středa 26. června 2013

13. kapitola

Zlomené větve nás zavedly k táboru v údolí na opačné straně hor, než stojí má farma. Velikost táboru byla znepokojující.
Will se usmál, když ho uviděl a mířil přímo k muži, který držel zbraň mezi stromy.
„Stůjte.“
„Lancastere.“ Zakřičel Will.
Muž se zbraní se usmál. „No do háje, Willy, jsi naživu a v pořádku, slyšel jsem, že tě chytili.“ Slezl dolů a šel k nám.
Zasmál se, „Mysleli se, že ano. Kriste, neuvědomil jsem si, že tohle je ta zatracená hora, na kterou jsme šplhali. Je Marshall pořád ve vedení?“

Lancaster ukázal na tábor. „Je to ten nejmenší stan, víš jaký je. Pořád se bojí, že nás budou bombardovat.“
Will se zasmál a ukázal na mě. „Tohle je moje kamarádka Emma.“
Cítila jsem se ublíženě, když mě nazval kamarádka. Nevím proč, ale ta slova mě bodla.
„Já jsem John.“ Natáhl ruku a zaznamenala jsem, že má milý úsměv. Setkala jsem se s jeho šedýma očima a usmála se zpět. „Rád tě poznávám.“
Jeho oči se na chvíli upřely na Willa a ještě větší úsměv přeběhl přes jeho rty, „Takže, kde jste se vy dva setkali?“
Podívala jsem se na Willa.
Zavrtěl hlavou. „Jednoho dne došla až k horkému táboru s velkým vlkem jako mazlíčkem a neukázněnou puberťačkou.“
Johnovi oči se rozšířily. „Ty máš vlka?“
Přikývla jsem. Chtěla jsem najít Jakea a Annu. Nerozuměla jsem, proč nevtrhl dovnitř, aby je viděl. Začala jsem se vrtět.
„No, musím vidět Marshalla a podívat se, co je nového na této straně kopce.“
Šli jsme směrem k táboru, když ptačí křik vyplnil les. Muži se zbraněmi je sklonili, když uslyšeli ten zvuk a my prošli kolem nich. Tábor se otevíral, když les houstnul.
„Už jsi tu byl?“
Podíval se na mě a usmál se. „Postavil jsem tento kemp. Nikdy jsem znovu nepřišel zpět. Tohle je Mashallova strana.“
Vypadá to jako tábor, ve kterém jsme byli předtím, až na to, že každý tady nosil střelnou zbraň nebo nůž. V jednu chvíli, přísahám, jsem viděla meč. Nejsou tu žádné děti.“
„Wille. Jsi naživu!“
Dívka s dlouhými blond copy a ustřiženými kraťasy se rozeběhla a skočila mu do náruče. Mé srdce se zastavilo. Políbila ho na rty. Na rty, které včera líbali mě. Cítila jsem horko ze svých tváří. Četla jsem o dokařích v romantických knížkách a byla mi špatně, že jsem se do jednoho zamilovala. Po všech těch letech, kdy jsem četla romány a soudila ženy, které se zdály silné a chytré, a pak se zamilovaly do kreténa. Realita bolí. Chtěla jsem Jakea a Annu a svou chatu s Leem a Meg. Chtěla jsem nechat svět, ať se sám zabije, a schovat se v horách. Už ho nikdy nepolíbím. Nevěřím, že jsem byla tak lehkomyslná.
„Star, co to do pekla děláš. Znáš mě líp než takhle.“ Vykroutil se a rozpačitě se podíval na mě. „Tohle je Emma.“
Přikývla jsem a chytila jsem svůj luk.
Zářivě se na mě usmála. „Wow, dobrý nález, Wiile. Také tě zachránil z farem?“
Zvedla jsem obočí. „Nepotřebuju být zachráněná. Jsem hrdinkou vlastního příběhu.“ Zemřela jsem a odešla jsem do nebe, když její výraz sklesl. Četla jsem to v románech mé babičky. Vždycky jsem to chtěla říct.
Podívala se na Willa, který na mě zíral. Prošla jsem kolem něj a začala se rozhlížet. Pokud nechce najít své sourozence, jeho problém. Ať se propadnu, jestli je ještě chvíli nechám žít s vědomím, že jejich kretén bratr je naživu a v pořádku.
„Jsi na mě naštavná?“
Neotočila jsem se. Pokračovala jsem dál. Mé oči zoufale prohlížely skupiny lidí.
„Willy.“ Potřásl si rukou s velmi opáleným mužem s nejbělejším úsměvem, jaký jsem kdy viděla. Téměř ve tmě zářil.
Lidé ho pokračovali přivítat, ale už jsem je neslyšela. Uviděla jsem, co jsem hledala. Uviděla jsem vysokého chlapce s černými hustými vlasy, který kulhal. Rozběhla jsem se. Běžela jsem davem a proplétala se mezi nimi, abych se dostala natolik blízko, abych ho mohla obejmout.
Když jsem se ho dotkla, otočil se. Jeho tvář byla stejná, jak jsem si pamatovala. Držel mě v objetí předtím, než jsem mohla říct jediné slovo. Objímal mě jako medvěd, jak vždycky říkala babička.
„Emmo, můj bože. Emmo, jsi to ty. Krucinál, myslel jsem, že tě dostali.“ Dával mi polibky všude po tváři.
„Kde je Anna?“
Přestal mě líbat, ale držel můj obličej stále pevně. „Dostali ji.“
Chtěla jsem se mu zhroutit do náruče a plakat.
„Jakey.“
Jake si přede mnou klekl. Jeho ruce pustily můj obličej a dopadli na jeho kolena.
„Wille? Wille? Jsi to ty?“
Will k němu přispěchal a zvedl ho. Vytáhl ho do náruče. Bratské objetí bylo pevné, ale vše, co jsem slyšela, byla věta „dostali ji“, která se opakovala v mé hlavě.
Jake se podíval zpět na mě. „Našla jsi ho?“
Zavrtěla jsem hlavou. Neměla jsem co říct.
Objímali se a plakali a smáli se, ale já jsem byla ohromená. Když jsem konečně byla schopná promluvit, zamumlala jsem. „Kam ji vzali?“
Jejich znovu shledání už pro mě dál nic neznamenalo.
Lidé procházeli kolem mě, stávali se mořem obličejů. Vše, na co jsem mohla myslet, bylo, jak ji dostat zpět. Udělám cokoliv, abych ji dostala zpět. Zdálo se, že se to stalo mým výročním projektem. Přemýšlela jsem, jestli ještě někdy budou všichni lidé, kteří se stali mou novou rodinou, pohromadě, nebo jestli zemřu při hledání jednoho.
„Kam ji vzali?“ Zeptala jsem se znovu.
Velcí chlapci se objímali a navzájem si projížděli vlasy. Chtěla jsem křičet, ale Will mi ušetřil námahu.
Rozhlídl se kolem. „Kde je Anna?“
„Lovci ji dostali před dvěma dny. Šla hledat Emmu a uslyšel jsem křik na okraji pole. Nemohl jsem utíkat. Naložili ji do dodávky.“
„Je mi to líto, Jakeu.“
Zavrtěl hlavou. „Emmo, šla jsi pro jídlo poté, co jsi šla pro léky, abys mě zachránila. Nic z toho není tvoje chyba. Dostaneme ji zpátky.“ Podíval se na Willa a usmál se. Je úžasné, jak jsou si oba podobní.
„Nemůžu uvěřit, že jsi naživu, chlape.“
Will mu znovu pročísl vlasy. „Já taky, bráško. Měl jsi zemřít už dávno se svými schopnosti k přežití.“
Jake se začervenal a zasmál. „Anna.“
„Musíme se vrátit, Jakey.“
Přikývl.
Nemohla jsem se s nimi smát. Nemohla jsem předstírat, že všechno je dobré a laskavé.
Strčila jsem do něj, „Takže, jak jsi skončil tady? Proč jsi nezůstal na farmě v bunkru ve stodole?“
„Snažil jsem se jít po nich. Přešel jsem kopec a zlomil větve, jak jsi mě učila. Věděl jsem, že mě najdeš.“ Zavrtěl hlavou na Willa. „Je jako zatracenej terminátor.“
Will se zasmál. „Já vím.“
Jake si uhladil vlasy. „Každopádně jsem dorazil sem včera. Všichni tě znají, Wille.“
Will pokrčil rameny. „Udělal jsem si v táboře přátele jako vždycky, Jakey.“
Nesnášela jsem, že mu říkal Jakey. Nesnášela jsem ho hrozným způsobem. Přála jsem si, aby byl v chovných farmách a Anna byla s námi. On a jeho přítelkyně v kraťasech.
Měli své mini shledání. Otočila jsem se a šla jsem k nejbližšímu malému stanu. Podívala jsem se přes plachtu. Mladší muž spal uvnitř. Polovina jeho tváře byla spálená.
Chodila jsem od jednoho malého stanu k dalšímu, dokud jsem nenašla jeden se mužem se soudkovitým hrudníkem a červenými vlasy, jak drží pero a dívá se na mapu rozloženou na stole. „Jsi Marshall?“
Kývl, ale díval se na mě s podezřením.
„Musím vědět, kde je nejbližší chovná farma.“
Smál se. „Holčičko, nehlásíš se jako dobrovolník, že ne? Jídlo tu není tak špatné.“
Nesmála jsem se, podívala jsem se na mapu. Opravdu jsem nevěděla, jak číst mapy. Přidala jsem to na seznam věcí, které mě měl tenkrát naučit.
Přestal se smát a nadzvedl obočí. „Proč?“
„Unesli mou kamarádku. Chci ji zpět.“
Znovu se začal smát. „Co plánuješ udělat?“
Vzhlédla jsem k jeho starším šedým očím a jasně červeným vousů a zírala jsem na něj. „Chystám se ji získat zpět.“
Hřbetem si poškrábal svou červenovlasou hlavu. „Podívej, dítě, chápu, že jsi naštvaná, ale není způsob, jak je dostat zpět. Jdou tam a o devět let později dostanou hezký dům ve městě. Není to špatný obchod. Dostanou zdravé jídlo a místo na spaní. Tvůj život tady je těžší.“
Cítila jsem, že se můj výraz mění.
Netáhl ruce v defenzivě. „Podívej, máme větší rybu k usmažení, než se starat o jednu dívka na chovné farmě.“
Otočil se ke mně zády a díval se na stěnu stanu, kde visely další mapy. Cítila jsem, že se moje prsty škubou. Chtěla jsem vytáhnout šíp.
Opustila jsem stan sklíčená a ztracená.
„Emmo, kam jdeš?“
Vzhlédla jsem a uviděla Willa a Jakea, jak jdou ke mně.
Zamračila jsem se a šla jsem pryč od nich obou. Nevěděla jsem, jak být dramatická. Cítila jsem, jak to nutkání hoří uvnitř mě, ale fyzicky jsem nevěděla, jak být naštvaná bez použití rukou.
Přišla jsem ke skupině žen, které stály kolem ohně.
Sladce jsem se usmála a podívala se na jednu, která vypadala nejvíc jako má matka, „Ahoj.“
Nadzvedla obočí a koutek úst ve stejnou chvíli. „Ahoj zlato.“
Povstalci jsou milí lidé.
„Víš, kde je nejbližší chovná farma?“
Zamračila se. „Jo.“ Podívala se na ženu s tmavě blond vlasy, která měla jizvu přes ústa, „Beth, kde byl ten tábor, který jsme všichni viděli nedaleko odsud?“
„Jihovýchod, za dvěma menšími kopci a městem duchů. Bývalo to místo nazývané Lincoln. Zůstaň na okraji toho místa.“
Kývla jsem, „Děkuju moc.“
„Nesnažíš se tam dostat, že ne?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ani náhodou. Jen jsem chtěla vědět, kam šla moje kamarádka. Jejích devět let skoro končí.“
Žena s jizvou se hořce zasmála. „Zlato, ona nezamíří zpět sem hnít v díře. Dostane svůj hezký domov ve městě. Slyšela jsem, že mají dokonce klimatizaci.“
Všechny se smály a nutily mě usmát se. Šla jsem od nich pryč a zamířila k malému stanu.
Muž vypadal ještě míň potěšeně, že tam jsem.
„Vážně, jsi zpět. Podívej se dítě, nepošlu skupinu mužů na smrt kvůli jedné holce.“
Ušklíbla jsem se. „O to tě nežádám. Chci jen vidět mapu.“
Položil ruku na jednu z nich na stole. „Tady je.“
Podívala jsem se na kompas na mapě.
„Kde jsme?“
Položil tlustý prst na mapu vedle modré linky.
Jela jsem prstem na jihovýchod a položila ho místo zvané Lincoln. Podívala jsem se na něj. „Kterým směrem odsud je jihovýchod?“
Ukázal na konec stanu, kde byly ostatní mapy. Účelně mi blokoval výhled na ně.
Kývla jsem. „Děkuju.“ Šla jsem tím směrem, který mi ukázal.
Můj toulec nebyl úplně plný. Normálně jsem vyráběla šípy jednou za měsíc, ale minulý měsíc jsem neměla možnost.
Nic nešlo způsobem, jakým mělo zpátky v chatě. Myslela jsem na chvíli, kdy jsem stála u dveří, když Anna na ně zvenku klepala. Pamatovala jsem si tu lítost.
Uviděla jsem Willa a Jakea. Šla jsem rychleji. Nevěděla jsem, co říct, ale utéct od nich se zdálo jako dost dobrý nápad. Jake stále kulhal od té větve, ale pohybovali se rychle.
„Em, počkej.“ Jakeův hlas mě zasáhl.
Chtěla jsem být sama. To sedí, že jediní kluci, které jsem kdy měla ráda, jsou bratři. Má matka by byla pyšná. Také něco měla s bratry.
Prsty se zakously do mé paže a otočily mě.
Will se tyčil nade mnou, „Co to děláš?“ Vypadal naštvaný.
Vytrhla jsem mu svou ruku. „Chystám se ji najít.“ Podívala jsem se na Jakea. „Zůstaň tady a uzdrav se. Rána na noze se neuzdraví, když přejdeš půl akru peklem.“
Vypadal ublíženě.
Will mě znovu chytil za paži. „Em, nenecháme tě utéct naštvanou. Potřebujeme plán.“
Cítila jsem se naštvaně, možná protože jsem je měla ráda oba a možná protože neběží za ní tak, jak jsem očekávala, že budou.
Zírala jsem na Jakea, „Když jsi spadl do té díry, udělala tu nejstatečnější věc, jakou jsem kdy viděla kohokoliv udělat. Řekla mi, že nezáleží na tom, jestli ji zastřelím, ale musím tě jít najít.“
Zavrtěl hlavou. „Potřebujeme plán.“
Ukázala jsem na jih. „Je to asi tři dny chůze, můžeme plánovat při tom.“
Will chytil mou paži silněji. „Skončíme dole v horách a v lese sami bez zdrojů, než ji najdeme. S jakým plánem tam můžeš přijít?“
Znovu jsem zavrtěla hlavou. „Zvládla jsem to až sem bez pomoci.“ Osvobodila jsem si ruku a o krok ustoupila. „Nepotřebuju ani jednoho z vás.“
Cítila jsem něco ve svém žaludku. Měla jsem si vzít jídlo. Začala jsem svou túru. Uvědomila jsem si, že mi nechybí jen plán, ale že umírám hlady.
Slyšela jsem jejich kroky za sebou.
„Je vážně tvrdohlavá.“ Jake se pokoušel šeptat, ale slyšela jsem ho.
„Uvědomil jsem si to. Co noha?“
Zatvářila jsem se, ale nepodívala jsem se zpět na ně.
„Dobře. Udělala na ní operaci. Nemyslím, že někdy vyhraju Bostonský maraton, pokud se vrátí zpět do módy.“
Will si odfkl. Chtěla jsem se smát, ale byla jsem naštvaná.
„Anna byla číslo co?“
Jake se zasmál, „Můj bože. Ten rok, co se dostala do puberty, byl začátkem konce. Můj bože, bylo to špatné.“
Cítila jsem, že má tvář hoří horkem. Pamatovala jsem si, když jsem dostala svou první menstruaci a choulila se. Pár dní jsem si myslela, že umírám. Četla jsem babiččinu encyklopedii a našla odpovědi, které jsem hledala. Vytvořila jsem vložky a zůstala uvnitř. Roztírala jsem šalvějový olej po břiše kvůli křečím, jak říkali v knize, a pokládala teplé obklady na břicho.
Byla to první věc, kterou jsem dala na seznam věcí, o kterých mi měl říct. Bylo mi dvanáct a byla jsem sama v lese, bylo to skličující. Krvácet každý měsíc bez důvodu bylo o moc horší.
Uvědomila jsem si, jak moc napřed jsem, když jsem přešla do snění a neposlouchala je. Podívala jsem se zpět. Smáli se a šli, jako by byli na procházce v parku. Podívala jsem se na nahoru do stromů na strategicky umístěné stráže. Věděla jsem, že jsme stále v bezpečí před ostatními, ale nedokázala jsem si představit smát se a vtipkovat a dohánět věci tak, jako oni.
Šla jsem rychleji. Chybělo mi ticho a nekomplikované dny cestovaní s Leem. On by lovil a vzájemně bychom se dotýkali zas a znovu a ani jeden z nás by neměl potřebu vydávat zvuky.
Znovu jsem se podívala zpět na Jakea a všimla jsem si, jak se vláčí lesem. Povzdechla jsem si.
Konec hory nás zavedl do údolí. Vyšplhala jsem na strom a usadila se nahoře.
„Co vidíš?“
„Dálnici. Jsou na ní auta, jsou spálená.“
Děsilo mě to. Mrchožrouti jsou vždy v blízkosti starých zbytků. Držela jsem se dál od zbytků.
„Vidíš pohyb?“
Zavrtěla jsem hlavou, ale zaostřovala jsem, abych zlepšila svůj zrak. Nemocní znají způsob, jak se nehýbat, když potřebujete, aby se hýbali. Slunce zapadalo. Chtěla jsem přejít dálnici a být na půl cesty na další kopec, než se úplně setmí.
Slezla jsem ze stromu a snažila se nedívat ani na jednoho z mohutných mužů stojících vedle mě.
Vytáhla jsem šíp a sklonila se až k zemi. Vypnula jsem svou mysl. Snažila jsem se nemyslet, když mám strach.
Slyšela jsem Jakea jít za mnou, bezpochyby úplně narovnaný s kouskem trávy mezi zuby. Jestli se začne broukat, jsem rozhodnutá sama ho zastřelit. Tráva ze strany dálnice je dlouhá. Když jsem do ní vklouzla, vítr si s ní pohrával, nutil ji šeptat. Ptáci nejsou zrovna ten typ, který by vás varoval před dravci, jsou to mrchožrouti. Chtějí, abych zemřela.
Dlouhá tráva se vlnila a pohrávala si s mými vlasy.
Mé srdce bilo rychleji, když se má noha dotkla štěrku na kraji dálnice.
Podívala jsem se zpět na Willa. Kývl. Jakeovy rty se zkroutily do úsměvu. Nemohla jsem si pomoct, ale chtěla jsem se smát s ním. Viděla jsem se zpět v chatě na nejkratší vteřinu. Jeho obrazy, jak leží na gauči, mi plnily hlavu. Usmívala jsem se při vzpomínce, když jsme se snažili nenechat se chytit a zírali jsme jeden na druhého.
Má mysl se vrátila zpátky.
Zavřela jsem oči a poslouchala vítr. Není tu žádný zvuk. Vylezla jsem z obrovského příkopu a šla jsem rychle a tiše po rozbitém asfaltu. Začal se lámat vlivem počadí a nedostatkem péče. Tam, kam jsem stoupla první, se rozpadal. Očima jsem se rozhlížela po každém palci opuštěné dálnice. Vyhořelá auta se rozprostírala po dlouhé rovné silnici. Lidé uvízli v zácpě, když přicházely přílivové vlny nebo bomby s nemocí. Utekli z vozidel. Všechno opustili a utíkali. Pamatuju si utíkání. Můj otec čekal příliš dlouho v přítelově bunkru. Byla to jediná chyba, kterou kdy udělal.
Zavrtěla jsem hlavou, abych se znovu soustředila. Vklouzla jsem mezi staré spálené SUV a kostru malého auta. Kapota auta byla zvednutá a baterie byla pryč. Nic neobvyklého.
„Kudy?“ Zeptal se Jake hlasitěji, než bych ráda.
„Shhhhh.“ Zašeptal Will konejšivě.
Štěrk na druhé straně byl vítaným pohledem. Když se mé nohy dotkly trávy, začala jsem utíkat. Větve mě mlátily přes obličej, když jsme vběhla do lesa. Běžela jsem, dokud jsem neuviděla strom, který jsem chtěla. Vylezla jsem na něj a sedla jsem si s nataženým lukem a připravená. Intenzivně jsem pozorovala dálnici a příkop.
Jake byl rozzlobený a funěl jako velký zlý vlk pod mým stromem, „Člověče, ty umíš běhat. Kurva. Myslel jsem, že tvá noha byla zraněná. Ou.“
„Jakeu.“ Will byl zase pracovní Will. Nebyla s ním žádná zábava, jen přežití.
Neuhnula jsem pohledem ze silnice. Nic se nehýbalo.
Chystala jsem se slézt dolů, ale ještě chvíli jsem počkala. Viděla jsem keře kolem dálnice se hýbat. Znovu jsem natáhla luk.
Vypadalo to jako zvíře. Neviděla jsem to čistě.
„Něco vidím.“ Můj hlas byl tichý.
„Co?“
Zavrtěla jsem hlavou, „Zvíře. Možná pes.“
„Kruci.“
Podívala jsem se dolů skrz husté větve na Willa a zvedla obočí.
„Stopaři.“
Ještě nedokončil větu a už jsem znovu skenovala dálnici. Zvíře je pryč. Nic se nehýbe. Slezla jsem dolů a otočila jsem se čelem k hustému lesu. „Tudy.“
Jake vypadal dotčeně. „Vážně. Chytáme se ještě víc běhat?“
Podívala jsem se na něj a kývla. „Mysli na to, jaké je to nyní pro Annu. Je vyděšená. Myslí si, že to v chovných farmách chodí tak, jak jsme všichni mysleli. Bezpochyby čeká, až na ní přijde řada.“
Cukl s sebou. „Ježíš, Emmo. Klid s tou vizualizací. Je to má malá sestra, prokristapána. Nenadávám. Má noha mě prostě zabíjí.“
Zírala jsem. „Krvácí?“
Zavrtěl hlavou a podíval se na své kalhoty. „Ne, ale bolí.“
„Vylez na strom a počkej na nás.“ Podala jsem mu lahev s vodou z mého opasku.
Zavrtěl hlavou a podíval se na Willa, který byl ledově klidný.
„Wille, nezůstanu tady.“
Will si olíznul rty a na chvíli se zamyslel. „Neudržíš naše tempo.“
Jake protočil oči a vzdychl si. „Prostě pojďme.“ Ukázal na les.
Držela jsem lahev s vodou ještě chvíli, ale nevzal mou nabídku.
Otočila jsem se a utíkala. Má noha bolí a můj žaludek je prázdný. Nikdy jsem nebalila ve spěchu. Anna tvrdě potlačila moje pravidla.
Když zapadalo slunce, byli jsme tam, kde jsem chtěla být. Jake si nestěžoval a Will rozdělal malý oheň. Vzala jsem svůj luk a našla pěkné klidné místo na sezení a čekala jsem, až něco vydá nějaký zvuk.
Ticho v lese bylo alarmující. Nikdy jsem nebyla v těchto lesích. Jsem vyčerpaná, ale soustředěná.
Slyšela jsem křupnutí větve. Zvedla jsem svůj šíp do směru, odkud jsem to slyšela. Velký zajíc hopkal přes větev a čichal vítr. Jeho uši se zaškubaly. Cítil mě. Pustila jsem šíp tam, co jsem předvídala, že skočí. Šíp projel krkem zajíce. Chvíli se snažil hýbat a pak přestal. Na chvíli, než jsem došla pro šíp, jsem si přála, aby tohle nebyl můj život. Vykuchala jsem zajíce tam, kde jsem ho zabila. Nikdy jsem to nenosila zpět se všemi vnitřnostmi. Nechávání vnitřností před chatou se ukázalo jako chyba. Rychle jsem ho stáhla stahovacím nožem, který měla babička vždy v chatě. Opustila jsem zbytky zvířete a nesla mrtvolu zpět k ohni.
Slyšela jsem praskání dřeva, když jsem se dostala blíž.
Will stál u ohně a Jake seděl na kládě vedle něj.
„Takže mezi vámi něco je?“ Zeptal se Will, ale ani nezměnil výraz.
Jake pokrčil rameny, „Já nevím. Je to tvrdý oříšek ji poznat. Políbili jsme se. Byla to chyba.“
Will se na něj podíval a usmál se. „Slyšel jsem. Pamatuješ filmy o Laře Croft, kde Angelina Jolie byla tak sexy a klidná, ale zabila by všechno, co se hne?“
Jake se zasmál a poukázal. „Ano. Přesně. Ježíš, přidej jí našpulené rty a bum, Lara Croft.“
Cítila jsem, že se mé vnitřnosti třesou. Nepamatovala jsem si ty filmy, o kterých mluvili. Nemohla jsem si pomoct, ale chtělo se mi plakat.
Will se zasmál a zatřásl hlavou „Ale je to dobrá mrcha, co.“
Vzala jsem kámen tam, kde jsem stála a hodila ho pár metrů zpět. Neviděli by mě, kdybych se plížila.
„Je zpátky. Chovej se.“ Will mluvil tlumeně a strkal do ohně. Postavila jsem se a vyšla z křoví. Chtěla jsem prostě odhodit toho pitomého zajíce a nechat tady, ale můj žaludek kručel. Byla jsem vyčerpaná. Zůstanu tak dlouho, abych se najedla a pak přespím na stromě. Možná, když budu mít štěstí, spadnu ve spánku a vzbudím se v nebi.
Will držel malý sáček. „Mám nějaké brambory z tábora a alobal.“
Kývla jsem. „Ok.“ Cítila jsem se trapně. Líbat je oba bylo evidentně špatné, ale nazvat mě mrchou poté, co mě oba líbali, bylo hnusné. Zabíjí mě, že Jake říká, že to byla chyba. Nemůžu se podívat do jeho očí. Prošla jsem kolem něj a našla dobrou větev na rožeň.
Prohledávala jsem zem kolem ohně, dokud jsem nenašla dobrou větev. Otrhala jsem z ní listy a malé větvičky. Usmála jsem se a strčila jsem větev do otevřeného krku. Představovala jsem si, že je to jeden z nich.
„Ty jsi ale děsivá malá věc.“
Zamračila jsem se na Jakea, který mě sledoval napíchnout zajíce na rožeň.
„To je kompliment.“
Nepřestala jsem se mračit. Neznělo to jako kompliment. I kdyby byl, nezastavilo by to tu bolest z toho, že ten polibek byla chyba.
Postavila jsem rožeň za pomocí kamenů a větví a provázku z mého batohu. Will nakrájel brambory a položil je na alobal. Položil je na plochý kámen v kruhu kolem ohně.
Will se podíval na mě. „Takže, jaký je plán?“
„Nechat se chytit a osvobodit nás dvě.“
Zasmál se.
„Udělám to.“
Zavrtěl hlavou, „Vím, že je to všechno sranda. Chystáš se obětovat, abys zachránila mou sestru?“
„Byla první osoba, kterou jsem potkala a měla ráda. Upřímně.“ Pohřbím je oba. Seru na ně.
Nadzvedl obočí. „To je fér.“ Vypadal ublíženě. Obrázek dívky v kraťasech neopustí mou hlavu jen tak snadno.
Jake vypadal ublíženě. „Co jsem já, sekaná játra?“
Usmála jsem se, babička tohle říkala, když jsem první objala dědu. Nesnášela jsem, že se usmívám. Nesnášela jsem, že mě tak snadno rozesměje.
Usmál se na mě a já si vzpomněla na jeho ruce na sobě. Nemohla jsem přestat zírat na jeho rty. Cítila jsem se z toho zle.
Will si odkašlal. „Takže, jak se necháš chytit?“
Pokrčila jsem rameny. „Prostě budu hrát ztracenou poblíž toho místa.“ Podívala jsem se na Jakea, který na mě záral. Jeho úsměv neopouštěl jeho tvář. Zaryla jsem svůj klacek do hlíny a nakreslila kruh. Odhodila jsem kámen a špína trefila Jakea na jeho pařezu.
Zasmál se. Utíral si obličej. „Děkuju.“
Will se smál. „Nebuď jak malej.“
Jake vytřepal špínu z vlasů. „Udělala jsi to schválně.“
Zvedla jsem ruce nahoru s klacíkem v nich. „Neudělala, přísahám.“ Přála bych si, aby ano.
„Nemyslím, že bys tam měla chodit, Em.“
Znovu jsem zaryla klacík. „Musím.“ Neřekla jsem, že jsem je dovedla přímo k ní. Neřekla jsem, že je to všechno moje chyba. Nemusela jsem. Všichni jsme věděli, že je to pravda.
Will pomalu otáčel zajíce na rožni. Z té vůně začal dělat můj žaludek takové zvuky, jaké jsem neslyšela, co jsem našla chatu.
Will se rozhlédl. „Když se necháš chytit, potřebuješ cestu ven.“ Zvedl se od ohně a zamumlal. „Jakeu, otáčej toho zajíce.“ Přešel ke stromu a utrhl větev. Posadil se vedle mě na kládu. Teplo jeho těla opírající se o mě rozpalovalo mé nervy. Přísahám, že mezi námi byla elektřina tam, kde se naše paže a nohy dotýkaly.
Sehnul se a nakreslil obdélník. V každém rohu udělal malé kostičky. „Tady je místo pro ženy, která jsou těhotné nebo budou oplodněné. Tam pravděpodobně půjdeš. Pak, tohle je křídlo pro mladší dívky, které ještě nemůžou mít děti. Tohle je pro ženy s dětmi. Tady drží malé dívky. Dívky jsou vychovávány, aby byly chovné.“ Posunul klacek na druhou stranu a udělal menší kostku. „Tady jsou muži, pokud nějaké mají. Někdy tam žádné nemají.“ Nervózně si odkašlal a nakreslil X uprostřed, ale dál od jedné strany. „Tohle je oplodňovací laboratoř. Tam zůstávají laboranti a doktoři a uklízeči. Tohle je tvá jediná možnost. Budou mít skládku někdo poblíž kliniky. Odpadky vynáší každých pár dní.“
Zamračila jsem se, ale Jake se zeptal na otázku, která mi už hořela v mysli, dřív než jsem mohla já. „Kámo, jak to, že toho víš tolik o chovných farmách?“
Will se začervenal ve svitu ohně. „Na jedné jsem nějakou dobu žil.“
Jake nadzvedl obočí. „Jako uklízeč nebo doktor?“ Zasmál se, jako by věděl odpověď.
Will se zasmál. „To bych si přál.“
Jake zavrtěl hlavou. „Zlobivý chlapec. Zlobivý.“
Cítila jsem se ztracená. Prázdně jsem se na ně dívala. Willova tvář byla v jednom ohni. „Byl jsem nucen, ehm, darovat.“
Nerozuměla jsem, o čem mluví.
Jake udělal podivný pohyb pěstí. „Musel masturbovat kvůli mužskému pudinku.“
Nevěděla jsem, co to znamená, ale kývla jsem, než to vysvětlí.
Will sledoval můj obličej a smál se.
Jake obracel zajíce. „Takže kolik malých Willů běhá kolem?“
Cítila jsem, že můj žaludek klesl. Pochopila jsem to. Cítila jsem, že odsouzení se mi propaluje do tváře. Zavrtěl hlavou. „Nevím. Nebyl jsem součástí plánování.“
Jake strčil do zajíce. „Jaký tam byl život?“
Will se smál. „Přemýšlíš, že se zapíšeš?“
Jake vzhlédl. „Hele, pokud mají tři pořádná jídla denně a dostanu všechen, ehm, čtecí materiál, který potřebuji k doručení zboží, jdu do toho.“
Sranda opadla z Willovy tváře. Téměř si vyvrátil hlavy, když s ní kroutil. „Ne. Ne tři pořádná jídla a materiál, Jakey. Je to spíš jako dojení krav.“
Jake ignoroval hrůzu v bratrově tváři a usmíval se od uchu k uchu. „Mají tam mléčné služebné?“
Will kývl. „Ne takové, o jakých přemýšlíš. Moje byla chlap se jménem Dr. Angels.“
Jake se zašklebil. „Kruci. Nevadí.“
Will se podíval znovu dolů na obrázek a smál se, ale můžu říct, že ho to pořád děsí. „Není tam žádný lidský kontakt, Jakeu. Vše dělají stroje, dívky a chlapce. Každopádně tahle sekce má chirurgické úbory a boty. Mění a vyváží popelnice v ranních hodinách, v úterý nebo ve čtvrtek nebo v sobotu. Popeláři se vrací kolem oběda a nejlepší šance je nebýt zaregistrovaná. Po obědě tě budou hledat.
Bylo mi špatně z přemýšlení o tom plánu. Nejsem tak silná, jak můj výraz ve tváři říká. Polkla jsem.
„Myslím, že už je.“ Jake strčil do zajíce.
Zavrtěla jsem hlavou. „Vždycky převař divoká zvířata.“
Will do mě strčil svým tělem téměř hravě. „Jsi si tím jistá?“

Kývla jsem a sáhla jsem do plamenů otočit brambory. Oheň olizoval moji kůži, ale ignorovala jsem to. Bolelo to. Je to varování před bolestí, která přijde, pokud budu dále držet ruce v ohni. Nemohla jsem si pomoct, ale sedět mezi dvěma muži mi přišlo nevhodné.

10 komentářů:

  1. děkuju za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc!! (Chudák Em, Jake i Will jsou podle mě oba blbci) - těším se na pokračování, na Annu a Lea:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad =)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuju za překlad. Bobo

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad! :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc, těším se na další...;)

    OdpovědětVymazat