středa 12. června 2013

18. kapitola

Část IV.

Čekali na okraji lesa, skrze déšť prosvítaly prázdné oči, kterými mě upřeně pozorovali svým mrtvolným pohledem bez jediného zamrkání. Mezi stromy, pod mokrými, kapajícími větvemi se krčili čtyři, včetně jedné ženy v potrhaných šatech. Dívala jsem se na ně a oni na mě, pět soch v temnotě, po bledé kůži stékala voda a odkapávala z čepele v mé ruce.
Vyčkávali jsme. Zrůdy ve tmě, a hodnotili jeden druhého. Kolem nás zuřila bouře a odrážela se v očích Zuřivců, za nimiž odhalovala jejich mrtvolnost, nikdo z nás se ale neměl k tomu, aby couvl.
Pak polooblečená žena tiše zasyčela, vycenila zuby a začala ode mě pomalu ustupovat do lesního šera. Chvilku po ní udělali to samé i ostatní Zuřivci, odplížili se bez boje zpět poté, co i ve mně rozpoznali dravce.
Sledovala jsem je s pocitem chladu a osamělosti, sledovala jsem je, jak se kolem mě plíží, pryč z lesa, směrem k areálu, který jsem právě opustila. Nebyla jsem kořist. Byla jsem mrtvola, tvor, kterému netlouklo srdce, nedýchal, nepotil se, ani necítil strach. Byla jsem mrtvá. Stejně tak jako oni.
Jsi upír, řekl mi Kanin a mně to připadalo jako by to bylo už věky, co to řekl. Jsi vlk a oni jsou ovce – jsi silnější, rychlejší, divočejší než by kdy oni mohli být. Jsou jen potrava, Allison Sekemoto. A ten démon hluboko uvnitř tebe je tak vždycky uvidí.
Mezi stromy problesklo světlo. Za mými zády bylo pole a za ním se nacházel pozemek Archerů, slabě osvícený ohni, které doutnaly v bouři.
Plošiny teď budou obsazeny mnohem méně, jejich křehké, lidské vidění bude oslepeno deštěm a kouřem.
„Ty jsi upír.“ Šeptal Stick, s vykulenýma a vyděšenýma očima. „Upír.“
Zuřivci se dostali na okraj lesa a zastavili se, čtyři bledí, nehybní zabijáci, zírající na farmu, která stála na kopci. Zajímalo by mě, kolik dalších Zuřivců se ukrývá ve tmě za polem a sleduje svou kořist s trpělivostí mrtvých. Pokud Jebbadiah bude chtít vyrazit dnes večer, mohli by vejít přímo do léčky. A i kdyby se jim podařilo je zabít nebo odehnat, pravděpodobně by stejně někdo umřel.
No a co? Zasunula jsem meč, obrátila se zády k Zuřivcům a lidem, kteří se stále ještě ukrývali za zdmi. Snažila jsem se zapadnout a oni mě odehnali pryč. Tak ať si je Zuřivci zabijí, proč by mě to mělo zajímat? Byla jsem upír a lidi už nadále nebyli mou záležitostí.
„Tohle je poslední laskavost, kterou ti prokážu,“ řekl mi Zeke studeně a tvrdě. „Pokud tě ještě jednou uvidím, zabiju tě.“
V hrudi jsem cítila napětí. Ze všech těch lží a zrad a nožů do zad, mě ten jeho bolel nejvíc. Stickova zrada byla jiná, ačkoliv jsme byli po léta kamarádi, někde hluboko uvnitř jsem dobře věděla, že mě Stisk jen zneužívá. Že je mě schopen prodat za něco lepšího, co za to může získat. Zeke byl jiný. Ten to všechno dělal, protože mu na tom opravdu záleželo a ne proto, že by za to očekával něco na oplátku. Byla to mě naprosto neznámá filozofie.
V ulicích na Okraji nezáleželo na tom, kde jste – tam jste byli vždycky jen sami za sebe. Naučila jsem se tam, že nic není zadarmo a každý na to má svůj úhel pohledu. Bylo to tak, jak to bylo.
Až na Zeka. Zeke se ke mně choval jako k člověku, jako k sobě rovné. Stál za mnou, pomáhal mi, dával mi věci jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Staral se, protože takový prostě byl.
O to víc to bolelo, když jsem zjistila, že mi lhal, když říkal, že mu můžu věřit, když mu zledovatěly a ztvrdly oči a odvrátil se ode mě jako bych byla nějaká zrůda.
„Ty jsi zrůda,“ zabzučel mi zase v hlavě Kaninův hlas, zatímco jsem nutila samu sebe pohnout se a odejít. „Vždycky jí budeš – to už se nedá vrátit zpět. Ale jaký typ zrůdy se z tebe stane, je jen a jen na tobě.“
Kousla jsem se do rtu. Na tuhle část jsem zapomněla. Stála jsem tam a chvilku se potýkala sama se sebou. Fičel kolem mě vítr, trhal mi vlasy i oblečení a šramotil větvemi nad mou hlavou. Ohně za polem jen mělce plápolaly, ale o to víc se z nich kouřilo a Zuřivci se neklidně posunuli k okraji lesa.
Zeke tě zradil, šeptal mi v hlavě malý, zuřivý hlásek. Není o nic lepší než Jebbadiah nebo kdokoliv jiný. Nejsi nic jiného než jeden z dalších démonů, které uloví a zastřelí. Tak proč se staráš, jestli se dostane do toho svého Edenu? Proč ti na nich záleží? Protože…
Protože mi na nich záleží, uvědomila jsem si. Záleží mi na té malé, tvrdohlavé skupince lidí, která se ke všemu staví čelem, při své cestě za nalezením lepšího života. Záleží mi na nich, když riskují střety se Zuřivci a hladoví a lpí na té své naději i když někde hluboko uvnitř ví, že nic takového neexistuje. Myslela jsem na Caleba a Bethany. Slíbila jsem jim, že v Edenu budou i kozy. Nesmí teď umřít hlady nebo být roztrháni Zuřivci. Chtěla jsem, aby uspěli, aby vzdorovali všem nepřízním osudu a dokázali se dostat až na konec. Copak bych je mohla opustit a nechat je napospas těm samým příšerám, které zabili i mě?
„Ne.“
Zuřivci zasyčeli a otáčeli se za zvukem mého hlasu. Pomalu jsem se otočila, podívala se na ně a oni mi pohled opětovali a opět jsme zírali jeden na druhého, zatímco kolem nás vířily poryvy větru.
„Ne,“ řekla jsem ještě jednou a Zuřivci ohrnuli rty a vycenili tesáky. „Já nejsem jako vy. Nejsem jako ti upíři z města. Možná, že jsem zrůda, ale dokážu být i člověkem. Můžu si vybrat a být jako člověk.“ Natáhla jsem se dozadu a vytasila svůj meč, jasný záblesk oceli ve tmě. Zuřivci zavrčeli a přikrčili se, s očima upřenýma na čepel. Vykročila jsem směrem k nim, vycenila tesáky a zavrčela na ně. „Tak pojďte, vy parchanti,“ vyzvala jsem je. „Pokud je chcete, budete se nejprve dostat přese mě!“
Zuřivci zavřeštěli a cenili a skřípali svými tesáky. Vykřikla jsem bojový pokřik a cítila, jak se ve mně probouzí démon, vychutnává si to násilí a já ho tentokrát s radostí uvítala. Vrhla jsem se do jejich středu a rozháněla se svou zbraní.
Sotva jsem vnímala, co dělám, všude kolem mě to byl samý jekot, tesáky a sekající drápy, Zuřivci létali vzduchem a má čepel přímo zpívala, jak jsme tak tančili a točili se a sekali ta monstra kolem nás. Zem a stromy kolem nasakovali jejich zkaženou, páchnoucí krví a jekot Zuřivců odnášel vítr. Blížili se ke mně další a další Zuřivci, přilákáni zvukem bitvy a vrhali se do boje. Rozsekala jsem je také a vybíjela si tak na nich všechnu svou nenávist, vztek a pomstu.
Byli příliš pomalí, příliš hloupí a se slepou, zvířecí zuřivostí se sami vrhali pod ostří mého meče. Otáčela jsem se od jednoho útoku ke druhému, trhala svým mečem bledá, ječící těla a doslova cítila, jak meč v mých rukou tančí.
Když bylo po všem, stála jsem v centru toho masakru, poškrábaná, krvácející a obklopená bledými, rozsekanými těly. Ozval se můj věčný Hlad, ale já ho zatlačila až na samé dno. Byla jsem upír. Nic to nemohlo změnit. Ale nestane se ze mě monstrum.
Otřela jsem z meče krev Zuřivců, schovala ho a podívala se přes pole.
Areál na kopci byl tichý a tmavý a skrze déšť se prodírala těžká oblaka kouře. Sedla jsem si, opřela se o strom a pozorovala ho. Čekala jsem, až se otevře železná brána, natahovala uši, abych slyšela skřípění a sténání kovu.
Ale hodiny ubíhaly, bouře se přesunula dál k východu a brána se ani nehnula.
Hádám, že Jeb nechce opustit bezpečí areálu, když venku může číhat upír a zatímco jsem nad tím uvažovala, nervózně jsem pozorovala oblohu. Do svítání schází tak hodina, dneska už pravděpodobně nikam nepůjdou. Myslím, že nakonec je něco, co dokáže zastavit i jeho.
O čtyřicet minut později, ve chvíli, kdy se nad obzorem objevily první sluneční paprsky a ve větvích stromů začali cvrlikat ptáci, jsem se postavila a šla si najít místo, kde bych přespala, když v tom okamžiku upoutalo mou pozornost zasténání kovu.
Odcházejí? Teď? S ohromením jsem sledovala, jak se brána otevřela dokořán a malá skupinka lidí vyšla ven na trávník. Všechny jsem je sečetla: Jeb s Darrenem, oba s brokovnicemi v rukou. Ruth s Dorothy. Caleb, Bethany a Matthew, kteří se choulili ve středu. Tichý Jake teď v ruce svíral pušku. Staříci Teresa se Silasem. A konečně, ten poslední, který se držel vzadu, aby se ujistil, že se všichni dostali v pořádku ven, ten kluk, který mě vyhnal, ten, který se otočil k upírce zády ale i tak ji nechal uprchnout bez boje.
Takže Jeb tedy rozhodl, že se přesunou za světla, samozřejmě ve snaze předběhnout upírku, která nemůže cestovat ve dne. Chytrá volba, to jsem musela přiznat. Nebyla bych schopna je sledovat daleko, když slunci už schází jen pár minut k tomu, aby se překulilo přes horizont. Přesto ale, Jeb upíry neznal.
A neznal ani mě. Nedokázal své lidi odvést tak rychle a tak daleko, jak by si jen přál. A já byla velmi, velmi vytrvalá.
Zeke, v okamžiku kdy opustil areál, namířil svou pistolí přes pole a soustředěně mhouřil oči. Pokoušel se najít upíra, ale nemohl ho najít.
Nemohl mě spatřit v temnotě pod stromy, v lese, který byl neustále ponořen do stínu. Část mě se podivovala tomu, proč tohle dělám, proč se tím obtěžuju. Jeb by mě zabil, kdybych se objevila a Zeke by udělal vše, co by bylo v jeho silách, aby mu pomohl. Když se ale dali na pochod přes pole, nemohla jsem si pomoct, ale přemýšlela jsem nad tím, jak moc jsou zranitelní, jak lehce by je mohla horda Zuřivců roztrhat, dokonce i se Zekem a Jebem jako ochranou. A vzpomněla jsem si, jak se Zeke tvářil, když mi vyprávěl, kolik už toho ztratili, to utrpení na jeho tváři, protože z toho všeho obviňoval jen sám sebe. Nedovolím, aby se to stalo. Ani Calebovi nebo Bethany nebo Darrenovi nebo Zekovi. Nedovolím nikomu, aby umřel.
Hned poté, co prošel branou poslední člověk, se ta s hlasitým prásknutím zavřela, což se neslo prázdnými poli do dálky. S Jebbadiahem Crossem vpředu a Zekem v zadní linii se skupina tiše proplétala ztichlým lesem a přibližovala se tak ke svému mýtickému městu, které leželo kdesi za obzorem.
Na rtech mi zahrál slabý úsměv. No dobře, Zeku, pomyslela jsem si a stáhla se zpět do stínu lesa, abych se připravila k uložení se k spánku. Utíkej si, když chceš. Brzy vás zase uvidím, i když vy neuvidíte mě. Postarám se o to, aby ses dostal do toho tvého Edenu, ať už chceš a, nebo ne. A zastav mě, pokud to dokážeš.

***


Následující večer jsem se cílevědomě vyhrabala ze země. Noc byla jasná a nad hlavou mi zářil měsíc s hvězdami. Nebylo nic těžkého najít stopy po skupině lidí, která se prodírala lesem. V měkké půdě a blátě se daly lehce rozeznat jejich stopy. Mohla jsem je sledovat za pomoci ulámaných větviček a pošlapané trávy, což byly do očí bijící stopy, které po sobě zanechávali.
Dumala jsem na tím, že se ani neobtěžovali po sobě své stopy skrývat, zatímco jsem překračovala mělký důlek, který vyšlapalo v blátě několik párů bot a nohou. Maličko mě to znervózňovalo. Pokud je mé upíří smysly dokáží tak lehce najít, může je stejně tak rychle najít nespočet Zuřivců nebo divokých zvířat, která tu číhají kolem. Hádám, že teď se Jeb zaměřil spíše na rychlost. Ještě že nejsou Zuřivci až tak chytří, aby dokázali sledovat svou kořist, jinak by byli v průšvihu.
Po většinu noci jsem sledovala stopu, snadno klouzala temným lesem, bez potřeby odpočinku nebo zpomalování. Našla jsem pár plechovek, odhozených v křoví, hemžících se mravenci a věděla jsem, že jdu správným směrem.
Když se přiblížil úsvit, zahrabala jsem se zase do země, frustrovaná, že musím zastavit, ale s pocitem, že jsem snížila vzdálenost mezi námi.
Další noc, dvě hodiny po půlnoci, jsem konečně, přes kmeny stromů a větvě, uslyšela hlasy a mé srdce poskočilo.
Tak tiše, jak jsem jen dokázala, jsem se přibližovala blíž a poslouchala útržky konverzace, které ke mně ozvěnou zavál vítr. Obešla jsem balvan a konečně zahlédla dvě známé postavy, které postávaly u okraje úzké, popraskané silnice, která se ztrácela ve tmě.
Jebbadiah se Zekem postávali u chodníku a dívali se jeden na druhého. Jeb měl ústa stažená do úzké, přísné linky a Zekova tvář byla vážná a soustředěná.
„Budeme méně hluční, pokud půjdeme po chodníku,“ říkal Zeke, znělo to podrážděně, což se ale snažil nedávat moc najevo. Zatímco se Jeb dohadoval se svým žákem, o pár metrů dál se pod stromy choulil zbytek skupiny. Ukrytá ve stínu jsem se opřela o balvan a poslouchala.
„Pro Teresu i děti to bude jednodušší a budeme rychlejší.“
„Pokud se v některé z těchto zatáček objeví Jackal se svými hrdlořezy, nebudeme o nich vědět dříve, než budou přímo před námi,“ argumentoval Jeb tiše a díval se na Zeka chladnýma a rozzlobenýma očima. „Viděl jsi, jak rychle se dokáží pohybovat – ve chvíli, kdy uslyšíme, že se blíží, už bude příliš pozdě. Obětuješ bezpečnost této skupiny jen proto, že průchod lesem je o trochu těžší?“
Nutno Zekovi připsat ke cti, že neustoupil.
„Pane,“ řekl tiše Zeke, „prosím. Nemůžeme dál pokračovat stejně. Všichni jsou vyčerpaní. Šli celý den i celou noc – potřebujeme si odpočinout. Pokud to nezjednodušíme, budou lidé zaostávat a dělat chyby. A pokud by nás někdo pronásledoval, bude mnohem jednodušší ho sestřelit.“
Jeb zaťal zuby a přimhouřil oči a Zeke si pospíšil.“Brzy budeme potřebovat nějaké zásoby,“ řekl. „A Larry mi říkal, že tahle cesta vede do města. Pane, potřebujeme jídlo, munici a pořádný odpočinek. Myslím, že bychom se měli spíše zabývat možností lovců, než si chránit záda před Zuřivci a upíry v lese.“
Jeb se na něj díval a já měla na chvilku pocit, že ho odmítne jen z principu, protože nesouhlasí nikdy a s nikým. Pak ale krátce a podrážděně vydechl a otočil se k silnici.
„Drž všechny pohromadě,“ vyštěkl poté a Zeke se okamžitě napřímil. „A chci, aby se dva lidé zdržovali vzadu, alespoň dvacet stop od zbytku skupiny. A pokud cokoliv uvidí nebo uslyší, chci o tom vědět, jasné?“
„Ano, pane.“ Vrhl na svého žáka poslední zlověstný pohled a pak zamířil na chodník, zatímco Zeke se otočil a dal signál ostatním, aby se zvedli a šli. Šourali se vpřed, se zjevnou úlevou, že už jsou venku ze spletitého lesa a tmavých chytajících stromů. Rozpadající se silnice plná děr byla sice také zrádná, ale bylo mnohem jednodušší jít po ní než se prodírat křovím a zakopávat o kameny a větve.
Držela jsem se mimo chodník a proklouzávala křovím a stromy na okraji silnice. I když byla ještě tma jako v pytli, mohlo by být pro Zeka až příliš snadné se ohlédnout a uvidět siluetu, která je sleduje po otevřené silnici. Pořád ještě jsem ho slyšela, i když se s Darrenem držel vzadu požadovaných dvacet stop za skupinou. Zprvu šli tiše a byl slyšet jen zvuk jejich kroků, kráčejících po nerovném chodníku a pak ke mně tmou dolehl Darrenův tichý hlas.
„Tvůj otec ti později nakope prdel,“ zamumlal. „Tohle je vlastně poprvé od Archerových, co s tebou promluvil jako s člověkem.“
„Byl naštvaný,“ pokrčil napolo rameny Zeke. „Ohrozil jsem celou skupinu. Kdyby se cokoliv stalo, byla by to moje vina.“
„Nemůžeš se z toho vinit, Zeku. My všichni jsme ji viděli a mluvili s ní. Oklamala nás všechny.“
Sevřel se mi žaludek a já zúžila oči a zaměřila se na jejich konverzaci. Zvuk větví i vrzání větví se vytratilo a já se soustředila pouze na ty kluky před sebou. Slyšela jsem, jak si Zeke povzdechl a představila si, jak si prsty projíždí skrze vlasy.
„Měl jsem si toho všimnout,“ zašeptal a v hlase mu zaznělo znechucení. „Bylo tu tolik znamení, tolik maličkostí, když o tom teď tak přemýšlím. Jen jsem si je nedal dohromady. Nikdy bych si nepomyslel… že by mohla být upír.“ Zeke náhle nakopl kus chodníku a ten odletěl do křoví u cesty.
„Bože, Dare,“zamumlal skrze zaťaté zuby, „co kdyby někoho kousla? Třeba Caleba. Co když se z dětí krmila po celou dobu? Kdyby někoho zabila, kdyby se jim něco stalo… protože jsem byl…“ Odmlčel se a téměř se zadusil odporem než dokázal zašeptat, „Nikdy si to neodpustím.“
Zamrazilo mě a musela jsem zatít pěsti, abych potlačila hněv, který se ve mně rostl jako bouře. Zeke by měl znát lépe, měl by vědět, že bych nikdy…
Zastavila jsem se a uvolnila pevně sevřené dlaně. Ne, to nemohl. Proč by měl? Byla jsem upír a pro ty jsou děti nejsnadnější kořistí. Kdybych byla na jeho místě, myslela bych si to samé.
Přesto to bolelo. Opět slyšet, co si o mě doopravdy myslí: příšera, která si za svou kořist vybírá jen ty nejmenší a nejslabší. Bolelo to víc, než bych si kdy myslela. Tvrdě jsem se sebou zápasila, abych se z nikoho z nich nenapila, zvláště z Caleba a Bethany a všechno to bylo na nic.
Pak jsem ale raději obětovala cizince, jen proto, abych se netkla nikoho z těch, co znám. Takže, možná, že jsou ty jejich obavy oprávněné.
„Zeku,“ ozval se opět váhavě Darrenův hlas jako by se bál, že ho někdo uslyší. „Ty víš, že nemám důvod, abych o tobě pochyboval. Pokud říkáš, že je upírka, tak ti věřím. Ale… ona tak nevypadala… což je špatné i pro mě, víš?“ Odmlčel se jako by ho samotného překvapilo, že mluví o něčem takovém, pak ale pokračoval. „Chci tím říct, že vím, co nám říkal Jeb. Vím, že říkal, že to jsou démoni a že na nich už není vůbec nic lidského, ale… já jsem před Allison nikdy nikoho takového nepotkal. Co když se mýlíme?“
„Nech toho.“ Ze Zekova hlasu mě zamrazilo. Bylo to ten samý tvrdý a nebezpečný tón, který použil té temné, deštivé noci, kdy na mě, coby upíra, shlížel. „Kdyby tě slyšel Jeb, vykopl by tě dřív než bys jen stačil mrknout. Pokud začneme zpochybňovat vše, co známe, budeme ztraceni a já s tím teď nehodlám začínat. Byla to upírka a to je vše, co potřebujeme vědět. Neuvedu ostatní do nebezpečí jen proto, že ty jsi k ní přilnul.“
Podívejme se na toho mluvku, pomyslela jsem si, když v tom samém okamžiku zamumlal Darren to samé.
Zeke se na něj zamračil. „Co?“
„Podívejme se na toho mluvku,“ zapakoval naštvaně Darren. „Možná, že jsem její společnost při lovu vítal, ale rozhodně jsem se nesnažil o ni každý večer zakopnout, abych si s ní mohl promluvit. Každý viděl, jak se na ni díváš. Ohleduplný jsi zrovna nebyl, víš. Ruth málem dostala mladé pokaždé, když jste vy dva spolu něco dělali společně. Takže mě laskavě nepoučuj o lpění na někom, Zeku. Zamiloval ses do té upírky – a my všichni jsme to věděli. Možná by sis měl dávat víc pozor sám na sebe, než začneš ukazovat prstem na ostatní. Mně to přijde, že tě ta upírka mohla pokousat kdykoliv by se jí jen zachtělo –“
Zeke se otočil a praštil Darrena pěstí do zubů, ten zavrávoral a rozplácl se na chodník. Ztuhla jsem, celá v šoku. Darren se potácivě postavil, utřel si ústa a s výkřikem se vrhl na Zeka, čímž je oba srazil k zemi. Z chumlu uprostřed silnice se ozýval řev a výkřiky, jak se spolu ti dva prali a kopali kolem sebe, pěsti létaly všude kolem. Darren byl starší a o trošku vyšší než Zeke, ale Zeke byl oproti němu vycvičený v boji a podařilo se mu se usadit na Darrenově hrudi a bušit mu pěstmi do obličeje. Vzduch byl nasycen pachem krve.
Trvalo to jen pár sekund, i když boj sám o sobě se zdál mnohem delší. Jake se Silasem se k nim vrhli, aby je od sebe odtrhli a ti dva bojovníci se na sebe dívali, lapali po dechu a utírali si krev z tváří. Darrenovi tekla z nosu krev a Zeke měl roztržený ret, krev mu z něj kapala až na chodník. Nebojovali proti svým věznitelům, ale bylo jasné, že kdyby je nechali být, pustili by se do sebe znova.
„Co to má znamenat?“
To se muselo Jebovi nechat. Aniž by křičel nebo jakkoli zvedl hlas, napětí mezi kluky se okamžitě uvolnilo. Jeb odmávl muže stranou, postavil se mezi ty dva bývalé bojovníky a rozzlobeně se na ně díval. Podívala jsem se jim lépe do tváří. Darren vypadal bledě a vyděšeně, Zekova tvář však bylo jedno velké zahanbení.
„Zklamal jsi mě Ezekieli.“ Jebův tón byl asi tak milý jako kdyby skočil z třiceti patrové budovy, ale Zeke sebou trhl jako by nad ním vyřkl ortel smrti.
„Omlouvám se, pane.“
„Nejsem to já, komu by ses měl omlouvat.“ Jeb je oba sjížděl ledovým pohledem a pak ustoupil. „Nevím, co bylo důvodem vašeho boje a ani mě to nezajímá. V téhle skupině ale nikdy nikdo proti nikomu nebojuje – a vy oba to moc dobře víte.“
„Ano, pane.“ Zamumlali Zeke s Darrenem společně.
„Takže, pokud máte tolik energie k boji, dáte dnes své příděly někomu, kdo je potřebuje mnohem víc než vy dva.“
„Ano, pane.“
„Jaku,“ zavolal Jeb na staršího muže stojícího před ním. „Vezmi si zadní hlídku s Darrenem. Zeku-.“ Zeke sebou malinko trhl. „– ty budeš se mnou vpředu.“
Zeke s Darrenem si vyměnili pohled a pak se Zeke otočil a následoval Jeba do čela skupiny. Já ale zahlédla tu nevyslovenou omluvu mezi nimi a najednou si uvědomila, že Darren neměl strach o sebe, ale o Zeka.

***

O několik hodin později jsem zjistila, o čem to Larry mluvil, když jsme dorazili do malého městečka. Bylo stejně prázdné a vysušené jako většina mrtvých obcí: popraskané chodníky, zrezivělá auta, rozpadající se budovy, zarostlé plevelem. Na parkovišti se potulovalo roztroušené stádo vysoké a přeskakovalo tam přes zrezivělá auta a nákupní vozíky. Darren je sledoval, jak běží pryč s hladovým, politováníhodným výrazem ve tváři, ale Zeke, který kráčel strnule vedle Jeba, ani nevzhlédl.
Sledovala jsem je přes město, obcházela budovy a protahovala se kolem aut, až dorazili k malé budově na rohu jedné z ulic. Kdysi musela být bílá, s ostrou, černou věží a barevnými okny. Teď se z ní odlupovala omítka a odhalovala shnilá prkna pod ní a okna byla roztříštěná na malé střípky, které se ve svitu měsíce třpytily. Na vršku střechy nejistě balancoval dřevěný kříž a nakláněl se tak, že to vypadalo, že se každou chvíli zřítí dolů na ulici.
Musel to být kostel. Nikdy jsem vlastně neměla možnost vidět jakýkoliv z nich, stojící, protože upíři všechny, které našli, zbořili. Není divu, že to skupinu táhlo přímo k téhle budově: zřejmě jim dávala pocit bezpečí.
Jebbadiah zatlačil na prohnilé dveře a doprovodil je dovnitř a i já se rozhlédla kolem, abych si našla nějaké místo, kam bych zalezla.
Z plevele na okraji pozemku, hned vedle kostela, na mě vykoukla rozbitá a zkorodovaná socha anděla. Zvědavě jsem si ji prohlížela a našla tam několik polorozpadlých náhrobků, schovaných ve vysoké trávě.
To musí být pohřebiště nebo hřbitov. O tom už jsem slyšela v New Covingtonu, bylo to místo, kam rodiny pohřbívali své mrtvé. V New Covingtonu se těla obvykle pálila, aby se tak zabránilo šíření infekce. Tohle místo, stejně tak jako samotný kostel, bylo pozůstatkem z úplně jiné doby.
Svítat mělo asi tak za hodinu. Přikrčila jsem a chystala se zavrtat do chladivé, bohaté zeminy, schované pod vysokou travou a plevelem, když v tom mě čísi tiché kroky donutili vzhlédnout.
Zekova jasná, vysoká silueta se rýsovala v trávě jen pár metrů ode mě, s Jebbadiahem v patách za ním. Zamrzla jsem na místě s upíří tichostí, stejně nehybná jako náhrobky kolem. Minuli mě v těsné blízkosti, dostatečně blízko na to, abych zahlédla Zekův křížek, který se mu houpal na krku a hladké, bílé jizvy na Jebbadiahově tváři. Zeke šel strnule před starším mužem s pohledem upřeným před sebe, asi tak jako vězeň, kráčející k šibenici.
„Stůj,“ řekl tiše Jeb a Zeke se zastavil. Staroch měl v ruce cosi dlouhého a kovového a poklepával si s tím o nohu.
Anténu z auta.
„Tak pojďme na to, Ezekieli,“ zamumlal.
Střelila jsem pohledem k Zekovi, který po dobu jednoho úderu srdce stál naprosto nehybně se zaťatýma rukama podél těla. Pak se pomalu, metodicky otočil, svlékl si tričko a odhodil ho na zem. Kousla jsem se do tváře. Jeho kůži pokrývala mapa starých, bledých jizev, křížem krážem přes celá záda a ramena.
Poněkud ztuha položil ruce na jeden z náhrobků, které vykukovali z vysoké trávy, a sklonil hlavu. Všimla jsem si, jak se mu jedenkrát zatřásla ramena, ale tvář zůstávala bezvýrazná.
„Ty víš, proč tohle dělám,“ řekl tiše Jeb a stoupl si za něj.
„Ano,“zamumlal Zeke. Zbělely mu klouby na rukou, kterými se držel náhrobního kamene.
Nehýbej se, nakazovala jsem si, zatímco ruce plné hlíny jsem svírala v pěst. Nehýbej se. Nevylézej, abys mu pomohla. Zůstaň tam, kde jsi.
„Ty jsi vůdce,“ pokračoval Jebbadiah a bez varování Zeka přetáhl po zádech kovovým prutem. Zděsila jsem se a bojovala s touhou zavrčet, zatímco Zeke jen sevřel čelist. Zjizvená záda se mu pokryla živou a jasnou krví.
„Očekával jsem od tebe víc,“ pokračoval Jebbadiah tichým a nevzrušeným hlasem a znovu ho přetáhl, tentokrát přes ramena. Zeke sklonil hlavu a zalapal po dechu. „Až padnu, budeš je muset vést místo mě.“ Následovaly další dvě kruté rány v rychlém sledu za sebou. „nesmíš být slabý. Nesmíš podlehnout emocím nebo touhám svého těla. Pokud se máš stát opravdovým vůdcem, musíš zabít vše, co tě uvádí v pokušení, vše, co podrývá tvou morálku a víru. Pokud máme na tomto světě přežít a zachránit lidskou rasu, musíme být nemilosrdní a svědomití. Pokud padneme, všechny ty oběti, které padly před námi, budou zbytečné. Chápeš to, Ezekieli?“
Poslední otázka byla položena s tak brutální ranou, že Zeke zalapal po dechu a nakonec se zhroutil na náhrobní kámen. Krčila jsem se v trávě, třásla se vzteky, tesáky naplno vytažené a bojovala s nutkáním vyskočit a rozpárat Jebbadiahův hrudní koš od krku až k rozkroku.
Jeb, s tváří opět naprosto klidnou a prázdnou, ustoupil. „Rozumíš tomu?“ Zeptal se opět tiše.
„Ano,“ odpověděl Zeke překvapivě pevně, zatímco se zvedal na nohy. Záda měl rozmlácená na krvavou kaši, nové šrámy se táhly přes desítky starých jizev pod nimi. „Rozumím. Omlouvám se, pane.“
Staroch odhodil anténu do plevele. „A už ses Darrenovi omluvil?“ zeptal se, a když Zeke přikývl, přistoupil k němu a uchopil ho za ramena. Zeke sebou trhl. „Pak tedy půjdeme. Vyčistíme to dříve. než sem tvá krev přitáhne něco nebezpečného.“
Zaryla jsem prsty do hlíny a sledovala, jak se Zeke shýbá, pln bolesti si natahuje tričko a pak následuje Jebbadiaha ze hřbitova ven. Bolely mě všechny svaly v těle, od toho, jak jsem se snažila držet zpátky. Vůně krve, násilí a zuřivý vztek na Jebbadiaha, to bylo skoro k nevydržení. Sledovala jsem, jak Zeke klopýtl a pak sebou trhl poté, co se zády opřel o náhrobek a tiché zavrčení mi uniklo dřív, než jsem je dokázala zadržet.
Zeke se napřímil a ohlédl se zpátky ke hřbitovu a před tvář se mu mihlo ostražité zamračení. Kousla jsem se do jazyka a proklínala samu sebe a snažila se na nic nemyslet. Byla jsem strom, kámen, součást krajiny, noc. Zekův pohled přelétl hřbitov a nahlížel do stínů. V jednu chvíli se podíval přímo na mě, naše oči se střetly skrze tmu, pak ale sklouzl pohledem dál, aniž by mě poznal.
„Ezakieli.“ Jebbadiah se otočil, zamračil se a netrpělivým pohledem sledoval svého žáka. „Na co se to tam díváš?“
Zeke o krok ustoupil. „Na nic pane. Myslel jsem si, že slyším…“ Zavrtěl hlavou. „To je jedno. Pravděpodobně to byl mýval.“
„Tak proč tady stále ještě postáváme?“
Zeke zamumlal omluvu a odvrátil se. Zmizeli v kostele za rohem a já se plna hněvu zhroutila na zem a žilami mi koloval mučivý Hlad.
Ve vzduchu se stále ještě vznášel pach Zekovi krve, i když už nebyl tak silný jako za jeho přítomnosti. Musela jsem se odsud dostat, čím déle tady budu, tím víc ho budu chtít získat. A kdyby třeba Zeke a nebo, nedej Bože, Jebbadiah opět prošli hřbitovem, nemusela bych se udržet a mohla bych zaútočit.
Mraky na obloze začali dostávat růžový nádech a každým okamžikem se už muselo objevit slunce. Zabořila jsem se do chladné, hřbitovní země a snažila se raději nepřemýšlet nad tím, co by tu mohlo být pod travou a náhrobními kameny pohřbeno. Zem kolem mě se uzavřela, temná a uklidňující a já vklouzla do tak dlouho očekávaného černého spánku.
A poprvé od té doby, co jsem opustila New Covington se mi něco zdálo.

***

TMAVÉ, PRÁZDNÉ MĚSTO.
Mrakodrapy opírající se jeden o druhý jako popadané stromy.
Vzpomínky zbarvené vztekem. Měla bych zůstat ostražitá. Měla bych vidět tu past. Byla jsem neopatrná.
Zablikala světla a svět se na okamžik zbarvil doběla. A v tom okamžiku mezi bleskem a dalším zahřměním jsem ho uviděla.
Usmíval se na mě.

5 komentářů:

  1. Díky za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  2. děkuju za překlad, úžasná kapitola :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad! :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat