středa 31. července 2013

23. kapitola

„Ale, ale,“ zapředl Jackal, s úsměvem vešel do pokoje a zavřel za sebou. „Copak to tu máme? Koukám, že se do mého malého království vplížil další upír. Říkal jsem si, že dnes cítím cosi podivného. Konečně mi všechno to venkovní šílenství dává smysl.“ Podíval se na mě a zavrtěl hlavou. „To ty jsi podpálila mé divadlo? To od tebe nebylo příliš civilizované. Nyní si budu muset najít jiné místo, kde budu moci udržovat rituál rozsekávání těl na kusy.“
Odmlčel se, sepjal ruce a blahosklonně na mě shlížel, možná proto, že jsem vytáhla meč, zaujala postoj a čekala, až zaútočí. Znovu mě přepadl ten podivný pocit známosti, jakési déjà vu.

„Ale tohle je nepříjemné,“ pokračoval Jackal, aniž by věnoval připravené zbrani sebemenší pozornost. „Zdá se, že máme velice odlišné představy toho, co se tu dnes v noci stane. Víš, já s tebou nechci bojovat. Nemám tu zas až tak často někoho z mého rodu, zvláště tak krásného, mečem se ohánějícího druhu. Ale asi jsem tě musel v minulosti něčím naštvat, protože mám pocit, že tě odněkud znám, jen si nemohu vzpomenout odkud nebo jakým způsobem.“
„Ani já nechci bojovat,“ řekla jsem a kývla směrem k Jebovi. „Přišla jsem si jen pro něj. Nech ho jít a my okamžitě vypadneme z tvého města.“
„Aha, no, to bude problém.“ Povzdychl si Jackal a promnul si bradu. „Víš, já už tohoto starce nějaký čas hledám, od té doby, co jsem slyšel o vědcích a jejich výzkumech. Potřebuji ho, aby vyvinul ten lék. Říká, že má jen neúplné informace, takže jsem mu dal vše, co potřebuje k tomu, aby to dokončil. Dělám to tu pro dobro věci.“ Král jezdců se usmál, okouzlující a pohledný. „Jediné co chci, je ukončit prokletí Zuřivosti. To není nic tak hrozného, nebo ano? Neudělala bys to samé, kdybys měla příležitost?“
Nevěřila jsem mu. Tohle určitě nebyl jediný důvod. „Kde ses o tom léku doslechl?“ Zeptala jsem se. Jackal pokrčil rameny.
„Řekl mi o tom můj pán.“
„Pán?“ Najednou se mi udělalo slabo. Ne, to není možné. Ten pocit, že se známe, to okamžité propojení, náhlé poznání toho, že tohle není jen tak náhodný upír. Nade vší pochybnost jsem věděla, co se mi chystá říct dál a chtělo se mi na něj zakřičet, aby přestal.
„Stvořitel? Postava otce?“ Jackal pohodil hlavou. „Ten, kdo mě proměnil. Našel mě v poušti, umíral jsem po nájezdu banditů, kteří zavraždili mou rodinu, a udělal ze mě to, čím jsem teď. Vždycky budu tomu nafoukanému blbci vděčný, i když na spoustu věcí jsme oba měli dost odlišný názor. O pár měsíců poté, co mě stvořil, jsme se, dalo by se říci… rozešli. Říkal si –.“
„Kanin,“ zašeptala jsem.
Jackal přimhouřil oči.
„Jak jsi…?“ Odmlčel se a podíval se na mě jako by mě viděl poprvé. Pak zaklonil hlavu a rozesmál se. „No, samozřejmě! Proto to propojení! Věděl jsem, že tě odněkud znám. Kanine, ty prolhaný bastarde. Co se stalo s tvým slibem, že po mně už nikoho jiného nepřeměníš?“
Dívala jsem se na Jackala a snažila se to všechno strávit. Kanin byl náš stvořitel. Proměnil Jackala, stejně tak jako mě… takže to znamenalo, že jsme něco jako… sourozenci? Byl to můj bratr? Nevěděla jsem, jak tohle v upířím společenství funguje. Tohle byla jedna z věcí, které mě Kanin zapomněl naučit.
„To je šok, co, sestřičko?“ zakořenil se na mě Jackal, naprosto nadšený. Trhla jsem sebou, nezvyklá na takové oslovení. Sestra, to znamenalo, že jsme příbuzní. Rodina. „No, tohle je až příliš perfektní, viď? Teď na mě nedokážeš zaútočit, viď? Nyní jsem tvůj drahý, starší bráška.“
„Ty nejsi mým bratrem,“ zavrčela jsem, konečně jsem dospěla k rozhodnutí. Jackal pozvedl obočí v předstíraném překvapení. „S tebou nechci mít nic společného, ne potom, cos udělal.“ Vzpomněla jsem si na Darrena, prosícího a vyděšeného, těsně předtím, než ho Zuřivec stáhl dolů. Vzpomněla jsem si na Dorothiin nevidomý pohled, upřený k nebi. „Zabil jsi mé přátele a to ti neodpustím.“
„Přátele?“ Král jezdců si odfrkl a zkřížil si ruce na prsou. „Lidé nejsou přátelé, sestro. Lidé jsou mazlíčci. Jídlo. Sluhové. Žádní přátelé.“ Lehce se na mě usmál. „Ach, dají se dobře využít, řekl bych. Občas jsou i zábavní. Ale i oni si uvědomují, že mi upíři jsme nadřazená rasa. To proto, někde hluboko uvnitř, chtějí být všichni, jako jsme my. Vezmi si ty posluhovače tam dole.“ Ukázal palcem k oknu. „Dávám jim svobodu, nechávám je přicházet a odcházet a zabíjet, jak se jim zlíbí a odejdou snad odsud?“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Vždycky se vrátí, protože doufají, že jednou, až bude to prokletí zrušeno, odměním se jim za jejich služby a oni budou takoví, jako jsem já.“
„A to je ten důvod, proč chceš ten lék, démone,“ řekl Jeb, jehož celé tělo bylo napjaté jak pružina, zatímco čelil upířímu králi. „Chceš přeměnit své vlastní lidi na upíry a vyrobit tak více takových jako jsi ty. Armádu démonů, s tebou v čele.“
„Možná, že jsem svému lidu nabídl nesmrtelnost.“ Pokrčil rameny Jackal, stále hovoříc ke mně. „No a co? Je to dar, který jsem nabídl rád. Naše rasa ztratila právě tak jako oni a možná ještě víc.“ Pozvedl prázdné ruce, vykročil ke mně a Jeba i nadále ignoroval. „Pojď, sestro, proč se tak staráš o jednoho z lidí? Je to jen jídlo, vaky s krví. My byli určeni k vládě nad lidskou rasou, to proto jsme ve všech směrech lepší. Přestaň bojovat proti svým instinktům. Pokud tě opravdu zplodil Kanin, pak máš, stejně tak jako já, potenciál na to, aby ses stala pánem, právě tak jako já. A nemám nic proti tomu, abych to všechno sdílel s tebou. Netoleruji jiné upíry ve svém království, ale u tebe udělám výjimku.“ Snížil hlas a snažil se mě uklidnit. „Přemýšlej nad tím, co bychom my dva mohli dokázat. Mohli bychom mít svůj vlastní malý ráj, s naším vojskem, zaměstnanci a lidským dobytkem. Mohli bychom našim věrným nabídnout dar nesmrtelnosti a navěky věků vládnout celému světu. Náš vlastní upíří Ráj/Eden.“
„Nikdy!“ Vykřikl Jeb a opět sebral ze země skalpel. „Nikdy!“ řekl znova a zatvářil se jako šílenec. „To je rouhání! Raději zemřu, než abych dovolil, aby se tohle stalo!“
A rozběhl se ke králi jezdců se skalpelem napřaženým v ruce před sebou.
Ve chvíli, kdy se na něj vrhl, se Jackal otočil, lehce chytil Jeba za zápěstí a vykroutil mu ostří z rukou. „Teď, nyní,“ zavrčel a vycenil tesáky, zatímco zvedal Jeba na nohy. „Ještě nemůžeš zemřít. Potřebuji, abys dokončil ten lék. Nicméně, nebudou mě trápit žádné výčitky svědomí, když tě budu trošičku mučit, abych dostal to, co chci.“
Odhodil Jeba dozadu, ten narazil do pultu se sklem a kádinkami a cestou k zemi je porozbíjel. Zhroutil se uprostřed deště střepů a sladká vůně krve vytryskla jako gejzír.
Hlad zařval. Pospíchala jsem k Jebovi, který se uprostřed toho skleněného moře pokoušet postavit zpříma a nebyla si jistá, jestli se mu pokouším pomoct anebo se na něj spíš chystám zaútočit. Krev mu stékala po rukou i z obličeje, tekla mu do očí a on se opět opřel o pult a hlava mu bezvládně padla na hrudní koš.
„Jebe,“ skrčila jsem se před ním a snažila se ignorovat tep, pulzující mu na krku a krev, šířící se mu po košili. Natáhl ruku a vsunul ji do kapsy svého potrhaného kabátu. Bokem jsem viděla Jackala, jak stále stojí na tom samém místě s rukama založenýma na prsou, s pobaveným úšklebkem ve tváři.
„Upíre,“ zašeptal Jeb skrze zaťaté zuby a natáhl ke mně ruku. Chytila jsem ji a cosi malého, malý proužek tmavého plastu, mi přistál v dlani. Podívala jsem se na to a zamračila se. Bylo to dlouhé asi tak jako můj prostředníček a asi tak stejně široké.
„Pro Ezekiela,“ zašeptal Jeb a ruka se mu svezla zpátky. „Řekni mu… aby se postaral o naše lidi.“
„Jebe –.“
„No, bylo to zábavné,“ řekl Jackal a oprášil si ruce. „Ale věřte, že veškerá má trpělivost je pro dnešek už pryč. Takže teď, má drahá sestro, od tebe potřebuji odpověď. Zůstaneš se mnou? Pomůžeš mi najít lék a opět zaplnit tento svět? Přemýšlej nad tím, co by nám za tyto informace dali upíří lordi. Mohli bychom jim vládnout všem, kdybychom chtěli. Co říkáš?“
Podívala jsem se na Jeba, který se stále ještě opíral o pult. Cítila jsem vůni jeho krve, slyšela, jak mu tluče srdce a cítila, jak na mě ulpívá jeho chladný pohled. Odsouzení, nenávist. Dokonce i teď jsem pro něj byla démonem. Nikdy ve mně nic jiného neuvidí.
Znovu jsem se podívala na Jackala. „Ne,“ řekla jsem a jeho obočí vystřelilo vzhůru. Obešla jsem pult a postavila se mezi něj a muže a pozvedla svůj meč. „Odvedu odsud Jeba ať už chceš anebo ne. Takže se mi kliď z cesty.“
Jackal smutně potřásl hlavou. „Škoda,“ zamumlal. „Mohli jsme dokázat něco mimořádného, víš. Dva sourozenci, spojeni osudem, spojili své síly, aby změnili svět. Co na to říct – já jsem v srdci romantik, ačkoli tento příběh se nikdy neodehraje.“ Zhluboka se nadechl a pak si dramaticky povzdechl a usmál se na mě. „ Budu tě tedy muset okamžitě zabít.“
„Pak přestaň mluvit,“ vyzvala jsem ho a připravila se k boji, „a začni. Slunce už brzy vyjde.“
Jackal vycenil zuby a ve zlatých očích se mu zablesklo. „Ach, věř mi sestro. Nebude to trvat dlouho.“
Sáhl do svého dlouhého pláště a vytáhl dlouhou, dřevěnou hůl, jeden z jejích konců seříznut do smrtícího hrotu. Udělalo se mi strachy špatně tak, až jsem se zapotácela.
„Říkal jsem si, že bys to mohla ocenit,“ řekl a se škodolibým úsměvem se ke mně přibližoval. „Byl to Kanin, kdo mě zaučoval, víš. Chceš-li ovládnout svůj strach, používej jej jako svou výhodu.“ S úsměvem si protáčel tím kůlem mezi prsty. „Copak se děje, sestřičko? Copak tě nenaučil to samé? Nebo byla tvá výchova ukončena našimi příbuznými, kteří si přáli mít jeho hlavu naservírovanou na zlatém podnose, příliš brzy? Mimochodem, kolikpak praktických cvičení se starým dobrým Kaninem jsi měla? Hádám, že méně než já. Já už našeho otce znám velmi dlouho.“
„Naučil tě, jak unudit soupeře k smrti? Protože mám pocit, že právě tuhle lekci jsem promeškala.“
Jackal se rozchechtal. „Já jí žeru,“ zauvažoval nahlas a potřásl hlavou. „To je taková škoda, že tě musím zabít. Jsi si jistá, že si to nechceš rozmyslet? Tihle lidi dokáží být občas tak nudní.“
„Ne,“ podívala jsem se na něj a zavrtěla hlavou. „Nechci, abys ubližoval komukoliv dalšímu.“
„No dobrá,“ pokrčil rameny král jezdců a nadhodil si kolík v ruce. „Šanci jsi dostala. Tak tedy, jsi připravená, sestřičko? Jdu na to!“
Vyrazil vpřed, proletěl místností, dříve než jsem stačila jen mrknout a byl rychlejší než vítr. Divoce jsem se po něm ohnala, on ale mou obranu odrazil. Jeho ruka vystřelila vpřed, popadla mě za krk a nadzvedla do vzduchu. Dříve než jsem dokázala jakkoliv zareagovat, tvrdě mě odhodil na pracovní stůl. Sklo se opět rozlétlo všude kolem a já narazila temenem hlavy o mramorový roh. Půl vteřiny jsem tam jen tak ohromeně ležela zatímco Jackal zvedl ruku s kolíkem a vrazil mi ho přímo doprostřed břicha.
Prohnula jsem se do oblouku a zaječela. Meč mi vyklouzl z rukou a dopadl na podlahu. Takovou bolest jsme nikdy předtím nezažila, celým tělem mi vystřelovaly žhavé vlny a soustředily se k místu, kudy procházel kolík mým tělem. Cítila jsem ten kolík uvnitř svého těla jako pěst, která mi svírá vnitřnosti a kroutí je a mačká. Chtěla jsem ho vytrhnout, ale Jackal mě popadl za zápěstí, třískl s ním o stůl a přišpendlil mě tak.
„Bolestivé, že ano?“ Zašeptal, skloněný nade mnou, s rozzářeným, zlatým pohledem. „Neuvěřitelné, jak kousek dřeva, vražený do břicha, dokáže tak strašně moc ublížit. To už bych měl raději vražený rozžhavený pohrabáč okem až do mozku.“ Zmítala jsem sebou a zatínala zuby, jen abych znovu nevykřikla.
Jackal mě i nadále s úsměvem přidržoval. „Ach, a pokud přemýšlíš nad tím, proč je tak těžké se pohnout, dovol, abych ti to vysvětlil. Tvé tělo je v šoku – je vypnuté a snaží se vyléčit. Ještě pár minut a budeš mě prosit, abych ti uřízl hlavu a ukončil to.“
Bojovala jsem sama se sebou, ale nebyla jsem schopná jediného pohybu. Jackal mi držel jen jednu ruku, ale ačkoli ta druhá byla volná, oslepující bolest vystřelující mi z břicha zapříčinila, že jsem nebyla s to ho odstrčit. Byla jsem doslova přišpendlená k pultu, nabodnutá jako nějaké zvíře. Jackal se na mě usmál a sadisticky zavrtal dřevěnou špicí ještě hlouběji a tentokrát už jsem výkřik zadržet nedokázala.
„Vsadím se, že teď už bys mou nabídku přijmout chtěla, co, sestřičko?“ Stěží jsem se soustředila na to, co říkal. „Jaká škoda. Představoval jsem si, co všechno bychom spolu mohli dokázat. Jenže ty straníš pytlům s krví, viď? Stejně tak jako Kanin. A podívej, kde je teď – v zajetí a mučený tou psychotickou zrůdou Sarrenem. Musíš být hrdá na to, že kráčíš v šlépějích svého otce.“
Natáhla jsem svou volnou ruku a zoufale hledala něco, cokoliv, čím bych se mohla osvobodit. Přinutila jsem se k mluvení, jen abych ho rozptýlila.
„J-jak… jsi…“
„Se dozvěděl o Kaninovi?“ Jackal znovu otočil kolíkem a já se prohnula v bezmocné agónii. „Máš stejné sny, ne? Intenzivní emoce, které se občas přenáší na ty, kteří s námi sdílí společnou krev. Takže je možné, že Kanin právě prožívá stejnou bolest jako ty. To je zajímavé, nemyslíš?“ S úsměvem se ke mně naklonil. „Hej, Kanine, slyšíš mě? Vidíš, co právě provádím s tvým nejnovějším mrňavým potěrem? Cože?“ Naklonil hlavu na bok. „Říkáš, že jí mám dát ještě jednu šanci? Že jí nemám zabíjet, jako jsi to udělal ty svým bratrům? Zajímavá myšlenka. Myslíš, že když zopakuji svou nabídku, tak bude souhlasit?“
Mé tápající prsty zavadily o okraj baňky, která zůstala jakoby zázrakem neporušená a popadly ji za hrdlo. Na Jackala, který se ke mně stále ještě skláněl, jsem ji vší silou hodila a rozbila mu ji přímým zásahem o tvář. Sklo se roztříštilo, odhodilo mu hlavu stranou a Jackal zařval.
Otočil se zpět, strhl mě z pultu a přehodil si mě přes hlavu. Další věc, kterou jsem si uvědomovala, bylo, jak letím vzduchem, zlomek sekundy se dívám na okno, blížící se ke mně a pak narážím do skla, které se rozezní tříštivou kakofonií. Do tváře mě udeřil studený chicagský vítr, chvilku jsem se jen tak vznášela a pak se začala propadat. Zoufale jsem se točila, mlátila rukama kolem sebe a hledala cokoliv, čeho bych se mohla chytit. Prsty jsem škrábala po zdi, až se mi podařilo se chytit podokenní římsy z boku budovy.
Podívala jsem se nahoru. Jackal se nade mnou tyčil, část obličeje sytě červenou, se žlutýma, žhnoucíma očima, kterýma na mě zíral. Stále se ale usmíval, zatímco mu vlastní krev stékala do úst a barvila mu zuby do ruda.
„To,“ řekl konverzačním tónem, „nebylo moc chytré. Odvážné, ale ne moc chytré. Zvláště poté, co jsem ti i já nabídl únikovou cestu. Každý skutečný upír by po téhle příležitosti skočil. Ale ty ne. Ty stále visíš na své lidskosti.“
Bylo těžké ho poslouchat. Z břicha mi stále ještě trčel kolík a neustálá, pulsující agónie způsobovala, že mé končetiny byly slabé a nereagující.
Začaly mi podkluzovat prsty a já se zoufale vydrápala na římsu.
Jackal se sehnul a popadl velký kus rozbitého betonu, velikosti lidské hlavy a lehce si jí jednou rukou pohazoval. Pokud jsi do těch vaků s krví tak moc zamilovaná,“ usmál se a zvedl kámen nad hlavu,“ pak se k nim můžeš připojit v pekle.“
Připravila jsem se, protože mi bylo jasné, že má smrt se blíží. Pak jsem ale za Jackalem uslyšela kroky a hned v dalším okamžiku uviděla Jebbadiaha Crosse, jak zezadu narazil do krále jezdců. Jackal zavyl, zvrátil hlavu nazad, mlátil kolem sebe a snažil se setřást staříka, který mu s urputností sobě vlastní visel na zádech. Oba se řítili dolů, jeden s řevem a druhý se zachmuřeným mlčením až mi zmizeli dole ve tmách.
Celá ohromená jsme zůstala viset na římse, a nebyla schopna pochopit, co se právě stalo. Jako ve snách jsem se sehnula a popadla kůl a s výkřikem ho vytáhla ven. Vypadl z mých ochablých prstů, točil se sem a tam, narážel o zdi budovy, až nakonec zmizel v temné vodě, kdesi hluboko pode mnou.
Celá roztřesená jsem se dokázala dostat dovnitř budovy dříve, než mi tělo opět vypovědělo službu a já se zhroutila na zem před rozbitým oknem a zírala do stropu.
Nemohla jsem se hýbat. Uvnitř mě zuřila bolest a Hlad, ale já sama se cítila prázdná a životem naprosto vyčerpaná. Vzdávala jsem to, byla jsem vyřízená. Už ve mně nezůstalo nic, z čeho bych dokázala opravit škody napáchané na mém těle a cítila jsem, jak padám, jak se mi chce proklouznout pryč od bolesti, do temnoty spánku.
Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležela. Kdesi hluboko uvnitř jsem věděla, že se musím sebrat a najít si někde úkryt. Svítání už bylo blízko a nebude to trvat dlouho a první sluneční paprsky mi oloupou maso z kostí a spálí mě na popel. Snažila jsem se odplazit pryč, donutit své končetiny spolupracovat, jenže byly tak těžké a já tak moc unavená. Teď už rozzlobená jsem se snažila zůstat vzhůru, bránila se té temnotě, která mě stahovala dolů a snažila se pohnout. Jak se ale slunce stále přibližovalo, zdálo se, že se můj čas neodvratně blíží.
Zhroutila jsem se vyčerpáním. A je to. Nezbylo mi vůbec nic. Svítání tu bude za necelou hodinu a najde mě tu, pod širým nebem, bez možnosti se bránit.
Jak příhodné, budu upálená a opustím tento svět, kvůli konání dobra.
„Allison.“
Hlas přicházel jakoby odnikud a pronikl skrze temnotu až ke mně. Nedůvěřivě jsem se slabě pohnula. Možná, že se mi to zdá. Možná, že už jsem mrtvá. Pak si vedle mě někdo klekl, přitáhl si mě do klína a jemně mě kolébal. Chtěla jsem se bránit, odtáhnout se, ale tělo mě neposlouchalo a já se přestala vzpouzet.
„Ach Bože,“ zašeptal známý a utrápený hlas a já měla pocit jako by někdo čistil díru, která zela v mém břiše. „Allison, slyšíš mě? Prober se. No tak, musíme se odsud dostat.“
Zeke? Pomyslela jsem si omámeně. To nemůže být pravda. Zeke je pryč, řekla jsem mu, aby odešel s ostatními z města. Teď už by měl být hodně daleko odsud.
Ale byl to jeho hlas, který mě nutil, abych vstala a otevřela oči. Chtěla jsem, ale hibernace mě táhla stále níž a níž a jeho hlas slábl. Nedokázala jsem mu odpovědět. Posunul si mě v náručí a já slyšela, jak syknul bolestí, zatímco vzduch kolem nás se naplnil vůní horké krve.
„Prosím, ať to pomůže,“ zašeptal a přitiskl mi cosi k ústům.
Mých rtů se dotkla teplá tekutina. Instinktivně jsem se pevně zakousla a kdesi nad sebou uslyšela povzdech. Skoro jsem si toho nevšimla a ani mě to nezajímalo. Tohle byl život a já se ho dychtivě chytla a cítila, jak se mi do těla vrací síla a vyhání letargii z mého těla ven. Můj Hlad vyrazil vpřed jako by si teprve teď uvědomil, jak blízko smrti jsme byli a já své tesáky divoce ponořila ještě hlouběji. Ozval se přidušený výkřik a tělo a svaly pod mými ústy se napjaly. To mou touhu dráždilo až k zešílení. Krev nevytékala s dostatečnou rychlostí, chtělo se mi trhat a rvát žíly, abych je otevřela a donutila je tak tryskat naplno. Cítila jsem, jak pulzuje zápěstí, tepe v rytmu srdce a chtěla pít a pít, dokud obojí nezpomalí a nakonec neutichne.
S řevem jsem pustila zápěstí a vrhla se své kořisti po krku, kde proudí krev nejprudčeji a život tem protéká přímo pod povrchem.
Obnažila jsem zuby a chystala se je zabořit do krku, abych uvolnila ten úžasný příval tepla a síly, když v tom tělo, přitisknuté ke mně, ztuhlo. Slyšela jsem jeho srdce, jak mu v hrudi splašeně tluče a pak si to uvědomila.
Zeke! Tohle přece nemůžu udělat. Třásla jsem se potřebou a Hladem, ale zastavila jsem se a tajila dech, tak blízko něj, že jsem cítila teplo, vyzařující z jeho těla. Zeke byl zamrzlý na místě, přerývavě dýchal, celé tělo napjaté v očekávání a strachu. Malá část mě se chtěla odtáhnout, ale nemohla jsem se ani hnout. Nedokázala jsem to, s jeho pulsem ani ne centimetr od mých úst a sladké, opojné vůně jeho krve, která plnila všechny mé smysly. Sklonila jsem se blíž a rty mu přejela po kůži, měkké a hebké na dotyk a Zeke zalapal po dechu.
A pak, zatímco jsem klečela a klepala se a snažila se najít vůli k tomu, abych se od něj odtáhla, se Zeke pohnul. Jen zlomeček, nepatrný posun, který by jindy zůstal bez povšimnutí.
Jenže se otřásl, zhluboka se nadechl a zaklonil hlavu, čímž mi odhalil hrdlo. Přímo mi ho nabízel. A já se nedokázala udržet.
Vrhla jsem se na něj a hluboko do něj zabořila zuby. Zeke tlumeně vykřikl, ztuhl, chytil mě za paže a prohnul se v zádech. Do úst mi proudila jeho horká a sladká krev, šířila se mým tělem jako pomalu se pohybující oheň. Zeke chutnal zemí a kouřem, teplem a vášní a silou, vším tím dohromady. Vydechl mé jméno, povzdech plný požehnání a touhy a mně přišlo, že stále ještě mu nejsem dostatečně blízko, že nikdy mu nebudu dostatečně blízko. Tlukot jeho srdce mi hlasitě zněl, v divokém rytmu, v uších a já v tu chvíli ztratila samu sebe, ztracená v extázi a cítila, jak mnou proudí život téhle podivuhodné bytosti.
Ne! Skrze můj Hlad a krvežíznivost prosvitl malý kousek mého zdravého rozumu a já zalapala hrůzou po dechu. Tohle je Zeke! Křičelo to ve mně. Je to Zeke, z koho se tu krmíš, je to Zekovo srdce, kterému nasloucháš. Je to jeho krev, kterou ti zachránil život a pokud okamžitě nepřestaneš, tak ho zabiješ!
Hlad uvnitř mě nespokojeně řval, stále ještě dostatečně nenasycen. Málem mě to zabilo a já stále potřebovala dost krve na to, abych se plně uzdravila. Nemohla jsem si ale vzít víc, aniž bych tak neriskovala Zekův život. Zeke nebyl v pozici, kdy by mě dokázal odstrčit, musela jsem ovládnout sebe sama. Přestaň, nařídila jsem si a ještě jednou se snažila potlačit svůj Hlad. Víc už ne. To stačí!
S neuvěřitelným úsilím jsme se odtáhla a donutila se zatáhnout tesáky. Cítila jsem, jak se Zeke zachvěl, ve chvíli, kdy mu mé tesáky vyklouzly z hrdla a jak se jeho tělo sesulo na to mé.
Na okamžik, aniž by se jeden z nás pohnul, jsem se s hrůzou podívala dolů. Po mém útoku spadl Zeke na zem, opíraje se o lokty, ztěžka dýchal a já byla omotaná nohama kolem jeho pasu. Ze dvou malých otvorů na jeho krku stále ještě vytékala krev. Stále ještě vypadal omámeně, ale když se na mě podíval, oči měl jasné.
Ztuhla jsem. On to viděl. Viděl mé nejhorší já, vrčícího upíra, šíleného touhou po krvi. Příšeru, která ho málem instinktivně zabila. Až do teď, i když věděl, čím jsem, jsem víceméně vypadala jako člověk. Mohla jsem si jen představovat, co si o mě asi tak myslí teď.
Zeke mě pozoroval a já se pod jeho intenzivním pohledem chtěla zahrabat hluboko pod zem a zároveň si přála se na něj opět vrhnout, svrhnout ho na zem a dokončit to, co jsem začala. Cítila jsem, jak se pode mnou třese a pod rukama cítila, jak mu buší srdce.
„Zeku… já…“ nevěděla jsem, co říct. Co jsem měla říkat? Promiň, že jsem tě málem zabila? Že jsem toho démona v sobě nedokázala ovládnout? Že jsem chtěla pít tak dlouho, dokud by z něj nezůstal jen prázdný, bezduchý obal? Nechtěla jsem, abys mě viděl takhle, pomyslela jsem si zoufale a zavřela oči. Mimo to, nechtěla jsem, abys ve mně viděl příšeru.
„Jen…“ Zeke se odmlčel a vydechl jako by se jeho tělo nemohlo vzpamatovat a jediné co mohl je dýchat. „Jen mi odpověz na jednu otázku,“ řekl roztřeseně. „Znamená to… že budu… neznamená to, že se teď proměním, že ne?“
Okamžitě jsem zavrtěla hlavou. „Ne,“ zašeptala jsem a byla ráda, že mám co říct. „Ten proces je jiný. Musel by ses napít mé krve, aby ses mohl stát upírem.“ A také bych tě musela skoro zabít.
Oddychl si a z jeho těla jakoby zmizelo napětí. „Potom… jsem rád, že jsem se vrátil.“
Vstala jsem, vyškrábala se od něj a Zeke se přetočil na záda a podíval se na mě, pobledlý, z chladu, bolesti a ztráty krve. Odvrátila jsem se a dívala se z okna na tančící žhavé uhlíky poletující ve větru. Cítila jsem na zádech jeho pohled a hanba mě spalovala jako ten nejžhavější oheň.
„Proč ses vrátil?“ zašeptala jsem. „Říkala jsem ti, abys odešel. Neměl jsi…“
„Nemohl jsem tě tu nechat,“ řekl Zeke. „Nešlo to, po tom všem, co jsi pro nás udělala. Pro mě. Musel jsem se vrátit.“ Slyšela jsem jeho kroky a cítila, jak se zastavil hned vedle mě. Koutkem oka jsem viděla, jak upírá pohled na město a sleduje plameny. „Ostatní jsou v bezpečí,“ oznámil mi. „Jsou na kraji města a čekají na nás. Měli bychom jít. Myslím…“ hlas mu zakolísal a měl podezřele blízko k zlomení, pak tvrdě polkl a pokračoval. „Myslím, že Jeb už se s námi nevrátí.“
Jeb. Cítila jsem oslepující bodnutí viny. A holou prázdnotu při pomyšlení, že jsem je oba zklamala. „Zeku,“ obrátila jsem se nakonec k němu. „Jeb je…“
„Viděl jsem,“ zašeptal a rukou ukázal na rozbité sklo s tváří napjatou. „Viděl jsem… co udělal, když jsi byla pod oknem. Šel jsem nahoru, když ta těla… padala.“
Zamrazilo mě. „A Jeb… je..“
„Ne,“ zavrtěl hlavou a zavřel oči jako by se to snažil vytlačit ven z paměti. „Nebylo nic, co bych pro něj mohl udělat.“
„Je mi to tak líto.“ Slova byla nedostatečná. Dívala jsem se, jak se mu třesou ramena, ruce podél těla, sevřené v pěst a přála si, abych si ho, byť jen na okamžik, mohla přitáhnout blíž. „Snažila jsem se.“
„Není to tvoje chyba.“ Hlas se mu na konci zlomil a on se zhluboka nadechl. „Bylo to jeho rozhodnutí. To on se to rozhodl takto ukončit, když to znamenalo záchranu…“ odmlčel se a rukou si prohrábl vlasy. „Musela jsi provést něco, co na něj udělalo dojem,“ dodal tiše. „Znal jsem ho čtrnáct let a ani jednou za celou tu dobu nezměnil své mínění.“
Mýlíš se, pomyslela jsem si. Nebyla jsem to já, na koho dnes v noci myslel, byl jsi to ty.
Sáhla jsem do kapsy a vytáhla malý, plastový proužek, který mi Jebbadiah dal. „Chtěl, abys to měl,“ řekla jsem a Zeke se otočil. „Říkal, že už budeš vědět, co s tím máš dělat.“
Opatrně, téměř uctivě si to ode mě vzal, aby se na to podíval. „Víš, co to je?“ Zeptal se potom.
„Ano.“ Rozhlédl se po pokoji a pak pospíchal ke stolu, který stál u protější zdi a pak strčil plastový proužek do slotu z boku počítače. Byla jsem ohromená tím, že ví, jak to použít a ještě víc, když si pohrál s klávesnicí a vytáhl na obrazovku pár souborů.
„Ano,“ zamumlal Zeke a modré oči mu po obrazovce jen kmitaly. „Tohle je celý jejich výzkum. Všechny informace, které měli o nákaze, Zuřivcích a viru. Je tu uvedeno vše – Jejich metody, testy, které prováděli na upírech, všechno. Pokud se nám tohle podaří dostat do Edenu, máme reálnou šanci, že dokážeme najít lék.“ Povzdechl si, pak vytáhl proužek z počítače a opět si projel rukou skrze vlasy. „Pokud se nám ho kdy podaří najít. Pořád ještě nemáme ani tušení, kde by mohl být.“
Podívala jsem se na zelenou tabuli, tu se zaprášeným, bílým písmem naškrábaným z jedné strany a s mapou na druhé. Zamračila jsem se, přešla k tabuli, vytrhla z ní mapu a zkoumala ji s přivřenýma očima. Byla tam zakroužkovaná a přeškrtnutá města, na rozích mapy byly naškrábané poznámky, pravděpodobně Jackalovým rukopisem. Jedno místo z ní ale vystupovalo, jedna z částí byla několikrát zakroužkovaná a vedle ní se vznášel otazník.

„Já myslím, že máme.“

6 komentářů:

  1. Dekuji moc za preklad:)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat