středa 5. června 2013

7. kapitola

Neohlídla jsem se. Vím, že mě sledoval. Nesnesla jsem výraz v jeho tváři. Jeho oči mě budou pronásledovat napořád. Nikdy předtím jsem ho neopustila. Vždy byl součástí všeho, co jsem prováděla. Čekal v lese, zatímco jsem se vloupávala do domů, ale byl tam. Tohle je poprvé, co jsem se k němu otočila zády, a nevěděla jsem, jestli se vrátím.
Jen se pokládala jednu nohu před druhou.
Když slunce vyšlo, byla jsem uprostřed ničeho. Šla jsem a poslouchala ptačí píseň. Slunce je nade mnou a pálí. Jaro není takové, jako když jsem byla malá. Nyní je teplé a dusné. Věděla jsem, že jsem asi v polovině cesty. Zamyšlená na cestě jsem myslela, že slyším něco, co už jsem dlouho neslyšela, bzukot. Následovala jsem zvuk k úlu. Je malý a jen napůl vystavěný, ale naplňuje mě to nadějí. Pokud včely nejsou mrtvé, jak jsem se bála, že budou, možná je tu naděje. Doteď jsem neviděla včelu.

Dívala jsem se na malý úl. Lidé tohle umí. Můžeme přestavovat. Pokud bychom se přestali snažit být na vrcholu, mohli bychom mít šanci. Chvíli jsem pozorovala zaneprázdněné včely a pak se otočila zpět na cestu. Není to skutečná cesta. Je to jen směr, kterým už jsem jednou šla.
Při západu slunce jsem byla unavená. Šla jsem necelých dvacet čtyři hodin. Vylezla jsem na obrovský strom a opřela se o kmen vysoko na jedné větvi. Na minutu jsem zavřela oči.
Záblesky zaplnily mou mysl okamžitě.
Můj otec mě táhnul ulicí. Auta a dodávky plnili dálnici. Lidé v nich seděli klidně, ale můj otec se nemyslel, že máme dostatek času dostat se pryč. Na tento den čekal celý život.
„Em, musíme se dostat na vyvýšené místo a musíme se dostat pryč od těchto lidí.“ Jeho prsty se zabodly do mých zad a postrkovaly mě.
„Tati, možná bychom se mohli vrátit zpět k babičce.“ Můj hlas byl slabý ve srovnání s hlukem kolem.
„Ne. Utíkej rychleji, Em. Musíme utíkat.“ Byl přede mnou a táhl mě nahoru na travnatý kopec. Mé krátké nohy bolely. Nutil mě posilovat a běhat, co si pamatuju, ale bylo pozdě a byla jsem unavená.
Myslela jsem na špatné věci. Byla to myšlenka, které jsem vždycky litovala. Jeho nevyzpytatelné chování mě nutilo myslet.
Jeho ruka tiskla mou.
Slyšela jsem praskavé zvuky. Otcova tvář vybledla.
Vzbudila jsem se a rozhlédla se, ale nic jsem neviděla. Mé oči byly něčím zablokovány. Zvedla jsem hlavu a uvědomila si, že jsem obličejem dolů na větvi. Menší větev, na které jsem odpočívala, se mojí vahou zlomila. Zapřela jsem se a vytahovala se nahoru, ale větev pode mnou hlasitě praskla a padala. Udeřila do každé větve cestou dolů. Přikrčila jsem se, když každá další rána vyplnila okolí. Šustění keřů převzala noc.
Těžce jsem oddychovala a čekala.
Moje srdce bušilo v celém mém těle.
Neměla jsem kam jít, pokud něco slyšelo můj hluk. Stála jsem perfektně klidně, nutila jsem své tělo uklidnit se.
Nemohla jsem uvěřit, jak blízko jsem byla pádu ze stromu. Nikdy jsem nespala ve stromech, vždy jsem si vybrala podzemí, ale dnes v noci jsem neměla na výběr. Neměla jsem žádný plán. Je to jedno z mých pravidel, vždy mít plán. Cítila jsem se bez něj nahá.
Zůstala jsem na stromě, prohlížela jsem a poslouchala jsem zvuky noci.
Sešplhala jsem dolů, než vyšlo slunce. Nikdy jsem se moc nepochybovala přes den. Je to jedno z mých pravidel, ale neměla jsem na výběr. Jsem limitována časem.
Šla jsem rychle, snažila jsem si nepředstavovat horečku, která zapříčinila zčervenání jeho tváří, nebo bolest, kterou mu způsobuje noha. Jeho pohled mě znervózňoval, dokonce i v mé hlavě.
Viděla jsem les řídnout. Jsem blízko. Můj žaludek je jen svazkem uzlů a nervů.
Šla jsem tak blízko, jak jsem mohla se svými zbraněmi. Přitáhla jsem si je blíž k sobě, jako kdybych měla posledních pár vteřin s nimi. Byla jsem tu jen jednou a vyděsilo mě to.
Bála jsem se, ale uložila jsem je do díry pod stromem. Nacpala jsem luk a nůž až do zadní části otvoru. Třásla jsem se obnažená beze zbraní a přikryla jsem díru větvemi.
Odešla jsem a zlomila větev rukama každých pár kroků. Nechala jsem ulomené konce viset. Vypadalo to jako medvěd nebo jiné velké stvoření, které se potulovalo lesem.
Šílenství mého otce ve mně bude žít navěky.
Prvních pár kroků z lesa bylo jako brodit se řekou. Mé nohy bolely, ale úzkost z toho být na otevřené cestě, je nutila cítit se jako bych vláčela betonové boty.
Můj dech se prohloubil. Mé periferní vidění se zostřilo. Viděla jsem, jak se list snáší k zemi. Viděla jsem staré hnědé skvrny a přinutila svůj mozek, aby neslyšel párání a trhání. Bylo to divné jít po silnici. Už to je tak dávno, že si nepamatuju, kdy naposled.
Právě, když už můj žaludek nemohl bolet víc, uslyšela jsem je.
Šli po silnici, ale křičeli na mě. Věděla jsem, že jsem to já, na koho křičí.
Mé nohy se rozběhly k branám města předtím, než jsem si dovolila se na ně podívat. Mé svaly bolely a díra po kulce pulzovala.
Běžela jsem po cestě, na které jsem nebyla už dlouhou dobu. Žádný batoh mě netáhl dolů, jen malý sáček v mých rukou. Žádné těžké oblečení, co jarní slunce vytáhne. Měla jsem na sobě jen triko s krátkým rukávem, pracovní kalhoty a mé boty s tlustou podrážkou, které jsem vzala mrtvému. Jsem rychlejší, než jsem si pamatovala, že jsem. Měla bych být, když jsem více vyděšená, než si pamatuju, že jsem byla.
Mé ruce pumpovaly a nohy vykopávaly. Země se kolem mě rozostřovala.
Viděla jsem stráže. Nebudou mě chránit, dokud se nedostanu do města. Budou sledovat muže trhat oblečení z mého tělo a znásilňovat mě na poli.
Hlasy za mnou se ke mně přibližovaly. Jsou také rychlí. Běhají víc než já.
„Neutíkej drahoušku. Budeme to dělat, ať to stojí, co to stojí.“
Hnala jsem se kolem strážní brány a klesla na kolena uvnitř zdí.
Slyšela jsem stráž přes krev bušící mi v uších, „Zastav.“
Rozhlédla jsem se a viděla čtyři strážné kolem. Stáli před branou s obrovskými zbraněmi.
Pět mužů, kteří mě pronásledovali, byli sehnutí a těžce dýchali. Viděla jsem úšklebek jednoho z mužů, když se jeho pohled setkal s mým.
Ukázal na mě, „Uvidíme se na cestě ven. Možná bychom tě mohli dopravit domů.“¨
Mráz mi přeběhl po zádech. Jeho úsměv mě děsil.
Je sešlý a špinavý. Z jeho úsměvu se mi chce zvracet. Odtáhla jsem se pryč s kontaktu ruky, která náhle sevřela mou paži. Starší žena mi pomáhala vstát, „Nekoušu.“ Podívala se zpět na muže a ukázala jim prostředníček. Můj otec to nazýval pták. „Stejně je nemám ráda.“
Usmála se na mě. Její zuby byly hnědé. Byla pravděpodobně chudá předtím, než svět skončil. Chudí žili déle než někteří z bohatých. Už věděli, jak přežít.
Nesnáším zápach města. Teď si na to vzpomínám, když mě omývají jiné pachy. Kanalizace je jedním z nich.
„Co pro tebe můžeme udělat, drahoušku?“
Podívala jsem se na starou paní. Nevěřila jsem jí. Nikdo by neměl věřit měšťanům. Musela jsem sama sobě připomenout, v jak zoufalé situaci jsem.
„Potřebuju lék na otravu krve.“
Zamračila se, „Jsi zraněná?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne pro mě.“
„Jaký druh zranění?“
Odmlčela jsem se, nechtěla jsem s ní mluvit, ale věděla jsem, že nemám čas na jiné možnosti. „Větev prošla jeho nohou. Sešila jsem to, ale myslím, že je v tom stále kůra.“
Přikývla, „Mám jen něco.“ Táhla mě dál.
Město je chudinskou čtvrtí tvořenou ze zchátralých domů a opěrných zdí. Domy mohly být dříve přepychové. Nyní opěrné zdi vypadaly téměř hezky. Zdi obklopující město byly z ostrých tyčí jako ve středověké vesnici. Viděla jsem páchnoucí lidi prodávat své zboží v průchodu a měla jsem pocit, že jsem vstoupila do doby temna. Přála jsem si, aby rytíři byli částí této noční můry.
Mám povoleno přespat tu jednu noc s nákupem. Cítila jsem vzrušení, které jsem nedokázala vysvětlit, při myšlence na spaní. Odpočinek ve stromě byl hrozný.
Prošla jsem průchodem. Možná koupím cokoliv, co unesu. Nákup je výměna a já mám jen velmi málo věcí, které můžu vyměnit.
Vešli jsme do sešlého domu se stohy papírů a odpadků uvnitř. Cítila jsem odpadky už předtím, než jsem vešla. Lidé, kteří prodávají věci, dělají nájezdy do starých měst a na skládky. Je zábavné, že svět vyrobil dost kravin, aby nám vydržely doteď.
Dala stranou hromadu plastových sáčků a jiných odpadků z dlouhého dřevěného pultu. Zvedla bílou kovovou truhličku a usmála se na mě.
„Tohle je opravdu speciální. Je to z města. Je to to, co používali na léčení chovatelů. Můj syn tam pracoval. Nechal mi nějaké, aby nám to tu pomohlo.“
Její slova mě vyděsila a znechutila zároveň.
Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem si prohlédnout místnost. Cítím, že mě přepadnou každou chvíli.
Zasmála se. „Dítě, nebuď hloupá. Vzali ho tam. Nepracuje tam kvůli speciálním výhodám.“ Mlčela jsem, když říkala výhody a zvedla při tom obočí.
„Je doktor. Všichni doktoři byli odvedeni.“
Necítila jsem se lépe s touhle myšlenkou. Cítila jsem  jak panikařím při představě chovných farem.
„Slečno, budeš mě muset ohromit, abych ti dala něco z toho.“
Vytáhla jsem ven obrovskou zbraň na první pokus. Chtěla jsem zkusit smlouvat, ale byla jsem ve spěchu, abych se mohla trochu vyspat. Musím se vyplížit z města uprostřed noci. Vlci u bran města změnili můj původní plán.
Podala jsem jí malou modrou lahvičku. Její oči se okamžitě rozzářily.
„Je stále zavřená?“
Přikývla jsem. Vytrhla láhev a políbila ji. Cítila jsem svůj nos praskat.
Podívala se na mě svýma bláznivýma očima, „Jak jsi to získala?“
„Můj otec měl obchod se zdravým jídlem. Nechal mi pár lahviček. Tahle je poslední.“ Nesnášela jsem, že jí to dám. Není opravdu má poslední, ale je stále cenná.
Vytáhla pro mě tři lahvičky z bílé truhličky a ukázala na dveře, „Odejdi a nikomu neříkej, co jsem ti prodala.“
Přikývla jsem, „Nápodobně.“
Podala mi lístek, který potřebuju, abych přespala v hostinci.
Odcházela jsem s jejím pohledem na sobě, ale když jsem se pak ohlédla, objímala láhev čistého tea tree oleje jako blázen. S jejími rozcuchanými dlouhými bílými vlasy vypadala jako zlá královna ze Sněhurky objímající otrávené jablko.
Vyšla jsem ven do rozbité betonové ulice a rozhlédla se. Viděla jsem hostinec na vzdálenějším rohu obchodů. Dívala jsem se dolů, když jsem procházela.
„Chleba, slečno? Vajíčka?“
Podívala jsem se na mladého muže, který ukazoval na dům. Zavrtěla jsem hlavou. Nejím nic, co pochází od ostatních lidí. Zvlášť ne od měšťanů. Hygiena je tu hodně vzdálená od standardů, co jsme měli jako civilizace. Slyšela jsem zvěsti o novém moru naposledy, co jsem procházela.
Otevřela jsem hostinec a rozhlédla jsem se. Žena se světle červenými vlasy mě sjela odshora dolů. Podala jsem lístek, její tvář se rozjasnila.
„Jsem ráda, že máme hosty takhle brzy na jaře.“
Rozhlédla jsem se, „Jak bezpečné je tohle město?“
Pokrčila rameny, „To záleží. Sladká panenská prdelka jako ty bude mít problémy všude, kam půjde.“
Odfrkla jsem si, „Děkuju.“
Skřehotavě se zasmála, „Drahoušku,  riskuješ  kurva hodně sem přijít, lovci hledají takové chovné jako jsi ty. Čisté panny.“
Podala jsem jí diamantový prsten z mé kapsy.
Její tmavě hnědé oči se rozzářily, „Naštěstí žena jako já řídí tento hostinec. Budeš v bezpečí.“
Hořce jsem se zasmála, „Počkej, prsten dostaneš, až odsud odejdu v jednom kuse. S panenstvím nedotčeným.“
Zvedla na mě obočí, „Začínám si myslet, že možná nejsi tak panenská. S většinou dívek, které vypadají jako ty, je větší zábava si zahrávat.“
Pokrčila jsem rameny, „To je můj cíl, prosím.“ Četla jsem jednou v knize a vždy to chtěla použít.
Znovu zaskřehotala a odvrátila se ode mě.
„Být tebou, vyplížila bych se ven uprostřed noci. Věci, které krouží kolem města, dostanou, co chtějí do západu slunce.“ Otočila se zpět na mě a usmála se zářivě bílým úsměvem. „Jak jsem řekla, s dívkami, co vypadají jako ty, je větší zábava.“
Setkala jsem se s jejím úsměvem, „Jsem zábavná. Jen ne způsobem, který kdokoliv ocení.“

Vyšla jsem schody, snažila jsem se, aby mé vyčerpání nebyla tak zřejmé.

5 komentářů:

  1. Díky moc, zase naprosto skvělé:) !! ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za skvělý překlad a těším se na další kapitolu...;)

    OdpovědětVymazat
  3. Páni, děkuji moc za překlad. Líbí se mi, jak město připomíná středověk a doufám, že dojde na nějakou bitku...:D Děkuju za překlad... :)

    OdpovědětVymazat
  4. ty jo takle knížka je super! díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat