středa 3. července 2013

15. kapitola

Cítila jsem ho. Nebyl to pocit jeho těla vedle mého, ale jeho oči mě sledovaly. Chtěla jsem se natáhnout a dotknout se ho. Cítila jsem, jak se převaluji na prostěradle a zamotala jsem nás se Sárou do přikrývky. Otevřela jsem oči a vylezla jsem z postele. Promnula jsem si oči a zalezla mezi pokrývky na prázdné posteli. Té, do které se vplížila Anna v ranních hodinách. Přikrývky jsou chladné a svěží v porovnání s těmi propocenými na posteli, která je zaplněná chudou jedenáctiletou holčičkou.
Zírala jsem na zářící bílý strop a cítila jsem, že mi přes rty přeběhl úsměv. Věděla jsem, že bude příliš bílý a bude zářit ve tmě noci.
Viděla jsem vlčí oči, když jsem zavřela svoje. Hledal mě. Cítila jsem trhnutí ve svém srdci.

Nikdy předtím nebyl takhle ode mě. Věděla jsem, že nechat ho s Meg je špatný nápad. Ve svém srdci jsem cítila jeho zoufalou paniku. Žaludek se mi kroutil. Poslední dva týdny byly úžasné. Ani jsem si nic nenalhávala. Jedla jsem jídla, která jsem si ani nepředstavovala, že budu ještě někdy jíst. Každý den jsem měla dezert. Cítila jsem, jak se mé tělo protahovalo a nabývalo a snažilo se najít další prostor pro váhu navíc. Anna a Sarah na tom byly stejně. Sarah se začalo dělat trochu bříšku, z čehož si Louise, naše první sestra, začala dělat srandu. Sarah jedla a užívala si to. Zjistila jsem, že Sarah bylo prodaná vojákům. Její matka dostala alkohol a cigarety. Políbila ji na čelo a řekla jí, ať se netrápí.
Měla jsem malý plán, jak ji honit, když utečeme.
Věděla jsem, že Jake a Will nás opustili. Pár dní jsem se strachovala a cítila dokonce vinu, že jsem se ani nesnažila dostat ven, ale to jídlo začalo být lepší.
Anna říkala, že je to jako pohádka o Jeníčkovi a Mařence. Čarodějnice dělala stále lepší a lepší jídla, ale na konci je měla v úmyslu sníst.
Anna říkala, že bychom se měli bát každého, kdo nabízí tolik jako doktoři a sestry. Louise začala být podivně zamlklá posledních pár dní. Mumlala si pro sebe a někdy byla v našem pokoji příliš emocionální a pak rychle odešla.
Snažila jsem se nad tím nepřemýšlet a nechat zavřené oči.
Když mé myšlenky ustoupily k jednoduchým věcem a začala jsem být ospalá, uslyšela jsem kliku u dveří. Věděla jsem, že je to Anna.
„Tentokrát spíš se Sarou.“ Zamumlala jsem, když se dveře zavřely.
„Emmo, zlato, vzbuď se.“
Vystřelila jsem a uviděla Louise stát u dveří. Její oblečení bylo černé, ne bílý plášť a světle modré kalhoty a topy. Poznala bych její hlas kdekoliv.
„Vy dívky zítra musíte jít.“
Zamračila jsem se a promnula si oči, usnula jsem znovu?
„Musíte se odsud dostat holčičky. Doktoři se chystají vzít Annu ráno na testy a pak musíte jít. Rozumíš mi?“
Kývla jsem. „Proč?“
„Tohle místo není tím, za co se vydává.“
Má mysl začala fungovat. „Nemůžu. Čekám, až si pro mě přijde tátův kamarád. Říkal, že mi pošle signál.“
„Já vím, Emmo. Serge mě poslal. Zítra tu bude obrovský popelářský vůz. Vy holky se musíte dostat dozadu.“
Žaludek se mi stáhl těsněji, když se mé nervy kroutily. „Ok. Jak se tam dostanu?“ Vzpomínala jsem si na tu odpadkovou věc uprostřed. Will měl pravdu, že tu bude. Nebyla jsem připravená, že všechno bude vypadat úplně stejně a ostře bíle.
Ucítila jsem její váhu na své posteli. Sedla si mi k nohám. „Je tu něco, co ti musím říct.“
Byla jsem nervózní.
To auto není na normální odpadky. Je pro dívky. Budete ležet s mrtvými dívkami.“
Nezasáhlo mě to způsobem, jaký očekávala. Už jsem ležela s mrtvými. Pokryla jsem se jejich krví. Ženy umíraly při porodu i dříve. Nezasáhlo mě to.
„OK.“
„Mají třikrát dítě, a když potřetí porodí, zbaví se těch dívek. Myslí si, že to nevíme, ale ano. Vezmou si jejich orgány a uspí je jako psy.“
Můj žaludek kles někam hodně hluboko v mém břiše. „CO? A co domy ve městě? Ty zdravé jdou žít do města.“
Viděla jsem její tmavé kudrliny třást se proti bílé zdi za ní. „Ne miláčku. Nejsou. Je to lež, kterou si vytvořili. Město je budováno pro děti těchto žen, ale ony odsud nikdy neodejdou.“
Slzy se mi tvořily v očích. „Co?“
Ve tmě její ruka našla mou a stiskla ji. „To proto musíte jít. Musíš vzít malou Saru a Annu s sebou. Vědci mají studii. Děti potřebují své matky jen první dva roky života. Poté mohou být vychovány kýmkoliv. První dva roky potřebuje mléko a lásku své matky, pak je adoptované ve městě. Ta sestra, Glorie, čeká, až budeš mít dítě. Bude dost stará, aby mohla vychovat tvé dítě v době, kdy bude dost staré.“
Mé ruce se dotkly mého břicha, kdy stále byla neoplodněná vajíčka. Prsty se mi zabodly do kůže. Tyhle vajíčka, tyhle děti jsou moje. Nikdy bych ji nenechala vzít je. Ani ne ze svých studených mrtvých prstů.
Ucítila jsem chladný pot na kůži. Nikdy jsem ani nepomyslela, že bych měla děti. Neuměla jsem si představit někoho přivést do toho světa a naučit ho být jako my.
Louise se postavila a chytila mě za ruku. „Potřebuješ tohle.“ Podala mi kousek plastu do ruky a malý složený kousek papíru.
„Děkuju.“ Řekla jsem. Nevěděla jsem, co víc říct.
„Ne. Neděkuj mi. Jen se dostaň ven. Řekni všem, co jsi zjistila.“ Otevřela dveře.
„Pojď s námi.“
Vzdychla si. „Nemůžu. Vezmi si s sebou mou lásku.“ Zavřela dveře.
Lehla jsem si zpět do postele a věděla jsem, že už neusnu.
Představa žen v igelitových pytlích, jako ty v pohraničí, které jsem viděla, mi začaly probíhat myslí. Když jsem zavřela oči, byly jasnější a více barevné. Pokud jsem otevřela oči, viděla jsem jejich obličeje vířit na jasně bílém stropě, který nikdy nezhasne.
Slyšela jsem jejich hlasy, jak mi plnily hlavu. Oči mi ztěžkly proti mé vůli.
Když jsem se vzbudila, Sarah seděla na mé posteli a jedla jablko. Je nablýskané a červené a připomíná mi Sněhurku. Její rubínově červené rty a bílá kůže kontrastují proti jasně červené slupce. Slunce vyšlo. Malé kulaté světlo zanechávalo slunce a ne žárovka. Jako střešní okno, které měla moje babička, ale malé a kulaté.
Sarah vypadala hezky dnes ráno. Viděla jsem na ní takovou změnu. Její kůže se třpytila, její blond vlasy byly lesklé a její modré oči zářily životem a zdravím. Když jsem zavřela oči, vzpomněla jsem si, že lidé takhle dříve vypadali pořád.
„Jaká byla tvoje matka?“ Zeptala jsem se kvůli jejím bílým zubům. Bylo o ně postaráno. To je zřejmé.
Pokrčila rameny. „Je mladá. Asi třicet. Je tak nějak zlá. Nutila mě mýt se v opravdu horké vodě každý den a čistit zuby třikrát denně a používat nit. Mohla oškrábat mou kůži jako bych byla brambora.“
Zasmála jsem se. Přála bych si, abych měla matku. I kdyby oškrabávala mou kůži jako bramboru.
„Co dělala před pádem?“
„Byla sekretářka v zubařské firmě. Táta byl zubař.“
Vzala jsem si jablko z tácu s ovocem a sýrem, který měla před sebou „Je tvůj otec pořád s ní?“
Zavrtěla hlavou a znovu se pořádně kousla. Chvíli žvýkala a pak promluvila s pusou plnou malých kousků jablka. „Zůstal se svou rodinou.“
Kousek jsem si ukousla a nechala to být.
Anna vešla a vypadala legračně. Její oči se zdály černé, jako kdyby její zorničky snědly všechnu barvu.
„Ahoj.“
„Jsi v pohodě?“
Zavrtěla hlavou, „Ne. Cítím se hnusně, šla jsem na testy a oni mě uspali. Před minutou jsem zvracela. Je to jako by se se mnou místnost otáčela.“
Tohle všechno změnilo.
Sedla si na postel a vypadala mimo. Viděla jsem ji houpat se při každém pohybu.
Lehla si a stočila se do klubíčka „Jen se potřebuju vyspat.“
Chytla jsem ji za paži a stiskla. „Musíme odejít, hned. Nemůžeš spát.“
Otevřela jedno oko. „Co?“
Kývla jsem a vytáhla papír a platovou kartu, „Louise sem v noci přišla. Musíme odejít. Teď. Popelářské auto přijede dneska. Přítel mého otce řekl Louise, že popeláři přijedou dneska.“
Zamračila se a přitulila se k posteli. „Neeee. Zůstaňme aspoň ještě jeden den.“
Zamávala jsem plastovou ID kartou. „To není vše, co Louise řekla.“
Anna zasténala a stočila se. „Záleží na tom? Nechci odejít. Ještě ne.“
Sarah se zamračila a vyhodila své jablko do koše, který se vynášel každý den. Klekla si na kolena a dívala se Anně do oči. „Zabíjejí maminky poté, co porodí třetí dítě. Vezmou jejich děti, když jim jsou dva a dají je ženám ve městě. Po třech dětech tě zabijí. Domy jsou lež. Není žádný život ve městě potom.“
Anna si olízla rty a zaklonila hlavu ke mně. Přikývla jsem. Cítila jsem se hrozně. Nevěděla jsem, že Sarah byla vzhůru, když Louise mluvila. Znělo o tolik hůř z úst dítěte.
Anna se zvedla. „Ok, udělejme to.“ Napila se z lahve vody vedle sebe. „Budu v pořádku. Jen mě nechte probudit se.“
Napila jsem se obrovského pití také a podala ho Saře.
Podívala se na jablka a sýr na tácu. „Bude mi tohle místo chybět.“
Všechny jsme se zasmály.
„Louise nakreslila mapu na tenhle papír. Řekla, že až se vrátíš z testů, měli bychom okamžitě odejít a schovat se v autě.“
Anna kývla a promnula si oči. „OK.“
Cítila jsem se hnusně. „Ještě jedna věc.“
Podívala se na mě. Viděla jsem ji bojovat s únavou.
„Do auta dávají ženy. Poté.“
Zašklebila se.
Vstala jsem a přešla ke dveřím. „Po jedné půjdeme ven na zahradu. Ať to není nápadné.“
Opustila jsem pokoj.
Malý kousek mě zůstal v bílé místnosti. Chtěla jsem se vrátit hned, jak se mé nohy dotkly podlahy na chodbě. Každý pohyb se zdál zřetelný a pomalý. Ruce se mi houpaly po stranách. Zastrčila jsem papír a kartu do kapsy a vešla do zářivého obývacího pokoje a kuchyně. Dívky jsou všude, mluví a smějí se. Jedí jako pokaždé. Odkapává jim pot z obočí poté, co opustí tělocvičnu, kde běháme a chodíme na páse, který se hýbe. Naklánějí se nad mramorové pulty a dávají si velké sklenice vody s citronovými plátky. Bude mi chybět studená voda s citronem.
Nedívala jsem se na ně. Viděla jsem je, ale nedívala jsem se. Otevřela jsem skleněné dveře a vzdychla, když se mé nohy dotkly kůry a hlíny na zemi. Vonělo to jako les, když jste zavřeli oči a nechali se naplnit vůní lesa a stromů. Vklouzla jsem na vzdálenější stranu zahrady a ucítila květiny. Každý, kdo mě uviděl odcházet na zahradu, se otočil zpět, když viděli, že já jsem já. Přičichávala jsem ke květinám a dotýkala se stromů. Strávila jsem značnou dobu v této zahradě. Stála jsem u dveří na vzdálené straně zahrady, které vedly na druhou stranu ložnic.
Další přišla Anna. Chodila nemotorně.
Setkala se s mým pohledem a odešla si sednout na lavičku. Viděla jsem drogy v jejím systému. Vše, co dělala, bylo nemotorné.
Sarah přišla poslední. Vešla do kuchyně a vzala si nějaký sýr z pultu, který kuchař krájel. Kuchař se usmál a projel si rukou vlasy. Všichni adoptovali Sáru. Byla jediným dítětem na naší straně.
Usmála se a snědla bílý sýr. Chvíli se courala kolem a pak vklouzla znovu na chodbu. Vešla do zahrady a ukázala mi její kousek sýra. Usmála jsem se na ní. Ucítila jsem na sobě pohled.
Louise vešla do obýváku. Uviděla mě a usmála se. Usmála jsem se zpět. Nedala mi signál nebo něco. Otočila se zády k oknu a vešla do kuchyně. Vytáhla něco ze skříňky. Neviděla jsem co, ale dívky uvnitř kuchyně šli k ní. Vypadali vzrušeně.
Šla jsem ke dveřím a otevřela je.
„Teď.“
Rychle jsem přešla od kovových dveří na konec chodby. Anna a Sarah byly hned za mnou. Jako kdybychom o tom mluvily. Žádné mluvení. Následovaly vůdce.
Projela jsem kartou a dveře se otevřely.
Šly jsme rychle. Podívala jsem se na papír a uviděla, že musíme jít pátými dveřmi napravo. Počítala jsem je tiše, když jsme šli. U pátých dveří napravo jsem projela kartou. Dveře se otevřely. Jakmile jsme byly vevnitř, rozhlédla jsem se.
Jsme v místnosti s oblečením. Uniforma jim říkala Louise. Natáhla jsem si světle modrou uniformu přes své šaty. Anna a Sarah se nikdy nemohly vydávat za sestru, ale já ano.
Z této malé místnosti s chodbou vedoucí z ní jsme odešly dveřmi naproti těm, kterými jsme přišly. Cítila jsem se špatně, když jsme tudy procházely. Nikoho jsem neviděla ani neslyšela.
Světla se zdála nějak zářivější, jako kdyby na mě měly oslepit.
Slyšela jsem mluvit muže. „Říkám ti, že jsou to dvojčata. Není žádná možnost, jak se mohla dostat tak daleko.“
„Nemožné.“ Ženský hlav k němu mluvil.
Mapa říkala další dveře doprava. Cítila jsem, že se mi třásly ruce, když jsme projížděla kartou. Muž se ženou jsou o místnost vedle. Dveře se otevřely do další chodby. Tohle místo je bludiště. Nikdy se nikdy nemůže dostat ven. Ne bez pomoci.
Šly jsme rovně a otevřela jsem osmé dveře nalevo. Slyšela jsem kroky na podlaze a lidi šourat se kolem, ale nikoho jsem neviděla. Zajímalo mě, jestli je přestávka nebo tak něco.
Můj obličej je pokryt potem a srdce mi buší. Bolí mě hruď.
Dveře se otevřely do malé místnosti s černými odpadkovými pytli a kovovými pulty. Jsou tam postele na kolečkách a obrovské hranaté dveře. Jsou to největší dveře, jaké jsem kdy viděla. Bolel mě nos jako kdyby byl vzduch ostrý.
Podívala jsem se na mapu a cítila se vyděšenější než už jsem byla. Podívala jsem se na slova. Vířily, jak jsem na ně tak tvrdě civěla.
„Jděte do pytlů.“
Sarah se na mě podívala. Ukázala jsem na černé pytle. „Rychle. Vlezte do pytlů.“
Stáhla jsem plastikový pytel z police a otevřela ho. Strany se k sobě přilepily, tak jsem tím zatřásla, jak jsem to uviděla u babičky. Vzduch oddělil strany. Sarah a Anna udělaly to samé.
Srolovala jsem strany a vlezla do pytle. Každý zvuk, který jsme udělaly, se odrážel od kovových stěn. Sarah si přetáhla pytel přes hlavu. Zavázala jsem konce na mašli nad její hlavou. Podívala jsem se znovu na zprávu a těžce polkla. Otevřela jsem obrovské dveře ve stěně. Udělalo to odsávací zvuk, když vytáhla stříbrné páky. Světlo a teplo poledního slunce do mě okamžitě uhodilo. Cítila jsem se jako pod mikroskopem. Přírodní vzduch a vůně dne je ohromná.
„Musíme skočit.“
Sarah skočila na plošinu před popelnici. Velká zelená popelnice byla na konci plošiny.
Bylo mi špatně, když jsem se na to koukala. Sarah se na mě podívala přes díru na vrcholu pytle. Její modré oči byly skelné.
„Prostě skoč, Sarah. Snaž se nemyslet a nečichat k ničemu. Jen tam zůstaň a přemýšlej o tom, že je to cesta ven, dobře?“
Kývla a zavřela oči. Nechala se převrátit na konec kovové plošiny. Viděla jsem její oči, když padala do hromady. Malé ruce se zvedly z pytle s palci nahoru. Anna doskákala ve svém pytli na konec plošiny.
„Tohle je šílené.“ Zašeptala drsně.
Kývla jsem. Neměla jsem co dodat. Je to šílené. Chystáme se být v popelnici s hromadou mrtvých dívek, dokud nepřijedou popeláři. Chtěla jsem křičet při tom pomyšlení.
Naklonila jsem se. „Saro, odkul se doprava, ať na tobě nepřistaneme.“
Popelnice je obrovská a nerozeznám její pytel od ostatních. Ne, dokud jsem ji neviděla koulet se přes těla ke straně.
Anna skočila do jámy nohama napřed. Odkulila se vedle Sary.
Zavřela jsem masivní dveře. Viděla jsem divné trysky s hadicí ve zmenšujícím se otvoru mezi dveřmi a zárubní. Je to podobné, jako měl můj děda na mytí auta.
Rozhlédla jsem se po obrovském parkovišti. Jsme za budovou. Popelnice, do které se chystám skočit, je jednou z pěti. Popelnice pode mnou je z půlky plná. Přemýšlela jsem, jestli i ostatní jsou plné. V mé popelnici musí být třicet mrtvých dívek.
Seskočila jsem z římsy než jsem mohla zpracovat věci a vyděsit se víc, než už jsem byla.
Moje nohy dopadly do měkkých a ztuhlých těl. Složila jsem nohy. Vkroutila jsem se do pytle a než jsem ho zavázala, rozhlídla jsem se kolem nás. Žádné trhliny v pytlích, žádné šaty nebyly vidět.
Všechno je jako moře černých pytlů. Zatáhla jsem se konce a zavázala je.
„Em. Myslím, že mi bude špatně.“ Anna se začala dávit.
„Ne, prostě zavři oči.“ Poslouchala jsem ji, jestli nebude zvracet. Pak, jako bych se instinktivně vzpomněla, co dělal můj otec, když jsem měla panický záchvat.
Olízla jsem si rty a jemně zašeptala. „Chci, aby sis něco zkusila představit. Šla jsem na to místo. Potkala jsem tam Willa. To je tam, kam po tomhle půjdeme. Je to jako útočiště v lese. Když jsem to uviděla, byla jsem ohromena. Les plný lidí. Normální lidé, kteří žijí spolu a chrání se navzájem. Mají stanové městečko, ale mezi stromy. Stromy jsou obrovské. Jako obři. Všichni byli milí a dali mi jídlo a lékařskou pomoc a stan na spaní s teplými dekami a měkkou postelí. Šla jsem s jednou ženou dolů po cestě. Šli jsme pár minut skrz stromy a pak se náhle rozestoupily a bylo tam velké jezero na koupání. Je kompletně obezděné a s kamenným břehem a nikdo kromě obyvatel stanového města se tam nekoupe. Je to chráněné. Plavou v chladné vodě a hrají hry. Hrají si ve vodě.“
Anna už nepromluvila. Doufala jsem, že si představuje vysoké stromy. Doufala jsem, že nevnímá zápach mrtvých. Cítila jsem to, když jsem se snažila dostat do pytle, kde teď jsem. Jako prsty z kouře se snažili prodrápat do mého pytle a převzít všechen vzduch v malém prostoru.
Čekali jsme uvnitř černých plastových pytlů ve tmě a s pražícím sluncem.
***
Myslím, že jsem usnula, když jsem uslyšela zvuk dodávky. Je to dodávka. Vydalo to skřípavý zvuk. Ostrý skřípot kovu naplnil parkoviště, na kterém jsme byly.
„Emmo.“ Zašeptala Sarah. Slyšela jsem paniku v jejím šepotu přes smyčku jejího pohybujícího se pytle. Podívala jsem se přes malou díru, kterou jsem dýchala, abych viděla Sařiny modré oči sledovat můj pytel skrz díru v jejím.
Trochu jsem pootevřela otvor a usmála se. „Buď v klidu. To je náš odvoz.“
Její oči byly plné obav. Kývla. Viděla jsem hrůzu v jejích očích, když se ozval znovu, tentokrát blíž.
Ten zvuk jsem si představovala, že by mohl být v továrnách, před pádem.
Můj děda pracoval v továrně na toaletní papír, když jsem byla opravdu malá. Vzal mě na prohlídku, když mi bylo šest. Viděla jsem jen malou část továrny, ale zvuk se mi vpálil do paměti.
Cítila jsem, že kovová popelnice začala vibrovat. Věděla jsem, že dodávka je blízko. Můj dech je rychlý a krátký a cítím se divně. Nebyla jsem schopna dělat delší nádechy, než ty krátké. Které jsem dělala.
Vibrovala jsem spolu s kovovou popelnicí.
Hlasitá rána se ozvala z přední části popelnice. Strhlo mě to zpět. Cítila jsem, že se mi nohy protrhávají pytlem. Snažila jsem se ho stáhnout dolů, aby to nevypadlo, že je sestra v pytli. Zapomněla jsem si sundat uniformu.
Vibrace už jsou tak intenzivní, že cítím, že se propadám mezi těla.
„Emmo.“
Slyšela jsem křičet Sáru.
„Zůstaň v klidu.“ Snažila jsem se nekřičet, ale musela jsem překřičet stroj, který nás zvedal do vzduchu. Mám pocit, že se popelnice naklání dopředu. Slyšela křik. Věděla jsem, že alespoň jeden uniká z mého hrdla.
Pytel se převaloval, až přepadl dopředu do propasti. Můj žaludek se potácel dopředu, když jsem chvíli padala volným pádem.
Dopadla jsem na kov a těla. Některá byla ztuhlá, jiná měkká. Ztratila jsem se v nich. Nevěděla jsem, kudy je nahoru nebo dolů. Necítila jsem gravitaci. Znovu jsem ucítila vibraci a skřípění kovu bylo všude.
Mezi zvuky kovu a kol jsem uslyšela vzlyky. Nemyslela jsem si, že jsou moje.
Ještě se ozvala poslední rány a pohyb dopředu. Pootevřela jsem díru ve svém pytli. Neviděla jsem světlo. Jsem pod těly.
Cítila jsem, jako když lapám po vzduchu. Nemyslím si, že tu není žádný vzduch. Myslím, že je to panický záchvat. Dlaně mám pokryté potem. Potřebuju Lea. Potřebuju ho pohladit po srsti. Představovala jsem si, že se ho dotýkám. Vytáhla jsem ruku z pytle a nahmatávala prsty. Má ruka se zasekla. Vzlyky se staly silnější.
„Emmo.“
„Nevidím tě, ještě vteřinku. Budeme ven z bran za chvíli. Jen nevyšiluj, ano?“
Anna promluvila jemně. „Sáro, potřebujeme, abys zůstala klidná než se dostaneme dost daleko odsud. Prostě zkus dýchat pusou. Vidíš, ta díru hned tamhle.“
Přála bych si, abych měla díru, která někam vede.
Vzpomněla jsem si, co mi otec říkal o lavinách. Odplivla jsem si do vzduchu a přistálo mi to na čele. Setřela jsem to volnou paží. Jsem na zádech a mám plivanec na čele.
Začala jsem se třást a protahovala jsem se pytlem nade mou. Roztrhala jsem pytel a vytáhla tělo mou druhou rukou. Hrudník se mi stáhl. Bylo těžší najít vzduch.
Natáhla jsem ruku nahoru, dokud jsem neucítila vzduch pohybujícího se náklaďáku.
Cítila jsem, že panikařím. Chtěla jsem se vydrápat a osvobodit.
Stáhla jsem ruku a podívala se do světla škvírou mezi pytli nad sebou. Viděla jsem i jiné věci v trhlinách, které jsem udělala do pytlů, ale snažila jsem se na nic nedívat kromě světla.
Cítila jsem, že vůz poskočil dopředu a zastavil.
Slyšela jsem mluvit muže. Slyšela jsem je smát se.
Ležela jsem v moři mrtvol a oni se smějí.
Dodávka se pohnula a cítila jsem, že těla nade mnou se zase pohybují. Počítala jsem do deseti a čekala jsem ještě pár vteřin.
Jedna Mississippi
Dvě Mississi… Kurva.
„Dostaňte je ze mě. Dostaňte je ze mě.“
Cítila jsom šoupání a pohyb.
„Je to v pořádku, Emmo. Je to v pořádku, vidím tě.“ Náhle byl můj obličej odkrytý a já uviděla Anninu usmívající se tvář. Je asi tři těla nade mou.
Natáhla jsem paže a začala se drápat z pytlů.
Anna se zašklebila. „Ne, přestaň. Otevíráš pytle. Dej mi chvíli, abych je odsunula.“
Třásla jsem se, nemohla jsem čekat. Chtěla jsem pryč. Chtěla jsem pryč hned.
Jejich váha mě ničila. Nevšimla jsem si toho, ale když byly pryč, cítila jsem úlevu.
Vršek mého těla byl volný první. Posadila jsem se a použila dvě ženy vedle sebe, abych vytáhla nohy. Kopala jsem a škrábala, až jsem byla pryč ze spárů černých pytlů. Viděla jsem světlo jasného slunného dne a hnědé pohraničí. Nikdy jsem nebyla tak vděčná, že vidím starou slámu a mrtvé rostliny. Zeleň lesa vykukovala nalevo a mé srdce poskočilo. Jeli jsme velmi rychle. Musíme se dostat z dodávky předtím, než budou vysypávat těla. Spadnout do jedné obrovské díry, kterou jsem viděla. Byl to kaňon. Těla se shazovala podél zdí kaňonu.
Anna těžce dýchala a potila se. Sarah plakala.
Ukázala jsem na konec dodávky. „Musíme vyskočit.“
Sarah zavrtěla hlavou. Chytila jsem ji za obličej a soustředila ji na mě. „Musíš mi věřit. Potřebuješ to. Mysli na jezero na plavání. Budeme tam za tři dny.“
Vzlykala se zavřenýma očima. Její malá tvář se třásla. Cítila se jako první den, kdy mě potkala ve tmě. Vyděšená a malá vůči obřímu světu, který nás chce zničit. Zdálo se, že se nic nezměnilo.
Vyškrábala jsem se přes pytle s mrtvolami. Nepřemýšlela jsem o tom, na co sahám nebo co dělám. Vyšplhala jsem na konec špinavé dodávky. Snažila jsem si nepředstavovat nemoci, které ulpěli na kovovém konci.
„Nesahej si na obličej nebo na cokoliv, dokud se neumejeme.“
Sarah vzlykla. Anna kývla a podívala se na Saru.
Posadila jsem se na okraj a cítila vítr kolem sebe. Pokud zavřu oči, jsem zpět v dodávce a můj otec řídí. Jsme na štěrkové cestě uprostřed ničeho a nechal mě sedět vzadu.
Chytila jsem se kraje a ohlédla se „Vylezte ke mně.“
Poslechly a pohybovaly se rychle.
Seděly jsme na kraji všichni. Držely se kovu a čekaly.
„Až ucítíte další ostrou zatáčky, skočíme. Skrčte ruce a nohy a zkuste se odkulit do příkopu. Dodávka před zatáčkou zpomalí.“
Dodávka se pohybovala rychle. Ne dost rychle, abychom zemřely, ale dost na to, abychom se zranily.
Ucítila jsem brzdu a hodilo to s námi dopředu, když dodávka zatáčela, a já zakřičela. „Teď.“ Mé prsty se chtěly držet, ale pustila jsem se. Kutálela jsem se od dodávky.
Slyšela jsem křik v pozadí bolesti a zvonění. Mé tělo se odrazilo od štěrku. Prach je všude. Ostrá bolest mě pohltila. Cítila jsem, že se mé tělo zastavuje, ale hlava se cítila, jako kdyby se stále točila. Horká tekutina mi stékala přes oči. Když mi to zakrylo výhled, svět se na chvilku zbarvil rudě.
Skrz krev jsem viděla mlhu prachu. Sarah se zvedala a táhla Annu za ruku. Anna zavrtěla hlavou, aby si srovnala výhled. Odhopkaly dolů do příkopu. Křičely na mě. Můj výhled byl na chvíli zastíněný. Viděla jsem jejich tváře křičet. Podívala jsem se za sebe a další koule prachu se valila naším směrem. Další dodávka.
Postavila jsem se a utíkala do příkopu. Zapadla jsem do trávy a přetáhla ji přes sebe. Dodávka zahnula za roh a rozhazovala kamínky všude.
Stěží jsem slyšela přes zvonění v uších.
Otočila jsem se na břicho a zvracela. Krev se mi mísila se zvratky. Nechystala jsem se tady umřít. Donutila jsem své třesoucí se a cukající tělo se vyškrábat z příkopu. Vytáhla jsem se na břeh a přelezla přes nějaké spadané stromy.
„Emmo, tudy.“ Anna na mě mávala. Slyšela jsem ji, ale zvuk byl, jako kdyby křičela v plechovce.
Otočila jsem se a narazila na místo, kde seděli za nějakými stromy a keři.
Sarah měla ránu na tváři, která vypadala jako silniční vyrážka. Není to hluboké.
„Můžeš hýbat vším?“
Přikývla.
Anna neměla žádnou ránu, kterou bych viděla, ale ulevovala své pravé ruce. Legračně visela.
Vypadala vyděšeně. „Myslím, že je zlomená.“
„OK, musíme jít. Zafixují ti to v táboře.“
Bude trvat dny, než dorazíme do tábora.
„Můžeš chodit?“
Kývla. „Musím jít, Emmo. Není to, jako kdybych mohla nebo ne. Musíme ovázat tvou hlavu. Hrozivě krvácí.“
Kývla jsem a sledovala ji trhat svou uniformu. Obvázala špinavý obvaz kolem mé hlavy. Píchalo to.
„OK. Myslím, že to bude držet.“

Nabídla jsem Sáře ruku. Chytla se a daly jsme se na dlouhou štreku zpět k budově, kterou jsme právě opustily. Musela jsem dostat své věci a najít cestu do tábora.

9 komentářů:

  1. Díky za překlad =)

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělé, doufám že se jim opravdu podaří utéci a pomoci i ostatním dívkám!! Díky moc, skvěle přeložené;-) :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Ale já jsem to VĚDĚLA. Prostě věděla, že určitě je nenechávají žít! To bylo jasné už ze začátku... Jsem ráda, že zmizeli a popravdě, kdybych měla být mezi hromadou mrtvol.... No, ty holky jsou úžasný, že to zvládli... Děkuju moc za překlad... :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Páni to jsem vůbec nečekala. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat