo žalu, či něčemu. Tak jako ten zdravotník.“
 Skoro minutu byla Emma zticha, vše vstřebávala. Bála jsem se, že i pod Nashovým šetrným Nátlakem, možná bude vyšilovat nebo se nám začne smát. Ale ona jen mrkla a zavrtěla hlavou. „Zemřela jsem?“ zeptala se znovu. „A vy, lidi, jste mě přivedli zpátky. Věděla jsem, že bych nad hlavou měla mít nainstalovaný takový ten malý digitální měřič zdraví, takže bych věděla, kdy se mám složit.“
 Usmála jsem se, ulevilo se mi, že v této situaci může vidět něco humorného a Nash se zasmál nahlas, celé jeho tělo se mi třáslo proti zádům. „No, se štěstím jsme ti odemkli bezmezný zdraví,“ řekl.
 Emma se krátce usmála nazpět, pak její tvář zvážněla. „Bylo to jako s ostatními? Prostě jsem zkolabovala?“
 „Jo.“ Nesnáším, když jí musím říkat o její vlastní smrti. „Uprostřed věty.“
 „Proč?“
 „Nevíme,“ řekl Nash dřív, než jsem stihla odpovědět. Nechala jsem jeho odezvu tak, protože, technicky vzato, to byla pravda, i když ne celá. A protože jsem nechtěla, aby se Emma míchala do čekoholiv, co obsahuje psychotickou, extra strašnou smrtku.
 Na chvíli přemýšlela, prsty klouzala po bílé nemocniční přikrývce. Když rukou narazila na polohovač postele, tak ho zvedla, krátce zírala na tlačítka, předtím než se potkala s mým pohledem. „Jak jsi to udělala?“
 „To je… komplikovaný.“ Hledala jsem správná slova, ale ta nepřicházela. „Nevím, jak to mám vysvětlit a ani to není tak moc důležitý.“ Přinejmenším dokud se tím Emma bude zabývat. „Na čem záleží je, že jsi vpohodě.“
 Zmáčkla čudlík na ovladači a hlava postele se pod ní o několik palců zvedla. „Tak, co se stalo s Julií?“
 Přesně téhle otázky jsem se děsila. Podívala jsem se do klína, kde se mi prsty splétaly dohromady. Pak jsem se přetočila, abych se koukla na Nashe, doufala jsem, že to bude dokázat vysvětlit líp, méně traumatizovaně, místo jednoduchého „Zemřela místo tebe.“
 Ale evidentně ne. „Zachránili jsme ti život a udělali bysme to znova, pokud bysme museli. Ale smrt je, v některých ohledech, Em, stejná jako život. Všechno má svou cenu.“
 „Cenu?“ Emma sebou trhla a rukou sevřela ovladač. Postel pod ní klesla, ale ona si toho ani nešimla. „Zabili jste Julii, abyste mě zachránili?“
 „Ne!“ Natáhla jsem se pro Emmu, ale ona spadla dozadu na polštář, vyděšená. „Nemáme nic společnýho s Juliinou smrtí! Ale když jsme tě přivedli zpátky, vytvořili jsme něco jako vakuum a něco ho muselo vyplnit.“ Což nebyla tak úplně pravda. Ale nemohla jsem jí vysvětlit, že to neměla být cena za její život, bez toho aniž bych jí řekla o bansheech a smrtkách a dalších, temných věcech, kterým ještě ani sama nerozumím.
 Emma se trošičku uvolnila, ale nepohla se k nám ani kousek blíž. „Věděla jsi to, když jsi mě zachraňovala?“ zeptala se a znovu jsem žasla, jak byla její otázka chytrá. Ona by pravděpodobně dělala mnohem lepší banshee než já.
 Nash si za mnou pročistil krk, připravený odpovědět. „Věděli jsme, že tu taková možnost je. Ale tvůj případ byl svého druhu výjimka, takže jsme doufali, že se to nestane. A neměli jsme ani tucha, kdo by měl být náhrada.“
 Emma se zamračila. „Takže jsi neměla předtuchu o její smrti?“
 „Ne, já…“ Neměla. Ani jsem na to nepomyslela, dokud se nezeptala. „Proč jsem o ní nevěděla?“ Zeptala jsem se a otočila, abych se podívala na Nashe.
 „Protože důvod její smrti –“ myslel tím rozhodnutí smrtky, že si ji vezme „– neexistoval, dokud jsme Emmu nepřivedli zpátky. Což dokazuje, že ani Julie neměla zemřít.“
 „Ona neměla zemřít?“ Emma vzala nemocniční polštář do náruče.
 „Ne.“ Opřela jsem se Nashovi do náruče a okamžitě se cítila vinná, protože prostě zemřela, aniž by se měla o koho opřít. Tak jsem si znovu sedla, ale nemohla jsem se donutit vymanit z jeho rukou. „Něco je špatně. Snažíme se na to přijít, ale nejsme si úplně jistí, kde začít.“
 „Měla jsem zemřít ?“ Propalovala se do mě pohledem. Nikdy jsem neviděla svou nejlepší kamarádku vypadat tak zranitelně a vyděšeně.
 Nash v mém periferním vidění pevně zavrtěl hlavou. „Proto jsme tě přivedli zpátky. Přeju si, abysme mohli pomoct i Julii.“
 Emma se zamračila. „Proč byste nemohli?“
 „My… jsme nebyli dost rychlí.“ Zašklebila jsem se, když se mi frustrací a hněvem nad vlastním neúspěchem zkroutila střeva. „A do jisté míry jsem to všechno spotřebovala na tebe.“
 „Co znamená –“ Ale dřív než mohla svou otázku dokončit, otevřely se dveře a dovnitř vstoupila žena ve středním věku v nemocničním oblečení a laboratorním pláštěm. Nesla psací podložku a vedla velmi nervózní slečnu Marshall.
 „Emmo, věřím, že tahle žena patří k tobě?“ Doktorka si zastrčila podložku pod jednu paži a slečna Marshall se okolo ní otřela a spěchala k posteli, kde málem svou nejmladší dceru umačkala v objetí.
 Najednou pod námi postel zavrávorala a já s Nashem jsme vyskočili z matrace, polekaní. „Sorry.“ Emma vyhrabala zpod své nohy ovladač, kam spadl.
 „Um, my půjdem,“ řekla jsem a couvala ke dveřím. „Dneska večer by měl přijet táta a já si s ním opravdu potřebuju promluvit.“
 „Tvůj táta jede domů?“ Pořád v těsném objetí, odfoukla stranou pramen matčiných vlasů, takže mě mohla vidět a já přikývla.
 „Zítra ti zavolám. Dobře?“
 Emma se zamračila, když se její matka posadila na posteli, ale přikývla, když nám doktorka podržela otevřené dveře. Bude v pořádku. V dobrém i ve zlém, zachránili jsme jí život, aspoň na chvíli. A se štěstím na velmi, velmi dlouho dobu nepadne do oka žádné smrtce.

5 komentářů: