sobota 22. června 2013

12. kapitola

Slunce zapadlo, když jsme dosáhli vrcholu kopce, na který jsem nikdy nevylezla. Je to na opačné straně hor, kde jsem byla, a jsem z toho nervózní. Nevěděla jsem, co leží na druhé straně. Nohy mě bolely a byla jsem unavená.
Lehl si na hromadu klestí a vypadal velmi atraktivně. Z toho mě bolel žaludek.
Šla jsme k místu, které vybral na spaní a usmála se na to. Na zemi byly větve, které tvořily rohož na spaní. Vybral obrovský strom s velkými větvemi, které nás ochrání v případě, že bude pršet. Je jako můj otec víc než jsme od něj čekala. Ne, že jsem čekala, že ho někdy potkám.
„Myslí si, že jsi mrtvý.“

Položil poslední větev na zem a sedl si na to. Vzal bundu, kterou měl s sebou a položil ji na to. Poplácal na ni, abych si sedla vedle něj.
Mé nohy teď bolely s každým krokem, když jsme zastavili. Klesla jsem na zem vedle něj a sledovala jeho oči třpytit se, když tma převzala noční oblohu. Položila jsem svůj luk a toulec vedle sebe, vždy blízko.
„Unesli mě na práci na farmách. Schovávali jsme se ve starém domě jako tvoje farma tady. Ačkoliv jsem nebyl chytrý jako ty. Nikdy jsem nepomyslel na bunkry nebo mít víc různých domů a cestovat mezi nimi. Byl jsem idiot. Každopádně oni přišli. Schoval jsem Annu a Jakea a nechal je vzít si mě.“
Jeho tvář byla klidná. Chtěla jsem, aby mě znovu políbil. Začínala jsem přemýšlet, jestli se ještě chystá.
„Jak ses dostal pryč z farem?“
„Potkal jsem nějaké lidi, zatímco jsem tam byl. Doktory, kteří byli nuceni pracovat v chovných táborech, a další vědce. Přesvědčili mě, že musím začít revoluci zvenku. Utekl jsem s některými z nich.“ Zavrtěl hlavou, jako kdyby ho jeho myšlenka pobavila, a znovu si projel rukama své vlasy. Podíval se na mě a usmál se, „Víš o nějakém dobrém místě na umytí tady?“
Zavrtěla jsem hlavou, „Nikdy předtím jsem tu nebyla. Začínáš revoluci?“
Přikývl, „Tábor, ve kterém jsme byli, je jen jedním z mírových táborů. Je to jako útočiště. Děti, mladí i staří tam zůstávají. Pořád máme lidi, kteří přicházejí a odcházejí. Nevšimla sis, jak jednoduše jste byli přivítány?“
„Asi. Prostě jsem myslela, že takoví lidé jsou, když žijí v táborech jako je tenhle. Poté, co jsme měli ozbrojený doprovod.“
Znovu se zasmál. Měla jsem ráda ten zvuk, ale připomínal mi Jakea.
„No, je to velký vlk, Emmo. Jak jsi s ním skončila?“
„Jeho matka měla mladý, ale musela onemocnět krátce poté. Leo na mě jednoho dne čekal u dveří do chaty. Tenkrát byl malý. Slyšela jsem jeho bratry a sestry v lese. Našla jsem matku mrtvou a napůl snědenou, obklopenou ostatními mláďaty, která byla slabá a nemocná. Bylo to odporné. Zastřelila jsem je a spálila. Bylo to nejblíže, co jsem měla infekci u chaty. On je stejně imunní, takže je to nápomocné.“
„On je imunní? Přírodně? Možná, že nikdy nesnědl ani kousek ze své matky.“
Zavrtěla jsem hlavou, „Nebyla to jediná nemocná věc, kterou Leo jedl. Má rád infikované.“
Zašklebil se, „To je nechutné. Nechutné a štěstí najednou.“
Přikývla jsem, „To ano.“
„Co víš o začátku infekce?“
Pokrčila jsem rameny, „Lidé byli nemocní a někteří zemřeli a někteří přežili, ale trochu se zbláznili.“
Jeho oči vypadaly tmavší, když jeho výraz přišel o svůj humor a slunce zcela zapadlo. „Ne, Emmo, lidé nebyli jen tak nemocní. Infekce byla rozšířena za nějakým účelem. Vše, co se přihodila, šlo po celou dobu podle plánu.“
„To nemůže být pravda.“
„Přál bych si, aby nebyla. Bylo tu něco, co se nazývalo United Nations. Ti udělali tohle všechno.“
Cítila jsem se špatně, „Byli zlí?“
Zavrtěl hlavou, „Ne zlí, jen lhostejní. Světu docházeli zdroje a všichni neustále natahovali ruce a žádali o pomoc, o jídlo a o peníze. UN nás pořád varovali před globálním oteplováním a táním ledovců, a že oceány se stávají kyselejší. Každopádně v roce 2012 všechny Grónský led a sníh do týdne roztály. Na zemi začalo období sucha. Mysleli jsme si, že je to cyklická událost, ale nebyla. Bylo to uměle vytvořené lidmi. Dotlačili jsme to příliš daleko. Tu samou chvíli, co se tohle všechno dělo, konala se v Riu konference o životním prostředí. Kanada, Spojené státy a Čína se do značné míry vytáhly a přiznaly, že nemají v úmyslu snižovat jejich znečistění na doporučenou úroveň. Bylo to příliš těžké pro jejich ekonomiku. To byla poslední kapka. UN mělo zřejmě záložní plán pro nejhorší případ jako tento. Měli epidemii. Byla na to protilátka, díky které mohli držet šíření pod kontrolou. Problémem byla mutace. Rozšířili virus ve stejnou chvíli, kdy umístili bomby hluboko v oceánu podél Japonského pobřeží. Bombardovali pobřeží a téměř vymazali Japonsko ze zemského povrchu a ze západního pobřeží Severní Ameriky udělali cíl obrovské přílivové vlny.“ Znělo to jako film. Nezdálo se to skutečné. Znělo to jako dřívější žvanění mého otce.
Zavrtěla jsem hlavu, „Jak tohle všechno můžeš vědět?“
„Pracovní farmy. Setkal jsem se s lidmi, kteří byli součástí počátečního plánu. V plánu bylo resetovat všechno. Namísto toho UN rozhodlo, že chtějí začít s lidstvem od začátku, ale tentokrát úspěšně. Byly postaveny chovné farmy, kde se mohli rozmnožovat jen zdraví jedinci.
Při té představě jsem se otřásla.
Zasmál se, „Není to tak, jak si myslíš. Vím, co si všichni myslí, že se tam děje, ale není to tak. Dívky rodí jen jednou za tři roky a maximálně třikrát. Těhotenství není výsledkem znásilnění, dělá se to vědecky. Děti se vyrábí v laboratoři a jsou vkládány do ženského lůna.“
Chtělo se mi zvracet a on se smál.
„Náboženství mělo stejnou reakci. UN nikdy nezmínili svůj plán před nikým kromě vysoce postavených. Nikdy to nešlo dobře.“
Zamračila jsem se, „Dívky jsou stále unášeny proti své vůli a nuceny mít děti proti své vůli.“
Viděla jsem ho ve tmě kývnout hlavou, „Jo a pro křesťany to nejsou boží děti. Každopádně UN provozuje armádu, ale na druhou stranu zase sedí ve své kanceláři a plánují za použití čísel, faktů a dat. Neodcházejí, aby viděli, jaký je svět nebo jak je armáda zkorumpovaná. Postavili šest světových měst na troskách a popeli předchozích měst. Plánují vyčistit každý palec toho to světa.“
Moje hlava se otáčela, „Co pohraničí?“
„Nemohou použít žádné další bomby, aniž by znovu ovlivnili počasí a znečištění, takže plánem je nechat nás svému osudu, dokud nebudou mít vyčištěnou tuto část. Pak půjdou kolem nás.
„Proč?“
„Chtějí, aby nemoci a choroby vymřely. Chtějí dovolit těm lidem žít a rozmnožovat se.“
„Můj bože, to je jako noční můra.“
„To je. V každém případě musíme spát. Ty spi první, já budu držet hlídku.“
„To byla nějaká pohádka.“ Jakea jsem měla radši.
Zasmál se. Chvíli jsem sledovala jeho siluetu ve tmě. Nenaklonil se, aby mě políbil. Sledoval kopec, který jsme vylezli.
Lehla jsem si na jeho bundu a přitulila se k té vůni.
„Jak dlouho se rodí děti ze zkumavky?“
Jeho silueta se otočila ke mně a já jsem uviděla záblesk jeho očí ve tmě „Před dlouhou dobou. Začala počátkem roku 2000.“
„Jsou ty děti jiné než zbytek z nás?“

„Ano.“

10 komentářů:

  1. Díky za překlad =)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad této úžasné knížky. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuju za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  8. Dekuji, jsem zvedava jake ty deti jsou :)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc za překlad.

    OdpovědětVymazat