úterý 4. června 2013

Úryvkové úterý (19)


Meme pořádané mnou. Bližší informace k němu naleznete zde.

Kniha: Zrádce
Série a číslo dílu: Andělé noci 2
Autor: Lili St. Crow
V překladu vydáno: 2012/12
Nakladatelství: BB/art




Vykroutila jsem se, zaryla tenisky do rozervaný žíněnky a prud­ce jsem vykopla. Zasáhla jsem ho do kolena a uslyšela zapraskání kostí a pak temný zavrčení. Praštila jsem sebou na zem a odřela si loket o žíněnku, protože jsem měla na sobě jen tílko a džíny.
Nejsem blbá. Když uslyším ten charakteristickej zvuk, při kte­rým se vlkodlaci měněj v chlupatý bestie, který se skoro vůbec nedaj zabít, tak je to jediná rozumná věc, co se dá dělat.
Až na to, že Irving nebyl vlkodlak. Byl to džampír a ke skoku byl už dávno připravenej. Tak odkud šel ten zvuk?
Převalila jsem se právě včas, abych viděla, jak Irving visí ve vzduchu nade mnou s rozzářeným bledým obličejem a zlatavejma odleskama, který mu klouzaly po kaštanovejch kudmách, když měnil podobu. Svět se zpomalil, veškerej pohyb váznul jak v hustým sirupu právě tak dlouho, než jsem se stačila vyhrabat na nohy. Tíha zemský přitažlivosti zápasila s každým svalem mýho těla. V hlavě mi zaznělo prasknutí, jako když něčí šikovný prsty vystřelej gumičku. Čas se zas vrátil do normálních kolejí a on dopadnul na žíněnku dobrej metr od místa, kde jsem zrovna byla, ale přesně tam, kde jsem ležela předtím. Když náraz jeho kolena nemírnil můj obličej, parádně se do něj praštil a krátce a ostře vykřiknul. Škrábance od mejch prstů na tváři mu planuly rozezle­nou červení a vlasy se mu ježily.
Teď nebyl jenom mladej kluk, kterej potřebuje před ostatníma zachovat tvář. Myslel to vážně. A zbejvalo nám ještě dvacet vteřin.
Fajn.
V rychlosti jsem se postavila na nohy a uskočila dva kroky do­zadu. Houf přihlížejících se prudce rozprchnul - dělali nám místo. Irving se odrazil, jako by byl plnej hélia, vlasy mu lítaly jak v rekla­mě na šampon, a vrhnul se prostorem mezi náma tou zvláštní omračující rychlostí, na kterou jsem si ještě ani zdaleka nezvykla.
Rychlostí, kterou já vyvinout neumím - zatím.
Takže mě ovládnul instinkt. Nebyl to tak docela špatnej instinkt - vzchopit se a praštit toho kluka přímo do ksichtu. Ale táta by na mě ječel, že jsem pitomá, protože Irving byl tak nelidsky rychlej a soustředěná síla, jako třeba v karate, není pro mě zrovna to pravý ořechový. Jsem na to moc hubená a šlachovitá. Nemám ani při­měřeně velký prsa. Vypadaj prostě jako - no, to je jedno, jak vypadaj. Aspoň se spořádaně vejdou do sportovní podprsenky.
Bejt holka není úplně na prd, ale někdy to k tomu nemá daleko.
Měla jsem Irvinga chytit za ruku, zkroutit mu ji a šmejknout s ním kolem sebe, využít jeho pohybový energie k tomu, aby nara­zil přímo na kamennou zeď na druhý straně místnosti. Místo toho jsem mu dala ránu. Když mu moje pěst dopadla na nos, ozvalo se křupnutí a on do mě vrazit jak nákladní vlak. Řítili jsme se oba na zeď a mně hlavou jako záblesk elektřiny ve vlákně žárovky projelo pomyšlení - tohle bude bolet.

Žádné komentáře:

Okomentovat