středa 29. května 2013

5. kapitola

Leo zakňučel. Nikdy moc nekňučí, ale cítil to. Nemohla jsem se ohlédnout. Podivný pocit se plížil kolem mě a narůstal s každým krokem, který jsem udělala. Tato chata byla rodičem, objetím a nebem. Byla to jediná věc, kterou jsem předtím měla. Otočit se k ní zády bylo, jako bych sama sebe odřezávala. Každý krok, který jsem udělala, byl zradou mé duše.
„Vrátíme se, Emmo.“
Podívala jsem se na ni. Chtěla jsem jí vyškrábat oči a její maso si opéct na rožni. Můj výraz to musel odhalovat. Věděla jsem to, protože s sebou škubla, když se setkala s mým pohledem.
Leo se přitiskl k mému boku, jeho záda se opřela o moji kyčel. Položila jsem své prsty na jeho srst. Držela jsem se jeho srsti, jako kdyby mě mohla ujistit, že se vrátí zdání bezpečí.

Prsty přejely přes mou paži a pak stiskly. Vtáhly mě do objetí. Chtěla jsem s tím bojovat, ale pohltilo mě horko. Nemohla jsem bojovat se slzami a s Jakem, takže jsem ho nechala mě obejmout.
„Emmo, jednoho dne se vrátíme. Neschovávali jsme všechno to jídlo pro nic. Tohle a les a zásoby tu budou, až se vrátíme.“
Odstrčila jsem jeho tělo od mého a natáhla jsem krk, abych viděla do jeho jasně modrých očí, „Copak to nechápeš? Nikdy se nevrátíme. Napořád to bude sledované místo. Nepřestanou, dokud všichni nebudeme pracovat na farmách.“
Jeho oči byly plné vášně, „Vymazali jsme veškeré známky života. Dej tomu čas. Ne mnoho míst má funkční studnu, Emmo. Nemůžeme si dovolit to ignorovat, Emmo.“
Chtěla jsem ho odstrčit, ale zábavné věci se děly s mou kůží, když se mě dotýkal. Byla to jako v knihách, které jsem našla v babiččině skříni. Nutil mě padat do mdlob a třást se zároveň. Frustrovalo mě to. Romány měly pravdu.
Zavrtěla jsem hlavou a vytrhla se z jeho sevření. „Podívej, musíme pokračovat v chůzi.“
Cesta z kopce dolů byla mou oblíbenou trasou, ale dnes jsem byla rozptýlená. Šla jsem rychle a poslouchala píseň lesa. Zpíval o štěstí a míru. Leo se zdál spokojený. Jeho vlčí tvář byla výborným indikátorem toho, co se v lese děje.
„Anno, pamatuješ si ten druhý dům, ve kterém nás otec schoval?“
Ignorovala ho. Přála jsem si, abych mohla také.
„Myslím, že to bylo někde poblíž. Pamatuješ, měl bazén, ve kterém se dalo koupat, když se vyčistil.“
Podívala jsem se na ní, její čelist byla zatnutá.
Zdálo se, že nevnímá, „Bože, pak jsme našli komoru plnou jídla. Třešňový koláč na toastu dělaný na grilu byl můj oblíbený.“
Na zlomek vteřiny jsem si představovala třešňový koláč na toastu, ale pak jsem zahlédla Lea. Naježený se přikrčil. Vplížil se do vysoké trávy.
Napodobila jsem ho a přikrčila se. Anna nás následovala, nesledovala mě, ale Lea. Její pohled ho neopustil.
„Co?“
Povzdechla jsem si, „Dolů.“ Skrčil se spolu s námi, ale byl moc vysoký, aby ho tráva opravdu skryla.
Zvedla jsem obočí na Annu, která protočila své oči. Zahihňala jsem se. Nikdy jsem se vlastně předtím nehihňala.
„Jak to, že jste pořád naživu?“ zašeptala jsem.
Tiše se zasmála. „Štěstí. Nežertuju.“
Podívala jsem se zpět na Jakeovu rudou tvář a usmála se.
„Rád vidím, že máš skutečnou osobnost, Em.“
Držela jsem jazyk za zuby, dokud jsem to neuslyšela.
Vysoké sténání.
Mé oči se přivřely strachem a zklamáním. Jeden z nás zemře. Kdokoli, kdo nemůže běžet dostatečně rychle, zemře.
Leo se na mě na vteřinu otočil. Viděla jsem obavy. Přikývla jsem. Plížil se kupředu trávou. Olízla jsem si prst a zvedla ho do větru. Vítr vál za námi a nesl náš pach dolů z kopce. Jsou to přeživší, kteří, jak se zdá, nezemřeli. Jsme v háji. Budou nás lovit jako zvířata.
Anna si olízla rty. Viděla jsem obavy a strach přeběhnout ji po tváři jako se mraky pohybují po obloze. Její tep pulzoval na krku. Viděla jsem ho zrychlovat. Rozhlédla se a zaměřila se na stromy za námi.
Zavrtěla jsem hlavou. Šplhání vás dostane jen na strom obklopený nakaženými. Hledala jsem jinou možnost, můj mozek se pod tlakem ohýbal.
„Řeka.“ Zašeptala jsem.
Jake se na mě nepřesvědčeně podíval. „Jak daleko?“
„Asi míli.“
„Emmo tvá noha nezvládne utíkat před nakaženými celou míli.“
Věděla jsem, že se neplete. Věděla jsem, že je to pravda, ale nic jiného jsme neměli.
Vytáhla jsem jednu ze zbraní z mé tašky a podala mu ji. Podívala jsem se do jeho modrých očí. „Nestřílej, dokud nebudeš muset. Nezastřel mě nebo dokonce sám sebe.“
Anna si vzala pušku se zaměřovačem, kterou si oblíbila, a vzala si pravou stranu. Leo se plížil ve středu pole a já vzala si levou stranu. Opustili jsme Jakea na kopci. Jeho zranění bylo horší než moje.
Kulka neprošla moc hluboko mojí nohou. Nové stehy, levandule a tea tree olej způsobily, že se to rychle hojilo.
Podívala jsem se na Jakeovy tmavé vlasy vyčnívající z dlouhé trávy a vzdychla jsem. Je moc velký, aby se snažil schovat. Zabije nás všechny. Vím, že bych je opustila, pokud bych musela. Donutila jsem se souhlasit. Nezáleží na tom, co se stane, můj otec nezemřel proto, abych mrhala svým životem kvůli cizincům.
Ačkoliv už jsem je nebrala jako cizince.
Zaměřila jsem své myšlenky a prohlížela travnatý řídký les.
Zvedá se mi žaludek, když je vidím. Přepadávali přes něco. Vypadali nechutně a nemocně, dokonce i z dálky, kde jsem stála. Jeden vrazí do druhého a vysoký řev protne prázdnotu. Zabírá to všechen prostor. Cítím zdi strachu, jak se svírají kolem mě. Viděla jsem ruku zvednout se a dopadnout na cosi, co našli na zemi. Jeden z nich to udeřil. Bylo to stále naživu. Nyní je to nemocné, infikované jako oni. Jsou nejbližší věcí připomínající zombie. Ne skutečné zombie. Jsou to lidé, ale žijí s nemocí způsobem, který se nedá považovat za přežití. Kůže je pokrytá otevřenými vředy a strupy. Tam, kde se jim na hlavě udělaly vředy, jim vypadaly vlasy. Tečou jim krvavé slzy jako ve fantazy filmech, které běžely, když mi bylo devět. První věc, kterou virus zničí, je hrdlo. Vysoký řev vychází ze zjizveného krku – vysoké horečky jsou příčinou poškození.
Podívala jsem se směrem k Anně a doufala, že není vystrašená. Zatlačila jsem myšlenky zpět a podívala se znovu na večeři nakažených. Naposledy, kdy jsem se strachovala o někoho z nich, jsem byla střelená.
Vytáhla jsem masku ze zadní kapsy a přetáhla si ji přes obličej a zavázala kolem hlavy. Nebyla to jistota, ale lepší než riskovat.
Je to pravidlo. Nosím ji, kdykoliv jsou kolem. Virus možná vymřel už před lety, ale ti, kteří onemocněli poté, co zmutoval, přežili, pokud se to tak dá nazvat. Jsou nakažliví, ale nezdá se, že by zemřeli bez ohledu na to, jak nemocná jsou jejich těla. Nezbylo jich mnoho, ale nějak se jim stále daří ničit životy.
Počítala jsem hlavy, sedm. Nepočítala jsem toho na zemi, pokud je to člověk. Mohlo by to být zvíře. Nakažení nemají smysly. Útočí na všechno, co se hýbe. Hlad je příliš velký. Viděla jsem je útočit na křoví jednoho větrného dne.
Zvládnu dostat tři, než se dostanou tak blízko, že natažení luku bude hazard. Nemám ráda hazard. Vím, že Anna má plnou kapsu kulek, ale budu nucena věřit, že je zvládne střelit, předtím než se dostanou ke mně. Zdá se mi to jako hazard, když o tom přemýšlím.
Mám pocit, že jsem uvízla. Zády proti zdi. Vím, že Leo jednoho sundá. Společně můžeme zaručit čtyři. Neznělo to dostatečně bezpečně. Otočila jsem se zpět a dívala se na kopec za mnou. Chtěla jsem jít domů. Chtěla jsem šplhat do kopce a zalézt do své postele a zamknout svět venku. Znovu jsem litovala, že jsem otevřela ty hloupé dveře. Měla jsem je nechat být. Měla jsem ho nechat v té díře.
Chystala jsem se běžet a pískat, když jsem se ještě jednou podívala na Jakea. Mrkl na mě a zašklebil se. Můj žaludek se bolestivě zachvěl. Moje rty se usmály zpět. Nikdy jsem jim neřekla, aby to udělaly. Zdálo se, že se rozhodují samy.
Vytáhla jsem šíp a zamířila na toho největšího. Cítila jsem poryvy větru a cyklus, ve kterém se zdálo, že přichází. Velký poryv uhodil a opustil prostor, než se přihnal další. Vydechla jsem a vypustila šíp. Měl tmavě hnědé vlasy a jeho tvář byla oteklá. Jednou býval mužem. Vypla jsem své srdce a znovu natáhla luk.
Cítila jsem další poryv a palebnou kompenzaci po něm. Šíp projel hlavou zacuchaných tmavě blond loken. Znovu jsem natáhla luk a ignorovala šimrání na tvářích. Nakažení zaznamenali, že dva z nich odpadli. Rozhlíželi se kolem, hledali. Můj další šíp zasáhl mléčné oko jednoho staršího. Zbylí čtyři se postavili a začali kvílet. Přikrčila jsem se, věděla jsem, že mě tento zvuk bude týdny pronásledovat.
Můj další šíp zasáhl jednu, která mířila ke mně. Klesla ve vteřině, kdy šíp projel její otevřenou pusou.
Zachvěla jsem si při tom pohledu. Natáhla jsem luk, když se zbývající tři s výkřikem hnali tryskem ke mně.
Sundala jsem dalšího, než jsem se otočila a začala utíkat k nejbližšímu stromu. Chtěla jsem utíkat jiným směrem. Chtěla jsem utíkat do kopce a opustit je, ale mé nohy mě neposlouchaly. Má noha by to daleko nezvládla s dírou po kulce. Vysoká tráva se motala mezi mé nohy a stahovala mě. Má noha pálila a snažila se mě přesvědčit, ať zastavím.
„Emmo. Emmo.“ Ignorovala jsem hlas a utíkala. Cítila jsem rostoucí paniku.
„Emmo, všichni jsou mrtví.“
Chytila jsem se kůry obrovského stromu. Chtěla jsem šplhat, ale bolest v mém stehně mě zabíjela. Chytila jsem se masivní větve a vytáhla jsem se na strom jen rukama. Trénovala jsem to. Vytáhla jsem se nahoru a posadila se na větev. Podívala jsem se dolů na dva lidi stojící v trávě a dívající se na mě jako bych byla blázen. Leo přecházel kolem. On tomu rozuměl. Utíkali jsme před nimi mnohokrát.
Jake pomalu přikulhal ke stromu. Ukázal ruce jako kdyby se mě bál, „Emmo, všichni jsou mrtví.“
„Jak?“
Anna se zářivě usmála, „Zastřelila jsem je. Čekala jsem, dokud nepoběží za tebou a okamžitě jsem je dostala všechny.“
„Ty? Ty jsi je zabila?“
Naklonila hlavu, „Ty stále nevěříš, že ti pomůžeme.“
Chtěla jsem říct ano, ale chvíli už jsem seděla na stromě.
„Zasekla jsem se.“
Jake se postavil pod velkou větev a natáhl ruce, „Skoč.“
Odhodila jsem luk a šípy a rozhlédla jsem se. Pole se nehýbalo, až na místa, kde vítr nadzvedával tmavě jantarovou trávu.
Otočila jsem se na břicho a spouštěla jsem se z větve. Chvíli jsem tam visela předtím, než se silné ruce kolem mě obtočily a chytili mě těsně. Křik agónie mé nohy byl najednou otupělý.
Leo mě šťouchl do nohou a zakňučel.
Jakeův dech přejel po mé tváři, když jemně promluvil, „Trochu to vypadalo, jako kdyby ses chystala utéct.“
Neuvědomila jsem si, jak blízko jsou naše tváře, dokud jsem neviděla sama sebe v jeho očích. Skousla jsem dolní ret a zavrtěla hlavou, „Zpanikařila jsem. Nikdy jsem nebyla takhle zraněná, když byli tak blízko.“
Přitáhl si mě blíž. „Ochráním tě, Emmo.“ Podíval se směrem ke své sestře. „Oba tě ochráníme.“
Viděla jsem temnotu v jejích očích, stejný pohled, který dávám každému.
„Děkuju.“ Řekla jsem dost nahlas.
Přikývla, „Zabila jsi většinu z nich. Příště mi jich musíš nechat víc na zabití.“
Stále jsem se cítila vystrašená a sama.
Jake mě jemně položil na zem. „Emmo, ty jsi jako Robin Hood.“
Zašklebila jsem se. Slyšela jsem odkaz na román, který miluju.
Anna si vzdychla. „Jakeu, nezačínej znovu s příběhy.“
Usmála jsem se na něj. „Také miluju čtení. Četla jsem stejné knihy po sedm let. Někdy mám štěstí a najdu malý paperback, který se mi vejde do batohu. Robin Hood je jedním z mých oblíbených. Moje babička mi jí četla, když jsem byla malá.“
Jake se smál a já to viděla. Uvnitř něj je radost, kterou jsem předtím neviděla. Myslím, že musí být ze světa předtím, ale nepamatuju si to. Chci být blízko něj. Nutí mě cítit věci, o kterých jsem jen četla.
Místo, abych si užívala pocit, být blízko něho, obklopil mě těžký nechutný pocit. Potlačila jsem radost vypůjčenou od něj.
Skoro jsem ho opustila. Skoro jsem je opustila. Opustím jo. Je to moje přirozenost.
Zamračil se na mě, „Dal bych penny za každou tvou myšlenku, ale myslím, že by to bylo víc, než bych si mohl dovolit.“
Zasmála jsem se, ale nebyl to pocit samovolné radosti jako před chvílí.
Šla jsem od něj pryč a poplácala Lea, který to najednou potřeboval. Třel se proti mně a vyskočil na zadní, aby se postavil. Ovinul tlapy kolem mě. Objala jsem ho zpět.
„Taky tě miluju.“ Zašeptala jsem do jeho srsti. Podívala jsem se na ně a kývla směrem k farmě. „Je to den chůze k domu.“ Ukázala jsem dolů z kopce.
„Musíme se také vypořádat s ním.“ Anna ukázala na béžovou masu na hranici pole a stromů.
Zaostřila jsem, „Je to muž.“
„Skvělý. Můžeš ho zabít.“
Hořce jsem se zasmála a podala jsem jí luk a šípy. Myslela jako já, a to se mi líbilo. Ani jednou nevystřelila, když jsem vpouštěla šípy. Rozuměla zdrženlivosti.
Široce se usmála a vzala si luk. „Opravdu? Nikdy předtím jsem to nedělala.“
„Musíme jít blíž k němu. Až natáhneš luk, kontroluj každý centimetr svých paží. Napoprvé se to zdá těžké, ale zvykneš si na ten odpor.“
Šli jsme ke hřebenu kopce. Byli jsme blízko jednoho z padlých nakažených. Cítila jsem ho. Ukázala jsem na strom dále napravo, „Začneme támhle.“
Šli jsme pryč od pachu hnijící nemocné mrtvoly. U stromu se pokusila natáhnout luk. Její hubená ruce se třásly.
Vypadala frustrovaně.
Zasmála jsem se. „Vím, jak se teď cítíš. Trvalo mi to dva roky. Nepovede se to na první pokus.“
Našpulila pusu. „Možná bychom mohli jeden vyrobit pro mě?“
Nadšeně jsem kývla. Neměli jsme moc o čem mluvit.
Vzala jsem si luk a šípy. Natáhla jsem ho a upřela jsem zrak na umírajícího muže. Jeho tělo se mírně chvělo. Jeho kůže nesla známky žvýkání. Nakažení jedí cokoliv.
„Drž ho klidně, dívej se na to, co chceš střelit a pak se zhluboka nadechni.“ Vydechla jsem a vypustila šíp. Byli jsme dost blízko, aby byl slyšet zvuk, když prošel jeho spánkem. „Vždycky vydechni, když budeš pouštět šíp.“ Zašklebila jsem se, když jsem viděla šíp trčet z jeho krvácející hlavy.
„Wow.“
Přikývla jsem. „Jo, chce to hodně praxe.“
„Zatraceně, bože.“
Otočila jsem se. „Co?“
Jake stál za námi. „Uvědomte si, že to byl člověk, kterého jste teď zastřelili. Tohle všechno byli lidé.“
Anna se mu posmívala, „Byli nakažení, Jakeu. Nejsou jako ty nebo já, dokonce ani jako lidé ve městě.“
Zamračila jsem se. „Lidé ve městě?“
Jake upřel pohled na trávu.
Anna se podívala na mě, „Viděli jsme to. Šli jsme dost blízko, abychom to viděli.“
„Elektřina? Tekoucí voda?“
Přikývla. „Všechno. Žádná auta, ale metro a domy a celkem vysoké budovy. Je to na okraji pouště.“
Cítila jsem se špatně z téhle otázky, ale stejně jsem se zeptala. „A co farmy?“
Zatřásla se, „Stojí a stále fungují. Myslím, že děti jdou do města poté, co se narodí.“
Jake vzdychl a rukou si projel vlasy. Zdálo se, že ho tato konverzace obtěžuje.
„Je to voják.“
„Co?“ Podívala jsem se na Annu, která ukazovala na mrtvého muže se šípem, který mu trčel ze spánku.
Podívala jsem se na jeho boty a zatřásla hlavou. „Musíme odejít daleko. Hned.“
Nemluvili jsme. Nechali jsme tam šípy trčící z tváří lidí na zemi. Nikdy jsem si nebrala šípy z nakažených. Přešli jsme přes malé pole a zašli do lesa na druhé straně.

Sledovala jsem Lea celou dobu. Zabránilo mi to sledovat Jakea. Leo je nejlepší varovný systém. Jake je rozptýlení.

4 komentáře:

  1. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělé, jsem zvědavá, jak to dpoadne, díky moc!! :)

    OdpovědětVymazat
  3. díky za překlad :))

    OdpovědětVymazat