neděle 28. července 2013

2. kapitola

I rozhléd’jsem se odpočatým okem,
bych poznal hned a nedával se másti,
kde jsem se octl v spánku přehlubokém.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv IV.
Když jsem otevřela oči, můj puls stále ještě divoce tepal ze snu, který se mi zdál. Vlhké vlasy jsem měla přilepené na obličej i ke krku a prsty sevřené v pěst tak pevně, že to bolelo, když jsem se je snažila narovnat.
Moment. Byl to sen, že ano?
Pokud ano, tak proč, když jsem si olízla rty, tak chutnaly po slané vodě? A proč to světlo, procházející skrze záclony v ložnici vypadá tak neznámě? Protože to nejsou záclony z mojí ložnice, uvědomila jsem si. Záclony v mém pokoji nebylo dlouhé, bílé a strašidelné. A nebyly zavěšeny na ozdobně vyřezávaných obloucích. V domě, který máma koupila v oplocené čtvrti s hlídaným vjezdem na Isla Huesos, kam jsme se přestěhovali z Connecticutu, díky rozvodu mých rodičů a mému vyloučení z Westportské akademie pro dívky pro zcela jasné nevhodné chování.

A ani mámina bytová architektka by nevybrala středověce vypadající tapety s kreslenými satyry, kteří pronásledují polonahé nymfy kolem, coby designovým motivem.
Přesně ty totiž lemovaly zdi naproti kamenným obloukům stejně tak jako nástěnná světla, ve kterých plápolal opravdový oheň…
Tohle by máma v žádném případě neodsouhlasila ( celkově jako nebezpečí požáru ) stejně tak jako obrovskou postel s nebesy, v které jsem ležela.
A až poté, co hluboký, mužský hlas vyslovil mé jméno – tak hlasitě až jsem se vyděsila – uvědomila jsem si, že v té posteli nejsem sama.
„Pierce.“
Chlapec z mého snu neležel mrtvý na dně oceánu. Byl v posteli, hned vedle mě.
Nejen, že byl v posteli vedle mě, ale držel mě přímo ve svém náručí. Tím důvodem, proč mé jméno znělo tak hlasitě bylo to, že má hlava spočívala na jeho hrudi.
Bez košile.
Tohle by máma rozhodně neodsouhlasila.
Najednou se mi to všechno najednou vrátilo zpět. Posvětí. Jsem v Podsvětí.
A tentokrát nejsem mrtvá.
Zalapala jsem po dechu a posadila se. Jeho silné paže mě okamžitě pustili.
„Všechno je v pořádku,“ řekl John a rovněž se posadil. Tón jeho hlasu byl něžný. Stejně tak jeho ruce, které mi položil na ramena, aby mě uklidnil. Stejně tak jemné, jako bych byla ten ptáček, kterého jsem kdysi viděla jak oživil. Až na to, že jsem velmi dobře věděla, jak nadlidsky silné tyto mozolnaté ruce dokážou být. Viděla jsem, že umí srdce zastavit stejně tak rychle jako oživit.
„Měla jsi zlý sen, Pierce,“řekl.
Zlý sen? Chvilku mi trvalo, než mi to došlo – zlý sen, ze kterého jsem se právě probudila, o něm, jak se topí. Neměl na mysli ten, který se odehrával právě teď, před mýma nevěřícíma očima, když jsem se dívala dolů na naše propletené nohy, položené na nádherně vyšívané, bílé přikrývce. Protože ačkoli jsem na sobě neměla nic, co bych si vybrala – měla jsem na sobě ty samé dlouhé, rozevláté, bílé šaty jako nymfy z tapisérií – byla jsem alespoň plně oblečena.
O něm jsem to samé říct nemohla. Měl na sobě džíny – ale tak těsné, že by stejně tak mohl být nahý. Černý denim ho obtahoval jako by to byla jeho druhá kůže.
Zlý… a nebo naprosto úžasný sen? Myslím, že záleží na tom, z jakého úhlu se na to dívám. Tričko měl pohozené o pár metrů dál, ledabyle přehozené přes bílý divan u krbu.
Obnaženou hruď a ramena měl překvapivě opálená na někoho, kdo strávil více jak dvě stě let uvězněn pod povrchem země a mohl vycházet na pár chvil v roce jen proto, aby páchal zločiny jako je unášení dívek ( je pravda, že to udělal proto, aby mě uchránil od zavraždění, ale i tak to bylo ilegální). Jeho kůže byla stejně tak zlatá jako lví kůže, stejně tak teplá a hladká…
… fakt, který jsem mohla až příliš dobře potvrdit, když jsem zjevně spala s obličejem celou noc přitisknutým k němu.
A brečela jsem také i přes to, že i jeho další výrok byl pravdivý.
„Plakala jsi,“ řekl a odhrnul mi pár mých tmavých vlasů z čela. „Chceš mi o tom povyprávět?“
„Ani ne,“ odpověděla jsem a cítila se zahanbeně, když jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy se máma zmiňovala o tom, že ve spánku pláču. Zvedla jsem ruku a zápěstím si utřela tváře. Měl pravdu. Byly mokré.
Pláču ve spánku před ním. Kvůli němu.
Skvělé.
Vím, že jsou větší věci, se kterými bych se měla dělat starosti – tak velké, že ani nevím, dokážu-li se s nimi kdy vypořádat – ale nikdy předtím jsem nestrávila noc s chlapcem. A stejně tak jsem ani nikdy nebyla zamilovaná do žádného kluka, až na něho.
Mýlila jsem se ohledně jeho pokožky. Když jsem se podívala víc zblízka, uvědomila jsem si, že není až tak úplně zlatá. Byli tam jemné, bledé čáry křížem krážem, tu i tam.
Co to bylo za čáry? Bude nutná důkladnější prohlídka.
„Víš, že už o ni nadále nemusíš mít strach, že ano, Pierce?“ plný obav se zamračil.“Vím, že to chvilku potrvá, pochopit to, ale tady se mnou jsi opravdu v bezpečí. Byl to jenom sen.“
Přála jsem si, abych tu důvěru mohla sdílet s ním. Ze zkušenosti vím, že i když sny nezanechávají jizvy – alespoň ne ty viditelné – občas po nich zůstává bolest, která může být bolestivá úplně stejně.
A teď, když jsem se na ně zadívala lépe, uviděla jsem, co ty bledé, bílé čáry které sem tam křižují jinak zlatou pokožku, jsou: jizvy z dlouho hojících se ran.
Kousla jsem se do rtu. Věděla jsem, kdo ty rány způsobil a proč. Byla to jedna z těch obav, které mi připadali příliš velké na to, abych se jimi zabývala právě teď. Od vzpomínky na monstrum, před kterým mě zachránil – děsivějším než jakákoliv vlna z oceánu – a vytažení mě z jídelny v mé nové škole na Isla Huesos, po přenesení mě sem, do jeho světa, jsem si uvědomila, že budu mít pravděpodobně doživotní posttraumatický stres.
Jak se někdo dokáže smířit se zjištěním, že ho jeho vlastní babička nenávidí až tak moc, že ho snaží zabít… podvakrát?
Patrně proto, když se jí zdálo o příteli, který se topil před jejíma očima, dostane se jí pak rozptýlení poté, co se probudí a ho najde provokativně bez trička ležet vedle sebe na posteli.
„Ostatní lidé kolem mě jsou ale zraňováni,“ řekla jsem, připomínajíc tento fakt jak sobě, tak i jemu.“Opravdu si myslíš, že přenesení mě sem, je dokáže jen tak… zastavit?“
Protože zbytek mých starostí se týkal právě tohoto.
„To nevím,“ přiznal a přitiskl svá ústa na zadní část mého krku. Cítila jsem proudit mými žilami nadšení jako by je jeho rty sytili nebo tak něco. „Tohle je poprvé, kdy jsem se zamiloval do dívky, kterou se pokoušeli zabít Fúrie. Ale vím, že není nic, co bys mohla udělat, abys je zastavila. Jsi přesně tam, kam patříš. Kam jsi vždy patřila. A kde, jak doufám, se rozhodneš zůstat… protentokrát.“
Protentokrát. Správně.
„No,“ řekla jsem. Láska. Miloval mě. Slyšet, jak tato slova padají jen tak mimochodem z jeho úst mi s mým posttraumatickým stresem pomáhá jen velmi málo.“Rozhodně je to lepší, než na Světových dějinách, kde bych seděla, kdybych byla právě teď na Isla Huesos.“ Pokud nebyla škola zavřená tak jako tak kvůli obřímu uragánu, ke kterému se tam schylovalo.
„Historie je předmět, ve kterém jsem byl ve škole obzvlášť dobrý,“ ujistil mě a svá ústa posouval po mém krku dolů, směrem ke zlatému náhrdelníku, který mi dal.
„Nepochybuji o tom,“řekla jsem.
„Můžu tě doučovat,“ řekl a pokračoval v líbání mého krku, „tak, abys nebyla pozadu.“
„Wow, díky,“ řekla jsem. „To je ale úleva.“
Zasmál se. Nebyla jsem si jistá, ale myslím, že to bylo vůbec poprvé, co jsem ho kdy slyšela se smát. Byl to pěkný smích, hrdelní a bohatý.
Jediným problémem – no, nebyl to jediný problém, protože jsem měli mnoho problémů, jak jsem si okamžitě uvědomila, v naší situaci – bylo, že se mýlil.
Nešlo o světové dějiny, samozřejmě. Byla jsem si jistá, že bude dobrý ve všem co vyzkouší. Měla jsem na mysli Fúrie.
Nikdy jsem nevěřila, že by nebyl způsob, jak zastavit zlé duchy – rozzlobené tím, kam byli po smrti v Podsvětí posláni a kterým se podařilo se vrátit – rozhodnuté, pomstít se Johnovi..jako by to, kde skončili byla Johnova chyba a ne jejich.
Jenže když má krev pod Johnovými dotyky šuměla jako bych právě vypila šest balení sody, bylo těžké se soustředit a to zejména při formulování argumentů ohledně jeho a Fúrií nebo zda je či není pravda, zda je ‚skutečně‘ Podsvětí místem, kam patřím.
Pokud by to byla pravda, znamenalo by to, že je pravda i všechno ostatní… jako že moje babička byla posedlá jednou z těch Fúrií a že mě opravdu chtěla zabít jen kvůli tomu, aby to ublížilo Johnovi.
To nebyl zrovna základ na kterém by se dal budovat pevný vztah. Nebylo to o tom, že by měli rodiče šanci si ho oblíbit, ani, že by ho kdy měli možnost poznat. Nebyla jsem si jistá zda by vůbec táta schválil jakéhokoliv z kluků, že je pro mě dostatečně dobrý, ale mrtvý Bůh, který mě unesl ze školní jídelny – i když proto, aby mě ochránil před babičkou – se nikdy nedostane na příliš vysokou příčku na jeho seznamu.
A co třeba to, co mi vyprávěl Richard Smith, hrobník na hřbitově Isla Huesos, toho deštivého dne ve své kanceláři o tom, proč, možná, mi dal John ten náhrdelník, který nechal vyrobit Hádes pro Persefonu?
Je zřejmé, že tady v tom musí být někde nějaká chyba. Persefona byla dcerou Dia a Demeter a byla bohyní jara. Já byla vyhozena z jedné z nejexkluzivnějších dívčích škol na Východním Pobřeží kvůli napadení, mé průměrné, třídní hodnocení bylo nejvýše okrajové a byla jsem asi jedinou sedmnáctiletou v celém státě Florida, která stále ještě nesložila zkoušku na řidičák. Jak by mě cokoliv z toho mohlo kvalifikovat na královnu Podsvětí?
Nicméně jsem s Persefonou měla přece jen něco společné. Její i můj přítel měli tu samou práci… skutečnost, kterou nebylo možné ignorovat, když se nehybný, ranní vzduch prořízl hluboký a smutný zvuk lodního zvonu. Rozpoznala jsem ho okamžitě, díky tomu, že jsem tady v jeho domě byla už předtím a až příliš dobře jsem věděla, co to znamená.
„Už na mě čekají dole na pláži,“ řekl s povzdechem John a položil mi hlavu do prohlubně mezi krkem a ramenem.
Z těch slov mě mrazilo víc než by kdy mohlo z jakékoliv noční můry. Oni, jak už jsem věděla, byly duše mrtvých, které se shromažďovaly na břehu obrovského podzemního jezera, jež se nacházelo hned za zdmi nádvoří s kamennými oblouky, kde čekaly na lodě, které je dopraví na jejich místo určení…
John byl tím, který určoval, kdo na jakou loď nastoupí. Zvon, který jsem slyšela, oznamoval, že lodě přijely vyzvednout poslední várku cestujících.
Zamrazilo mě a najednou jsem se rozklepala zimou. Vypadalo to, že se mráz usadil v každém kousíčku mého těla a to i navzdory ohni v krbu a teplé něžnosti jeho doteků. Všiml si toho, protože mě vzal za ruku a přitiskl si ji k srdci.
„Pierce,“ řekl jako bych mu nějak ublížila.
„Nedívej se tak.“
„Já nechtěla.“ Cítila jsem se hloupě. Moc mi ale nepomáhala vzpomínka na to, když jsem tu byla naposledy jako jedna z těch čekajících duší dole na pláži, čekajících na roztřídění. „není to tvoje vina. To jen..ten zvon.“
Vtiskl mi do dlaně polibek. „Promiň,“ řekl. Všechen smích zmizel, jak z jeho očí tak i hlasu. „Omlouvám se, za to všechno – za ty zlé sny, o máš, za to, čím si musí procházet tvá máma, když ani neví, kde jsi a hlavně za všechen ten čas kdy..no, kdy jsem se k tobě nechoval, tak jak bych měl. Včera večer jsi nebyla až tak daleko od pravdy když jsi mě nazývala… co jen to bylo? Jo, jasně. Divokým.“ Prosbě v jeho očí bylo tak těžké odolat. „Ale ty víš, že jsem se tak choval jen ve chvílích, kdy ti hrozilo nějaké nebezpečí… nebo když jsi se chovala jako by ti na mě nezáleželo.“
Druhou rukou, tou, kterou mě nedržel, mi kroužil po obvodu zlatého náhrdelníku, který se vinul kolem mého krku.
„Tak dlouho jsem si myslel, že mě nenávidíš,“ pokračoval, s očima schovanýma za svýma dlouhýma, tmavýma řasama. Pro něj jako kluka byly naprosto zbytečné. „Kdybych věděl, že jsi ho od té doby, co jsem ti ho dal, nikdy nesundala, možná že bych pak byl o něco méně… nervózní.“
Cítila jsem, jak červenám a nejen proto, že se jeho prsty nebezpečně přibližovali z živůtku mých šatů a vypadali, jako by pátrali po mém srdci.
„No, myslím, že teď už víš, že to nikdy z mé strany nebyla nenávist,“ řekla jsem a posunula jeho ruku do méně intimních míst, tedy k pasu.“ A vím, že pak už jsi tak vytočený nebyl, Johne. Teď si nejsem jistá…“
Má upjatost mu vrátila na rty úsměv. S tím svým svalnatým tělem, jizvami a dlouhými, tmavými vlasy, které měli tendenci padat to jeho nesmyslně světlých očí, jsem si byla jistá, že by ho pár dívek nazvalo spíše velmi hezkým, než roztomilým.
Nicméně jsem si byla naprosto jistá, že nebyla jediná holka mého věku, která by mu dokázala odolat. Bylo na něm něco tak neskutečně mužského, že bylo nemožné necítit k němu jakousi magnetickou přitažlivost.
Zvláště, když se usmál. S úsměvem by přešel od deprimujících nezletilých delikventek zpátky na Isla Huesos střední a šla by šeptanda o tom, jak je neskutečně žhavý a jak by mu konečně chtěly podstrčit své číslo, kdy si řekl… a možná, že i víc.
Nemohla jsem se ubránit pocitu, že když jsem s ním utekla do Podsvětí, abych se vyhnula zabití, dostala jsem se do úplně jiného stupně potíží.
„Pierce, vím, že musíš mít strašně moc otázek,“ řekl. „A přísahám, že ti je všechny zodpovím – každopádně ty, na které budu znát odpověď – hned, jak se vrátím. Ale teď, jen vím, že chci – a budu se snažit – aby ses na tomto místě cítila jako doma, pokud mi dáš šanci.“
Jako doma? V Podsvětí? V gigantické, podzemní jeskyni, kam nikdy nezasvítí slunce, poznamenané trvalou vlhkostí a kde se každých pět minut objevují mrtví lidé?
Zdvihla jsem obočí. „Dobře. Ale nejprve bychom si měli promluvit o –.“
Hranicích. To jsem chtěla říct. Znova mě ale přerušil.
„Vím, že jsi nikdy neměla školu ráda,“ pokračoval a koutky úst se mu stále neodolatelně otáčeli vzhůru,“pokud nechceš dostat vyhazov jako z té poslední. Já vím, já vím… nejvíc ze všeho to byla moje chyba.“ Usmál se na mě. Nevím, co na tom shledával tak zábavným. Rozhodně se nesmál tomu, co se v té době stalo mému učiteli. „Každopádně, tady žádná škola není. Jsi ráda,viď. Stále je tady toho ale dost, čím se můžeš zabavit zatímco budu v práci. Můžu ti sehnat všechny knížky potřebné k tomu, abys úspěšně odmaturovala na střední škole, protože vím, že jsi říkala, že to tak chceš. Do té doby tu máš všechny moje knížky…“
Viděla jsem všechny ty jeho knížky. Téměř všechny byly napsány před jeho narozením, což bylo skoro před stoletím a půl přede mnou. Mnohé z nich byli knížky plné básní o lásce. Minulou noc mi z jedné zkoušel číst, zřejmě aby mě rozveselil.
Nefungovalo to.
Myslím, že by se slušelo spíš říct,“ Děkuji Johne,“ než „Máš nějaké knihy, které by nebyli o lásce? A mladých párech, vyjadřujících tuto lásku? Protože právě tímto směrem momentálně povzbuzování opravdu nepotřebuji.“
„A máš celý tenhle zámek na to, abys ho mohla prozkoumat,“ řekl s dychtivým svitem v očích. „Zahrady jsou nádherné…“
Skepticky jsem se podívala směrem k povlávajícím, bílým záclonám. Zahradu za nimi už jsem viděla.
Mrtvolně černé lilie a jedovatě vyhlížející houby byli, svým způsobem, krásné, zvláště pro lidi jako je moje máma, ekologická bioložka, mající zálibu v exotických rostlinách a stromech.
Já měla ale vždy raději obyčejné květiny, jako jsou sedmikrásky – ten druh, který roste volně v přírodě, ne ten vyšlechtěný na zahrádce. Jakou šanci má ubohá, divoce rostoucí sedmikráska oproti sofistikované, černé lilii?
Včera večer, když jsem ještě byla pevně rozhodnuta utéct a snažila se vylézt na zeď v zahradě, viděla jsem, že Johnův hrad je na malém ostrově, obklopeném kolem dokola vodou. Nikde nebyla na dohled žádná loď. A i kdybych alespoň jednu uviděla, jediné místo, kam bych mohla jít by byl jen jiný ostrov. I kdyby to byl ten, kde pracoval. A ani tam odsud nebyl jediný způsob, jak se dostat na místo, kam jsem chtěla jít, což bylo zpátky do země živých.
„Měla bys ale vědět, že jsem svým mužům řekl, že pokud tě uvidí kdekoliv, kde nemáš co dělat, tak tě odvedou rovnou přímo ke mně.“ Četl mi myšlenky? Musel si všimnout mého vykuleného pohledu, který jsem mu uštědřila, protože pevným hlasem dodal,“ Pierce, je to pro tvé vlastní dobro. Jsou tu nebezpečí o kterých ty nemáš ani-.“
„Říkal jsi mi, že tady není nikdo a nic, co by mi mohlo ublížit,“ přerušila jsem ho. „Říkal jsi, že jsem tady v bezpečí.“
„Je to tu pro tebe bezpečnější, protože tady tě můžu ochránit,“ řekl John. „Ale tluče ti srdce a jsi v zemi mrtvých –.“
„Tobě taky tluče srdce,“ podotkla jsem. Cítila jsem ho pod svou rukou bít stejně tak silně a stabilně, jako to moje. Rozhodně vypadal dost zdatně na někoho, kdo by měl být už tolik let mrtvý, nemluvě o intenzitě mých snů.
„Ano,“ řekl. „Ale to je jiné. Já jsem… pan Smith už ti řekl, kdo jsem.“
Pomyslela jsem si, že je divné, když nechce vyslovit ‚mrtvý bůh‘ nahlas. Ne, že bych si nevšimla, že je obdařen jinak jak ostatní devatenáctiletí kluci.
A pak jsem znova začala mít potíže s vlastní komunikací, možná právě proto, že jsme si byli kvit. Rozhodla jsem se to rozčísnout.
„Takže Fúrie mě tu mohou najít taky?“ zeptala jsem se místo toho.
„Mohou,“přiznal a už zase zněl víc jako sám sebou. Ale bude pro ně mnohem těžší na tebe zaútočit v opevněném zámku v Podsvětí než v jídelně na střední. I přesto, že jsem poblíž a máš náhrdelník, který tě varuje, když jsou Fúrie poblíž,“ dodal, tahaje za řetízek, který jsem měla kolem krku tak dlouho, až velký, kulatý diamant umístěný na jeho konci, vyklouzl zpoza živůtku mých šatů a spadl mu do dlaně,“to neznamená, že jsi neporazitelná, Pierce, i když si to třeba myslíš.“
Prudce jsem se nadechla. „ Ale pan Smith říkal –.“
„Pan Smith je dobrý kostelník,“ řekl a držel diamant tak, aby odrážel světlo procházející skrze kamenné oblouky. Kdykoliv byl John poblíž, zářil kámen hlubokou stříbřitou šedí, úplně stejnou barvou jakou měli i jeho oči, ale v přítomnosti lidí, jako byla například moje babička, která rozhodně neměla na mysli jen mé dobro, se proměnil se na varovný odstín černé.
„A musím přiznat, že svou práci zastává mnohem lépe než kterýkoliv z jeho předchůdců. Ale pokud tě přesvědčil o tom, že jen proto, že tento náhrdelník nechal vytvořit Hádes pro svou Persefonu, aby ji varoval o přítomnosti Fúrií, má také sílu je porazit, tak se mýlíš. Nic je nemůže porazit. Nic. Věř mi, vyzkoušel jsem všechno.“
Jeho jizvy toho byly dostatečným důkazem.
Při představě, co všechno musel přestát – a při vzpomínce, čím prošel v mém snu – se mi nahromadily slzy v očích. Jedna z nich mi unikla a jala se stékat dolů po tváři dříve než jsem ji stihla setřít aniž by cokoli zaznamenal.
„Pierce,“ řekl a vypadal znepokojeně. Vypadalo to, že nic ho tak nerozhodí jako pohled na moje slzy. „Neplač.“
„Nepláču,“ lhala jsem. „Viděla jsem, co ti Fúrie způsobily a přijde mi to nefér. Musí být nějaký způsob, jak je zastavit. Musí. A nemohla bych se mezitím vrátit, abych mohla upozornit mámu, na to, co se děje? I kdyby to bylo jen na pět minut –“
Jeho výraz potemněl. „Pierce,“ řekl. „O tomhle už jsme mluvili. Tvojí mámě nebezpečí nehrozí. Ale tobě ano. Právě teď je to příliš riskantní.“
„Já vím, ale nikdy jsem od ní nebyla tak dlouho pryč, aniž by věděla, kde jsem. Bude vyšilovat. A co můj bratranec Alex? Víš, že bydlí s babičkou a teď když je strýc ve vězení, bude Alex s babičkou úplně sám –.“
„Ne, Pierce,“ řekl John tak ostře až jsem nadskočila.
Zahřměl hrom a vypadalo to, jako by byl přímo nad hlavou.
Technicky vzato, tam, kde jsme byli – stovky metrů pod zemským povrchem – by neměli být žádné meteorologické jevy. Tohle byl ale jeden z Johnových zvláštních darů, že když něco hluboce prožíval, začalo hřmít – a blýskat se… jen na základě stavu jeho mysli.
Zamrkala jsem na něj. Klidně si mohl věřit něčemu jinému, ale bylo jasné, že ta prudká část jeho byla dost daleko od zkrocení. A stejně tak mohl John chtít předstírat, že by toto místo mohlo být mým domovem, ale nebylo.
Tenhle palác byl vězením. A on byl správcem… a i když byl dozorcem, který mě tu drží v zajetí jen z těch nejlepších důvodů a to, aby mě udržel v bezpečí před mými vlastními příbuznými.
„Nemusíš to tu celé srovnat se zemí,“ řekla jsem káravě. „ Stačilo by říct jen jednoduše ne.“
Vypadal trošku rozpačitě. Když znovu promluvil, bylo to už mnohem příjemnějším tónem.
„Promiň. Síla zvyku.“ Hodil po mě dalším z těch svých dech beroucích úsměvů a natáhl dlaně. „Vím o něčem, po čem se budeš cítil líp.“
Kdybych se na to v ten moment nedívala, nevěřila bych svým očím. Myslela bych si, že předvedl trik a vytáhl to z rukávu jako kouzelník.
Jenže neměl ani rukávy a ani nebyl kouzelník. Málem v mé přítomnosti zabil dva muže a to jen za pomoci svých rukou. Cestoval tam a zpět mezi dvěmi dimenzemi, svým světem a mým, mnohem snadněji jak mnozí lidé do a z práce, protože nepotřeboval k přepravě veřejnou dopravu ani auto. Jen mrknul a puf! Byl tam.

„Tak,“ řekl. „Co myslíš?“

5 komentářů:

  1. Děkuju moc za překlad téhle skvělé knížky :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za překlad.Katka

    OdpovědětVymazat