středa 19. června 2013

11. kapitola

Vzbudila jsem se s vlčí nohou u tváře. Mírně kolem sebe kopal ze spaní a poškrábal mi tvář.
Odstrčila jsem ho a rozhlídl se. Je mi více pohodlně než mi od minule bylo.
Meg odpadla s rukama kolem Lea. Rád se tulil, když spal. Usmála jsem se při pomyšlení, že potkal svou spřízněnou duši.
Denní světlo pronikalo přes plachtu stanu. Je to malý a útulný stan, takže se vzduch stával stále více vydýchaný od nás tří.
Podívala jsem se dolů na svá chodidla v úžasu, jak hodně se zahojila. Strupy se odlouply a rány jsou malé v porovnání s jizvami. Leo mě znovu kopnul. Vzdychla jsem a vylezla ze stanu, než bych dostala tlapou do hlavy znova.

Protáhla jsem se a uvědomila si, co mám na sobě. Je to slabé triko se slovem rock a hvězdou pod tím. Je zářivě fialové a na mě moc dlouhé. Také mám roztrhané džíny s dírami na kolenou. Ucítila jsem mrazení vzadu a sáhla na svůj zadek, abych objevila další díry. Zamračila jsem se. Potřebuju zpět své kalhoty.
„Konečně jsi vzhůru.“
Rozhlídla jsem se a uviděla Willa usmívat se na mě. Je krásný. Nemohla jsem na něj přestat zírat v jeho dětsky modrém triko a tmavých džínech. Jeho pohled se setkal s mým. Zaznamenal celou cestu mého pohledu po jeho těle. Začervenala jsem se.
„Kde jsi přišel k džínům bez děr?“
Zasmál se, „Máme jen trochu oblečení. Poslední výlet do obchoďáku byl před třemi lety. Sdílíme všechno.“
Podívala jsem se na Mary, která se choulila u nějakého muže a držela malého spratka, „Všechno.“
Otočil se a viděl, na co koukám. Znovu se zasmál, „Ne všechno. Je opravdu přátelská, Emmo. Je taková s každým. Ale pokud tě to zajímá, máme pár nezadaných dívek.“
Zamračila jsem se, „Co?“
„Pokud tě to zajímá.“
Zavrtěla jsem hlavou, „Nevím, co tím myslíš.“ Usmál se na mě. Je to vtip, který jsem nepochopila.
Vzdychl, „Takže chceš se jít podívat na mapu se mnou?“
To mě přimělo se zasmát, „Říkala jsem ti to včera v noci, neznám mapy. Vím, kde jsem byla, tím, že si pamatuju les.“
Zamračil se, „Takže se vrátíme k farmě?“
„Ok, ale potřebuju laskavost.“ Řekla jsem.
„Co?“
Ukázala jsem na stan, „Potřebuju, aby zůstala zde a byla chráněná. Je jí patnáct. Žila těžký život. Její matka byla bachařka.“
Zatvářil se tak, že jsem se musela smát, „Jo, myslel jsem si, že zůstane. Wow, bachařka?“
Kývla jsem, „Její máma a teta právě zemřely. Její další tetu unesli na chovné farmy.“
Jeho oči zajiskřily, „Je to teda nějaká dívka.“
Byla jsem z něj zmatená, ale neměla jsem čas přijít tomu na kloub. Nemohla jsem dostat z hlavy jeho obrázek, jak hraje na kytaru u ohně. Je to jako kdyby byli dva uvnitř jeho těla. Sladký Will a Pracovní Will.
Marry přišla a chovala monstrum.
„Andy, co musíš říct Emmě?“
Podíval se dolů na zem a našpulil pusu, „Pardon.“
Vrtěl se na její blůze. Podívala se na mě a usmála se na mé zamračení.
Přikývla jsem, „Ok, děkuju.“
Will a Marry se smáli.
„Mary, můžeš se postarat o Meg než se vrátím?“
Naklonila se a objala mě. „Buď v bezpečí a rychle se vrať zpět.“
Objala jsem ji zpět. Stále mě objímala jako železná obrouč. Uvědomila jsem si, že ona objímá jako člověk a já jako robot. Objímala mě jako Anna. Srdce mě bolelo, když jsem na ně myslela.
Otočila jsem se a otevřela stan, „Odcházím, Meg. Musíš zůstat tady a pomáhat, ano? Potřebují další ruce navíc.“
Vstala a okamžitě na mě zavrčela, „Ne. Jdu s tebou.“
Zavrtěla jsem hlavou, „Ne, musíš zůstat tady a pověsit se na Mary. Beru Willa k farmě. Vrátím se za pár dní.“
Znovu si lehla. „Fajn.“
Podívala jsem se na Lea, „Jdeš nebo zůstáváš?“
Protáhl se na spacácích a přitulil se k Meg, která se sarkasticky zasmála, „Ha. Má mě radši.“
Protočila jsem oči. „Zrádce.“
Zapnula jsem stan a šla zpět k Willovi, jehož oči zářily v ranním světle.
„Co?“
Zavrtěl hlavou, něco na mně ho pobavilo, „Jsi zábavná, Emmo.“
Cesta dolů z kopce je méně bolestivá a značně rychlejší než cesta nahoru. Mé nohy nebolely a Will udržoval rychlé tempo. Na rozdíl od Meg nemluvil.
Když jsme došli zpět k setkávacímu stromu, oba jsme si dali pauzu a poslouchali. Sprintem jsem ho vedla přes otevřené pole.
Zvládli jsme to na konec pole. Přikrčila jsem se a hledala nějaké známky života na příjezdové cestě. Dveře stodoly se rozletěly a zavřely.
Jsou zpět. Vím, že jsem úplně zapečetila dveře od stodoly, když jsem odcházela. Cítila jsem Willův dech zezadu na krku, když jsem v tichosti sledovala dům.
Otočila jsem se a zašeptala, „Nech mě jít se první podívat.“
Zavrtěl hlavou a ukázal na dveře stodoly. Otočila jsem se a podívala se znovu.
Téměř jsme vyskočila, když jsem je uviděla. Zdálo se mi, že mě sledují. Když se dveře stodoly otevřely a zavřely, pár očí koukalo zevnitř. Stopy po krvavých slzách brázdily vyzáblou tvář.
Můj žaludek se kroutil a otáčel.
Couvala jsem, ale Will na mě položil jeho paže, aby mi zabránil v útěku.
„Zůstaň v klidu.“
Z jeho slov jsem měla husí kůži, když jeho horký dech přistál na mém zátylku.
Nehýbala jsem se. Dveře od stodoly se několikrát otevřely a zavřely. Náhle se otevřely a oči byly pryč.
Podívala jsem se do podkrovního okna a uviděla kolem něj přejít postavu. Z okna byl perfektní výhled na pole. Uvidí nás. Náhle jsem se ocitla na zemi ve slámě a zabalená Willovým tělem. Držel si mě blízko u sebe.
Vítr si pohrával se slámou kolem nás, šeptal nám.
Cítila jsem bít jeho srdce na mé hrudi. Byli jsme k sobě tváří v tvář, ale rozhlížela jsem se kolem nás. Slyšela jsem kroky. Slyšela jsem něco jiného, způsob, jakým vydechujete, když je vaše hrdlo zničené.
Infikovaní jsou blízko. Chtěla jsem si přetáhnout triko přes obličej. Chtěla jsem utíkat. Potřebovala jsem svou masku, ale někde jsem ji nechala. Další pravidlo, které jsem porušila.
Willův palec mě hladil po zadní části krku, tak kde jeho levá ruka ležela. Snažil se zklidnit mé nervy, abych neprozradila naši polohu.
V poryvech teplého větru a klidného ticha zničeně vydechují, uslyšela jsem zvuk, který jsem nečekala. Je to křik mužů a vysoké sténání infikovaných.
Kroky opustili slámu kolem nás. Sténání a zničené dýchání bylo těžší uslyšet, když se od nás vzdalovali. Jsme to vždy my a oni.
Will mi zašeptal nad hlavou. „O bože, kruci.“ Na chvíli jsme leželi v klidu.
Zvedl hlavu, aby se rozhlédl, ale stáhla jsem ho zpět, „Ještě chvíli.“
Zamračil se, ale když jsem mluvila, dveře od stodoly se několikrát zavřely. Chraplavý zvuk vyplnil okolí, po něm začal rozruch.
„Musíme odejít, hned.“ Zašeptala jsem do jeho hrdla.
Jeho čelist kývla na vrcholu mé hlavy.
Trochu se odtáhl a podíval se na mě, téměř skrze mě s jeho intenzivně modrýma očima. Naklonil mou bradu volnou ruku a lehce se rty dotkl mých. Jeho polibek nebyl intenzivní jako Jakeův nebo jemný a nejistý jako od Mary. Byl někde mezi a plný všeho. Políbil mě na tvář a zašeptal. „Odplazíme se odsud a poběžíme do lesa na druhou stranu než odkud jsme přišli. Nechceme je zavést do tábora.“
Ještě jednou mě políbil na koutek rtů a uvolnil mě ze svého sevření. Zvedl se ze mě a plazil se dozadu, pryč od farmy. Následovala jsem ho. Sláma klouzala po mé kůži a zanechávala za sebou malé řezy. Když jsme se dostali na půl cesty mezi les a farmu, postavil se a došel to skrčený. Udělala jsem to samé a pozorně jsem poslouchala každý zvuk.
Došli jsme do lesa, kde začal utíkat. Následovala jsem ho, než jsme se dostali k velkým stromům. Rychle na jeden z nich vylezl. Rozhlídla jsem se kolem a cítila se nepříjemně. Neměla jsem ráda být na zemi bez Lea. Vylezla jsem na další velký strom. Šplhala jsem po větvích, dokud jsem nebyla tak vysoko jako on.
Farma, má farma, byla téměř na výhled. Viděla jsem pole, které jsem přešla tolikrát, že se to nedalo spočítat. Bolest se plazila uvnitř mě, když jsem si představila bunkr a své dávky potravin a moje čisté prostory, vše zničeno infikovanými.
„Takže Jake a Anna tady byli s tebou?“ Jeho hlas prozrazoval jeho nedostatek naděje.
Kývla jsem.
Viděla jsem malou skupinku mužů bojujících s infikovanými jako blázni. Skončili infikovaní. Stali se infikovanými a možná zemřeli, protože ne každý je schopný žít s vředy a krvavými slzami.
„Bože, mohli utéct.“
Poznala jsem ty muže. Je to ten muž, který křičel nejvíc nahlas, když ten muž se zlým úsměvem čůral do ohně. Muž jménem John, který mi stáhl kalhoty.
„Tihle muži mě chytili. Jsou to ostatní.“
„Víš, kde je jejich tábor?“
„Jo. Ráda bych se mu vyhnula.“
„Co když mají Jakea a Annu?“
Bolest v jeho očích mě nějak zraňovala, „Nikdy jsem neřekla, že se mu chystám vyhnout. Řekla jsem, že bych ráda. Vsadím se, že mají Jakea a Annu.“
Ještě jednou jsem se podívala a věděla jsem, že to bude trvat, jestli se vůbec vrátím zpátky, pokud se někdy vrátím. Naposledy jsem se podívala na bíle obklady a malý větrník na předním dvoře a zamávala na rozloučenou.
Když mé nohy slézaly ze stromu, viděla jsem něco, z čeho jsem cítila malé množství strachu a naděje zároveň.
Na zemi byl kousek obvazu a nad ním zlomená větev. Podívala jsem se hlouběji do lesa a viděla další zlomené větve.
„Dostali se pryč. Šli tudy.“ Ukázala jsem.
Will se podíval na obvaz a zašklebil se „Emmo, tohle mohlo patřit komukoliv.“
Zavrtěla jsem hlavou, „Ne, nemohlo. Voní to jako tea tree a ty větve,“ ukázala jsem na ně, „řekla jsem Jakeovi, že takhle jsem vždycky našla cestu lesem.“
Sklonil hlavu k zemi a očichal vzduch kolem obvazu, „Je to tea tree.“
Otočila jsem se k běhu, ale chytil mě za paži a přitáhl k sobě, „Nejdřív ještě jednu věc.“ Chytil mě v kříži a zvedl se mě do náruče. Jeho rty se setkaly s mými se zoufalstvím a vzrušením. Jeho jazyk mi vklouzl do úst a laskal můj. Sál můj spodní ret a okusoval ho. Jeho ruce na mých zádech mě třely a hladily. Najednou si jeho ruce našly cestu níž. Necítila jsem se nepříjemně, když mě chytil za zadek a ještě zvedl. Nohy jsem obtočila kolem něj. Cítila jsem se stejně jako když jsem četla babiččiny romány uložené v chatě. Cítila jsem horko vzrůstat v mém břiše.
Nechal mě sklouznout po jeho těle, dokud jsem nohama neucítila zem. Vzduch vklouzl mezi nás. Otevřela jsem oči, ani jsem si neuvědomila, že jsem je zavřela, a podívala se mu do tváře.
Usmál se, „Budu mít těžké zůstat soustředěný.“
Zahuhňala jsem se jako školačka, jak moje babička vždy říkala. To bylo poprvé, co takové zahihňání opustilo mé rty.
Ještě jednou mě lehce políbil a odešel směrem k zlomeným větvím.
„Nikdy jsem si nepředstavoval, že budou naživu. Vrátil jsem se tam, kde byli, když mě unesli a nemohl jsem je najít. Věděl jsem, že Jake je mladý a ne moc zodpovědný. Dobře no, nikdo z nás nebyl.“ Rukou si projel své tmavé husté vlasy.
„Anna mi říkala, že vy kluci jste byli dost špatní v udržení pozornosti.“
Usmíval se a já se přistihla, že mu zírám na zadek. Je kulatý a pevný a když udělá krok, líbí se mi , jak se hýbá. Uvědomila jsem si, že zatímco jsem ho sledovala, cítila jsem i malé množství viny. Jake mě taky políbil. Jake mě nutil usmívat se i smát se.

Will mě nutil bát se ho, ale cítila jsem se v bezpečí před světem, kdežto s Jakem to bylo naopak.

13 komentářů:

  1. Díky za překlad =)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad! :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Krásná kapitola, děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad. Eva

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad, doufám, že je brzy najdou...

    OdpovědětVymazat
  7. Díkiy za překlad. Těším se na další. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za další kapitolku, moc se těším na pokračování!!!

    OdpovědětVymazat
  10. To je dobrý ! nikdy v životě žádný kluci a najednou jsou tu dva a ještě bratři.Jsem zvědavá jak to dopadne :D

    OdpovědětVymazat
  11. díky za překlad :D

    OdpovědětVymazat