sobota 1. června 2013

6. kapitola

Farma stála klidně, přesně tak, jak jsem doufala, že bude. Nikdy jsem se nevrátila zpět tak rychle. Ačkoliv našemu účelu poslouží nejlépe. Má nejdelší a nejvíce vyšlapané příjezdové cesty z těch čtyř a je to nejblíže mé chatě.
Svlékli jsme naše promočené oblečení. Má rána pálila z chladné říční vody a z namáhavého brodění se přes řeku tak dlouho cestu.
Už jsem to předtím dělala, ale není to můj oblíbený způsob, jak se dostat k domu. Už jsem předtím byla pronásledovaná. Nevěděla jsem, jestli nás dnes sledovali, ale nechtěla jsem to riskovat.
Nemohla jsem si pomoct, ale ukradla jsem si pohled na Jakea, když si stahoval mokré tričko a odhodil džíny na podlahu. Jeho rána byla jasně fialová. Nová jizva, která se objevila, byla hrbolatá a špinavá.
„Je větší, než jsem čekala, že bude.“

Podívala jsem se na něj, jak se na mě usmíval, a zírala jsem.
Stáhla jsem si kalhoty a poprvé si všimla obrázků rohlíčků na jeho boxerkách.
Zvedla jsem obočí.
Zasmál se, „Máslové pečivo.“
„Nechápu to.“
„To protože ti bylo devět, když se svět zbláznil.“
Cítila jsem, jak mé tváře červenají a uvědomila si, že je to nejspíš něco špatného, „Bylo ti jen jedenáct.“ Řekla jsem vzdorovitě.
Zasmál se, „Bylo, ale mému staršímu bratrovi bylo šestnáct. Což ze mě dělalo alespoň patnáctiletého, když se to stalo.“
Přestala jsem se usmívat, ale on nepřestal mluvit.
„Will byl špatný kluk. Náš otec na něj býval tak naštvaný. Měl sbírku časopisů, kterými by šokoval i kurvu.“
Cukla jsem s sebou při tom slově. Věděla jsem, co znamenalo, a jak to fungovalo, ale fyzicky jsem neslyšela nikoho ho vyslovit. Tento rozhovor se náhle vydal špatnou cestou.
„Jednou randil s jednou dívkou, Angelou, a on…“
„Jakeu.“
Podívala jsem se zpět na Annu, která udělala znechucený obličej, „Nemravné Willovy příběhy, když jsi ve spodním prádle, jsou strašidelné, vole.“
Usmála jsem se. Jake se červenal. Díval se na mě přes svou ofinu a já cítila jako by bylo mé srdce příliš velké pro mou hruď.
„Kde je tvůj bratr?“ Nechtěla jsem se zeptat, ale věděla jsem, že musím.
Anna za mnou odpověděla, „Doufáme, že mrtvý.“
Přikývla jsem. Nechala jsem to tak. Znala jsem ten pocit.
Jakeův výraz byl ztrápený. Přísahám, že jsem viděla vinu, ale přešla jsem to.
Cítila jsem se divně být v domě s dalšími lidmi, ne jen protože je to jedno z mých útočišť, ale také protože nejsem s jinými lidmi. Nikdy.
Má noha bolela. Věděla jsem, že neusnu. Podívala jsem se na Annu. „Vy budete spát první. Já a Leo vezmeme první hlídku.“
Jake se zamračil, „Proč prostě nemůžeme všichni spát? Není tu žádný způsob, jak nás kdokoliv mohl sledovat, Emmo.“
Chtěla jsem mu vrazit facku, je to iracionální, ale jeho schopnost přežít ve mně zanechala hodně zloby.
Místo toho jsem se otočila a odešla, Anna to převzala.
„Vole, budeme hlídkovat každou noc tady. Jen proto, že se cítíš v bezpečí, neznamená, že v bezpečí jsi.“
„Dobře. Cokoliv.“
Vytáhla jsem nůž, který jsem vzala mrtvému vojákovi, z boty a otírala jsem ho bělidlem, které jsem vytáhla z místa pod dřezem. Otřela jsem čepel. Lila jsem vodu v lahve přes mé prsty a přes ostří. Nesnášela jsem dotýkat se něčeho od někoho jiného.
Nachytala jsem Jakea, jak se na mě dívá.
Ignorovala jsem ho. Ignorovala jsem své srdce, které se chvělo touhou pokaždé, když se na mě podíval.
Opustím ho. Je to má přirozenost.
Místo toho jsem se podívala na Lea, který se přesunul před zadní dveře a stočil se do klubíčka.
Hej chlapče, díky za pomoc.“
Otevřel jedno žluté oko a pak ho zase zavřel.
Vzala jsem svůj nový nůž, svůj luk a toulec a lahev vody ke dveřím. Jednou jsem pohladila Leovu hlavu a vyrazila tiše do noci. Tiše jsem se plížila štěrkem.
Otevřela jsem dveře stodoly a vklouzla dovnitř. Temnota stodoly byla strašidelná, ale chytila jsem rukojeť nože pevněji. Vycházela jsem schody a bála jsem se, že každou chvíli mě něco chytí za nohu a stáhne mě dolů do slámy. Nakonec jsem uslyšela svůj největší strach, jak se mé oblečení a maso párá a trhá.
Vylezla jsem do seníku a posadila se do otevřeného okna. Temná noc byla tichá. Nemám ráda ticho. Mám ráda zvuky zvířat, které mi říkají, že jsem v bezpečí. Nastražila jsem uši a uzavřela jsem myšlenky před zvuky, které mě strašily.
Náhle jsem je uslyšela.
Noční stvoření, která by mě varovaly před jakýmkoliv vetřelcem, který by chtěl zaplnit mé uši. Je tam cvrček, jediný cvrček v poli. Slyšela jsem netopýra mimo les jižně od farmy. Něco za stodolou si odfrklo způsobem, který mě rozesmál.
Ať je to cokoliv, je to povzbudivé. Známky života mě naplňují mylnou a zavádějící nadějí. Znám realitu toho všeho. Nenechám se zmást hřejivými a zastřenými pocity.
Vím, že jsme ztraceni, všechna lidskost je.
Vím, co jsme udělali pro sebe navzájem. Už dál nejsme lidmi. Naše lidskost je ztracena. Zvířata nás porazila v chování i v přežití.
Dveře do domu se pootevřely. Anna opatrně přešla příjezdovou cestu.
Úsměv mi přeběhl přes rty, ona je přeživší.
„Jeho noha je infikovaná.“
Její zašeptaná slova mě bodla. Vím, co musíme udělat, ale nejsem připravená to udělat.
Viděla mou tvář v temném měsíčním světle, „Já vím. Cítím to stejně.“
„Léky jsou všechny prošlé.“
„Musíme jít kvůli němu. Jeho horečka se vrátila. Začaly se tvořit červené linky. Můj otec mě varoval ohledně červených linek.“
Můj pohled se přesunul z opuštěného dvora k ní. Její oči se leskly v měsíčním světle.
„Půjdu sama.“
Lesknoucí se skvrna ve tmě klesla, „To po tobě nemůžu chtít.“
„On nemůže cestovat.“
„Ale tohle po tobě nemůžu chtít. On je mé břemeno.“
Lehce jsem se zasmála do chladného nočního vzduchu, „Opravdu je, že ano? Jak může být tak bezradný?“
Její rty se stočily do chmurného úsměvu, který přede mnou temnota nemohla skrýt, „Uctíval našeho bratra. Vtipkovali a smáli se, zatímco otec se nás snažil naučit, jak přežít. Táta jim vždycky říkal kobylky, které si hrají celé léto.“
Odkaz mě nutil ucuknout, když babiččina tvář probleskla mými myšlenkami.
„Když otec zemřel, Will převzal péči o nás, ale on nebyl přeživší. Nebyla to jeho chyba. Otec je nechal hrát.“ Mohla jsem slyšet, jak slzy stékají po její tváři. „Když dostali Willa, bylo mi jedenáct. Jake se snažil, ale, no dobře, je to blbec.“
Podívala jsem se zpět na dvůr, „Je úžasný, Anno. Je stále plný věcí, které jsme ztratili. Usmívá se, směje se a zpívá. Slyšela jsem, jak si brouká ten den, co jsem ho téměř střelila, a pak jsem si uvědomila, že jsem si nebroukala od doby, co mi bylo devět let.“ Má kůže brněla, když jsem myslela na to, jak jsem ho špehovala při broukání. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči.
„Je to ťulpas. Půjdeme spolu, Em.“
Podívala jsem se tvrdě zpět, „Zemře, pokud ho necháme cestovat. Ty červené linky jsou otrava krve, a jakmile se dostanou k jeho srdci, je mrtvý. Já půjdu a ty zůstaneš a udržíš ho naživu.“
Budu riskovat svůj život kvůli němu. Je mi jako bych byla zpět v chatě a ona klepala. Budu litovat tohoto rozhodnutí.
„Odejdu dnes večer. Budete si muset nechat Lea u sebe. Může vám pomoct.“
Její hlas byl slabý, „Nemůžu to po tobě chtít.“
Teď bylo na mě hořče se usmát, „Hádám, že mi budeš muset věřit.“
Zírala jsem do noci, je klidná a tichá. Náhle mě to děsilo víc, než cokoliv jiného.
Cítila jsem napětí v čelisti, „Pokud se nevrátím do tří dnů, budeš muset tu nohu uříznout a uzavřít to. Nedávej mu alkohol, než jí uřízneš, ředí krev a vykrvácel by. Uzavřeš to horkou žehličkou. Přitiskneš jí k pahýlu, kde noha krvácí, a utěsníš cévy.“
Nepodívala jsem se na ní. Nemohla jsem. „Červené linky znamenají, že má nejvýš týden. Bude potřebovat tuny polívky a vodu a odpočinek. Trochu s těmi věcmi může bojovat.“ Postavila jsem se, „Odejdu dnes v noci.“
Má noha bolela při myšlence na odchod.

Stodola byla méně strašidelná s ní uvnitř a já si uvědomila, že celý můj život byl takový.

5 komentářů: