středa 5. června 2013

15. kapitola

RÁNO JSEM SE VZBUDILA a zjistila jsem, že denní světlo proudí do mého pokoje mezerami mězi žaluziemi a mé dveře se otřásají a duní pod něčími pěstmi. „Kaylee, zvedni ten svůj línej zadek z postele!“ Křičela Sophie. „Volá tvůj táta!“
 Překulila jsem se, křivě si přitáhla přikrývky a mrkla se na hodiny na budíku na nočním stolu. 8:45. Proč mi můj otec volá, když mě uvidí ani ne za hodinu? Aby mi řekl, že přistává? Nebo právě naopak.
 Nepřijede. Měla jsem to vědět.
 Na chvíli jsem svou sestřenici ignorovala a zírala na tlustou královskou lištu podél rohu stupňovitého stropu, nechala jsem svůj vztek bublat těsně pod povrchem. Svého otce jsem neviděla víc než osmnáct měsíců a teď ani nepřijede, aby mi vysvětlil, proč mi nikdy neřekl, že nejsem člověk.
 Ne, že bych ho potřebovala. Díky jeho zbabělosti mám k dispozici perfektně dobrou skupinku strážců. Ale dlužil mi vysvětlení, a pokud to nebude osobně, tak by to chtělo aspoň přes telefon.
 Odhodila jsem přikrývky a stoupla si do kalhot od pyžama ležících na zemi, a když jsem otevřela dveře, stála tam Sophie, úplně oblečená a namalovaná, vypadala svěží a dala-jsem-se-dohromady tak, jako vždy. Jediným příznakem, že její noční spánek byl chemicky navozený, byly nepatrné otoky okolo očí, které budou pravděpodobně do hodiny pryč.
 Když jsem si naposled ty zombie pilulky vzala já, vypadala jsem jako přejetá.
 „Díky.“ Vzala jsem si od Sophie domácí telefon a ona jen kývla, pak se otočila a ploužila se dolů chodbou bez žádné z její normální sleduj-jak-se-natřásám energie.
 Kopnutím jsem zavřela dveře a přiložila si beztártový telefon k uchu. Oproti mému mobilu byl obrovský a neskladný a já si ani nemohla vzpomenout, kdy naposled jsem vlastně držela domácí telefon.
 „Mohl jsi mi zavolat na mobil,“ řekla jsem do sluchátka.
 „Vím.“
 Hlas mého otce byl stále takový, jaký jsem si ho pamatovala – hluboký a hladký a odměřený. Pravděpodobně i stejně vypadal, což znamená, že můj vzhled by pro něj byl asi trochu šok, navzdory tomu, že chápe, jak čas plyne. Bylo mi skoro patnáct, když mě viděl naposled. Věci se změnily. jsem se změnila.
 „Tohle číslo si pamatuju, takže to bylo jen jednodušší,“ pokračoval. To byla otcova výmluva pro Je příliš trapné, abych připustil, že si nepamatuju tvoje číslo na mobil. Přestože platím účet.
 „Nech mě hádat.“ Odtáhla jsem židli a žuchla do ní, stiskla jsem tlačítko na zapnutí počítače, jen abych nějak zaměstnala ruce. „Nepřijedeš.“
 „Samozřejmě, že přijedu.“ Prakticky jsem přes linku mohla slyšet, jak se mračí, a tehdy jsem si uvědomila, že také můžu slyšet skutečný hluk v pozadí. Úředně znící hlas vycházející z reproduktoru. Náhodné útržky rozhovorů. Odrážející se kroky.
 Byl na letišti.
 „Můj let se zpozdil kvůli problémům s motorem v Chicagu. Ale s trochou štěstí budu doma večer. Jen jsem ti chtěl dát vědět, že se zpozdím.“
 „Oh. Dobře.“ Jsem táááák ráda, že jsem nezačala tím, aby mi řekl všechno přes telefon. „Hádám, že tě uvidím večer.“
 „Jo.“ Přes spojení se rozhostilo ticho, protože on nevěděl, co říct a já mu to nechtěla ulehčit tím, že začnu mluvit první. Nakonec si pročistil krk. „Jsi v pořádku?“ Hlas měl… těžký, jakoby chtěl říct víc, ale nechal ta nevyřčená slova viset ve vzduchu.
 „Jasně.“ Ne, že bys to mohl spravit, kdybych nebyla, pomyslela jsem si, cloumala jsem myší, abych na obrazovce našla kurzor.
 „Musím si na všechno zvyknout, ale jsem připravená, aby všechna tajemství vyplula na povrch.“
 „Za tohle všechno se omlouvám, Kaylee. Vím, že ti dlužím pravdu – o všem – ale něco z toho pro mě nebude jednoduché ti říct, takže chci, abys měla trpělivost. Prosím.“
 „Jako bych měla na výběr.“ Ale jak vzteklá jsem byla po té masivní lži, která byla mým životem, tak jsem na prvním místě zoufale potřebovala vědět, proč mi všichni lhali. Určitě měli dobrý důvod k tomu, aby mě nechali si myslet, že jsem blázen, než by mi raději řekli pravdu.
 Táta si povzdychl. „Můžu tě vzít na večeři, když dorazím?“
 „No, musím něco jíst.“ Dvakrát jsem klikla na webový prohlížeč a do vyhledávače zadala jméno místní zpravodajské stanice, doufala jsem v novinky.
 Na další dlouhou chvíli se odmlčel, jako bych se nenačekala už dost, a i když část mě chrozně chtěla mluvit, chtěla ho ušetřit toho strašného ticha, které jsem zhoršila, nepodlehla jsem. Návštěvy o narozeninách a vánoční pohledy nebyly dost, aby mu vysloužily místo v mém životě. Především od té doby, kdy už nepřijížděl… „Pak se tedy uvidímě večer.“
 „Dobře.“ Zavěsila jsem a položila telefon na desku stolu, na pár sekund jsem na něj bezmyšlenkovitě zírala. Pak jsem vypustila dech, který jsem ani nevěděla, že zadržuju a projela jsem nové novinové titulky, doufala jsem, že své myšlenky očistím od otce. Aspoň dokud se neobjeví na verandě.
 O Alyson Baker nebo Meredith Cole nebylo nic nového, ale koroner oficiálně uvedl příčinu smrti Heidi Anderson. Selhání srdce. Ale nebylo to konec konců to, na co umíral každý? Každopádně v Heidině případě, nebyl důvod uvést zástavu srdce. Pokud vím, potom všem, jednoduše zemřela. Tečka.
 Pořád frustrovaná jsem vypla počítač a cestou do koupelny jsem vložila telefon do vidlice. O dvacet minut později jsem vykoupaná, vyfoukaná a oblečená seděla v kuchyni u baru se skleničkou džusu a müsli tyčinkou. Zrovna jsem roztrhla obal, když teta Val vpochodovala dovnitř, zabalená do strejdova froté županu než normálně do svého hedvábného. Z vlasů měla jeden velký blonďatý chuchvalec, včerejší stylové bodliny byly náhodně připláclé na různých místech, jako u bývalého punkáče. Oční linky byly rozmazané pod očima a kůži měla pod přetrvávajícími skvrnami růže a make-upu bledou.
 Šinula si to rovnou ke konvici s kávou, která již byla plná, a kouřilo se z ní. Na několik minut jsem v tichosti žvýkala, když pila, ale po čase postavila druhý hrnek na linku, kofein ji evidentně probral.
 „Za včerejší večer se omlouvám, zlato.“ Jednou rukou si pročísla vlasy a snažila se je uhladit. „Nechtěla jsem tě ztrapnit před tvým přítelem.“
 „To je vpoho.“ Zmačkala jsem obal a hodila ho do koše na druhé straně pokoje. „Dost jiných věcí šlo do háje, na to abychom se strachovali o jednu opilou tetu.“
 Ušklíbla se, pak přikývla. „Asi mi to patří.“
 Ale když jsem ji sledovala, jak sebou s každým pohybem škubla – jako by ji kontakt se samotným vzduchem bolel – cítila jsem se vinná. „Ne, to ne. Omlouvám se.“
 „Taktéž já.“ Teta Val se přinutila k úsměvu. „Nemůžu ani začít, abych ti vysvětlila, jak mě to mrzí. Nic z toho není tvoje chyba…“ Zírala dolů do svého kafe, jakoby chtěla říct víc, ale slova spadla do hrnku a byla už příliš promáčená, aby šla vyslovit.
 „Nedělej si s tím starosti.“ Dopila jsem pomerančový džus a dala skleničku do dřezu, pak jsem si to namířila k sobě do pokoje, kde jsem napsala Emmě, abych se ujistila, že pořád plánuje jít na obřad.
 Její máma říkala, že se tam s ní setkám patnáct minut předtím – o třičtvrtě na jednu.
 Zbytek rána uběhl v nekonečné šňůře bezduchého sledování televize a surfování po internetu. Dvakrát jsem se snažila přistihnout strejdu samotného, takže jsem mohla změškat další informace od Toda, ale pokaždé, když jsem ho našla, byl s velmi chmurnou, přecitlivělou Sophií, která se zdála, že se obřadu děsí stejně hrozně jako já.
 Po brzkém obědě, ve kterém jsem se jen nimrala, jsem si převlékla tričko a doufala, že černá blůzka s dlouhým rukávem je dost vhodný oděv na vzpomínkový obřad pro někoho, koho jsem nedokázala zachránit. Cestou ke dvěřím jsem zahlédla Sophii, jak sedí na lavičce v chodbě s rukama složenýma na sukni úzkých černých šatů, hlavá jí visela tak, že dlouhé blonďaté vlasy jí padaly skoro až na hrudník. Vypadala tak žalostně, tak ztraceně, že i když jsem si hrozně nechtěla kazit jízdu s Nashem, nabídla jsem jí, že ji svezu ke škole.
 „Bere mě máma,“ řekla, její obrovské, smutné oči se krátce setkaly s mými.
 „Dobře.“ Aspoň, že tak.
 O pět minut později jsem zajela na Nashovu příjezdovku a nervózně jsem čekala, než se dostane do auta. Bála jsem se, že bude divné s ním mluvit po tom jeho uprostřed-noci boji s Todem a neochotnou debatou o tom se mnou. Ale on se naklonil, aby mě políbil hned, jak se jeho dveře zavřely a z intenzity toho polibku – a faktu, že ani jeden z nás se nezdál, že by ho chtěl ukončit – jsem hádala, že už se přes tu trapnost přenesl.
 Školní parkoviště bylo přecpané. Praskalo ve švech. Přišlo hodně rodičů, jako nějací zastupitelé města a podle mínění ranních novin si škola pozvala extra poradce, aby studentům pomohla se vyrovnat s jejich smutkem. Museli jsme zaparkovat na straně cesty nejblíž k tělocvičně a ujít skoro čtvrt míle. Nash mě cestou vzal za ruku a společně jsme potkali Emmu před hlavním vchodem, kde ji jedna z jejích sester vysadila. Slíbila jsem, že ji hodím domů.
 Emma vypadala mizerně. Vlasy si stáhla do těsného, nekudrlinkového culíku, zároveň s úplným minimem make-upu. A pokud její zarudlé oči nebyly dostatečný příznak, plakala. Ale ani ona neznala Meredith líp než já.
 „Jsi v pohodě?“ Volnou ruku jsem ji ovinula kolem pasu, když jsme procházeli skrz řadu dvojitých dvěří, tlačených společně s davem. „Jo. Celá tahle věc je prostě divná. První ta holka v klubu, pak ta další v kině. Teď jedna od nás ze školy. Všichni o tom mluví. A to ani neví o tobě,“ řekla a poslední slovo zašeptala.
 „No, je to dokonce ještě divnější.“ Ńash a já jsme ji vedli do prázdného výklenku blízko toalet. Neměla jsem šanci jí říct o nejnovějším vývoji a pro jednou jsem byla ráda, že byla od svého telefonu odřízlá. Pokud by nebyla, asi bych ji celý příběh – banshee, smrtky a seznamy smrti – vyžvanila dřív, než bych si něco z toho promyslela. Což by ji pravděpodobně jen víc vyděsilo.
 „Jak by to mohl být ještě divnější?“ Emma rozpřáhla ruce, aby pojmula chmurný dav hemžící se po vestibulu.
 „Něco je špatně. Neměly zemřít,“ zašeptala jsem, stála jsem na špičkách, abych se dostala blíž k jejímu uchu, když se Nash na druhé straně ke mně přitiskl blíž.
 Emminy oči se rozířily. „Co to znamená? Kdo měl kdy zemřít?“
 Podívala jsem se na Nashe a on lehce zavrtěl hlavou. Opravdu jsme měli probrat, kolik toho Emmě říct. „Um… Někteří lidé musí zemřít nebo by svět byl přelidněný. Jako… staří lidé. Žili úplné životy. Někteří z nich jsou i připravení jít dál. Ale teenageři jsou příliš mladí. Mredith ještě měla většinu svého života před sebou.“
 Emma se na mě zamračila, jako bych ztratila rozum. Nebo aspoň z pár IQ bodů. Ne, nejsem dobrý lhář. Ačkoli přísně vzato jsem jí nelhala.
 S Emmou, která se pořád snažila rozluštit můj divný úvodník ohledně smrti, nás Nash vedl skrz dav směrem k tělocvičně, kde jsme našli místa na tribunách nedaleko středu části hostů a vmáčkli jsme se mězi několik set dalších lidí. Improvizované jeviště bylo umístěné pod jedním z basketbalových košů a několik školních úředníků tam sedělo s Meredithinou rodinou, pod školní standartou a státní a národní vlajkou.
 Další hodinu a půl jsme poslouchali Meredithiny přátele a rodinu, kteří se nabídli, že nám řeknou vše o tom, jak milá byla a taky jak pěkná a chytrá a laskavá. Žádná z těch chvál se doopravdy nezabývala Meredith, byla tu s námi, ale smrt si našla způsob, jak ji v očích pozůstalých svatořečit, včetně slečny Cole.
 A abych byla fér, jiná než krásou a populárností se od většiny z nás nelišila. Což bylo přesně to, proč každý byl tak smutný. Jestli mohla zemřít Meredith, tak mohl zemřít kdokoliv z nás. Emminy oči se několikrát zavodnily a mé vlastní vidění bylo rozmazané slzami, když slečna Cole vystoupila na podium, už volně břečela.
 Sophie seděla ve spodní řadě, obklopená vzlykajícími tanečnicemi, které si kapesníky, jež vytáhly z malých, vkusných kabelek, sušily pruhy řasenky. Některé z nich mluvily, většinou Meredithiny spolumaturantky, recitovaly vyčpělé otřepané fráze s novou dávkou upřímnosti. Meredith by chtěla, abychom se pohli dál. Milovala život a tanec a nechtěla by, aby v její nepřítomnosti někdo přestal. Nechtěla by nás vidět plakat.
 Poté, co promluvil její poslední spolužák, se ze stropu shrnulo automatizované bílé plátno a někdo spustil video fotografií Meredtih od jejího narození až po smrt, doplněné některými jejími oblíbenými písničkami.
 Během filmu si několik studetů stouplo a přešli do vestibulu, kde čekali poradci, aby jim poradili. Všude kolem nás se ozývalo popotahování a tiché vzlyky, společenství smutku, a vše, na co jsem mohla myslet, bylo, že pokud bychom nenašli smrtku zodpovědnou za nepovelené vzetí Meredithiny duše, dělo by se to pořád dokola.
 Po obřadu, jsme, Nash, Emma a já, pomalu šli dolů tribunami, chyceni narůstajícím proudem lidí, kteří se víc zajímali o vzájemné utěšování, než o skutečné opouštění budovy.
 Nakonec jsme se dostali na podlahu tělocvičny, kde bylo shluknutých více skupin, přitahování masou k jednomu ze čtyř východů. Poté, co jsme zaparkovali před školou, jsme zamířili k hlavnímu vjezdu, naráz jsme ujeli jen pár palců.
 Nash mě jen držel za ruku, paží se otíral o celou délku mé, když do mě narazila náhlá, devastující vlna zármutku a těžce se usadila v mé hrudi a žaludku. Plíce se mi stáhly a ve spodní části krku mi začalo do nesnesitelné svědění. Ale tentokrát, jsem místo toho, abych tiše oplakávala počátek mé temné předpovědi a bezprostřední smrti dalšího spolužáka, to přivítala.
 Smrtka byla zde; máme šanci ji zastavit.

1 komentář: