sobota 15. června 2013

19. kapitola

Prudce jsem se probudila do tmy a věděla, že je něco v nepořádku. Všechno kolem mě bylo černé, ale seshora jsem slyšela tlumené rány, země kolem mě vibrovala jako by mi nad hlavou cosi běsnilo.
Vyhrabala jsem se ven ze hřbitovní země a do obličeje mě uhodila vlna vedra, což mě donutilo zavrčet a přikrčit se.
Kostel byl v jednom ohni. Červené a oranžové plameny vyskakovaly z oken a olizovaly zeď. Kříž na střeše hořel, obklopený ze všech stran ohněm jako by spočíval v lidském náručí a vítal to vše v agónii, zatímco jej to požíralo.

Ten upír ve mně se cukal, syčel, pokoušel se utéct a ukrýt se zpátky do země, tak aby na mě plameny nemohly. Bojovala jsme s tím nutkáním a trhaně se vzpřímila, rozhlížela se kolem a zoufale hledala jakýkoliv náznak Zeka nebo kohokoliv jiného ze skupiny.
Skrze plameny zazněl řev motorů a kdesi z ulice se ozvala střelba, čtyři výstřely v rychlém sledu za sebou. Vyrazila jsem vpřed, přeskakovala přes náhrobky, v běhu kolem kostela tasila meč a rozběhla se ulicí. Jakmile jsem zabočila za roh, v ústí ulice se cosi zablesklo, cosi co řvalo, kašlalo kouř a v matném červeném světle se kovově lesklo. Motorky, muži a zbraně.
Jezdci. Žaludek se mi stáhl do mrňavé kuličky.
Byl tu Packalův gang.
Vystřelila jsem dolů ulicí s napřaženým mečem a vyceněnými tesáky, když v tom jsem si všimla, že se na mě řítí další z jezdců a řev kol jeho stroje se odrážel po okolních budovách. Uskočila jsem a on vykřikl, málem přeletěl přes přední kolo, aby uhnul meči, který jsem natáhla přes řídítka, když mě míjel. Jezdec strhl stroj stranou, jen taktak se vyhnul mému meči a napral to do zdi. Slyšela jsem jen praskot kovu a kostí a pak se jezdec zhroutil na chodník a motorka na něj.
Za mnou se ozval výkřik a já se otočila. Ve středu bludiště vraků aut vzhlédla skupinka tří lidí a ve chvíli, kdy si mě všimli, se jim rozšířily panenky. Dva z nich se potýkali s tělem další osoby, hodili ji na kapotu auta, ruce jí zkřížili za zády a zápěstí svázali hrubým provazem. Tmou zazářily světlé vlasy a jeho tvář se zkroutila bolestí, když jej přimáčkli na kov.
„Zeku!“ vykřikla jsem a rozběhla se vpřed a ti dva se vrhli do akce. Jeden popadl pušku, která ležela na střeše auta, a ten druhý odtáhl vězně za karavan a ztratil se mi z očí.
Zařvala jsem, vycenila tesáky a vrhla se po jezdci s puškou. Bez zaváhání pozvedl dlouhou hlaveň a vystřelil po mně, oči zdivočelé strachem a šokem, věděl, co jsem zač a aniž by sklopil pohled na hlaveň, tiskl spoušť.
Plně automatická zbraň rozesela po okolí krupobití kulek a pokropila rezavá auta kolem mě. Rozbíjela okna aut, zatímco já se sklonila a proplétala mezi nimi, štěkot zbraně a rozbíjení skla bylo téměř ohlušující. Jenže já cítila svou kořist, její strach a zoufalství. Přikrčila jsem se za vozem a čekala, až se proud střelby zastaví. Slyšela jsem zoufalé kletí jezdce ve chvíli, kdy se snažil znovu nabít. 
Vyskočila jsem na střechu auta a začala přeskakovat z jedné střechy na druhou a oči mé oběti se rozšířily hrůzou.  Pozvedl zbraň, třikrát prudce vystřelil a pak už jsem byla u něj, srazila ho na dveře a vysklila tak okno. V ruce se mu cosi jasně zablesklo a on mi vrazil do krku nůž, přímo nad klíční kost a mnou projela bolest jako kulka. Vykřikla jsem, trhla mu hlavou, abych si ji přiblížila k sobě a zakousla se mu do krku.
Hrdlo jsem měla v jednom ohni a cítila jsem, jak mi na límec stéká má vlastní krev. Hlad uvnitř mě byl jako díra, tmavý a nenasytný. Krev plnila má ústa a zaplavovala smysly. Tentokrát jsem se nedržela zpátky.
Jezdec v mém náručí se třásl, až nakonec ochabl. Vzala jsem tělo, odhodila ho na chodník a rozhlížela se po Zekovi a dalším jezdci. Nemohli se dostat daleko, zvláště, pokud se Zeke bránil. Pak jsem mezi budovami zahlédla dvě mizející postavy, menší s puškou vraženou zezadu mezi žebra, popoháněná tou druhou do vedlejší ulice a vyrazila za nimi.
Když jsem vyšla z uličky, uviděla jsem jezdce, jak vleče Zeka k šedivé dodávce zaparkované u chodníku, s otevřenými dveřmi a nahozeným motorem. Dodávka byla předělaná na smrtonosnou zbraň. Ze dveří a kapoty čněly kovové hroty a okna zakrývaly kovové lamely. Dokonce i poklice byly naostřené a zašpičatělé.
Útočník se otočil a všiml si, že se k němu blížím. Zbledl. Zeke se s ním stále ještě potýkal a snažil se vytrhnout z jeho sevření. Vycenila jsem zuby, zaječela a jezdec se rozhodl. Otočil se, svého zajatce od sebe odstrčil, a zatímco Zeke klopýtal pryč, pozvedl zbraň a zamířil ji na Zekova nechráněná záda.
Zazněl výstřel a pak i druhý. Zeke padl a hlavou udeřil o chodník. Zalapala jsem po dechu a vrhla se k němu, zatímco jezdec naskočil do auta, přibouchl dveře a zařval, aby se jelo.
„Zeku!“
Vrhla jsem se k němu, strhla mu provazy ze svázaných zápěstí a otočila ho na bok. Byl bledý a z nosu a úst mu tekla krev, oči zavřené. Zatřásla jsem s ním a udělalo se mi zle, když mu hlava bezvládně padala sem tam. Pak jsem se donutila zůstat v klidu a zaposlouchala se. Čekala jsem na údery srdce, tep, cokoliv. Celým mým tělem projela úleva. Byl tam, hlasitý a zběsilý. Žil.
„Zeku.“ Dotkla jsem se jeho tváře a tentokrát se pohnul a s povzdechem otevřel oči. Zvedl ke mně své bolestí naplněné, modré oči.
„Ty!“ Vydechl skrze zaťaté zuby a odtáhl se ode mě. „Co tady děláš? Jak -.“ Zalapal po dechu a celý se schoulil, v napjaté tváři vepsané utrpení.
„Lež klidně,“ řekla jsem mu. „Střelil tě. Musím tě odsud dostat pryč.“
„Ne,“ zachraptěl Zeke a pokusil se vstát. „Ostatní. Jdi ode mě pryč! Musím jim pomoct.“ Podlomila se mu noha a on se opět zhroutil na chodník.
„Lež klidně, ty idiote, nebo vykrvácíš a nepomůžeš už vůbec nikomu!“ Intenzivně jsem se na něj zadívala a on konečně ochabl. „Kam tě trefil?“
Trhl sebou. „Do nohy,“ zalapal po dechu a zaskřípal zuby.
Zeke měl vykousnutý pěkný kus z lýtka a krve z toho bylo kolem jak z vola, ale naštěstí se zdálo, že kosti zůstaly neporušené. I přesto mi množství krve, které z rány vytékalo, působilo starosti a zároveň mě svádělo. Pomocí pásku ze svého kabátu jsem mu podvázala nohu, abych zastavila krvácení, jak nejlépe to šlo a snažila se ignorovat vůni jeho krve, která mi ulpívala na rukou.             
Zeke zaťal zuby a nejprve nevydal ani hlásku, ale po chvíli se natáhl a zastavil mi ruku.
„Zbytek už dodělám sám,“ zalapal po dechu. „Jdi a pomoz ostatním.“ Na okamžik zaváhal a pak dodal, „prosím.“
Naše pohledy se střetly. Z očí mu vyzařoval strach a zoufalství a překrývaly bolest, kterou jsem věděla, že cítí. „Budu v pořádku,“ snažil se mluvit klidně. „Ale ostatní. Jdou po nich. Musíš je zastavit.“
Přikývla jsem, vstala, rozhlédla se tmou a zaposlouchala se do zvuků pronásledování. „Kudy?“
Ukázal mi dále ulicí. „Naposledy jsem viděl, že Jeb vede zbytek skupiny tímto směrem. Rozdělili jsme se, když jsme slyšeli, že se přibližují, abychom je svedli z cesty.“ Tvář mu potemněla. „Už chytli Ruth i Jakea – musíš je zastavit dříve, než chytí kohokoliv jiného.“
Chytila jsem po podpaždí, ignorovala jeho bolestivé vzdechy a protesty a odtáhla ho pryč ze silnice. „Tady zůstaň,“ řekla jsem a posadila ho za trs plevele, který byl vyšší jak my. „nechci, aby tě znova chytili, zatímco budu zachraňovat ostatní. Vrátím se hned, jakmile to bude možné.
Nehýbej se.“
Unaveně přikývl. Zvedla jsem meč, který zůstal ležet na silnici, tam kde jsem ho odhodila a rozběhla se po silnici, abych našla lidi, kteří mě od sebe odehnali.
Netrvalo to dlouho. Slyšela jsem řev motorek a vzdálenou střelbu přes střechy domů.  Rachot Jebovy brokovnice se odrážel od střech a já se rozeběhla. Jenže budovy kolem mě mátly a já nebyla schopna najít správný směr k výstřelům, které jsem slyšela a ulice, které se klikatily přes město buď byly slepé a nebo ústily do nikam.
Přeskočila jsem přes mechem porostlou zeď právě ve chvíli, kdy se kolem mě přehnaly dvě dodávky, obrněné a stejně tak špičaté jako ta předtím a za nimi se vznášela oblaka kouře.
Sprintovala jsem po silnici, sledovala, jak se rozpouští a jak po jezdcích zůstává jen ozvěna troubení a chechot.
Tvář, která se objevila v zadním okně, byla bledá a vyděšená. Ruthiny vyděšené oči se setkaly s mýma a pak byla opět stržena do tmy a dodávka zahnula za roh a ztratila se mi z dohledu.
Na zlomek vteřiny jsem uvažovala o tom, že je budu pronásledovat, když v tom ulici za mnou prořízlo světlo světlometů a ulice se naplnila řevem motorů. Otočila jsem se a uviděla zbytek gangu, nejméně třicet nebo čtyřicet po zuby ozbrojených motorkářů, kteří se nořili zpoza rohu a mířili mým směrem.
Vrhla jsem se za auto, zatímco celý gang projížděl kolem, smáli se a vyli a někteří z nich dokonce stříleli jen tak do vzduchu. Svírala jsme svůj meč a bojovala sama se sebou mezi útočením nebo pudem sebezáchovy. Mohla bych vyskočit a sejmout dva nebo tři jezdce dřív, než by si vůbec všimli, co se děje. Jenže pak bych stanula tváří v tvář zbytku gangu, který by se pravděpodobně otočil, a zasypal mě oblakem kulek. A i když jsem upír, tohle bych nepřežila, ne tolik najednou. Mé tělo bylo silné, ale ne neporazitelné.
A tak jsem seděla a čekala, dokud nezanikl zvuk jejich hlasů a hřmot motorů s výstřely nezmizel ve tmě a nad městem se opět rozhostilo ticho.

*** 
Pro jistotu jsem ještě překontrolovala okolí, jestli někdo nepřežil. Vzadu za skladištěm jsem našla místo, kde se zřejmě souboj odehrál: smyky po pneumatikách na silnici, ve zdech díry po kulkách, proděravělé boky zrezlých vraků aut kolem. Jebova brokovnice se válela v kaluži hned vedle převráceného náklaďáku a v těsné blízkosti se válelo pár mrtvých jezdců, což znamenalo, že ten stařík neodcházel nijak poklidně. Jenže ani ostatní tomu zmatku zřejmě neunikli. Na betonové rampě seděla zhrouceně Dorothy, ze dvou malých děr pod klíční kostí jí prosakovala krev a své zmatené oči upírala do prázdna.
Dívala jsem se na její tělo a cítila se prázdná a otupělá. Neznala jsem ji dlouho a je fakt, že byla tak trošku bláznivá, ale i když mluvívala o andělech a upířích ďáblech, byla ke mně Dorothy milá.
A teď byla pryč. Stejně tak jako všichni ostatní.
Jako ve snách jsem se vrátila na místo, kde jsem zanechala Zeka a měla strach z toho, co mě tam čeká. Ale jakmile jsem zabočila do té správné ulice, uviděla jsem, jak se tam o stopku opírá známá postava, v jedné ruce svírá mačetu a druhou se přidržuje tyče a snaží se vytáhnout nahoru. Anebo se udržet, aby nespadl. Na chodníku za ním se táhla dlouhá krvavá stopa.
„Zeku!“ Vyrazila jsem vpřed a natáhla se k němu, ale on se zasyknutím ucukl a pozvedl zbraň. V očích mu zablýskl hněv a nejistota a pak se mu opět zamžily bolestí a on se zhroutil dopředu.
Opět jsem ho podepřela a snažila nevdechovat jeho vůni a krev, kterou měl nasáklé oblečení.  Můj hlas opředený strachem a starostmi zněl pronikavě, zatímco jsme se belhali po chodníku. „Co to děláš, ty idiote? Chceš se nechat zabít? Říkala jsem ti, abys zůstal dole.“
„Slyšel jsem…střelbu.“ Lapal Zeke po dechu, obličej a vlasy mokré potem. Cítila jsem, jak se třese, pokožku chladnou a vlhkou. Sakra, takhle přece nemůžeme pokračovat. Rozhlédla jsem se po úkrytu a rozhodla se, že protější barák bude dostatečně vhodný.
„Chtěl jsem pomoct,“ pokračoval Zeke, zatímco jsme kulhali přes ulici. „Nemohl jsem jen tak sedět a nic nedělat. Musel jsem to zkusit. Abych se přesvědčil…jestli to někdo přežil.“ Pevně sevřel rty, zatímco já rozkopla branku, abych ji otevřela a táhla ho přes dvůr až k zarostlým schodům na verandu. „Pře.. přežil někdo?“
Nevšímala jsem si té otázky, strčila do dveří a podívala se dovnitř. Tohle tady mi bylo alespoň trošku známé. Omítka na zdech byla popraskaná a odřená, zem poseta troskami a odpadky. Ve střeše bylo pár děr a střešní tašky byly rozházené po celém obýváku, ale jinak to tu bylo celkem zachovalé. U protější zdi stála plesnivá, ale podivuhodně zachovalá žlutá pohovka a já tím směrem opatrně nasměrovala Zeka.        
Zhroutil se na sedačku se špatně skrývaným zasténáním, na okamžik zavřel oči, jen proto, aby je po vteřině zase s trhnutím otevřel jako by se bál mě na chvilku pustit z dohledu. Cítila jsem bolestné píchnutí, když jsem viděla, jak tam tak bezmocně leží. Ani trošku mi nevěřil.
„Už zase krvácíš,“ řekla jsem, když jsem si všimla, jak přes provizorní obvaz prosakuje krev.
Ztuhnul a já musela potlačit nutkání, abych mu nezdůraznila, že kdybych ho chtěla kousnout, už bych to udělala. „Počkej tady. Zkusím najít něco, čím bychom to vyčistili.“
Odvrátila jsem se, abych schovala svou zlost, odešla z pokoje a vešla hlouběji do potemnělého domu. Zeke nic neříkal a tak jsem se potichu štrachala domem, hledala obvazy, jídlo nebo cokoliv, co by nám mohlo pomoci. Všechny pokoje sice byly špinavé a pokryté prachem a plísní, ale jinak byly pozoruhodně nedotčené, jakoby majitelé tohoto domu odešli, aniž by si s sebou cokoliv vzali.
V kuchyni jsem našla pár rozházených a rozbitých talířů a hrnečků a uvnitř lednice, v horním regálu, karton asi tak sto let starého mléka. Ložnice byly povětšinou prázdné, zbavené povlaků i oblečení, i když podle zápachu výkalů a moči jsem měla podezření, že si tu pod postelí udělala své doupě liška nebo mývalí rodinka.          
Vklouzla jsem do haly a našla koupelnu. Zrcadlo nad umyvadlem bylo roztříštěné a polámané, ale uvnitř skříňky jsem našla krabici s gázou a polštářky a zaprášené role obvazů. Pod nimi byla malá lahvička s pilulkami a větší hnědá láhev do poloviny plná jakousi tekutinou. Zamžourala jsem na vybledlý štítek a v duchu děkovala Kaninovi za to, že trval na tom, abych se naučila lépe číst: hnědá lahvička obsahovala něco, co jsem velmi nutně potřebovala. Peroxid vodíku – dezinfekční prostředek aplikovatelný na povrchové řezy a drobná zranění.
Z bílých pilulek jsem měla poněkud strach a tak jsem je tam nechala, ale vzala jsem gázu a peroxid a ze stojanu poblíž popadla jeden ze zaprášených ručníků a všechno to vynesla ven za Zekem. Seděl vzpřímeně na pohovce a snažil se odmotat z nohy škrtidlo, ale podle zaťatých zubů a zpoceného, nakrabaceného čela, to podle všeho zrovna moc dobře nešlo.
„Nech toho,“ poručila jsem mu, dřepla si k němu a přinesené věci položila vedle sebe na zem. „Děláš to ještě horší. Nech to udělat mě.“
Vrhl na mě ostražitý pohled, pak ho ale přemohlo vyčerpání a bolest on si konečně lehnul. Znovu jsem se začala věnovat jeho noze, ručníkem z ní očistila krev a pak na ránu nalila dezinfekční prostředek. Ve chvíli, kdy se čirá tekutina dotkla rány, zabublala a změnila se na bílou pěnu a Zekovi uniklo přes zuby tiché zasyčení.
„Promiň,“ zamumlala jsem a on krátce vydechl. Očistila jsem poslední zbytky krve, přitiskla na ránu tlakový obvaz a začala kolem něj omotávat gázu.
„Allison.“
Nepřestávala jsem dál motat a můj hlas byl odměřený a plochý.“Co?“
Zeke zaváhal, zřejmě vycítil mou náladu a pak se velmi tiše zeptal,“A co ostatní? Našla…byl někdo…?“
Zaťala jsem zuby a přála si, aby zrovna tohle teď nevytahoval. „Ne,“ odpověděla jsem mu. „Jsou pryč. Jackalovi muži je všechny odvezli.“
„Úplně všechny?“
Uvažovala jsem na tím, jestli mu mám lhát, anebo říct třeba jen poloviční pravdu, ale Zeke ke mně byl také vždy upřímný. Musela jsem mu to říct, když jsem samu sebe za to nenáviděla. „Všichni ne,“ přiznala jsem. „Dorothy je mrtvá.“
Nic na to neřekl. Když jsem dokončila obvazování a vzhlédla, měl hlavu skloněnou a ruku přes oči. Posbírala jsem všechny věci z mé první pomoci a vstala, bylo mi nepříjemné dívat se na něj, jak se snaží skrývat svůj žal. Nevydával u toho jediný zvuk, žádná slova, tiché vzlyky, nic. A když konečně sundal ruku z očí, byli suché a hlas zněl tvrdě.
„Dostanu je.“
„Sám ale ne,“ řekla jsem a odložila obvazy s peroxidem na prohnilý stůl. „Pokud si ovšem nemyslíš, že zvládneš všech čtyřicet nájezdníků sám, ve stavu v jakém teď jsi. Půjdu s tebou.“
Zamračil se mým směrem, modré oči blýskající se ve tmě a stínech, s křížkem, mihotajícím se mu na hrudi. Měla jsem možnost vidět, jak sám se sebou svádí boj, jsem upír, stále ještě jsem nepřítel, kterému je neradno věřit – zároveň ale jsem mu právě zachránila život a díky mně měl mnohem větší šanci na záchranu ostatních. Vzpomněla jsem si na jizvy, které se mu táhly po ramenou a zádech, přesvědčení, které do něj bylo doslova vtlučeno, a přemýšlela jsem nad tím, jak hluboko se to Jebovo poučování dostalo.
Konečně, neochotně přikývl, bolestné gesto, které, jak se zdálo, ho stálo hodně odhodlání. „Dobře,“ zamumlala nakonec. „Přijmu jakoukoliv pomoc, které se mi dostane. Ale…“ Posadil se zpříma a oči zúžil do těch samých ledově modrých štěrbinek jako tehdy u Archerových. „Pokud se mě pokusíš kousnout nebo se živit z kohokoliv jiného ze skupiny, tak přísahám, že tě zabiju.“
Odolala jsem pokušení odhalit tesáky. „Je prima vědět, jak si stojíme, zvláště poté, co jsem ti zachránila život.“
Svěsil ramena a po tváři mu přeběhl stín viny. „Omlouvám se,“ zamumlal a rozpačitě si prohrábl vlasy. „Já jen…to je jedno. Jsem rád, že ses ukázala, potom co jsi udělala. Děkuji ti.“
Ta slova byla škrobená a nepříjemná a já je pokrčením ramen odehnala pryč. „To je v pohodě.“ Nebyla to přímo omluva, ale alespoň se mi nesnažil mačetou podříznout krk. „A teď k těm jezdcům. Víš, kam směřovali?“
Zeke se opřel. „Ne,“ řekl a hlas se mu trochu lámal. Bylo mi jasné, že se snaží kočírovat své emoce. „Netuším, kde jsou. Ani kam je vzali. Nebo proč je vzali. Jeb mi o tom nikdy moc nevyprávěl, jen že ho Jackal se svými muži hledá a že musíme najít Eden dříve, než nás chytí.“
„Takže ani nevíme, kterým směrem se vydali,“ zamumlala jsem a vyhlédla ven ze dveří. Zeke zavrtěl hlavou a s dutým žuchnutím uhodil pěstí do opěradla. Dívala jsem se ven a přes střechy pozorovala slabou červenou záři, která vycházela ze zbytků dohořívajícího kostela. Ulice kolem byli tiché. Kromě zmírajících plamenů nic nenaznačovalo, že tu vůbec kdy byli. Jackalovi muži věděli přesně, co dělají. Ten útok byl rychlý, efektivní a smrtící a nájezdníci se poté, beze stop, ztratili do noci.
Anebo alespoň většina z nich.
„Počkej tu,“ řekla jsem Zekovi. „Hned jsem zpátky.“ 

8 komentářů:

  1. super to bolo :-D vďaka za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Úžasné, miluji tuhle knížku, díky :-)

    OdpovědětVymazat
  3. děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Super překlad moc děkuji

    OdpovědětVymazat
  5. děkuji miluju tuhle knížku :-)

    kolik to má kapitol?

    OdpovědětVymazat
  6. Celkem 25. Už šla na korekturu i 21.;-)
    Ava

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuju moc za překlad. Bobo

    OdpovědětVymazat