sobota 8. června 2013

8. kapitola

Ruka sjela přes má ústa. Okamžitě jsem začala myslet na bakterie. Stiskla jsem rty.
„Nehýbej se, princezno. Jdou si pro tebe. Ti hajzlové tě prodali chovatelům. Nebo to byla ta stará děvka. Měla bys vědět lépe, že nemáš obchodovat s prvním člověkem, co na tebe promluví. Vy lesní lidé jste hloupí.“ Její zářivě bílý úsměv se blýskal ve tmě. „Nedívej se tak vyděšeně, mám cestu ven.“
Přikývla jsem. Odtáhla svou ruku z mého obličeje a natáhla ji přede mě. Vklouzla jsem rukou do své sportovní podprsenky a vytáhla masivní rubínový prsten. Vzala jsem ho mrtvé ženě v hromadě sutin. Je nádherný. Blýská se i v tlumeném měsíčním světle, které prochází skrz zatažené závěsy.
Otočila se ke mně zády a šla ke skříni.

Otevřela dveře. Následovala jsem ji. Držela jsem svůj váček blízko u hrudi. Vytáhla tyč na zavěšení oblečení ve skříni, zeď se vysunula. Zatlačila ji dovnitř a vešla do zdi.
Vstoupila do tmy. Natáhla jsem ruce. Slyšela jsem hlasy přicházet do místnosti. Zavřela jsem stěnu za sebou, zavřela jsem je venku a sebe uvnitř.
Cítila jsem, jak mě náhle chytila její ruka. Chtěla jsem zakřičet, ale neudělala jsem to. Můj pulz vibroval celým mým tělem.
Slova zašeptala do tmy. „Schody.“ Pokládala jsem pomalu nohy na další stupínek.
Slyšela jsem mužské hlasy nade mnou, „Co je sakra tohle?“ Zněly, jako kdyby byly právě nade mnou.
„Byla tady.“
Slyšela jsem hlas staré ženy. Cítila jsem se zrazeně a podvedeně. Kvůli obchodu mě prodala. Prodala mě na farmy. Vím, že lidskost je jen odporným zklamáním, ale stále jsem měla představu, že žena nepošle jinou ženu na farmu.
„Byla tady, prosím. Jen ho nechte jít domů na pár dní.“
Pokračovala jsem dolů po schodech, cítila jsem každý krok v mých palcích. Připadalo mi to jako věčnost, než jsme sešli dolů. Hlasy byly pryč. Místo nich tu byl zvuk kapající cody a vlhký studený vzduch. Takové zvuky, které můžete slyšet jen v podzemí.
Podívala jsem se do tmy. „Tohle býval tvůj domov, že ano?“ Zašeptala jsem.
„Uhodla jsi to, dítě. Můj muž tohle udělal, když jsme stavěli dům. Pracoval pro CIA.“
Cítila jsem její ruku, jak chytla mou a táhla mě, „V přízemí je byt. Musíme si pospíšit.“
Byla jsem ohromena, nikdo nevěděl o jejím podzemním bunkru. Ne tak překvapená jako jsem byla z toho, že mi pomáhá.
„Mohla jsi mě jim prodat.“
Cítila jsem, jak sevřela mé prsty. Její hlas se změnil. „Nemají žádné právo. Žádné právo dělat to, co dělají.“ Cítila jsem její prsty, jak se mi zarývají do ramen. Zatřásla mnou, „Musíš si pospíšit. Nevracej se sem. Všechny dívky odvedou. Lovci jsou oblečení jako obchodníci, ale nejsou obchodníci. Utíkej. Nech své prsty na zdi, dokud neucítíš žebřík. Až vyjde slunce, uvidíš světlo stropem. Vyšplhej tam. Je tam závora. Já se musím vrátit.“
Byla pryč, než jsem jí mohla alespoň poděkovat. Jsem sama ve tmě.
Strach mě ochromoval. Natáhla jsem třesoucí se ruku do tmy. Dotkla jsem se někdo ve tmě chladného tvrdého kamene. Nechala jsem na něm prsty a utíkala jsem nejlépe, jak jsem mohla.
Jsem vyděšená. Nesnáším být vyděšená. Rozhodla jsem se, že potřebuju pravidlo ohledně toho být vyděšená a dělaní věcí, které mě děsí. Utíkala jsem, dokud jsem nedorazila k žebříku. Chytla jsem chladný kov, zírala jsem nahoru, dokud jsem neviděla kruh světla nad sebou. Vrhalo matný paprsek ve tvaru kruhu na podlahu. Ranní slunce vychází. Spala jsem déle, než jsem myslela, že budu. Měla jsem být na půli cestě domů, než slunce vyjde.
Cítím se jako bych vešla do magického světla, jako ve filmech, které jsem sledovala s babičkou. Tma v bunkru je držena v šachu malým kruhem světla. Prach se třpytil uvnitř kruhu.
Natáhla jsem třesoucí se prsty do světla, roztančila jsem prach ve světle.
Vzhlédla jsem na kroužek světla. Šplhala jsem, dokud jsem hlavou nebyla u dřevěného poklopu. Poslouchala jsem ticho. Nic nevydávalo zvuky. Nechtěla jsem otevřít poklop. Chtěla jsem se schovat ve tmě bunkru a nikdy nevylézt.
Slyšela jsem šepot ve větru. Je to zvuk, který bych poznala všude. Není blízko mé pozici, ale bolí mě úplně stejně. Mohla jsem to být já.
Nadechla jsem se a položila ruku na spodek poklopu. Snažila jsem se zklidnit třas, ale nešlo to. Zatlačila jsem na poklop. Světlo zaplavilo malý prostor, i když otvor byl malinký. Mé oči si zvykaly na jasné ranní světlo. Slunce ještě úplně nevyšlo, stejně jako měsíc úplně nezapadl. Svítá.
Viděla jsem zeleň všude kolem poklopu. Obklopovaly mě keře a mech. Nic jsem neviděla, ale křik zaplňoval okolí. Zvířata nevydávají žádný zvuk jako lidé, když převzali prostor křikem.
„Prosím. Prosím. Dost, prosím. Mám peníze. Mám bohatství.“
Její hlas mě děsil. To zoufalství mě děsilo. Nikdy jsem nebyla takhle zoufalá, ale věděla jsem, že to v sobě mám.
„Prosím, pane, prosím. Copak nemáte sestru nebo ženu, kterou byste chtěl držet v bezpečí. Prosím. Nechám vás dělat cokoliv, co chcete, jen mě, prosím, neberte. Neberte mě tam zpět. Zemřu tam. Prosím.“
Chtěla jsem se na zemi houpat tam a zpět. Přála jsem si, aby ji prostě zabili, aby ztichla.
Zamrzla jsem. Neopustila jsem bunkr, ale ani jsem nezavřela poklop. Nehýbala jsem se.
Věděla jsem, že jsem v nebezpečí. Zhluboka jsem se nadechla. Myslela jsem na Lea a Jakea. Myslela jsem na chudinku Annu, která je sama a stará se o Jakea. Na pár vteřin jsem se cítila statečně nebo hloupě. Vytáhla jsem se z bunkru a sklouzla do mechu a křoví. Udělala jsem jen velmi slabý zvuk, ale každý pohyb nebo šustění zní tak hlasitě jako rána z pušky. Plížila jsem se po zemi s rukama a nohama stejně jako to dělá Leo. Pohybovala jsem se pryč od města. Nevěděla jsem, kde jsem, ale byla jsem vyděšená.
Dostala jsem se mezi spoustu stromů a keřů a rozhodla jsem se, že potřebuju zariskovat a postavit se. Potřebuju své vychování. Znovu jsem se zhluboka nadechla a vstávala jsem po straně stromu. Snažila jsem splynout. Hromady lidí se shromáždili na ulici před městem. Viděla jsem pole a betonovou cestu. Jsem na správné straně.
Ženy a dívky jsou nakládány do dodávek. Vzlykají a natahují se ke svým milovaným. Jedna dívka vypadá tak na třináct. Cítila jsem, jak ve mně vře vztek. Jsou tam čtyři strážní od brány a pět dalších mužů procházejících mezi dodávkami. Desátý muž je uvnitř kabiny dodávky.
Má hlava na mě křičí, ať té dívce pomůžu. Je ještě dítě. To je nezastaví. Zpocené muže, kteří se střídají. Zavřela jsem oči. Zavrtěla jsem hlavou, abych přeskupila myšlenky.
Otočila jsem se k nim zády. Utíkám pryč jako zbabělec, kterým jsem. Utíkám, dokud nenajdu zlomené větve. Používám je, abych se navedla zpět ke skrýši zbraní. Dýchalo se mi lehčeji, když jsem měla luk zpět ve svých rukách. Mohla jsem políbit svůj nůž. Zastrčila jsem ho do bot a vyběhla zpět k domu. Běžela jsem rychleji než včera. Utíkala jsem s novým strachem.
Dorazila jsem k domu prostřed noci. Viděla jsem Leovy oči. Sledoval mě. Vyčenichá mě všude. Kontroloval mě, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Když jsem si klekla, abych ho políbila, vzlykla jsem. Už tohle předtím viděl. Věděl, že někdy jsem to ze sebe potřebovala dostat.
„Em?“
Vzhlédla jsem a uviděla Annu, jak na mě míří zbraní.
Usmála jsem se a podávala váček.
Sklonila zbraň, „Jsi v pořádku?“
Přikývla jsem ve tmě, „Ne, ale to není nic nového. Jak je mu?“
Viděla jsem její ponurý výraz ve světle měsíce. Můj žaludek klesl. Chtěla jsem panikařit a vyšilovat.
„Rychle slábne. Chystala jsem se mu tu nohu uříznout, když jsem tě uslyšela.“
Vzdychla jsem a dala se do běhu. Vrazila jsem do dveří farmy, to je něco, co jsem nikdy předtím neudělala.
Vytáhla jsem jehlu z váčku s jednou lahvičkou, když jsem před ním klečela. Tmavé vlasy má slepené na zpoceném obličeji. V měsíčním světle jsem viděla tu vlhkost.
Anna nalila vodku, kterou jsme našli v jedné skříňce, na mé ruce, jehlu a lahvičku. Alkohol stříkal všude kolem mě. Přidržela lahev u mých úst. Pálila na cestě dolů do mého prázdného žaludku. Tu trochu jídla, co jsem snědla, už bylo před dlouhou dobou. Díky bohu. Otřela mu ruku. Skončila jsem s lahvičkou a píchla ho do paže. Vytlačovala jsem to pomalu, jak mi otec ukazoval. Nerozrušilo ho to. Ani nezaregistroval, že pumpuju do jeho paže plnou dávku antibiotik.
Sundala jsem obvazy z jeho rány. Červené linky byly všude. Těžce jsem polkla. Anna přiložila vodku zpět k mým ústům. Znovu jsem se napila. Nalila jsem tea tree olej, který byl vedle vodky, kolem rány a na ostří mého nože. Řízla jsem do oteklé části zranění a vymačkala z ní hnis. Nalila jsem tam tea tree poté, co jsem to polila vodkou. Byla jsem opatrná, abych neprotrhla krevní cévy a nezanesla tam více infekce. Nakonec to bylo vyčištěné a nevycházel žádný další hnis. Pomazala jsem to lékařskou mastí, která byla na farmě v koupelně. Znovu jsem to překryla obvazy a zalepila.
Jeho horečka byla stále vysoká. Olízl si rty a podíval se na mě krvavýma očima.
„Zvládla jsi to zpět.“
Přikývla jsem. Jeho výraz mi lámal srdce. Vypadal slabě.
Natáhla ruku k mojí a stiskl, „Bál jsem se.“
„Umím se o sebe postarat.“ Ani jsem nenechala tenhle bizardní den, aby mi proběhl hlavou. Není chvíle na to, abych ho stresovala.
„O tom nepochybuju. Děsíš mě.“
Zasmála jsem se. Nemohla jsem si pomoct. Je velký a bezpochyby silný, silnější než si myslí. Silnější než já. Snažila jsem se nepřemýšlet nad mladou dívkou v dodávce. Jsem zbabělec.
„Jdu zpět hlídkovat.“ Náhle Anna odešla a my zůstali sami. Cítila jsem se směšně.
Přitáhl si mě na gauč, „Pojď, lehni si ke mně.“
Je to první lidský kontakt, který jsem za nějakou dobu měla. Sledováni televize s mou babičkou, byla nejbližší věc k mazlení, jakou jsem kdy měla. Nevěděla jsem, co dělat. Ochabla jsem. Zasmál se.
Přitáhl si mě k sobě na gauč. Jeho paže pálila. Cítila jsem se úžasně. Obtočil kolem mě svou ruku. Zatřásla jsem se z toho horka.
„Pověz mi nějaký příběh, Emmo.“
Mlčela jsem, žádný jsem neměla. Chtěla jsem mu říct něco vtipného o mém dětství, ale v podstatě vypadalo jako můj život nyní. Dobře, s více sprchováním.
„Jednou jsem šla do města, před dávnou dobou. Tenkrát byla nemoc nová. Běžela jsem lesem a lámala větve cestou, abych našla cestu zpět k farmě. Přesně jak mě otec učil. Byla jsem nadšená, když jsem viděla brány. Byla jsem tak hloupá. Myslela jsem, že být s ostatními přeživšími pro mě bude lepší. Vešla jsem a prosila o jídlo u jedné ženy. Vysmála se mi.“
Cítila jsem, jak mi dech uvízl v krku. Ostuda mě plnila jako můj trest. Zasloužila jsem si to.
„Vyšla jsem z jejích dveří a posadila se v úzké aleji za domy. Byla jsem schovaná za hromadou starých kbelíků a odpadků. Žena a její dcera procházeli kolem s taškami věcí. Přišli nějací muži. Začali z nich strhávat věci. Vysvlékli je a ublížili jim.“
Trochu jsem se dusila při další větě, „Vběhla jsem do obchodu a ukradla tolik jídla, kolik jsem unesla. Utekla jsem a cpala se v zadní části jejích obchodu. Stále jsem slyšela její křik a neudělala jsem nic. Jedla jsem.“
Přitáhl si mě a políbil mě na čelo. Zírala jsem na jeho černé triko, které bylo nasáklé potem.
„Jsi špatná ve vyprávění příběhů. Tak nějak jsem chtěl jít spát. Teď myslím, že už nikdy neusnu.“
Zasmála jsem se. Smála jsem se s ním. Zabilo to chvíli utrpení, které jsem si zasloužila.
Znovu políbil mé čelo, „Máš něco lehčího? Nechci, aby to byla poslední věc, nad kterou přemýšlím než umřu.“
Znovu jsem se zasmála, ale tentokrát jsem chtěla plakat. Umíral. Věděla jsem to. Místo, abych ho opustila já, on opouštěl mě, a to bolelo.
„Mám jednu vzpomínku na mou matku. Byla na nemocniční posteli. Byly mi dva roky. Vypadala jako já, tmavě blond vlasy a zelené oči, ale ona byla opravdu pěkná. Její rty vypadaly vždy, jako by je špulila.“
„Kachní rty.“
Zamračila jsem se, „CO?“
Zasmál se, „Dříve se tomu říkalo kachní rty.“
„Oh, dobře, měla je. Byla v posteli a nechala mě vylézt si k ní. Seděla jsem jí na klíně a koukali jsme na televizi. Byla to pohádka o dracích a nějakých malých mexických dětech.“
„Dračí pohádky. Miloval jsem ten seriál. MILOVAL.“ Mluvil vysokým hlasem.
Nutilo mě to se smát. Pamatoval si věci tak jasně.
Strčil do mě, „Co se stalo pak?“
Zavrtěla jsem hlavou, „Nic. Jen jsme seděli na slunci v její posteli. Pamatuju si, jak jemná byla její noční košile a nechala mě sníst její pudink.“
„Jo, tohle je další špatný příklad příběhu k vyprávění.“
Chtěla jsem se bránit, ale věděla jsem, že by mě pak litoval.
Usmál se, „Jednou, když mi bylo šest, já a Will jsme si šli hrát dolů k řece za naším domem. Naše matka byla velmi přísná ohledně toho a nikdy nás tam dolů nepouštěla. Zjistili jsme příčinu. Will byl dost starý, aby nás hlídal a my byli hodní. Přinesli jsme si lodičky udělané z novin. Šli jsme k okraji řeky a vypustili lidičky. Perfektně plavaly, dokud se moje nepřevrátila. Natáhl jsem se pro ní předtím než by se dostala moc daleko a samozřejmě spadl do řeky. Will mě chytil předtím ,než jsem se potopil, určitě bych se utopil. Utíkali jsme zpět k domu, ale trvalo nám dlouho dostat se domů a máma už tam byla. Zůstali jsme na zadním dvorku. Myslel jsem, že jsme mrtví, ale Will popadl hadici ze strany domu a postříkal mě. Máma vešla na dvorek v tu chvíli. Takže vešla na dvorek, aby uviděla Willa s hadicí a mě křičet. Dostal na týden zaracha za to, že mě šikanoval. Byl to nejlepší bratr.“
Podivný pocit převzal všechny pocity, co jsme měla. Žárlila jsem, že nemám ani jediný příběh, jako je tento.
Podívala jsem se mu do očí a cítila se ztracená. Cítila jsem se jako jeho část.
Samolibě se zašklebil, „Tohle je příběh, trubko.“
Zamračila jsem se na něj.
Zvedl mou bradu a přitiskl své horké rty na moje.
Milovala jsem to.
Milovala jsem jeho.
Jeho teplo se přehnalo skrze mě. Jeho rty byly mojí částí. Jeho jazyk jemně hladil mé rty.
Odtáhl se, ale já chtěla víc. Sledovala jsem ho, jak se odtahoval.
Usmál se. „Měla bys mít zavřené oči, Emmo.“
Začervenala jsem se, „Líbilo se mi to.“
Zasmál se, „Bylo to na mám seznamu věcí, které udělat před smrtí.“
Jeho slova mě bodla.
Ušklíbla jsem se, „Nikdy jsi předtím nepolíbil dívku?“
Zavrtěl hlavou, „Ne dívku, kterou bych měl opravdu rád.“
Ještě více jsem se červenala, „Ta horečka tě dělá bláznivým.“

„Dobře.“ Přitáhl si mě zpět a líbal mě, dokud jsem netrpěla závratí.

5 komentářů:

  1. Díky za skvělý překlad:) ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Je mi Em líto. Popravdě, kdybych viděla to, co ona, nehrála bych si na žádnou amazonku. Tomu se říká sebezáchova... Jinak doufám, že Jack nezemře. To by mě asi dostalo... Děkuju za překlad... =)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad...:)

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělý příběh, už se nemůžu dočkat, jak to dopadne. Také doufám, že nikdo z hlavních hrdinů (Em, Jake, Anna ani Leo) nezemře. Díky moc za krásný překlad!!

    OdpovědětVymazat
  5. děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat