úterý 27. srpna 2013

11. kapitola


Kde v ohni napřímeny vzhůru čněly
tři fúrie, krvavé družky ďasů,
se ženským chováním, ženskými těly.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv IX.


Otočila jsem se a rozběhla se ke schodům. Mike blokoval bránu, jediný možný východ ze dvora ven.
Věděla jsem, že nikdy nedovolím, aby mi lopatou rozmlátil lebku uvnitř baráčku pana Smitha. Jednou svou částí už jsem cítila řezání kovu, jak sjíždí dolů po celé délce mé páteře.
I kdyby se to mělo stát nahoře na schodech, nezáleželo na tom. Pan Smith mi blokoval cestu ke dveřím. Vypadal zmatený.
„Co to děláš Miku?“ zeptal se.

Kostelník byl natolik v šoku, že prostě nedokázal jednoduše otevřít dveře a vejít dovnitř, kde bychom oba byli v relativním bezpečí, pokud by ovšem Mike nepoužil lopatu k rozbití skla.
Richard Smith nepochopil, že ten Mike, kterého znal je pryč. Byl zcela a úplně posedlý Fúriemi.
Uvědomila jsem si, že zemřeme oba.
Je úžasné, co člověk dokáže udělat proto, aby přežil. Jakmile jsem se obrátila a sprintovala směrem ke schodům, uvědomila jsem si, že bez zázraku do nemůžu dokázat a posledních pár svých vzácných vteřin jsem strávila rozhlížením se po nějaké zbrani, kterou bych mohla v sebeobraně použít. Pohled mi padl na roztříštěnou sochu anděla a hromadu rozbitých náhrobních kamenů, které se válely po dvoře s vázami a květináči – ten druh, jaký nechávají lidé na náhrobcích svých nejdražších – a které byli odstraněny kvůli tomu, že byli rozbité nebo poškozené a květiny v nich zvadlé a uschlé.
Sklonila jsem se a popadla jednu terakotovou, právě v okamžiku, kdy se Mike s lopatou otočil…
…a přesně v tom samém okamžiku proletěl dveřmi John, odstrčil pana Smitha stranou a pak sešel schody tak rychle, že jsem měla pocit, jako by kolem mě jen provanula kouřově dřevitá vůně, když mě míjel. Jeho tělo byla jako jedna velká rozmazaná šmouha.
Jednou rukou chytil lopatu a vykroutil ji Mikeovi z ruky těsně předtím, než se zabořila do mé lebky. Druhou rukou pak ode mě Mikea odstrčil tak prudce, že druhý muž odlétl dozadu a zastavil se až o dřevěný plot.
Mikovo tělo narazilo do desek tak prudce, že je málem vyrvalo z pilířů předtím, než se odrazilo a svezlo na rozbahněnou zem.
„Běž dovnitř, než se ti něco stane,“ řekl mi John a nespouštěl pohled z muže, který už se zase pomalu zvedal na nohy.
Poznala jsem ten nebezpečný, téměř divoký svit v Johnových očích a způsob jakým se mu zvedala a klesala hruď, jako by právě uběhl maratón a neseběhl jen na zadní dvorek z malého domku.
Bylo to úplně to samé jako tehdy, když jsem se dívala, jak se snaží zabít člověka. Jediný důvod proč to neudělal byl ten, že jsem ho zastavila.
„Johne,“ řekla jsem. Stále ještě jsem stála zmražená na místě, v rukou ten terakotový květináč. „Nedělej to.“
Ani se na mě nepodíval. Pohledem zůstával na správci.
„To je v pořádku,“ řekl John. „Jdi dovnitř.“
Ani Mike nevypadal, že by se vzdával. S úšklebkem ohrnul rty, když se podíval dolů na své zakrvavené zápěstí, kterým si předtím otíral rty.
„To je k ničemu,“ řekl Johnovi s úšklebkem. „Jeden z nás se k ní nakonec dostane. Když ne ona, tak někdo jí blízký. Jsi strážcem mrtvých, ne živých. Jak si myslíš, že nás zastavíš?“
„Mám jeden nápad,“ řekl John. Udeřil lopatou proti bílé, mramorové soše anděla, která jsem byla přinesena kvůli zrestaurování, protože tak nějak přišla o hlavu. Lopata se roztříštila vejpůl tak, že Johnovi v ruce zůstal ten konec s vražedným ostřím na konci. Ponechal si ho. „Proč bych tě prostě neměl jen tak zabít?“
Mike se usmál. „Tak pojď a zkus to.“
„Johne,“ zakřičela jsem. Tentokrát hlasitěji.“Ne!“
John mě ale ignoroval a nepřestával s oštěpem v ruce sledovat Mikea. Mike mezitím ze země zvedl druhý konec lopaty, držel ji v obranném postoji a nepřestával se usmívat. Dobře se bavil.
„Chlapci,“ řekl pan, který konečně překonal šok a probral se k životu. „Přestaňte s těmi nesmysly, oba dva. Teď jdu dovnitř a zavolám policii…“ Tentokrát už se mu podařilo chytit se dveří a otevřít je.
Můj puls, který se hnal jako splašený, vynechal jeden úder, když jsem si uvědomila, že pan Smith stále ještě zůstává v tom životě předtím – takovém, jaký byl – než jsem ho narušila já, svým příjezdem na Isla Huesos, kdy jeho znalosti o Fúriích byly jen teoretické a jeho rozhovory s Johnem byli příjemné poplkání si, když na sebe náhodou narazili během Johnových osamělých toulek po hřbitově a neobsahovaly boj o unesenou dívku. Pan Smith opravdu nepochopil, co že se to tu teď děje. Policie to nedokáže zastavit. Já byla jedinou osobou, která by to dokázala.
Ale jak?
Přišla jsem na to o zlomek vteřiny později, když se John vrhl na Mikea a otočil ho, aby mu zabránil v úderu, který Mike vedl náhodným škubnutím směrem ke mně. Nepřemýšlela jsem, jen jednala. Hodila jsem květináč, který jsem měla stále ještě v ruce, přímo na Mikovu hlavu. Zvuk, který to vydalo, když květináč dopadl na Mikovu hlavu byl nechutný.
Nikdy jsem nikoho nesložila až do bezvědomí. Když jsem uhodila svou babičku, byla jsem rozčilená. Když jsem uhodila Mikea, byla jsem prostě vyděšená. Cítila jsem se strašně, i když si to Mike zasloužil. Srdce mi bilo jak zběsilé a bylo mi trochu špatně od žaludku, když jsem se tam tak na něj dívala. Nespadl tak úhledně, jak to bývá ve filmech, když tam někoho praští po hlavě. Nejprve se trochu potácel, jako by byl opilý a jako by jeho nohy nedokázaly unést celou tu jeho váhu.
Nakonec upadl do bláta a zůstal ležet…naštěstí stále dýchal.
Ale ani John a ani pan Smith ze mě příliš šťastní nebyli.
„J…jsem si jistý, že má otřes mozku. Raději půjdu zavolat záchranku,“ zakoktal pan Smith předtím, než odspěchal dovnitř, aby tak učinil.
Chtěla jsem poukázat na to, že by na tom byl Mike mnohem hůř, kdybych nechala Johna, aby to udělal po svém, ale příliš jsem se třásla na to, abych byla schopná promluvit.
A mrazení, které jsem cítila, nemělo nic dočinění s náhlým závanem studeného vzduchu, který sem zavál z kanceláře poté, co kostelník rozrazil dveře.
John byl rozčílený z jiných důvodů než pan Smith.
„Proč jsi to udělala? Proč jsi to nenechala vyřešit mě?“ptal se mě, když mě za zápěstí táhnul pryč od místa,kde ležel muž v bezvědomí, uprostřed kusů rozbitého terakotového květináče a ptačího zobu pro Hope.
John stále ještě těžce dýchal, dlouhé tmavé vlasy napadané do obličeje a oči mu stříbřitě žhnuly. Skrze těsné triko jsem velice dobře viděla jak zběsile mu tluče srdce. Byl rozčilený skoro stejně jako Hope, jen se nenačepýřil do téměř dvounásobné velikosti jako ona…ale docela dobře by i mohl. Nevěděla jsem, kdo z nich se uklidní první. Vybrala jsem si Johna, protože jsem nepředpokládala, že by Hope byla schopná zabodnout toho muže v bezvědomí rozbitou lopatu.
„Pan Smith šle volat na policii,“ řekla jsem. „Chceš, aby tě zavřeli?“
Navzdory tomu, že byl nervózní, zacukaly mu koutky úst. „Pierce, jsem polichocen, ale vážně si myslíš, že tady ve vězení mají tak pevné mříže, aby mě udržely?“ Pak si vzpomněl, že je na mě naštvaný a zamračil se. „Měla jsi mě nechat, abych to vyřešil.“
Frustrovaně jsem si odhrnula pár pramínků z obličeje. „Vím, jak řešíš situace,“ připomněla jsem mu. „Vzpomínáš si na pana Millera? Také ses ho pokoušel zabít. Říkal jsi, že je dobře, když jsem tě zastavila. Ty sám jsi mi říkal, že zabíjet Fúrie je k ničemu. Prostě se jen přesunou na dalšího vhodného hostitele…další tělo.“
Všimla jsem si, že zoufalý tlukot jeho srdce se začíná zklidňovat a i můj se pomalu ustaluje.
Pořád ještě se mračil, ale alespoň poslouchal.
„A vůbec,“ řekla jsem,“až se sem policie dostane – poté co odejdeme – bylo by dobré, kdyby zůstal naživu, tak aby mu mohli položit pár otázek.“
„Proč?“ zeptal se a mračil se u toho. „Aby mohl sebrat odměnu za informaci o tom, kde by tě mohli najít?“
„Nebudou to otázky o mě,“ pokárala jsem ho. „Přemýšlej o tom, Johne. Je Fúrií a pracuje na místním hřbitově.“
Nebe za španělskými lípami bylo temné jako podlitina a oblohu křižovali blesky. Pak zaburácel hrom. Ten hrom ale patřil k hurikánu, který se přibližoval. Neměl nic do činění s Johnem. Ten přemýšlel o tom, co jsem řekla.
„Jade říkala, že jí napadli tři muži, tu noc kdy byla zabita,“ řekl. Dech se mu už vrátil téměř k normálu. Dokonce už pustil i mé zápěstí.
„Ten plot není zas až tak moc těžké přelézt,“ řekla jsem, mluvě tak z vlastní zkušenosti,“ byli tam ale policejní vozy, které té noci hlídkovali v ulicích kolem hřbitova, takže by viděli, kdyby se tam někdo pokoušel dostat touto cestou. Někdo, kdo vlastní klíč od brány tam však mohl další dva lidi pustit. Někdo, jako třeba správce.“
„A on u sebe má klíč od brány?“ John zvednul hlas a zeptal se na to pana Smitha, hned jakmile se kostelník vrátil, teď už trochu klidnější.
Oblékl si sako a urovnal kravatu. Současně s tím přinesl i můj batoh, který jsem nechala u něj v kanceláři.
Všimla jsem si, že John nepoužil Mikeovo jméno. Řekl on a pohrdavě kývl směrem k Mikeovu tělu nataženému na zemi.
„Mike?“ Zeptal se pan Smith. „Ano, samozřejmě, že měl.
Od hlavní brány ne, ale od postraní branky ano. Je tady hlavním správcem. Jak jinak by se dostával dovnitř a ven, aby mohl zaparkovat svůj vůz a věnovat se údržbě vozidel, zastřihávání stromů a kontrolovat škůdce? Nemůžu to všechno dělat sám.“Znělo to podrážděně. Kdo by ho taky vinil, že?
„Byl Mike u výslechu na policii poté co byla zavražděna Jade?“ Zeptala jsem se.
„Myslím, že ne,“ řekl pan Smith a vypadal utrápeně…a nejen proto, že na jeho dvorku, kde skladoval kde co bylo jedno mrtvé božstvo, pohřešovaná dívka a muž v bezvědomí. „Nikdo se mě ani nezeptal, jestli odsud má klíč ještě někdo jiný. Proč taky. Policie svého podezřelého už měla.“
Můj strýc Chris. Nikdo z nás to nevyslovil, ale mysleli jsme na to všichni. Alespoň já tedy ano.
Pan Smith zavrtěl hlavou a podíval se na správce. „Mike byl tak skvělý pomocník. Občas chodil pozdě, to přiznávám. Občas jsem ho podezříval, že má kocovinu. Ale je mladý a tohle je Isla Huesos, město večírků. Je strašně těžké najít dneska dobrého pomocníka…zvláště pro práci tady.“ Rychlým pohledem zalétl k Johnovi a stejně tak rychle se zase podíval stranou.
„Ať už to byl kdokoliv, kdo zabil Jade, musel ji vražednou zbraní – ať už to bylo cokoliv - zasáhnout velmi tvrdě zezadu, protože propíchl její cyklistickou helmu skrz,“ řekl ponuře John a podíval se na lopatu.
Mimoděk jsem se zachvěla, když jsem si vzpomněla, jak blízko byl ten samý kus železa od toho, aby propíchl mou vlastní lebku. John si všiml mé reakce a přitáhl si mě blíž. Řekla bych, že mi bylo odpuštěno, že jsem ho připravila o šanci sebrat další z duší.
„Přemýšlel jsem o tom,“ řekl ustaraně pan Smith. „To proto, když jsem volal sanitku – která je na cestě sem, mimochodem – jsem se zmínil i o tom, že bych sem chtěl poslat policii. Řekl jsem jim, že se tu stala nehoda, že správce spadl ze schodů a udeřil se do hlavy. Budeme muset zjisti, které verze příběhu se bude Mike držet až se probudí, zda zakopnutí a pád, což mu vynese docela pěknou sumičku od městské pracovní organizace nebo té, že vás viděl, slečno Olivierová, za což by nakonec mohl získat i milion dolarů. Tuhle verzi mu, samozřejmě, potvrzovat nebudu.“
Polkla jsem. Správcova slova se mi ozývala v hlavě. Jeden z nás se k ní nakonec dostane. A pokud ne k ní, pak k někomu, kdo je jí hodně blízký.
Myslel tím Alexe?
Musela jsem se ujistit, že je můj bratranec v bezpečí. Nemohla jsem se vrátit do Podsvětí dokud ho neuvidím.
Ale s odměnou, kterou můj otec vypsal na mou hlavu a po našem setkání s Mikem, John o tom bude muset něco říct…
V dálce jsem zaslechla sirény.
„Měli bychom jít. A co s tímhle?“Ukázala jsem na rozlámanou lopatu. „Když na tom policie najde Johnovi otisky, nebude si pak myslet, že je tím vrahem on? Pak pochopí, pokud Mike řekne, že jsme tu byli, že je to pravda. Po celém dvoře jsou naše stopy.“
„Ne, pokud do toho budu mít co mluvit,“ řekl pan Smith. Pečlivě si vybíral cestu skrze bláto – nechtěl si zašpinit své nablýskané mokasíny – aby mi mohl podat můj školní batoh. Pak šel a rozmotal zahradní hadici, která byla stočená u stěny baráčku. Zapnul vodu a cíleně mířil tryskou všude tam, kde byli naše stopy.
Stopy na svorku začínali mizet. Brzy vše úplně zmizelo a zůstalo jen bláto, trouchnivějící španělské lípy, uschlé listí a Mike…který vypadal, jako by byl mrtvý, ale nebyl. Viděla jsem, že se mu lehce zvedá a klesá hruď a začal tiše sténat.
„Zmínila jste se předtím, slečno Olivierová, že pokud chci pomoci, mám si nechat své přednášky a raději pomoci,“ řekl pan Smith zatímco rozstřikoval vodu kolem. „Možná, že to je přesně to, co Fúrie dělají.“
Potřásla jsem zmateně hlavou.“ Prosím?“
„Možná, že jsou Fúrie lidé jako my…obyčejné duše, chycené v bitvě mezi dobrem a zlem, které se rozhodli zůstat a pomáhat rozlišit, co je správné.“ Pan Smith už zase přednášel, ale tentokrát to vypadalo, že se to týká i Johna. Nicméně mluvil laskavým tónem. „Možná proto, nejsou Johnovi otisky prstů v databázi místní Isla Huesoské policie a možná proto tu nikdo nenajde ani jeho stopy. Maličkosti, které zaberou jen chvilku, aby se staly, ale ony se sčítají a na konec z toho všeho bude pro někoho jen obrovská neshoda v názorech. Co na to říkáte slečno Olivierová?“
„Já…já nevím,“ odpověděl jsem. Byla jsem zmatená. I když si myslím, že měl pravdu. Vysvětlovalo by to, jak je možné, že se tu John jen tak potlouká po hřbitově na Isla Huesos – a mých školách – a mizí beze stopy s výjimkou drbů a slabého obrysu na videu a rozbitého zámku a řetězů.
I když mi nebylo jasné, kolik takových drobných maličkostí je potřeba, aby pomohly vyhrát válku proti Fúriím.
Když jsem se podívala na Johna, abych viděla, co si o tom všem myslí, všimla jsem si, že se dívá na starce a mračí se u toho jako by kostelník řekl něco, co se Johnovi nelíbí. Ale co?
„Musíme jít,“ řekl stroze John. Sanitka zněla, jako by byla přímo za rohem.
„Rozhodně,“ řekl pan Smith a pokropil schody u zadních dveří. Potřeboval to k podpoření svého příběhu o tom, že na nich Mike uklouzl.
John mě vzal za paži. Veděla jsem, co bude následovat: John mě vezme zpět do svého světa.
Použít jakéhokoliv argumentu bylo momentálně k ničemu teď, když mě málem zabili… a John málem někoho zabil. Tenhle zablácený dvorek, plný rozbitých andělů a pomníků, bylo to poslední co jsem z Isla Huesos, a ze světa, viděla.
Podívala jsem se na větev, kde předtím seděla Hope a celá ohromená zjistila, že už odletěla pryč, zřejmě zpátky do Podsvětí.
Ne, že by na tom záleželo. Stejně ji během několika sekund zase uvidím.
Pohled na prázdnou větev mě rozesmutnil.
I když myšlenka na to, že tu nechávám Alexe samotného mě rozesmutnila ještě víc.
„Johne,“ otočila jsem se k němu plná zoufalství. „Co kdybychom-.“
„Pierce,“ řekl naléhavě. Siréna zmlkla. Slyšela jsem, jak za plotem bouchly dveře, pak mužské hlasy. „Je příliš pozdě.“
Měl pravdu. Otočila jsem se s těžkým srdcem k panu Smithovi.
„Prosím,“ řekla jsem, „budete dávat na Alexe pozor? A kdybyste viděl mou matku, řekněte jí…řekněte jí-“
Odmlčela jsem se. Jaké slovo byste si vybrali jako poslední, které řeknete své mámě?
Pan Smith vypnul vodu.
„Můžete jí to říct sama,“ řekl s úsměvem.
Další věc, kterou jsem si uvědomila, byla ta, že stojím na našem vlastním dvorku.


6 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad! :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za další kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat