středa 8. května 2013

4. kapitola


Díky tomu, že Jeho Veličenstvo nebylo přítomno, nebyla zde ani Kirsten Munk. Ale byli zde vysoce postavení lidé, kteří byli pravděpodobně zvědy jich obou. Cecilie spatřila Hanse, kterého již dlouhou dobu neviděla. Opravdu byl krásný, možná až příliš na její vkus. Oblečený s přehnanou elegancí, načechrané lokny, ověšený zářícím zlatem – vypadal až zženštile. Alexander na druhou stranu nepůsobil vůbec zženštile. Naopak, byl tak mužný, že ji to téměř bolestně rozechvívalo.
Druhý muž byl starší, s výrazně opáleným obličejem, jako by žil na jihu. Plešatý, pouze s půlměsíčkem vlasů na temeni hlavy. Stejně jako mnoho mužů středního věku byl tlustý, měl zaoblenou postavu, pravděpodobně způsobenou nadměrnou zálibou v konzumaci piva. Kožená vesta na vystupujícím břiše trčela jako stan a nohy v těsných kalhotách vypadaly směšně tenké. Ohromný límec v Cecilii probudil šok. Vypadal, jako by se každou chvíli chystal udusit svého majitele.

Ale takhle vypadá většina lidí v naší době, pomyslela si nakonec.
Tento muž byl odepsaný, byl chycen při činu. Nebylo nic, co by ho mohlo zachránit.
Cecilie z celého srdce toužila po jeho rozsudku, přesto si však nemohla odpustit šeptanou otázku k Alexandrovi.
– Jak tě mohl Hans nechat kvůli někomu takovému?
– Peníze – odpověděl jí její novomanžel stejně tiše. – Daroval mu velký hrad jako dárek.
To je hodně bohatý, pomyslela si. Díky tomu se její lítost k němu zmenšila. Ale byla na rozpacích, protože Alexander také nepatřil k chudým. Navíc cítila zlost na toho cizince, který přinesl problémy jejímu manželovi.
Případ Hanse a tohoto cizince byl rozhodnut. Bylo to Alexandr Paladin, který byl teď na řadě. Alexander Cecilii vysvětlil, že se Hans spoléhal na svůj mladý věk. Obhajoval se tím, že byl sveden tímto starším mužem.
Ze strany mazaného mladíka to nebylo pěkné chování, ale přitom to bylo tak lidské.
– Chtěl bys zachránit Hanse? – Zeptala se šeptem.
Alexandrova tvář se zkřivila bolestí.
– Nemůžu to udělat. Ale pokusím se udělat vše pro to, aby nezaplatil hlavou. Před soudem byl vůči mně velmi loajální. Řekl, že to, co svému příteli o mě povídal, bylo jen vychloubání.
Možná by se měl dívat na věc střízlivěji, pomyslela si Cecilia. Hans se nyní zoufale snaží z toho dostat ven, aby si zachránil vlastní kůži
Nahlas nic neřekla, jen pokývala hlavou.
K smrti se bála, že by Alexander mohl být před ní odsouzen. Zeptala se zapisovatele, zda by mohla vypovídat co nejdříve – tvrdila mu, že musí předat důležité informace. Mohla by o to požádat soudce, protože moc dobře znal jejího otce, přísedícího Daga Meidena v Norsku. Cecilie měla odvahu a odvolávala se na krevní pouta. Nevěděla však, zda bude její žádost vyslyšena.
Pokud by byl Alexander vyslechnut jako první, kompletně by prohráli. Nemohl by křivě přísahat a jistě by na sebe vzal vinu za Hansovo padnutí na scestí.
Nedovolí, aby se to stalo!
Se strachem poslouchala výpovědi ostatních svědků. Někteří svědčili ve prospěch Alexandra, říkali, že je opravdový muž a vojenský stratég velkého formátu. Jako by to mělo nějaký význam v dané záležitosti. Ostatní, i když jich bylo málo, opakovaně prohlašovali, že se choval podezřele. Mnoho jich vidělo, že Hans Barth opouštěl jeho byt v ranních hodinách, a Cecilie proklela lehkomyslnost toho mladého muže. Byla z celého srdce na straně manžela.
Ke konci soudu se objevila jakási dvorní dáma, které Cecilie dřív nevěnovala pozornost. Pověděla o věrném přátelství Alexandra a Cecilie, které trvá několik let. Cecilie se sotva udržela, aby jí neběžela poděkovat, ale slíbila si, že jí v budoucnu v každém případě dá najevo vděk.
Alexandrův komorník Hall, když mluvil o svém pánovi, důrazně popřel, že by měl nějaké abnormální tendence. Dopustil se křivé přísahy, pomyslela si Cecilie. Protože on to věděl. Zdůraznil také dlouhotrvající přátelství svého pána s jeho novomanželkou.
Jiný dvořan prohlásil, že předchozí den ráno byl s delegací v ložnici novomanželů v Gabrielshausu a může dosvědčit, že paní Cecilia byla panna, když byla zavedena do ložnice, a že manželství bylo v noci naplněno. Tato slova měla svou váhu. Náhle byla Cecilii vyzvána k výpovědi. Před Alexandrem!
Děkuji ti, Bože, šeptala v rozpacích, když stoupala na místo pro svědky. Nebo spíš, děkuji ti, dobrý zapisovateli!
Musela říci kým je, přísahala s rukou na Bibli, aniž by se začervenala, pak se soudce zeptal, jak dlouho už zná Alexandra Paladina.
– Čtyři a půl roku, vaše ctihodnosti – řekla, v naději, že soudce si zakládá na titulu.
– A jak se Vám markrabě dvoří?
– Celé čtyři a půl roku jsme byli blízcí přátelé a zhruba stejnou dobu trvalo jeho dvoření, ale nejsem schopna říci, kdy přesně to začalo. Tyto záležitosti obvykle dozrávají pomalu.
– Tak proč vás nepožádal o ruku dříve?
– Mluvili jsme o tom často – lhala Cecilie bez mrknutí oka. – Ale nejdřív jsem chtěla jet domů a zeptat se rodičů, zdali budou souhlasit, aby Alexander podle zvyku zažádal mého otce o moji ruku. Teprve nyní jsem se za celou tu dobu dostala poprvé domů. Moji rodiče s radostí souhlasili, aby přijel požádat o mou ruku. Bohužel, nemohl tak učinit. Válka vypukla na našich hranicích.
Dobrý bože, ale že uměla lhát, pomyslel si Alexander, mísil se v něm obdiv se strachem. Rve se o mě jako lvice!
– To kvůli válce jste souhlasila? – Zeptal se soudce.
– Samozřejmě! Můj manžel jde do Holštýnska již příští týden, a nikdo neví, kdy se vrátí.
– Takže to není kvůli tomuto procesu?
– Tento soud je pro mě zcela nepochopitelný – řekla Cecilie rozzlobeně. – Nechápu, obvinění, která jsou vznesena na Alexandra, stejně jako nerozumím pomluvám, které se ke mě donesly. Soud byl uveden v omyl někým, kdo se snaží zničit pověst mého manžela. Možná, že urazil nějakou nedůtklivou ženu, nebo něco takového…
Mezi dámami od dvora bylo slyšet tlumené hihňání. Snaha Kirsten Munk svést markýze byla známa. Ne každý ji měl rád. Ve skutečnosti byla velmi pyšná, a i přes svou krásu neměla skoro žádné přátele.
Přestože to nedávala Cecilie najevo, byla nyní Sol, bojující o blízkou osobu. Měla v sobě mnohem více Sol, než si myslela. Alexander byl překvapen, jak se jeho manželka změnila po tom prohlášení. Stála vzpřímeně, hrdě a sebevědomě s jiskřícíma očima. Nikdy ji neviděl tak krásnou jako nyní. Tmavé, měděno-červené, lesklé vlasy se jí ve světle přicházejícím z oken červenaly kolem tváří, růžových jako okvětní lístky. Pak našpulila rty a v pootevřených ústech se zaleskly její zuby. Vypadala přesně tak, jak o sobě mluvila během svatební noci.
Všichni v místnosti viděli, jak je nádherná a plná života.
Bohužel, nebylo možné potlačit méně ušlechtilé vlastnosti Sol. Objevila se u ní téměř neodolatelná touha vystavit všechny z přítomných záplavě nepřístojných jmen, a jen tak tak se držela zpátky. Prvně by nechala uvěznit Hanse, nenáviděla ho tak hluboce, kže ji to až děsilo. A pak všechny ty farizeje, kteří tak moc chtěli svrhnout Alexandra, ale přitom…
Soudce začal z jiné strany:
– Znáte, Hanse Bartha?
– Samozřejmě, je to náš dobrý přítel.
– A víte, Hans Barth nejednou strávil noc u markýze?
– Samozřejmě! Já to udělala také.
Hall zadržel dech, a na obzoru se objevila Alexandrova úzkost. Nechápal, o co Cecilii jde.
Soudce praštil kladivem, obrátil se k lidu, a řekl:
– Dovolte mi, abych vám připomněl, že nám právě bylo dosvědčeno, že čest markýzy je bez poskvrnky. Znovu se podíval na Cecilii.
– Možná, byste byla ochotna vysvětlit soudu, ty noční návštěvy?
– Samozřejmě vaše ctihodnosti. Můj manžel je vášnivý šachista, a pan soudce jistě ví, že hra v šachy se může lehce protáhnout. Alexander v průběhu hry ztrácí pojem o čase a místě, a i mně nebo Hansovi bylo třeba připomenout, že už je pozdě nebo že už by se mělo jít spát.
Z celého srdce si přála, aby Hans hrát šachy! Ve zmatku se zapomněla zeptat.
– Vy hrajete také, markýzo?
Zeptal se zapisovatel ohromeně.
– Ano.
Soudce se obrátil na Alexandra.
– Je to pravda?
Markrabě vstal.
– Moje manželka má velmi bystrou mysl, vaše ctihodnosti. Je těžším soupeřem než Hans Barth, který hrát umí, ale nic víc.
Cecilie se podívala na Alexandra, aby zjistila, zda jeho slova jsou jen touhou ublížit Hansovi, nebo ne. Ale Alexander se klidně podíval soudci do očí. Asi mluví pravdu, nechtěl u soudu lhát.
V pořádku. Takže Hans hraje šachy. Hodila rychlý pohled jeho směrem. Zdálo se, že mu není moc pochuti být poražený ženou v šachové dovednosti. Hurá, hurá, pomyslela si s nebezpečnou spokojeností.
Soudce si zamumlal pod vousy:
– Bláznivý nápad, učit šachy ženu!
– Ona je už uměla, vaše ctihodnosti. Naučil jí je otec.
Soudce se rozzářil radostí.
– Á můj přítel, Dag Meiden! Ano, jeho úmysly nemůžou být chybné!
No, nakonec máme bod, pomyslela si Cecilie šťastně. Alexander také vypadal klidnější a posadil se. Šachová odbočka skončila.
– Markýzo Paladin – řekl písař.
– Teď budu mít osobní otázku. Nevšimla jste si, že by váš manžel měl nenormální sklony?
– Nikdy!
– Jste si jistá?
Cecilie se plaše usmála.
– Samozřejmě, Vaše Ctihodnosti. Spíše naopak. Alexander již před manželským slibem dával několikrát najevo svou netrpělivost.
Co jí Bůh udělá za tuto nestoudnou lež? Sama byla velmi překvapená a neměla odvahu podívat se Alexandrovi do očí. Hall se však s pochopením usmál.
– Všimla jste si nějakých neobvyklých tendencí u Hanse Bartha?
Ano, samozřejmě, pomyslela si Cecilie, ale neodhalila masku.
– Já… neznám ho tak dobře… ale… Ne. Často jsme spolu mluvili všichni tři, někdy jsme dokonce zažili velmi vášnivé debaty. Nikdy se však nestala žádná z věcí, které uvádí pomluvy.
Soudce neměl žádné další otázky. Nechal ji odejít, a soud nařídil krátkou přestávka k projednání dané záležitosti.
Během přestávky Cecilia nemohla jít za Alexandrem, ale on ji alespoň poslal z druhé strany místnosti něžný úsměv plný odvahy, který mu oplatila.
K smrti se bála okamžiku, ve kterém bude muset Alexandr svědčit. Pak vše může být zničeno. Ach, jak je nerozumný, což by opravdu nedokázal zalhat v ohrožení života? Jenže Alexandr toho opravdu nebyl schopen. Byl příliš přímý, aby si k falešné přísaze vzal jako svědka Boha.
Soudce a jeho muži se vrátil dříve, než se očekávalo. No alespoň to všechno brzy skončí, pomyslela si Cecilie.
Soud si ani nesednul, všichni stáli vedle svých míst.
– Shodli jsme se, že po svědectví markýzy Cecilie Paladin již nemáme žádný důvod prodlužovat tento proces připomínající frašku. Jsme přesvědčeni, že obvinění byla zákeřný útok na jednoho z nejušlechtilejších mužů v Dánsku… Alexandře Paladine, jste svobodný člověk a můžete za to poděkovat několika svědkům, kteří nás přesvědčili o vaší nevině, a to především vaší ženě.
To vše se dělo v době, kdy ještě ženám nebylo zakázáno svědčit proti nebo na obranu svých manželů.
Nastala chvíle, kdy Hans mohl vznést protest proti rozsudku, ale neudělal to. Pochopil, že by si jen pohoršil.
– Pokud jde o Hanse Bartha…
Cecilii nezajímal osud Hanse. Vyběhla z místnosti, snažíc se co nejdříve najít Alexandra.
Uběhlo hodně času, než se objevil, a to ji zabolelo. Zřejmě chtěl slyšet, jaký rozsudek byl vydán na jeho bývalého přítele.
Nakonec se ukázal.
– Děkuji ti, Cecilie! Já opravdu nevím, jak ti poděkovat. Hans díky tobě unikl trestu smrti. Bude samozřejmě umístěn do vězení a musí být potrestán, bude zbičován, ale zachránila jsi mu život. Jsem tak šťastný!
Cecilie potlačila v krku dlouhou litanii škaredých slov. To o osud Alexandra bojovala, a pouze z nutnosti také hovořila o Hansovi.
Alexander z toho nemusel mít takovou radost.
Cecilia se vrátila k práci na Frederiksborgu, protože stále ještě byla dvorní dámou. Ale každý večer ji kočár odvezl do Gabrielshusu. S Alexanderem oba ochotně sedávali nad hrami nebo mluvili, lože však nesdíleli.
Jednou se zeptala, jestli ještě viděl Hanse po soudu.
– Ne, nebuď bláhová! Za prvé, je dobře střežen v nějakém neznámém zámku, tvrzi nebo ve vězení. Za druhé, byl to on, kdo zničil naše přátelství, a za třetí, bylo by ode mě neodpustitelně hloupé zkoušet se s ním kontaktovat s ohledem na to, co bylo.
– Ale chtěl bys ho vidět?
– Ne. Včera v noci jsem jen ležel, nespal, a přemýšlel. Uvědomil jsem si, jak málo mě už zajímá. Během procesu, kdy jsem ho uviděl po dlouhé době, mám dojem, že je prostě nechutný. Nastrojený jako panenka!
Cecilie přikývla. Ona tak taky přemýšlela.
– Bylo velmi těžké si ho s tebou představit – připustila. – Nečekala jsem, že máš takový vkus.
– V době, kdy jsem ho znal, byl více mužný – odpověděl Alexander stroze. – Očividně ví, jak se přizpůsobit okolnostem.
– Taky si myslím – potvrdila Cecilie.
Královské děti vyrůstaly. Nejsilnější osobností mezi nimi byla čtyři roky stará Leonora Christina. Nejnešťastnější byla ta nejstarší, Anna Catherina, nesnášena svou matkou kvůli podobnosti s královským otcem. Ostatní dívky a jediný chlapec byli arogantní a velmi nepříjemní pro služebné. Učila je jejich matka, Kirsten Munk a babička Ellen Marsvin. Je skutečně pravda, že babička byla jejich strážcem a učitelem v dětství. Nejtěžší bylo srovnat šestiletou Sofa Elisabeth. Nekontrolovatelnou a žárlivou, často s projevy nebezpečného násilí. Představovala hotový soubor špatných vlastností, a dokázala otrávit život chůvám stejně, jako v budoucím životě bude ničit svého manžela, Christiana von Pentze.
Oficiálně uznané královské děti, dědice trůnu z manželství Christiana IV. s Katrinou Annou Braniborskou, Cecilia viděla jen zřídka anebo vůbec. Téměř nikdy nebyli na stejném místě jako děti Kirsten. Mnoho lidí navíc zpochybnilo legalitu sňatku krále s Kirsten Munk. Slavnostní požehnání nikdy neobdrželi, ale vždy ji označoval za svou drahou manželku a tvrdil, že je jeho ženou v souladu s právem. Ona zřejmě úplně nesdílela tento názor, protože jejich děti nazývala parchanty.
Cecilia měla slabost pro krále Christiana. Dalo by toho o něm říct hodně špatného, ale nikdo nemohl popřít, že o své blízké měl upřímnou starost. Za každých okolností se zajímal o děti, staral se o ně, musely mít to nejlepší. I přese všechno se ke Kirsten Munk vždy choval velmi loajálně a byl k ní velmi upřímný. Zatímco ona mu nemohla odpustit, že jejich první dcera Anna Catherina byla pokřtěna jménem jeho zesnulé první ženy. Z toho pošlala její nenávist k tomu dítěti.
Výchovou dětí se zabývala především velmi přísná hospodyně, a Cecilie
musela nejednou utěšovat zejména dvě své oblíbené děti, když byly ostře napomínané nebo bité. Leonora Christina, protože měla svůj vlastní názor a mnoho otázek, a Anna Catherina, protože byla drzá. Kirsten Munk se objevila čas od času spíše z povinnosti než z lásky. Když viděla, Cecilii po soudu, kde Alexandr Paladin vyhrál na všech frontách, své zklamání a zraněnou hrdost si vybíjela na nebohých dětech. Byla nekontrolovatelná a neúprosná za každou cenu, a když odešla z místnosti, všechny děti sborově plakaly.
Ukázalo se, že válečné plány potřebují více času. Muži z království nechtěli krále podporovat v jeho válečném úsilí, takže Alexander nejel do Holštýnska tak rychle, jak počítali. Jednou večer přivítal Cecilii v hale Gabrielshusu se slovy:
– Moje sestra dnes přijela. Přeje si tě vidět.
Jeho tvář nevyjadřovala nic a to samo bylo dostatečně výmluvné.
– Bože, ochraňuj mě – zamumlala Cecilie. – Pomoz mi, Alexandře!
Ironicky se usmál.
– Dám ti radu. To mne Ursula nemá ráda, ne tebe.
Může ten pocit přenést i na mě, myslela si Cecilie se strachem.
Nejistě a na vratkých nohou vešla do salónku.
Hraběnka Ursula Horn byla starší než její bratr. Seděla napjatá jako struna. Stejně jako bratr měla černé, hladce učesané vlasy. Oči však měla šedohnědé, a ve chvíli, kdy se podívala na přicházející Cecili, i ledově studené. Ursulin nos, na rozdíl od nosu Alexandra, byl mírně zahnutý a velmi aristokratický, a přísně zaťaté rty výrazně rudé. Cecilie z ní měla strach. Věděla, že Ursula Horn je vdova po německém šlechtici, který byl zabit v námořní bitvě, a že v očích lidí zde v Gabrielshausu je stále velice vážený.
Mladá norská dáma sklonila s respektem hlavu před svou starší a výše postavenou švagrovou, což bylo přijato mírným pokynutím.
Alexander s klidem přešel za Cecilii a položil jí ruce na ramena. Takový projev byl mezi nimi velmi vzácný.
– To je Cecilie, Ursulo.
Sestra se tvářila, že jej neslyší.
– Co Vás přimělo vzít si toho hajzla? – zeptala se jí Ursula ostře. – Peníze? Titul?
– Láska – řekl Cecilie, ve které hněv vzplál jako oheň, ale stále se jí dařilo udržet klidný tón
– Neříkejte mi takové věci! No, jak myslíte. Však se brzy objeví pravý důvod. Magdaleno! – Zavolala služku. – Převzal ten podvodník řízení domu?
Magdalena se uklonila.
– Ne, vaše velmožnosti. Ale my všichni máme paní Cecilii moc rádi.
– Hm – zamumlala Ursula. – Jste vychovatelkou dětí Jeho Veličenstva a Kirsten Munk, jak jsem slyšela?
Jméno Kirsten Munk skoro vyplivla. Alespoň v jednom se shodneme, pomyslela si Cecilia. – Ano, je to pravda – řekla.
– To je velmi dobře. Vzhledem k tomu, že nemůžete počítat s vlastními dětmi.
– Máme naději, že to bude jinak. – odpověděl Alexander, přičemž Cecilii jemně stiskl rameno.
– Nebuď směšný! – zasyčela Ursula, aniž by se na něj podívala. – Nechci mluvit s někým, kdo zostudil rodové jméno tak nechutným způsobem. Nebudete mít žádné děti, a dobře to víte. Oba.
V tu chvíli se v Cecilii opět probudila Sol.
– Uděláme proto vše, co bude třeba – pronesla nejvíc netaktním tónem Lidí ledu.
Švagrová ji propíchla vzteklým pohledem a otočila se na podpatku.
– Nemám ráda, když se mi lže do očí – zasyčela, opouštějíc salón. – Nevím, co za hru to vy dva hrajete, ale jedna věc je jistá: díky svým nepřirozeným choutkám má jiné potřeby, nikdy nebude spát se ženou.
Cecilia stála s knedlíkem v krku způsobeným rozčarováním a hněvem. Jen Alexandrův neuvěřitelně klidný hlas jí zase dodal odvahu.
– Nebuď na ni příkrá, Cecilie! Nemá žádnou představu o našem srdečném vztahu.
– Děkuji – zašeptala a pokusila se o úsměv. – Chtěla bych však, aby mě tvá sestra akceptovala.
– To přijde brzo, Cecilie. Jsem tak rád, že jsi se mnou Cecilie, a i já se k tobě cítím připoutaný. S každým dnem prožitým ve tvé blízkosti má úcta k tobě roste. Lepšího společníka jsem si nemohl přát.
– Byla jsem na ni zlá – řekla zamyšleně.
– Zasloužila si to – usmál se Alexander. – A kromě toho, líbí se mi tvoje vlastnosti divoké kočky. Je to tak odlišné od tvé přirozenosti, – zajímalo by mě, odkud se to vzalo.
Cecilie-Sol se jen tiše a tajemně usmála.
Alexandr měl velký zájem o cestu do Norska, aby mohl být představen rodině. Rozkazy ale mohly přijít doslova každým dnem, a Alexandrovi nebylo dovoleno opustit zemi.
Karneval trval a král se chtěl bavit, odpoutat se od neklidných myšlenek na válečné plány. Také oni se účastnili několika bálů. Jednou byli ve velké společnosti, Cecilie se ocitla obklopena lidmi, které neznala, ale stále měla pocit, že na sobě cítí Alexandrův pohled. Rozhlédla se kolem sebe, a on se na ni přes celou místnost usmál a hned za ní spěchal, i když byl předtím tak zabraný do rozhovoru s nějakými pány. Ne z povinnosti, ale proto, že se mu po ní stýskalo a cítil se dobře v její společnosti. Což zdůrazňoval velmi často.
Na jednom z bálů se stalo, že někdo náhle vykřikl: Alexandře! Cecilia se otočila a byla překvapena reakcí svého manžela. Jeho tvář zbledla, a ruka spočívající na opěradle židle se zatnula tak, že mu zbělely klouby.
Uviděla před sebou mladý pár, mířící k nim. Tím kdo volal, byl mladý muž.
– Alexandře, neviděli jsme se tolik let! To je tvoje žena? A toto je moje. Opravdu, mohli jsme si snad najít krásnější?!
Cecilia zaznamenala, že Alexander dlouhou chvíli nevěděl, co má dělat. Ale nakonec ovládl situaci.
– Cecilie, toto je Germund, jak jsem ti o něm říkal. Můj nejlepší přítel z mládí. Germunde, to je Cecilie, moje žena, jak jsi správně odhadl.
– A toto je Thyra, moje žena. Paní Cecilie, prosím, věřte mi, že mi Alexandr opravdu chyběl! Byli jsme nerozluční. Tak dlouho, dokud nezmizel k jinému pluku. Opravdu mě to bolelo, Alexandře. Velmi jsi mi chyběl!
Alexander se rozpačitě usmál.
– Brzy jsem začal litovat, Germunde, ale bylo příliš pozdě.
Posadili se do klidného kouta a dlouho si povídali. Cecilie zjistila, že Germund je velmi sympatický, a jeho manželka je velmi pěkná, i když příliš konvenční podle vkusu Lidí ledu. Germund byl malého vzrůstu, podsaditý, upovídaný, spokojený a plný života. Možná ne tak pohledný, ale okouzlující. Alexander výrazně ožil a to strašlivé napětí, které ho polapilo při pohledu na starého přítele, brzy zmizelo.
Po tomto večeru se však v jeho chování projevil jakýsi nepokoj. Byl roztržitý a zdálo se, že na Cecíliiny otázky odpovídá rozzlobeně.
Nakonec našla odvahu.
– Co se děje, Alexandře? – Zeptala se během pozdního oběda. – Jde o události na posledním plese?
Alexander zavřel oči, podrážděný a s chutí říct jí, aby nezasahovala do jeho záležitostí; ale odolal tomu.
– Možná – řekl přiškrceným hlasem a soustředil se na krájení masa.
– Jde o něj, že nám pravdu?
– Ano, o něj, – zamumlal.
– Chceš se s ním znovu setkat?
– Cecilie, říkal jsem ti přece: neprojevím zájem o nikoho, kdo jej prvně neprojeví o mě. Ale toto setkání otevřelo staré rány! Viděla jsi, jak je šťastný v manželství, navíc nikdy neměl sebemenší tušení o mé slabosti.
– Můžeme je pozvat sem?
– Proč? Nebyl bych schopen znovu projít stejným trápením. A nechci tebe vystavit ponížení. Ne, nechci to udělat.
– On byl tvá jediná pravá láska, že?
– Někdy bych si přál, abys nebyla tak vnímavá. – řekl skoro vztekle. – Ale máš pravdu.
– Máš stále pocit, že pro něj máš… slabost?
Zvedl horní ret ve své charakteristické grimase.
– Nemám tušení. A to je důvod, proč chci uniknout kontaktu s ním. Nechci přijít na to, že jsem ještě… že mám pro něj slabost.
– Takže když jste se teď potkali, nic takového jsi necítil?
– Ne. Jen bolest z toho, co bylo kdysi.
– Ale teď jsi rozrušený.
– Je to tak divné? Bojím se, jsem vyděšený k smrti!
Cecilie nic víc neřekla. Po pravdě nevěděla, jak z této situace.
Toho večera však ležela v posteli s nepříjemnou tísní v krku. Ležela tam dlouho, hleděla do stropu, a nedokázala si uspořádat myšlenky.
Čas od času jí zaplavila touha mít trochu méně komplikovaného manžela.
Ursula je pozorně sledovala. Věděla moc dobře, že mají oddělené ložnice. Alexander se staral, aby se v pokoji Cecilie objevovaly jeho osobní věci. A Cecilie jednou spala na jedné straně postele, jednou na druhé, aby vzbudila dojem, že jí manžel v noci navštívil. A atmosféra mezi nimi byla vždy intimní, plná oddanosti. Ursula neměla nic, co by potvrdilo její podezření.
Většina královských dětí byla přestěhována zpět do Dalom Kloster, patřící babičce, Ellen Marsvin. Malá Elisabeth Augusta nebyla úplně zdravá a zůstala ve Frederiksborgu, protože Cecilie žila poblíž, a mohla se o dívenku starat a učit ji.
Jednoho rána na konci března Ursula sešla dolů a zjistila, že Cecilie sedí u snídaně, bledá a unavená, se znechuceným výrazem při pohledu na jídlo.
– Copak už nemáš být dávno na Frederiksborgu?
– Poslala jsem posla se zprávou, že nemohu dnes přijít.
– Jsi nemocná? – zeptala se Ursula, která již dostatečně akceptovala bratrovu manželku, aby ji mohla oslovovat jménem.
Cecilia vždycky uměla dostatečně lhát, když to bylo potřeba. V tomto ohledu byla skutečná Sol.
– Alexander je přesvědčen, že čekám dítě, ale já sama nemám odvahu věřit.
Ursula zaraženě stála.
– Nesmysl! – vykřikla konečně. – Nemůžeš být těhotná!
Cecilia nebyla schopna odpovědět. Opravdu se cítila špatně.
– A kdo je tedy otcem dítěte? – ťala Urshula ostře jako nůž.
Při těchto slovech Cecilie vstala. Záměrně šla nejistě, ale její hlas byl pevný. Nyní se chystala k velké lži, ale byla připravená a teď to udělat musela.
– Jak nechutná pomluva! Samozřejmě že Alexandr.
Hraběnka Horn si uvědomila, že zašla příliš daleko. Musela se podívat dolů od rozzlobeného pohledu Cecilie, a pak spěšně opustila jídelnu, záda rovná svědčící o tom že se nevzdala.
Nakonec, v květnu, přišel rozkaz. Celé žoldnéřské vojsko a několik dánských vojáků se přesune do Holštýnska.
Alexander neměl moc času rozloučit se s opravdu hluboce nešťastnou Cecilii. Eskorta čekala netrpělivě u brány zámku, ve kterém běhal z jednoho pokoje do druhého a snažil se v co k nejkratším čase sbalit vše, co bude potřebovat.
Nakonec se vyhoupl na koně. Cecilie nervózně polykala a snažila se zadržet zrádné slzy.
– Myslím, že je to takhle lepší. – řekl jí něžně.
– Ne, Alexandra, ne! – Plakala.
– Dobře, dobře. Napíšu, jak nejdřív budu moct. – Smutně se usmál. – Dej pozor na naše dítě Cecilie!
Odjel.
Cecilie stála a hleděla za odjíždějící eskortou. V prsou cítila bolestivé prázdno.

1 komentář: