neděle 25. srpna 2013

10. kapitola

Zvěst o tom, jak sem duše dostává se,
do suků těch, a pověz také, smíš-li,
zda která z nich se vysvobodí zase.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv XIII.


Ve chvíli, kdy jsem si ohřívala ruce nad konvicí na čaj a čekala až začne vařit voda – pan Smith neměl důvěru ani k mikrovlnné troubě nebo rychlovazné konvici ani jakémukoliv jinému druhu moderních vymožeností – když jsem vyhlédla z okna a uviděla ji: Hope se objevila z ničeho nic – najednou slétla z oblohy dolů – a přistála na malém, špinavém plácku za kanceláří pana Smitha.
Nejprve jsem si pomyslela, že to nemůže být ona.

Když jsem ale viděla, jak se kolébá kolem a nadzvedává listí a hledá potravu, poznala jsem, že to nemůže být nikdo jiný než ona. Kolik dalších věčně hladových holubic s černými konečky křídel by ještě mohlo na Isla Huesos být? Zvláště v mém okolí.
Proč opustila Podsvětí? A jak?
Rozhlédla jsem se po malé kuchyňce, která zcela jasně sloužila pouze jako vývařovna nápojů pro pozůstalé a možná ještě tak k ukládání mravenčích pastí a byla jsem v šoku, když jsem našla i poloprázdný pytel ptačího zobu. I když myslím, že tohle by mě překvapovat nemuselo. Hřbitov, který se rozkládal na devatenácti akrech země, pravděpodobně sloužil spoustě různých ptáků jako zastávka na odpočinek při jejich každoroční migraci na jih. Ochotně bych se vsadila, že by pan Smith mohl mé mámě za peníze říct tahy všech nejrůznějších druhů a rodů ptáků.
Vzala jsem si s sebou pytlík s ptačím zobem, otevřela prosklené, síťované dveře na dvorek, sedla si na bobek, sáhla do pytlíku a rozsypala kolem sebe několik velkorysých hrstí se zobem.
Hope si mě všimla, ale hned za mnou nepřišla.
Zřejmě ji urazilo, že jsem ji tam nechala a proto se teď ke mně chovala chladně.
„Tak pojď,“ říkala jsem jí. „Vždyť víš, že to chceš.“
Na dvoře bylo více oplocených míst pro potřeby hřbitova – společně s kůlnou a hromadou poškozených náhrobků a soch v různém stádiu oprav – než bylo na současných dvorcích běžné.
Bylo pozdní odpoledne a důkazy o blížícím se hurikánu byli všude, od odporně fialových mraků nad hlavou, přes španělské limetky, které setřásl vítr z nedalekých stromů a teď ležely všude kolem po dvoře v kašovité břečce až po vlhkost, která způsobovala, že se na mě lepila má džínová bunda.
Takže tu nebyl nikdo, kdo by zaslechl, jak mluvím s ptákem.
„Odcházeli jsme ve spěchu,“ vysvětlovala jsem Hope.“Kromě toho, tam jsi byla ve větším bezpečí, než tady. Neměla jsi za námi letět.“
Zdráhavě zavrkala a přiskákala, aby mohla prozkoumat ta semínka. Nechávala si odstup, takže bylo jasné, že jde za jídlem a ne za mnou. O vteřinu později se za mnou otevřeli prosklené dveře a černé mokasíny – nasazené na nohách v bílých kalhotách – se objevili na krok ode mě.
Ty mokasíny na sobě měly střapce. Díky panu Millerovi jsem měla k botám se střapci značnou averzi.
Střapce na mokasínech pana Smitha, doplněné růžovými ponožkami mi ale nevadily…možná proto, že nikdy neměl pletky s mou nejlepší kamarádkou a nepřivedl ji tak k sebevraždě.
„Ach,“ řekl pan Smith a vypadal překvapeně, když viděl holubici, jak klove zrníčka na jeho skladištním dvorku za kanceláří. „Udělala jste si z ní kamarádku.“
„Tu mi dal John,“ řekla jsem. „Jmenuje se Hope. Vím, že je to hloupé jméno, ale mně se líbí a ona na něj slyší. Podívejte. Hope?“
Ptáček vzhlédl, celý rozčilený, že ho vyrušuji z jeho hodování. Jakmile jsem na ni mávla, zavrtěla sebou jako když se máchá kachna ve vodě a zase sklonila hlavičku a pokračovala v zobání.
Pan Smith vypadal překvapeně.
„No,“ řekl. „To bylo od Johna hezké. Předpokládám, že jste si vědoma toho, že smuteční (mourning) holubice získaly své jméno díky svému truchlivému – téměř pohřebnímu – zvuku jejich křiku a ne proto, že by se více vyskytovaly pouze v ranních (morning) hodinách? To je jen všeobecně mylný názor.“
Nebylo zřejmě moc kostelníků, kterým by jejich práce seděla lépe než panu Smithovi s jeho posedlostí tématem smrti.
„To z ní dělá velmi vhodnou společnici pro družku Pána Podsvětí. Slyšel jsem také,“ pokračoval pan Smith a přisedl si na schod vedle mě,“ že jsou smuteční holubice monogamní, spárují se na celý život.“
„Super,“ řekla jsem a podívala se trochu smutně na Hope. Zajímalo by mě, co se stalo s jejím partnerem. Doufala jsem, že ho ještě jen nepotkala a ne že je to truchlící vdova. I když nešťastně fakt nevypadala jak se tu tak cpala tím zrním, co jsem jí hodila. „Myslela jsem, že je to jen normální holubice.“
„Její zabarvení je neobvykle světlé na smuteční holubici. Poznáte to ale podle jejích znamení,“ řekl pan Smith. „Ta černá pírka pod křídly a na ocase.“
„takže má i svou temnou stránku,“ zamumlala jsem. Stejně tak jako osoba, která mi ji dala. To jsem si mohla myslet.
Otočila jsem se na pana Smitha a zeptala se ho,“ Ani jste se nezeptal na váš čaj. Věděla jsem, že jste mě poslal pryč jen proto, abyste mohl s Johnem mluvit o samotě. Neměl byste ho ale obviňovat z toho, co se stalo. Nic z toho není jeho vina. Mimochodem, kde je?“
„Uvnitř. Řekl jsem mu, že bych s vámi chtěl mluvit chvilku o samotě. Myslím, že se mu to moc nelíbí…ve skutečnosti už teď nejspíš vymýšlí, jak by mohl okamžitě urychlit můj odchod. On je velmi…ochranářský, vůči vám, že?“
„No, my se dali teprve dohromady,“ podotkla jsem,“ po letech nedorozumění a bojů, které nás rozdělovali. A teď se ukázalo, že se mě v mé rodině někdo snaží zabít. Myslím, že se mě prostě jen snaží uchránit před tím, aby mi někdo nerozbil hlavu jako se to stalo Jade. Nebo něco strašnějšího, jak neustále opakuje.“ Jen jsem zatím nepřišla na nic, co by mohlo být horší než to, co se stalo Jade.
„Vyčítám si to,“ řekl zasmušile pan Smith. „Vždycky jsem věděl, že vaše babička nesouhlasí se zájmem vašeho dědečka o mrtvé bohy a možnost, že by se pod Isla Huesos mohlo nacházet Podsvětí. Předpokládal jsem, že je to proto, že je Angela Cabrero tak oddanou členkou náboženského řádu. Že chce, stejně tak jako spousta jiných lidí věřit, že existuje nebe a peklo a tak. Neuvědomil jsem si, že její odpor vůči myšlence, že by mezitím mohli být i odstíny šedé bude tak…osobní.“
„Prý ne,“ řekla jsem. „Je posedlá Fúriemi, které se snaží pomstít Johnovi a nutí ji, aby k tomu použila mě. Jen nevím, jestli tomu věřím. Dovolila, aby se jí zmocnily Fúrie, což mě nutí přemýšlet nad tím, jestli tam ta nenávist nebyla po celou tu dobu.“
„Dobré nebe,“ řekl pan Smith. „Teď tu mluvíme o tom, zda průměrný člověk dokáže jen pouhou vůlí odolat Fúriím. Tohle je téma, nad kterým bychom s vaším dědečkem strávili mnoho odpoledních debat a mně s vámi John povolil jen pouhých pět minut. Říká, že jste tu jen proto, abyste se ujistila, že je váš nešťastný bratranec v pořádku.“
Všiml si, že jsem se zamračila nad slovem nešťastný a pokračoval,“Prosím, já se s tím chlapcem setkal. Váš bratranec Alex je opravdu nešťastný, čímž mám na mysli smutný a ne že by mu nepřálo štěstí. Jistě i Alex má svůj spravedlivý podíl tvrdých ran, ale myslím si, že my každý jsme strůjcem svého štěstí.
Neříkejte mi, že věříte tomu nesmyslu o osudu. Ne, naši rodiče nám dávají život, ale to, co s ním provedeme už je na naší zodpovědnosti.“
„Vlastně,“ řekla jsem a přemýšlela o té snídani, která se objevila dnes ráno, vřelé a nebylo možné jí odolat. „Osud je skutečný. Mám s ním osobní zkušenost. I když jsem ho nikdy neviděla. I když bych moc ráda.“
„Neřekl jsem, že nevěřím na Osud,“ řekl pan Smith. „Podle mých studíí o posmrtném životě, jsem přesvědčen o tom, že Osud (vyšší moc) jsou duchové, stejně tak jako Fúrie. Něco, co by jiní lidé nazvali anděly, ale těmi, co chodí po zemi a ne těmi, co mají křídla. Když jsou lidé dobří a chovají se vlídně a laskavě, věřím, že tohle je práce Osudu…stejně tak jako jiní lidé díky Fúriím podlehnou zlu.“
Zakořenila jsem se na něj. „Takže vy si myslíte, že Osud je něco jako síla modlitby?“ Na tom by něco mohlo být. John říkal, že věci, které opravdu potřebuje – v rozumných mezích – mají tendenci se objevovat.
„Něco v tom smyslu,“ zasmál se pan Smith. „každopádně, John chce najít tvého bratrance a před setměním se vrátit, čemuž rozumím..i když je to škoda, protože dnes je Festival Rakví, pokud ho kvůli dešti nezruší a to je něco, co byste rozhodně neměla zmeškat…“
„Festival Rakví?“ Slyšela jsem o Noci Rakví, ale Festival Rakví bylo něco nového. ¨Na Isla Huesos rozhodně milovali své mrtvé.
„Ach, to je prostě něco, co v tomhle ročním období provádějí dole ve městě,“řekl a mávl přezíravě rukou. „Jen malý, chápejte, protože je to jen místní tradice. Jsou opatrní, aby se to nevyskytlo v kalendáři akcí, který rozdávají turistům, protože úřady nerady podporují Noc Rakví. Pár prodejců postaví stánky s občerstvením a nevyhnutelnýma Isla Huesoskýma tričkama, místní kapela hraje kubánskou hudbu, lidé tančí a oslavují, že jsou naživu, ale neblíží se to,“ dodal,“ těm desítkám tisíc, které se objevují na Nový Rok. Ačkoli o tomhle jsem s vámi hovořit nechtěl. O čem jsem s vámi chtěl vlastně mluvit je, zda jste a nebo nejste šťastná.“
Překvapeně jsem se na něj podívala. „Šťastná?“
„Ano, šťastná,“ řekl pan Smith se stejným důrazem jaký dával i na slovo nešťastný. „Jsem si jist, že se to všechno zdá romantické a vzrušující, když vás urostlý muž jako je John stáhne do Podsvětí. Komu by se to nelíbilo? Když ale dáme stranou jeho dobré úmysly – to, že vás chce chránit před Fúriemi a vše ostatní – musíte vidět, že to, co John udělal je špatné…velmi, velmi špatné.“
Myslela jsem na probuzení dnes ráno, kdy jsem se probudila v Johnově náručí, poté, co se mi zdál příšerný sen o tom, že ho ztrácím a jak jsem měla z jeho polibků pocit, jako bych se v něm ztrácela, skoro jako bychom byli jedou osobou.
Potom, později jak jsem byla pevně rozhodnutá se o něj postarat, stejně tak jako se on celá ta léta staral o mě i když jsem ho neustále odstrkovala…a pak ještě později, když odešel s obrovskou bolestí jen proto, aby uvedl do provozu všechny mé návrhy ohledně toho, jak lépe posloužit potřebám mrtvým…
„Když jsem s ním, tak se necítím zle,“ řekla jsem a mé oči se zalily slzami. „Cítím se špatně jedině tehdy, když si představím, že tady žiji bez něj.“
Panu Smithovi se za obroučkami brýlí mírně rozšířili oči.
„Pak myslím, je dobře,“ řekl,“ že v tom jeho světě musíte podle všeho zůstat s ním. Což mě překvapuje, že to slyším, protože jsem si byl celkem jist, že víte, co se stalo Persefoně, když v Podsvětí jedla. Ve skutečnosti jsem si myslel, že to, že jste jedla v říši mrtvých byla od vás schválnost, proto abyste tam pak byla nucena zůstat, neboť jste velmi dobře věděla-.“
„Myslela jsem, že se to týká jen granátových jablek,“ přerušila jsem ho.
„Aspoň nás to tak učili ve škole. Persefona snědla semínka z granátového jablka, ovoce mrtvých.“
Pan Smith pozvedl obočí. „Ach ano, samozřejmě. Tohle je nejčastěji používaná verze. Bezpečná, rozmělněná verze, dalo by se očekávat, že…nebudou chtít strašit děti nebo způsobit, aby o tom doopravdy pořádně přemýšlely. Chudák Persefona, snědla něco špatně, to je vše.“
Neměla jsem ponětí, o čem to mluví.
„A John vás samozřejmě nezastavil. No, on ani nechtěl, že?“ kostelník zněl čtverácky. „To by asi bylo jen stěží v jeho zájmu.“
„On si myslel, že to vím,“ řekla jsem. Slzy, kterých jsem měla plné oči se vylily ven. „Proč jste tak proti tomu, abychom byli spolu? Proč mám pocit, že všichni kolem chtějí, abychom se rozešli? Nejen Fúrie nebo má babička, ale všichni kolem, včetně vás.“
„Nenavrhuji vám, abyste se rozešli,“ řekl, zjevně vyděšen z mých slz. Sáhl do kapsy, vyndal úhledně složený kapesník a podal mi ho. Samozřejmě, že byl růžový, tak aby ladil s ponožkami a kravatou. když jste mě tu ale tehdy v noci navštívila a já vám říkal, abyste na něj byla trochu milejší, nemyslel jsem tím, že ho máte následovat a pak strávit zbytek věčnosti v Podsvětí. Alespoň ne hned druhý den.
Bože, chudáci vaši rodiče. Předpokládám, že zjistí, že jsem vás v tom podporoval…“
„Říkal jste, pane Smithi, že to, co se svými životy uděláme je jen na naší vlastní zodpovědnosti,“ připomněla jsem mu zatímco jsem si utírala slzy. „Nejste zodpovědný za to, co jsem udělala. Zamilovala jsem se do něj. Stalo se to už předtím, než jsem potkala vás. Takže sám sebe z toho můžete vynechat.“ Vrátila jsem mu kapesník zpátky. „Pokud jde o mou matku…no, nevím co s ní udělám. Momentálně se nejvíc bojím o Alexe.“
„Je mi líto, čím procházíš,“ řekl a soucitně se na mě usmál. „Víte co, udělám nějaký výzkum ohledně pravidel, co se jídla a pití v Podsvětí týče. Kdo ví, třeba se John mýlí? Je tu ta možnost, že to během let začalo vysvětlovat špatně. Nebylo by to poprvé. Je mnoho vědců, kteří věří právě té verzi s granátovými jablky, což je důvodem, proč to učili i vás…ačkoli ve většině náboženství, včetně judaizmu, hinduizmu a starověké Číny bylo granátové jablko, právě kvůli všem těm svým zrnkům považováno spíše za ovoce plodnosti a reprodukce a ne smrti. Myšlenka je to ale vzrušující.“Pozvedl obočí. „Co když je příběh o Persefoně brán příliš doslovně a granátové jablko ve skutečnosti symbolizuje-.“
Zvedla jsem ruku, abych zastavila příval jeho slov, protože jsem měla strach, že budu muset poslouchat přednášku o kulturní historii granátových jablek. Pan Smith byl v některých ohledech stejně strašný jako moje máma.Dokázal podrobně mluvit hodiny tradicích mrtvých bohů stejně tak jako máma o Kolbících růžových.
„Jediné, co mě zajímá je to, jak se v Podsvětí zachází s dětmi,“ řekla jsem unaveně. „Dá se tam otěhotnět nebo jak je to?“
Pan Smith opět vypadal, jako by ho měla ranit mrtvice. Orosilo se mu čelo a vypadal, jako by trochu víc zešedl. Konečně mě zalilo úlevné teplo po tom mrazení z Podsvětí a klimatize v kanceláři pan Smitha. Pana Smitha zjevně ale ne. Vzal si kapesník, který jsem mu vrátila a jal se jím otírat svůj obličej.
„Tohle je přesně ten důvod, proč jsme se s Patrikem rozhodli, že nebudeme mít děti,“ zamumlal. „Abychom nikdy nemuseli vést konverzaci jako je tato. A i přesto…tu teď stojím.“
„Kdyby jste mi mohl odpovědět na mou otázku,“řekla jsem zdvořile,“ bylo by to skvělé. Fakt nechci, aby se mi jako dítě narodil děsivý démon a neumím si představit, že by chtěl něco takového John.“
„Ano, dobře“řekl pan Smith, sundal si brýle a začal je leštit, což, jak jsme si všimla, bylo nouzové gesto, vždy, když se cítil nesvůj. „Mohu si jen představovat, jak nepříjemné by pro všechny zúčastněné bylo mít děsivého démona jako dítě. Takže vás jistě potěší vědomí, že během mého studia o mrtvých božstvech jsem nikdy nenarazil na jediného, který by byl schopen plodit děti, dokonce ani děsivé démony…myslím, že je to proto, že život je přímým opakem smrti. Hádes a Persefona spolu určitě žádné děti neměli.“
„Okej,“ řekla jsem a pocítila úlevu. To znamenalo o jednu starost míň.
„Znáte ale mé obavy, že slečno Olivierová?“Pan Smith si nasadil zpátky brýle a s obavami se na mě podíval. „Vím, že by mě za tohle mohl John zabít, když vám to zdůrazňuji, ale stále je toho ve vašem životě tolik, co jste ještě nezažila. A už se k tomu nikdy nedostanete. Můžete mi zcela upřímně říct, že toho ani trochu nelitujete?“
Vyskočila jsem a rychlým krokem seběhla schody, neschopna najednou zůstat v klidu na jednom místě.
Slunci se konečně podařilo prodrat skrze husté mraky na západě a vytvořilo tak nádherné oranžové a žluté odlesky oproti bouřkovým mračnům a všechny sochy v blízkosti hrobky – anděly a Pannu Marii s andělíčky - zahalilo zlatým hávem.
„Samozřejmě, že mám výčitky,“ řekla jsem a nacpala si ruce do kapes. „Jak si ale myslíte, že musí být Johnovi? Posledních dvě stě let strávil … neprožíváním věcí. To je to, čemu nerozumím pane Smithi. Když jsem tu byla předtím, byl jste na Johnově straně. Dokonce jste vypadal, že vás poněkud zklamalo, že ho nemám o něco víc ráda. Teď to vypadá, že máte strach, že ho mám ráda až příliš.“
„Nejsem na ničí straně,“ trval na svém pan Smith. „Jen vás nechci vidět ublíženou. A chci se ujistit, že jste si plně vědoma rizika, které na sebe berete a že víte, co děláte-.“
„Samozřejmě, že nevím, co dělám,“ vykřikla jsem a rozhodila ruce do vzduchu. Hope, ke které jsem mezitím přišla příliš blízko se mi podrážděně odkolébala z cesty. „Jediné, co vím je, že jakási parta lidí nenávidí mého přítele, za což on ale nemůže a že kvůli tomu umírají nevinní lidé, včetně mě. Je to totálně zpackané a já to nenávidím, ale pokud je něco, co můžu udělat proto, abych to zastavila, nebude jen tak posedávat a přednášet lidem o granátových jablkách. Chystám se skutečně něco udělat.
Takže mi fakt nepomáhá, když mi říkáte věci jako že se John chystá urychlit váš odchod nebo že se vás chystá zabít. Vy víte, že takový není. Je strážcem mrtvých, jeho úkolem není trestat živé. Takže pokud chcete pomoct, tak pomozte. Jinak si své přednášky nechte.“
Pan Smith během mého výbuchu několikrát zamrkal.
„Vidím,“ řekl nakonec s ustaraným zamračením ve tváři. „Že se rozhodně nedržíte zpátky, co se vyjádření vašich pocitů týče, že, slečno Olivierová?
Omlouvám se vám, pokud jsem řekl něco, co vás pohoršilo. Události minulého týdne byli poněkud – bylo toho na mě dost, ačkoli předpokládám, že na ostatní toho bylo mnohem víc – jako třeba pro chudáka Jade Ortelovou.“ Hlas mu klesl do chraptivého šepotu.
„Pravdou ale je, že od té doby, co jste se tu ukázala se tento ostrov ocitl v takovém rozkladu, od útoku Jadeina vraha až po zjištění, že je vaše babička posedlá Fúriemi, že už si vůbec nejsem jist, co John vlastně je. Byl jsem nucen přehodnotit vše, co jsem si kdy myslel, že vím…včetně mého názoru na Johna Haydena. Jak jste říkala, je strážcem mrtvých. Vy ale stále ještě nevíte, jak se na tohle místo dostal, že slečno Olivierová?“
„Ne,“ řekla jsem a zamrzla na místě. Náhle se zvedl vítr, palmové listí nad našimi hlavami se rozšumělo a způsobil, že skrze nakupené mraky ještě jednou probleskly oslňující sluneční paprsky. „Říkal, že to je na dlouhé vyprávění.“ Také řekl, že bych ho za to mohla nenávidět. Snažila jsme se to z mých myšlenek vytlačit pryč. To nemohla být pravda. „Vím, že to má co do činění s lodí. Už jsem se setkala s posádkou – no, s částí z nich. Liberty.“
„Liberty,“ řekl ponuře pan Smith. „Ano. Zůstaňte kde jste, slečno Olivierová.“ Kostelník se postavil zpátky na nohy a jeho klouby nepříjemné zapraštěly na protest. „Mám tu knihu, kterou byste si měla přečíst. Molho by vám to pomoct vyjasnit si jednu nebo dvě věci-.“
Samozřejmě. Byla jsem na útěku před zlými duchy, kteří se mě pokoušeli zabít a teď, podle místních novin, i zákon. Přesto pro mě má Richard Smith, místní kostelník a odborník přeš mrtvá božstva , knihu, kterou bych si mohla, ve svých hojných chvilkách volna, číst.
Otevřel prosklené dveře.
Ten zvuk nezpůsobila Hope tím, že vzlétla. Způsobila ho dřevěná brána ke skladišti, která se rozlétla.
Pan Smith se otočil, stejně nervózní jako Hope, aby viděl kdo to vstoupil do dvora. Když si všiml, že je to ten samý správce, kterého jsem si všimla, když tlačil kolečko za Jadeinou truchlící rodinou, viditelně se uvolnil.
Nicméně já ne.
„Ach Miku,“ řekl pan Smith s veselým úsměvem, zatímco muž postrkoval kolečko – až na pár nástrojů úplně prázdné – do dvora. „Nevěděl jsem, že jsi ještě tady. Už jsi měl být dávno doma. Říká se, že tahle bouře vypadá jako by se nás chystala zabít. Musíš jít zajistit okna…“
„Nemusím,“ řekl Mike a sjížděl mě pohledem. Byl možná jen o pár let starší než John, ale se svými zanedbanými vousy a šíleným barevným tetováním prsatých žen, které se mu táhlo po celých pažích – utrhl si rukávy na hřbitovní kombinéze, aby je mohl ukazovat – vypadal skoro o desetiletí starší.
„Neobtěžoval jsem se. Vsadím se, že to zhasne nad Kubou. Kdo je to?“
Nebylo to jen tím, jak na něj reagovala Hope ( když vyšel ven pan Smith tak neodlétla do bezpečné vzdálenosti na vysokou větev blízké španělské lípy).
Něco mě na něm už od začátku štvalo. Díval se na mě tak upřeně…jako by mě poznal.
Uklidni se, říkala jsem sama sobě. Jen plánuje, jak utratí tu milionovou odměnu, kterou nabídl můj otec za můj bezpečný návrat domů.
„Ach,“ řekl pan Smith. „To je … moje neteř, Jennifer. Jennifer, tohle je Mike, náš nový správce tady na hřbitově na Isla Huesos.“
Mike si začal utírat z prstů nečistotu, zřejmě v domnění, že si se mnou potřese rukou. Cítila jsem, že nemám na výběr a tak jsem se k němu rozešla s napřaženou rukou.
Nevím, proč mě napadlo podívat se na svůj náhrdelník zastrčený pod zipem za šaty. Instinkt, možná. Nebo skutečnost, že se Hope začala na větvičce houpat nahoru dolů a rozčepýřila se tak, že byla najednou dvojnásobná.
Diamant, který mi dal John zčernal jako barvy peří, které měla Hope pod křídly a na ocásku…černá jako bouřkové mraky, tyčících se na obloze.
Náhle mi bylo jasné, že to není odměna, co Mike chce. Je to můj život.
Když jsem se na něj podívala, odhodil hadr a natáhl se po jedné z lopat položených na kolečku a pohled jeho mrtvých očí se zabodl do mě.
Nadechla jsem se. Nepřišel výkřik hrůzy, jak jsem čekala, ale jméno. „Johne!“
Mike už se rozmáchl lopatou vysoko nad hlavu.


8 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za preklad.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  5. děkuju, za překlad a těším se na úterý, jak to bude pokračovat...

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat