sobota 27. července 2013

22. kapitola

Cestou k Jackalově věži jsem nenarazila na žádný odpor, nejspíš proto, že všichni byli zaujati hořící budovou. Doufala jsem, že to jako rozptýlení bude stačit k tomu, aby to zakrylo Zekův útěk a že on tak díky tomu bude schopen dostat všechny pryč.
Záře z toho pekla tam byla vidět ještě i v blízkosti věže. Mraky žhavých uhlíků poletovaly vzduchem a ve vedlejších budovách už se také objevilo pár menších požárů. Nepřestávalo mě překvapovat, jak rychle se dokáže rozšířit oheň i městem, které je celé pod vodou.

Schody a první patro Jackalovy věže byli pod vodou, byla tam ale postavena řada mostů, která vedla až do haly. Vplížila jsem se do tmavé a otevřené místnosti a tam už bylo vody jen po pás a odrážela se od plošin a shnilé recepce. Zastavila jsem se na kymácející se lávce, která vedla přes stůl a rozhlédla se kolem. Jak se odsud dá dostat až nahoru? Copak to vyšli až nahoru po schodech? Nebo umí ten upíří král létat?
Mou pozornost upoutalo hlasité řinčení a vrzání od jedné ze stěn, kde byly, v rámech napůl otevřené dveře výtahů, ze kterých se odlupovala rez. Sklouzla jsem z lávky do vody a sklonila se za obrovský stůl, zatímco ve dveřích výtahu se objevila ruka a roztáhla je stranou. Z výtahu se vynořili dva ozbrojení jezdci a přes lávky pospíchali ven na zatopenou ulici. Sledovala jsem je, jak se dívají směrem k hořící budově a rychle se přebrodila směrem výtahu.
Pootevřela jsem dveře a opatrně se rozhlédla po kabince. Celá ta věc byla zjevně fušersky postavená Jackalovými muži a kdybych právě neviděla, že se to dokáže i hýbat, vážně bych pochybovala o tom, že to funguje. Jednoduchý ocelový rám byl osazený dřevěným zábradlím a připoután řetězem k silnému kabelu. Na podlaze bylo jen pár hnijících prken, přes které bylo vidět šplouchající vodu pod nimi. V rohu byla přiletovaná jakási páka, pokrytá rzí a obmotaná klubkem nechráněných drátů. Vyskočilo z nich pár jisker, což jen přispělo k mé skepsi vůči tomuhle všemu.
Vstoupila jsem do kabiny, která na protest zaskřípala a rozhoupala se, přeskočila díru v podlaze a trhla pákou nahoru.
Výtah se zachvěl, prudce to zajiskřilo a pak se pomalu rozjel vzhůru do tmy nade mnou. Chytila jsem se kovového rámu, dost pevně na to, abych ve rzi zanechala své otisky, zatínala zuby při každém sebemenším otřesu nebo zaskřípání kovu o kov a přemýšlela nad tím, jak mohou lidé vydržet v tak malém prostoru, který se vznáší stovky metrů nad zemí. Konečně se ta skřípějící a kolébající se věc zastavila u dalších dveří, které už vypadaly o dost líp. I tyto jsem musela vypáčit ramenem, celá šťastná, že už jsem zase na pevné zemi.
Nebo… možná, že ne.
První věc, kterou jsem uviděla, když jsem vylezla z výtahu, bylo nebe. Dvacet stop od dveří se halou táhla prosklená stěna, která ukazovala tmavou, lesklou, rozkládající se slávu města pode mnou. Spousta okenních tabulí už tu chyběla a rámy dovnitř foukal ostrý vítr, tahal mě za vlasy a přinášel s sebou pach vody a kouře.
Dalšího, čeho jsme si všimla, byl strážce na konci haly. Stál u oken a díval se do ulic pod ním, ale otočil se ve chvíli, kdy jsem vystoupila z výtahu. Zamrkal překvapením, bezpochyby nad tím, že na konci chodby vidí stát upíří dívku.
Jeho smůla. Vrhla jsem se na něj a tvrdě ho uhodila, takže se svezl na podlahu, aniž by hlesl. Obešla jsem ho a natáhla se ke dveřím.
Vycházelo zpoza nich slabé světlo a přes zdi bylo slyšet slabé bzučení. Doufaje, že na druhé straně na mě nebude čekat šklebící se upíří král, jsem opatrně otevřela dveře a skulinou nahlédla dovnitř.
Oslepilo mě prudké světlo a já odskočila pryč. Zastínila jsem si oči a opět se pokusila prohlédnout přes jemný opar. Místnost přede mnou byla bolestivě světlá, světlo do ní pronikalo ze všech stran, nikde nebyl ani náznak stínu. Kolem stěn byly rozestavěné pracovní stoly a police, na některých byly knihy, další obsahovaly rozličné přístroje a podivné trubice, od kterých se odráželo světlo.
Jak to, že bylo všechno tak jasné? Ani sto světel nebo baterek by nedokázalo osvítit místnost jako tohle tady. Pootevřela jsem dveře ještě o trochu víc a opatrně se rozhlížela po místnosti.
Další podivnosti. Na druhé straně místnosti visela na zdi zvláštní, zelená tabule, na polovině byla načmárána jakási čísla, která mi vůbec nic neříkala. Na druhé půlce byla pověšená mapa, která zobrazovala „Spojené Státy Americké“, tak jak byly ještě před nákazou. Ten tam byl zanesen také, načmáraný červenou barvou, v kruzích, které přecházely v něco, co by se dalo nazvat frustrací.
Mou pozornost upoutal pohyb. V rohu místnosti, proti skleněné stěně stál monstrózní, starý stůl. Na jedné straně byla blikající obrazovka plná slov, která jsem na tu dálku nedokázala rozeznat. Celá zmatená jsem na to koukala. Opravdový počítač z dob, kdy se takhle technologie ještě nacházela v každé domácnosti. Ještě nikdy předtím jsem žádný funkční neviděla, i když na Okraji putovaly zvěsti o tom, že existují, ale musíte mít externí napájecí zdroj. Jackal do tohoto místa musel vložit hodně myšlenek a času, aby ho stvořil. Co přesně čekal, že se tu bude dít?
Pokračovala jsem v prohledávání pokoje, přejížděla pohledem protější zeď, až jsem konečně našla to, co jsem hledala.
U okna tam stál muž, tmavá silueta proti noční obloze a pozorovala město dole pod sebou. Ostré rysy Jebbadiaha Crosse zalévala slabá záře a barvila mu tvář do červena. A nejspíš se mi to asi zdálo, ale měla jsem pocit, že jsem v jeden okamžik na jeho tváři zahlédla záblesk vlhkosti. Při pohledu do jeho tváře jsem viděla bezmezné zoufalství, muže, který všechno ztratil a už nemá proč žít.
Otevřela jsem dveře dokořán a vstoupila dovnitř. „Jebbadiahu.“
Otočil se a jeho ostře řezanou tváří se na okamžik mihlo překvapení. „Ty,“ řekl a zamračil se. „Ta upíří holka. Jak… Proč jsi tady?“ Odmlčel se a hořce se usmál. „Ach ano, Tys nás sledovala, že ano? Nemohla jsi nás jen tak nechat jít. Teď mi to začíná být jasné. Pomstít se je pro váš druh tak snadné.“ Hlas se mu změnil, najednou byl chladný a tvrdý, plný nenávisti. „Tohle je pro tebe skvělé místo. Ztracené město, plné démonů a hříšníků, kterému vládne ďábel sám. Přišla sis to sem vychutnat, že ano? Podívat se na starocha, který přišel o všechno.“
„Nepřišla jsem si sem nic vychutnávat,“ řekla jsem a pohnula se směrem k němu. „Přišla jsem, abych vás odsud dostala.“
„Lžeš,“ řekl bez emocí. „S tebou bych nikam nešel, ty ďáble, i kdybych mohl. Ale na tom už teď nezáleží.“ Otočil se zpátky k oknu a pozoroval stoupající dým, unášený větrem. „Už tu nejsou. Jsou osvobozeni z tohoto světa. A já se k nim brzy přidám.“
„Nejsou mrtví.“ Přistoupila jsem k němu. „Dostali jsme je se Zekem ven. Čekají na nás venku za městem, ale musíme hned odejít, než nás objeví Jackal.“
„Bojíš se smrti, upíre?“ Zeptal se Jeb, stále ještě vyhlížeje z okna ven. „Měla bys vědět, že není nic nebezpečnějšího než muž, který se nebojí smrti. Já ztratil všechno a to mě osvobodilo. Tento upíří král mě nikdy nepoužije k dosažení svých cílů. A ty – ty už nikdy nikoho znova ohrožovat nebudeš.“
„Jebe.“ Popošla jsem ještě o kousek blíž a dotkla se jeho paže. „Jackal tu může každým okamžikem být. Musíme se odsud dostat, než –.“
Jeb se otočil, popošel ke mně a velmi klidně mi do břicha zabodl nůž.
Zalapala jsem po dechu, trhla sebou a zkroutila se, jak mými vnitřnosti prolétla oslepující a ochromující bolest. Vrčela jsem, cenila tesáky a potácela se dál od Jebbadiaha, který netečně pozoroval své, jasně červenou krví, potřísněné prsty.
Chytila jsem se rukama za břicho a cítila, že jak mi v těle stále vězí jeho zbraň, ostrá a zraňující. Krev proudila kolem toho předmětu a uhlazovala jej, já ho ale popadla za konec a vytáhla ho se zaťatými zuby ven, jen abych nevykřikla. Skleněný střep, skoro šest stop dlouhý, mi vyklouzl z břicha a já v naprosté agónii ho se zajíkavým výkřikem upustila k nohám a zhroutila se na kolena.
Jebbadiah, s tváří bez jakéhokoliv výrazu, prošel mým zorným polem a přešel k jedné ze vzdálenějších polic. Hojila jsem se, rána se začala zacelovat, ale ne dost rychle. „Jebe,“ procedila jsem skrze zuby a pokusila se s úšklebkem bezúspěšně vstát. „Přísahám… přišla jsem sem, abych vás odsud odvedla. Ostatní jsou stále naživu, čekají na vás-.“
Otevřel zásuvku, vytáhl skalpel a vrátil se s ním ke mně, s očima jako kámen. Nevypadalo to, že by mě poslouchal.
„Ať je toto mé poslední pokání,“ mumlal jako ve snách, zatímco já se zoufale snažila postavit na nohy a chytla se desky stolu, abych si pomohla. „Eden je ztracen. Ezekiel je ztracen. Lék pro lidskou rasu je ztracen. Zklamal jsem, ale alespoň jednoho ďábla stáhnu do pekla s sebou. Alespoň tohle dokážu.“
Odpotácela jsem se od něj, s rukama stále na břiše. Nutkání sáhnout po meči bylo nesnesitelné, ale donutila jsem se stát tomu muži tváří v tvář. „Lék?“ Zeptala jsem se a nechávala jeden z pracovních stolů mezi námi. „Jaký lék?“ Neodpověděl a klidně obcházel stůl směrem ke mně, se skalpelem napřaženým před sebou. „Takže Jackal měl pravdu,“ hádala jsem. „Vy znáte lék na Zuřivost. A po celou tu dobu jej přede všemi tajíte.“
„Nemluv o věcech, kterým nerozumíš, upíre,“ odsekl Jeb s mnohem více emocemi, než mi doposud předvedl. „Žádný lék neexistuje, ještě ne. Vše co zatím existuje, jsou úlomky, útržky informací, výsledky mnoha neúspěšných pokusů, prováděných před mnoha desítkami let.“
„Věděl jste o experimentech na upírech,“ odhadla jsem. Jeb na mě zíral skrze sklo a kádinky na stole, s rukama v bok. „Jak to? Vy jste tam byl? Bydlel jste v New Covingtonu, než se z něj stalo upíří město? Vy ale nejste tak starý.“
„Můj dědeček byl součástí týmu, který hledal lék,“ řekl suše Jebbadiah. „Byl hlavním vědcem, skvělým člověkem ve svém oboru. Byl to on, kdo přišel na to, že by upíří krev mohla být klíčem k nalezení léku na Red Lung. Byl to on, kdo rozhodl, že je třeba živých exemplářů, aby se na nich mohlo experimentovat. A byl to on, kdo nakonec přesvědčil všechny ostatní, aby jim upíři pomohli s tímto projektem.“
Opřela jsem se o pult, bolest uvnitř mě se pomalu vytrácela. Jen můj Hlad stále zesiloval. Potřebovala jsem krev a Jeb byl jediným člověkem v mém okolí. Sevřela jsem okraj stolu a snažila se soustředit na to, co ten stařík říká a ne na tlukot jeho srdce.
„To rozhodnutí je zničilo,“ pokračoval Jeb už zase tím bezvýrazným hlasem s prázdným výrazem a skelnýma očima. „Díky pýše jednoho muže se zrodili Zuřivci. Díky jednomu člověku, který se stýkal s démonem. Z čirého zla nemůže vzejít nikdy nic dobrého a to se nakonec obrátilo proti nim a zničilo je to. Démoni, které stvořili, utekli, všechny pozabíjeli a laboratoř lehla popelem. Ale předtím než zemřel, se hlavní vědec ujistil, že veškeré výsledky jeho práce, vše nač přišli je zkopírováno a poslal to svému synovi.“
„Vašemu otci. A ten to předal zase vám.“ Najednou jsme si vzpomněla na Kanina, který se probíral troskami staré nemocnice a hledal něco, co nemohl nikdy najít. Jeb neodpověděl, což bylo samo o sobě dostatečně výmluvné a já přikývla. „To je ten pravý důvod, proč chcete najít Eden. Chcete najít místo, kde byste mohl v klidu prostudovat ty materiály a najít lék.“
„Kdybych zemřel, přešly by na Zeka,“ zašeptal a tváří se mu mihnul bolestný výraz. „Ale ten už je pryč a nikdo jiný nezůstal. A tak to tedy zemře spolu se mnou. Nedovolím, aby to padlo do rukou ďábla.“
„Jebe, Zeke je stále naživu. Oni všichni!“ Frustrovaně jsem se na něj podívala a přála si, abych mu tu pravdu mohla násilím vtlouct do hlavy. „Poslouchejte mě! Společně se Zekem jsme sledovali Jackalovi muže až sem. Zachránili jsme ostatní a zapálili budovu, abychom je rozptýlili. Teď už jsou pravděpodobně venku z města. Stále ještě se můžete dostat do Edenu, pokud přestanete být tak zatraceně tvrdohlavý a začnete věnovat pozornost tomu, co říkám!“
Jeb zamrkal a jeho skelný pohled se poněkud vyjasnil. „Ezekiel… žije?“ Zašeptal a téměř zoufale zavrtěl hlavou. „Ne. Ne, ty mi lžeš, démone. Ezekiel byl můj syn, i když nebyl mé krve. Nikdy by se nepaktoval s nikým, jako jsi ty. Alespoň tohle jsem ho naučil.“
Můj hněv už přetekl a spolu s ním i můj Hlad, který rostl úměrně s tím, jak se mi uzavírala rána. „Zeke se o své lidi staral mnohem lépe, než jste byl kdy schopen vy, kazateli,“ zavrčela jsem na Jebbadiaha, kterému při pohledu na mé tesáky ztuhla čelist. „Udělal by cokoliv jen proto, aby je zachránil, cokoliv! Dokonce by se nechal i zabít, ve snaze je zachránit. Dokonce se spojil i s upírem, který, jak musím zdůraznit, se snaží zachránit tu vaši neústupnou prdel! Možná, že jsem démon, ale Zeke je mnohem lidštější, než vy nebo já nebo kdokoliv jiný a pokud to nevidíte, pak ho neznáte tak, jak byste měl.“
Jebbadiah na mě chvilku zíral a pak pomalu zavrtěl hlavou a zavřel oči. „Jak bych tomu mohl věřit?“ zašeptal a nemluvil tak ke mně. „Mám věřit tomu, co mi to říká, že můj syn je naživu a že ostatní byli ušetřeni?“ Otevřel oči, tvář poznamenanou nerozhodností. „Jsem příliš starý na to, abych sešel ze své cesty,“ řekl a díval se na cosi, co jsem nemohla vidět. „Nemůžu věřit tomu, že by démon mohl mít duši, že by mohl být zachráněn. Tomu nevěřím. Budu zatracen, pokud začnu pochybovat…“ Střelil po mně pohledem, stále ještě ztrápeným a nakonec promluvil přímo na mě. „Proč jsi přišel, upíre? Proč váháš? Vím, že si přeješ mě zabít, vidím ti to na očích. Co ti brání?“
Chvilku jsem mlčela a snažila se získat kontrolu sama nad sebou, tak aby se mi netřásl hlas, až mu budu odpovídat. „Slíbila jsem Zekovi, že tě najdu. Věř si, čemu chceš, ale je to pravda.“
Opatrně jsem obešla pult a ostražitě sledovala ruku, ve které stále ještě držel ostří. „Slíbila jsem, že se bezpečně vrátíš nazpátek a to taky dodržím. Pokud to nechceš udělat kvůli mně, udělej to kvůli Zekovi, Calebovi a Bethany. Ti si zaslouží něco lepšího než tohle, nemyslíte?“ Ukázala jsem ven z okna a pak se k němu otočila a podívala se na něj. „Teď přece nemůžete přestat. Nesmíte je zklamat. Dostaňte ten zatracený lék do Edenu, tak aby měli alespoň nějakou budoucnost. Udělejte to přinejmenším pro ně.“
Z Jebova obličeje se vytratila všechna barva. Skalpel mu najednou vypadl z ruky a se zařinčením dopadl na podlahu.
„Ty mě zahanbuješ, upíre,“ zašeptal skoro neslyšitelně. „Celou tu dobu jsem se tak soustředil na to, abych dostal všechny ty lidi do Edenu, až jsem zapomněl na povinnost, ochránit je cestou tam. Nechal jsem Ezekiela, aby zvládal to, co jsem, měl udělat já hned od začátku. A podívej se, kam jsme se teď dostali.“ Odvrátil se ode mě a zadíval se oknem ven. „Zabil jsem Dorothy,“ zamumlal, „A Darrena. A všechny ostatní. Přivedl jsem nás až sem. Jejich smrt padá na mou hlavu.“
„Všichni nejsou mrtví,“ připomněla jsem mu a snažila se uklidnit Hlad, který se ozýval v plné síle, nyní, když jsem byla opět uzdravená. Neskutečně jsem si přála rozběhnout se k tomu člověku tady a zakousnout se mu do krku, já ale toto nutkání odstrčila stranou a doslova ho zadupala pryč. Byla jsem hladová celý svůj život, mnohokrát jsem byla na pokraji vyhladovění, tam na Okraji, takže teď nade mnou jen tak nedokázal převzít kontrolu. „Zeke na vás, spolu s ostatními čeká. Stále ještě jim můžete zachránit život, Jebe. Pořád ještě se můžete dostat do Edenu. Jen odsud musíme odejít, hned.“
„Ano,“ řekl Jeb, ačkoli se na mě stále ještě nepodíval. „Ano, udělám to pro ně. I když budu muset zaprodat svou duši démonovi, dovedu je domů.“
Ode dveří se ozvalo pomalé zatleskání a mně spadl žaludek až ke kotníkům.
„Výborně,“ pronesl pomalu vytáhlý král upírů s úsměškem, který se nakláněl dveřmi dovnitř. „Výborně. Jak dojemné. Myslím, že budu muset zamáčknout slzu.“

5 komentářů: