sobota 29. června 2013

14. kapitola

Krčila jsem se v lese a chytila větev stromu vedle sebe. Můj žaludek se uvnitř mě kroutil. Kdyby to nebylo proto, že jsem byla vyděšená ze své funkce, vinila bych toho zajíce. Bylo to jako otrava jídlem.
Dívala jsem se na štěrk na silnici přede mnou. Podívala jsem se zpět na Jakea a Willa v lese schované za stromy. Jake se uculoval jako ťulpas. Will vypadal ustaraně. Jeho tvář byla ta, které jsem věřila. Věděl, co se chystám udělat.
„Em, my počkáme, OK. Neopustíme tě.“ Zašeptal Jake nahlas.
„Opustíte mě a Annu, když budu pryč déle než dva týdny. Do té doby budeme stejně těhotné.“ Řekla jsem. Mluvila jsem s Willem. Věděla jsem, že Jake nemá žádný pud pro přežití. Zemřel by v lese při čekání na nás. Will mě opustí, než uběhnou dva týdny.
Will zatnul čelist, „Buď rychlá, Em.“

„Záludná. Rychlá a záludná. Jo a neotěhotni.“ Řekl Jake. Zašklebila jsem se.
Hrůza mnou projela, když jsem uslyšela dodávku. Naposledy jsem se na ně podívala a nenáviděla se za to, že jsem je políbila oba.
Zhluboka jsem se nadechla a odtáhla se od stromu. Běžela jsem přes silnici k příkopu, když dodávka zahnula za roh.
„STÁT!“
Utíkala jsem, ne tak rychle, jak jsem mohla. Mé nohy chtěly zrychlit, ale musela jsem je mírnit. Chtěly uprchnout. Chtěly dělat to, v čem jsou dobré. Ale kdybych je nechala běžet, utekly by každému v té dodávce. Utekly by i dodávce, kdyby musely. Viděla jsem kládu v travnatém poli přede mnou. Připravila jsem se na to, co mělo přijít. Napůl jsem skočila a napůl předstírala zakopnutí. Země nebyla tak měkká, jak jsem předpokládala, že bude. Tráva byla plná větviček a větví, které jsem neviděla. Poškrábaly mě po celém těle, když jsem padala.
Kroky mužů, kteří vyskákali z dodávky, aby mě dohnali, se blížily. Předstírala jsem, že se zvedám, abych dál běžela, ale byli příliš blízko.
Obrovské ruce mě chytly za paže a strhly na zem. Přišpendlili mou tvář do drsné trávy.
Muž mluvil tiše, když prohledával mé tělo. Jeho ruce běžely po mých nohách i mezi nimi, „Buď v klidu a neublížíme ti.“
Cítila jsem, jak mnou prochází třes. Strach všechno převzal.
„Je čistá.“
„Vypadá vyděšeně, chlapi. Spoutejte ji.“
Koleno mě koplo do zad. Zakřičela jsem, když se chladný kov sevřel kolem mých zápěstí. Byla jsem ze země zvednuta za lokty, které byly ohnuté v bolestivém úhlu. Chtěla jsem bojovat. Mé tělo křičelo, abych ho bránila. Těžce jsem dýchala, když mi slzy smáčely obličej.
Podívala jsem se dolů. Na mém triku byly kapky krve, které začaly tvořit obrazec na mé hrudi.
„Alespoň je pěkná.“
Poprvé jsem je viděla. Jeden muž byl neuvěřitelně vysoký. Musel být o stopu vyšší než já. Vypadal jako muž, se kterým se přátelil můj otec, jmenoval se Serge. Rozběhl se k munici a k lovnému místu.
Podíval se na mě a na chvíli zúžil oči. Další muž mě chytil za paži a táhl mě travou. Byl blízko mé výšce a měl nejohnivěji rudé vlasy, jaké jsem kdy viděla. Usmál se na mě, „Doufám, že máš cukrovku nebo tak něco.“
Zamračila jsem se na něj. Podíval jsem se na muže, u kterého jsem si byla téměř jistá, že je to Serge. Podíval se na mě a kývnul, „Bude zdravá. To můžu říct.“
Červenovlasý se usmál, „Možná najdu způsob, jak se k ní dostat, než ji vysadíme.“
Možná Serge chytil mou druhou paži a přitáhl mě blíž k sobě, „Ne. Necháš ji nepokoji.“
Druhý muž vypadal zmateně, „Fajn, pokud ji chceš, je to v pohodě. Ježiš jako bych se staral. Je tam spousta žen v zadní části vozu. Stejně nemá prsa.“
Má hruď ztěžkla panickým dechem. Můj obličej pálil tam, kde odkapávala krev.
Posmrkávala jsem. Serge vzal látku ze svého opasku a očistil mi tvář. Polkl a zašeptal, „Lenny. Znáš Lennyho?“
Podívala jsem se do jeho zelených očí a uviděla paniku. Kývla jsem. Lenny byl můj otec. Je to Serge.
„Em?“
Samozřejmě, že si vzpomíná na mé jméno. Otec koupil moje první maskáče od něj. Smál se mému otci, že mě vybavuje v tak útlém věku čtyř let. Neviděla jsem ho od svých devíti let.
„Vypadáš přesně jako on.“
Chtěla jsem se usmát a připomenout si ho. Vždycky jsem si myslela, že vypadám jako ona. Jsem příliš vystrašená, abych cokoliv udělala.
Serge se nade mnou sklonil, „Dělej, co ti řeknu, OK?“
Znovu jsem kývla, ale sledovala jsem červenovlasého.
Dodávka byla obrovské zásobovací nákladní auto. Venku stáli muži se zbraněmi. Usmívali se, když mě viděli.
„Hezký nález, chlapci.“
„Podívejte se na její zadeček.“
„Sladký bože.“
Serge mi téměř utrhl ruku, když mě přitahoval k sobě, „Je to bojovnice. Já ji chytil, zamlouvám si ji první.“¨
Ostatní muži se smáli, „Bastarde. Jsi dost starý, abys byl její taťka.“ Jeden z mužů, který otvíral dveře, na mě mrknul, když se smál.
„Klidně budu její taťka.“ Můj žaludek se otáčel a kroutil. Věděla jsem, ne, doufala jsem, Serge řekl, že mě ochrání, ale nevěděla jsem, co dělal posledních deset let. Možná má svou práci rád. Ulovil mě.
Červenovlasý se naklonil, „Smrdí, Sergi.“ Serge sundal má pouta, když se zadní dveře otevřely a byla jsem zatlačena směrem k otvoru. Ještě jednou jsem se podívala směrem k lesu a vylezla do dodávky. Strčili mě dopředu. Cítila jsem něco mezi nohama. Obličejem jsem se uhodila o dřevěné dno dodávky. Podívala jsem se na červenovlasého, jak mě drží za stehna. Kopla jsem, předtím, než jsem se mohla zastavit. Má bota přistála na jeho nose. Slyšela jsem křupnutí, když jsem ho odrazila. Zakřičel. Serge uviděl, co jsem udělala a zavřel dveře. Nezaznamenala jsem další lidi v dodávce, viděla jsem jen, jak mě opouští světlo stejně jako křik ve vzduchu, „Zlomila mi můj zatracenej nos.“
Lidé tloukli na dveře a tlumené výkřiky plnily vzduch kolem nás. Neslyšela jsem všechno, ale zdálo se, že by zrzkovi mělo být umožněno zlomit mi nos jako pomstu. Ostatní muži ho uklidňovali.
Ve tmavém chladném vzduchu dodávky jsem slyšela ostatní. Slyšela jsem dech a strach v temnotě.
Přitiskla jsem své bolavé ruce na dřevěnou podlahu a zvedla se na kolena. Natáhla jsem ruku do tmy a nic nenahmatala.
Žena zašeptala do tmy. „Zůstaň u zdi než se rozjedeme, děvče.“
Dotáhla jsem své bolavé tělo ke stěně dodávky a posadila se. Přitiskla jsem se k ní zády.
Ve tmě, ve které jsem seděla, realita zaplavila místo, ve kterém jsem byla chycena.
V záblescích se mi vybavovala.
Krystalově čisté obrázky mých rukou přitisknutých ke zbrani.
Zvuk jejího pláče venku u dveří.
Cítím vibrace, jak buší na dveře.
Strach ve svém srdci, že všechno se změní, pokud otevřu dveře. Pohled v Leových očích.
Chybí mi Leo.
Uvidím ho ještě někdy?
Chybím mu?
Dodávka se rozjela. Vzduch a dřevo se třáslo motorem. Nadechla jsem se. Cítila jsem lechtání na hřbetu ruky, kterou tlačím na dřevěnou podlahu. Je to ruka. Otočila jsem ruku. Byla to automatická odpověď. Ne něco, co bych dříve udělala, ale nekonečný seznam věcí, které jsou možné v mém světě, se střídají v mé hlavě.
Cítila jsem, jak malá ruka zaplnila mou dlaň. Je to dítě. Jeho malé tělíčko se náhle přitisklo ke mně. Snažila jsem se netřást. Musí být víc vyděšené než já.
Dostali jsme se dolů na silnici. Vím, že jsem méně než den chůze od chovné farmy. Nemůže to být daleko v dodávce.
Jemné kňourání a sténání naplnilo dodávku, kde už není chládek. Těla vytváří dusné horko, díky kterému se cítím špinavější než jsem.
Ručička v mé byla horká. Má ruka se potila. Chtěla jsem vystřídat ruce nebo alespoň ji na vteřinku otřít o kalhoty, ale neudělala jsem to. Sevřela jsem ruku kolem ručičky. Nechtěla jsem se dívat pryč. Nechtěla jsem ji nechat trpět a plakat, zatímco se schovávám. Nyní jsem jiná.
Dodávka se najednou zastavila. Všichni jsme prudce vystřeleni dopředu pohybem vozidla.
Kov se dřel v zadní části vozu a vyplňovalo to teplé ticho vozidla.
Dveře se otevřely a světlo zaplnilo obrovský nákladní prostor. Z bílého světla mi okamžitě slzely oči. Zakryla jsem si je a připravila jsem se. Stiskla jsem malou ručku. Viděla jsem tmavé obrysy pohybovat se kolem otvoru.
„Ven děvky.“
Donutila jsem se otevřít oči do světla. Chtělo to vteřinu než zaostřily. Nedívala jsem se na otevřené dveře. Otočila jsem se a dívala se na malou blonďatou holčičku, která tiše vzlyká vedle mě. Je jí tak deset nebo jedenáct. Její vlasy jsou rozcuchané a špinavé. Slzy vytvořily čisté linky na špinavém obličeji. Její světle modré oči jsou plné hrůzy. Držela jsem ji za ruku. Nepustím ji.
Podívala jsem se na další ženy. Pohybovalo se to od mladé dívky vedle mě až po třicátnici. Tlusté, hubené, špinavé, čisté, unavená, brečící, strnulé, zmatené. Skupina byla rozdílná. Všimla jsem si ale, že všechny jsou bílé.
Předtím, než jsem to mohla nějak zpracovat, všimla jsem si, že zrzek na mě smrtonosně zírá zvenčí dodávky. Držel pušky a sledoval mě.
Dívala jsem se dolů, když se mi úsměv rozšiřoval po obličeji. Měla jsem pocit, že puknu zadržovaným nervózním chichotáním.
Serge stál zezadu dodávky. Podíval se na mě a chytil mě za kotník.
„Jdeme.“ Vytáhl mě z dodávky. Táhla jsem malou holčičku s sebou. Nechtěla se pustit.
Uviděla jsem něco, co jsem už dlouhou dobu neviděla. Velkou zářivě bílou budovu obklopenou parkovištěm s auty zaparkovanými mezi čárami. Není tu žádná réva nebo tráva plazící se nahoru po stěně budovy. Je to čisté a zářivé jako dřív. Dlažba je rovná a nová. Nejsou tu žádné praskliny nebo tráva prorůstající jím. Nejsou tu žádná vyhořelá auta nebo bez součástek. Auta jsem skutečná a celá. Dokonce se blýskají.
S žuchnutím jsem dopadla na zem. Jeho prsty se mi zaryly do mého ramena. „Nehýbej se.“
Malá blondýnka stála vedle mě a držela mě za ruku. Schovávala se za křivkami mého těla.
Serge zabodl svou zbraň do mých žeber. „Pohyb.“
Muži naskákali do auta a vlekli křičící a vzlykající ženy zpět tak, kam viděli, že mě táhnou. Šla jsem k obrovské budově. Je pět pater vysoká a vypadá opravdu dlouhá.
Holčička mě objímala, když mě Serge znovu popíchnul hlavní zbraně.
Střelila jsem po něm zlým pohledem. Mrknul na mě.
Slyšela jsem křik z dodávky za sebou. Ohlídla jsem se a viděla několik žen kráčet s námi, většinou ty mladé. Pár strážných bylo s námi. Ostatní naskákali do zadní části dodávky. Žaludek se mi stáhl.
Serge zavrtěl hlavou. „Nedívej se.“ Zašeptal a znovu mě uhodil zbraní. Viděla jsem lítost v jeho očích. Stud mu proběhl přes obličej. Věděl, že vím. Mohl být vzadu v dodávce s křičícími ženami, vybrán, aby zůstal. Slyšela jsem trhání a křik. Vždy to znělo stejně.
Zavrtěla jsem hlavou a přitáhla k sobě blondýnku. Pevně se mě držela. Rozhlédla jsem se, abych si byla jistá, že ostatní holčičky jsou s námi. Myslím, že jsem je viděla všechny. Chtěla jsem sebrat Sergovu zbraň a zabít stráže, abych zachránila ženy v dodávce.
Místo toho jsme prošli dveřmi a udeřil do mě závan mrazivého vzduchu.
Znovu jsem měla Sergovu zbraň mezi žebry. Pamatuju si pocit chladného vzduchu na sobě. Přináší to s sebou vzpomínky. Mého otce a mě v nákupním centru. Nesnášel všechny lidi, ale potřeboval obstarat nějaké věci. Usmála jsem se a vzpomněla si na kolotoč. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Chodil dolar do přístroje a já vyšplhala nahoru. Kůň měl temně zlatou hřívu jako já. Chytila jsem se a stroj se zapnul. Radost, která visela v chladném vzduchu, mě na minutu naplnila statečností a odvahou.
Doktor kráčela směrem ke mně v bílém obleku jako kosmonaut. Chytil mě za paži a pokoušel se mě oddělit od blondýnky. Křičela a já ji chytla za paže. Přála jsem si, aby se mohla projet na kolotoči. Měla by to ráda.
„Zůstává se mnou.“
Doktor za plexisklem protočil oči a kývnul. „Fajn. Vejděte.“ Ukázala na chodbu. Šla jsem dál a byla zatlačena skrz dveře.
Serge byl za mnou a zašeptal mi do ucha. „Přijdu si pro tebe. Buď připravená. Pošlu ti zprávu. Nenechám tě tu zemřít.“
„Jdi od ní, vojáku.“ Doktor zněl pobaveně za maskou. Serge do mě ještě jednou strčil.
Držela jsem holčičku a stála před dveřmi. Náhle se otevřely. Žena ve vesmírném obleku prošla. Usmála se na mě se svou zářivě růžovou rtěnkou za plexisklem. „Pojď tudy, drahoušku.“
Její hlas byl sladký.
Podívala jsem se zpět na Serge a ostatní dívky, které vedli chodbou, ve které jsem stála.
Serge zahnul za roh, ale ukradl si další pohled na mě než zmizel.
Chytli mě za paži a vedli do obrovské místnosti.
Žena si klekla na kolena k blonďaté holčičce, která se mi schovávala v podpaží, „Jak se jmenuješ, broučku?“
Blondýnka zatřásla hlavou a tulila se ke mně ještě víc.
Podívala jsem se na ženu a zamračila se. „Nikdy neviděla ten vesmírný oblek.“
Žena ke mně vzhlédla zmatená. „Co?“
Ukázala jsem na její bílý oblek. „Nikdy neviděla nic z tohohle. Pravděpodobně si nemyslí, že jste člověk.“
Žena se zasmála. „Víš, že za deset let, co dělám tuto práci jsem o tom nikdy nepřemýšlela?“ Podívala se zpět na holčičku. „Děsím tě?“
Blondýnka se mě chytila ještě pevněji. Ta dáma je blbá.
„Ano.“ Řekla jsem.
Vstala a ukázala na velké bílé roury. „No, máme pro vás dvě něco, co musíte udělat a pak můžete být volně mezi lidmi bez dekontaminačních obleků.“
Chytila jsem třesoucí se dítě a šla jsem k rouře.
Zkoušela jsem udělat krok od ní, tiché slzy jí stékaly po tváři. Podívala jsem se na ní. „Chceš něco k jídlu?“
Kývla.
Ukázala jsem na rouru. „Když budeme tady hotovy a oni si budou jistí, že nejsme nemocné, nakrmí nás.“ Řekla jsem to dost nahlas, že se žena v kosmickém obleku, která procházela kolem, na mě podívala a kývla. „Jo, dáme ti nějaké jídlo.“
Vypáčila jsem se ze sevření jejích malých rukou a ze svého oblečení a trochu se usmála. Vešla jsem do roury. Zapnulo se to a posvítilo na mě modré světlo. Rovná plocha přijela na robotickém rameni a na obrazovce přede mnou se objevila tvář. „Prosím, položte ruce na podložku.“
Usmála jsem se na malou dívku a položila ruku na podložku. Ostrá jehla se zapíchla do jednoho z mých prstů. Červené světlo se pohybovalo od mých prstů k zápěstí a pak zpět.
Plošina klesla a moje ruka klesla. Podlaha se začala pohybovat jako dříve na letištích.
Náhle do mě udeřil rychlý vítr, když jsem se přesouvala hlouběji do tunelu. Dostala jsem sena druhou stranu a vše se zastavilo. Vylezla jsem a další žena v kosmickém obleku přišla ke mně. „Musím tě vzít do sanitační oblasti.“
Ukázala jsem na holčičku. „Musím na ni počkat.“
„Omlouvám se, ale to není povoleno.“
Zavrčela jsem. „Čekám.“ Povzdechla si.
Zakřičela jsem. „Vidíš, nebolí to. Byla to sranda. Jen vejdi. Bude to v pořádku. Jsem hned tedy a čekám na tebe.“
Její dech byl stále mírně trhaný. Nevydala žádný zvuk. Natáhla ruku, která se jí třásla a postavila se na plošinu. Plakala ještě víc, když klesala robotická ruka.
„Polož na to ruku. Slibuju, že to je jen rychlé malinké píchnutí a nic víc. Pak budeš u mě.“
Její modré oči jsou plné hrůzy. Zavrtěla hlavou.
Kývla jsem. „Udělej to. Nenechají tě jít ke mně, když to neuděláš.“
Levou rukou se objala a pravou položila na podložku. Trhla s sebou, když přišlo píchnutí. Přikrčila se, kdy do ní udeřil ostrý vítr a vypadala, že dostane infarkt, když se plošina pohybovala. Nic z toho nikdy neviděla. Byla v děloze, když se svět zbláznil. Technologie není něco, co my potkáváme. Nikdy. V pohraničí vzala příroda věci zpět. Vypadalo to, že malí lidé v rohu to řídí.
Předtím, než se podlaha přestala hýbat, vyskočila a byla zase pod mým podpažím.
Žena se smála. „OK, obě jste čisté.“
Vzala nás do malé bílé místnosti. Byl tam bílý stůl uprostřed místnosti s ničím jiným, kromě dveří na straně.
„Prosím položte všechno na stůl. Sterilizuje se to a pokud to půjde, vrátíme vám to.“
Stála a čekala. Uvědomila jsem si, že nás bude pozorovat při svlékání do naha.
Chtěla jsem dostat záchvat. Nejraději bych ji praštila do obličeje v kosmickém obleku a utekla z místnosti, ale podívala jsem se na blonďatou holčičku a zhluboka se nadechla. Stáhla jsem si triko. Stáhla jsem si sportovní podprsenku a stála s prsy ven, odhalená. Je to poprvé, co jsem byla někde nahá před kýmkoli kromě babičky a mé mámy.
Pamatovala jsem si plavání ve spodním prádle a podprsence s nahými lidmi v táboře a usmála jsem se. Blondýnka to tam bude milovat. Majestátní tůň ji udělá šťastnou. Rozhodla jsem se, že půjde se mnou až uteču. Můj mozek se snažil myslet jako obvykle, hledal pravidlo číslo jedna, omluvy, ale nemohla jsem. Myslela jsem, že je sama na světě.
„Šperky také.“
Podívala jsem se dolů na stříbrný náramek a řetízek, které nosila má matka, když zemřela. Pamatuju si, že je můj táta sundal a zapnul mi je. Cítila jsem se špatně, když jsem je sundávala. Když se dotkly studeného stolu, cítila jsem, že už je nikdy neuvidím.
Kývla jsem na ní a ta si začala sundávat oblečení. Byly jsme nahé a špinavé a obě jsme se snažily co nejlépe zakrýt. Konečně žena došla ke dveřím a projela kartou na zápěstí otvorem v klice. Potřebuju jednu z těch karet. Dveře se otevřely.
„Teď vás musíme umýt.“ Ukázala na koupelnu z nerezové oceli. Stěny byly kovové, podlahy byly kovové. Bylo tu několik sprchových hlavic u zdi a odtok v podlaze. Holčička mě chytla za ruku, když to uviděla. Nechtěla se mazlit nahá, díky bohu, ale chtěla mi držet ruku. Voda začala sama téct, trochu nadskočila. Usmála jsem se. Už jsem předtím sprchu viděla.
Natáhla jsem ruku a byla jsem nadšená. Voda byla opravdu teplá. Vkročila jsem pod ní a vzdychla. Teplou vodu už jsem neměla dlouhou dobu. Ne, aniž bych ji ohřívala na ohni.
Sledovala mě a cítila vodu stékat po mé ruce k ní. Natáhla ruku a usmála se na mě. To bylo poprvé, kdy jsem ji viděla smát se. Její zuby byly zářivě bílé. Nesedilo to ke zbytku jejího obličeje. Vstoupila pod vodu a nechala ji pršet na sebe.
„Je to skvělý pocit, že ano?“
Podívala jsem se na ženu, která nás sledovala. Bylo mi nepříjemné, že je tady.
„Také si pamatuju svou první sprchu.“
Její hlas byl nepřirozený. Nebyla tu od začátku. Pracovala tu, protože ji zajali. Její tmavé oči mi dávali vědoucí pohled, když se usmála pod kosmickým oblekem.
„Je to speciální mýdlo. Umyje to vše, co na sobě nechcete. Použijte ho také na vlasy.“
Přikrčila jsem se. Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem přemýšlet, jestli není jednou z těch žen, které zůstávají pozadu v dodávce, když dorazí na farmu.
Zvedla jsem kostku zabaleného mýdla. Sloupla jsem obal. Dívka mě sledovala a dělala to samé. Ucítila jsem mýdlo a téměř zasténala. Vonělo jako levandule a tea tree. Samozřejmě, že ano. Přírodní čističe těla. Tea tree se stalo horkým zbožím, když se všechno přestalo vyrábět.
Mydlila jsem se a drhla. V jednu chvíli jsem seděla na podlaze a drhla si nohy, ani jsem se nestarala, jak bizardně u toho vypadám. Drhla jsem si ránu na své noze a snažila se nekřičet bolestí.
Začali přicházet další ženy. Křičely radostí, když je omývala teplá voda.
Kosmický oblek ukázal na chodbu. „Tudy.“ Šla jsem s dívkou, která mě držela za ruku. Ohlédla jsem se na sprchu a už mi chyběla.
Mé nervy mě zasáhly. Potřebuju najít Annu. Potřebuju ochránit dívku vedle sebe. Musím přijít na to, jak nás všechny odsud dostat beze ztrát. Možná budu potřebovat ještě jednu sprchu, než utečeme.
Kapala ze mě voda, když jsem stála na chladné betonové podlaze. Třásla jsem se. Vzala nás k hromadě županů ve folii. Podala nám je. Roztrhla jsem folii a vytáhla z ní bílý froté župan. Natáhla jsem si ho a okamžitě se cítila lépe. Bílé froté přezůvky dopadly na betonovou podlahu. Otočila jsem je prsty na nohou a podívala se na dívku. Měla už na sobě župan a přezůvky, ale plavala v nich.
Usmála se a objala se.
„Umí mluvit?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím.“
„Není tvoje?“
Znovu jsem zavrtěla hlavou. „Ne.“ Usmála jsem se na dívku. „Našli jsme se ve tmě.“
Kosmický oblek přešel skrz divnou sprchu. Její skafandr se celý opláchl. Vystoupila a ukázala. „OK, tudy, prosím.“ Kosmický oblek najednou vypadala naštvaně. Následovali jsme ji skrz velké bílé dveře a jsme znovu v bílých místnostech a chodbách. Beton a nerezová ocel jsou všude. Vstoupily jsme v našem plyšovém oblečení do čekárny. „Doktor přijde za chviličku.“
Posadila jsem se na bílou plastovou židli. Všechno se blýskalo. Vypadalo to sterilně.
Dívka se posadila židli vedle mě a kosmický oblek nás opustila.
Nejsou tu žádné časopisy, jako u opravdového doktora, nebo okna.
„Bojím se.“
Podívala jsem se na holčičku, která očividně uměla mluvit. „Já také.“
Dorazily další dvě ženy a posadily se vedle nás. Vsadila bych se, že jsou to pozdní dvacátnice nebo rané třicátnice, kdybych měla hádat.
Baculatá se usmála a promluvila na mě temperamentním hlasem. „Už se něco stalo, od doby, co jste dorazily?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Zamračila se. „Bože, doufám, že to nebude trvat celý den. Jsem vyčerpaná. Slyšela jsem, že dostaneme vlastní postele a pokoje a jídlo.“
Hubená žena vedle ní se zašklebila. „Viděla jsi, co dělali ženám vzadu v dodávce? Nejsme tu na prázdninách. Jsme tu, abychom byly znásilněné a oplodněné.“
Zamračila jsem se. „Dost.“ Mé oči se zamířily k dívence.
Hubená žena protočila oči a zkřížila ruce.
Dívka se na mě usmála. Usmála jsem se také.
Muž, který přišel, něco držel v rukou. Vypadal jako doktor. Je starší a má brýle.
Podíval se na nás a usmál se. „Ty.“ Ukázal na mě.
Rozhlédla jsem se po ostatních. Všechny vypadaly vyděšeně. Dívka se mě držela.
„Chce jít se mnou.“ Řekla jsem.
Podíval se na dívenku. „Je to tvá volba. Mohla být s dalšími zdravými dětmi.“
Přitáhla jsem si ji do náruče, když jsem se postavila. „Jde se mnou.“
Pokrčil rameny a otočil se a šel dál chodbou.
Vešli jsme do místnosti s postelí, přesně jako měl můj doktor dříve. Byla tam další židle a závěs a malý stůl. Všechno je bílé. Měla jsem pocit, že skutečně nevidím hloubku místnosti, protože všechno je bílé.
Ukázal rukou k posteli. „Posaď se. Jsi si jistá, že chceš, aby to všechno viděla?“
Podívala jsem se nahoru a zamračila se. „Viděla co?“
„Musím tě vyšetřit zevnitř, abych si byl jistý, že jsi zdravá.“
„Nebyly od toho ty roury?“
Položil věc ve svých rukou na stůl a přitáhl si brýle. „Nechtěla jsem ji traumatizovat. Je dost špatné, že jedna z nás bude traumatizovaná. Vím, co je vnitřní vyšetření. Četla jsem o tom.
Posadila jsem ji na židli na druhé straně místnosti. Chytla jsem ji za ramena. „Bude to dobrý. OK?“
Kývla. Vypadala vyděšeně, ale viděla jsem, že je statečná.
Šla jsem k posteli a vylezla nahoru. Lehla jsem si na záda. Zatáhl závěsy kolem nás tak, že byla vidět jen má hlava. Otočila jsem hlavu na ní a usmála se. Uvnitř jsem umírala, ale nemohla jsem jí to ukázat.
Podívala jsem se zpět, když položil mé bačkory na pár kovových držadel. Něco stáhl a já cítila, že spodní část postele je pryč. Cítila jsem, jako když zadkem sedím na kraji. Natáhl si rukavice a podíval se na mě. „Uvolněte se, ano?“
Těžce jsem polkla a kývla.
Roztáhl mi kolena. Cítila jsem, jak mi z oka unikla slza. Nemohla jsem se na ní podívat. Dívala jsem se nahoru na bílý strop. Nic jsem necítila. Zavřela jsem oči a byla jsem vysoko na stromě. Vítr tlačil a tahal, kroutil stromem i mnou. Cítila jsem mráz na své tváři. Slyšela jsem ptáky a zvuk, který větve vydávají, když si s nimi hraje vítr.
Něco mě ostře píchlo.
Snažila jsem se nekřičet, ale bolelo to fakt hodně.
Podívala jsem se mu do tváře.
Vypadal zatvrzele a vzdáleně ode mě. „Omluvám se. Neuvědomil jsem si, že jsi panna. Většina dívek ve tvém věku, no, ty víš.“
Nevěděla jsem. Většina dívek co? Bolelo mě břicho jako měsíční bolest jedna za druhou. Ustoupil a sundal si krvavé rukavice a já uviděla záblesk kovu. „Vše hotovo.“
Strčil mi do ruky nějaké bavlněné spodní prádlo, „Budeš to potřebovat. Běž zpět do čekárny.“
Podívala jsem se na polstrování uprostřed. Vypadaly jako vložky, která jsem si vyrobila. Cítila jsem se špatně. Opustil zataženou oblast a pak pokoj.
Dívka vypadala znepokojeně. Zavrtěla jsem hlavou. „Je to v pořádku.“ Nebyla blbá. Slzy mi tekly po tvářích a řekly jí všechno.
Natáhla jsem si spodní prádlo přes bačkory a zvedla jsem zadek, abych je dostala pod sebe. Zdály se mi těžké a silné mezi stehny. Můj hrudník se rychle zvedal a klesal. Nechtěla jsem vystrašit holčičku, ale také jsem holčička. Ve svém srdci jsem pořád devítiletá, která utíká přes les. Devítiletá, která je ztracená a zmatená. Necítila jsem se na svůj věk. Vyrostla jsem chladná a zahořklá, ale věkem ne.
Vytáhla jsem se a posadila se na chvíli na postel. Viděla jsem část její tváře přes závěs z místa, kde jsem seděla. Vypadala vyděšeně.
Opatrně jsem vstala z postele a přešla kolem závěsu. Břicho mě bolelo jako při měsíčkách. Nikdy to takhle nebolelo.
Vstala a chytila mě za prst. Vyšly jsme z místnosti dál do chodby. Další žena v čekárně se na mě podívala. Viděla jsem úlevu na její tváři, když neviděla změnu.
Jsem jiná.
Poprvé vůbec se cítím rozbitá.
Posadila jsem se zpět a snažila se ignorovat pocit tepla ve spodním prádle. Přitulila se ke mně. Pokud bychom mohly sdílet kůži a stát se jednou osobou, myslím, že by mě o to požádala. Je vystrašená.
„Teď můžeš jít se mnou.“ Podívala jsem se na ženu v bílém plášti s ladícími světle modrými kalhoty a topem. Další ženy se mě chtěly na něco zeptat. Cítila jsem napětí ve vzduchu. Podívala jsem se na ně. Nemohla jsem se usmát a říct jim, že budou v pohodě.
Postavila jsem se. Dívka mě následovala a šla v ohbí mé paže.
„Takže tato část je u konce a teď vám přidělíme pokoj. To je místo, kde budete bydlet po vaši dobu s námi.“ Měla krátké hnědé vlasy, které byly stylizovány do velkých vln. Je lesklá a čistá. Nikdy jsem neviděla někoho jako ona. Její pokožka září. Není na ní žádná stará špína.
Je to nejbělejší člověk, jakého jsem kdy viděla.
„Jsem Glorie. Budu tu s vámi. Střídáme se, čtyři dny, pak čtyři noci a čtyři dny volno. Pokud mě čtyři dny neuvidíte, nepanikařte. Mám prostě volno.“
Nevěděla jsem, o čem mluví. Volno od čeho?
„Takže, budeš ve křídle, kde jsou mladší ženy, dokud neporodí. Kolik ti je drahoušku?“
Vzhlédla jsem. Nadzvedla na mě perfektní hnědé obočí.
„Devatenáct.“ Zamumlala jsem.
„OK. Takže ano, dívky ve tvém křídle jsou někde mezi šestnácti a dvaceti osmi.“ Sklopila pohled při chůzi. „A kolik je tobě, broučku?“ Malá dívka ji ignorovala a držela se mě pevněji. Sestra pokrčila rameny.
Nedokázala jsem tipnout její věk. Je mladší. Chová se jako starší ženy ve městě, ale vypadá, že je v mém věku.
Podívala jsem se na dívky, která mě objímala. „Myslím, že jí je nanejvýš dvanáct.“
Její oči se nezvedly, aby se se mnou setkaly. Stále byly fixované na dívce. „Jsi si jistá, že bys nebyla šťastnější s dalšími holčičkami? Všechny žijí spolu. Mají televizi a videohry.“
Viděla jsem její hlavičku třást se.
Gloria se na mě znovu podívala. „Dáme jí nějaký čas. Bude prosit, aby se dostala od spousty žen plných hormonů.“
Chtěla jsem jí říct, že nejsem žena. Nejsem.
Použila svou kartu, aby nás dostala přes velké kovové dveře a náhle byl vzduch teplejší. Bylo to jako pěkná noc u ohně, ale chlad vál od oken. Ne dusno, ale útulno.
Málem jsem nadskočila, když všude kolem chodily dívky, když jsme zahnuly za roh. Viděla jsem oteklá břicha a růžové tváře kolem. Vypadají jako Glorie. Zářivé a čisté. Podívala jsem se na své ruce a zamračila jsem se. Zmizí někdy tyto fleky špíny? Budu vypadat jako tyto dívky, pokud tu zůstanu?
Toto místo vypadalo úžasně čistě a zářivě. Všechno je bílé. Je to stylizované jako domy, které jsem viděla v časopisech v chatě. Jsou tu pohovky a plyšové polštáře a krb se sklem kolem ohniště. Je tu kuchyně, jakou jsem ještě nikdy neviděla. Vypadá jako restaurace z nějakého časopisu.
Dívky sedí a jedí u malých stolů v kuchyni nebo na pohovkách. Některé chodí a hladí si svá břicha. Všechny jsou oblečené v bílých županech a kalhotách a topech.
Vše, co měly na sobě, vypadalo téměř načechraně. Celá kuchyně a obývací pokoj jsou obklopeny sklem. Malá zahrada je na druhé straně. Na druhé straně zahrady jsou okna. Musí to být soukromá zahrada obklopená budovou, ve které jsme, až na střechu. Skutečné sluneční paprsky procházeli přes střechu do zahrady.
V rohu výhledu jsem ji uviděla.
Gloria mluvila o pokoji, kde strávíme několik hodin denně posloucháním hudby a cvičením a koupáním. Nestarala jsem se o nic z toho. Viděla jsem ji.
Seděla na stole. Její vlasy byly první, co jsem poznala. Jsou tmavé a lesklé způsobem, jako by proběhla olejem. Její bílá kůže je zářivá a čistá. Její rty se stočily do úsměvu, když mluvila s blonďatou dívkou vedle sebe. Neuměla jsem si představit, jak mohla taková změna proběhnout v tak krátkém čase. Vypadala jako žena z časopisu. Vypadala, jako že patří do téhle bílé místnosti s bílými dívkami všude. Náhle jsem si všimla, že všechny jsou bílé. Nejsou tu jiné rasy. Pohraničí je různorodé. Tohle je jediná skupina jen bílých lidí, kterou jsem kdy viděla. Je to děsivé.
Dívka se vedle mě kroutila.
Dívky v místnosti si mě začaly všímat. Jejich výraz byl utrápený, když mě uviděly. Stiskly rty a snažily se neplakat. Viděla jsem to v jejich tvářích.
Annina tmavá hlava se pomalu otáčela. Její oči mě poznaly a bolest jí přeběhla přes tvář. Skrytě jsem zatřásla hlavou. Její rty se třásly.
„Takže, kde budu spát?“ zeptala jsem se.
Gloriiny rty se stočily do velkého úsměvu. „Tudy.“ Ukázala na otevřenou chodbu. Prošla jsem pokojem, nikdy jsem nenechala pohled plně spočinout na Anně. Proplula jsem místností a ignorovala ji, i když jsem věděla přesně, kolik kroků přes místnost by to bylo. Věděla jsem, jak dlouho by trvalo zabodnout kuchyňský nůž do Glorie. Věděla jsem, kolik síly je potřeba k rozbití skla, které obklopuje pokoj. Věděla jsem, jak dlouho by trvalo vylézt po okapu na střechu.
Co jsme ale nevěděla, bylo, jak rychle to dívky mohly zvládnout. Věděla jsem jak já a Anna. Viděla jsem bojovnost v jejích očích, i když jsem se na ni nedívala.
Následovala jsem Glorii dlouhou bílou chodbou s dřevěnými lavicemi oproti bílé všude. Jsou pokryté bílými polštáři a posazeny vedle obřích pokojových rostlin. Zeleň září oproti bílým květináčům, ve kterých je zasazena. Z hnědé hlíny uvnitř se mi stýská po lese.
„Takže tohle bude tvůj pokoj a dokud budeš mít ji, nebudeš mít spolubydlící.“
Otevřela bílé dveře a odhalila pokoj se dvěma postelemi pokryté lehkými dekami. Je tu skříň, která je otevřená, s bílými nadýchanými šaty uvnitř. Jsou tam župany a šaty a nadýchaně vypadající pyžama, která jsem nosila, když jsem byla dítě. Představila jsem si obrázek dívky běžící přes hnědé pohraničí v jednom z těchto strašných ohozů a věděla jsem, proč dělají všechno takto.
Vešla jsem do pokoje a okamžitě se cítila unavená. Postel mě zvala. Oblečení mě nutilo chtít zůstat. Jen letmý pocit, že se o mě někdo stará. Na chvíli jsem to v sobě nechala usadit.
„Dobře, pokud budeš cokoliv potřebovat, jen stiskni červené tlačítko tamhle.“ Otočil jsem se, abych viděla jedinou věc s barvou. Červené výstražné tlačítko na zdi. Viděla jsem takové v nemocnici v koupelnách. Táta říkal, že jsou pro nemocné lidi, kteří upadnou v koupelně. Ta idea mě vždy nutila se třást. Ležet na podlaze v jedněch z těchto krutých šatů s velkým výstřihem ležících všude kolem mě a neschopná vstát.
Gloria se dotkla mé paže a já odolala nutkání zlomit jí její dlouhé prsty s jasně červeným lakem. „Pošlu někoho, kdo vás zavodní.“
Pustila mě a odešla.
Dívka odešla z mého podpaží. Zavřela jsem dveře a otočila se k ní.
„Jsem Emma. Jak se jmenuješ?“
Podívala se na mě se svýma zářivě modrýma oči, které se zdály tlumené bez špíny na její tváři.
„Sarah.“
„Kolik ti je?“
Šla jsem si sednout na postel na po mé levé ruce.
„Jedenáct.“
Sedla si vedle mě. Myslím, že budeme sdílet postel. Lehla jsem si a zírala jsem na zářivě bílý strop. Zajímalo by mě, jestli bude svítit v noci i ve tmě. Všechno je příliš jasné a čisté. Cítím se odhalená.
Naše dveře se rozrazily a Anna skočila dovnitř, vyděsila Saru, která se stočila do klubíčka. Anna zavřela dveře a bojovala se slzami, které jí stékaly po tvářích. „Přišla jsi pro mě?“
Zvedla jsem se z postele a okamžitě ji objala. Byla těžší. Méně vychrtlá.
„Will a Jake na nás čekají v lese.“
Odtáhla se. „Will? Jaký Will?“
„Tvůj bratr je naživu, Anno.“
„Ne. Ne. To je špatný Will. Vím to.“
Kývla jsem. „Je to on. Je s Jakem. Je v pořádku. Teď je součástí odboje.“
Zasmála se. „No, potkala jsi špatného Willa.“ Smála jsem se s ní. Popotáhla, „Nemůžu uvěřit, že je naživu. Celou dobu.“ Přestala se v tom utápět. „Co je s tou dívkou?“
Ohlídla jsem se a mrkla jsem. „Setkali jsme se ve tmě.“
Anna se usmála na Saru. „Já jsem Anna.“
„Sarah.“ Její mladý hlásek mě znovu vyděsil. Síla, kterou jsem nabrala, když jsem uviděla Annu, je pryč.
„Přijdou, aby mě viděli a zavodnili.“
Kývla. „Není to tak zlé. Jen malá jehla a sáček vody, která kape asi dvě hodiny. Přinesou také jídlo. Jídlo je dobré. Plné tuku a chuti.“
Podívala jsem se na její břicho a nemohla jsem si pomoct, musela jsem se starat. Je tu už dny. Už do ní vložili dítě?
Pohladila si břicho. „Poslední dny trávili tím, abych byla zdravá. Ještě tam nic nevložili. Není to tak špatné, jak jsme si mysleli. Dělají to roboti a jehly a uspí tě.“
„Vím. Will o tom ví všechno.“ Zvedla jsem obočí a doufala, že to pochopí jako nápovědu, že o tom nemá mluvit.
Pokrčila rameny. „Will. Divné. Nemůžu se dočkat, až ho uvidím.“
„Nějakou dobu byl na chovných farmách.“
Zašklebila se. „Hnus.“
Předtím, než se mohla dostat k detailům a vyděsit Saru, změnila jsem téma. „Jak to tady jde?“
„Není to tak zlé.“
„Musíme přijít na cestu odsud.“
Anna se zasmála. „Bude mi chybět to jídlo. Lepší než vaří Jake. Jaký je plán?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Dej mi pár dní, zapracuju na tom.“
Posadila se na prázdnou postel. „OK.“ Vzdychla. „Jak je Willovi? Je v pořádku? Nemůžu uvěřit, že je naživu.“
Má tvář hořela. „Dobře. Je to muž a hraje na kytaru a zpívá. Je docela dobrý.“ Okamžitě jsem sklopila pohled.
Začala se smát. „Ale ne. Ty a on?“
Zavrtěla jsem hlavou, ale cítila jsem to horko na tvářích, které mě zrazovalo. „Ne. Ne, je v pohodě. Vypadá dobře.“
Zakryla si tvář. „Hnus. A co Jake?“
Cítila jsem se hloupě. „Není to, jak si myslíš. Opravdu ne. Mám je ráda oba jako kamarády.“
Anna nadzvedla obočí a podívala se na Saru. „Myslím, že uhranula oba mé bratry.“
Sarah se hihňala a zakrývala si pusu.
Jsem ponížená.
Anna na mě vykopla nohu. „O, jsou to velcí kluci. Nech je se o tebe prát. Ačkoli říkám, že doufám, že vyhraje Jake. Alespoň v tomto koutě světa se lidé stále zamilovávají. Nech mě ti říct, že na tomto místě není žádná láska.“
Někde hluboko v sobě jsem také si přála, aby vyhrál, ale nemyslela jsem si, že ano.
Otevřely se dveře a dovnitř vjel vozík. Můj žaludek se mi vytrhnul z těla, když jsem ucítila kouřící jídlo na jednom z vozíků. Sarah vypadala, jako že zaútočí na ženu, která tlačila vozík.
Zvedla poklop a já uviděla špagety s masovými koulemi. Tekly mi slzy, než jsem je stihla zastavit. Sarah už je u jednoho z vozíků a hází do sebe jedno z jídel jako divoké zvíře dřív, než jsem ji stihla zastavit. Podívala jsem se na ženu u vozíku, která se smála. „Všechny známe ten pocit, zlato.“ Podala mi druhý tác, než to mohla Sarah také sníst.
Použila jsem vidličku a namotávala jsem nudle. Vtáhla jsem první sousto. Omáčka se leskne na velkých nudlích. Zavřela jsem oči a nechala teplo a chuť zaplavit mi ústa.
Byla jsem u své babičky.
Smála jsem se pořadu, na který jsem koukala, když jsem měla nudle všude po tváři a plnou pusu.
Kdybych věděla, že to bude naposledy, co budu jíst babiččinu omáčku na špagety, vychutnávala bych si každou vteřinu.
Tady v děsivě bílé místnosti jsem vděčná za každé sousto, které mi plní pusu. Dokonce ani nekoušu každé sousto. Polykám plnou pusu nudlí, než si uvědomím, že došly. Vychutnávala jsem se posledních pár kousnutí. V žaludku jsem měla křeče, když tam došlo jídlo.
Sarah upřela oči na masové koule na straně mého talíře. Kývla jsem. Vzala si je, strkala si je do pusy jednu za druhou. Jsem si jistá, že je ani nekousala, ale polykala jako had.
Začala se smát. Ženy s vozíky se smály.
Plná a pokrytá červenou omáčkou jsem se zase posadila. Potila jsem se z množství, které jsem snědla.
„Budeš zvracet. Udělala jsem to samé. Byla to kotleta v noci a já zvracela všude.“
Sarah zavrtěla hlavou a nechala ženy s vozíky, aby ji umyly. Náhle vypadala míň jako zvíře a víc jako dítě.
Žena mi podala teplý bílý ručník. Umyla jsem se a povzdechla si do něj. Milovala jsem tohle místo. Nechám je do sebe vložit tolik dětí, kolik budou chtít. Dám jim všechno, co budou chtít. Nikdy nechci odejít.
Usmála se a já si poprvé všimla, že je černá. Je to první černá osoba, kterou jsem za celý den viděla.
„Musím vám do ruky dát jehlu. Budete se mnou spokojená?“
Lehla jsem si na postel a milovala pocit plného žaludku.
„Drží bílé a černé a asiaty a domorodce odděleně?“
Začervenala se. „Nejsou tu jiní černí kromě nás sester a uklízeček.“
Jsem ztracená. „Je tu jiné centrum?“
Anna si odkašlala. „Rozmnožují tu jenom bílé.“
Cítila jsem znechucené ve své tváři a sestra se zasmála. „Taky si myslím. Teď to trochu píchne.“
Otřela mi ruku a pohybovala se rychle. Ani jsem nezaznamenala pohyby, viděla jsem jen jehlu, jak mi visí z paže. Sarah vedle mě se stočila do klubíčka pod mou paží. Bolela mě ta strana, na které ležela, protože jsem byla tak plná.
Jehle byla najednou vytažena a gumová hadička mi vyčnívala z paže. Obalila to náplastí. Podívala se na Saru a zvedla obočí. „Teď, pokud ti tu nechám lahev s vodou, vypiješ ji nebo ti mám taky dát jehlu?“
Sarah odtáhla ruku od potící se sestry. Podala ji velkou lahev s vodou a smála se. „Napadlo mě to.“
„Také jsem mohla vypít lahev vody.“ Řekla jsem.
Zavrtěla hlavou s vlnitými vlasy a já si všimla, že jsou také zářivé. „Ne, ty potřebuješ jehlu. Potřebují, abys brala léky a antibiotika.“
Stiskla mou ruku. „Je mi to tak líto, zlato.“ Její oči na chvíli zaplnily slzami a já věděla, že jí můžu věřit. Pustila mě a hadičkami zavedla do mé ruky několik plastikových sáčků. Voda začala kapat do hadičky, a když se dostala k jehle, má ruka začala studit.
„Jak se cítíš?“
„Studený.“
Kývla. „Ok, za chvíli tě zkontroluju. Zkus odpočívat.“
Vyjela s vozíkem a strčila hlavu zpět, podívala se na Saru přísným pohledem. „Vypiješ to hned, slyšíš mě?“
Sarah s prasknutím otevřela plastové víčko a začala pít. Sestra se znovu smála.
Anna sledovala mou paži. Vypadala vzdáleně.
„Co je to za dohodu, že jen bílé ženy budou rodit děti?“
Pokrčila rameny. „No za prvé, ty a já nejsme ženy. Jsme dívky. Za druhé, já nevím. Některé říkají, že si myslí, že je to jako za druhé světové války, kde rasisti chtěli všechny mrtvé.“


11 komentářů:

  1. Díky za překlad. Je to hnus, co tam s nimi dělají.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky, ale je to docela drsný, to jsem nečekala...

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju moc za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za další kapitolky, už se těším, až utečou:-) (doufám, že se jim podaří utéci i se všemi ostatními...) Těším se moc na pokračování!! :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Parch...i jedni, všechny bych je zastřelila. Doufám že se všem podaří utéct. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat