středa 26. června 2013

16. kapitola - 1. část

SEVŘELA JSEM NASHOVI ruku. Podíval se mým směrem a rozšířily se mu oči. „Znovu?“ zašeptal a předklonil se, takže mi rty přejel po uchu, ale já mohla jen přikývnout. „Kdo je to?“
 Zavrtěla jsem hlavou, každý nádech už přicházel rychleji. Ještě jsem neurčila původce. Bylo tu příliš mnoho lidí v příliš těsných skupinkách. Všechna těla v tmavých barvách se dohromady proplétala v téměř naprosté kamufláži pohřebního roucha, a v nějakých případech jsem ani nemohla rozlišit jednu postavu od druhé.
 Srcem mi projela jiskra nejistoty, probodávala mé odhodlání jako kopí maso. Co když to nedokážu? Co když nedokážu najít oběť a už teprve ne ji zachránit…?

 „Dobře, Kaylee, uvolni se.“ Jeho šeptaná slova mnou protékala, skoro jako by po mě klouzala fyzicky, snažila se mě utěšit, i když jeho oči vířily pomalým, plynulým strachem. „Pomalu se rozhlédni. Další můžeme zachránit. Ale první ji musíš najít.“
 Pokusila jsem se poslechnout jeho instrukce, ale panika byla tak silná, soukromé, divoké hučení, až mi v hlavě začal narůstat křik. Přerušil myšlenky. Učinil logiku abstraktním pojmem.
 Zdálo se, že Nash pochopil. Postavil se přede mě, takže jsme si čelili, nos měl kousek od mého čela. Díval se mi do očí a vzal obě mé ruce do svých. Dav se šoural, dělil se, aby kolem nás protekl jako voda kolem říčního ostrůvku. Několik lidí se po nás podívalo, ale nikdo nezastavil – nebyla jsem jediná slečna, která se psychicky zhroutila na veřejnosti v tělocvičně, a většina ostatních byla mnohem hlasitější než já. Aspoň v tu chvíli.
 Zatnula jsem čelisti, zadržovala tu nejsilnější píseň pro duši, jakou jsem kdy slyšela, když jsem pohledem těkala v davu, přeskakovala jsem kluky a dospělé a prodlévala na dívkách. Někde tady byla a umírala. Nemohla jsem dělat nic, abych to zastavila. Ale pokud ji najdu v čas a pokud budu schopná udělat, co mi Nash ukázala, budu ji moct přivézt zpátky. My ji budeme moct přivézt zpátky.
 Teprve potom všem si budeme muset dělat starosti, abychom se vyhnuli nevyzpytatelnému smrtčímu hněvu.
 Možná to byla náhoda nebo úmyslná opravdová potřeba, navzdory našemu napjatému vztahu, vidět sestřenici v bezpečí, ale pohled mi první sjel na Sophii. Stála pod košem na vzdáleném konci tělocvičny s partou uslzených kamarádů, paže spojující hlouček smutku. Ale žádný z těch červených vlhkých obličejů neznásobil mou paniku a žádný z nich nebyl zahalený v závoji stínů, které můžu vidět jen já. Dívky byly v pohodě až na jejich žal. Naštěstí jsem jim ho nemusela přidat.
 Pak jsem pohledem našla další hlouček slečen – prvaček, kdybych měla hádat. Kamkoliv jsem se otočila, tak tam bylo jen víc dívek, některé v šatech, jiné v tmavých kalhotech, další v džínách, oficiální uniformě adolescentů. Jako by kluci ani dospělí už neexistovali. Oči se mi zaměřovaly jen na dívky.
 Ale ze všech těch tváří – pihovatých, uslzených, úzkých, kulatých, bledých, tmavých a opálených – mě žádná nezaujala. Žádná nekřičela do mojí duše.
 Nakonec, po tom, co se zdálo jako věčnost, ale nemohla to být víc než minuta, jsem pohledem znovu našla Nashe. Čelisti mě z toho sevření bolely, krk jsem měla z toho zadržovaného křiku odřený a nehty jsem mu zanechávala otisky v dlaních. Zavrtěla jsem hlavou a zahnala slzy, které se mi formovaly v očích. Pořád tam někde byla – založené na neslýchané síle křiku, který ve mně rostl – ale nemohla jsem ji najít.
 „Zkus to znovu.“ Nash mi sevřel ruku. „Ještě jednou.“ Přikývla jsem a donutila jsem se spolknout ten narůstající zvuk – agonie jako suché polykání rozbitého skla – ale tentokrát byl výsledek potlačování velmi skutečný. V hrudníku a v krku mi rostl tlak a já si byla čím dál víc jistá, že pokud to brzo nevypustím nebo se nepřesunu pryč od zdroje, tělo mi praskne do jedné zející díry žalu.
 Pak mě upoutala jedna hlava – další blondýna, asi o patnáct stop dál; její celičký tvar ztemnělý hustým, zlověstným stínem, jež se jaksi na nikoho jiného nepřenesl. V tu chvíli, jak jsem ji našla, se mi stáhlo hrdlo, bránilo se proti kvílení, které zadržovaly mé čelisti. Hruď mě bolela po čerstvém vzduchu, ale bála jsem se nadechnout, bála jsem se, že to jen podnítí křik, který jsem ještě nebyla připravená vypustit. Blondýnka byla vysoká a vnadná, vlasy měla rovně střižené v polovině zad. Kdyby měla culík, přísahala bych, že je to Emma.
 Ale ať byla kdokoliv, měla zemřít.
 Nemohla jsem promluvit, abych varovala Nashe, tak jsem mu zmáčkla ruku, víc, než jsem měla v úmyslu. Začal se odtahovat, ale pak se mu porozuměním rozšířily oči a ze rtů vznikla pevná linka.
 „Kde?“ zašeptal naléhavě. „Kdo je to?“
 Už jsem byla slabá ze vzdorování písně, jen jsem kývla směrem k blondýnce, ale pomohlo to jen trochu. Gestem jsem obsáhla nejméně patnáct lidí, víc než polovina z nich byly slečny.
 „Ukaž mi ji.“ Pustil mi ruku, ale pořád se mi držel po pravici. „Můžeš jít?“
 Přikývla jsem, ale nebyla si jistá, jestli opravdu můžu. Hlava mi zvonila ozvěnou bezhlesného křiku, nohy se mi třásly a volná ruka mi lapala po vzduchu. Teď ze mě unikalo tiché, vysoko posazené mňoukání, píseň prosakující skrz nedokonale zalepené rty. A s tím přišla známá temnota, ten podivný šedý filtr překrývající mé vidění. Zdálo se mi, jako by se svět kolem mě uzavíral, zatímco něco jiného – nezvyklé tvary a svět, který nikdo jiný nemohl vidět – se mi jakoby rozvíjelo před očima.
 Nash mě vytáhl dopředu, já klopýtla a zalapala po vzduchu a čelisti se mi otevřely. Ale on mě rychle narovnal a já rychle zavřela pusu, kousla jsem se do jazyka ve spěšné snaze zadržet křik. Krev mi proudila do pusy, ale další krok jsem udělala z vlastní vůle. Bolest mi pročistila hlavu. Vidění se mi vrátilo do normálu.
 Zakopla jsem, Nash mě vedl, přizpůsoboval náš pomalý směr, když jsem zavrtěla hlavou. Ušli jsme jen dvanáct kroků – počítala jsem, abych se soustředila – pak byla blondýnka na dosah, na chvíli se kvůli davu zastavila v postupu ke dveřím. Zastavila jsem se vedle ní a kývla na Nashe.
 Vypadal nemocně. Tvář mu najednou zbělela a hrdlo mu až příliš pracovala, aby spolklo něco, co očividně nechtěl říct. „Jseš si jistá?“ zašeptal a znovu jsem přikývla, čelisti mi už skřípaly snahou zadržet kvílení. Byla jsem si jistá. Byla to ona.
 Nash se natáhl, prsty se mu třásly, když prošly skrz strašidelný závoj stínů a ještě jednou se na mě podíval. Pak ruku položil na dívčino pravé rameno.
 Otočila se a mně se zastavilo srdce.
 Emma.
 Někdy si rozpustila culík a odšourala se od nás, když jsem zaostávala a bojovala proti panice.
 Musela jsem se donutit dýchat, donutit plíce, aby se roztáhly se zuby stále sevřenými. A vidění mi znovu potemnělo. Rozmazalo se. Ten strašidelný, temný opar se rozprostřel přes všechno, takže jsem viděla svět skrz hustou, bezbarvou mlhu.
 Emma na mě zírala skrz šero, velké oči matné svým vlastním osobním stínem. Výraz měla plný pochopení, ještě jí chyběl ten nezbytný kousek skládačky. „Znovu se to děje, že?“ zašeptala, mou volnou ruku vložila so svých. „Kdo je to? Můžeš mi to už říct?“
 Přikývla jsem, a když jsem mrkla, sklouzly mi po tváři dvě slzy, pálily mě svou silnou, horkou cestičkou. Když jsem se podívala, kluk z biologické třídy se otřel o Emminu ruku, prošel skrz její osobní stín bez sebemenšího záblesku povědomí v očích. Všichni okolo nás, studenti a rodiče, se pomalu pohybovali, bezcílné kroky, sunuli se zvolna ke dveřím. Neteční k temnotě Podsvětí, skrze kterou prošli. K tomu, co jim příštích několik měsíců přinese.
 Na okraji mého vidění něco chvátalo tou šedí. Něco velkého a tmavého a rychlého. Srdce mi bolestivě bušilo. Osten adrenalinu mi zúžil hrudník. Očima jsem těkala po té podivné siluetě, ale bylo to pryč dřív, než jsem na to mohla zaostřit, pohybovalo se to lehce skrze dav, aniž by to narazilo do jediného těla. Ale nekráčelo to jako nic, co jsem kdy viděla, se specifickou, pokřivenou elegancí, jako by to mělo příliš mnoho končetin. Nebo příliš málo.
 A nikdo jiný to neviděl.
 Oči se mi v hrůze zavřely. Mysl se vzepřela proti tomu, co jsem viděla, zavrhla to jako nemožné. Vím, že tam venku jsou další věci. Byla jsem varována. Dříve jsem je i zahlédla. Ale tohle bylo příliš; z těsně uzavřeného krku mi unikl jen slaboučký zvuk!
 „Musíme počkat,“ zašeptal Nash a já otevřela oči, má pozornost se hned upřela na Emmu a tu příšernou věc na pořadu dne. V mysli mi prodlévala ta znetvořená silueta, její tělo se mi nezřetelně obtisklo na pozadí víček. „Musí zemřít, než ji můžeme přivézt zpátky, a kdybys zpívala příliš brzo, jen bys plýtvala energií.“
 Ne. Vlasy mi popleskaly tvář, když jsem potřásla hlavou, horlivě jsem popírala to, co jsem stejně věděla, že je pravda. Nemohla jsem nechat Emmu zemřít. Opravdu. Ale nemohla jsem udělat nic, abych to zastavila, a všichni jsme to věděli. Až na Emmu.
 „Co?“ Podívala se ze mě na Nashe, zmatek jí zbrázdil čelo. „O čem to mluví?“
 Zpotily se mi dlaně a pro jednou jsem byla ráda, že nemůžu mluvit. Že jí nemůžu odpovědět. Místo toho jsem silně polkla, hrdlo se mi stáhlo okolo pláče, který mě zevnitř rozehříval. Šedý opar byl teď tmavější, ač ne hustější. Snadno jsem skrz to mohla vidět, již to pošpinilo vše, na čem ulpěl můj vyděšený pohled, jako by celá tělocvična byla přikrytá průhledným mrakem smogu. A ty věci se stále hýbaly na okraji mého vidění, přitahovaly mé oči první jedním směrem, pak dalším.
 Dala bych cokoliv za to, abych v tu chvíli mohla mluvit, ne, abych varovala Emmu – protože to bylo patrně sporné téma – ale, abych se zeptala Nashe, co se sakra děje. Může vidět to, co já? Důležitější, můžou už vidět oni nás?
 Rychle jsem otočila hlavu, očima sledovala tajuplný výbuch pohybu, ale bylo příliš pozdě. Otočila jsem se na druhou stranu, šilhala jsem do přízračného šera, když jsem sledovala další pohyb. Čelisti mě bolely, v hlavě mi bušilo a hluboko v krku mi nářek nabyl na hlasitosti. Ti nejblíž nám na mě zírali, jen se odvrátily, když mě Nash vtáhl do náručí, zabořil mi hlavu do svého ramene, jako by mě utěšoval. Což, částečně, bylo to, co dělal.
 „Kaylee, ne,“ zašeptal mi do vlasů, ale protentokrát jeho Nátlak trošku zafungoval. Nutkání kvílet bylo příliš silné, smrt přicházela příliš rychle – matně jsem viděla Emmu, jak nás pozoruje, pořád zabalená skoro v jednolité vrstvě stínu. „Nedívej se na ně.“
 On je taky vidí? To je odpověď na jednu z mých otázek…
 „Soustřeď se, abys to udržela,“ řekl. „Tvůj nářek ruší propast, ale nemyslím si, že už nás můžou vidět. Uvidí, když budeš zpívat, ale nejsou tu s námi, nehledě na to, jak to vypadá.“
 Propast? Propast mezi čím a čím? Naším světem a Podsvětím? To není dobré. To vážně není dobré…
 Vykročila jsem z jeho rukou, abych mu viděla do obličeje, v jeho výrazu jsem hledala odpovědi, ale nic tam nešlo najít. Pravděpodobně asi proto, že jsem nemohla položit správné otázky.
 Fajn. Budu ignorovat ten divný šedý závoj reality, což je stejně nemožné jako to vypadá. Ale co ta smrtka? Pokud Emma zemře – dokonce i jen dočasně – nenechám to jen tak.
 Pro efekt jsem se ostře koukla na Emmu, kvůli obavám rýsujících se na její tváři se mi srdce zlomilo o trošku víc, pak jsem na Nashe přehnaně pokrčila rameny, celou tu dobu jsem dusila křik, jež už byl urgentní.
 Nějakým zázrakem porozuměl.
 „Neuvidíš ji, dokud nebude chtít být viděna,“ připomenul mi jemně Nash, stoupl si blíž, aby mi zamumlal proti čelu. Samotná slova, téměř-fyzický saténově-jemný skluz hlasu plného Nátlaku proti mé kůži, paniku lehce zeslabila. Ne dost, aby to nabídlo mnoho úlevy, ale dostatek, aby to aspoň na pár dalších vteřin zadrželo křik. „A vsadím své životní úspory, že nechce být viděna. Musíš počkat. Prostě to drž na uzdě o něco dýl.“
 „Co?“ Zopakovala Emma, teď mi svírala ruku, aby si získala mou pozornost. „Nevidíš kdo to je? Kde –“
 Pak, v polovině věty, jednoduše zkolabovala.

6 komentářů:

  1. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad. Už sa aj teším na ďalšiu kapitolu, keďže to vždy skončí v tom najlepšom! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad! :-)

    OdpovědětVymazat