sobota 25. května 2013

4. kapitola

„Vážně? Oba musíte být zraněný. Chystám se nechat od Lea pokousat, aby se někdo jiný staral o prádlo a vaření.“
Bolest vystřeluje všude. Světlo v chatě bylo příliš ostré. Cítila jsem se jako na lodi. Na tom druhu, na kterém jsem byla jako dítě. Všechno se zdálo nejasné, jako kdybych se pohybovala bahnem.
„Oh jsi vzhůru.“
Zamrkala jsem na nejasnou osobu před sebou.
Cítila jsem ruce na své tváři. „Pořád jsi horká.“
„ Anno, co říkají knihy o horečce?“
„Ještě jsem nečetla tuhle část. Trvá mi věčnost číst, chápeš?“

Zakašlala jsem a odfrkla si. „Potřebuji tekutiny a sůl. Potřebuju znovu hydratovat své tělo.“
Jake položil své ruce znovu na mou tvář. „Vypadá to opravdu nepohodlně. Chceš, abych tě vzal do postele?“
Posadila jsem se, jak nejlépe jsem dokázala. Cítila jsem se slabá.
„Jsem tady v pohodě. Zasáhla střela artérii?“
Jake se o v mém výhledu objevil úplně, když se mi zrak vyjasnil.
Zavrtěl hlavou, „Nemyslíme si, ale ztratila jsi hodně krve. Myslím, že jsi anemická. Naše matka byla anemická.“
„Jím hodně masa.“
„Ačkoli ona vždycky jedla hodně zeleniny. Něco by se našlo v ředkvičkách, červeném zelí a v řepě, to bylo to, co jí doktor řekl.“
„No to by to mohlo vysvětlovat.“ Cítila jsem se podrážděně. Má noha bolela.
Podívala jsem se na obrovská bílá obinadla na ní.
„Kdo to dělal? Dostali jste ven tu kulku?“
Jake kulhal zpět ke své posteli na gauči. „Anna to udělala. Udělala přesně to samé, co jsi dělala mně. Jen ty jsi nebyla vzhůru.“
Zachytila jsem hořkost odkapávat z jeho postoje.
„Přestaň se chovat jako dítě, zachránila jsem tě. A co ten muž?“
Anna mi přinesla sklenici vody. „Nikdo další nepřišel, ale radši jsme ani neopustili chatu.“
Leo spal u křesla, na kterém jsem byla natažená.
Natáhla jsem prsty dolů a nechala konečky projet jeho srst. „Někdo ho přijde hledat. Myslím, že bychom měli jít do jednoho z dalších domů.“ Nemohla jsem uvěřit, že jsem to řekla. Nikdy jsem nikomu nepomohla. Ta slova mi zněla nepřirozeně.
Jake se zasmál. „Ty máš další domy?“
„Náhradní domy, kde schovávám jídlo a zásoby. Všechno to jsou farmy s bunkry nebo úkryty nebo sklepy.“
Jake tiše zapískal. „Jsi úžasná dívka, Emmo. Jak dlouho už jsi sama?“
Představy mého otce se vkrádaly do mé mysli, ale jsem příliš unavená, abych s nimi bojovala. Mé rty se pohybovaly samy od sebe. „Celý čas. Když panika zasáhla města a všichni prchali, tehdy zemřel můj otec. Od té doby jsem byla sama, od začátku.“
Neřekla jsem jim, že to byl první člověk, kterého jsem opustila. První, kterého jsem ignorovala.
Viděla jsem lítost přeběhnout přes Jakeovu tvář. „Bylo ti devět?“
Jednou jsem kývla.
„Jak jsi to tak dlouho zvládla?“
„Nepomáhala jsem lidem. Nikomu jsem nepomohla. Řekl mi, ať utíkám. Vždycky uteč. Neohlížej se, Emmo, prostě utíkej. Pak se schovej.“
Anna se posadila na gauč vedle svého bratra a usmívala se na mě, „Než jsme přišli my.“
Podívala jsem se na ní a přemýšlela jsem nad hroznými věcmi ohledně toho být postřelená a o skutečnosti, že je muž bezpochyby sledoval do mé chaty. Místo toho jsem se usmála. „Než jste přišli.“
Jake četl mé myšlenky, „A podívej, kde tě zasáhl. Myslím, že jsi v pořádku. Jakmile se postavíme zase na nohy, můžeme odejít.“
Potřebovala jsem se podívat na ránu na své noze. Potřebovala jsem se ujistit, že to udělala správně.
Zvedla jsem nohy a nevnímala jsem bolest. Se slzami jsem odtrhla náplast a pomalu odmotávala vrstvy.
Krev prosakovala nejbližší vrstvou, když jsem se dostávala k ráně. Cítila jsem se špatně při pohledu na svou krev na bavlně. Neúprosné srovnání s mou krví, která vytvářela obraz květiny na obvazech.
Konec obvazů byl prosáklý. Nesešila mě pořádně.
Chtěla jsem se na ni naštvat, ale promluvila jsem jemně. „Potřebuju vroucí vodu a jehlu a šicí hedvábí.“
Podívala se na mě ublíženě, „Udělala jsem to špatně?“
„Ano.“ Zatnula jsem zuby a mluvila skrz ně, „Ale snažila ses.“
Podala mi vše na tácu. Chtěla jsem se smát tomu, že jsem byla sestřelena sniperem, ale nemohla jsem. Měla jsem si ho všimnout, místo toho abych snila o Jakeovi.
Podívala jsem se na něj. Vypadal ustaraně.
„Co tvá noha?“
„Dobrý. Svědí, ale horečka je pryč. Vypadala opravdu zarudlá a zanícená, když předtím Anna měnila obvazy.“
Ukázala jsem na koupelnu. „Anno, mám tea tree olej ve skříňce. Je antiseptický a antibakteriální.“
Vrátila se s malou modrou lahvičkou. Můj otec tu nechal lahvičky, když doplňoval zásoby ve skříňkách.
Podala mi to. Nalila jsem to kolem celé rány. Ani to nepíchlo. Necítila jsem nic než zápach mentolu pálící mě v nose.
Zavřela jsem ji a hodila ji Jakeovi. Seděl ve svém spodním prádle na dece. Sundal si obvazy a natřel si nohu olejíčkem.
Třásla jsem se, když jsem lila whiskey na své ruce a umývala je. Věděla jsem, jak hodně to bude bolet.
Snažila jsem se navléknout nit na jehlu, ale nešlo to. Zavřela jsem oči a vzdychla. Cítila jsem Leův studený čumák, jak se mi přitiskl ke kotníku. Otevřela jsem oči a navlékla nit na jehlu. Je to nejmenší jehla, kterou máme.
Zatnula jsem zuby a vzpomněla si na den, kdy mě otec vzal na Molo v San Franciscu.
Vítr byl teplý a plný exotických vůní. Můj žaludek zaburácel, když vítr zvedal mé tmavé blond vlasy do vzduchu. Lidé křičeli a pištěli radostí na každém kroku. Nikdy předtím jsem neviděla dvoupatrový kolotoč. Pamatuji si na kouzelný pocit, když jsem vylezla na svého koně. Měl tmavě zlatou hřívu podobnou mým vlasům. Přejela jsem prsty přes jeho teplou pevnou hřívu a představovala si, že je to skutečné. Můj otec dělal fotky a mával na mě, když jízda začala. Věděl, že jsem milovala jízdy na kolotoči.

Přitiskla jsem jehlu ke své kůži. Jsem někde jinde. Jsem ta dívka na kolotoči. Její smích byl potlačen slzami stékajícími z mých očí a dopadající na její světle žlutou blůzu.

3 komentáře:

  1. Díky moc, zase naprosto skvělá kapitolka!! Moc se těším na další, díky moc, že to překládáš! :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za překlad, můžu poprosit o originál na np.moje.slozky@gmail.com?moc díky :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat