sobota 1. června 2013

16. kapitola

Ne! Zavřela jsem oči, ucukla a hlavou se bouchla o zeď. Kůzle překvapením zamečelo a pak si s povzdechem vrazilo čumák pod tělo a spalo dál. Caleb s Bethany si spali dál, aniž by věděli o tom, jak blízko byli tomu, aby se stali hlavním chodem.
Zděšeně jsem se rozhlížela kolem, kudy bych mohla uniknout. Hlad nade mnou pomalu přebíral velení a já neměla daleko k tomu, podlehnout pokušení. Potřebovala jsem se najíst dřív, než to bude natolik silné, aby se to dalo ignorovat.
Jemně jsem se vymanila od spících dětí a vrátila nově pokřtěného Patche do jeho kotce, kde okamžitě usnul. Jakmile jsem už byla jednou volná, vyklouzla jsem ven, opřela se o stodolu a jala se přemýšlet o nevyhnutelném. Už bylo načase. Už to bylo příliš na hraně. Kdo bude ten, z koho se nakrmím?

Děti ne. Nikdy. Nebyla jsem až tak nelidská, abych dokázala pít krev spícím dětem. Teresa se Silasem byli příliš staří na to, aby mohli přicházet o krev a já je ani neměla v úmyslu kousat před spícími dětmi.
Jake s Darrenem byli na stráži a Ruth byla se Zekem.
Zeke rozhodně nepřicházel v úvahu.
Zbývala Dorothy, bláznivá ženská, která byla na statku a klábosila tam s Marthou, která zjevně nechodila spát dřív než po půlnoci a Jebbadiah Crosse.
Jo, jasně. Stejně tak dobře bych mohla samu sebe střelit do tváře, než jít kamkoliv v blízkosti Jeba.
Zavrčela jsem rozčarováním. Takhle se nikam nedostanu. Kdy se zase dostanu tak blízko k lidem, abych se z nich mohla nasytit?
Vždycky to takhle začíná. Ozval se mi v hlavě Kaninův hlas, tichý a vědoucí.
Šlechetnost a čest nových upírů. Sliby, že lidem neublíží a vezmou si jen tolik, kolik je třeba, že je nebudou lovit jako ovce po nocích. Jenže v jejich případě je to těžší a těžší, udržet si svou lidskost, když jediné, co ve svých obětech vidí je jídlo.
„Sakra!“ Zašeptala jsem a zastínila si rukou oči. Jak jen to Kanin dělal? Snažila jsem se vzpomenout na dobu, kdy jsme byli spolu na Okraji. Měl jakýsi druh kódu, jakýsi typ morálního systému cti, který používal přitom, když se krmil z nic netušící oběti. Nechával za sebou věci – boty například – jako platbu za újmu, kterou způsobil.
Takhle jsem to teď dělat nemohla. Neměla jsem nic, co bych mohla věnovat. Pravda, pomáhala jsem, hlídkovat například, ale to byla spíše skupinová pomoc.
My všichni přikládali ruku k dílu, co se pomoci týče.
Až na to, že to já zachránila život toho muže…
Zaplavila mě vina a znechucení. Jak jsem mohla vůbec pomyslet na lov slabého, uvězněného člověka? Začátkem večera jsem byla zděšená tím, že ho vidím pod zámkem jako zvíře a teď přemýšlím o tom, že se z něj nakrmím? Možná, že měl Kanin pravdu. Možná, že jsem netvor, přesně tak, jak to říkal.
Slyšela jsem zcela jasně ten jeho hluboký hlas, znít v mé hlavě tak, jako by stál přímo vedle mě. Máš na výběr, Allison, říkával, tak klidně a nevzrušeně. Budeš se živit těmi, které považuješ za své společníky a přátele nebo cizinci, kteří ti mohou jen děkovat za svůj život? Věz, že každá z těch cest je špatná, budeš se muset rozhodnout, která z nich je menším zlem.
„Hrom do tebe,“ zašeptala jsem do prázdna. Výplod mé fantazie, Kanin mi neodpověděl, rozplynul se do nicoty, on už věděl, kterou z cest jsem si vybrala.
*** 
Pozorovala jsem Jebbadiaha Crosse, jak dokončuje modlitbu za zraněného muže, sledovala jsem ho, jak se vrací směrem ke statku, jak si ta hranatá silueta proráží přímou cestu temnotou. Dívala jsem se na muže, zavřeného v kleci, čekala na to, až přestane kašlat a posouvat se, až se jeho dech zpomalí, ztěžkne a prohloubí se.
Když začal pochrupovat, vyklouzla jsem ze stínu u zdi, kde jsem se ukrývala a rychle vklouzla do kůlny a popadla klíč od klece, který tam visel na hřebíku. Tiše jsem sundala železné tyče, které blokovaly dveře od klece, odemkla zámek a opatrně odstranila řetězy aniž by zacinkaly o mříže. Velmi opatrně jsem otevřela dveře, a dávala pozor, aby při tom ani jednou nezaskřípaly.
Joe Archer ležel choulený v rohu klece, zachumlaný do deky, stulený do klubíčka, aby udržel co nejvíc tepla. Ovázanou nohu, páchnoucí krví a alkoholem měl položenou v nepřirozeném úhlu.
Vážně se to chystáš udělat?
Odstrčila jsem ten hlas a pohřbila ten pocit hrůzy, viny a znechucení až na úplné dno. Nechtěla jsem to udělat, ale byla to nutnost. Neodvážila bych se vejít do domu, když je tam tolik lidí pod jednou střechou a plížit se od místnosti k místnosti jen proto, aby mě objevil někdo, kdo má lehké spaní nebo někdo, kdo by se zrovna v té chvíli rozhodl jít do koupelny. Myslela jsem na Caleba s Bethany a Zeka s Darrenem. Kdybych to neudělala, mohli by být další chod, na který bych upřela svůj zrak. Mohla bych je zabít, pokud se teď nenakrmím. Klec byla stranou a nikdo ji teď chvíli nepůjde zkontrolovat. Lepší cizinec, než někdo z těch, které znám, někdo, na kom mi opravdu záleží.
Kromě toho, dluží mi za záchranu jeho života.
Pokud je tohle to, co jsi potřebovala slyšet. Pak tedy pojďme na to, ať to máme za sebou.
Joe se zavrtěl, odkašlal si ze spaní a přerušovaně zachrápal. Rychle, abych neměla možnost si to rozmyslet, jsem se vedle něj postavila, klekla si a odhrnula mu stranou klopu kabátu. Jeho odhalené hrdlo, v měsíční záři tiše pulzovalo.
Prodloužili se mi tesáky a můj Hlad se zvedal jako temný příliv. Ve chvíli, kdy zasténal a zakmitala se mu víčka, jsem se předklonila a hned pod bradou mu do krku zabořila tesáky.
Trhl sebou, ale okamžitě se zase uvolnil, jakmile na něj zapůsobilo delirium z upířího kousnutí. Jak mi do pusy začala prýštit krev, Hlad hltavě pil a dožadoval se stále víc a víc. Tentokrát jsem s ním ale dokázala bojovat a udržet ho na uzdě, tak abych neztratila samu sebe v té teplé vlně síly, která do mě proudila.
Tři polknutí. To bylo vše, co jsem si povolila vzít, aby mě můj Hlad nerozdivočel ještě víc. Neochotně jsem z něj vysunula své tesáky a předtím než jsem od něj odstoupila dál, zacelila jsem mu rány po zubech. Zasténal, napůl v polospánku, napůl polomrtvý a já vyklouzla z klece a vrátila zámek i řetězy na své místo, tak rychle, jak jen to šlo.
„Allison?“
Právě ve chvíli, kdy jsem docvakla poslední závoru, zapraskaly za mnou kroky a přes rameno ke mně doletěl Zekův známý hlas. Otočila jsem se a on stál jen pár kroků ode mě, s termoskou v jedné a kovovým hrnkem v druhé ruce.
„Tady jsi,“ řekl a spíše než vyčítavě to znělo dost zmateně. „Už ses nevrátila, když Ruth odešla. Stále ještě se na mě zlobíš?“
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se, ignorujíc tak jeho otázku. Samozřejmě, že jsem se nezlobila, ale možná bylo lepší, když si bude myslet, že ano. Pokýval hlavou jako by něco takového očekával.
„Večeře už je hotová a rozdávají ji ve stodole,“ pokračoval a pozvedl hrnek. „Pokud chceš, aby na tebe něco zbylo, tak tam přijď co nejdřív, než ti Caleb s Matthewem snědí všechnu polévku.“
Přikývla jsem a odvrátila se od něj, skrze mříže pozorujíc spícího Joea. „Věděl jsi o tom?“ Zeptal jsem se ho, když jsem ucítila, jak si stoupá vedle mě.
„Jeb mi o tom řekl.“ Zeke si klekl k mřížím a natáhl ruku přes ně, aby zatřásl spícím mužem uvnitř. Muž se pohnul a zasténal, rozhlédl se kolem kalným pohledem a Zeke pozvedl termosku. „Ahoj,“ zašeptal a odšrouboval vršek termosky a nalil do něj černou, kouřící tekutinu. „Říkal jsem si, že by ti mohla pomoci. Je černá, ale je to lepší než nic.“
„Díky kluku,“ zasípal Joe a natáhl se po hrnku. Ruce se mu třásly tak, že ho málem upustil. „Sakra, jsem na tom hůř, než jsem si myslel. Kolik času zbývá do rána?“
„Ještě pár hodin,“ odpověděl tiše Zeke a podal mu přes mříže i hrnek s polévkou. „Tohle už brzy skončí. Jak se držíš?“
„No, žiju.“ Joe usrkával kávu a usmíval se. „Alespoň ještě jeden další den.“
Zeke se usmál nazpátek jako by tomu opravdu věřil a já tam odtud musela najednou vypadnout. Zvedla jsem se a pospíchala pryč – pryč od klece a toho odsouzence v ní, který byl ještě před chvilkou mou kořistí. Pryč od kluka, který mi právě ukázala, jaké monstrum doopravdy jsem.
„Hej! Allison! Počkej!“       
Slyšela jsem, jak za mnou Zeke utíká a najednou jsem se, plna zuřivosti, prudce otočila. „Běž pryč,“ zavrčela jsem a ze všech sil se snažila, abych na něj nevycenila zuby. „Proč za mnou pořád chodíš? Co se tu snažíš dokázat, kazatelův kluku? Myslíš, že mě dokážeš taky zachránit?“
Naprosto zmatený zamrkal. „Co?“
„Proč se tak snažíš?“ pokračovala jsem s pohrdavým pohledem a silou vůle se snažila udržet si svůj hněv. „Vždycky se o všechno postaráš, vrháš se do nebezpečí, ujišťuješ se, že jsou všichni ostatní šťastní. Což je hloupé a nebezpečné. Lidé o tvou záchranu nestojí Ezekieli. Jednou ti osoba, kterou se budeš snažit zachránit, podřízne krk, a ty ani nebudeš vědět, jak se to stalo.“
V jeho modrých očích se zablesklo. „Jak moc si myslíš, že jsem nevzdělaný?“ zeptal se mě. „Jo, svět je hrozné místo a je v něm plno lidí, kteří by neváhali podříznout mi krk, zatímco by si se mnou potřásali rukou.  Jo, můžu za ně nasazovat krk, jen aby mě pak oni bez přemýšlení předhodili Zuřivcům. Nemysli si, Allison, ale tohle všechno už jsem viděl. Nejsem zase až tak hloupý.“
„Tak proč to pořád pokoušíte? Pokud si Jeb myslí, že jsme v pekle, tak proč se obtěžuje?“
„Protože někde prostě musí být něco víc, než je tohle!“ Zeke zmlknul, projel si rukama vlasy a smutně se na mě podíval. „Jeb už se lidskosti skoro vzdal,“ řekl tiše. „Vidí jen korupci, upíry, Zuřivce a má pocit, že tenhle svět už je odepsaný. Jediná věc, která ho ještě zajímá, je najít Eden a dostat tam těch pár lidí co ještě má. Kdokoliv jiný -“ pokrčil rameny, “ to musí zvládnout sám. Dokonce i lidé jako je Joe.“ Kývl hlavou směrem ke kůlně. „Pomodlí se za něj, ale sám zůstane opodál.“ 
„Jenže tomu ty nevěříš.“
„Ne, nevěřím.“ Zeke se mi po celou tu dobu, co to říkal, díval bez rozpaků, pevně do očí. „Jeb už možná víru ztratil, ale já ne. Možná, že se mýlím,“ pokračoval s pokrčením ramen, „ale já to budu zkoušet dál. Přesně tohle ve mně udržuje lidskost. Přesně tímhle se od nich všech liším, od Zuřivců, démonů, upírů a všeho.“
Upírů. Zabolelo to víc, než bych čekala. „Tak to se máš,“ řekla jsem hořce. „jenže já taková nejsem. Nevěřím v Boha a nevěřím, že v lidech zůstalo něco dobrého. Možná, že ty tu máš svou malou, krásnou rodinu, jenže já už jsem příliš dlouho sama na to, abych ještě někomu věřila.“
Zekův výraz změkl, což nebylo to, co jsem chtěla spatřit. Chtěla jsem mu ublížit, rozčílit ho, ale on se na mě jen díval tím svým vážným, modrým pohledem a pak udělal krok mým směrem. „Nevím, čím sis prošla,“ řekl a zachytil můj pohled,“ a nemůžu mluvit za všechny, co tu jsou, ale přísahám ti, že tady jsi v bezpečí. Nikdy bych ti neublížil.“
„Nech toho,“ zasyčela jsem a ucouvla. „Vůbec mě neznáš. Nic o mě nevíš.“
„Já bych rád, kdybys mě nechala,“ odsekl mi Zeke a pak dvěma dlouhými kroky překonal prostor mezi námi a sevřel mé paže. Nijak tvrdě, mohla jsem se mu vytrhnout, kdybych chtěla, ale já byla natolik v šoku, že jsem jen ztuhla a dívala se na něj.
„Pokud mi dáš šanci,“ zašeptal. „A mýlíš se – pár věcí o tobě vím. Vím, že s Ruth spolu nevycházíte, že Caleb tě zbožňuje, vím, že dokážeš ovládat meč lépe než kdokoliv jiný na světě.“ Usmál, tak bolestně krásný, oči jako dvě modrá jezírka, kterými se díval do těch mých. „Jsi bojovnice, zpochybňuješ vše, s čím nesouhlasíš a jsi tu asi jediná, kdo tu nemá strach z Jeba. A já jsem nikdy nepotkal nikoho, jako jsi ty. Nikdy.“
„Pusť,“ zašeptala jsem. Slyšela jsem tlukot jeho srdce a najednou doslala strach, že si všimne absence toho mého. Vyhověl mi, sklouzl mi rukama po pažích dolů a o něco déle podržel konečky mých prstů, předtím než je pustil úplně. Očima mě ale nepřestával sledovat.
„Vím, že máš strach,“ pokračoval tiše, stále dost blízko na to, abych cítila, jak mi jeho dech hladí tvář. Zase se ozval můj Hlad, tentokrát byl ale slabší, nasycenější. „Vím, že jsme se právě potkali a že jsme všichni cizinci a že máš své osobní důvody držet se dál. Ale také vím, že jsem nikdy…nikdy předtím jsem nic takového nepocítil. A myslím si…doufám…že cítíš to samé, protože říci tohle je pro mě hrozně těžké. Takže…“ Opět se natáhl a vzal mě za ruku. „se ptám, jestli mi věříš.“
Chtěla jsem. Už podruhé této noci jsem ho chtěla políbit, jak tam tak v měsíčním světle stál a zpovídal se mi, se zubatou ofinou, která mu neustále padala do očí.
Zeke se naklonil a já mu na okamžik dovolila, aby přišel blíž a objal mě, zatímco se jeho rty skláněli stále blíž a blíž. Jeho pulz běžel jako o závod, celou mě obklopil svou vůní, tentokrát jsem se ale soustředila jen na jeho tvář.
Ne, tohle se nesmí stát! Tvrdě jsem ho odstrčila. Zapotácel se, upadl a zády přistál na špinavé zemi. Slyšela jsem, jak se prudce nadechl, v očích šok a zraněný výraz a já se skoro obrátila a utekla.
Ale neudělala jsem to. Téměř proti své vůli, proti všemu, co na mě křičelo, abych to nedělala, jsem vytáhla meč, postavila se vedle něj a namířila jej na jeho hruď.
Zeke vytřeštil oči na ostří lesknoucí se jen pár centimetrů od jeho srdce a ztuhl.
„Dovol, abychom si to ujasnili, jak jen to nejlépe půjde,“ řekla jsem mu a pevně svírala rukojeť meče, aby se mi netřásla ruka. „Už nikdy tohle nedělej. Nevěřím ti, kazatelův kluku. Nevěřím nikomu. Už příliš mnohokrát jsem dostala kudlou do zad, než abych na tom něco měnila, rozumíš?“
Zekův pohled byl zlobný, dvě poraněné hvězdy, ale přikývl. Schovala jsem svůj meč, otočila se a zamířila zpět k farmě a v zádech po celou tu dobu cítila, jak mě propaluje pohledem. Za mnou ale nešel.       
Už skoro svítalo. Vrátila jsem se do prázdného pokoje, zavřela za sebou dveře a ujistila se, že jsou protentokrát řádně zabezpečené. Pálily mě oči a já své emoce utlumila dřív, než se mi rozlily po tvářích.
V koupelně jsem si postříkala tvář ledovou vodou a podívala se na svůj odraz v popraskaném zrcadle. Ve skutečnosti, na rozdíl od toho, co se vypráví, se odrážíme a ten můj odraz vypadal fakt děsně: bledá, tmavovlasá dívka, se stopami po krvi, která jí stékala z očí a s krví, proudící jí v žilách která jí ani vlastně ani nepatřila.
Vycenila jsem tesáky a obraz dívky se rozplynul a v zrcadle se odrážel vrčící upír s prázdným pohledem. Kdyby Zeke jen věděl, čím doopravdy jsem…
„Promiň,“ zašeptala jsem, když jsem si vzpomněla, jak se na mě díval ve chvíli, kdy jsem mu mířila mečem na hruď. Šokovaný, zrazený, se zlomeným srdcem. „Takhle to bude nejlepší. Opravdu. Nemáš ani tušení, do čeho ses to zapletl.“
Tohle se nedalo vydržet. Nebyla jsem tak silná, abych při pohledu na Zeka dokázala udržovat odstup a předstírala, že mě nezajímá. Bylo také stále těžší a těžší udržet své tajemství. Dříve nebo později mi to uklouzne nebo si někdo dá jedna a jedna dohromady a uvědomí, kdopak se to v jejich středu skrývá. A pak mi Jeb nebo Zeke vrazí do srdce ostrý kolík nebo mi useknou hlavu. Zeke se díval na to, jak Zuřivci zabíjejí jeho přátele a rodinu a byl chráněncem Jebbbadiaha Crosse. Nevěřím, že by akceptoval upíra uprostřed své skupiny a nezáleží na tom, co říkal o důvěře.
Možná, že nastal čas odejít. Dnes v noci ne – svítání už bylo příliš blízko – ale brzy. Až budou opouštět areál, to by mohl být vhodný čas na to, abych odešla. Vím, že tu Jeb nechce zůstávat o moc déle a že už se nemůže dočkat, až bude zase na cestě. Dohlédnu na ně při průchodu lesem, ochráním je před Zuřivci a pak zmizím dřív, než si kdokoliv z nich uvědomí, že jsem pryč.
Kam půjdeš? Zdálo se, že se mě můj odraz ptá. Polkla jsem knedlík, který se mi utvořil v krku a pokrčila rameny. „Nevím,“ zašeptala jsem. „Záleží na tom? Pokud budu co nejdál můžu od Zeka a Caleba a všech ostatních, nezáleží na tom, kde budu.“
Budeš jim chybět. Zekovi budeš chybět.
 „Dostanou se z toho.“ Opustila jsem koupelnu plná protichůdných emocí. Nechtělo se mi odcházet. Přirostli mi k srdci, Caleb, Bethany i Darren. Dokonce i Dorothy měla svůj zvláštní půvab. Se zbytkem jsem sotva promluvila a u některých – Ruth a Jebbadiah – bych byla naprosto spokojená, kdybych je už nikdy nezahlédla, ostatní by mi ale určitě moc chyběli.
Zvláště jeden kluk s rozzářenýma očima a upřímným úsměvem, který ve mně viděl jen to dobré. Ten, který netušil…čím doopravdy jsem.
Ten den jsem prospala s mečem u ruky a hlavou pod peřinou. Nikdo mě nerušil nebo alespoň, když jsem se druhého dne večer probudila, byl pokoj stejně tak, jak jsem jej zanechala, než jsem šla spát. Venku za oknem se zablesklo a na vteřinu zalilo pokoj oslepujícím světlem, které následovalo zaburácení hromu zdáli. Pokud bude chtít Jeb vyrazit dnes, bude to dlouhé a mokré odcházení.
Schodištěm se rozléhaly hlasy a já zjistila, že je celá skupina dole, nacpaná kolem obrovského, dřevěného stolu, který dominoval jedné části kuchyně. Ruth s Marthou nabírali guláš do misek a posílali je kolem a na stole ležela obrovská mísa plná kukuřičných vdolků, snadno dosažitelná pro každého. Navzdory všem těm hodům byla nálada kolem stolu zasmušilá a ponurá, dokonce i děti jedly tiše se sklopenýma očima. Zajímalo by mě, co se stalo. Nebyl tu Jeb a ani Patricia, ale když jsem vzhlédla, setkala jsem se s Zekovým pohledem na druhé straně stolu.
Jakmile se naše pohledy střetly, popadl rychle jeden z vdolků a bez ohlédnutí vyšel z místnosti.
Sevřela se mi hruď. Chtělo se mi ho následovat a omluvit se mu za včerejší noc, ale neudělala jsem to. Bylo lepší, že mě teď nenávidí, když už se mu chci brzy ztratit ze života.
Místo toho jsem přešla k místu, kde stál Darren, opíral se o roh stolu a namáčel si chleba do guláše. Podíval se na mě, pokývl hlavou a pokračoval v jídle. Nezdálo se, že by se tvářil vyloženě nepřátelsky, takže je dost možné, že ještě nemluvil se Zekem o tom, co se stalo.
„Co se děje?“ Zeptala jsem se a opřela se vedle něj. Vrhnul na mě postranní pohled a polkl sousto.
„Brzy odjíždíme,“ zamumlal a ukázal k zadním dveřím, kde ležela všechna naše zavazadla vyskládaná na hromadu. „Pravděpodobně pár hodin poté, co se všichni najedí. Doufejme, že se dáme do pohybu dříve, než se sem přižene bouřka a déšť, které skryjí náš hluk a pach před všemi těmi Zuřivci z lesa. Jeb právě teď mluví s Patricií – ta se ho snaží přemluvit, aby tu zůstal další dvě nebo tři noci, ale moc šancí jí nedávám. Jeb už nám vydal povel, abychom se vystěhovali.“
 „Teď? Dneska v noci?“ Zamračila jsem se, ale Darren přikývl. „Myslela jsem, že tu zůstaneme, dokud se Joeovi neudělá líp.“
„Ten umřel,“ řekl tiše Darren a mně se sevřelo hrdlo hrůzou. „Dnes odpoledne. Larry ho šel zkontrolovat a byl pryč.“
Je mrtvý? „Ne,“ zašeptala jsem a můj hlas zanikl ve vzdáleném hřmění. Ne, nemůže být mrtvý. Ne poté co …. Bez dechu jsem vyklouzla zadními dveřmi a zamířila ke kůlně.
Venku začínalo drobně pršet a na plechové střeše bubnovaly kapky deště. Když jsem míjela stodolu, slyšela jsem, jak zvířata uvnitř mečí a pláčou, narážejí těly jedno do druhého a kopou kopyty do stěn. Stmívalo se a v kůlně bylo ticho a tma. Dnešní dávka dřeva už byla odebrána a byly jí nakrmeny ohně podél hranic, i když déšť je opět brzy utlumí. Zajímalo by mě, jestli jsou Zuřivci, pokaždé když přijde bouřka, nadšení.
Když jsem obešla kůlnu, uviděla jsem klec a v ní v rohu schoulené, třesoucí se tělo. Projela mnou úleva. Darren se mýlil. Joe byl stále ještě naživu.
„Ahoj,“ pozdravila jsem tiše a přistoupila těsně k mřížím. „Vážně jsi mě vyděsil. Všichni si mysleli, že jsi mrt -“
Joe vzhlédl, oči mu zaplály a s výkřikem se na mě vrhl.
Ucukla jsem a jeho tělo narazilo do mříží a s mrazivými výkřiky se mě skrze mříže snažil lapit, kůži měl bledou a bezkrevnou. Zuřivec zavyl, třásl mřížemi klece, kousal a drápal železo, s šíleným pohledem upřeným přímo na mě.
Znechucena jsem pozorovala tu věc, která byla kdysi Joe Archerem, známou tváří, která byla teď vychrtlá a prázdná. Vousy měl pokryté krví a pěnou a oči skelné a prázdné, jak mě tak pozoroval a nebylo v nich nic, jen hlad. A mě se sevřel žaludek tak tvrdě, až jsem myslela, že se pozvracím. Tohle jsem udělala já? Je tohle moje chyba? Vzpomněla jsem si na minulou noc, kdy se mnou Joe hovořil, bral si od Zeka kávu a dokonce i žertoval. Byl v pořádku. Vzala jsem si příliš, a proto umřel, podlehl nákaze? Byl by stále naživu, i kdybych se z něj nenakrmila?
Zaslechla jsem, jak za mnou zakřupal štěrk a otočila se v naději a se strachem, že to bude Zeke. Ale byl to jen Larry, který přišel do kůlny vrátit kolečko. Odstoupil stranou, chvíli jen tak na Zuřivce zíral a pak se jeho ošlehaná tvář stáhla žalem.
„Sakra,“ zamumlal přiškrceně. „Sakra, sakra, zatraceně! Doufal jsem, že …“ zhluboka se nadechl a těžce polkl. „Budu to muset říct Patricii,“ zašeptal a znělo to jako by byl na pokraji zhroucení. „Ach Joe. Byl jsi fakt dobrý chlap. Tohle sis nezasloužil.“
„Co se s ním teď stane?“ Zeptala jsem se.
Larry se na mě ani neotočil, odpověděl mi s pohledem stále upřeným na Zuřivce. „Joe je pryč,“ řekl dutě. „Mohli jsme pohřbít alespoň tělo, kdyby se neproměnil, takhle z něj nezbylo vůbec nic. O zbytek se postará zítra slunce.“
Odvlekl se směrem k farmě a nechal mě tam, zírající na zrůdu, která byla kdysi Joem s pocitem, že je všechno úplně a zcela špatně.
Pálily mě oči a cítila jsem, jak mi cosi teplého stéká po tvářích. Tentokrát jsem je nechala a neutírala je a další a další mi propalovaly horkou, rudou cestičku do kůže. Zuřivec mě sledoval, chladný a vypočítavý. Přestal narážet do mříží a nyní se choulil vzadu v rohu klece, nepřirozeně tichý, svinutý jako pružina a připravený vyskočit.
„Omlouvám se,“ zašeptala jsem jeho směrem a on při zvuku mého hlasu vycenil tesáky. „To já to způsobila. Byl bys pořád naživu, kdybych tě nekousla. Je mi to moc líto, Joe.“
„Já to věděla,“ zasyčel kdosi za mnou.

Otočila jsem se. Zpoza rohu na mě zírala Ruth, s očima rozšířenýma šokem.  

3 komentáře:

  1. Moc děkuju za překlad :))

    OdpovědětVymazat
  2. :O uzas, super preklad dufam ze coskoro bude dalsia kapitola :3

    OdpovědětVymazat