sobota 11. května 2013

5. kapitola


V samém srdci německé říše putoval Tarjei, hladový, unavený a zcela ztracený.
 Nebylo to tak dávno, co cestoval do Tybingu, ale jemu se zdálo, jakoby uběhly již roky.
 Dostal se do válečné zóny, nebo možná do oblasti, kde se objevily prudké lokální boje… Nevěděl, a neměl se koho zeptat. Vdomech, u kterých zaklepal s žádostí o informace a třeba i kousek chleba, mu ve chvíli, kdy uslyšeli jeho přízvuk, praštili dveřmi před nosem. Mysleli si, že je jedním z cizích vojáků, kteří přicházeli konat hrůzy, pustošit, plenit a znásilňovat.
 V neznámém lese vysíleně padl k zemi u kmene stromu. Neměl tušení, v jaké části Německa se nachází, jen se schoval do lesa jako zvíře čekající na blížící se smrt.

 Tarjei byl velmi mladý, měl jen osmnáct let, a byl velkou nadějí medicíny. Teď se bál, že už nikdy nebude moci použít to, co se naučil na Univerzitě v Tübingenu a od dědečka Tengela.
 Měl ssebou v batohu velkou sbírku drahých léčivých bylin. Silně jej k sobě tiskl, snažíce se je ochránit za každou cenu, i v hodině smrti. Zbytek byl uchován v domě v Lipové Aleji, pečlivě ukrytý na místě, které znal jen on a dědeček.
Co se stane, pokud se nikdy nevrátí domů a nikdo nikdy nenajde ty drahocenné byliny?
On, Tarjei, byl zodpovědný za posvátný poklad Lidu ledu. Za všechny ty prastaré a tak neobvyklé věci, jako soví kůže, dračí krev (zajímalo by ho, odkud ji vzali), hlava kočky, lebky novorozenců, opravdu výborná paleta receptů, které používají méně známé byliny nebo speciální směsi různých ingrediencí.
Čarodějnice Hanna předala svou sbírku na konci svého života Sol. Tengel sám také zdědil od předků léčivé látky. Když Sol zemřela, dědeček Tengel převzal z jejích zásob všechno cenné. Teď tomu vládl Tarjei. Dědeček jej vybral, aby – až přijde jeho čas – se stal jeho důstojným nástupcem v příští generaci.
 Tarjejův pravoplatný dědic se pravděpodobně ještě nenarodil, pokud to tedy není malý, andělsky něžný Mattias, nevlastní bratr Kolgrima. Tarjei mu pomáhal na svět.
 Samozřejmě, ještě mnoho dětí se narodí v rodinách Meidenovců a Lidí ledu, možná i jeho vlastní děti a vnoučata…
 Ne.
 Blíží se konec. Tarjei to jasně cítí. Nemá již sílu, aby se snažil najít v lese něco k jídlu. Navíc, co by mohl najít v tomto ročním období? Několik lískových ořechů, to byla poslední věc, kterou měl v ústech. A i to bylo před několika dny.
 Měl bych jít dál, pomyslel si. Někde přece musí existovat záchrana.
 Věděl, že je to planá naděje. Nikdo nechtěl mluvit s cizincem. Lidé zmučení válkou je nenáviděli z celého srdce.
 Tajemný poklad Lidí ledu… Musí jít dál!
 Jen se nejprv na chvíli prospí. Je unavený, tak unavený…
Země byla ještě vlhká po zimě. Tarjei to cítil, ale co mohl dělat? Celé jeho tělo a mysl se propadly do sladké dřímoty.
 A tak by skončil příběh všech tajemství Lidu ledu, nebýt zcela neočekávané události.
 Tarjei slyšel, že jej někdo volá, ale nebyl schopen se pohnout.
 Po chvíli se ten tenký hlásek stal podrážděným a netrpělivým.
 – Proč tu ležíš? – ptal se kdosi v němčině. – Odpověz mi, hlupáku!
 Tarjei se vší silou snažil probudit, ale marně.
 – Musíš mi pomoct… – zaječel hlas ještě víc netrpělivě.
 Někdo s ním třásl.
 Nakonec se mu podařilo otevřít oči; musel na to použít nemalé úsilí. Nemohl říct, jak dlouho tam leží, ale jeho tělo bylo ztuhlé zimou a byl tak slabý, že nemohl ani zvednou ruku.
 Uviděl rozmazaně nějakou postavu, stojící v jarním slunci.
 – No, konečně! – zasyčel rozzuřený hlas znovu. – Myslela jsem, že jsi mrtvý!
 – Myslel jsem si to taky – zamumlal neurčitě německy. – Kdo jste?
– Nemáš právo na mně mluvit, ty hlupáku! – Odfrkl si malý tvor, který se ukázal být devítiletou dívkou. Když se Tarjeji vrátila schopnost vidět, zjistil, že malá je velmi elegantně oblečená, ale hrozně špinavá, a má spoustu jehličí a suchého listí ve vlasech.
 – A ty jsi kdo? – Zeptala se. – Pokud jsi jedním z těch strašných cizích vojáků, tak nemáš právo mi pomáhat. A já s tebou nechci mluvit.
 – Ne, já jsem norský lékař a s válkou nemám nic společného.
 – Vy jste doktor? To je skvělé, protože jsem si zlomila nohu.
 – Zlomila jste si nohu? A to tu stojíte takhle klidně?
 Hm, zvláštní děvče, pomyslel si Tarjei.
 – Ještě jste se mi nepředstavil, doktore.
 – Jsem Tarjei Lind z Lidí ledu – zamumlal unaveně a podrážděně, zavíraje oči. Co je to za dítě! Žádá si představování, když člověk umírá.
 Řekl Lind z Lidí ledu, protože pro toto jméno se nakonec rozhodla jeho rodina. Lind z Lipové aleje a „Lidí ledu“ se toho jména nechtěl vzdát, i když jeho dědeček Tengel je nenáviděl. Už uplynula spousta času od dob, kdy lidé z oblasti Trondelagu lovili a zabíjeli Lidi ledu. A navíc byl tak daleko. Teď už si nikdo nepamatoval děsivou rodinu, ve které přicházeli na svět čarodějové a čarodějnice.
 – Lind z Lidu ledu? To zní to jako vznešené jméno, – řekla mladá dáma uctivě.
 – Ovšem – potvrdil Tarjei, protože jeho jméno znělo opravdu jako jméno šlechtice – A jak se jmenujete vy?
 – Nemáte právo se mnou mluvit! – Řekla, a dupla nohou, jako by si ji opravdu chtěla zlomit. – Jsem dosud svobodná Kornelie! Můj dědeček je hrabě Georg von Erbach z Breubergu. Moje matka a otec jsou mrtví, žiji s tetou Julianou.
 – A nyní chcete pomoci kvůli noze?
 – Nemáš právo se mnou takhle mluvit. Nikdo nemá právo říkat mi, co mám dělat.
 – Ale já dělám to, co se mi líbí – zamumlal Tarjei, který stále ještě neotevřel oči.
– Proto od vás odcházím – řekla dívka, a obrátila se k němu zády
 – Taky dobře. Alespoň mohu v klidu zemřít. I tak byste mi nemohla pomoct, protože jste zahleděná jen do sebe, vy vystrojená panenko.
 Její malá výsost Kornelie von Erbach z Breubergu se původně zamýšlela urazit. Nakonec ale vyhrála její zvědavost.
 – Pomoci tobě? Já? Co tě to napadá, ty hloupý!
 – Nic. Odejdi, ty sobecký tvore!
 Tiše váhala.
 – Co tě bolí?
 – Já nejsem zraněný. Jen jsem celý týden nejedl a nevím, kde jsem.
 – Nejedl jsi? Ty jsi žebrák? – zeptala se, a přistoupil znovu blíž.
 – Kdybych byl žebrák, tak bych nyní žil.
 – Ale ty nejsi mrtvý!
 – Ne tak docela.
 Dívka chvíli mlčela.
– Pokud napravíš mou zlomenou nohu, budeš moct jít se mnou domů. A dostaneš najíst u kuchyňských dveří.
 – Jako žebrák?
 – Ne, jistě že ne, přece jen jsi šlechtic. Je tvůj rod zapsaný v listech aristokracie?
– Ujišťuji vás, že ne.
 – Takže ty jsi šlechtic nižšího stavu? V tomto případě, já nevím…
 – Oh, běžte zpátky do lesa!
 – Jsem v lese, ty hlupáku! No, tak co? Pomůžeš mi, nebo ne?
 – Nechte mě podívat se, jak ta noha vypadá!
 S přehnanou elegancí si lehce zvedla sukni.
 Tarjei byl šokován. Zlomenou nohu samozřejmě neměla, ale těsně pod kolenem
viděl ošklivou, zející ránu.
 – Jak se to stalo? – Zvolal.
 Kornelie, když viděla jeho reakci, začala hrát roli vážně zraněného člověka.
 – Uklouzla jsem na vyčnívajícím kořenu – vysvětlila mu s dramatickými gesty. – A nějaká hloupá větev mě zranila.
 – Kdy to bylo?
 – Před tím, než jsem tě našla.
 – Neplakala jste?
 – Já nikdy nepláču, doktore.
 – Ano, samozřejmě. Ale teď nebudeme ztrácet čas. Pojďte blíž!
 Vzal z batohu mast hojivou mast na rány. Ruce se mu třásly a pot zalil jeho prochladlé tělo. Malá Kornelie jej sledovala vykulenýma očima.
 Tarjei náhle zasténal. Zatmělo se mu před očima.
 – Najednou jsi celý bílý – řekla holčička s napomenutím v hlase. – Vzbuď se, člověče! Potřebuji tvou pomoc!
 – Dovolte mi chvíli si odpočnout…
 – Ne! Vstaň, a to okamžitě!
 – Musím jíst.
– Budeš, jak jsem řekla, až bude po všem!
 – Proklaté vychytralé děcko! – zasyčel Tarjei a díky samotnému hněvu se dokázal ještě nějak sebrat. – No, teď zjistíme, jestli budeme fňukat, nebo ne. Protože je nutné zašít ránu, a to okamžitě.
 – Sešít?
 – Ano. Sedněte si a stáhněte okraje rány k sobě, pokud tedy nechcete mít do konce života škaredou jizvu.
To samozřejmě nechtěla v žádném případě, a to hlavně když jí Tarjei vysvětlil, že taková jizva by jí velmi uškodila v očích budoucích nápadníků. Kornelie měla zaťaté zuby, když
provlékal nit ze sušené žíly ouškem jehly vyrobené z rybí kosti.
 – Au! – vykřikla rozhořčeně, a udeřila ho pěstí. – Bodl jsi mě!
 – Jistěže bodl. Chcete, abych vám sešil ránu, nebo ne? Hmm, vy, jež jste údajně nikdy neplakala!
 – Šij, hlupáku! Vydržím to.
 Přestože jej bolely ruce i paže, a musel velmi často odpočívat, nakonec ránu sešil. Dívka poskočila pokaždé, když jí jehla zajela do poraněné kůže – naštěstí byly potřeba jen tři stehy – a tiše naříkala přes zoufale zaťaté rty. Tarjei neměl odvahu se na ni podívat, ale i proti své vůli obdivoval její statečnost.
 Pak rozetřel na ránu páchnoucí zelenou mast a začal obvazovat baculatou, ale hezky tvarovanou nohu. Když skončil, opět unaveně klesl na své místo a zavřel oči, aby mohl dívce dát čas k setření pár zrádných slziček.
 Kornelie po delší dobu tiše seděla a snažila se na sobě nedat znát, jak těžce dýchá bolestí, kterou muselo být opravdu těžké snášet.
 Nakonec hlasitě polkla a vstala.
 – Vlastně jsi docela pěkný – řekla. – Takovým divným způsobem.
 – Děkuji – odpověděl Tarjei suše.
– A já? Myslíš si, že jsem hezká?
Podíval se na ni s přimhouřenýma očima. Vypadala jako malá princezna z pohádky, jako baculatá princezna, nutno dodat. Měla tmavé, do kudrlinek stočené – teď docela rozcuchané – vlasy sahající až na ramena, velké, tmavé oči a malá, pevně sevřená ústa. Špinavé, rozmazané skvrny vedoucí od očí k tvářím svědčily o tom, že občas nedokázala zastavit všechny slzy. Byly vidět, i když moc se snažila, aby je vidět nebylo.
 – Jste skvělá, – řekl Tarjei. – Dobře vypečená malá buchtička.
 – Ty jsi tak hloupý!
 – Ne tak hloupý jako vy.
 – Řeknu to manželovi tety Juliany. Je to hlavní velitel Erfurtu a nechá tě zbičovat.
 – Aha, takže takhle se chováte k lidem, kteří vám pomohli? No, ještě to obvážu, a bude to hotové. Chtěl jsem jen říci, že jste byla velmi statečná.
 Chvála ji potěšila.
 – Tak už pojďme – řekla a natáhla ruku, aby mu pomohla nahoru. – Oh, ale ty se stěží udržíš na nohou! Dej, ponesu ti kufřík.
 – Ne, ponesu ho sám – řekl Tarjei a opíraje se o kmen pevně uchopil kufřík, přičemž byl pevně přesvědčen, že je dost silný, aby došel k společnému cíli.
– Je to daleko?
 – Ne. Hned na druhé straně kopce.
 Nejistý pochod začal. Oba silně kulhali. Nakonec jej malá dívka musela podpírat, krok za krokem. Role milosrdné samaritánky jí dělala dobře. Byl to nový zážitek pro rozmazlené a zhýčkané dítě.
 Nebylo ale nespravedlivé ji takhle soudit? Vždyť je dítětem své doby a svého postavení. Propast mezi šlechtou a obyčejnými lidmi byla v té době široká jako samo nebe. To jen Meidenovci měli tak liberální názory. Malé Kornelii připadalo naprosto přirozené, že ostatní jsou tu jen pro ni. Tarjei se k ní choval s nedostatkem respektu. Proti své vůli musel ale přiznat, že na něj její chování zapůsobilo, nebo – přesněji – ona na něj chtěla udělat dojem, a toho by byla nedosáhla pýchou a nadřazeností.
 – Musím vám říct, Kornelie, – řekl Tarjei smířlivým tónem. – Ne všichni dospělí muži by snesli šití s takovou trpělivostí jako vy.
 Ze všech sil se snažila vypadat lhostejně. Byla tak hrdá, tak velmi hrdá, – ale pak si uvědomila, že není nutné ani žádoucí, aby cítila vděčnost k muži, který ji chválil.
 Tarjei otevřel ústa překvapením, když vyšli na kopec. V dole před nimi ležela malá vesnice, a o něco blíž, na úbočí, stál zámek, ke kterému vesnice náležela. Daleko v údolí viděl budovy velkého města. Zeptal se dívky, jak se to zde jmenuje.
 – Ty opravdu nevíš? To je přece Erfurt!
Druhé univerzitní město! Skvěle. Teď aspoň ví, v jaké části Německa se nachází. Je v Sasku. Na hranici území mezi katolíky a protestanty. Není divu, že jsou tu lidé tak nervózní!
 – Jste katolička nebo protestantka? – zeptal se dívky.
 – Snad si nemyslíš, že bych mohla být katolík – řekla rozhořčeně. – Vždyť to jsou papeženci!
 No, díky Bohu, protože i když Tarjei nectil specifické náboženství, cítil se být více protestantem. Navíc nemohl by očekávat slitování, pokud by se dostal do oblasti kontrolované katolíky.
 Nic nenasvědčovalo tomu, že se v oblasti bojuje. Bože, jak blízko byl k tomuto obydlenému údolí! Dělil jej jen malý kopec.
 Po neskutečně dlouhé cestě konečně stáli před velkým vchodem do zámku. Tarjei se zmoženě opřel o zeď a pokusil se chvíli odpočívat.
 – No tak – vyzvala jej dívka, hluchá k jeho únavě. – Musíš jít dál.
 Vyrazili. Tarjei, opřený o její malé, ale pevné rameno, dokulhal na místo, kde se mísily davy lidí přicházející k hradu.
 – Kornelie, dítě drahé, kde jsi byla? – Zvolala jakási mladá dáma.
– Šla jsem na chvíli ven, podívat se, jestli již kvetou jarní květiny, teto Juliano, –
odpověděla dívka tónem vyjadřujícím ohleduplnost i sebeuspokojení, který podle ní patřil k dobře vychované dívce. – Ale upadla jsem a poranila si nohu, a tento nešťastný člověk mi ji ošetřil. Sešil mou kůži! A já jej zachránila, je to šlechtic a doktor, a nejedl již týdny, a není to žádný cizí voják. Jen je trochu hloupý.
 Rodina již přiběhla k dívce. Vzali ji do náručí, překřikujíc se při tom navzájem, a Tarjei by se nejradši opřel o nejbližší strom. Po chvíli se sesunul vedle kufříku k zemi. V uších mu zněl Kornelijin hlas, když se snažila všechny překřičet a povědět jim, jak moc byla statečná.
 Pak už si nemohl na nic vzpomenout, dokud se neprobudil v místnosti na zámku. Vedle pohovky, na které ležel, stál stůl, a u něho seděla velmi netrpělivá Kornelie.
 – No, konečně! Je hrozné, jak dlouho jsi spal! Museli jsme tě sem donést a vypadal jsi velmi legračně, když se ti hlava kývala na rameni našeho sluhy. Pojď hned jíst!
 Umytá a krásně oblečená, vypadala velmi pěkně a odhodlaně.
 Tarjei jedl a pil co nejopatrněji a pokud možno jen lehká jídla a víno. Zrovna když dojedl, přišlo mladé panstvo – Kornelijin strýc a teta. Představili se jako hrabě a hraběnka
Lowenstein und Scharffeneck.
 Tarjei jim vřele a s nejvyšší úctou poděkoval.
– To my bychom měli poděkovat Vám – řekl hrabě Georg Ludwig von Eberhardsson Lowenstein und Scharffeneck, plukovník ve službách švédských a benátských a vrchní velitel Erfurtu. – Malá Kornelie je velmi samostatná a nezávislá mladá dáma, a často chodí vlastními cestami. Ale musíte nám říct něco o sobě. Způsob, jakým jste zavázal ránu, svědčí o nevídaných lékařských dovednostech. Kdo jste? Kornelie říká, že jste šlechtic a k tomu Váš přízvuk zní trochu divně.
 – Jsem z Norska. Mé jméno je Tarjei, vlastně Torgeir Lind z Lidu ledu, a řeči o mém šlechtictví jsou přehnané. Ostatně také jsem to řekl, pouze jsem souhlasil, že mé jméno je šlechtické. Mám příbuzné, bratrance a sestřenice, kteří jsou šlechtici, pocházející z rodu dánských baronů Meidenovců, ale já ne. Ačkoli podle jména Lind z Lidu ledu to tak může vypadat.
 Hrabě von Lowenstein přikývl.
 – Ano, víme, že šlechta v Norsku téměř zanikla. Prosím, pokračujte.
 – No, jsem zdravotník. Můj dědeček byl největší lékař v Norsku a snad i v Dánsku. Já sám jsem studoval pod jeho vedením a také na univerzitě v Tübingenu. Byl jsem zrovna na cestě do Tübingenu, když mě zastavila válka, a nikdo mi nechtěl pomoci kvůli mému přízvuku.
– To chápu. Valdštejnovi vojáci plení bez milosti. Ale do Tübingenu se teď nedostanete. Nechcete nám prokázat tu čest a být naším hostem, dokud nenastanou lepší podmínky pro cestováni?
 – V žádném případě Vám nechci být na obtíž! Prosím, dovolte mi tedy ukázat svou vděčnost a dovolte mi léčit zranění a nemoci obyvatel hradu.
 Hrabě se usmál.
 – S velkým potěšením, pane Tarjei! Bylo by toho dost k vašemu učení do konce života. Přišla mi na mysl jedna věc: sbírají se protestanti, pravděpodobně pod osobním vedením
dánského krále Christiana. Lékař by pro ně byl dar z nebes. Mohl bych Vás doporučit, pokud byste chtěl.
 Tarjei se zaradoval.
 – S největší radostí! Děkuji Vám za vaši laskavost.
 Velitel Erfurtu jen mávl rukou.
 – Za prvé bych Vás chtěl požádat, jestli byste se nepodíval na naši novorozenou dceru, Marku Kristýnu. Zdá se nám, že nevypadá moc zdravě, a to nás děsí.
 – Mohu to udělat hned – řekl Tarjei, vstal však příliš rychle, a tak se mu zatmělo před očima. Rychle se však vzpamatoval. – Jsem již mnohem silnější – promluvil především sám k sobě. Elegantně se uklonil mladé slečně Kornelii: – Děkuji vám za všechnu pomoc! Splnila jste svůj slib až do konce. Bez vás bych byl již mrtvý.
 Kornelie milostivě kývla hlavou a její tvář zářila spokojeností, jak zakoušela neznámý pocit radosti z toho, že mohla být užitečná.
– Prosím odpusť mu, strýčku, jeho nedostatek mravů, a ber jej jako jednoho z nás. On jiný být nemůže, chudák.
 Hrabě von Löwenstein mu nad její hlavou poslal chápající pohled.
 – Marka Kristina je novorozenec, potřebuje mateřské mléko – řekl Tarjei po vyšetření dítěte. – Její žaludek nesnese jiné jídlo.
 – Ale my jsme nemohli najít kojnou – řekla ustaraná matka. – Chůva jí dává jen to nejlepší jídlo. Nejměkčí chléb, namočený v kozím mléce.
 – To nestačí – řekl Tarjei s přesvědčením. – Ne u ní. Vypadá velmi křehce. Podívejte se prosím na tuto vyrážku! Je z jídla! Nemohla byste vy sama, hraběnko…?
 – Já? – vykřikla Juliana vyděšeně. – To se přece nehodí!
 – Je to jediná věc, která může pomoci, pokud chcete uzdravit dítě. Ale Vaše výsost jíž pravděpodobně nemá mléko?
 Paní Juliana byla blízko k šoku když musela mluvit o takových věcech. A s tak mladým mužem!
 – Máš? – zeptal se její muž, hrabě von Löwenstein.
 – Ano, ale…
 – To je jediný účinný postup, – řekl Tarjei.
 – Nejdražší Juliano, mysli na dítě, – prosil manžel.
 – Mysli i ty, co když se o tom někdo doví! Skandál, lidé se mi budou smát. A co když mi to zničí postavu?
 Tarjei se podrážděně zamračil.
– Já myslím, že ne, ale pokud chcete riskovat, že dítě bude nemocné, možná postižené, nebo zemře, jen do toho! Volba je na vás.
 – Ach, jaká to muka – hraběnka se začervenala. – No když to nikdo neuvidí…
 Její manžel se rozzářil radostí.
 – Udělej to, prosím tě, Juliano! A i kdyby to někdo viděl, tak z toho neumřeš. Podle mě budeš vypadat velmi krásně. Madonna s děťátkem…
 Hraběnka, která stále vypadala dost zmateně, po těchto slovech trochu pookřála. Stejně pořád nevěděla, co by si o tom měla myslet.
 Po týdnu se malá Marka Kristýna cítila lépe, a za tu dobu téměř všichni obyvatelé hradu – panstvo i sloužící– navštívili mladého doktora, aby se jim dostalo pomoci. Někdy dokonce své neduhy jen předstírali, protože všichni chtěli, aby se tento velmi hezký muž s pohlednou tváří zabýval i jimi.
 Malá Kornelie u něj proseděla hodiny a dělala mu společnost při rozmluvě s pacienty. Byl to její nápad, a nikdy nevynechala příležitost, aby to připomněla. Někdy se ho snažila řídit, ale její úsilí po něm steklo jako voda z husího peří. To ona za ním pořád chodila, ale zároveň jí to nezabránilo si stěžovat a tvrdit, že je hloupý!
– Neměla bys jít ven se bavit, Kornelie? – Zeptal se jí jednoho dne. V době kdy dostal konečně povolení jí říkat jménem.
 – Ne, baví mě se dívat, jak ti zjihnou oči, kdykoliv je ti někoho líto. Proč ti nikdy není lito mě?
 – Protože máš vše, co potřebuješ. Ale mé oči i tak mohou zjihnout, moje malá přítelkyně, protože tě mám rád.
 Kornelii ta slova rozzářila jako sluníčko, a její malá, sladká tvářička se začervenala štěstím.
– Ty jsi můj přítel, – řekla s knedlíkem v krku. – Nikdy jsem neměla přátele.
 Teprve teď si uvědomil, že je to osamělé dítě. Sirotek, vychovávaný shovívavými lidmi, ale přesto jen příbuznými. Žádní kamarádi, nikdo, s kým by mohla mluvit upřímně.
 – A ty jsi moje přítelkyně – řekl Tarjei vážně. – Moje nejlepší přítelkyně.
 Přikývla, zardělá vzrušením.
 – Přátelství je něco velmi krásného, Kornelie. Nejkrásnější věc na světě. Nejodolnější, ale přitom velmi křehká.
 – Ano – řekla vážně, i přesto, že ne zcela pochopila, co řekl.
 O nějaký čas později přišla zpráva, že vyrazila velká skupina protestantů z Holsteinu a přesouvá se na jih.
Kornelie byla k neutěšení, když musel Tarjei odejít. Sklonil se vedle čekajícího koně a vzal dívku do náruče. Vzlykala zoufale a zmáčela mu slzami vlasy a tváře. – Já pláču, Tarjei. Opravdu pláču. Protože jsem smutná. Opravdu musíš odejít?
Jemně ji políbil do vlasů.
 – Jsme přátelé, Tarjei! – Zkusila to znovu. – Neopovažuj se odjet!
 – Musím, moje kamarádko, dítě milé..
 – V tom případě půjdu s tebou.
 – Víš, že nemůžeš. Každopádně ti kape z nosu.
 Spěšně si otřela nos do rukávu a rozmazala si to po celém obličeji.
 – Kornelie, proboha! Nemáš kapesník?
 Vytáhla kapesník z kapsy a podala mu jej. Tarjei jí pečlivě utřel nos a mokré tvářičky.
 Musel jí slíbit, že se vrátí, až ta „hloupá válka“ bude u konce. Běžela za koněm, když nakonec odjížděl. Doprovodila ho až k bráně hradu.
 Tarjei naposled zamával na rozloučenou malé, plačící postavě. Sbohem, Kornelie, pomyslel si. Už tě nevidím. Víš to stejně dobře jako já.
 Plukovník Georg Ludwig von Löwenstein und Scharffeneck osobně doprovodil mladého
lékaře přes celé Sasko až k dánským vojákům a předal jej samotnému velícímu generálovi. Vojáci krále Christiana přijali mladého zdravotníka s radostí. Měl vést skutečnou polní nemocnici, která splňovala všechna jeho přání. Protože Tarjei Lind z Lidu ledu vždy věděl, co chce.

2 komentáře:

  1. Díky za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad.Je moc hezký. Bobo.

    OdpovědětVymazat