pondělí 29. července 2013

20. kapitola

„Mám sakra dobrou představu, jaké tam, kurva, jsou podmínky, Wille. Nepošlu své muže na ty zasraný farmy. Je to sebevražedná mise. Mysli hlavou a ne ptákem. Bože.“
Dav nemohl pomoci, ale sledoval to z venku.
Muž za Marshallem na mě zíral. „Plní ti hlavu příběhy, Lisina sestra odešla a dostala dům ve městě. Nezabíjí je, sakra.“ Rozhlédl se po mapách a zavřených zvířatech.
Cítila jsem, jak se mi kroutí prsty, ale nechala jsem Willa mluvit.
„Viděla to, co viděla. Nevymýšlí si to. Má sestra to viděla. Nazýváš mou sestru lhářkou?“
Muž s brunátnou tváří rozhodil rukama. „Nenazývám je lhářkami, jen zmatenými. Některé dívky to nezvládnou. Ne všechny ženy přežijí porod.“

Opřel se.
Will se naklonil nad stolem a podíval se na Marshalla. „Marshalle, obří kontejnery plné ženský těl v pytlích. Sestra mi pověděla, o co se jedná. Nejsou žádné domy ve městě.“
Lapání po dechu a šepot zaplnil skupinu zvenku stanu.
Najednou se Star objevila vedle Willa. Sklonila se a položila ruce na dolní část jeho zad. Chtěla jsem se soustředit na Marshalla a hádku, ale její ustřižené kalhoty byly kratší než kdykoliv jindy a její top upnutější.
Opustila jsem stan a odešla pryč. Nebudu čekat až se rozhodnou. Vyřeším to sama.
„Ty jsi ta, co byla na farmě?“
Ohlédla jsem se na ženu s dlouhými hnědými vlasy. Její obličej byl starý, ale vsadila bych se, že není tak stará. Její oči vypadaly mladě.
Kývla jsem.
„Má sestra je tam. Odešla minulý rok. Vzali ji.“
„Je mi to líto.“
„Je to pravda? Zabíjí je?“
Znovu jsem kývla.
„Věděla jsem to. Minulý rok jsem byla ve městě. Tak jí chytili. Došli jsme tam a jí chytili a mě vyhodili. Předtím jsem kouřila. Řekli, že mám sedmdesát procentní šanci na rakovinu plic nebo krku. Nechtěli mě. Pak mě vyhodili z města.“
Posadila jsem se k malému stolu se židlemi z pařezů. „Jaké to bylo město?“
Zavrtěla hlavou a posadila se naproti mně. „Jako nic, co jsi kdy viděla, dokonce ani předtím.“
Promnula si své tmavé oči. „Není tam nikdo jako my. Víš, jako kdyby strávili nějaký čas v lesích nebo v opuštěných domech. Pokoušely jsme se spát v parku, ale hlídají tam každou noc. Já a Amanda, má sestra, našly jsme místo na spaní pod budovou. Nebyl tam nikdo jako my. Ženy jsou všechny hubené a pěkné a mají malé děti a všichni jsou tak čistí. Jedí, jako kdyby nikdy nebyli hladoví. Vybírají si a pak to vyhazují.“
Rty se mi zvlnily do úsměvu, hořkého a výrazného úsměvu. „Dobře, možná bychom jim mohli ukázat, jaké to je, být hladový.“
Položila ruku na mou. „Ty děti jsou divné. Nejsou normální. Jsou jako malí dospělí, ale mají špatnou osobnost. Schovávaly jsme se vzadu za budovou a skupina jich procházela kolem. Bylo jim asi dvanáct let. Všechny krásné a perfektně vypadající. Zaútočily na starší ženu a zabily ji. Smály se, když to dělaly.“
Udělala se mi husí kůže.
Zavrtěla hlavou. „Pokud chceš pomoct těm dívkám dostat se pryč, jsem s tebou. Mám tu také další lidi. Když zjistí, že Amandu zabijí, až porodí své děti, pomohou.“
Obdivovala jsem její odvahu. Mohla být vyhublá a vypadat unaveně, ale viděla jsem oheň v jejích očích.
„Já jsem Emma.“
Zachechtala se a zakašlala. „Každý ví, kdo jsi, včeličko. Já jsem Nannette. Všichni mi říkají Nan.“ Natáhla kostnatou ruku. Chytla jsem ji. V porovnání s mojí byla jemná.
„Kolik ti je?“
„Dvacet devět.“
Upřímně bych hádala čtyřicet. Udržela jsem svou tvář klidnou a usmála se. „Mě je devatenáct.“
„Vypadáš tak na čtrnáct. Jsi baculatá jako lidé z města. Tohle udělá dostatek vody a jídla.“
Podívala jsem se na své předloktí a věděla, že je to pravda. Vždy jsem měla dost. Nebylo ho vždy hodně a nebylo úžasné, ale bylo to dost. Něco chladného se mi přitisklo k ruce. Podívala jsem se na Leův vlčí obličej. Jeho čumák byl vlhký.
„Ahoj, chlapče.“ Poškrábala jsem ho na hlavě. „Tohle je Leo.“
Znovu pomalu kývla. Úsměv se jí plazil po rtech, jako kdyby to byl vtip, o kterém nevím. „On je ten důvod, proč každý ví, kdo jsi, dítě.“
Usmála jsem se na něj. „Jsi superstar, Leo.“
Zdálo se, že je z něj vystrašená.
„Dobře, Nan, bylo pěkné tě poznat.“
„Pokud něco plánuješ, dej mi vědět.“
„Oh, tak ti dávám vědět. Dej mi asi sedm nebo osm nebo více špinavých chlapů, které znáš, ale kteří umí bojovat a zároveň udržet svou vznětlivost. Sejdeme se na jižní straně tábora za dvě hodiny. Balte na lehko, jídlo a vodu.“
„To zní dobře, dítě.“
Postavila jsem se a odešla jsem s Leem vedle sebe. Musím tohle udělat s malou skupinou lidí. Musí se to udělat citlivě. Vím přesně, jak to udělat.
Šla jsem tam, kde byla skupina žen naposledy, když jsem byla v táboře. Bylo jich tam méně a mlely, když loupaly zeleninu.
Většina ostatních sledovala hádku ve stanu mezi Willem a Marshallem.
Ti starší se na mě usmívali. „Dostala ses ven, jak vidím.“
Usmála jsem se zpět. „Ano. Znáš tady nějakou ženu, která umí bojovat?“
Podívala se na čtyři ženy vedle sebe a roztáhla doširoka paže. „A co jsme my, sekaná játra?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“
Položila si ruce na boky a odfoukla pramínek vlasů z očí. Až nyní jsem si všimla, jak září. „Byla jsem v armádě, předtím. Odešla jsem začít vlastní obchod po dvaceti letech. Dobrá věc, že mám armádní penzi, jinak bych umírala hlady.“
Všechny se smály. Nechápala jsem to.
„Byla jsem šéfkuchař. Umím dělat s nožem spoustu věcí.“ Řekla žena s jizvou na tváři.
„Jdu po ženách z chovných farem.“ Řekla jsem.
Tmavovlasá se podívala na jednu ze starších. Vyměnily si pohledy.
„Jdeme do toho. Kolik žen?“
„Pět by bylo ideální. Musí být zdravé. Buďte připraveny odejít odsud během pár hodin. Balte nalehko, ale vezměte si vodu a jídlo. Sejdeme se v jižní části tábora.“
Zasmála se. „Ty malá potvoro. Chystáš se je nechat hádat a vyplížit se s malou skupinou z nás, že ano?“
Mé oči zajiskřily zpět k ní. „Nevím, o čem to mluvíš.“
Šla jsem k vykopané studni a začala plnit lahve vodou.
Leo udělal hrdelní zvuk. Vzhlédla jsem a uviděla Erika, jak mě sleduje. Pod tmavýma očima se stále ukazovaly vybledlé modřiny. Zamávala jsem. Zavrtěl hlavou a začal se smát. Leo zavrčel. Nevinně zvedl ruce do vzduchu a odešel. Nevěděla jsem, že je v tomto táboře. Věděla jsem, že ho Mary požádala, aby se nevracel zpět do útočiště. Příliš mnoho patnáctiletých by ho pokoušelo.
Podívala jsem se na Lea a pohladila ho po srsti. Mohl Erica v lese tiše zabít a nikdo by se to nedozvěděl. Leo ho mohl sníst. Vytáhla jsem šíp z toulce a všimla si, že je téměř prázdný. Rozhodla jsem se, že potřebuji šípy více než mrtvého Erica.
Vešla jsem do lesa bočním východem. Leo ležel v křoví, zatímco jsem vyřezávala nové šípy. Les tady nebyl cítit jako doma. Chyběla mi má chata. Věděla jsem, že Leovi chybí. Věděla jsem, že až tohle všechno skončí a já znovu najdu svůj vnitřní klid, půjdu znovu domů.
Pocit potřeby se propaloval uvnitř mě. Byl to špatný pocit, který mě pronásledoval. Nezastavím v sobě ponoukání, abych pomohla dívka v chovných farmách. Zajímalo mě, jestli někdy přestanu. Bude ta potřeba někdy naplněna a odejde?
Zahuhňání přerušilo ticho a myšlenky. Vzhlédla jsem a uviděla, jak krátké kraťasy pořád visí na Willovi. Mluvil s mužem s černými vlasy a s velkou bradkou. Byl na něm přilepený a jemně ho bil, jako kdyby vtipkoval. Žaludek mi klesl a má hruď ztěžkla. Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem, že mě oblbnul a přiměl mě zajímat se o něj.
Zvedla jsem se z klády, na které jsem seděla a šla hlouběji do lesa. Vytáhla jsem šíp a natáhla svůj luk. Držela jsem ho klidně a poslouchala les. Pták vydal nějaký zvuk a já vypustila šíp. Cítila jsem se smutná, když ho šíp zasáhl, protože jsem se ho nechystala sníst. Potřebovala jsem jen peří. Neměla jsem ráda plýtvání.
Šla jsem k jeho mrtvému tělu a vytáhla šíp ven. Vytrhávala jsem pera z křídel a snažila se o tom nepřemýšlet.
„Měla bys používat vrbové větve, víš.“
Podívala jsem se na něj zpět a zoufale se snažila bojovat se zamračením na své tváři. Chtěla jsem víc než cokoli, už se o něj nezajímat.
„Četl jsem to v knize. Z vrbových větví jsou nejlepší šípy.“
Protočila jsem oči. „Wille, z čeho si myslíš, že je vyrobený můj luk?“
Samolibě se zašklebil. „Já nevím.“
„Luk musí být z vrby. Šípy mohou být z kteréhokoliv dřeva.“
Sedl si vedle mě. „Dobré to vědět. Takže, slyšel jsem drby.“
„Jo, pokud jsi hlavní hvězda těch drbů, nech si je pro sebe, prosím. Moje představivost pracuje dost dobře, aby smíchala věci, co děláte, a které jsou pozoruhodné.“
Zasmál se. „Ty žárlíš.“
Otočila jsem svou tvář k jeho. „Nežárlím.“
Políbil mě na noc, ale rychle jsem se odtáhla a skopla jsem kládu. „Nedotýkej se mě.“
Posbírala jsem své věci a kradla se pryč.
Chytil mě za paži a mé pera a větvičky se rozletěly všude. Cítila jsem se, jako kdyby měla začít brečet. Rty se mi třásly. Věděla jsem, že nebudu, ale nemohla jsem si pomoct. Zuřila jsem. Nikdy jsem vlastně tuto emoci necítila. Zdálo se, že jsem tím víc naštvanější, čím více se blížím k slzám.
Cítila jsem, jak se mé tělo třásla dopředu a dozadu. Cítila jsem, jak se jeho paže vmáčkla do mé kůže. Cítila jsem jeho horký dech na své tváři, ale neslyšela jsem slova, která křičel.
Vypnula jsem. V jeho sevření jsem se cítila bezvládně, jako kdyby jeho ruce byly to jediné, co mě drží na nohou.
Jeho modré oči byly v plamenech. Přimhouřil je a rty stáhl do tenkého úšklebku. Je velmi naštvaný. Jeho ústa se divoce pohybují. Jeho pohled směřuje doleva. Podívá se do strany a přestane se mnou třást. Následovala jsem jeho pohled a uviděla tam stát Star a sledovat nás. Svět se přestane hýbat a jeho prsty mě přestanou drápat. Jeho ruce klesnou. Nervózně se na ní podívá. Ona si skousne ret. Všechno se pohybuje zpomaleně. Projede si rukou vlasy a vzdychne si. Ukáže jedním ze svých velkých prstů na mě. „Sleduju tě. Neudělej nic stupidního.“
Ohnula jsem se a snažila se nespadnout, když jsem ze země sbírala své věci. Přála jsem si, abych je tu mohla opustit. Ponížil mě. Cítila jsem nárůst emocí, které byly připraveny ze mě vytrysknout. Nesnášela jsem, že na mě křičel, jako kdyby byla dítě. Před svou přítelkyní na týden nebo míň. Možná že byla jeho přítelkyní celou tu dobu.
Slyšela jsem jeho kroky křupat na zemi a jí se hihňat. Mé prsty chtěly uchopit šíp a poslat ho oběma do jejich hrudí.
Cítila jsem, že se Leo mazlil s mou rukou.
Oheň v jeho očích mi připomněl, kdo jsem. Jsem hrdinkou vlastního příběhu. Dívka, která žila sama v lesích a nikdo nikoho nepotřebovala. Dívka, která se chystá osvobodit ostatní dívky.
Svět se ode mě zase vzdaluje. Své city jsem zase vypnula. Až zachráním ty ženy a dívky, chystám se vrátit zpět do své chaty.

9 komentářů:

  1. Díky, je to opravdu skvělé, těším se na další kapitolky!!

    OdpovědětVymazat
  2. perfekné, teším sa na pokračko, díky moc za preklad:-)

    OdpovědětVymazat
  3. super už aby byla další kapča. Moc díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Super, díky moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat