sobota 20. července 2013

20. kapitola

„No, je dobře, že jsi měl na sobě helmu, viď?“
Jezdec, na kterém ležela jeho vlastní motorka, se na mě podíval, oči vytřeštěné bolestí a strachem. Slyšela jsem, jak mu buší srdce a cítila, že mu kdesi pod motorkou z těla kape krev. Překvapilo mě, jaký má, na člověka, tuhý kořínek. Vzhledem k tomu, jak tu večer narazil do zdi, bych čekala, že tu teď najdu ležet mrtvolu se zlámaným vazem. Což by mi dost narušilo mé plány.
Usmála jsem se na něj a vycenila zuby. „I když je celkem mrzuté, že sis zlomil nohu. Bude to pro tebe teď trošku těžké, nemyslíš? Musím přiznat, že jsem trošku smutná, že to skončilo takhle. Pronásledování může být stejně vzrušující jako zabíjení.“

„Do prdele.“ Jezdec lapal po dechu a na bledém obličeji se mu leskly kapičky potu. „Co chceš, upíre?“
Jak zajímavé. Byl vyděšený z upíra, ale nebyl překvapený nebo v šoku z toho, že ho vidí. „No, věc se má tak,“ pokračovala jsem konverzačním tónem. „Slyšela jsem zvěsti, že váš šéf není až tak docela člověk. Že se docela dost podobá mně.“ Sklonila jsem se a usmála se na něj přímo v úrovni jeho očí. „Chci vědět, kde je, kde se nachází jeho doupě, kde má své území. Nesetkala jsem se s mnoha upíry, kteří by v těchto dnech bloudívali mimo města. Tenhle „král jezdců“ ve mně probouzí zvědavost. A ty mi o něm něco povíš.“
„Proč?“ Odvětil jezdec docela odvážně, což se mu muselo nechat. „Chceš se k nám připojit, pijavice? Stát se královnou svého krále?“
„Co když ano?“
„Jackal se nerad s někým o něco dělí.“
„No, to ale není tvůj problém, viď?“ Řekla jsem s přimhouřenýma očima. „Tak kde je?“
„A když ti to řeknu, tak mě nezabiješ?“
„Ne,“ usmála jsem se a znova odhalila své tesáky. „Když mi to řekneš, tak tě nepoužiji jako svůj osobní bufet než se dostanu na Jackalovo území. Když mi to řekneš, tak ti nezlámu obě ruce a druhou nohu jako větvičky a nebudu tě kolem vláčet jako pytel a mlátit tebou o zem dokud se tu neobjeví nějací Zuřivci. Když mi to řekneš, tak nejhorší, co udělám, bude, že tě tu nechám, abys tu umřel, tak jak si přeješ. Vlastně začínám mít docela hlad…“
„Staré Chicago!“ Vyhrkl jezdec. „Jackal vystavěl své území v ruinách Starého Chicaga.“ Ukázal náhodným směrem. „Jen se drž po dálnici na východ. Cesta končí ve městě, které leží na okraji velkého jezera. Nemůžeš to minout.“
„Jak je to daleko?“
„Asi tak den jízdy. Nevím, jak rychle dokáží upíři chodit, ale pokud pojedeš celou noc, tak tam zítra navečer budeš.“
„Děkuji,“ řekla jsem a postavila se. Rychlý pohled na jeho motorku mi ukázal, že má pomačkanou levou stranu a je strašlivě špinavá, ale jinak se zdála v pořádku. „Teď už jen potřebuji, abys mi ukázal jednu jedinou věc.“
***
Když jsem se vrátila, spal Zeke nepohodlně roztažený na gauči, s rukou visící mu dolů. Ve spánku vypadal ještě mladší, než jsem si ho pamatovala, z tváře mu zmizela bolest a výraz zůstal nehlídán. Nechtělo se mi ho budit, ale ve chvíli kdy jsem vstoupila do pokoje, tak se zavrtěl a prudce otevřel oči.
„Já jsem usnul?“ vydechl a s úšklebkem se posadil. „Proč jsi mě nevzbudila? Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Je chvilku po půlnoci,“ řekla jsem mu a hodila batoh na gauč, ze kterého se vznesl oblak prachu. „To je pro tebe. Je v tom jídlo, pití, léky a pár dalších věcí a na pár dní to bude stačit. Co noha?“
„Bolí,“ řekl Zeke a se zaťatými zuby pomalu vstal. „Ale přežiju to. Každopádně odsud můžu odejít.“ Opatrně si natáhl batoh přes ramena. „Zjistila jsi, kam je všechny odvezli?“
„Jo.“ Tiše jsem se usmála, když jsem si všimla, jak mu v očích zaplála naděje. „Jackalovo území je v ruinách města, které je odsud asi tak den, dva cesty. Staré Chicago. Tam jsou všichni ostatní.“
„Pár dní na východ,“ zašeptal Zeke a kulhal směrem ke dveřím. Chtěla jsem mu jít na pomoc, ale on ztuhl na místě a zavrtěl hlavou, tak jsem se zase stáhla. „Zabere nám to pravděpodobně pár dní, než se tam dostaneme. Nemyslím si, že bych šel příliš rychle.“
„Nemusí tomu tak být,“ řekla jsem a otevřela dveře. Zeke vykulil oči a já se usmála. Motorka stála vedle chodníku a předla, trošičku pomačkaná a poškrábaná, ale nic hrozného. „Zabralo mi to jen chvilku, než jsem se naučila, jak se s tou hloupou věcí zachází,“ říkala jsem, zatímco jsme se belhali po schodech dolů, ven na ulici, „ale myslím si, že už to víceméně umím. Bylo to ale hezké od našich kamarádů jezdeckých, že nám ji půjčili, viď?“
Zeke se na mě s úlevou zadíval a vděk mu vyhnal tu tvrdost z očí, alespoň v tento okamžik. Takhle přesně vypadal Zeke, kterého jsem znala předtím. Rozpačitě jsem zvedla helmu, která byla položená na sedle, hodila mu ji a on zamrkal a chytil ji.
„Já ji nepotřebuji,“ řekla jsem, zatímco on se zmateně mračil. „Ale ty si ji možná budeš chtít nasadit – stále ještě tomu přicházím na kloub. Doufám, že nenajedu do žádné další zdi.“
Přehodila jsem nohu přes stroj, chytila se řídítek a cítila, jak celý stroj pulzuje energií. Rozhodně bych si na tohle dokázala zvyknout. Zeke zaváhal, s helmu stále v rukou pozoroval motocykl jako by ho mohl kousnout.
A pak jsem si uvědomila, že to není motocykl, čeho se bojí.
Jsem to já.
Stiskla jsem páčku na řídítkách, tak aby motorka hlasitě zařvala a Zeke nadskočil. „Chceš to udělat nebo ne?“ Zeptala jsem se ho, zatímco tam tak stál a zíral na mě. Zaťal čelist, opatrně přehodil nemocnou nohu přes sedačku a vklouznul mi za záda. Cítila jsem teplo jeho těla, ačkoli se hodně snažil držet se dál a slyšela divoký tlukot jeho srdce v hrudi. Byla jsem vděčná za to, že už žádný tep nemám, protože to mé by dělalo to samé.
„Pevně se drž,“ zamumlala jsem, když si připínal helmu. „Tahle věc děsně kope.“
Přidala jsem plyn, asi trochu víc než jsem měla a stroj prudce poskočil dopředu. Zeke vyjekl a popadl mě za ramena. „Promiň,“ zavolala jsem na něj dozadu, zatímco on mě, neochotně, objal rukama kolem pasu. „Pořád ještě jsem tomu nepřišla na kloub.“
Zkusila jsem to znovu, tentokrát pomaleji, motorka se rozjela a já s ní manévrovala dolů ulicí. Jakmile jsme se dostali na hlavní silnici, zastavila jsem a ohlédla se přes rameno. Zekův obličej byl celý napjatý, paže i záda napjaté, ať už to bylo z nepohodlí, z bolesti anebo z obojího.
„Jsi připraven?“ zeptala jsem se ho a on přikývl. „Tak se pořádně drž, chci vyzkoušet, jak rychle to dokážeme rozjet.“
Pevně mě objal pažemi a jeho srdce tlouklo proti mým zádům. Otočila jsem to k východu, přidala plyn a motor se s řevem probral k životu a my vyrazili vpřed. Nabírali jsme rychlost a v uších nám hučel vítr, jeli jsme rychleji a rychleji, nic nás nebrzdilo, před námi ležela úplně prázdná silnice. Cítila jsem, jak mi Zeke svými pažemi drtí žebra a tváří se mi tiskne k zádům, já ale nastavila hlavu větru a zavyla.
Nad námi svítil obrovský, jasný měsíc v úplňku a osvětloval širou pláň a silnici, kterou jsme uháněli k východu, vstříc konci naší cesty.
***
Mohla bych takhle jet věčně. S větrem ve vlasech, volnou silnicí přede mnou, řítit se bláznivou rychlostí vpřed: to by mě nikdy neomrzelo.
Bohužel nás blížící se svítání a Zekův stav donutilo zastavit o pár hodin dříve, než vyšlo slunce a přesunout se do rozpadajícího se statku, kde jsem Zekovi převázala nohu. Poté, co jsme vyhnali kolonii potkanů, kteří si udělali v polorozpadlé kuchyni hnízdo, sedla jsem si k Zekovi ke stolu, abych mu překontrolovala zranění. Rána vypadala čistě, ale i tak jsem na ni preventivně před převázáním čistými obvazy nalila trochu peroxidu. Ze silného pachu chemikálie smíšené s vůní Zekovi krve se mi zvedal žaludek, což jsem brala jako skrytý dar seslaný mi z nebe. Neměla jsem chuť se do něj zakousnout, když tolik páchl po dezinfekci.
„Díky,“ zašeptal, když jsem posbírala staré obvazy a šla je zahrabat ven.
Ne, že by se tu někde po okolí pohybovali Zuřivci, ale opatrnosti není nikdy dost. Zuřivci by pravděpodobně neměli problém v pití krve s vůní peroxidu.
„Allison.“
Opatrně jsem se otočila. Z tónu jeho hlasu mi bylo jasné, že je mu stejně nepříjemně jako mně. Zeke se na chvilku odmlčel, jakoby přemýšlel nad tím, má-li vůbec něco říkat anebo raději ne a pak s povzdechem svěsil ramena.
„Proč ses vrátila?“
Pokrčila jsem rameny. „Z nudy? Neměla jsem kam jinam jít? Přišlo mi to tehdy jako dobrý nápad? Můžeš si vybrat.“
„Zastřelil bych tě,“ pokračoval tiše Zeke s pohledem upřeným k zemi. „Kdybych tě uviděl potulovat se kolem nás. Udělal bych všechno proto, abych tě zabil.“
„No, ale nezastřelil,“ řekla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „A teď už na tom nezáleží – i když, pokud nechceš, abych tě propříště zachraňovala, tak mi to řekni.“
Otočila jsem se k odchodu.
„Počkej,“ zavolal na mě Zeke a s povzdechem si prohrábl vlasy. „Omlouvám se,“ řekl a konečně se na mě podíval. „Já se snažím, Allison, opravdu. Já jen… ty jsi upír a…“ udělal zoufalé, bezmocné gesto. „ A já to nečekal… nic z toho.“
„Nikoho jsem nepokousala,“ řekla jsem mu tiše. „Je to pravda, Zeku. Nekrmila jsem se od nikoho ze skupiny.“
„Já vím,“ řekl. „Jen jsem si myslel –.“
„Ale chtěla jsem.“
Prudce vzhlédl. Dívala jsem se na něj s klidnou tváří i hlasem. „Častokrát,“ pokračovala jsem, „jsem měla možnost se nakrmit od tebe, Caleba, Darrena, Bethany. A bylo to hrozně těžké je nekousnout a nenakrmit se z nich. Ten Hlad je neustále s tebou. Přesně tohle dělá upíra upírem, bohužel. Nemůžeš být dlouho mezi lidmi, a nechtít je kousnout.“
„A tohle mi říkáš… proč?“
„Protože to musíš vědět,“ odpověděla jsem mu jednoduše. „Protože tohle jsem já a ty bys tohle všechno měl vědět dřív, než se vydáme dál.“
Hlas už měl zase mrazivý. „Takže tím chceš říct… že nikdo z nás nebude nikdy v bezpečí, když budeš poblíž?“
„Nemůžu slíbit, že nikdy nikoho z vás nepokoušu,“ pokrčila jsem bezmocně rameny. „Díky tomu Hladu je nemožné netoužit po lidské krvi. Bez ní nedokážeme přežít. A možná, že jsi měl tehdy v noci pravdu, když jsi mě vyhnal. Ale jedno ti slíbit můžu – budu s tím bojovat. To je ta nejlepší nabídka, kterou ti můžu dát. A pokud to nestačí, pak…“ opět jsem pokrčila rameny. „Můžeme se o to postarat poté, co zachráníme ostatní.“
Zeke neodpověděl. Vypadalo to, že je hluboko zamyšlen a tak jsem bez dalších slov opustila pokoj, abych venku zlikvidovala krvavé obvazy.
Venku na dvoře jsem rychle zahrabala staré obvazy a pak vstala a zadívala se na silnici. Na konci dálnice na nás čeká Staré Chicago, společně s celou armádou jezdců a tajemným upířím králem. Tím, který vládl upířímu městu. Přišlo mi to jako ironie, to je to jediné, před čím po celou tu dobu utíkám jen proto, abych se tam na konci zase vrátila.
Obloha na východě bledla. Vrátila jsem se dovnitř, kde jsem našla Zeka, který stále ještě posedával u stolu, s otevřeným batohem vedle sebe a přežvykoval preclíky z pytlíku, které jsem našla ve městě. Vzhlédl, když jsem vešla, aniž by přestal jíst, což byl instinkt, který jsem si sama pamatovala, ještě ze dnů, když jsem žila na Okraji. Bez ohledu na situaci, bez ohledu na to, jak příšerně jste se cítili nebo jak nevhodné to mohlo být, když jste mohli, prostě jste jedli. Nikdy nevíte, kdy se zase dostanete k jídlu nebo zda právě tohle není to vaše poslední.
Všimla jsem si také, že má pistol položenou na stole, na dosah ruky, a rozhodla jsem se to ignorovat.
„Už téměř svítá,“ řekla jsem mu a on přikývl. „Jsou tu prášky proti bolesti a trocha vody, kdybys potřeboval. A v přední kapse jsou obvazy a peroxid.“
„Co náboje?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ve městě jsem nic nenašla a navíc jsem neměla ani moc času rozhlížet se kolem.“ Záměrně jsem se nedívala na pistol, kterou měl tak blízko u ruky. „Kolik ti zbývá kulek?“
„Dvě.“
„Potom s tím budeme muset počítat.“ Podívala jsem se z okna a trhla sebou. „Musím jít. Nech tu nohu odpočinout, ano? Kdyby se ti něco stalo, nemůžu ti pomoci dříve, než zajde slunce. Uvidíme se večer.“
Přikývl, aniž by vzhlédl. Prošla jsem chodbou, přes pavučiny a rozházenou suť, až na konec, kde byla ložnice.
Dveře stále ještě visely na pantech a já je se skřípěním otevřela.
U zdi, pod rozbitým oknem stála obrovská postel a záclony jemně vlály ve větru. Na prožrané matraci ležely vedle sebe dvě dospělé kostry se zbytky polorozpadlého oblečení. Mezi nimi ležela mnohem menší kostřička, která spočívala v náručí jedné z dospělých koster.
Dívala jsem se na ně a cítila se podivně surrealisticky. Jasně, že jsem slýchávala příběhy o nákaze, když mi máma vyprávěla příběhy z života před ní. Někdy udeřila tak rychle a nečekaně, že během pár dní onemocněla a umřela komplet celá rodina. Ty kosti, ta rodina, to všechno bylo z úplně jiného času, jiného věku, dávno před námi. Jaké to asi bylo tady žít, před nákazou, bez Zuřivců, upírů a prázdných, tichých měst?
Odehnala jsem ty myšlenky pryč. Nemá smysl přemýšlet o minulosti, když mi to nepřinese nic dobrého. Vycouvala jsem z místnosti a přešla přes chodbu a otevřela dveře do ložnice na protější straně. Bylo to tu menší, s širokou postelí přiraženou ke zdi, ale byla tu tma, okna byla okenicemi zajištěná proti slunečnímu svitu a nebyly tu žádné kostry.
Lehla jsem si na záda a meč položila vedle sebe na postel. Jasně, že kdyby se sem ke mně chtěl kdokoliv během dne přiblížit a okrást mě, bylo by to dost lehké, když tu budu ležet jako mrtvá a bude nemožné mě probudit.
Dívala jsem se na zavřené dveře a najednou mě napadlo cosi, z čehož mě zamrazilo. Stále ještě tam je Zeke, probuzený, pohyblivý a ozbrojený. Co když budu spát a on se sem připlíží a usekne mi hlavu? Dokázal by mě zabít, kdybych tu tak bezmocně ležela jen na základě Jebových zásad, které mu byly tolik vtloukány do hlavy? Opravdu upíry tak nenávidí?
Anebo prostě jen sedne na motorku a pojede si to s těmi jezdci vyřídit sám?
Najednou jsme si přála, abych si vybrala spát venku, pohřbená hluboko v zemi, pryč od pomstychtivých vrahů démonů. Jenže okenicemi už prosvítaly šedé pruhy světla a já cítila, jak jsou mé údy těžké a malátné. Chtělo se mi věřit, že je Zeke dost chytrý na to, aby věděl, že zbytek skupiny nedokáže zachránit sám a že jeho zásady nejsou zdaleka tak přísné jako jsou ty, které dodržuje jeho učitel, a že i když jsem upír, uvědomuje si, že jsem pořád ta samá osoba, kterou znal už předtím.
Zavřely se mi oči a byla jsem si téměř jistá, že těsně předtím, než jsem ztratila vědomí, jsem slyšela vrznout dveře.
***
Svět byl vzhůru nohama.
Nemohla jsem pohnout rukama za mými zády, nemohla jsem se pohnout celá. Jemný vánek mi chladil holá ramena. Měla jsem pocit jako bych měla zlámané paže. Nebo svázané. Nebo obojí. Zvláštní bylo, že jsem necítila vůbec žádnou bolest.
Podlaha, pár stop od mé hlavy byla velmi opravdová. Zdi kolem mě byly pravé. Měla jsem pocit, jako kdybych byla hluboko v podzemí, ačkoli jsem si nepamatovala, jak jsem se tam dostala. Otočila jsem hlavou a vzhůru nohama jsem uviděla, že pár metrů ode mě stojí stůl, pokrytý různými blýskavými nástroji.
Kroky. A pak se vedle mě zastavil pár bot s oslnivě žhnoucím koncem pohrabáče jen pár centimetrů od mé tváře. Cukla jsem sebou, zatímco ke mně z oparu nade mnou klouzal čísi hlas.
„Vítej v mém domově, má stará přítelkyně. Doufám, že se ti tu líbí – myslím, že si tu chvilku pobudeš. Možná, že to bude navždy, no není to vzrušující? Ach, ale dříve než cokoliv řekneš, dovol, abych tě oficiálně přivítal v pekle.“
A konec pohrabáče se mi zničehonic zaryl do břicha a zády prošel ven, ve vzduchu bylo cítit pach krve a spáleného masa.
A pak teprve začala bolest.
***
Trhla jsem sebou a se zavrčením se probudila, ohnala se po neznámých stínech nade mnou a sletěla z postele. Se zasyčením jsem vyskočila na nohy, rozhlížela se po okolí, zatímco se domnělá bolest z ocelové tyče ve vnitřnostech pomalu rozplývala do reality.
Uvolnila jsem se a zasunula tesáky. Zase ty strašné noční můry. Jenže tahle byla nekonečně příšernější než ta předchozí. Bylo to tak skutečné, jako bych tam doopravdy byla, visela od stropu a ve mně byl zaseknutý doběla rozžhavený pohrabáč. Otřásla jsem se, když jsem si vzpomněla na ten ledový, slizký hlas. Připadal mi známý jako bych ho už někdy slyšela…
„Allison.“ Ozvalo se zaklepání na dveře. „Jsi v pořádku? Myslím, že jsem zaslechl výkřik.“
„Jsem v pořádku,“ zavolala jsem na něj a zaplavila mě úleva, která všechno ostatní spláchla. Pořád je tady. Neopustil mě, ani mi ve spánku neusekl hlavu. „Hned jsem venku.“
Zeke jen pozvedl obočí, když jsem otevřela dveře a vyšla na chodbu, unavená a rozcuchaná. „Zlé sny?“ Zeptal se a já se na něj podívala. „Nevěděl jsem, že i upíři mají zlé sny.“
„Je spousta věcí, které o nás nevíš,“ zamumlala jsem a prosmýkla se kolem něj do kuchyně. Na stole zablikala svíčka, postavená uprostřed plechovek od fazolí a prázdných, roztrhaných obalů. Musel objevit skrýš s jídlem. „No, myslím, že by byl celkem dobrý nápad zkontrolovat tvé obvazy, dříve než opět vyrazíme.“
„Vlastně jsem přemýšlel,“ přiznal Zeke a kulhal za mnou do obýváku. Rozhodně dnes večer vypadal lépe: jídlo, odpočinek a léky proti bolesti konečně udělali svou práci. „O tom, co jsi říkala včera v noci. Chtěl bych o upírech vědět víc… od tebe. Jediné, co jsem kdy slyšel bylo to, co mi vyprávěl Jeb.“
Odfrkla jsem si a sebrala z podlahy batoh. „To, že jsme zlí démoni, kteří nemají duši a jejichž jediným úkolem je pít lidem krev a měnit je na příšery?“ zažertovala jsem, zatímco jsem hledala obvazy a gázu.
„Ano,“ odpověděl vážně Zeke.
Podívala jsem se na něj a on jen pokrčil rameny. „Včera večer jsi ke mně byla upřímná,“ řekl. „Neřekla jsi to, co jsem chtěl slyšet a co jsem čekal, že řekneš. Tak jsem si říkal, že bych mohl… že bych si mohl poslechnout tvou verzi příběhu. Budu poslouchat, pokud mi o tom chceš něco říct. Proč ses stala upírem. Co tě přimělo k…“ Odmlčel se.
„Stát se nemrtvou? Pít živým bytostem krev?“ Vytáhla jsem gázu, obvazy a peroxid a vše to postavila na zemi před pohovkou. „Už nikdy se nestarat o to, že se spálím při opalování? No, jednou ještě možná jo.“
Podrážděně se na mě zamračil. „Pokud mi o tom nechceš nic říct, tak to taky nevadí.“
Ukázala jsem na pohovku, on se posadil a lokty se opřel o kolena. Poklekla jsem a jala se odvíjet obvaz z jeho nohy. „Co bys chtěl vědět?“
„Kolik je ti let?“ Zeptal se Zeke. „Chci tím říct, jak dlouho už jsi… upírem?“
„Moc dlouho ne. Maximálně pár měsíců.“
„Měsíců?“
Znělo to šokovaně a já zvedla hlavu, abych se mu podívala do očí. „Jo. Jak sis myslel, že jsem stará?“
„Ne… měsíce.“ Zavrtěl hlavou. „Upíři jsou nesmrtelní, tak jsem si myslel, že… možná…“
„Že co? Že jsem stará už stovky let?“ Při tom pomyšlení jsem se ušklíbla a znovu se sehnula k jeho noze. „Věř tomu nebo ne, Zeku, ale tohle všechno je i pro mě hodně nové. Stále se tomu všemu snažím přijít na kloub.“
„To jsem nevěděl,“ řekl tiše Zeke. „Takže ve skutečnosti jsi asi tak stejně stará jako já.“
Na chvilku se odmlčel, aby tuto skutečnost vstřebal a pak zavrtěl hlavou. „Co se ti stalo?“
Zaváhala jsem. Nechtělo se mi bavit nebo vzpomínat na svůj život předtím: minulost byla minulostí – proč rozebírat něco, co už se nedá změnit? Jenže já cítila, že se mě Zeke snaží pochopit a já mu přinejmenším dlužila vysvětlení. Pravdu.
„Nelhala jsem, když jsem říkala, že jsem se narodila v upířím městě,“ začala jsem a zaměřila se na svůj úkol, jen abych se mu nemusela dívat do očí. „Moje máma a já… my, bydlely jsme v jedné ze zón. Byla Registrovaná, což znamenalo, že musela dvakrát za měsíc na kliniku na ‚odběr krve‘. Bylo to velmi civilizované – nebo alespoň upíři chtěli, abychom tomu tak věřili. Žádné nucené krmení, žádné násilí nebo chaotická smrt.“ Odfrkla jsem si. „Nicméně i tak zmizeli všichni lidé z ulic. Upíři jsou lovci. To z nich nikdy nedostaneš – z nás – a nezáleží na tom, jak civilizovaně to vypadá.“
Cítila jsem, jak nepříjemně se Zeke cítí, jak je náhle neklidný po mém přiznání, že všichni upíři jsou víceméně vrazi. No, chtěl slyšet pravdu. Už žádné další lži a iluze. Jsem upír a tak si věci stojí. Jen doufám, že to dokáže přijmout.
„Každopádně,“ pokračovala jsem a strhla z rány gázu. Vypadala ošklivě a hluboce, ale alespoň že nebyla infikovaná. „Jednoho dne mámě nebylo dobře. Nebyla schopna vstát z postele a tak chyběla na plánovaném pouštění žilou. O dva dny později přišli ‚mazlíčci’a násilím si vzali požadovaný příděl, ačkoli byla ještě příliš slabá na to, aby se pohybovala nebo dokonce jedla.“ Odmlčela jsem se a vzpomínala na malou, chladnou ložnici, kde pod tenkou přikrývkou ležela moje maminka, bledá jako sníh. „Nikdy už se neuzdravila,“ dokončila jsem a zatlačila ten obraz zpátky do nejčernějšího kouta mé mysli. „A chvíli poté prostě… zmizela.“
„To je mi líto,“ zamumlal Zeke. A znělo to, jako by to tak opravdu myslel.
„Díky tomu jsem začala upíry nenávidět.“ Namočila jsem kus hadru do peroxidu, přitiskla ho na ránu a cítila, jak ztuhl a zaskřípal zuby. „Přísahala jsem, že ze mě nikdy nebude Registrovaná, že mě nikdy nebudou brát jako kus masa a že jim nikdy nedám ani jedinou kapičku své krve. Našla jsem i jiné, kteří byli jako já, další Neregistrované a protloukali jsme se, jak se dalo, kradli jsme, drancovali, žebrali, cokoliv, jen abychom přežili. Málem jsme vyhladověli, zvláště v zimě, ale pořád to bylo lepší než být pro upíry dojnou krávou na krev.“
„Co to změnilo?“ Zeptal se tiše Zeke.
Zvedla jsem obvaz a odvíjela ho, aniž bych se na něj jedinkrát podívala. Opět se na povrch vynořily vzpomínky, temné a děsivé. Déšť a krev a Zuřivci, to jak jsem ležela Kaninovi v náručí a svět kolem mě pomalu blednul.
„Napadli mě Zuřivci,“ řekla jsem nakonec. „Za městskými zdmi zabili mé kamarády a mě strašlivé potrhali. Umírala jsem. Té noci mě našel upír a dal mi na výběr, buď rychlou smrt, nebo se stát jednou z nich. Stále jsem nenáviděla upíry a kdesi hluboko uvnitř jsem věděla, co se ze mě stane, ale zároveň jsem také věděla, že se mi nechce umřít. A tak jsem si vybrala tohle.“
Zeke pár minut mlčel. „Lituješ toho?“ Zeptal se nakonec. „Že ses stala upírem? Že sis vybrala tenhle život?“
Pokrčila jsem rameny. „Někdy.“ Dokončila jsem obvaz, podívala se mu do očí a hledala tam výčitku. „Jenže pokud bych měla být mrtvá – opravdu mrtvá – a přitom být naživu, pravděpodobně bych udělala to samé.“ Zeke zamyšleně přikývl. „A co ty?“ Vyzvala jsem ho. „Kdybys umíral a někdo ti nabídl cestu ven, přistoupil bys na to?“
Zavrtěl hlavou. „Nebojím se umřít,“ řekl, aniž by to znělo vychloubačně nebo jako odsouzení, bylo to jen pevné přesvědčení. „Já vím… věřím, že tam někde na mě čeká něco lepšího, až tady skončím. Musím jen počkat a dělat to nejlepší, co mohu, dokud nenastane čas, abych šel.“
„To je moc hezké,“ odpověděla jsem upřímně. „Já se ale budu držet života tak dlouho, jak jen budu moct, což, když budu mít štěstí, by mohlo být i navždy.“ Posbírala jsem zbytky, postavila se a podívala se na něj. „Tak mi tedy řekni, co se stane upírům, když konečně natáhnou bačkory? Podle Jeba už nemáme žádnou duši. Co se tedy stane, když umřeme?“
„To nevím,“ zamumlal Zeke.
„Nevíš nebo mi to jen nechceš říct?“
„Nevím,“ odpověděl Zeke pevněji a vzdychl. „Chceš, abych ti řekl, co by na to říkal Jeb nebo chceš slyšet můj vlastní názor?“
„Myslela jsem, že tě Jeb naučil všechno, co uměl.“
„To ano,“ řekl Zeke a díval se mi do očí. „A velmi tvrdě se snažil ze mě udělat vůdce, kterým chtěl, abych byl.“ Vzdychl a uhýbal pohledem, vzdor se studem se mu mísil v očích. „Pokud sis toho ale nevšimla, ne vždy jsme byli zajedno. Jeb říká, že jsme tvrdohlavý a nezvladatelný, ale na určité věci mám svůj vlastní názor, bez ohledu na to, čemu věří on.“
„Aha.“ Pozvedla jsem obočí. „Jako třeba co?“
„Mýlil se v tobě. Já… jsem se v tobě mýlil.“
Zamrkala jsem. Náhle se Zeke s ustaranou tváří zvedl jako by právě tohle neměl zrovna v úmyslu říkat. „Měli bychom jít,“ řekl a vyhýbal se mi pohledem. „Teď už od Starého Chicaga nejsme moc daleko, viď? Chtěl bych najít ostatní, co nejrychleji to půjde.“
Venku se právě začaly objevovat první hvězdy. Všimla jsem si tří hromad čerstvě převrácené hlíny na předním dvorku, hromadu kamenů v čele každého z nich a tázavě jsem na Zeka pohlédla.
„Museli být pohřbeni,“ řekl a pohled mu sjel na nové hroby. Modré oči náhle získaly utrápený výraz a on si povzdechl. „Jen doufám, že tihle byli jediní, které kdy budu muset pohřbít.“
Nechtěla jsem mu dávat zbytečnou naději a tak jsem nereagovala. Přistavila jsem motorku a počkala, až vklouzne za má záda, chytí mě kolem pasu, tentokrát bez jediného zaváhání. Vyjela jsem s motorkou ze špíny nahromaděné u chodníku, nastartovala a vyrazili jsme směrem k upířímu městu, které nás čekalo na konci téhle cesty.
***
Město vypadalo jako bludiště, labyrint chodníků, mostů a lávek, to vše spletené dohromady tím nejzmatenějším způsobem. Lávka vedla na plošinu, na kterou navazoval most, který vedl na střechu jedné z potopených budov, a ta vedla zpátky k lávce, na které už jsme předtím byli. Poté, co jsme párkrát obešli stejný okruh, jsem byla rozhodnutá skočit do temné vody a proplavat si cestu ven. Kolem ramp a chodníků plápolaly pochodně a kovové barely, jejichž světlo se odráželo ve vodní hladině a jen přispívalo ke zmatečným pocitům.
Lidé, spěchající po úzkých cestách do nás naráželi a vytlačovali nás z cesty, někdy i schválně.
Někdy se i posmívali nebo po mně štěkali urážky, poté co mě odstrčili stranou. Držela jsem hlavu skloněnou a zatínala zuby pokaždé, když do mě někdo strčil a bojovala s nutkáním, něco jim odseknout. Neplatily tu žádné zákony, nebyli tu žádní mazlíčci, kteří by dohlíželi na pořádek ani žádné stráže, kteří by zabraňovali násilí. Najednou se na jedné z hořejších, úzkých plošin rozpoutal pěstní souboj mezi dvěma jezdci a skončil tím, že jeden z nich vytáhl nůž, kterým toho druhého bodl do krku. Dusící se muž sklouzl z plošiny, spadl do vody a ztratil se z dohledu. Každý, kdo procházel kolem, se jen zběžně podíval a pak si šel zase po svém.
„Tohle je šílený,“ zašeptal Zeke a přitiskl se blíž. Svým modrým pohledem nervózně sledoval dav. „Jeb mi o místech jako je tohle, vyprávěl. Musíme najít ostatní a dostat je ven dříve, než nám tu někdo bezdůvodně vrazí kudlu do zad.“
Přikývla jsem. „Jezdci zmiňovali cosi o Jackalově ‚uvedení na show‘ na Plovoucích Jámách,“ zadumala jsem se. „A on je tím, koho hledáme. Pokud najdeme jeho, pravděpodobně najdeme i ostatní.“
„Dobře. Takže musíme najít Plovoucí Jámy.“ Zeke se rozhlédl kolem, všiml si tmavovlasé ženy s divokým účesem na hlavě, jak kráčí proti nám a povzdechl si.
„Promiňte,“ řekl a natáhl k ní ruku, aby ji zastavil. „Mohla byste nám pomoct, prosím?“
Ucouvla, přimhouřila oči, prohlédla si Zeka od hlavy až k patě a pak se její úzké rty zkřivily úsměvem.
„Promiňte?“ vysmívala se vysokým, nosovým hlasem. „Promiňte, říkal ten chlapec. Ach jak zdvořilé a vhodné. Zase se cítím jako žena.“ Úsměv se rozšířil a odhalil chybějící zuby. „Jak bych ti mohla pomoci, zdvořilý chlapče.“
„Hledáme Plovoucí Jámy,“ řekl klidně Zeke a ignoroval způsob, jakým na něj pošilhávala a jak jí kmital jazyk mezerami mezi zuby.
„Mohla byste nám říct, kde to je?“
„To bych mohla.“ Žena přistoupila blíž. „Anebo bych ti mohla ukázat, kde to je. Co ty na to, chlapče? Sama bych tam nešla – Jackalova malá představení jsou pro mě trochu moc – ale s tebou bych mohla udělat výjimku, co?“
Stoupla jsem si vedle Zeka a odolávala pokušení zavrčet. „Postačí nám ukázat směr, pokud by vám to nevadilo,“ řekla jsem mile s jasným podtextem, který varoval, ať od něj dá ruce pryč, jinak jí skočím po krku. Žena se zachechtala a odtáhla.
„Aha, no, tak tohle je blbý. Já bych to udělala a pro tebe by to byla jen chvilka.“ Popotáhla a pak ukázala rukou dolů na molo, kam už mířila skupina lidí. „Stačí jít po téhle cestě a dostanete se k Jámám. Teď v noci to tam bude všechno osvětlené. To opravdu nemůžete minout.“
„Děkuji,“ řekl Zeke a žena se skřehotavě rozesmála s rukou položenou na srdci.
„Tak vychovaný,“ řekla a předstírala, že si utírá slzy z očí. „Kdyby jen ta troska muže, co mám, byla tahle poetická, možná bych s ním dokázala i vydržet. No, dobře se bavte, vy dva. Tohle je vaše první představení, co?“ Opět se rozchechtala a pak se protáhla kolem nás, zavrtěla hlavou a přes rameno křikla.
„Možná byste si s sebou měli vzít něco, až se vám bude chtít zvracet.“
Vyměnili jsme si se Zekem ustaraný pohled.
„To znělo dost zlověstně,“ zašeptala jsem.

***
Ta žena měla pravdu, Plovoucí Jámy bylo nemožné minout.
Kamenná stavba, která stála na rohu ulice, nebyla zdaleka tak vysoká jako mrakodrapy stojící kolem ní, ale hned vedle vchodu zářil ohromný, neonově rudý nápis CHICAGO, který se blýskal se a mihotal do tmy. Kromě toho, že tam chybělo písmeno C, byl celý ten nápis plný děr a prasklin. Ale i přes všechna ta poškození, stále ještě fungoval. Vůbec jsem netušila, jaký to má smysl.
„Hádám, že tohle jsou ty plovoucí Jámy?“ Zašeptal Zeke a sledoval proud jezdců, kteří se hrnuli dveřmi dovnitř. A protože bylo první patro pod vodou, byla k chodníku připevněna dřevěná plošina, která vedla až k budově. „Nepřipomíná mi to jámu. A je tam napsáno Chicago. Člověk by myslel, že to nazvou nějak jinak.“
„Řekla bych, že gramotnost nebude na jedné z hlavních příček žebříčku jezdců,“ šeptla jsem, zatímco jsme se přibližovali k budově a já natahovala, abych si mohla pořádně prohlédnout ten nápis. Když jsem se podívala dolů, všimla jsem si pod vodou převisu v místech, kde zřejmě býval původní vchod. Do budovy se teď vstupovalo klenutým, kamenným rámem, kde nebyly ani panty, ani dveře, takže mě napadlo, že to asi původně bývávalo okno.
V zatopené předsíni, uvnitř budovy byli natažené další lávky a mosty. První poschodí nebylo vidět, ale z vody se zvedalo schodiště, které pokračovalo do druhého patra na balkon a tam se i hrnul zbytek davu. Následovali jsme je po schodech nahoru a přes dveře na spoře osvětlenou scénu, kde bylo ovzduší plné očekávání a dav se hemžil sem a tam.
„A tohle je ten důvod, proč se to jmenuje Jáma,“ řekla jsem a s úžasem se rozhlédla kolem sebe.
V místnosti, kam jsme vstoupili, byl obrovský, klenutý strop, který se nám vznášel majestátně nad hlavou. Místnost lemovaly kolem dokola balkony s plesnivými skládacími sedačkami. Vlevo kus balkonu odpadl, ale stále ještě tam zbývalo dost míst, kam se vešli všichni jezdci z tohoto města. Další úzké uličky se táhly dolů až k hraně převisu, kde končily u hladiny vody a dál pokračovaly pod ní.
Pod námi se přes protější stěnu rozprostírala ohromná rudá opona a koncem se dotýkala plovoucího jeviště. Na většině této plošiny byla postavena klec, vysoká dvacet stop, s drátěným pletivem na jejím vrcholu, tak, aby tam odsud nic nemohlo uniknout. Zadní část jeviště byla za oponou a já přemýšlela o tom, co by tam tak mohli ukrývat.
Pak se Zeke dotknul mé paže a ukázal na cosi v kleci. Ke zdi tam byl přistavený ocelový kotec s malými průzory, coby okny. Kotec se otřásal stejně tak jako všechno tady uvnitř kolem nás a navíc tu byla příliš velká tma na to, abych skrze štěrbiny něco zahlédla. Dřevěná podlaha byla potřísněna starou krví.
„Krvavý sport,“ zašeptal Zeke, zatímco jsme postávali v blízkosti zdi.
„Tohle musí být Jackalova představa zábavy. Uzavírají sázky o to, které ze zvířat déle přežije.“ Rozhlédl se po vzrušeném davu a otřásl se. „Nijak zvlášť se mi nechce pozorovat, jak se dva psi trhají na kusy. Měli bychom se poohlédnout po ostatních.“
Dříve než jsem stačila odpovědět, rozsvítily se reflektory a ozářily scénu. Zamrkala jsem.
Byla jsem si naprosto jistá, že ještě před pár sekundami bylo jeviště prázdné.
Teď tam ale na kraji jeviště stál člověk a usmíval se do davu. Byl vysoký, štíhlý, zároveň ale i svalnatý, všimla jsem si, jak se mu pod košilí a vybledlým, koženým pláštěm, rýsují svaly na hrudi. Husté, černé vlasy měl stažené do ohonu, výrazný, mladý, velmi pohledný obličej a hladkou, bledou kůži. Oči, kterými pročesával dav, měl lenivě zlaté.
Muž pozvedl ruce v gestu, kterým jako by nás chtěl všechny obejmout a dav začal šílet, řvát, dupat, dokonce i pálit z pistolí. A najednou mi to bylo jasné. Našli jsme ho. Tohle byl Jackal, král upířích jezdců.
„Dobrý večer, mí oblíbenci!“ zařval Jackal do sboru hučení, vytí a výkřiků. „Já mám dnes skvělou náladu. A co vy?“ Jeho hlas se nesl celým tím hlučným sálem, jasně, sebevědomě a magneticky. Dokonce i ten nejdrsnější z jezdců se snažil pochytit každé jeho slovo. „Nevadí. Je mi vážně jedno, jak vám je, ale děkuji vám, že jste se přišli podívat na tuto malou podívanou.
Jak už jste možná slyšeli, máme několik zajímavých novinek! Během posledního tří a půl roku jsme cosi hledali, že? Cosi důležitého! Něco, co dokáže změnit nejen náš svět, ale úplně celý svět, tak jak ho známe. A vy víte, o čem mluvím, že ano?“
Nevěděla jsem, o čem mluví, ale jak jsem tak poslouchala toho takzvaného krále jezdců mluvit, pocítila jsem záblesk poznání. Jako bych ho znala… odkudsi, i když jsem netušila, proč mám ten pocit. Byla jsem si jistá, že jsem ho nikdy předtím neviděla.
„Každopádně,“ pokračoval Jackal,“ jsem chtěl, abyste všichni věděli, že naše hledání, před pár dny skončilo. Našli jsme to, co jsme po celý ten čas hledali.“
Zeke vedle mě ztuhl. Párek jezdců za Jackalem odrhnul závěs a kohosi vystrčil na jeviště. Jackal se s šokující ladností otočil, popadl postavu za límec a odtáhl ji dopředu, ke světlu.
Jebbadiah. Stál tam se svázaným zápěstím, obličej plný tmavých modřin, ale i přesto tam stál vysoký a hrdý hned vedle krále jezdců a díval se ty masy před sebou s ledovým pohrdáním. Varovně jsem položila ruku na Zekovu paži, kdyby náhodou zapomněl, kde právě teď je. Pouze ve dvou, se stovkami jezdců kolem nás, to není dobrá doba na sebevražednou záchrannou misi.
Dav pískal a vysmíval se mu, zatímco Jeb na ně chladně shlížel, ale Jackal se usmíval, položil mu ruku kolem ramen a poklepal ho po hrudi.
„A teď, nyní,“ pokáral je. „Buďte tu všichni zdvořilí. Ještě by si mohl myslet, že ho tady nechceme.“ Jackal se zazubil a najednou vypadal jako zvíře. „Nakonec, tohle je ten muž, který v ruce drží klíč k vaší nesmrtelnosti. Tohle je muž, který je zodpovědný za náš vzestup ke slávě. Tohle je ten muž, který pro nás dokáže vyřešit problém se Zuřivci.“
V davu propukl chaos, ale i tak jsem slyšela, jak se Zeke ostře nadechnul.
Ohromeně jsem se k němu otočila a všimla si, jak je bledý, jako by už věděl. A najednou mi to vše začalo dávat smysl.
„Tak proto po vás šel,“ zasyčela jsem a naklonila se, aby mě bylo přes vyjící dav slyšet.“On si myslí, že Jeb ten virus dokáže vyléčit, to proto vás tak dlouho pronásledoval. To by chtěl každý.“ Zeke se odvrátil, ale já ho popadla za paži a nutila ho, se na mě znova podívat. „Má Jeb ten lék? Tohle po celou tu dobu schováváte?“
„Ne,“ zachraptěl Zeke a nakonec se ke mně otočil čelem. „Ne, nemá lék. Není žádný lék. Ale –.“
Zvedla jsem ruku a umlčela ho. Dav se konečně uklidnil. Jackal počkal, dokud se neuklidnilo i posledních pár křiklounů a pak se otočil a poklepal Jeba po ramenou. „Bohužel,“ pokračoval smutným hlasem, „tady náš dobrý přítel je poněkud neochotný, sdílet s námi, to co ví! No, věřili byste tomu? Mám tu krásnou, perfektně vybavenou laboratoř, která na něj už tři roky čeká, se vším, co potřebuje a co by si mohl přát a jak to tak vypadá, tak on si toho ale vůbec neváží.“
Sbor hlasitě pískal a ze všech stran sršely urážky. Jackal opět pozvedl ruce.
„Já vím, já vím. Ale nemůžeme ho přece do práce nutit, že ano? Myslím tím věci jako je lámání prstů nebo roztříštění hlavy, abych ho donutil k tomu, co chci já, není to tak?“ Dobromyslně se zasmál a mně přeběhl po zádech mráz. „Což je důvodem, proč jsme dnes večer tady,“ pokračoval. „Připravil jsem pro našeho oslavence trochu zábavy a já doufám, že si ji také užijete i vy ostatní. Doufejme, že to nebude přespříliš rychlé, ale máme tu celou skupinu nových tváří, které můžeme použít, kdyby to začínalo být nudné.“ Zatímco to říkal, otočil se a podíval přímo na Jeba, na rtech mu zahrál ďábelský úsměv, dříve než se opět otočil zpátky k davu. „Takže, já myslím, že už nemám, co bych řekl, kromě – začněme se bavit!“
A zatímco za ním se ozývala kakofonie výkřiků a vytí, opustil jeviště a Jeba odtáhl s sebou. Zeke se natáhl a pevně mi stiskl ruku, jakoby se potřeboval připravit na to, co mělo přijít.
Opona se roztáhla a ven vypochodovali jiní dva jezdci s další postavou mezi sebou, s hlavou strčenou do tmavého pytle. Otevřeli klec, strhli mu z hlavy pytel, strčili ho do klece a pak zabouchli dveře.
„Darren,“ zasténal Zeke a vrhl se vpřed. Zesílila jsem stisk našich rukou a chytila ho za paži, abych ho udržela na místě.
„Zeku, nedělej to.“ Zoufale se na mě podíval, ale já ho držela pevně. „Jdi tam a ty sám budeš chycen anebo zabit,“ řekla jsem a zachytila jeho zmučený pohled. „Není nic, co bychom pro něj teď mohli udělat.“
Mrazivé zaskřípění upoutalo mou pozornost a vrátilo můj pohled zpátky do ringu. Darren stál bojácně uprostřed klece a pozoroval kotec na protější stěně. Lano, kterého jsme si předtím nevšimla, bylo přivázáno ke dveřím, protaženo mezi mřížemi a teď spočívalo v rukou jednoho z jezdců, který byl připravený jím trhnout. A já najednou se strašlivou jistotou věděla, co je v tom kotci zavřené.
Místnost na zlomek vteřiny ztichla, jak diváci zatajili dech. Darren, který byl v aréně úplně sám, se zoufale rozhlížel po únikové cestě, ale nebylo tam nic, kam by mohl utéct. Zeke strnul a já cítila, jak se pod mýma rukama třese, neschopný odvrátit pohled. V tom okamžiku Darren vzhlédl a jejich pohledy se střetli…
Pak ticho proťal dutý, kovový zvuk, dveře kotce se otevřely a Darren se ani nestačil otočit předtím, než na něj skočil Zuřivec a s výkřikem ho strhnul k zemi.
Dav zařval a prudce se zvedl na nohy a Darren se mi na okamžik ztratil v mase lidí, i když jeho křik jsem slyšela i přes vřeštící dav. Zeke vyrazil dech beroucí vzlyk, vykroutil se z mého sevření, já se ale přinutila se dívat a vpalovala si to, co jsem viděla do své paměti. Bylo to to poslední, co jsem pro Darrena mohla udělat, pamatovat si jeho poslední okamžiky a připomínat si tak, čím jsem se mohla stát. Ani ne tak Zuřivcem, ale něčím mnohem horším, čímsi nemilosrdným a krutým a věčně hladovým, opravdovou zrůdou, takovou jakou byl i král jezdců. Jackal se své lidskosti vzdal už dávno, ale já nezapomenu. Tento moment si budu pamatovat a Darrenův život nebude nikdy zapomenut.
Naštěstí to velmi rychle skončilo. Darrenovi končetiny se ještě ani nepřestali cukat, když se k lavici přiloudal Jackal a stoupl si na ni a pozvedl ruce, aby pozdravil dav. Za ním stál Jeb s bílou tváří, třesoucí se žalem a vztekem. „Tak jaká to byla zábava?“ Zvolal Jackal a dav pochvalně zařval. Přišla jsem na to, že je všechny hrozně nenávidím a přála jsem si, abych mohla seběhnout dolů a vyrvat jim ty jejich uječené pusy z tváří. „A dobrá zpráva – máme tu mnoho dalších, kteří mohou přijít na řadu.“ S rozzářeným pohledem se otočil k Jebovi. „Tak co ty na to, staříku? Myslím, že další v kleci by mohla být nějaká hezká holčina. Nebo raději jedno z dětí? Mně na tom vážně nezáleží. Nebo… máš na mysli něco jiného?“
Neslyšela jsem skrze dav, co Jebbadiah říká, ale viděla jsem, jak pohybuje rty, zatímco se dívá na Jackala a z každé částečky jeho těla vyzařuje strach a nenávist. „Nemám na výběr,“ měla jsem pocit, že Jackalovi říká a ten, s úsměvem na rtech, přikyvuje. „Udělám, co žádáš.“
„Tak to nebylo tak těžké, co říkáš?“ Jackal pokynul jednomu ze svých jezdců a ten odtáhl Jeba pryč. Pak se opět otočil směrem k davu, s upířím úsměvem a ukázal jim tak dva extrémně dlouhé, smrtící tesáky. „Mí služebníci, slíbil jsem vám nesmrtelnost a i vám ji dám! Nyní už chybí jen jedna jediná věc, vybrat jednoho z vás, kdo bude proměněn jako první, až nejdeme lék. Kdo by chtěl získat toto prestižní ocenění? Hmm.“ Luskl prsty. „možná, že se prostě budeme držet té volnosti-pro-všechny a ten, kdo z toho vyjde živý, se stane nesmrtelným, co vy na to?“
Dav znovu zařval, mlátil do sedaček, zvedal do vzduchu pěsti a zbraně a vyřvával jeho jméno. Jackal opět pozvedl ruku, přijímal potlesk a hluboký obdiv, zatímco za ním se Darrenova krev přelila přes okraj klece a začala odkapávat do vody.

Zeke vydal přidušený zvuk a vydal se pryč, klopýtaje ke dveřím jako by byl opilý. Nikdo si ho nevšímal, pozornost všech byla upřena na Jackala a na představení, které tam předváděl. Když jsem se pak ale odtáhla, připravena pospíchat za Zekem, Jackal pozvedl svůj žlutý, rozzářený pohled nad davy lidí a střetl se s mým pohledem. Jakmile se naše pohledy střetly, zamrkal a po tváři mu přeběhl nechápavý výraz a pak už jsem byla venku ze dveří a následovala Zeka tmavou chodbou.

6 komentářů:

  1. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat