úterý 23. července 2013

1. kapitola

Nebylo před mým vznikem věcí v čase,

jen věci věčné, já tak věčná právě:
naděje zanech, kdo mnou ubírá se!
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv III.


„Pierce se stále drží ty nejhorší noční můry.“
Tohle říkala moje máma všem těm doktorům se kterými jsme se setkali po mé nehodě.
„Mluví ze spaní – promiň, miláčku, ale je to tak – o chlapci, který ji pronásleduje. Někdy se dokonce vzbudí pláčem. To není normální. Nikdy jsem neměla tak živé sny.“
To proto, že nejhorší věc, jaká se ti kdy stala, mami, chtěla jsem jí říct, byl tvůj rozvod s tátou.
Nikdy jsi neumřela, neoživovali tě, aby tě poté sledoval kluk z říše mrtvých.

Jenže tohle jsem své mámě říct nemohla. Nikdy se nikomu nic dobrého nestalo, jakmile se dozvěděl o mých problémech, které se více méně týkali rozvodu mých rodičů, i když tohle moje máma nevěděla.
„Často, zatímco spíme, je naše mysl zaneprázdněna řešením problémů, kterými se cítíme stresováni, během doby, kdy jsme vzhůru, i když by se mohlo zdát, že ty sny nemají absolutně nic společného s tím, co nás trápí,“ vysvětlovali doktoři, jeden po druhém.
„V případě Pierce to samozřejmě znamená, že nikým ve skutečnosti sledována není.“ To ukazovalo, kolik toho ti doktoři vědí. „V jejím podvědomí se tak projevuje příčina její úzkosti… jako například, když se nám zdá, že přijdeme pozdě na hodinu. Je to zdravé a znamená to, že Piercino podvědomí pracuje normálně.“
Víte, co bych chtěla? Aby se mi zdálo, že přijdu pozdě na hodinu.
Místo toho se mi zdává o tom, jak se někdo snaží zabít mě a nebo někoho, na kom mi záleží. To proto, že se mě a nebo ty, na kterých mi záleží snaží zabít i v reálném životě… tak často, že samozřejmě občas ani já nedokážu říct, zda se to děje doopravdy a nebo se mi to jen zdá.
Stejně tak jako teď, například. Na sen je to docela realistické.
Byla jsem přivázaná k dřevěnému zábradlí staromódní plachetnice. Silný vítr trhal mými tmavými vlasy, díky čemuž se mi volné prameny vlhce lepili na tvář a ke krku. Tahal mě za dlouhou bílou sukni hedvábných, plesových šatů a motal mi ji kolem nohou, čímž mi ztěžoval udržet se pevně na nohou na deštivém a slanou vodní tříští promočeném povrchu paluby.
Nebe nade mnou bylo černé jako noc… kromě chvil, kdy skrze tlusté, tmavé mraky proletěl blesk a odhalil mi tak děsivé vlny oceánu s bílými čepicemi, které narážely na trup lodi pode mnou a pěnily v prudké bouři.
Držela jsem se zábradlí a srdce mi prudce tlouklo, ne však strachem o mou vlastní bezpečnost.
Věděla jsem, že se můžu otočit a sejít dolů, kde je sucho a bezpečno. Jenže jsem nechtěla. Protože pokaždé, když blesk rozsvítil oblohu, viděla jsem ho ve vodě, kde se držel kusu naplaveného dřeva. S každým dalším nárazem rozbouřených vln byl tažen dál a dál do moře, pryč od lodi.
Pryč ode mě.
„Johne,“ křičela jsem. Hlas jsem měla ochraptělý emocemi a nadměrným použitím. Zdálo se jako bych jeho jméno křičela celé hodiny, ale nepřicházel nikdo, kdo by ho zachránil. Byli jsme tu jen my, bouře a pěnící se moře.
„Plav,“ prosila jsem ho. „Plav sem ke mně.“
Na okamžik se zdálo, že se tak chystá učinit. Byl dostatečně blízko u boku lodi, abych viděla odhodlání v těch jeho šedých očí smíšené se strachem, který jsme se ani jeden snažili nedat najevo tomu druhému. Z černé vody zvedal silné, svalnaté paže a snažil se zachytit boku lodi. Za každé tempo, které udělal vpřed ho zlostné vlny odtlačily o dvě tempa dál.
Zoufale jsem se rozhlížela kolem sebe a pátrala po laně, které bych mu mohla hodit, ale nikde tam nic nebylo. A tak jsem se místo toho naklonila nejdál, co to šlo a natáhla k němu ruku, zatímco druhou jsem se přidržovala zábradlí.
„Vytáhnu tě nahoru,“ ujišťovala jsem ho. „Jen se chyť mé ruky.“
Zavrtěl hlavou, vlasy měl zplihlé od deště a mořské vody.
„Nechci tě strhnout s sebou,“ Hlas měl hluboký a drsný jako oceán. „Raději zemřu než abych tě nechal zemřít.“
Raději zemřu než abych tě nechal zemřít.
To nedávalo smysl. John Hayden byl Smrt. Nemohl zemřít. A všechny jeho předchozí kroky naznačovali, že ze všeho nejvíc mě chce vzít s sebou do Podsvětí, kterému vládne. Proč bych jinak tolik času trávila tím, že od něj utíkám?
Persefona, dívka ze starořeckých mýtů, kterými si Řekové vysvětlovali roční období, od Háda, řeckého Boha Podsvětí, neutíkala dostatečně rychle, takže jí byl ve svém voze schopen dostihnout, když se jednoho dne poflakovala s vílami na poli a vzít ji s sebou do Podzemí, aby se tam stala královnou.
Persefona měla štěstí. Její matkou byla Demeter, Bohyně sklizně. Demeter začala stávkovat a nedovolila ničemu na celém světě, aby vyrostlo, dokud nebude její dcera propuštěna. Co je to za zábavu,být Bohem nebo Bohyní, když jsou všichni lidé příliš hladoví na to, aby vás uctívali? Hádes musel nechat Persefonu jít a po té nejdelší představitelné zimě přišlo konečně jaro a celá země rozkvetla.
Ve skutečnosti vůbec žádné jaro nenastane, když pustí dívku z Podsvětí. Přijde proto, že se země pohybuje a nastává astronomická rovnodennost.
Já jsem to ale pochopila. Lidé vždycky zoufale touží po příbězích, proč se zlé věci dějí hodným lidem a po mýtech se šťastným koncem, které jim dávají naději. Nechtějí vědět, že když zemřeme, to, co je čeká potom nemusí být jen harfy a svatozář. Nikdo nechce poslouchat od někoho jako jsem já, kdo vstal z mrtvých a říká,“Hele, víte co? Všechny ty věci, co nám tady vyprávějí, jsou naprosté blbosti.“ Je příjemnější věřit vypravěčům, věřit, že se pohádky mohou opravdu proměnit ve skutečnost.
I přesto, když v mém snu řekl John, že by raději zemřel než aby mě nechal zemřít a i když jsem věděla, že tohle se nemůže stát, něco jsem si uvědomila: že chci v pohádky věřit taky. Mé podvědomí – přesně tak, jak se všichni doktoři pokoušeli uklidnit mou matku – vyřešilo problém, který mě už dlouho trápil. To, co jsem doopravdy chtěla, bylo utíkat k Johnovi a ne od něj.
Teď teprve jsem si to konečně uvědomila, ve chvíli, kdy se topil.
Není divu, že se mé srdce zmítalo, jako by to byl můj život, na který jsem se dívala jak mi mizí před očima.
„Chyť se mé ruky,“ prosila jsem ho.
Vypadala jsem jako posedlá. Byla jsem posedlá strachem, když jsem viděla jak mi ho moře polyká před očima. V ten moment, kdy jsem ho ztrácela mi došlo, a konečně jsem to i sama sobě přiznala, jak moc ho miluji. Možná, že tohle byl můj karmický trest za to, že mi trvalo tak dlouho si to připustit.
Jako by v odpověď na mé modlitby ho najednou vyzvedla vlna a najednou, jako zázrakem, byl tak blízko, že jsme se dotkli prsty.
Pohled jeho očí se změnil v cosi jako naději. Naklonila jsem se ještě dál, abych ho mohla uchopit za zápěstí a cítila jak se jeho ruka obemkla kolem té mojí. Usmála jsem se, ohromena láskou a radostí, stěží se odvažovala věřit tomu, že už je v bezpečí a že můj vlastní příběh by po tom všem mohl mít šťastný konec.
A pak jakoby odnikud přišla další mocná vlna…
… a já viděla, jak naděje v jeho očích umírá.
„Nepouštěj se!“křičela jsem a srdcem jsem věděla, že to je přesně to, co se chystá udělat. I přesto co jsem říkala, cítila jsem, jak se prsty pouští mého zápěstí.
Pustil mě schválně, nechtěl mě stáhnout do chladných vln s sebou…
O vteřinu později byl ode mě odhozen vlnou tak velkou, že si s ním házela jako s hračkou. Volala jsem jeho jméno, zavěšená o dřevěné zábradlí, tvář mi smáčely slzy smíchané s prudkým deštěm a uvnitř mě byla trhlina tak obrovská jako celé moře. Pouze ve chvíli, kdy oblohu rozzářil blesk, znovu jsem ho spatřila, malou, stínovou postavu na vrcholu vlny, dvanáct metrů daleko. Zvedl ruku jako by se loučil. Pak se nad ním zavřela voda.
Byla jsem sama v bouři a on byl navždy pryč.

7 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad této knihy a už se těším na další kapitoly. Lvice

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Super že prekladáte túto knihu.Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  6. Mockrát děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. zrovna jsem narazila ty prekladas tuto knihu :))) to je uzasne !! :-)) mockrat dekuji :)

    OdpovědětVymazat