čtvrtek 25. července 2013

19. kapitola

Sledovala jsem Sáru a Lea cákat kolem sebe v jezeře. Její psí plácání vypadala jako jeho. Jake seděl vedle mě. „Vyhýbáš se mi?“
Horko mi zalilo tváře. „Ne. Já jen… ty víš. Já jen… no. Ne.“
Jsem idiot.
Zasmál se. „Ale ano. Omlouvám se, že jsem tě tenkrát políbil. Kdybych věděl, že to mezi námi začne být divné, neudělal bych to.“
Dívala jsem se na něj, aniž bych spustila pohled ze Sary a Lea. „Neomlouvej se. Jsem ráda, že jsi mě políbil.“

Jeho pitomý úsměv dělal mé tváře ještě více horké. Jeho oči mě dělaly šťastnou. Je sladký a čestný a já ho miluju. Vím, že ano.
Naklonil se, aby mě políbil, ale odstrčila jsem ho a podívala se na Sáru. „Ne před ní.“
Vypadal sklesle. „Promiň. Zapomněl jsem, že jsi teď vzor.“
Ta myšlenka mě nutila se smát. „Ano. Buď neexistuje žádný Bůh nebo má super smysl pro humor.“
Sarah pocákala Lea a ten plaval ke břehu. Oklepal se a pocákal nás svou psí sprchou. Natáhla jsem ruce jako kdyby mohly zastavit příval kapek, které na nás dopadaly. Udělal svůj hloupý vlčí obličej a oklepal se ještě jednou.
„Ty malej parchante.“
Položil se ke mně na sluníčko.
Sarah plavala k plochému kameni a dívala se na nás. Její modré oči se leskly na slunci stejně jako Jakeovi.
„Vy dva vypadáte, že máte nějaký vztah.“
Podívala jsem se na Jakea a zvedla obočí.
Obtočil kolem mě ruku. „Možná jednou budeme mít. Manželství.“
Vykroutila jsem se mu z náručí. „Jsi pitomec.“
Anna přicházela dolů po cestě. „Ahoj lidi.“
Stáhla si své triko a kalhoty. Skočila do vody. Záblesk béžového spodního prádla a bílého tílka zapnil můj výhled.
Jake si přikryl oči. „To pálí. To pálí. Proč si vesničané neupletou plavky? Ježíš.“
Anna se zasmál a postříkala nás. „Jo, protože bych mohla nosit pletené spodní prádlo, blbče.“
Plavala v kruzích a smála se na mě. „Miluju tohle místo.“
„Je docela úžasné.“ Řekla jsem.
„Zůstaneme tady?“ zeptala se Sarah a vytáhla se na kámen. Lehla si vedle Lea na slunce. Podle změny jeho polohy jsem mohla říct, že to pro Jakea nebylo pohodlné. Spodní prádlo není dobré krytí.
Podívala jsem se na vodu a pomalu kývla. „Ty a Anna a Meg ano. Já musím jít osvobodit ženy z chovných farem.
Jake se na mě podíval. Neschvaloval to. „Nebudeš dělat nic, co zahrnuje to místo.“
Podívala jsem se na něho a nezatěžovala se hádáním. Věděla jsem, co musím udělat.
Otočila jsem se na Sáru a usmála se. „Je to tady úžasné. Máme štěstí.“
„Jake, ty a Will jste úžasní muzikanti.“
Jeho tváře zrudly. „Jo, táta byl dobrý v hudbě. To mi jediný chybí a máma nebyla muzikální. Já a táta a Will jsme vždycky hráli na nástroje.“
Sarah se na něj usmála. „Můžeš mě učit?“
Kývl. „Jo, možná bych mohl učit tebe i Emmu najednou. Víš někdy tento týden.“
Podívala jsem se na Jakea a snažila jsem se nevnímat neskutečně dlouhé řasy nebo úsměv. „Jdu nahoru.“
Neobratně vstal. Jeho noha ještě nebyla zdravá na sto procent. „Jdu s tebou.“
„Anno, odhlédneš na Sáru a ujistíš se, že se neutopí?“
„Jop.“
Jake mě chytil za ruku a táhl nahoru do kopce. „Chceš se natáhnout jako na tom gauči na farmě?“
Zasmála jsem se. „Ne, chci zjistit, jací lidé jsou v táboře. Budeme potřebovat pomoc.“
Políbil mi ruku. „Myslím, že zdřímnutí je skvělý způsob jak namáhat mozek.“
Zašklebila jsem se na jeho rty na mé ruce. „Nevím, kdy jsem si je naposledy myla.“
Plivl na zem. „Jsi nejméně taktní člověk, jakého jsem kdy potkal.“
Usmála jsem se. „Byla jsem vychovaná vlky. Co jsi čekal?“
Zasmál se a přitáhl si mě do náručí. Přitiskl své rty na mě a mnou projela vina. Odstrčila jsem ho a myslela o rtech jeho bratra na mých jen před pár dny.
Vypadal ublíženě. „Je to něco, o čem bych měl vědět? Něco s tebou a Willem?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“ To byla lež. Věděla jsem to, ale mé rty promluvily než můj mozek mohl přemýšlet. Nemohla jsem snést pomyšlení, že bych mu ublížila.
Jemně mě políbil. „Myslím, že ano.“
Zavřela jsem oči. Cítila jsem, že možná budu plakat. „Musím zachránit svět než povedu tuhle konverzaci.“ Cítila jsem, že se jeho rty stočily do úsměvu.
„Nech je, ať se pozabíjí navzájem. Zůstaň tady se mnou.“
Otevřela jsem oči a nechala pár slz, které se mi vytvořily, aby mi stekly po tvářích. „Nemůžu.“
Znovu vypadal ublíženě. „Myslíš, že nezůstaneš.“
Kousla jsem se do rtu. „Záleží na tom? Nemůžu je tam nechat.“
Zavrtěl hlavou. „Změnila ses, Emmo. Nikdy ses nezajímala o nic a teď se staráš o všechno. Měníš se pokaždé, kdy vyjdeš ven.“
„Můj otec mě varoval, že pokud bych se začala starat o cokoliv, začala bych se starat o všechno.“
Ještě jednou mě políbil na rty. „Rozbili jsme tě.“
Zavrtěla jsem hlavou a odtáhla se od něj. „Zachránili jste mě.“ Šla jsem do kopce rychleji. Věděla jsem, že mě nemůže chytit. Slzy mě oslepily.
Rozeběhla jsem se a utekla do bezpečí v lese. Věděla jsem, že stráže na stromech mě uvidí běžet, ale nestarala jsem se o to.
Mé ruce se zarývaly do měkké hlíny na kopci, když jsem se škrábala přes něj. Přeskočila jsem na druhou stranu a nechala smutek mě zaplavit.
Obrázky roztrhaných odpadkových pytlů mi probleskovaly za zavřenýma očima.
Přikryla jsem si oči rukama. Špína na nich se mísila se slzami.
Slyšela jsem hlasité prasknutí. Vzhlédla jsem a očekávala Lea. Vždy věděl, kde jsem, když jsem byla smutná nebo ztracená.
Přes slzy jsem uviděla muže. Věděla jsem hned, kdo to je. Cítila jsem ho.
Posadil se a přitáhl se mě k sobě. Chtěla jsem se s ním prát, ale nemohla jsem.
Vzlykala jsem mu do trika. „Byly prázdné. Pytle se roztrhaly a ony byly prázdné. Žádné oči. Žádné vnitřnosti. Jen kostra a kůže. Nemůžu je tam nechat. Byly tam dívky. Malé dívky.“
Pohladil mě po hlavě. „Dobře. Dobře. Nenecháme je tam.“
Jeho prsty mě hladily po hlavě. Jeho horký dech na mých vlasech mě uklidňoval.
„Když jsem tam byl, potkal jsem muže jménem Dillon. Byl stejně starý jako já, osmnáct. Pracovali jsme spolu v jablečném sadu v jižním Utahu. Když doktoři přišli hledat mladé zdravé muže, vzali nás oba. Odešli jsme na chovnou farmu, kde jsi byla. Testovali nás, aby si byli jistí, že jsme zdraví. Prošel jsem testy, ale Dillonova krev ukázala, že má v sobě geny pro Huntingtonovu chorovu. Neměl ji, ale kdyby měl děti, mohli by ji mít, možná. Možná ne.“ Jeho hlas zhrubnul. „Řekli mu, že ho nechají jít, protože ho nemůžou použít. Potřásl mi rukou a popřál štěstí. Řekl, že se ještě uvidíme. Řekl mi, že se chystá zkusit najít jeho matku a otce v Idahu.“
Zatřásl se a nadechl se. „Procházel jsem chodbou kolem okem. Dillon a tři další muži, se kterými nás sebrali, šli přes zahradu. Přes okno jsem viděl přijít muže se zbraní a střelit je všechny předtím, než mohli zaregistrovat, co se děje.“
Přestala jsem plakat v půlce příběhu. Zadržela jsem dech a podívala se do jeho mokrých očí. „Řekli, že to byla nehoda, že šli kolem nás. Nechtěli, abychom to viděli. Ale já věděl. Udělali to jako varování. Kazy nebudou tolerovány a každý z nás pro ně nic neznamená.“
Nepodíval se na mě. Mluvil, jako kdyby byl uvnitř příběhu a nemohl se dostat pryč, bez ohledu na okolnosti. Je to jeho vina, se kterou žije. Vina toho, který přežil.
„Takže vím, co cítíš. Když jsem potkal vědce, kteří tam byli s pistolí u hlavy, věděl jsem, že je stále šance. Chtěli to zastavit a nechat lidstvo znovu začít. Lidskost existuje, Emmo. Je uvnitř každého v těch odpadkových pytlích. Je uvnitř lidí, kteří se snaží začít život tady v horách, jako ty.“
Vzpomínky na mou starou chatu zaplavily mou mysl a já se usmála.
Zasmál se. „Ten úsměv, který ti přeběhne přes rty, když myslíš na tu starou chatu, je hrozně legrační. Přejdeš ze z mírně šílené a náladové na Susie v domácnosti.“
Zamračila jsem se. „Kdo je Susie?“ Zrovna on mluví o tom být nevrlý.
Znovu se zasmál a políbil mě na čelo. „Musíme se vrátit.“
Postavila jsem se. „Díky, že jsi mě nechal, uhm, vybrečet.“
„Jsi nejúžasnější bytost, jakou jsem kdy potkal. Všechno jsi to přežila.“ Přitáhl si mě k sobě a sevřel mi záda.
Slyšela jsem hluk a uviděla Lea sledovat nás. Vypadal smutně. Klekla jsem si. Vyskočil na kládu a pak dolů přede mě. Položil na mě tlapy a objal mě.
Nadechovala jsem se v jeho srsti. Jeho vůně mě brala domů.
„Taky tě miluju, chlapče.“
Podíval se na Willa a hrdelně zavrčel.
„Nesnáší mě.“
Odtáhla jsem ho a pohladila jeho obří uši. „Ne, to není pravda. Ještě se tě nepokusil sníst. Nebuď jak malej.“
Vraceli jsme se zpátky a já se rozhodla o své debatě a o chystaném návratu na chovnou farmu. Podívala jsem se na Willa a Jakeova slova mi zvonila v hlavě. Nikdy se necítím vinná, když jsem se Willově náručí.

Tiše jsem souhlasila s Jakem, jsem rozbitá.

12 komentářů:

  1. úžasný díky za překlad :)) už se těším na další.

    OdpovědětVymazat
  2. Super, díky moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. skvělý překlad,díky moc

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad další kapitoly a moc se mi líbí nová úprava vaší domovské stránky. je to super.Lvice.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za další kapitolku, moc se těším na další!! :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  8. Kolik má kniha kapitol? díky za překlad?

    OdpovědětVymazat