středa 5. června 2013

17. kapitola

Zíraly jsme jedna na druhou, zamrzlé v čase. V okamžiku, kdy jsme se střetly pohledem, všimla jsem si několika věcí: kapek slin od Zuřivce, dopadajících na zem a proužků krve, které jsem měla rozmazané po celé tváři.
Pak Ruth ustoupila a zhluboka se nadechla.
„Upír!“
Výkřik se odrazil od kůlny a pak doprovázel Ruth přes padající déšť, když se otočila na místě a dala se na útěk.
Zuřivec za mnou vykřikl také, jakoby na odpověď a má upíří přirozenost se těmi výkřiky prudce vydrala na povrch. Instinktivně jsem se vrhla vpřed. Dříve než stihla udělat jeden jediný krok navíc, stála jsem před ní a praštila s ní o stěnu, tesáky naplno vysunuté. Ruth zaječela.

„Drž hubu!“ zavrčela jsem na ni a jen taktak se držela, abych se nevrhla vpřed a nezabořila tesáky do toho štíhlého krku přede mnou. Ten upír ve mně vyl na protest, nutil mě kousnout, zabít. Třásla jsem se snahou, udržet si od ní odstup, pozorně ji sledovala a cenila na ni tesáky skrze odrhnuté rty. „To jsi byla ty, včera v noci v mém pokoji, viď?“ Zeptala jsem se. „Měla jsem pocit, že slyším někoho na schodech. Celou tu dobu jsi čenichala kolem mě a jen čekala na to, až se něco stane.“
„Já jsem to věděla,“ vydechla Ruth a odtahovala se ode mě, v obličeji se jí mísil vzdor s hrůzou. „Věděla jsem, že je na tobě něco špatně. Nikdo mi to nevěřil, ale já to věděla. Zeke nám tvé srdce naservíruje na stříbrném podnose, až to zjistí, ty upíří děvko.“
Zasyčela jsem, přiblížila se k ní ještě blíž a vycenila jí své tesáky přímo do obličeje. „Jsi strašně arogantní na někoho, kdo se chystá zemřít.“
Zbledla.“To nemůžeš!“
S vyceněnými tesáky jsem se na ni usmála a sama si nebyla jistá tím, jestli to myslím vážně nebo ne. „Proč ne?“
„Zeke se to dozví!“ Ruth se přikrčila a v panice před sebou zkřížila paže, aby se ochránila. „A Jeb taky! Nemůžeš mě zabít.“
„Já jsem upír!“ Zavrčela jsem a jen stěží se udržela. „Proč bych nemohla?“
„Allison!“
Ztuhla jsem a měla pocit jako by se svět na vteřinu zastavil. V jednom úderu srdce se mnou prohnal příval emocí, příliš rychlých na to, abych zachytila jedinou.
Strach, hněv, pocit viny, lítost. Co to dělám? Co se to se mnou sakra děje? Jako ve snách jsem se podívala na Ruth a najednou jsem byla plná odporu a zděšení. Ještě vteřinu a mohla jsem ji zabít.
Ale nejhorší ze všeho…
Spustila jsem ruce a pomalu se otočila… abych mohla čelit Zekovi, který stál pár metrů ode mě. V rukou měl zbraň, kterou mi mířil přímo na srdce.
Tiše jsme se dívali jeden na druhého, zatímco kolem nás se snášel déšť. V jednom bizarním okamžiku jsem měla pocit déjàvu, který mě vrátil zpátky k našemu prvnímu setkání v opuštěném městě. Jenže na rozdíl od poprvé, teď byly Zekovi oči tvrdé a rty pochmurně stažené. Tentokrát to myslel vážně.
„Nech ji jít, upíre.“
Uvnitř mě se všechno zkroutilo, když jsem od něj zaslechla ta slova, chladná, tvrdá a neústupná. „Proč bych měla?“ Provokovala jsem ho. „Stejně mě zastřelíš, jakmile bude v bezpečné vzdálenosti ode mě.“
Nepopřel to, jen mě i nadále skrze déšť sledoval blýskavýma očima. Ještě chvilku jsem vyčkávala a pak se rezignovaně sesula.
„Vypadni odsud,“ řekla jsem Ruth, aniž bych se na ni podívala a ona nezaváhala. Vyškrábala se pryč z kůlny a přeběhla na Zekovu stranu, kde zastavila a sjížděla mě nenávistným pohledem svých doširoka rozevřených očí.
„Dojdi pro Jeba,“ nařídil jí Zeke tiše, aniž by ze mě spustil pohled. „Upozorni i zbytek v domě, ale už se nevracej na pomoc. Zůstaň uvnitř, drž děti poblíž sebe a zamkněte dveře, rozuměla jsi?“
Přikývla a rozeběhla se směrem k domu a už cestou začala křičet. Znervózňovalo mě, jak se její hlas rozléhal všude kolem. Za pár minut se vyřítí všichni muži, kteří v tomto areálu jsou s vidlemi, sekyrami a zbraněmi.
Musím odsud vypadnout, ale nejdřív se musím vypořádat se Zekem.
Vytasila jsem svůj meč a on strnul a pak i on vytáhl mačetu, pistoli stále namířenou přímo do středu mého těla. Pozorovala jsem ho a bojovala se zoufalstvím, které vypadalo, že mě hodlá rozdrtit. Chystala jsem se na boj s ním. Zeke mě nenechá odejít, ne poté, co jsem provedla Ruth. Chtěla jsem mu říct, že se omlouvám, i když jsem věděla, že je mu to jedno. Promiň, že takhle to dopadlo. Ale pokud mi nedovolíš odejít, nebudu tu jen stát a umírat, ani kvůli tobě.
„Tohle mě nezastaví,“ řekla jsem mu a našla si lepší polohu, tak abych mohla uhnout stranou, kdyby toho bylo zapotřebí. „Jsem mnohem rychlejší než ty. I když mi do srdce vystřílíš celý zásobník, tak mě to nezabije. Já už mrtvá jsem.“
„Zpomalí tě to,“ odpověděl Zeke a točil mačetou v elegantním oblouku, ostré hrany blýskající se do tmy,“ a to je to jediné, co potřebuji.“
Ustoupil stranou, pomalým, opatrným pohybem a ve stejném rytmu jsem se pohnula i já. Kroužili jsme kolem sebe, zbraně v pohotovosti, očima se vpíjeli jeden do druhého, zatímco Zuřivec za námi v kleci syčel a vrčel.
„Tak kolik?“ dožadoval se Zeke se zachmuřenou tváří. Celá zmatená jsem se zamračila. „Kolik z nás jsi stihla pokousat?“ Pokračoval chladně. „Z koho ses krmila? Z Caleba? Darrena? Mám mít strach, že se taky promění v Zuřivce nebo upíry?“
„Nikdy jsem nikoho z vás nekousla,“ odsekla jsem, celá rozčílená, jak si něco takového může vůbec myslet i když jsem věděla, že na nic takového nemám právo. Samozřejmě, čemu jinému by měl věřit? „Nikdy jsem se z nikoho nekrmila,“ odpověděla jsem už mnohem mírnějším hlasem. „A takhle to nefunguje. Musela bych někoho zabít, aby se proměnil v Zuřivce.“
„Jako Joea.“
Sevřel se mi žaludek, ale i nadále jsem se snažila, abych si udržela neutrální hlas. „Já… nechtěla jsem, aby se to stalo,“ řekla jsem a přála si, aby mi věřil. „A nemuselo to být přímo mnou. Mohl být nakažený už od toho kance.“ Což byla jen velmi slabá výmluva a nevěřila jsem jí ani já, ani Zeke. Podle něj jsem mohla za proměnu tohoto Zuřivce jen a jen já. „Jen jsi nás využila,“zašeptal jako by ho bolelo to říkat. „Celý ten čas. Teď to dává smysl – nikdy jsi nevěřila v Eden, nikdy jsi na nic z toho nevěřila. Jediné, oč jsi stála, byl snadný zdroj potravy. A já ti věřil.“ Zaťal zuby. „Bože, nechával jsem Caleba s Bethany samotné s upírem.“
Pokleslo mi srdce a to i přesto, že mi hruď divoce a horce plála zrada. Tento Zeke byl úplně jiný, žák Jebbadiaha Crosse, chlapec, kterému byla celý život vtloukána do hlavy nenávist k upírům a vše, co se jich týká. Měl chladné oči a uzavřený, sveřepý výraz v tváři. Už jsem pro něj nebyla Allison, ale bezejmenná zrůda, nepřítel, který musel být zlikvidován.
Tak a je to tu. Sevřela jsem pevněji svou zbraň a všimla si, že on udělal přesně to samé.
Pomalu jsme kolem sebe kroužili a hledali slabé místo toho druhého. Měl výhodu tím, že měl zbraň, ale vsadila bych se, že Zeke neměl ani tušení, jak rychle se dokáží upíři pohybovat. Kdyby mě střelil, bolelo by to, ale po prvním kole bych mohla snížit vzdálenost mezi námi a…
Zaváhala jsem. A… co? Zabít ho? Omráčit ho jako jsem to udělala s těmi jezdci a kančím Zuřivcem? Přímo jsem cítila tu krvežíznivost, která mi kolovala v žilách a toužila po násilí. I kdybych ho odzbrojila, nemohla jsem si věřit, tomu démonu ve mně, že se na něj nevrhne a neroztrhá ho.
Zekův pohled mě pozoroval bez jediného zaváhání. Skoro jsem viděla, jak ten jeho prst tiskne spoušť pevněji, když jsem zvedla svou zbraň a zasunula ji zpět do pochvy. Svraštil čelo, zatvářil se zmateně, zatímco já zavrtěla hlavou.
„Tohle nemůžu udělat.“ Podívala jsem se mu přímo do tváře a zvedla prázdné ruce, abych je pak zase spustila podél těla. „Zastřel mě, pokud musíš, ale já s tebou bojovat nebudu, Zeku.“
Nehýbal se a v jeho očích svádělo bitvu množství emocí, i když zbraň v ruce se ani nezatřásla. V dálce, směrem od domu se začali ozývat hlasy a přes déšť bylo slyšet zvuky kroků brodících se blátem.
Ustoupila jsem o krok zpátky, pryč od něj, směrem k vnější stěně a k lesu, který byl v dálce za ní. „Odcházím,“ řekla jsem tiše a Zeke pozvedl zbraň o kousek výš, rty pevně sevřené. „Už se nesetkáme a já při své cestě ven s nikým jiným nepromluvím. Klidně mě střel do zad, ale ať už tak či onak, já odsud mizím.“
Napůl otočená jsem povzbuzovala samu sebe a čekala, kdy uslyším rachot střel a výbuch bolesti mezi lopatkami. Zeke tam ještě chvilku stál se zbraní namířenou mým směrem a pak s povzdechem spustil ruku dolů.
„Jen jdi,“ zašeptal, aniž by se na mě podíval. „Vypadni odsud a nikdy se nevracej. Už nikdy tě nechci znovu potkat.“
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se k němu zády, došla těch posledních pár kroků ke zdi a podívala se přes okraj.
„Allison.“
Otočila jsem se. Zeke stál pořád na tom samém místě, zády ke mně, zbraň stále skloněnou podél nohy. „Teď jsme vyrovnáni,“ zamumlal. „Ale tohle je ta poslední laskavost, kterou ti dám. Pokud tě ještě někdy uvidím, zabiju tě.“
Opět jsem se podívala na zeď, abych se neprozradila, jak moc mě to bolí nebo jak moc se mi chce se otočit, zaklepat mu na rameno a ukázat mu jaký démon doopravdy jsem. Pálilo mě v hrdle, ale já polkla slzy i vztek a pohřbila je pod studenou lhostejnost. Vždyť jsem přece věděla, že to nakonec takhle dopadne.
Přikrčila jsem se a vyskočila na horní část stěny a hledala trhliny a díry, abych se dokázala uchytit na patnácti stopách rezavého kovu a železa. Přistála jsem na druhé straně, při výskoku jsem za sebou zaslechla čtyři rychlé výstřely ze Zekovi pistole. Otočila jsem se a pár metrů od místa, kde jsem stála, jsem v plechu uviděla díry po kulkách. Nebyla jsem Zekovým cílem, jen tím chtěl ujistit Jeba o tom, že mě zahnal pryč. A že nenechal utéct upíra jen tak bez boje.
Mezi mnou a jimi byl teď celý lán a les přede mnou mě vábil. Za sebou jsem slyšela, jak se Zeke ještě na moment zastavil a pak kroky, jak odchází pryč, za Jebbadiahem a svou rodinou, tam, kam patří.

I já se rozešla, pryč od plotu a lidí a bezpečného útočiště, které bylo jen lží. Představovala jsem si, jak se, každým krokem, mezera mezi mnou a Zekem zvětšuje a jak se oba vracíme do svého vlastního světa, kde by ten druhý nedokázal přežít. Za chvilku už jsem se přiblížila k okraji lesa, kde na mě čekali Zuřivci, démoni a jiné hrůzy a pak už se propast mezi námi stala tak obrovskou, že se mi druhý konec ztratil v nedohlednu.

3 komentáře: