středa 24. července 2013

21. kapitola

„Zeku!“
Chytla jsem ho a zatáhla za roh právě ve chvíli, kdy do haly se smíchem a nadávkami vstoupili dva drsně vyhlížející muži. Jezdci vešli do hlavní místnosti, odkud byl skrze otevřené dveře stále ještě slyšet hlučící dav. Dumala jsem nad tím, co asi teď dělá Jackal a doufala, že už na dnešek žádnou další „zábavu“ naplánovanou nemá.

Zeke se zády opíral o zeď, ale ve chvíli, kdy jsem se přiblížila, sklouzl po zdi dolů a pak tam jen tak seděl a zíral do nikam. Pár okamžiků tam jen tak seděl jako mrtvý, se skelným pohledem. Pak se otřásl, rukama se objal kolem ramen, pomalu se sklonil, položil hlavu na kolena a tiše se rozvzlykal.
Tiše jsem ho pozorovala a v krku se mi najednou udělal knedlík. Přála jsem si, abych věděla, co říct, abych dokázala najít ta správná slova, kterými bych ho utěšila, soucit ale nikdy nebyl mou silnou stránkou a kromě toho, cokoliv, co bych teď řekla, by pravděpodobně vyznělo dost nepřiměřeně. Zvlášť po té strašné scéně, které jsme byli svědky.
Hádám, že bude chtít být chvilku sám a tak jsem ho nechala na konci haly truchlit nad smrtí svého zesnulého přítele. Popravdě řečeno i já jsem potřebovala mít pár minut jen a jen pro sebe.
Pálily mě oči a po tváři jsem nechala stéct jednu krvavou slzu a až poté jsem ji setřela. Nejprve Dorothy a pak Darren. Darren, který se mnou žertoval, který mě bránil, dokonce i proti Zekovi. Byl dobrým lovcem, společníkem a možná i přítelem. Uvědomila jsem si, že mi jeho společnost bude chybět. Tuhle smrt si nezasloužil, nedošel tak daleko jen proto, aby byl nakonec roztrhaný Zuřivcem. Zaťala jsem pěsti a cítila, jak se mi nehty zařezávají do kůže. Za tohle Jackal zaplatí. Zaplatí za tohle všechno.
Otočila jsem se a vrátila se k Zekovi a snažila se dát dohromady nějaký plán a doufala, že už bude mít natolik čistou hlavu, aby mi pomohl. Stále ještě seděl v rohu a zíral do zdi, ale tváře i oči už měl suché.
Dřepla jsem si vedle něj. „Jsi v pohodě?“ nebylo to nic oslnivého ani uklidňujícího, ale bylo to jediné, co jsem dokázala vymyslet.
Zavrtěl hlavou. „Musíme najít zbytek,“ zašeptal a s obtížemi se pokoušel vstát. Opět se opřel o zeď, zhluboka se nadechl a podíval se na mě, jeho hlas už zněl jistěji. „Kde si myslíš, že je Jackal všechny drží?“
„Nemám ponětí,“zamumlala jsem. „Ale hádám, že to bude někde poblíž. Vzhledem k tomu, že je tady všechno pod vodou, tak to asi nebude snadné, převážet vězně sem a tam. Bude je chtít mít nablízku.“
„Měli bychom prohledat budovu,“ řekl Zeke a přikývl, „hned jak všichni vypadnou –“
Naši pozornost upoutal jásot, který vycházel z otevřených dveří do hlavního sálu. Buď to tam tak rozjížděl Jackal a nebo nechal roztrhat někoho dalšího. Otřásla jsem se a doufala, že to nebylo to druhé.
Podívali jsme se, se Zekem, na sebe a oba mysleli na to samé. Nebyl čas. Každou další minutu, kterou tu budeme čekat, může někdo další umřít, strčí ho do klece a jen tak pro zábavu ho nechají roztrhat. Jackal byl nemilosrdný a já nepochybovala o tom, že by neváhal obětovat Caleba nebo Bethany jen proto, aby dostal, to co chce. Musíme najít naše lidi hned teď.
„Zákulisí,“ zašeptal Zeke a oči mu ztvrdly. „Jeba i Darrena přivedli zpoza opony. Možná, že tam drží i ostatní.“
Přikývla jsem. „To dává smysl. Každopádně je to dobré místo pro začátek našeho hledání.“
Jenže mezi námi a jevištěm bylo přes dvě stě jezdců, třicet stop vody, o Jackalovi ani nemluvě. Neměla jsem ponětí, jak silný je král jezdců a ani jsem neměla v úmyslu to v nejbližší době zjišťovat. „Musí tu být nějaký zadní vchod,“ zašeptala jsem.“Musí být nějaký způsob, jak se tam dostat zadem.“
„Jsou tady spousty oken,“ poukázal Zeke.
„Jo,“ řekla jsem a otočila se. „Doufám, že umíš plavat.“
***
Našli jsme si cestu, černou, špinavou vodou jsme proklouzli, schovaní ve stínu, který vrhala vnější zeď, kolem boku budovy. Nebyla jsem zrovna skvělý plavec, rozhodně ne jako Zeke, ale drželi jsme se podél zdi, na které byla spousta úchytů. A utonutí jsem se, samozřejmě, bát nemusela.
Současně s tím, jak jsem se nohou dotýkala různých věcí pod vodou, větve nebo sloupu nebo střechy auta, jsme přemýšlela nad tím, co dalšího tam dole ještě může být. Doufejme, že nic živého. Nebo pokud je to živé, tak to není nic, co by nás chtělo sníst. Představovala jsem si obří, zuřivé ryby, jak si tiše proplouvají temnou vodou a krouží kolem našich nohou a rozhodla se, že s žádným z těchto strachů nebudu Zekovi dělat starosti.
„Támhle,“ řekla jsem a ukázala na rezavé schodiště na zdi. Bylo celé zkroucené a ohnuté, ale klikatilo se po venkovní zdi až k hořejší plošině. Manévrovala jsem kolem sutin, trubek a rezavých nosníků a razila si cestu černočernou vodou, až jsem se dokázala zachytit nejnižší příčky. Vytáhla jsem se nahoru a otočila se, abych pomohla Zekovi, chytila jsem ho za paži a pomohla mu, se vytáhnout na první schod. Celý se třásl a cvakal zuby, čímž mi připomněl, že je to jen člověk. Zdejší voda byla studenější než řeka, mnohem víc ledová. Mně to nevadilo, ale u Zeka hrozilo nebezpečí, že prochladne k smrti, když nebudeme opatrní.
„Jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se ho, zatímco on se objal rukama a třásl se v nočním chladu. Světlé vlasy se mu lepily k čelu a tričko, které mu obtahovalo hruď, zdůrazňovalo, jak je štíhlý. Ve tváři měl napětí. „Chceš tu počkat? Můžu tam jít sama, jestli chceš.“
„Jsem v pohodě,“ procedil přes zaťaté zuby. „Pojďme dál.“
Vydali jsme se nahoru a schodiště nám pod nohama strašlivě skřípalo a já cítila, jak se pod naší hmotností houpe. Ale vydrželo a my se dostali až nejhořejší plošině a tam prolezli rozbitým oknem dovnitř.
„Nic nevidím,“ zašeptal Zeke a držel se mi těsně za zády.
Já viděla. Ten pokoj se rozpadal a byl vyrabovaný úplně stejně jako ostatní budovy ve městě, měl popraskaný strop, ze stěn odpadávala omítka a zem byla poseta sutí a odpadky. Při bližším pohledu jsem musela bojovat s nutkáním zasyčet. Ze stínů v pokoji mě pozorovali lidé s prázdnými pohledy, někteří stále ještě navlečení v hnijících kostýmech, některým chyběly ruce a nohy a někteří leželi potrhaní na podlaze. Chvíli mi to trvalo, než jsem si uvědomila, že nejsou skuteční. Byly to jen plastové figuríny, připomínající lidi.
Zeke sebou trhl a ruka mu sjela ke zbrani. Také už si všiml strašidelných, plastových figurín a ve tmě, s normálním, lidským zrakem, by tenhle pohled vyděsil kdekoho.
„Uklidni se,“ řekla jsem mu. „Nejsou skuteční. Jsou to sochy nebo něco na ten způsob.“
Zeke se otřásl a stáhl ruku zase nazpátek. „Už jsem viděl hodně divných věcí,“ zašeptal a zavrtěl hlavou, „ale myslím, že tohle má nárok na první místo. Vypadněme odsud, než se mi o nich začne zdát… nebo než se začnou hýbat.“
Na podlaze jsem si všimla povalující se ruky a myslí mi proletěla myšlenka na pomocnou ruku, ale teď nebyl zrovna vhodný čas na vtipkování. Opatrně jsme přešli místností a otevřeli dveře do další z úzkých, tmavých chodeb.
Dveře se za námi se skřípotem zavřely a chodbu před námi zalila čerň hustá jako inkoust. Díky mému upířímu pohledu vypadala naprostá tma jako stínová šeď. Ale alespoň jsem viděla. Zeke šek kupředu s jednou rukou nataženou před sebou a druhou se přidržoval zdi.
„Tady,“ řekla jsem tiše a vzala ho za ruku. Ztuhl, svaly napjaté, připravené ucuknout zpět, ale pak se uvolnil a napjatě kývl. „Jen mě následuj,“ řekla jsem mu a ignorovala pulz, který mu tepal na zápěstí, rytmus života, který mu proudil v žilách. „Nenechám tě upadnout.“
Plížili jsme se temnou chodbou, podél pokojů plných zaprášených krabic, regálů s hnijícím oblečením a nábytku, který byl přikrytý plastovými foliemi. Bylo zcela evidentní, že jezdci tuto část budovy nepoužívají, nečistota a prach z opadané omítky ze stěn nebyl už léta narušen – výjimkou bylo nespočet krys a myší, které zděšeně prchaly pryč a mizely ve stěnách a v podlaze. Na jednom z míst jsem stoupla do čehosi měkkého, a když jsem vzhlédla, všimla jsem si, že po stropě leze cosi, co vypadalo jako tisíce okřídlených myší. Zekovi jsem se o tom nezmínila, spěchali jsme vpřed a já z jakéhosi bizarního důvodu cítila jakousi podivnou spřízněnost s těmi malými groteskními tvorečky.
Zadní část budovy byla hotové bludiště s nekonečným množstvím pokojů, chodeb a rozptýlené suti. Některé zdi byly popadané a občas jsme museli projít úsekem, kde byla část stropu nebo okraj podlahy propadlá. Při průchodu vším tím labyrintem se Zeke pevně držel mé ruky, občas klopýtl, když dostoupl špatně na zraněnou nohu, ale většinou se držel těsně za mnou.
Když jsme překročili přes padlý nosník, zaznělo trhání betonu jako výstřel a část podlahy se nám propadla pod nohama. Jak jsme tak padali dolů, divoce jsem hrábla po nosníku a chytla se ho jednou rukou a druhou pevně svírala Zekovu ruku. Prsty jsem narazila na rezavý konec nosníku a zoufale se ho držela, přestože mi váha Zekova těla skoro vykloubila zápěstí.
Chvíli jsme tak viseli v hluboké temnotě. Slyšela jsem Zeka lapat po dechu a cítila jeho zrychlený tep. Nad hlavou nám hrozivě sténal zbytek podlahy, zasypával mě sprškou prachu, ale nosník, kterého jsem se držela, se ani nehnul.
Hmotnost na konci mé paže tiše zavzdychala a sevření kolem mého zápěstí zesílilo. Prsty, kterými jsem tak pevně svírala nosník, o pár centimetrů sklouzli. „Zeku,“ procedila jsem skrze zaťaté zuby,“přímo nad námi je nosník. Když tě vytáhnu nahoru, dokážeš se ho chytit?“
„Já… nic nevidím,“ odpověděl Zeke a bylo mu slyšet na hlase, jak pečlivě se snaží utajit svůj strach, „takže budeš muset být mýma očima. Jen mi řekni, až se budu blížit.“
Napůl jsem se zhoupla, napůl ho nadzvedla k okraji díry a cítila, jak má ramena sténají bolestí. „Teď,“ zašeptala jsem a Zeke švihl volnou rukou a hned na první pokus se chytil nosníku. Tíha, která mě stahovala, dolů zmizela, zatímco Zeke se chytil nosníku jako záchranného lana a vytáhl se nahoru.
Následovala jsem ho, vyplazila jsem se z díry za ním a překulila se na záda hned vedle Zeka, který udělal to samé. Těžce dýchal, celý se třásl, jak byl nabitý adrenalinem, v hrudi mu prudce bušilo srdce. Já nic takového necítila. Žádné bušení srdce, žádné lapání po dechu, nic. Byla jsem na pokraji smrti a nic z toho jsem necítila.
Počkat, škrtněte to. Cosi jsem cítila. Úlevu. Ulevilo se mi, že je Zeke naživu a stále se mnou. A teď, když už vzrušení trochu opadlo, cítila jsem, jak se mi žaludek svírá strachy, ne kvůli mně, ale kvůli tomu, co se mohlo stát. Málem jsem ho ztratila. Kdybych ho nechala spadnout, byl by teď už mrtvý.
Zeke se zavrtěl, opřel se o lokty a zamžoural do tmy. „Allie?“ Zněl váhavě, zatímco očima prozkoumával tmu. „Jsi tu ještě?“
„Jo,“ zašeptala jsem a cítila, jak si oddechl. „Pořád jsem tady.“
Klekl si a opatrně natáhl jednu ruku. „Kde jsi?“ zašeptal a zamračil se. Sledovala jsem ve tmě jeho tvář, jak mě míjí, aniž by si mě všiml. „Jsi tak tichá – jako bys tu ani nebyla. Dokonce ani těžce neoddechuješ.“
Schválně jsem si povzdechla, jen abych udělala nějaký zvuk. „To už tak bývá, když jsi mrtvý,“ zamumlala jsem a překulila se na kolena, abych na něj viděla.
„Dýchání už není důležité.“
Natáhla jsem se k jeho ruce, ale on už se sklonil a prsty se dotkl mého obličeje. Teplo zaplavilo mou kůži a já ztuhla a čekala, kdy se stáhne zpět.
Neudělal to. Špičky prstů nechal chvilku položené na mé tváři. A pak, velmi pomalu natáhl ruku a dlaní mi přejel po kůži.
Strnule jsem na něj zírala, sledovala jeho tvář, zatímco on mi putoval prsty přes tváře k čelu a od čela k bradě jako slepec, který si snaží představit cizí tvář ve své mysli.
„Co mi to děláš?“ Zašeptal, zatímco jeho ruka mi sjela dolů po krku a prsty mi kroužil kolem klíčních kostí. Nemohla jsem odpovědět, ani kdybych chtěla.
„Nutíš mě, abych zpochybňoval vše, co jsem se naučil a znám. Pravdám, kterým jsem jako dítě věřil, jsou pryč.“ Povzdechl si a já cítila, jak jím proběhlo otřesení, ruku ale neodtáhl. „co to se mnou je?“ zasténal tiše a utrápeně. „Nic takového bych cítit neměl. Ne k…“
Odmlčel se, ale ta slova mezi námi zůstala viset, syrová a bolestivá. Cítila jsem, jak Zeke svádí boj sám se sebou, možná proto, aby našel vůli se odtáhnout nebo proto, aby dokázal jít proti všemu, co se kdy naučil. Zoufale moc jsem se chtěla natáhnout a opětovat jeho dotyk, ale bála jsem se, že když se pohnu, tak se odtáhne a ten okamžik bude pryč. A tak jsem i nadále byla klidná, pasivní a neškodná a nechávala na něm rozhodnutí, co chce. Ticho mezi námi se prohlubovalo, ale jeho ruka a ani prsty mou kůži neopouštěli.
„Řekni něco,“ zašeptal nakonec a opět položil dlaně na mou tvář jako by se ji nedokázal nabažit. „Nevidím tě, takže… nevím, co si myslíš. Mluv se mnou.“
„A co mám říkat?“ Zašeptala jsem.
„Já nevím. Jen…“ Zeke sklopil hlavu a v hlase mu zaznělo tiché zoufalství. „Jen… řekni mi jen, že nejsem blázen,“ zašeptal.“Že tohle… že to není až taková šílenost jak si myslím.“
Srdce mu v mých uších bilo jak o závod. Hlad na mě zvědavě dotíral, lačný jako vždy, ale tentokrát jsem ho dokázala ignorovat. Nepřemýšlela jsem o jeho krvi, proudící mu pod kůží. Nepřemýšlela jsem o tlukotu jeho srdce, na to, jak se ho dotknout nebo jak mu tepe žíla na krku. Právě teď, jediné nač jsem myslela, byl Zeke.
„Já nevím,“ tiše jsem mu odpověděla a on se přisunul blíž a i přes jeho mokré oblečení z něj sálalo teplo. Věděla jsem, že bych se měla odtáhnout, ale jaký by to mělo smysl? Už jsem byla unavená z toho věčného boje. V téhle absolutní tmě, kdy tady nebyl nikdo, kdo by nás mohl vidět nebo soudit, se naše tajemství zdálo být v bezpečí. „Možná, že my oba jsme tak trochu blázni.“
„S tím dokážu žít,“ zašeptal Zeke a konečně udělal to, čeho jsem se od samého počátku bála, v co jsem doufala a o čem jsem snila. Vzal mi obličej do dlaní, naklonil se a pak mě políbil.
Rty měl teplé a měkké a ze všech stran mě obklopila jeho vůně. Stiskla jsem mu ruce a polibek mu vrátila… a můj Hlad se ozval, silný jako vždycky, ale jiný než kdy dřív. Nechtěla jsem se do něj zakousnout a pít mu krev, chtěla jsem ho do toho jen pomalu zatáhnout, aby byl mou součástí.
A chtěla jsem mu dát část sebe, tak abychom byli jednou jedinou bytostí.
Cítila jsem, jak se mi bolestivě tlačí zuby proti dásním, jen a jen vyklouznout. Sklouznout k Zekovu krku, tam, kde je jeho puls nejsilnější a ponořit se do něj. A zároveň jsem cítila nutkání zaklonit hlavu a odhalit svůj krk, aby on mohl udělat to samé.
A to mě vyděsilo a přivedlo zpátky k rozumu.
Odtáhla jsem se a přerušila tak polibek, těsně před tím, než se mi prodloužily tesáky a vyklouzly ven z dásní. Zeke se na mě zmateně díval, ale v té tmě nemohl vidět tu zrůdu, která klečela jen šest palců od jeho krku.
„Zeku,“ začal jsem ve chvíli, kdy už jsem se zase plně ovládala. Jenže dříve než jsem stačila říct cokoliv dalšího, přelétl mu po tváři provinilý výraz a on se odtáhl a sedl si zpátky na paty.
„Promiň,“ zašeptal a znělo to jako by byl zděšený sám ze sebe. Rychle vstal a já udělala to samé, vděčná za to rozptýlení. „Bože, na co to myslím? Promiň, neměl bych nás takhle zdržovat. Musíme najít ostatní.“
„Tudy,“ řekla jsem a tentokrát se pro něj nemusela natahovat. Rukou vklouzl do té mé, pevně ji sevřel a prsty se nám vzájemně propletly.
Tiše jsme našlapovali a hledali si cestu vpřed do nitra ruin té staré budovy.
Procházeli jsme dalšími chodbami a rozpadajícími se schodišti, nyní už s extrémní opatrností zatímco jsme se dostávali do stále nižších a nižších pater. Nakonec jsem si všimla starého, vybledlým, červeným písmem, napsaného nápisu Zákulisí, s šipkou mířící po schodech dolů. Ve chvíli, když jsme se rozešli po schodech dolů, uslyšeli jsme hluk z jeviště, řev davu stále ještě nepolevoval.
„Doufám, že jsou v pořádku,“ zašeptal za mnou Zeke. „Doufám, že nikdo z nich už neskončil jako… jako Darren.“
Hlas se mu zadrhl, a když jsem se otočila, abych se na něj podívala, předstírala jsem, že nevidím ten záblesk v jeho očích.
Schodiště končilo pruhem uhlově černé vody, která pleskala o kovové schody. Což znamenalo, že jsme se dostali do nejnižšího patra divadla.
Další šipka s nápisem Zákulisí, nakreslená na napůl potopené zdi, směřovala dolů.
„Myslím, že budeme muset opět plavat,“ zašeptala jsem a pustila Zekovu ruku. Statečně přikývl a v tu chvíli jsem spatřila kdesi v hlubinách slabý záblesk světla. „Počkej chvilku,“ varovala jsem ho, když vykročil vpřed. „Myslím, že tam dole jsou dveře. Uvidíme, jestli je dokážu otevřít.“
„Dobře,“ řekl Zeke. „ Počkám tu na tebe. Buď opatrná.“
Sedl si na schody, překřížil paže, předklonil se a roztřásl se. Chvilku se mi chtělo se sehnout a políbit ho, uklidnit ho, že to všechno bude v pořádku. Ale neudělala jsem to. Sešla jsem po schodech dolů, přímo do temných hlubin a pokračovala dolů, dokud se nad mou hlavou nezavřela voda.
Schodiště vedlo dolů do dalšího patra a půl a končilo rezavými, kovovými dveřmi. Škvírami prosvítala slabá, oranžová záře, ale když jsem na ně zatlačila, zjistila jsem, že jsou buď zamčené anebo zaseknuté. Bylo těžké najít nějakou páku, kterou bych mohla použít k otevření, ale upíří síla, plus praktická výhoda, že jsem nepotřebovala dýchat pod vodou, nakonec zvítězila. Poté, co jsem do nich opakovaně narazila ramenem, nakonec povolily.
Schodiště zaplavilo oranžové světlo, které přicházelo odkudsi zpoza dveří. Otočila jsem se a plavala po schodišti zpátky nahoru k Zekovi, který mě netrpělivě vyhlížel na kraji u vody.
„Otevřela jsem je,“ řekla jsem naprosto zbytečně. Schodiště už nebylo inkoustově tmavé. I když tam stále bylo dost tma, Zeke už nebyl úplně slepý. Přikývl a díval se na vodu za mnou.
„Viděla jsi někoho?“
„Zatím ne. Ale z té místnosti vychází světlo, takže hádám, že budeme v zákulisí, za oponou.“ Ukázala jsem směrem k východu a trošku tím rozvlnila vodu. „Dveře jsou pod vodou, ale není to daleko. Pojď za mnou a budeš v pohodě.“
Zeke přikývl a bez váhání se vrhl do ledové vody. Přitahovali jsme se o zábradlí, které bylo podél zatopeného schodiště, až ke dveřím, kde jsme se opatrně vynořili. Šlapala jsem vodu, rozhlížela se kolem sebe po malém jezírku a snažila se něco vymyslet.
Rozhodně jsme byli v zákulisí. Plovoucí plošina se pohupovala asi padesát stop od nás, na každém jejím rohu se mihotala a prskala olejová lampa. Střed plošiny přetínala masivní, rudá opona, celá plesnivá a potrhaná, stále ještě ale oddělovala zákulisí od hlediště. Z druhé strany se ozýval chraptivý jásot, publikum složené z jezdců tam stále ještě bylo a dělalo výtržnosti. Zmatená jsem se rozhlížela po místnosti a přemýšlela, kde mohou všichni být. V kalné vodě kolem mě nejen plavali nebo byly napůl potopené židle, ale bylo tu i plno černých drátů a přetrhaných lan. U obličeje se mi pohupovalo plastové ramínko a pode mnou byly vidět pozůstatky nafouklého, potápějícího se gauče. Ale kromě plovoucího pódia a obrovské, rudé opony, byl pokoj prázdný.
Pak jsem nad sebou uslyšela hlasy a vzhlédla.
Nad pokojem, asi dvacet stop nad hladinou, bylo zavěšené bludiště z lávek a plošin. Visely jen tak ve volném prostoru mezi stočenými provazy a kladkami a kolem nich viselo z trámů pár klecí. Klece, vyrobené z rezavého železa a oceli, visely kousek pod lávkami, zavěšené na jediném, silném laně, které se mírně pohupovalo. Zevnitř se ozýval tichý vzlykot jakby se za mřížemi choulila skupina lidí.
Zeke se zhluboka nadechl. Také si jich všiml. Vyrazili jsme vpřed, ale lávku nad námi najednou osvítilo světlo z baterky a ze tmy vyrazil jezdec, který si světlem posvítil do klece.
„Hele, drže tam huby,“ nařídil a zamířil paprsek světla do vyděšené tváře Caleba, který se roztřásl a přitiskl se k Ruth. Cítila jsem Zekovu zuřivost, pevně napjaté svaly pod trikem a položila mu ruku na rameno, abych ho varovala.
„Ti malí sráči by měli být vděční,“ pokračoval jezdec, zatímco se ze tmy vynořili dva strážní a po lávce se šourali sem.
„Žádná další podívaná, alespoň pro dnešek. Doufejme, že ten staroch udělá to, co Jackal říká, že umí, jinak bychom mohli zase nakrmit Zuřivce jedním z vás, pro inspiraci, co říkáte? Přemýšlejte nad tím chvilku, he!“
Odplivl si přes zábradlí a loudal se pryč, aby se na další z plošin připojil ke svému kamarádovi. Otočila jsem se na Zeka a když jsem uviděla, že tasil zbraň a míří jí na jezdcova záda, chytila jsem ho za paži.
„Zeku, ne!“ Zatlačila jsem mu zápěstí pod vodu a on na mě pohlédl. „Upozornil bys všechny kolem,“ zašeptala jsem a ukázala směrem k oponě. „Nech mě, abych šla první. Dokážu je dostat potichu ven. A i kdyby mě viděli a střelili mě, bude to jedno.“
Zaváhal, ale pak rozhodnut, přikývl. Tiše jsme se plížili vpřed po plovoucích plošinách a pak jsem se jala šplhat na lávku nade mnou. Přeskočila jsem přes zábradlí a rozhlížela se po svém cíli. Slyšela jsem jejich kroky a tlukot srdcí. Jeden z nich byl velmi blízko. Plížila jsem se po lávce, proplétala se spletí silných lan, až jsem ho objevila, jak se opírá o zábradlí a kouří.
Nevšiml si mých paží, které vystřelily z lanoví, dokud nebylo pozdě. Ovinula jsem se mu jednou rukou kolem krku, druhou mu zakryla ústa a strhla ho k sobě do spleti lan. Tlumeně vykřikl, v tu chvíli jsem se mu ale zuby zabořila do hrdla.
Tohle bylo jednoduché, uvažovala jsem, zatímco jsem odhrnula lanoví a s úsměvem vyšla ven. A teď, kde jsou ti další dva?
Další stál na okraji plošiny a kouřil. Jeho kamarád odcházel směrem k protější stěně, nechávaje tak svého druha samotného. Byl ke mně zády, jenže se budu muset proplížit kolem jedné z klecí, abych se k němu dostala.
A musím to udělat dřív, než stihne upozornit svého kamaráda.
Přikrčila jsem se a vyrazila vpřed. Jen musím být rychlá –
„Allie!“
Místností se rozlehl pronikavý výkřik, já nadskočila a jezdec zaměřil svou pozornost ke kleci. Calebovo malé tělíčko se tlačilo k mřížím, vykulené oči upřené na mě a ruku nataženou tím samým směrem. Jezdci sledovali jeho pohled, a jakmile mě zahlédli, prudce se napřímili.
Sakra. Asi tolik k momentu překvapení. Zatímco strážci sahali po svých zbraních, já se dvěma rychlými kroky vrhla k okraji plošiny a mrskla sebou do volného prostoru. Kabát za mnou vlál, jak jsem tak letěla nad vodou a jezdci na mě třeštily oči, jak jsem tak přelétávala z jedné lávky na druhou. Na poslední chvíli se jeden z nich pokusil zvednout zbraň, ale to už jsem byla u něj a kolenem ho kopla do hrudi. Se zazvoněním jsme dopadli na plošinu a on zadní stranou lebky narazil na kovovou hranu. Sesul se z plošiny a s hlasitým žblunknutím zmizel ve vodě. Druhý jezdec zaklel.
Zavrčela jsem a otočila se, ale strážný už prchal bludištěm lávek dolů. Za klecemi se sklonil a otočil se, aby se podíval nazpátek a zbledl, když uviděl, že za ním běžím s taseným mečem. Caleb znova vykřikl a strážcův děsivý pohled se prudce stočil k dítěti, tvář jako vytesanou z ledu. Pak z opasku vytáhl obrovský nůž, vyklonil se a přesekl jím silná lana, která držela klec nad vodou.
První z nich prasklo a klec s Calebem, Ruth, Bethany a Theresou dopadla do vody, doprovázená jejich výkřiky.
Zatímco se strážce snažil roztřepit druhý provaz a zvedal ruku k dalšímu záseku, odkudsi zezadu se ozval výstřel. Muž sebou trhl. Z hrudi mu vybuchla prudká sprška krve a pak padl nazad. Zeke, který stále ještě v ruce svíral kouřící zbraň, spěchal po lávce nahoru, když v tom prasklo i druhé lano a i druhá klec se připojila k té první dole ve vodě pod námi.
Skočila jsem přes okraj a ponořila se do pěnící se vody. Druhá klec jako zázrakem spadla na stůl, který byl pod vodou, takže jí roh stále ještě trčel nad hladinou. Jake, Silas a Matthew se drželi mříží a snažili se udržet tváře nad hladinou. Jenže druhá klec, ležela na dřevěné podlaze, plně ponořená a z místa, kam dopadla, vycházely jen bubliny.
Skočila jsem k místu, kam dopadla klec a zoufale pátrala po dveřích. Těla uvězněná uvnitř mlátila kolem sebe, třásla železnými tyčemi, oči rozšířené hrůzou. Našla jsem dveře, zamčené visacím zámkem. Zatahala jsem za něj, ale ani se nehnul. Bezhlesně jsem zavrčela, trhla větší silou, ale zámek se stále odmítal poddat.
Pohlédla jsem přes mříže a uviděla bezvládné Teresino tělo, plovoucí směrem k vrcholu a Calebův šílený výraz, zatímco se snažil protáhnout skrz.
Ještě jednou jsem se pokusila trhnout železnými dveřmi a ty konečně povolily. Rozrazila jsem je, popadla Ruth s Bethany a vystrčila je ven a pak se natáhla pro Caleba s Teresou. Caleb byl tak vyděšený, že se nejprve odmítal pustit mříží, takže jsem ho od nich musela odtrhnout a pak teprve ho vystrčila z klece ven. Popadla jsem Teresino bezvládné tělo, plavala vzhůru a doufala, že ještě není příliš pozdě.
Vynořila jsem se z hlubin do naprostého chaosu. Děti ječely a zmítaly se ve vodě. Ruth se je zoufale pokoušela dostat k plošině, ale bylo zřejmé, že Bethany neumí plavat a Caleb byl nepříčetný. Zeke byl o pár metrů dál a snažil se otevřít druhou klec. Viděla jsem, jak se mu v ruce blýsknul klíč – pravděpodobně ho získal od mrtvého jezdce – vteřinu před tím, než se mu podařilo otevřít mříž a nechal vyplavat zajatce ven.
Ve chvíli, kdy jsem vytáhla Teresino bezvládné tělo ven na pódium, opona za mnou se rozhrnula a skrze ní sem prošel jeden z jezdců, pravděpodobně přilákaný dětským křikem, střelbou a padajícími klecemi. Na kratičký okamžik na nás jen v šoku zíral a pak se otočil a varovně zařval. Ta vteřina mi ale stačila k tomu, abych vyskočila a proklála mu hruď mečem. Výkřik se změnil na překvapené bublání a on s žuchnutím dopadl na pódium.
Jenže ostatní jezdci tu budou co nevidět. Přes díry v oponě jsem je viděla, jak šplhají přes sedačky směrem k pódiu.
Ohlédla jsem se a uviděla Zeka, jak se vynořil ven z vody s třesoucí se a škytající Bethany v náručí a Calebem, který se ho držel zezadu za krk. Blízko mě začala Teresa vykašlávat vodu.
Ruth se vytáhla nahoru na plošinu, a zatímco Zeke pokládal Bethany s Calebem na pevnou zem, vrhla se mu do náručí. „Ty jsi naživu!“ Vzlykala mu na hrudi, zatímco ze stran se k němu tiskly děti. „Mysleli jsme si, že jsi mrtvý! Ach Bože, to bylo příšerné, co s námi dělali! Darren –.“
„Já vím,“ řekl Zeke se staženou tváří. „A je mi to moc líto, že jsem nedokázal…“ zavřel oči. „Omlouvám se,“ zašeptal. „Už se to nikdy nestane, přísahám.“
„Zeku,“ varovala jsem ho a on po mně střelil pohledem. „Na tohle teď není čas. Ti muži už se blíží. Musíme je odsud dostat.“
Přikývl, opět klidný a věcný, ale Ruth se ke mně s planoucím pohledem otočila, plná podezření a strachu.
„Co ta tady dělá?“ zasyčela, stále ještě visíc na Zekovi s jednou z jemných ruček položených na jeho hrudi. „Je to upír! Jeb nám říkal, že ji máme zabít, když se bude okolo nás motat.“
„Nech toho, Ruth,“ odsekl ji tvrdě Zeke a my obě zamrkaly překvapením. „Zachránila mi život,“ pokračoval už jemněji. „A tvůj taky, pokud sis toho nevšimla. Nikdy bych se tak daleko nedostal, kdyby se nevrátila.“
„Ale… Jeb říkal-.“
„Přestaň s tím už,“ vyštěkla jsem na ni a ona se s vytřeštěnýma očima přikrčila. „Ještě jsme se odsud nedostali. A teď, když už jsi to nakousla, kde je Jeb? Tady není, to je jisté. Kam ho odvedli?“
„Neřeknu ti to, upíre!“ křičela na pokraji hysterie Ruth. „Neřeknu ti vůbec nic!“
Zavrčela jsem a byla připravená jí jednu vrazit, aby se vzpamatovala, ale Zeke zvedl ruku a zastavil mě. „Ruth.“ Jemně s ní zatřásl, aby její pozornost přenesl zase na sebe. „Kde je Jeb? Neříkali, kam ho chtějí vzít, kde ho budou držet?“
Dívka přikývla, přilepená na něj. „Jackalova věž,“ zašeptala. „Povídali, že ho odvedou do Jackalovy věže.“
Sotva to vyslovila, začala Bethany křičet a oponou vešel dovnitř další z jezdců, následovaný svým kamarádem. Otočila jsem se, zableskla se čepel a jeden z nich padl, což způsobilo, že se Ruth s Bethany opět rozvřískaly, jenže ten druhý ustoupil a zařval dřív, než jsem ho stihla umlčet. Zatímco jejich těla bouchla o podlahu, já se otočila k Zekovi.
„Dělej! Dostaň je odsud!“ Ukázala jsem rukou na lávku, která vedla ke dveřím, které použili strážní. „Nečekejte na mě – doženu vás, když budu moct. Jen je dostaň z města a neohlížej se.“
„Doženeš nás?“ Zeke už začal směrovat skupinu po žebříku nahoru na lávku, ale se zamračil a otočil se na mě.“Ty s námi nejdeš?“
„Ne,“ rychlým pohledem jsem střelila směrem k oponě, za níž jsem slyšela, jak se na jeviště hrne dav jezdců, vyskakujíc se šploucháním ven z vody. „Vracím se pro Jeba.“
Podíval se na mě. „Ty? Ale… ne, to bych měl být já. Je to má rodina. Měl bych to být já.“
„Stále ještě jsi zraněný, Zeku. A kromě toho –.“kývla jsem směrem ke skupině, která už vylezla nahoru a teď se nás dívala dolů,“ – musíš je odsud dostat. A já mám větší šanci, že najdu Jeba, když budu sama.“
„Ale…“ váhal Zeke, celý rozpolcený.“I když ho najdeš, on s tebou nebude chtít jít. Allie, on se tě… možná se tě pokusí zabít.“
„Já vím.“ Odstoupila jsem od něj a vydala se směrem k oponě. Jezdci už byli na pódiu a pomáhali jeden druhému z vody. „Ale pokud to neudělám, budu přesně tou příšerou, za kterou mě má.“ Otočila jsem se a sekla po jezdci, který se objevil za oponou, a rozsekla ho v půli za jekotu dětí. Zapotácel se, spadl do vody a já se otočila zpátky k Zekovi. „Pokud je Jeb naživu, přísahám, že ho najdu! Ty je ale teď musíš odsud dostat, Zeku! Jdi, hned! A pokud se do svítání nevrátím, nečekejte na nás, protože budeme mrtví. Jdi!“
Zeke na mě vrhl poslední zmučený pohled a pak rychle vyšplhal nahoru. Otočila jsem se čelem k jevišti a sekla po dalším z jezdců, pak jsem popadla jednu z lamp, stojících na roku plošiny. V momentě, kdy se dav přiblížil, zvedla jsem lampu nad hlavu a praštila s ní o zem, sklo se rozbilo a planoucí olej se rozlil po červené tkanině.
Stará opona okamžitě vzplála, oranžové plameny se do ní s praskotem zakously a rychle se šířily i na dřevo kolem.
Mezitím se na druhou stranu dostali další dva jezdci a tak jsem popadla druhou lucernu a udělala s ní to samé na druhé straně a uhnula pryč před olejem prskajícím všude kolem, zatímco ti dva dostali pěknou spršku. Zavyli, začali mlátit rukama kolem sebe, neboť jim okamžitě vzplálo oblečení, co měli na sobě a pak utekli zpátky odkud přišli.
Rudé peklo řvalo a rychle stravovalo zbytky opony a olizovalo dřevěný rám kolem. Zavrávorala jsem a popadla poslední z luceren a bojovala s instinktem utíkat pryč při pohledu na praskající plameny, které se po mě natahovaly, žhavé a smrtící.
Poprvé jsem ucítila ten skoro prvotní strach, když jsem tak zírala dolů na jednu z věcí, ze které měli upíří největší strach. Oheň by mě dokázal zničit. Vítr, který sem vál střechou a rozbitými okny, rozfoukával do vzduchu oblaka řezavých uhlíků a hořících kusů látky, jeden z nich mi přistál na rukávu a já ho se zasyčením smetla na zem.
Poslední lucernu jsem rozbila na základně jeviště a pak se otočila a utekla po žebříku vzhůru a za zády cítila to zuřící peklo. Přes řev ohně byl slyšet zvonek alarmu, zatímco jezdci zmateně pobíhali sem tam a nevěděli, co mají dělat. Někteří naskákali do vody a pokoušeli se uprchnout, jiní se pokoušeli zdusit plameny vším, co měli při ruce, ale to rozžhavené peklo už olizovalo i stěny a strop a šířilo se po naolejovaném dřevě bez známek jakéhokoliv zpomalování.
Když jsem vylezla po žebříku až nahoru, rozhlédla jsem se a uviděla Zeka, jak provádí posledního ze skupiny dveřmi na konci lávky. Ohlédl se a naše pohledy se střetly. Na okamžik jsme se jen tak dívali jeden na druhého, zatímco kolem nás vyly plameny a vítr a snažily se zachytit naše vlasy a oblečení. Viděla jsem jeho lítost, že nemůže jít se mnou a divoké odhodlání, udržet zbytek skupiny naživu… a důvěru, která tam předtím nikdy nebyla. Krátce jsem pokývla a on naprosto vážně udělal to samé, předtím než zmizel za dveřmi.
Otočila jsem se. Plameny se šířily rychleji než bych pokládala za možné, šplhaly po stěnách a vítr roznášel žhavé uhlíky na plyšové sedačky, které okamžitě vzplály. Postavila jsem se na část vnější, polorozbořené zdi a dírou pozorovala polorozpadlé budovy, siluetu města, zahalenou v dýmu.
Rozeběhla jsem se na konec lávky a vyskočila, vymrštila se nad vodu a po nárazu na zeď zahrabala po hrubém dřevě a omítce. Část z ní se mi rozpadla pod rukama a spadla dolů, zatímco já se snažila, vytáhnou samu sebe nahoru.
Na vnější straně zdi jsem našla úchyty na ruce a pak už jsem snadno vylezla až na střechu a zadívala se na město.
Nade mnou se tyčily pozůstatky budov, tmavé a rozpadající se, protínající oblohu. Otáčela jsem se a dívala se po věžích a hledala nějakou, která by mohla být Jackalovým doupětem. Všechny vypadaly naprosto stejně, rozbitě a prázdně a já vztekle zaklela. Jak mám najít jednoho starce v tak obrovském…
Zarazila jsem se a zamrkala. Tmou problesklo světlo jako zbloudilá hvězda a zazářilo na samém vrcholu masivní, černé věže.

Věž upířího krále. Když budu mít štěstí, najdu tam Jebbadiaha, živého a nezraněného. A pokud mi to štěstí vydrží, nebude tam na mě čekat i ten takzvaný upíří král osobně. A pokud budu mít opravdové štěstí, dokážu toho starce zachránit a přivést nazpátek aniž by mě Jackal nebo Jebbadiah Crosse zabili.

5 komentářů: