sobota 6. července 2013

16. kapitola

Rozhlížela jsem se po jejich známkách, ale nic jsem nenašla. Věděla jsem, že mě opustili, ale nikdy jsem si ani nepředstavovala, že mi nechají prázdné ruce.
Vzali dokonce i můj batoh. Uviděla jsem zlomené větve a nemohla jsem si pomoct a trochu se usmála. Možná, že mě opustili, ale aspoň označili cestu zpět.
Ukázala jsem na kopec před námi. „Tudy.“
Sarah zakňourala…
Podívala jsem se na ní a snažila se ji nepraštit. „Půjdeme až do setmění. To je pravidlo, ano?“ Hlava mě bolela, a to mě dělalo trochu zlou.

Sehnula se a rozešla se. Jsme špinavé s v našich bílých a světle modrých oblečeních, které jsou teď umazané a roztrhané. Špinavé koláče se zaschlou krví. Řez nad mým okem potřeboval zašít. To se nestane. Budu tam mít hlubokou jizvu.
Bylo těžké se starat, když jsem to zvládla pryč živá. Nikdy jsem tam nezemřela. Pořád jsem blokovala obrázky roztrhaných pytlů a věcí, které jsem v nich viděla. Můj malý řez je ničím.
Nohy mě bolely. Bačkory nejsou dobré na túru. Párkrát jsem uklouzla. Anna byla opatrná. Její ruka stále vypadala legračně.
Trvalo celý další den dostat se zpět na místo, kde jsme kempovali s Willem a Jakem a opékali zajíce. Olízla jsem si rty a myslela na zajíce.
Vzpomínání na zajíce mě nějak přimělo postrádat Meg. Její vyprávění převzalo okolí, zatímco můj mozek se rád toulal, když jsme šli. Zastavila mé myšlenky a dováděla mě k šílenství jiným způsobem než hlad, ze kterého mi kručelo v břiše.
Sarah a Anna jsou jako já. Jdou tiše. Moc přemýšlí.
„Mohla bych jít za kus citronového pěnového dortíku.“ Zašeptala Anna nejhorší věc, jakou jsem kdy slyšela. Můj žaludek zakručel. Ochutnala jsem všechna tahle jídla. Očividně nás hlad dováděl k šílenství.
„Šla bych za špagety z prvního dne.“ Sarah si pohladila břicho.
Zasmála jsem se. „Ne, za palačinky, slaninu a klobásky k snídani.“
Sarah zasténala. „Ohhh, kuchař mi vždy našlehal něco, čemu říkal hollandaise, tajně, abych měla v čem namáčet domácí hranolky.“
Anna se zasmála. „Jsi nechutná.“
Přešly jsme tábor a malý ohníček, který se snažili zakrýt. Protočila jsem oči, když na to Sarah ukázala. „Hele podívej, ohniště.“
„Třikrát hádejte, kdo schovával tenhle, když jsme tu tábořili.“
Anna se zasmála. „Bože, chybí mi.“
Sarah vypadala zmateně, když jsme přelezly přes starý kmen. „Byl to Jake?“ Řekly jsme jí tolik, že věděla, že není dobrý v přežívání.
„Jo. Větve vedou tudy.“
Zvládly jsme to až do údolí před táborem, než padla noc. Musíme jít nonstop. Věděla jsem, že jsem hodiny od tábora. Viděla jsem vyčerpané pohledy na jejich obličejích a přikrčila se. „Musíme jít dál. Anno tvoje kost sroste špatně a už jí nikdy nebudeš mít plně pohyblivou.“
Nevěděla jsem, jak to spravit. Vypadá téměř vykloubeně. Svázala jsem to kousky světle modré uniformy, která nyní pocházela z mého břicha.
Sarah trochu popotáhla. „Em, jsem tak unavená.“
Pohladila jsem ji po paži. „Já vím. Ale musíme jít dál. Budeme v prvním táboře za pár hodin. Dostaneme najíst a koupel.“
Sarah vypadala poraženě. Zvedla jsem se a pokračovaly jsme v chůzi. Vypadaly jsme jako infikovaní. Byly jsme pokryté krví a špínou a naše oblečení bylo roztrhané. Dokonce jsme chodily jako oni. Budu nasraná, pokud půjdeme celou to cestu do tábora, kde nás nakonec zastřelí.
Les se potopil do tmy. Měla bych být vystrašená, kdyby svou poslední kloudnou myšlenku nenechala za sebou.
Měla jsem horečku. Věděla jsem, že ano. Ze zimnice z mrazivého vánku mě bolela kůže. Má hlava je bezpochyby infikovaná ze špinavých obvazů.
Nutila jsem se jít dopředu. Jedna noha před druhou. Anna nyní téměř klopýtá. Obtočila jsem kolem ní svou paži a podpírala ji do kopce. Nohy mě pálily. Hrudník mě bolel. Kašlala jsem z nemoci, která ve mně začínala. Mé tělo chtělo bojovat s infekcí. Jsem silná po týdnech na chovné farmě, ale jsem vyčerpaná.
Necítila jsem nohy a chystala jsem se zkolabovat. Zvedla jsem hlavu k nebi a uviděla anděla milosrdenství. Držel zbraň u mé hlavy z ptačího hnízda ve stromě.
„Stůjte.“
V krku jsem měla sucho, že jsem sotva vyslovila krátká slova. „Pomoc. Pomožte nám.“ Slyšela jsem se zaskřehotat.
Náhle mával paží. Les ožil. Přinesli pochodně a natahovaly se po mě paže. Anna je pryč. Někdo se o ni stará. Sarah zůstává u mě. Pevně jsem ji chytila za ruku. „Jsi v bezpečí. Najdi Willa a Jakea.“
Její modré oči byly plné hrůza, když jsem zkolabovala. Cítila jsem prsty jak mě chytají, ale jejich tváře byly rozmazané. Propadla jsem se do tmy.
Ve spánku jsem slyšela věci. Někdy to byla Sarah a někdy to byli lidé, kteří se smáli. Myslím, že se smáli se Sárou. Nikdy se ode mě nehnula za to dobu, co jsem mohla říct. Mé tělo není připravené se vzbudit. Něco jako spánek mě držel mimo svět kolem.
Divná přiznání plulo vzduchem kolem mé hlavy. Divné věci jako: „Měl jsem tě zabít, když jsem měl šanci.“
„Emmo, miluju tě. Prosím buď v pořádku.“
„Zachránila jsi ji, Em. Zvládla jsi to.“
Nevěděla jsem, jestli ty hlasy patřily jedné osobě nebo jestli jsou výplodem mé fantazie. V jednu chvíli byl Leo vedle mě. Četl knihu a seděl na křesle s brýlemi na nose. Když jsem se na něj podívala, usmál se na mě svýma vlčíma očima a povídal. „Nikdy jsi mě neměla opustit, Emmo.“
Temnota mě zase pohltila. Bylo to jako kdyby byla na horské dráze a projížděli jsme tunely, kde jsem mohla slyšet a neviděla jsem.
Cítila jsem, že si mi něco zabodlo do paže a křičela jsem vzbuzená. Posadila jsem se pokrytá chladným potem. Mé oblečení bylo pryč a obvazy jsem měla kolem hrudníku. Nikdo se mnou nebyl ve stanu. Podívala jsem se na svou paži a nic tam nebylo.
Třásla jsem se chladem. Má paže stále bolela. Nemohla jsem si pomoct, ale přemýšlela jsem, jestli to nejsou duchové mrtvých dívek. Píchaly do mě a říkaly mi, že jsem spala dost dlouho. Je čas se vzbudit a zastavit chovné farmy.
Vzala jsem župan vedle postele a natáhla si ho na sebe. Jsem zase hubenější. Vzdychla jsem. Všechno to jídlo bylo k ničemu.
Vylezla jsem ze stanu. Mé nohy byly slabé. Jako by to byly tyčky. Chodidla jsem měla bosá. Když jsem se na ně podívala, byla jsem překvapená. Byly pokryté obvazy. Zvedla jsem nohu a sáhla na obvazy. V nohou mě píchalo.
„Krvácela jsi odevšad.“
Vzhlédla jsem a uviděla Wiila sedět na židli před mým stanem.
Jeho pohled se setkal s mým a já cítila, že ví všechno. Viděl mou duši.
Položila jsem prsty na čelo a trhla jsem s sebou, když jsem našla tlustý obvaz i tam.
Postavil se a šel ke mně. Jeho tělo se tyčilo nade mnou.
„Zvládla jsi to zpět.“ Zašeptal náhle. Bylo to, jako kdyby se bál, že nikdy tato slova nevysloví, a dokonce i teď ho děsily.
Jednou jsem kývla a snažila se bojovat se slzami, které mi plnily oči.
Obalil mě svým tělem a zvedl mě nahoru. Cítila jsem, jako by to bylo nejbezpečnější místo, na kterém jsem kdy byla. Můj otec, mí prarodiče, má matka, s nikým jsem se necítila jako v jeho náruči. Je to nejbezpečnější místo na světě.
„Už mi to nikdy neděl znovu, Emmo.“ Jeho slova zněla vlhce v ohbí mého krku. Třásl se. „Nikdy to znovu nedělej.“
Zavrtěla jsem hlavou. Už ho nikdy neupustím.
Podlamovaly se mi nohy. Zčásti z nedostatku síly a zčásti emocemi. Nevěděla jsem, kam umístit všechny ty emoce. Byly všude.
Vyrovnával můj nedostatek síly. Jeho síly se stávala mou. Držel mě nahoře.
Vzlykala jsem. Vzlykala jsem pro ženy a dívky v černých pytlích. Plakala jsem pro lidi, kteří neměli ani ponětí, co se děje. Ti, kteří mysleli, že členové jejich rodiny žijí v domech a zapomněli na ně. Děti, které nechali věřit, že jejich vlastní matky žijí s klimatizací ve městě, místo aby trpěly v lesích s nimi.
Vzlykala jsem, protože velké části ze mě chybělo to jídlo. Už nikdy nebudu takhle jíst.
Vzlykala jsem, protože mě doktor připravil o panenství. Když Anna vysvětlovala, co se nám oběma stalo, nebrečela jsem. Byla jsem silná kvůli Sarě. Nyní jsem plakala pro svou ztrátu.
Vzlykala jsem, protože jsem si nikdy nepředstavovala v celém svém životě, že budu tady v tuhle chvíli. Sen se stal skutečností.
Cítila jsem další paže obejmout mě. Cítila jsem prsty zapíchnout se do mě.
„Emmo.“ Věděla jsem, že je to Sařin hlas.
Will mě držel tak pevně, že jsem nikoho neviděla. Můj obličej byl zabořený v jeho obrovské hrudi. Nasávala jsem ho. Je to nejsladší vzduch na světě.
„Emmo.“ Uslyšela jsem křičet Annu a další tělo se přidalo k masivnímu objetí.
Lehce jsem ho klepla do hrudi. Malinko mě povolil, ale ne úplně. Jeho oči byly červené. Neviděla jsem slzy. Usmál se na mě, až se mé vnitřnosti kroutily a svíjely. Odvrátila jsem se od něj. Jeho paže zůstaly na mém pasu. Přitáhla jsem k sobě Annu a Sarah. Objímaly jsme se a třásly.
Sarah se mi při objímání dostala do podpaží.
„Smrdíš.“ Zašeptala. Smála jsem se do Anniných hustých tmavých vlasů. Ona a Sarah zase vypadaly čistě a zářivě.
Podívala jsem se na mou špinavou pokožku. „Tolik práce, aby mě vydrhli a já se vrátím zpátky stejně špinavá, jako když jsem odcházela.“
Jake přišel s praštěným úsměvem, „Myslím, že jsi ještě špinavější.“ Cítila jsem, že Will sevřel můj pas ještě silněji, ale odtáhla jsem se a běžela k Jakeovi. Můj župan vlál. Přitáhla jsem ho k sobě a objala ho. Jeho paže si mě přitáhly do náruče. Políbil mě na špinavou tvář jako vždycky.
„Chyběla jsi mi, Em.“
„Ty jsi mi také chyběl.“
„Sledovala jsi zlámané větve?“
Smála jsem se mu do hrudi. „Jo. Všimla jsem si, že jste mi nic nenechali. Ani lahev vody. Nic.“
Přitáhla mě zpět. „Nevěděli jsme, kam to uložit.“ Podívala jsem se zpět na Willa. Usmíval se, ale jeho oči byly v jednom ohni. Objala jsem Jakea silněji a ignorovala plameny ve Willových očích. Nezapomněla jsem na dívku v mini kraťasech, která po něm lezla jako medvěd. Nebo fakt, že mě nazval kamarádkou. Neměl žádné právo cítit se opovrhovat mnou, že objímám Jakea. Poznala jsem ho první.
Jake položil ruku kolem mě. „Takže, jaký je plán?“
Podívala jsem se na Willa. „Další tábor. Zbývající tábor.“ Musela jsem vyzvednout svého vlka a kamarádku. Byla jsem pryč příliš dlouho.
Will kývl. „Jo. Anna a Sarah by tam stejně měly být. A Jake pravděpodobně taky.“
Jake přimhouřil oči. „Hej!“
Will se usmál. „Nemáš tu žádnou funkci. Pořád se léčíš.“
„Anno, jak je na tom tvoje ruka?“ Zeptala jsem se.
Opatrně s ní hýbala. „Vykloubená. Nic velkého. Pořád bolí, ale alespoň je zpět na místě.“ Zašklebila jsem se. Ona se zasmála.
Jake se naklonil a zašeptal. „Opravdu jsme ti chyběli oba nebo jen já?“
Strčila jsem do něj.
„Dnes odcházíme.“
Will se na mě podíval a na chvíli zíral. „Jsi si jistá?“
Kývla jsem. Podíval se na Jakea. „Zabal batohy.“ Podíval se na Annu. „Jdi za Lisou k velkému stanu támhle a zjisti, jetli mají něco, co máme vzít s sebou.“ Nakonec se podíval na Saru a usmál se. „Ty zjisti, jestli ostatní děti nepotřebují jít také, ano? Zeptej se Marg na vzdálené straně.“
Všichni se na sebe navzájem podívali a odešli.
Podíval se na mě. „Potřebuješ si obléct něco na sebe.“
Podívala jsem se dolů. „Potřebuju se trochu umýt.“
Vzal mě za ruku, procházeli jsme skrz skupiny lidí. Viděla jsem lidi, jak na mě zírali, zatímco mluvili. Cítila jsem, že mi hoří tváře. Jeho ruka spolkla moji. Moje paže hořela v místě, kde se mě dotkl. Dostali jsme se ke stanu s kbelíky a malými hadicemi stočenými na podlaze. Vzal bílý list a přidržel si ho. „Ok, jdi dál.“
Zvedla jsem obočí.
„Kbelíky na pravé straně jsou s čistou vodou. Umyj se a já podržím plachtu, aby tě nikdo neviděl.“
„Nechci, abys mě viděl.“
Usmál se. „Nebudu šmírovat. Přísahám.“ Nevěřila jsem lesku v jeho očích.
Na vteřinu jsem zaváhala a rozhodla se míň se starat o to, že mě uvidí, a víc, že mám na sobě zbytky z popelářského auta.
Poskočila jsem, když jsem zvedla trochu bledé vody. Je studená, ale vidím přímo až na dno. Je čistá. Zvedla jsem mýdlo a police, kde je suché. Cítila jsem louh. Pálil mi na kůži a já se začala mydlit a drhnout.
„Jak zlý to bylo?“
Snažila jsem se nespadnout, když jsem si sundávala obvazy. Vředy byly z většiny zahojeny. Drhla jsem všechno.
„Špatný.“ Louh mi vytvářel puchýře na chodidlech. Oči my slzely. Opláchla jsem si rychle nohy, abych dostala mýdlo pryč.
„Jak zlý.“
„Co ti Anna řekla?“
Nakouknul přes plachtu. „Nic. Proč si sakra myslíš, že se ptám tebe?“
Začervenala jsem se. „Hej, otoč se.“ Vzdychla jsem a začala si drhnout paže a hrudník. Musela jsem oplachovat mýdlo, protože se snadno smíchalo se špínou a krví.
„Bylo to děsivě zlé. To místo je tak bílé, že se cítíš jako koule prachu a špíny, když tam vejdeš. Sestry a doktoři jsou zářiví a čistí. Jako kdyby se pád nikdy neudál. Lesknou se a zdá se, že ti chtějí pomoct. Pokoje jsou čisté, jídlo je úžasné.“
„To nezní tak špatně.“
Nakoukla jsem skrz látku, „Není to skutečné. Je to iluze. Vykrmují tě na porážku. Třikrát tě nechají otěhotnět a pak tě zabijí. Vyjeli jsme ven v pytlích na těla v popelářském voze plným mrtvých dívek a žen.“
Sledovala jsem jeho obličej. Jeho rty se zkroutily do úšklebku. „Jsi si jistá?“
Kývla jsem. „Pytle se roztrhly, když jsme vylézaly a snažily se dostat ven.“
Jeho ústa prozrazovala jen velmi málo emocí, ale jeho oči jich byly plné. Vylila jsem na sebe celý kbelík vody, když jsem se oplachovala. Nenamočila jsem si tvář, a když jsem oplachovala vlasy, zaklonila jsem hlavu. Mé ruce byly trochu unavené z drhnutí. Netěšila jsem se na výlet do dalšího tábora. Donutila jsem se soustředit na Lea a Meg.
„Můžeš přivést Annu? Potřebuju umýt záda.“ Normálně si je neumývám, ale chci ze sebe dostat každý kousek popelářského vozu.
„Ne. Udělám to.“ Chtěla jsem se hádat, ale neudělala jsem to. Nejsem si jistá proč.
Snažila jsem se nemyslet na to, jak se ohýbá a zvedá mýdlo a kbelík. Zavřela jsem oči. Jeho ruce roztíraly mýdlo po mých zádech a pak je mýdlo pryč. Jeho prsty dělají horkou cestičku tam nahoru a dolů po mé páteři tam, kde se mě dotýká holou kůží na holou kůži. Jeho silné ruce mi masírují ramena, uvolňuje mě.
„Uvolni se.“ Zašeptal ve stanu. Nepodívala jsem se na něj. Ignorovala jsem ho a užívala si pocit toho, že se mě dotýká jiná osoba. Představila jsem si mou babičku, když mě umývala.
Studená voda byla šokující, když se dotkla mých zad. Zaklonil mi hlavu a znovu mi opláchl vlasy. Mé ruce se nehýbaly. Přikrývaly má prsa. Jsem zamrzlá jako socha.
Jeho obrovské ruce zvedly mé lokny. Nachytala jsem se myslet na věci, o kterých jsem četla.
Vyždímal mi vlasy. „Emmo, co se stalo mezi tebou a Jakeem?“
Žaludek se mi stáhl.
Cítila jsem ručník obalit se mi kolem vlasů a stočit nahoru.
Neotočila jsem se k němu tváří.
Obalil tlustý ručník kolem mých ramen. Rychle jsem se zabalila.
Otočil mě za ramena. „Tohle chceš? Chceš být s mým bratrem?“
Zavrtěla jsem hlavou a jeho oči se rozjasnily. Otevřela jsem pusu, abych promluvila, ale on se sklonil a přitiskl jeho rty na mé. Jeho polibek byl jemný ale hladový. Zatlačila jsem do jeho pevných ramen, ale jeho ruce si mě znovu přitáhly. Konečně jsem dostala svou tvář od něj a zalapala po dechu. „Tím myslím, že nevím, co chci.“
Jeho úchop byl silnější. Jeho modré oči se třpytily vztekem. „Zavrtěla jsi hlavou, to znamená ne.“
Náhle jsem ucítila strach. Mé rty se třásly. Sevřela jsem ručník.
Jeho rty se stočily do zářivého úsměvu. „Nedívej se na mě takhle, Emmo. Nemůžu být na tebe naštvaný, když se takhle díváš.“
„Proč jsi na mě naštvaný?“ Popotáhla jsem. Chtěla jsem na něj křičet. Nevěděla jsem, jak na něj.
Znovu si mě přitáhl a jemně políbil. Jeho horký dech mě znovu roztřásl. „Nepřestanu o tebe bojovat.“
Kývla jsem. „Potřebuju oblečení.“
Políbil mě na čelo mimo obvazy. „Potřebuješ to spíš než půjdeme.“
Přešel k nějakému obrovskému kufru v rohu. Otevřel ho a vytáhl khaki kalhoty s kapsami na stranách a černé triko s dlouhým rukávem. Hodil je na mě.
Chybělo mi mé spodní prádlo a sportovní podprsenka. Měla jsem je roky. Chyběly mi šperky mé matky.
Natáhla jsem triko a snažila se nezaznamenat bolest svého těla.
„Jsi černá a modrá, víš to?“
Podívala jsem se dolů a poprvé uviděla svou kůži pokrytou modřinami.
„Byla jsem čistá a zářivá. Mé vlasy byly lesklé.“
Kývl. „Viděl jsem dívky na chovné farmě. Vypadaly jako lidé dřív.“ Soukala jsem se do kalhot, aniž bych mu nějak odhalila svou nahoru. To ho stejně neodradilo od dívání se.
Jeho modré oči mě děsily.
Anna strčila hlavu dovnitř a usmála se. „Už jste, lidi, hotoví?“
Will mluvil, ale jeho pohled se ze mě nehnul. „Jo, jen musíme Emmě převázat hlavu.“
Její úsměv byl otravný. Zírala jsem na ni. Natáhla ke mně ruku. „Jdeme. Vím kudy.“ Dala jsem mu široký úsměv a vzala ji za ruku. Podívala jsem se na něj zpět, sledoval mě jako predátor.
Ona se smála, ale já se zamračila. „Děsí mě.“
Zasmála se. „Je jiný. Nech mě ti to říct. Býval to takový ňouma.“ Chytla jsem její ruku pevněji.
O hodinu později s novými obvazy a injekcí proti tetanu a s antibiotiky jsme byli na cestě. Žvýkala jsem krocaní stehno. Jake ho pro mě našel. Zhltla jsem misku vloček na první pomoci, kde mi chlápek dělal převazy. Sarah je zřejmě jedla mimo dům a domov. Snažila jsem se vysvětlit, že potřebuje o dost víc jídla. Což mi vysloužilo zlý úšklebek od kuchaře.
Cesta nevypadala známě. Viděla jsem zlámané větve a chtěla se usmát, ale nemohla jsem. Dotkla jsem se špičkou ruky bez krocana jedné větve a podívala se na Jakea. Usmál se a mrkl na mě. Je tak lehké být s ním. Milovala jsem jeho bezstarostný úsměv a oči bez obav.
Zpomalila jsem a zahodila krocaní nohy do křoví. Chyběl mi Leo. Mohl to sníst.
„Co hlava?“
Podívala jsem se na Jakea, který na mě čekal.
„Dobře. Bolavě. Co tvá noha?“
Kývl směrem ke krocanímu stehnu. „Lepší než u krocana.“ Zasmála jsem se. Meg bude Jakea milovat. To jsme věděla.
„Chyběl jsem ti?“ zeptal se mě a strčil mě do ramena. Cítila jsem, jak se má tvář okamžitě rozjasnila.
Strčila jsem ho zpět. „Jo. Chybělo mi všechno. Anně jsi hodně chyběl. Byla dost nadšená, když jsem jí řekla, že jsi to zvládnul až do tábora.“
Zase mě strčil. „Stýskalo se mi po tobě.“
Cítila jsem, že se mi rty stočily do úsměvu. „Chybí mi Leo.“
Zasmál se svým srdečným hlasitým smíchem, kvůli kterému nás jednou zabijí. „Chybí mi ten vlk víc, než mi chyběl vlastní bratr.“ Viděla jsem Willa zírat na nás. Vypadal ohromeně. „Pospěšte si vy dva.“
Jake se znovu zasmál a strčil do mě tvrději. „Myslím, že tě má rád.“
Samolibě jsem se zašklebila., „Myslím, že má rád dívky obecně. Potkal jsi tu v krátkých kraťasech a tílkem?“
Jake se zasmál. „Ano. Ona je, uhm, zajímavá. Je to vlastně masérka.“
Nadzvedla jsem obočí. „Co to je?“
Odfrkl si. „Tře ti kůži, aby ses uvolnila. Říká se tomu masáž.“
Protočila jsem oči. „Velký šok tam. Vím o masážích. Jen jsem nevěděla, že se lidem, kteří je dělají, takhle říká.“ Myslela jsem na ni, jak sahá na Jakea a Willa a chtěla jsem ji bodnout do jejích modrých očí vidličkou nebo oštepem, čímkoliv, co bych měla po ruce. Doufám, že oštěp.
„Měl jsi masáž?“ Zeptala jsem se.
Zasmál se. „Ne, viděl jsem tu frontu chlapů a rozhodl se počkat na tebe, až se vrátíš.“
Úsměv na jeho tváři mě přiměl cítit se, jako kdybychom byli jediní dva lidé na světě.
Vsadila bych se, že Will měl pár masáží. Chtěla jsem rozbíjet věci. Místo toho jsem se soustředila na Jakea a zábavný příběh, který mi říkal o zabíjení krocanů.
Will rozdělal oheň, když jsme s Jakem vyšplhali kopec. Sarah mi pomáhala a poslouchala každé jeho slovo. To dítě milovalo Willa. Bylo to divné. To blonďaté prase, které napadlo Lea, ho má taky rádo. Přemýšlením o tom malém spratkovi v táboře se mi dělala husí kůže. Jsem vděčná, že je Sarah hodné dítě. Ona a Meg jsou tak nějak mé děti. Ne úplně děti, ale dost mladé, aby o ně bylo postaráno jako o děti.
Will rychle rozdělal oheň.
Vzala jsem svůj luk a toulec, který mi schoval do bezpečí, zatímco jsem byla pryč, a zamířila jsem do lesa.
Ticho lesa mě naplnilo. Uvolnila jsem se a cítila luk ve svých rukou. Všechno mě uvolňovalo. Cítila jsem, jak napětí opouští má ramena a párkrát s nimi zahýbala. Vytáhla jsem šíp a natáhla ho. Viděla jsem ocas obrovské pumy. Je to samice. Nezabíjím pumy. Nezabíjím pumy. Je to pravidlo, které mám.
Čekala jsem, než opustí oblast. Věděla jsem, že nic se nepohne nebo nevydá zvuk, dokud tu bude. Zastavila se a dívala se na chvíli na mě.
Její krásně oči se setkaly s mými a obě jsme na chvíli zíraly. Uviděla luk a odběhla.
Asi po půl hodině nebo tak nějak, co jsme poslouchala les, uslyšela jsem jiný zvuk kromě ptáků, kteří se vrátili. Natáhla jsem šíp a čekala. Viděla jsem jelena. Je to víc jídla, než můžeme sníst, ale bude dobré vzít maso na výrobu sušené zvěřiny. Zaměřila jsem se na jeho světle hnědé oko. Když udělal další krok, ucítil mě. Otočil svou hlavu a šíp okamžitě vyletěl. Šíp probodl oko a jelen padl. Chvíli jsem počkala. Jen pro případ. Nic se nehýbalo, kromě zvláštního škubnutí jelena.
Vytáhla jsem nůž a sklonila se vedle něj. Vykuchala jsem ho. Rozřízla jsem mu nohy a pověsila ho na větev. Je těžký dokonce i vykuchaný.
„Wow.“
Podívala jsem se na Willa, který stál a sledoval mě.
Natáhla jsem kůži a projela přes ní nožem.
„Myslím, že tě miluju.“
Zasmála jsem se. „Dobře, můžeš ho podržet.“ Nechala jsem ho vykrvácet a uřízla jsem mu hlavu. Odložila jsem hlavu a nechala kůži a vnitřnosti v kaluži krve. Věděla jsem, že puma čeká, až odejdeme. Odřízla jsem obrovský kus s tuhým masem v přední čtvrtině a nechala jí ho tady.
Hodil si ho přes rameno. Má kolem sedmdesáti pěti liber (34kg) s masem a kostmi.
Will ho drží jako by nic nevážil.
„Jsi úžasná střelkyně.“
Kývla jsem. „Já vím. Trénovala jsem roky. Lovím pravidelně.“
Zasmál se. „Dobré vědět, že jsi skromná.“
Podívala jsem se na něj uraženě. „Já jsem skromná.“
Zavrtěl hlavou. Nepochopila jsem ten vtip.
„Jaký je plán s chovnými farmami?“ Řekl.
Podívala jsem se na něj a věděla jsem, že dokáže dokonale přečíst můj výraz.
„Nevím. Musíme něco udělat. Zabíjí je bezdůvodně. Zdravé ženy.“
„Pro ně to není bezdůvodné. Tyto ženy žily dlouhé zdravé životy a staly se zátěží pro společnost. Potřebovaly by pomoc a asistenci ve stáří. Nový světový řád je celý o chovu a úspěšném znovuvytvoření nové populace. Nechtějí ty ženy, jen děti. Dospělým lidem je těžké vymývat mozky. Chtějí, aby nové děti viděli, že to, co dělali, bylo pro vyšší dobro.“
Zastavila jsem se. „Tomu nevěříš, že ne?“
Zamračil se. „Bože ne. Zabili miliardy lidí, Emmo. Nezaslouží se řídit svět jen proto, že jsou více organizovaní a byli připravení na pád. Jen říkám, jak přemýšlí.“
Vešli jsme do tábora a uviděli, že Jake dívky rozesmívá. Usmála jsem se a cítila jsem, jak se rozjasňuju. Díky němu bylo všechno světlejší.
Nakrčil nos. „Co je sakra tohle?“ Dívky se mu znovu hihňaly.
„Zvěřina.“ Řekla jsem
Vypadalo to, že si oddychl. „Oh, vlastně mám rád zvěřinu.“
Protočila jsem na něj oči a s Willem jsme začali jelena porcovat. Ořízly jsme několik malých steaků a kousků masa. Anna začala dělat dušené kousky v hrnci a Jakea griloval maso. Sarah nakrájela pár jablek, které jsme měli z tábora. Vypadaly opravdu malé a staré, ale nikdo z nás se o to nestaral. Přidala je k dušenému. Jablka se zvěřinou zněla divně, ale Anna k tomu přidala vodu a udělala sladkou omáčku.
Will se na mě podíval a zamračil se. „Vypadá to, že jsme na stejné lodi jako minule. Není kde se umýt.“
Pokrčila jsem rameny a podala mu nějakou vodu na vaření. „Ty umyješ mě a já umyju tebe?“
Kývl a vzal kousek levandulového mýdla, které měl Jake pořád z mé chaty.
Šli jsme ke konci tábora a nalil na mě malé množství vody. Umyla jsem si své paže, ruce a obličej. Pomalu na mě lil vodu.
Když byl na řadě on, sundal si triko. Sledovala jsem ho drhnout si tělo a cítila, že se mi žaludek uzluje jako vždy, když jsem byla s ním. Jeho kůže vypadá hladká a silná. Chtěla jsem se ho dotknout. Místo toho jsem ho polila studenou vodou. Svlékl se až do boxerek a vylil na sebe víc vody. Na jeho opálené pokožce se udělala husí kůže. Polila jsem ho ještě trochu a snažila se neztratit ve vodě, která mu stékala po kůži.
Vrátili jsme se do tábora. Nacpal své oblečení do batohu a natáhl si dětsky modré triko, které měl na sobě, když jsem ho potakala s džínovými kalhotami. Triko se mu napnulo kolem hrudi.
„Emmo.“
Podívala jsem se na Annu, která se na mě usmívala. „Chceš misku?“

Kývla jsem a ona se zahihňala. Začervenala jsem se. Věděla jsem, že jsem se v něm ztratila. Vím, že když nejsem opatrná, ztratím se v něm. Cítila jsem jak velký je proti mně. Mohl mě celou spolknout.

11 komentářů:

  1. Úžasná kapitola, děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. děkuju za překlad, super kapitola

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad =)

    OdpovědětVymazat
  5. Opravdu skvělé, díky moc:) Jsem zvědavá, jak to dopadne, i když Willa ani Jakea moc nemám ráda... Ale Annu a Em jo;-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuju za překlad. Je skvělý. Bobo

    OdpovědětVymazat