sobota 20. července 2013

16. kapitola - 2. část

Emmě se podlomily nohy, když jsem jí jednou rukou pořád svírala. Její hlava narazila do osoby za ní. Klopýtla a málem se skácela. Spadla jsem s ní dopředu, slzy mi už volně tekly. Nashova ruka byla vytržena z mého sevření, když jsem koleny dopadla na podlahu a ten úder mi rezonoval tělem. A Emminy oči zíraly nahoru do ničeho, okna do její duše zely otevřené dokořán, i když bylo jasné, že nikdo není doma.
 „Kaylee!“ Nash dopadl na podlahu hned vedle Emmy. Úpěnlivě na mě zíral, když se lidé otáčeli, aby se podívali, oči rozšířené, pusa otevřená.


 Tak tak jsem ho slyšela. Už jsem si víc nevšímala toho šera nebo divného pohybu vkrádajícího se do okrajů mého vidění. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na Emmu, a jak tam leží, nehýbe se, zírá na strop, jako by mohla vidět skrz něj.
 „Vypusť to, Kaylee. Zpívej pro ni. Volej její duši tak, abych ji mohl vidět. Drž ji tak dlouho, jak jen budeš moct.“
 Podívala jsem se na Emmu, krásnou i po smrti. Prsty měla v mých stále teplé. Vlasy jí spadly přes rameno a jejich jemné konce se mi otíraly o paži. Nechala jsem hlavu klesnout dozadu a otevřela pusu.
 Pak jsem zakřičela.
 Vřískot ze mě proudil v mučivém přívalu disharmonických, hrubých tónů, jež mi dřely krk, a jako by mě chtěly vyprázdnit, od prstů až po vrcholek hlavy. Bolelo to jako čert. Ale kromě té bolesti jsem cítila nesmírnou úlevu, že už víc nejsem fyzická nádoba pro nezemský křik a trýznivý žal kvůli tomu, že ztratím nejlepší kamarádku. Sestřenici, kterou jsem měla. Mého důvěrníka a čas od času, zdravý rozum.
 Celá tělocvična v mžiku ztichla. Lidé zamrzli, pak se otočili, aby se podívali, většina si připlácla ruce na uši a bolestí zkroutila tváře. Někdo jiný křičel – mohla jsem to říct, protože její pusa byla otevřená dokořán, ačkoliv jsem ji nemohla slyšet přes mnohem silnější hluk vycházející přímo z mé pusy.
 A pak, dřív než jsem mohla zpracovat všechno to čumění určené mě, zdálo se, že se celý svět změnil.
 Ta jemná šedá mlha se usadila všude okolo mě, přes všechno normální, ač to byl víc pocit než reálná skutečnost. Ty divné, znetvořené kreatury, na které jsem předtím nemohla zaostřit, byly najednou všude, prokládaly a v nějakých přápadech i překrývaly lidský dav, okukovaly mě stejně jako studenti a rodiče, ale ze vzdálenější strany šedi. Byly nevýrazné, jako by jim ten opar nějak ukradl jejich barvy a byly vzdálené, jako bych je pozorovala skrz nějaký druh beztvarého, tónovaného skla.
 To bylo to, co Nash myslel, když říkal, že opravdu s námi nebudou? Protože jestli jo, tak úplně nechápu ten rozdíl. Byly naprosto nebezpečně blízko a každou vteřinou se přibližovaly.
 Po mé levici stálo divné, bezhlavé stvoření mezi dvěma chlapci ve zmačkanýh khaki kalhotách, mrkalo na mě očima umístěnýma v holé hrudi, mezi malými, bezbarvými bradavkami. Podivný, úzký nos trčel z prohlubně pod hrudní kostí a úzké rty otevřené přímo nad pupíkem.
 Není potřeba se zmiňovat, jak jsem věděla, že je to on…
 Zděšená jsem zavřela oči a můj křik zeslábl. Ale pak jsem si vzpomněla na Emmu. Em mě potřebuje.
 Nejsou tu s námi. Nejsou tu s námi. Zdálo se mi, jako by Nashův hlas skandoval uvnitř mé hlavy. Znovu jsem uvolnila píseň, žasla jsem nad kapacitou mých plic a otevřela oči. Byla jsem odhodlaná dívat se jen na Nashe. Mohl by mě přes to dostat; už to dřív dělal.
 Na místo toho jsem se pohledem zadrhla na krásném muži a ženě kráčející skrz dav ke mně. Vypadali skoro normálně, až na matně šedé vybarvení a podivné, protáhlé proporce jejich končetin – a ocasu kroutícího se okolo ženina úzkého kotníku. Když jsem je pozorovala, uhranutá, muž prošel skrz mého učitele přírodních věd, který sebou ani necukl.
 A je to. Dost. Už jsem víc nezvládala divná šedá monstra. Tentkrát se budu dívat na Nashe nebo na nic.
 Krk mi hořel. V uších zvonilo. V hlavě bušilo. Ale nakonec se Nashův obličej objevil přímo naproti mně. A k naprosté hrůze, jeho pohled se nesetkal s mým. Zíral, uchvácený, do prostoru nad Emminým tělem, oči zúžené soustředěním, tvář vlhkou potem.
 Podívala jsem se a najednou pochopila. Byla tam Emma. Ne tělo pomalu chladnoucí na zemi přede mnou. Skutečná Emma. Její duše visela ve vzduchu mezi námi, nejúžasnější věc, jakou jsem kdy viděla. Pokud duše může být nazývána věcí.
 Nebyla krásná, jak jsem předpokládala. Žádná zářící koule studeného světla. Žádný duch v pdobě Emmy třepotající se v éterickém vánku. Byla temná a beztvará, zatím průhledná, jako čistý, pozvolna se čeřící stín… ničeho. Ale co její duši chybělo v podobě, bylo nahrazeno pocitem. Zdála se důležitá. Nezbytná.
 Mé paže se dotkly studené prsty a já vyskočila, jistá si, že si pro mě jde jeden z Podsvěťanů. Ale byla to jen ředitelka, klečela vedlě mě a říkala něco, co jsem neslyšela. Ptala se mě, co se stalo, ale já nemohla mluvit. Snažila se mě odtáhnout od Emmy, ale byla jsem neústupná. I neutišitelná.
 Malá, kulatá žena v pytlovitých šatech vrazila do kruhu, který se okolo nás zformoval, odstrkovala lidi pryč z cesty. Šedá stvoření si jí vůbec nešímaly a já si uvědomila, že ji pravděpodobně nevidí. Ani žádného jiného člověka.
 Žena si dřepla vedle Nashe a něco řekla, ale on neodpověděl. Oči měl zakalené; ruce mu zplihle vysely v klíně. Když se nemohla dostat přes Nashe, hodila po mě podivný pohled a vyskočila na nohy. Na chvíli se zakymácela, pak kolem něj proletěla a klekla si k Emminé hlavě, aby jí zkontrolovala puls.
 Na zemi klečelo víc lidí, rukama si zakrývali uši, ústa se jim zoufale, zbytečně pohybovala. Byli neteční ke stvořením, která je zasypávala až ke středu, stav, který byl patrně vzájemný. Vysoký, hubený muž zběsile hýbal oběma rukama a lidé za ním couvli. Zdálo se, že ty šedé kreatury se jen tlačily blíž, ale tohle všechno jsem viděla jen matně, když mi křik stále tryskal z hrdla, pálil, jako by se mi do hrdla zakusovaly břitvy.
 Pak byly moje oči znovu přitáhnuty Emminou duší, která se začala freneticky točit a zmýtat sebou. Jeden kouřový konec se ploužil k jednomu rohu tělocvičny, jako by se tím směrem dostával jen s obtížemi, zatímco zbytek se obalil okolo sebe, klesal k Emminému tělu, jako těžká dešťová kapka.
 Ochromená jsem mrkla na Nashe a viděla, že mu dolů po tváři kape pot. Oči měl otevřené, ale nezaostřené, ruce měl teď plné svých těsných khaki kalhot. A jak jsem se dívala, duše o trošku víc klesla, jako by gravitace okolo Emmina těla byla nějak zvýšená.
 Kolem nás chvátali lidé, zírali mým směrem, křičeli, aby mě přehlušili. Lidské ruce se dotkly mých paží, tahaly mě za oblečení, nějak se snažily mě uklidnit a utišit můj křik, jiné se zase snažily mě odtáhnout pryč. Divné bezbarvé postavy se schromažďovaly do skupinek po dvou či třech, odvážně se dívaly, mumlaly slova, které jsem neslyšela a pravděpodobně jim ani nerozuměla. A Emminá duše se pomalu pohybovala k jejímu tělu, až na ten jeden kouřový úponek, který stále vlál směrem k tomu rohu.
 Nash už ji skoro měl. Ale pokud to neudělá rychle, mohlo by být příliš pozdě. Hlas mi už ztrácel na síle, krk už mi pulzoval agónií, plíce mi hořely potřebou čerstvého vzduchu.
 Pak se, konečně, kolem Emminého těla rozlil zářící stín a vypadalo to, že se uvnitř její tělo rozplynulo. Ani ne za vteřinu, byl úplně pohlcen. Nash energicky vydechl a zamrkal, jedním rukávem si otřel pot z čela. Můj hlas konečně selhal a pusa se mi zavřela s ostrým klapnutím, hlasitě v náhlém tichu. A každá šedá bytost, každý poslední chomáč mlhy, se jednoduše rozpustil v zapomnění.
 Na chvíli se nikdo nehýbal. Ruce na mně znehybněly. Lidští diváci zmrzli na místě, jako by mohli cítit ten rozdíl, ačkoliv zjevně neměli ani ponětí, co se stalo, až na to, že jsem přestala křičet.
 Pohled se mi ustálil na Emmě, hledala jsem nějaké známky života. Zvedající se hruď, trhavý puls. Dokonce bych vzala i mokré, usoplené kýchnutí. Ale po několik trýznivých sekund jsme nic neměli a já byla přesvědčená, že jsme selhali. Něco se pokazilo. Ta neviděná smrtka byla příliš silná. Já příliš slabá. Nash vypadl ze cviku.
 Pak se Emma nadechla. Málem jsem to zmeškala, protože tam nebylo žádné zalapání po dechu, co by stálo za Oscara. Žádné hekání, sípání a ani dusivé kašlání na pročištění líných plic. Jednoduše se nadechla.
 Hlava mi klesla do dlaní, slzy úlevy vytryskly. Zasmála jsem se, ale neozval se žádný zvuk. Skutečně jsem ztratila hlas.
 Emma otevřela oči a kouzlo se zlomilo. Někdo v davu vzdechl a najednou se každý hýbal, nakláněl se blíž, šeptal společníkům, zakrával si rozevřená ústa třesoucíma se rukama.
 Emma na mě mrkla a čelo se jí zmateně nakrčilo. „Proč jsem… na podlaze?“
 Otevřela jsem pusu, abych odpověděla, ale bolest, která přetrvala mi v hrdle, mi připomněla, že jsem ztratila hlas. Nash se na mě zakřenil úplným, radostným triumfem a odpověděl za mě. „Jsi v pohodě. Myslím, že jsi omdlela.“
 „Neměla žadný puls.“ Kulatá žena se odtáhla od Emmy, tvář rudou údivem. „Byla… zkontrolovala jsem to. Měla by být…“
 „Omdlela,“ Nash pevně zopakoval. „Pravděpodobně se uhodila do hlavy, když spadla, ale teď už je v pořádku.“ Aby to dokázal, napřáhl ruku pro jednu její, pak ji vzpřímeně přitáhl, nohy měla na zemi natažené před sebou.
 „Neměl bys s ní hýbat!“ z mé strany mu vynadala ředitelka. „Mohla si něco zlomit.“
 „Je mi fajn.“ Emmin hlas byl plný zmatení. „Níc mě nebolí.“
 Okolo nás narůstalo tiché mumlání, když se novinky rozšířily i k těm, co byli příliš daleko, než aby tu show viděli. Šeptaná slova, jako „mrtvá“ a „žádný puls“ mi lezly na nervy, ale když se Nash natáhl přes Emmin klín, aby mě vzal za ruku, úzkost ustoupila.
 Dokud druhý křik neroztříštil rostoucí klid.
 Hlavy se otočily a lidé zavzdychali. Emma a Nash mi zírali jako v hororu přes rameno a já se otočila, abych se podívala na to, na co se dívají. Dav nás stále obklopoval, ale skrz mezery mezi těly jsem viděla dost, abych si poskládala dohromady, co se stalo. Někdo další padnul.
 Neviděla jsem, kdo to byl, protože už se nad ní někdo skláněl, prováděl resuscitaci. Ale kvůli normální černé sukni a úzkým, hladkým lýtkům jsem věděla, že je to dívka a podle schématu jsem věděla, že bude mladá a krásná.
 Nashova ruka se okolo mé sevřela a já vzhlédla, jeho tvář byla napjatá lítostí určitě stejně jako má. Udělali jsme nemyslitelné. Zachránili jsme Emmu za cenu života někoho jiného. Ne jednoho z nás – nevinné, nezúčastněné dívky.
 Povytáhla jsem na něj obočí, mlčky jsem se ho ptala, jestli si přeje to zkusit znovu. Vážně přikývl, ale vypadal méně než přesvědčený, že bychom to mohli zvládnout. A vzadu v mysli mi přetrvávala tragická jistota: jestli zachráníme další, smrtka jednoduše znovu udeří. A znovu. Nebo si vezme jednoho z nás. Tak či onak, nemůžeme přistoupit na její hru.
 Ale nemůžu nechat někoho jiného bezdůvodně zemřít.
 Otevřela jsem pusu, abych zakřičela – a nic nevyšlo. Zapomněla jsem, že mi odešel hlas a tentokrát i nutkání kvílet. Nebyla tu žádná panika. Žádná nová bolest drápající se vzhůru mým krkem.
 Vyděšená jsem pohlédla na Nashe pro radu, ale on se na mě jen nazpátek mračil. „Pokud nemůžeš zpívat, už je pryč,“ zašeptal. „Nutkání končí, když smrtka má její duši.“
 Proto má píseň pro Meredith skončila hned potom, co zemřela – už jsme její duši nemohli nic nabídnout.
 Zničená jsem se mohla jen dívat, jak se lidé ženou kolem mrtvé dívky, snaží se jí pomoct, vidět ji, pochopit. A uprostřed toho zmatku jeden přihlížející mě zachytil pohledem. Protože ona to nesledovala. Zatímco všichni ostatní byli zaměřeni na dívku ležící na podlaze tělocvičny, jedna štíhlá ruka přehozená přes zelenou čáru za tři body, jedna žena stála opřená vzadu v rohu a zírala na… mě.
 Nehýbala se a vlasně se zdála strašidelně zamrzlá oproti tomu celému rozruchu, který nás obklopoval. Když jsem ji pozorovala, pomalu, důvěrně se na mě usmála, jako bychom sdílely nějaký druh tajemství.
 A taky že jo. Ona byla smrtka.
 „Nashi…“ zaskřehotala jsem a zašmátrala po jeho ruce, váhala jsem, jestli od té divně nehybné ženy můžu odvrátit oči.
 „Vidím ji.“ Ale stěží dořekl poslední slovo, byla pryč. Vmžiku zmizela, tak tiše a náhle jako Tod, a v tom blázinci se nezdálo, že by si toho někdo všiml.
 Vzplála ve mně frustrace a zuřivost, sežehly mě zevnitř ven. Ta smrtka se nám vysmívala.
 Znali jsme možné důsledky, a přesto to riskli a teď někdo zemřel, aby zaplatil za naše rozhodnutí. A ta smrtka pravděpodobně po celou dobu věděla, že ji nebudeme moct zastavit.
 A nejhorší na tom bylo, že když jsem se podívala na Emmu, která neměla ani tušení, co její život stál, své volby jsem nelitovala. Ani trochu.

7 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za pokračování kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Dekuji moc za preklad:)

    OdpovědětVymazat