úterý 30. července 2013

3. kapitola

Jak holubi, jež roztoužení žene,
že k hnízdu svému, ač jim vichr brání,
slétají na peruti rozpřažené.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv V.
„Já… nerozumím,“ řekla jsem a dívala se dolů na malého, bílého tvora, který mu ležel v dlaních.
„Ta je pro tebe,“ řekl John, stále ještě s úsměvem na tváři. „Aby ti dělala společnost, zatímco budu pryč. Vím, jak moc miluješ ptáky.“
Měl pravdu. Měla jsem slabost pro zvířata všeho druhu, zvláště pro ta nemocná a zraněná. Díky tomu jsme se s Johnem potkali na hřbitově na Isla Huesos, když mě našel jak bezútěšně pláču nad zraněným ptáčkem. Bylo mi celých sedm let, ale on vypadal úplně stejně jako teď – ve věku, kdy umřel a stal se mrtvým bohem v Podsvětí pod Isla Huesos.

Ve snaze zastavit mé dětské slzy si ode mě vzal ptáčkovo bezvládné tělo. A o sekundu později ptáček odletěl, poté, co ho oživil svým kouzlem.
Jak by kdokoliv z nás mohl vědět, že to byla moje babička, kdo to stvořeníčko záměrně poranil tak, aby nalákala Johna a donutila ho tím, setkat se se mnou a to nejen tehdy poprvé, ale stejně tak i podruhé?
Podruhé, to už mi bylo patnáct a nebyla jsem už dítě, došlo k jinému druhu magie… té, která se děje mezi dvěma lidmi, kteří se potkají a shledají jeden druhého přitažlivým.
Jediným problémem bylo, že tentokrát jsem to byla já a ne pták, kdo umřel. A bylo to tady, v Podsvětí, když jsme potkali jeden druhého.
Tehdy jsem byla z tohoto místa příliš vyděšená – a z něj a z mých pocitů k němu – na to, abych tu zamýšlela zůstat.
Uvědomila jsem si, že teď je vše úplně jinak. Teď jsem cítila jen strach, že ho ztratím, tak, jak se mi zdálo v mé příšerné noční můře…
… a jak rychle se mu podařilo vyhnat všechny tyto pocity jen tím, jak mě líbal, když jsem se probouzela v jeho náručí. Tenhle strach byl ale úplně jiný problém.
Myslím, že vzhledem k naší minulosti, ho mohu jen stěží obviňovat z toho, že věří, že by mě mohl ptačí mazlíček vytrhnout ze všech mých strachů. Pták v jeho dlaních teď vypadal úplně stejně jako ten ze dne, kdy jsme se potkali poprvé… jakýsi druh holubice, ale s černým peřím na křídlech a na ocase. Moje máma by věděla přesně, jaký druh ptáka to je, samozřejmě. To po ní jsem zdědila svou lásku ke zvířatům.
„To je ten samý pták…?“ Nechala jsem svůj hlas vyznít do ztracena.
Holubice tak dlouho nežijí, ne? Tahle měla tak jasné oči a byla čilá úplně stejně jako tamta ten den na hřbitově. Dokonce i tiše vrkala.
Když ale John rozevřel dlaně, tak narozdíl od toho dne na hřbitově, tentokrát neuletěla. Postavila se a rozhlížela se kolem sebe, pozorujíc tak okolí, včetně mě. Nemohla jsem si pomoci, ale vyklouzlo mi měkké „Ohhh!“ plné rozkoše.
John se usmál, potěšen, jaký měl jeho dárek úspěch.
„Ne, tamto byl divoký pták, který se vrátil ke svým kamarádům, jakmile jsem ho pustil. Tahle je krotká, vidíš?“ Držel rozevřené dlaně a pták, natočený hlavičkou směrem k němu si uhlazoval svá pírka. „Trochu se ale podobá tamtomu ptáčkovi a proto jsem si myslel, že by se ti mohla líbit. Proč? Dáváš přednost volně žijícím ptákům?“ Zamračil se. „Můžu pro tebe nějakého najít. Ale pak bude muset být zavřený v kleci, aby neodletěl pryč. Myslel jsem, že tohle by se ti nelíbilo…“
„Ne,“ řekla jsem rychle. To bych nerada. Pak bychom tu byli uvěznění dva.
Pomyslela jsem si ale, že bude lepší, neříkat tu druhou část nahlas.
„To je dobře,“ řekl John a natáhl ruce s ptákem směrem ke mně. „Měla bys přemýšlet o tom, jak ji pojmenuješ.“
„Jméno?“ Natáhla jsem prst, tak jako to udělal John, abych zjistila, jestli se mi o něj bude taky třít hlavičkou jako u něj.
„Nikdy předtím jsem zvířeti jméno nedávala. Neměla jsem dovoleno mít jakékoliv zvíře. Můj otec vždycky říkal, že je na ně alergický.“
Johnovo obočí se tázavě pozvedlo.“Alergický? Dokonce i na ptáky?“
„No,“ řekla jsem a přemýšlela o těch ropných skvrnách, za které nesla zodpovědnost tátova společnost zodpovědná a které museli nedávno uklízet. „Alergie jsou někdy záminkou, kterou používá k tomu, aby se nemusel zabývat zapeklitými situacemi, které se mu nechtějí řešit.“
Místo toho, aby se mi hlavičkou otřela o prst, rozevřela holubice křídla, párkrát jimi zatřepala a pak odlétla. Zděšeně jsem vykřikla a pomyslela si, že asi není až tak moc ochočená jak si John myslel a že se chystá utéct.
Ale odletěla jen na druhý konec místnosti, kde přistála na opěradle jedné ze židlí, které stály po obou stranách dlouhého jídelního stolu.
„Je hladová,“ řekl s úsměvem John. „Ale to ty musíš být taky. Snídaně čeká. Je mi líto, že nemám čas se s tebou najíst než půjdu, ale myslím, že tu najdeš všechno co potřebuješ…“
Poprvé od probuzení jsem si všimla, že je v místnosti, kde jsem spala také něco jiného, kromě toho, že se mnou byl v posteli kluk. Stůl byl plný stříbrných mis naložených ovocem všech možných druhů, táců s úžasně křupavými tousty pokapanými máslem, zlatohnědých muffinů naskládaných ve slonovinových košíčkách, vajec na měkko, posazených do pohárů posázených drahokamy, džbánů s ledovým džusem a konvic, plných aromatických čajů a kávy. Vše se to tu objevilo tak nečekaně, jako by to přinesl neviditelný personál.
„Johne,“ zamumlala jsem, vstala z postele, přešla ke stolu a zůstala s úžasem koukat na zlatem lemované, čínské talířky a složitě vyšívané ubrousky v safírových kroužcích. „Jak se to sem všechno dostalo?“
„Ach,“řekl ledabyle. „Prostě jen tak. Kávu?“ Zvedl lesknoucí se stříbrnou konvici. „Nebo, pokud si dobře pamatuji, si mnohem více potrpíš na čaj?“ Uličnicky se zakřenil.
Sarkasticky jsem se na něj podívala – byl to šálek čaje, který jsem mu vychrstla do tváře, když jsem odsud naposledy utíkala – a pak jsem se posadila na židli, na jejímž opěradle seděla holubice. Uvědomila jsem si, jak moc jsem hladová. Od včerejšího oběda jsem neměla vůbec nic k jídlu. A ani tehdy jsem toho moc nesnědla díky špatným zprávám, které jsem se dozvěděla: Fúrie zabily mou poradkyni, Jade.
I když jsem se po nich dívala, nezahlédla jsem jediné granátové jablko v obrovské hromadě zralého ovoce, navršeného do výšky ve stříbrných mísách uprostřed tabule.
Lesklé jahody, broskve a třpytivé hrozny. Ale ani jediný kousek ovoce, které tu snědla Persefona, což – alespoň podle té verze mýtu o kterém jsme se učily na Wesportské dívčí Akademii – ji pravděpodobně odsoudilo k věčnému pobytu ve světě mrtvých…
Ještě před setkáním s Johnem jsem často přemýšlela o tom, jestli snědla Persefona těch šest granátových semínek účelově s vědomím, že se na šest měsíců, každý rok až do konce svého života bude muset vracet sem do Podsvětí – a k Hádovi, svému novému muži, kterého její matka Demeter jednoznačně neschvalovala.
Granátová jablka byla Řeky považována za ‚ovoce mrtvých‘. Jako rodilá Řekyně tohle Persefone přece musela vědět.
Možná, že život s Hádem – i když v Podsvětí – byl lepší než ten se svou příliš starostlivou matkou a těmi vílami. Je možné, že Persefona třeba jen jednoduše nechtěla ublížit své matce tím, že by to řekla nahlas?
Takže by mělo být bezpečné jíst cokoliv z toho jídla na Johnově stole.
Nenabízel by mi to, kdyby to tak nebylo.
„Díky,“ řekla jsem a vděčně přijala šálek čaje. „Takže mi tím chceš říct, že se to tu takhle objeví každé ráno?“
„Ano,“ řekl. „Přesně tak. A také na oběd a opět na večeři.“
„Ale kdo to vaří?“ Zeptala jsem se a představovala si podzemní kuchyň s pracujícími, malými, neviditelnými kuchaři.
„Kdo to servíruje?“
„Nevím,“ řekl a pokrčil bez zájmu rameny.
Nemohla jsem se ubránit smíchu. „Johne, tobě se tu třikrát denně objevuje jídlo a ty nevíš odkud? Jsi tu skoro dvě stě let. Nikdy ses to nepokusil zjistit?“
Střelil po mně sarkastickým pohledem, jemu vlastním. „Samozřejmě. Mám teorii. Myslím si, že je to jakási náhrada za práci, kterou dělám, protože je to bezplatné. Ale je tu ubytování a strava. Cokoliv, co jsem kdy chtěl nebo potřeboval dost vážně, se nakonec obvykle objevilo. Například,“ – poslal mi jeden z těch svých kolena podlamujících se úsměvů – „Ty.“
Polkla jsem. Ten jeho úsměv způsoboval, že sledovat konverzaci bylo neuvěřitelně těžké, i když jsem byla tou, kdo jí začal. „Náhrada od koho?“
Znovu pokrčil rameny. Bylo to něco, o čem ho nezajímalo se bavit. „Mám tam čekající cestující. Takže teď, tady.“ Zvedl víko na jenom z podnosů. „Velmi ti doporučuji tohle.“
Nevím, co jsem čekala, že uvidím, když jsem se podívala dolů… velký tác plný granátových jablek? Samozřejmě, že to nic takového nebylo.
„Vafle?“ Dívala jsem se na tu nadýchanou dokonalost v zásobníku před sebou. „Nic z toho nedává žádný smysl.“
Vypadal překvapeně. „Je tu něco, co bys chtěla a tady to není? Jednoduše si to přej.“
„Tohle jsem nemyslela,“ řekla jsem. „To jen, že… ty jíš.“
Místo toho, aby si se mnou sedl ke stolu, sedl si na gauč a jal se obouvat si bot, protože ten lodní zvon už se zase rozezněl. Vzal si ale kousek toustu a pustil se do něj, zatímco si zavazoval tkaničky. „Samozřejmě, že jím,“ řekl, s pusou plnou toustu. „Proč bych neměl jíst?“
„Viděla jsem kryptu, ve které jsou na Isla Huesos složené tvé kosti,“ podotkla jsem. „Píše se tam ‚Hayden‘– tvé příjmení – přímo nade dveřmi.“
Vypadal, že by velmi rád změnil téma ke konverzaci.
„A co má být?“ Zeptal se stroze.
„Proč musíš jíst, když jsi mrtvý?“Zeptala jsem se a otázky se ze mě hrnuly, zatímco jsem jedla. „Když na to přijde, jak je možné, že ti tluče srdce? Proč pro tebe na Isla Huesos pořádají Noc rakví, když nejen, že máš kryptu, ale mně připadáš živý až moc? A co jsi vlastně udělal, že jsi nakonec skončil u téhle práce?“
„Pierce,“ řekl unaveně. Vytáhl z kapsy černý tablet a začal do něj rychle psát. Poznala jsem, že je to ten samý přístroj, který používal i toho dne, kdy jsem se objevila u jezera a on v něm hledal mé jméno, aby zjistil, na kterou z lodí jsem přidělena…
Na loď, o kterou se pak postaral, abych zmeškala. „Vím, že jsem řekl, že ti odpovím na všechny tvé otázky, doufal jsem ale, že to bude až ke konci dne aniž bys mě nenáviděla.“
„Johne,“ řekla jsem. Vstala jsem a šla si sednout na gauč vedle něj. „Nemůžeš udělat nic, co by mě donutilo tě nenávidět. Co je tohle?“ Ukázala jsem na zařízení, které měl v ruce. „Můžu jeden dostat?“
„Rozhodně ne,“ řekl rezolutně a uložil ho zpět do kapsy. „A vzpomínám si na dobu, kdy jsi mě skutečně hodně nenáviděla.“ Vstal. Byl děsivě vysoký, když byl bos,ale ve svých pracovních botách se nade mnou doslova tyčil. „To je důvod, proč se nebavím o své minulosti… alespoň prozatím. Možná později, až ty…“ Usekl to, ať už to bylo cokoliv, co chtěl říct a místo toho to skončil slovy,“možná později.“
Cítila jsem, jak mi pokleslo srdce a pak se za to pokárala. Co jsem si asi tak myslela, že je John jakýsi druh anděla, který tuhle práci dostal jako odměnu za dobré chování? Rozhodně se jako anděl neprojevoval-jako jeho reakce, když byl poblíž mě… kromě toho, kdy mi zachránil život.
Co vlastně musí někdo udělat proto, aby se stal mrtvým Bohem? Něco špatného, samozřejmě. Ale ne tak špatného, aby se nedostal přímo do míst, kde končí opravdu zlí lidé, jako třeba vrazi dětí. Z toho všeho, co o Johnovi vím, být Mrtvým Bohem vyžaduje silný charakter, tvrdé pěsti a ochotu dodržovat určitý set zásad a mít smysl proto, aby rozeznal správné od špatného…
Mohlo to ale také vyžadovat něco, o čem jsem neuvažovala? Něco nežádoucího?
„Nemůžeš mít ve své skříni horšího kostlivce než já,“ řekla jsem a nutila svůj hlas, aby byl klidný, zatímco jsem ho pozorovala jak vytahuje nové, černé triko z proutěného koše. „Potom všem, když jsi potkal mou babičku.“
Přetáhl si triko přes hlavu, takže už jsem neměl možnost sledovat jeho nahou hruď, což bylo na jednu stranu dobře a na druhou ne. Také jsem ale neviděla jeho výraz, jaký měl ve tváři, když mi s trpkostí v hlase odpovídal,“Buď ráda, že už jsou všichni z mé rodiny mrtví, takže je nikdy nebudeš muset potkat.“
„Ach. Já… to je mi líto,“ řekla jsem. Zapomněla jsem, jak hroznou cenu musel zaplatit za nesmrtelnost… jako sledovat všechny, které kdy miloval, jak stárnou a umírají. „To… to pro tebe muselo být hrozné.“
„Ne, nebylo,“ odpověděl jednoduše. Oblečený v triku se otočil a podíval se na mě a já byla překvapena pochmurností jeho výrazu. „Svým způsobem máš štěstí, Pierce. Aspoň víš, že je tvá babička posedlá Fúriemi a proto je tak nenávistná. Pro to, proč jsou v mé rodině taková monstra, žádné vysvětlení není.“
Byla jsem tak otřesená, že jsem nevěděla, jak zareagovat.
Takové věci by o svých rodinách lidé neměli říkat.
Je důležité odpouštět, řekl mi jednou můj otec. Teprve potom můžeme jít dál…
„Kromě mé matky,“dodal John. Z toho samého koše, odkud vytáhl triko, vytáhl i kožený náramek posázený smrtonosně vypadajícími kovovými cvoky a začal si ho připevňovat na ruku… což bylo, jak jsem předpokládala bezpečnostní opatření k jeho profesi. Některé odcházející duše potřebovali trochu víc povzbudit, aby se pohnuly dál.
„Ona byla jediná, kterou jsem… no, na tom už teď nezáleží. Ale byla jediná, kdo se kdy staral. A tak byla jediná, koho jsem kdy postrádal.“
Proboha. Moje máma. Předtím jsem o tom nepřemýšlela, ale najednou se přede mnou vynořila realita celé mé situace: budu se muset dívat, Jak má máma stárne a umírá.
I když tomuto museli čelit tváří v tvář i lidé, kteří nebyli vězněni v Podsvětí… sledovat své rodiče, jak stárnou a nevyhnutelně umírají. Rozdíl byl v tom, že oni stárli spolu se svými rodiči. Společně spolu slavili svátky, jezdili na dovolené, pomáhali jeden druhému v těžkých časech a oslavovali ty dobré.
Bude ještě někdy nějakou z těch věcí dělat i já?
Mohli mít vládci Podsvětí a jejich ženy děti? Jsem si jistá, že jsem četla, že Hádes s Persefonou nikdy žádné dítě neměli. Jak by mohli? Život nemůže růst na místě, kde se daří smrti.
Dokonce i rostliny v Johnově zahradě, ačkoli byli exotické, vypadali tak trochu ponuře… ne z nedostatku péče, ale protože houby a černé květiny byli jediné rostliny, které vypadaly, že se jim daří na místě, které je neustále ve stínu, mimo sluneční svit.
Přesto, pokud bude John i nadále zasypávat můj krk zdrcujícími polibky a potulovat se kolem bez trika, musím se ujistit, že je to o Hádovi a Persefoně vážně pravda. Nevím oč déle má odolnost vůči jeho šarmu vydrží, zvláště potom, co se mi zdálo. Poslední věc, kterou bych potřebovala, je náhodné těhotenství s výsledkem dítě pána Podsvětí.
Můj život je už i tak dost komplikovaný.
Začala jsem uvažovat o tom, že víc než cokoliv jiného potřebuji vlastní ložnici.
„No,“ řekla jsem a snažila se o lehký tón zatímco jsem přešla k němu a objala ho kolem krku, ačkoli jsem si musela stoupnout na špičky, aby se mi to podařilo. „To nebylo tak strašné, ne? Řekl jsi mi o sobě něco, co jsem předtím nevěděla – že ti, ehm, nezáleží na tvé rodině, kromě tvé matky. To ale přece není nic, kvůli čemu bych tě musela nenávidět… spíš mě to přimělo mít tě o to víc ráda, protože teď vím, že máme něco společného.“
Díval se na mě ostražitým pohledem. „Kdybys znala pravdu,“ řekl,“nic takové bys neříkala. Utekla by jsi.“
„Kam bych šla?“ Zeptala jsem se se smíchem a doufala, že mu nezní tak nervózně jako mně. „Zajistil jsi všechny dveře, pamatuješ? Teď, když jsi mi řekl něco, co jsem o tobě nevěděla, můžu se s tebou podělit o něco, co zase nevíš ty o mě?“
Tmavé obočí se zvedlo, zatímco si mě přitáhnul blíž.
„Neumím si představit, co by to mohlo být.“
„Je to jen,“ řekla jsem,“ že se trochu obávám toho, kam se řítí tohle všechno ohledně ženy vládce… zvláště ta část o jejich soužití.“
„Soužití?“Opakoval. Rozhodně to slovo znal.
„Soužití znamená, žít společně,“ vysvětlovala jsem a cítila jak mi stoupá horkost do tváří. „Stejně tak jako manželství.“
„Včera večer jsi říkala, že nikdo v tvém věku už dnes nepomýšlí na manželství,“ řekl a přitáhl si mě ještě blíž k sobě a najednou to vypadalo, že je celý žhavý, držet se této konverzace i když už jsem zase slyšela vyzvánět lodní zvon. „A že to tvůj otec nikdy nedovolí. Pokud jsi ale změnila názor, jsem si jist, že bychom přesvědčili pana Smitha, aby připravil obřad –.“
„Ne,“ řekla jsem rychle. Samozřejmě, že měl pan Smith nějaké oprávnění oddávat lidi ve státě Florida. Proč by ne? Rozhodla jsem se o tom teď nepřemýšlet a ani o tom, jak na to John z téhle informace přišel.“To jsem neměla na mysli. Moje matka by mě přizabila, kdybych se vdala dřív než dodělám vysokou.“
Ne, že by se máma o čemkoliv z tohohle dozvěděla. Což je pravděpodobně jen dobře, protože by jí mohla prasknout hlava při představě, že jsem odešla s klukem dřív, než jsem si podala žádost na vysokou, natož z toho, že bych tam vůbec nešla. Ne, že by byla nějaká škola, kdy by byli ochotni mě vzít s mými výsledky a to nemluvím o svých disciplinárních rekordech.
„Měla jsem na mysli to, že bychom to měli brát pomaleji,“ vysvětlila jsem. „V posledních pár letech, zatímco všechny mé kamarádky chodili ven se svýma klukama, já byla doma a pokoušela se přijít na to, jak tenhle náhrdelník, který jsi mi dal, funguje. To nebylo zrovna randění.“
„Pierce,“ řekl. Ve tváři měl mírně tázavý výraz. „Tohle je ta věc, kterou si myslíš, že o tobě nevím? Protože zaprvé to vím a zadruhé nevím, proč si myslíš, že bych s tím měl mít problém.“
Zapomněla jsem, že se narodil v osmnáctém století, kdy jediný čas, který spolu korektní dámy a pánové před svatbou trávili byl pouze ten s gardedámou na plesech… a že on valnou část posledních dvou století strávil na hřbitově.
Věděl vůbec, že se dneska spousta lidí spolu vyspí hned na prvním rande nebo, že průměrný věk, kdy dívky v USA – a kluci samozřejmě taky – ztrácí panenství je sedmnáct let… tedy v mém věku?
Zřejmě ne.
„To, co se ti snažím říct,“řekla jsem a mé tváře ještě více zrudly, „je, že s muži nemám zrovna moc zkušeností. Takže, dneska ráno, když jsem se probudila a našla jsem tě vedle sebe, tak to bylo opravdu super, nádherný – nechápej mě špatně, hrozně moc se mi to líbilo – ale určitým způsobem mě to vyděsilo. Protože nevím, jestli už jsem na tyhle věci připravená.“ Nebo byl možná spíš problém v tom, že jsem nebyla připravená na to, jak moc jsem připravená…
„Připravená na-?“ Zarazil se a zamračil se, jako by mu to najednou bylo všechno naprosto jasné. „Počkej.“Sundal ruce z mých ramenou a o krok ustoupil. „Ty si myslíš, že jsem s tebou strávil noc?“
„A nestrávil?“ Zamrkala jsem na něj. „Je tu jen jedno lůžko. A… no, ty jsi tam byl, když jsem se probudila.“ Nad hlavami nám zaburácel hrom. Nebyl tak hlasitý jako ty intenzivní výboje v mém snu.
I když hřmělo dostatečně dlouho – a dost intenzivně – na to, aby začalo stříbro na stole vydávat děsivý zvonivý zvuk.
A můj ptáček, který si v klidu čistil peří na opěrce mojí židle náhle odletěl, hledaje přístřeší na nejvyšší polici na protější straně pokoje.
Uvědomila jsem si, že jsem právě urazila svého hostitele a žádný vtip mě z toho tentokrát nedostane.
„Pro tvou informaci, Pierce,“ řekl John a jeho tón byl znepokojivě klidný – jeho oči ale zaplály stejným odstínem, jaký měl kámen na mém krku, což byla barva kovových cvoků na jeho zápěstí –
„Většinu včerejší noci jsem strávil na gauči. Až do té doby, kdy jsem tě hodně brzy ráno slyšel volat moje jméno. Brečela jsi ze spaní.“
Mé rty chutnaly po slané vodě. Nebyl to déšť z toho hrozného hurikánu, ale mé slzy, které jsem uronila, když jsem se dívala na to, jak umírá.
„Ach,“ řekla jsem nejistě. „Je mi to tak –.“
Ukázalo se, že ještě neskončil.
„Objal jsem tě, protože jsem se tě snažil uklidnit neboť vím nejlíp sám, jaké tohle místo umí na poprvé být. Není to přímo peklo, ale dá se zařadit hned za něj. Nechtěla jsi se mě pustit. Držela ses mě jako by ses topila a já byl tvé jediné záchranné lano.“
Polkla jsem, překvapena, jak blízko se svým popisem dostal k mému snu… až na to, že to bylo obráceně. To já byla jeho záchranným lanem, jenže on se pustil, aby obětoval sám sebe a mě zachránil.
„Dobře,“řekla jsem. „Jasně. Omlouvám se.“Nemohla jsem uvěřit tomu, jak jsem byla hloupá, zvlášť když moje máma měla vždycky strach z mého mluvení ze spaní. Na druhou stranu jsem k němu byla upřímná, když jsem mu říkala o svém nedostatku zkušeností co se mužů týče. „Tohle je ale dobrý, víš.“Natáhla jsem se a vzala ho za ruku. „Říkala jsem ti, že tě nikdy nemůžu nenávidět-.“
Vytrhl mi ruku, stejně jako v mém snu.
No, úplně stejně ne, protože nebyl odtažen obrovskými vlnami oceánu. Namísto toho pustil mou ruku a odešel třídit duše mrtvých.
„Budeš,“ ujistil mě hořce. „Už teď lituješ svého rozhodnutí – jak jen si to nazvala? Jo jasně – společné soužití.“
„Ne,“ trvala jsem na svém. „Nelituji. Jediné, co jsem řekla bylo to, aby tyhle věci probíhali pomaleji –.“
Nemělo to s ním nic společného – mělo to co do činění se mnou a mým strachem, že když mě líbá, nejsem schopna se ovládat. Nicméně bylo příliš ponižující přiznat něco takového nahlas.
„Můžeme to brát pomaleji, pokud chceš, ale víš, že už je pozdě na to, abys změnila svůj názor, Pierce,“řekl mi varovným tónem.
„Samozřejmě,“ řekla jsem. Uvědomila jsem si, že jsem mu to všechno vysvětlila špatně. Kde byl nějaký z těch hloupých ženských časopisů s radami, jak zvládnout svého muže, když už byl konečně za potřebí? I když tohle poradenství se nejspíš nebude vztahovat na mrtvé Bohy.
„Vzhledem k tomu, že po mě jdou Fúrie. A já jsem ti slíbila, že se nebudu pokoušet o útěk. Tohle jsem ne-.“
„Ne,“ zavrtěl náhle hlavou.
„Fúrie v tom momentálně nemají žádnou roli. Na tom už nezáleží, jestli se pokusíš nebo nepokusíš o útěk.“ Začal přecházet po místnosti. Svaly na čelisti mu začali prudce cukat. „Myslel jsem, že to víš. Myslel jsem, že tomu rozumíš. Nečetla jsi Homéra?“
Už zase. Pan Smith byl tímhle Homérem posedlý taky.
„Ne, Johne,“ řekla jsem s nucenou trpělivostí. „Obávám se, že nemáme ve škole čas, studovat starověké, řecké básníky, protože toho mám příliš mnoho k učení od té doby co jsi umřel, jako je třeba Občanská válka a Holocaust a dělání souborů v Excelu –.“
„No, při posuzování toho, co ti řekli o vyšší moci,“ řekl netrpělivě John, „ by ti byl možná Homer víc k užitku.“
„O vyšší moci?“ Vyšší moc bylo něco, co jsem si matně pamatovala, že jsme měli v části zaměřené na řeckou mytologii. Byli to šťouralové, kteří řídili osudy jiných.
„Co o nich říkal Homér?“
John si rukou prohrábl vlasy. A bůhvíproč se mi nechtěl podívat do očí. „Vyšší moc rozhodla, že každý, kdo se napije nebo nají v říši mrtvých, musí tam už navěky zůstat.“
Podívala jsem se na něj. „Správně,“ řekla jsem.“Ale pouze v případě, že sní semínka z granátového jablka, tak jako Persefona. Ovoce mrtvých.“
Ustal náhle v chůzi a podíval se na mě. Jeho oči jako by se přímo propalovaly mou duší.
„Když byla Persefona v Podsvětí, snědla semínka z granátového jablka,“ řekl.“To proto se jim říká ovoce mrtvých. Ta pravidla se ale týkají jakéhokoliv jídla či pití tady.“
Podivný pocit znecitlivění se začal šířit celým mým tělem. Najednou jsem měla v ústech příliš sucho na to, abych mohla něco říct.

„Ať už ke mně cítíš cokoliv, Pierce,“ pokračoval neúnavně,“ musíš tu se mnou zůstat už navěky.“

6 komentářů: