středa 22. května 2013

3. kapitola

„Kde ses naučila někoho zašít?“
Podívala jsem se zpět na své hosty a zamračila se. „Můj otec se připravoval na přežití. Posílal mě do tábora přežití každé léto a bral mě pořád na lov a kempovat. Když to všechno začalo, plánoval, že sem půjdeme. Knihovna je plná jeho knihami o přežití a návody.“
Zamračila se. „Přišel sem s tebou nebo jsi sem dorazila sama?“
Problesklo mi to za zavřenýma očima. Můj otec skřípnutý náklaďákem. Natahoval se ke mně a šeptal svou lásku. Viděla jsem je přicházet, když jsem ucítila jeho prsty, jak mě odstrkují. Mé nohy ho poslechly a začaly utíkat. Pohybovaly se navzdory mým přáním.
Sklepala jsem to ze sebe a podívala se na ní. „Kde jsou vaši rodiče?“

Její oči se vyprázdnily stejně jako moje. „Matka zemřela na nemoc hned na začátku. Odešla do práce a nikdy se nevrátila domů. Byla součástí první karantény. Otec, no, on je pryč. Je také mrtvý.“ Její hlas se trochu chvěl. Znám ten pocit.
„Všichni jsou pryč, Anno. A tak jsme zůstali my a oni.“ Málem jsem sebou trhla, když jsem říkala ta slova my a oni. Zahrnula jsem ji do „my“.
Její malá tvář byla bez výrazu. Ten pocit jsem znala také.
„Anno.“ Ospalý hlas přicházel z obývacího pokoje.
Vstala a byla pryč z postele ještě předtím, než jsem stáhla deky z postele.
„Hoří.“
Přikývla jsem a protahujíc jsem vešla do pokoje. „Dobře. Jeho tělo bojuje s infekcí. Kůra stromu se opravdu drolila. Snažila jsem se ránu vyčistit, jak nejlépe jsem dokázala, ale některé kousky stále mohou být uvnitř.“
Cítila jsem malou jiskru, když hřbet mé ruky spočinul na jeho jemné kůži na čele.
Vzal mou ruku do své. Byl to intimní moment, jaký jsem nikdy nezažila. Neodstrčila jsem ho, ale nevěděla jsem, jak mám reagovat. Stiskl mi ruku.
„Je těžké ti poděkovat, když neznám tvé jméno.“
Má ruka byla uvězněná v jeho. Podívala jsem se na něj přes opěradlo pohovky a usmála se. „Emma. Táta mi říkal Em.“
Přitáhl si mou ruku k sobě a políbil ji. „Děkuju ti. Em.“
Cítila jsem, jak se mi výrazy snažily přeběhnout přes tvář. Bojovala jsem s nimi a vytáhla svou ruku z jeho zpocené dlaně.
Došla jsem ke zbytku převařené vody a nalila mu obrovskou sklenici. Podala jsem mu ji. „Budeš to potřebovat.“
Jeho modré oči zajiskřily. Bolest mého žaludku se vrátila.
„Děkuju. Děkuju za všechno. Vím, že jsi mě mohla nechat v té díře.“
Prolomila jsem jeho pohled a podívala se na podlahu z tvrdého dřeva.
„To nic nebylo.“ Řekla jsem.
Anna se na nás podívala a zašklebila se. „Kolik ti je, Em?“
Cítila jsem, že mé tváře hoří. „Devatenáct.“
„Mě je šestnáct.“
Cítila jsem se smutně, když mi tohle řekla. Uvědomila jsem si, že jí bylo šest, když se její matka už nikdy nevrátila z práce domů.
„Jakeovi je dvacet jedna.“
Nevěděla jsem, co dodat k téhle konverzaci. Neuměla jsem hovořit s jinými lidmi.
Leo ucítil mé rozpaky a přišoural se ke mně. Přitiskl svou tvář do mých dlaní.
„Kde jsi ho získala?“
Podrbala jsem ho na jeho velké hlavě a usmála se na Annu, která si ho už získala.
„Jednoho dne byl u vchodu. Slyšela jsem jeho matku umírat v lesích blízko domu. Chytila infekci a umírala hned po porodu. Její mláďata ji snědla a onemocněla také. Leo byl jediný chytrý. Nikdy ji nejedl. Místo toho našel mě.“ Snažila jsem se nemyslet na to, jak jsem musela zastřelit ta vlčata, když zešílela.
Anna se zářivě usmála na velkého vlka. „Je obrovský.“
„Hodně. Ale je dobrá společnost a pomáhá mi s nemocnými.“
Smála se tomu. Je živá. Pamatuju si, že babička říkala o dětech, že jsou živé. Zajímalo, jak živá by Anna mohla být, kdyby měla normální dětství. Zajímalo mě, jestli bych taky taková byla.
Podívala jsem se znovu na Jakea, který znovu spal. „Usnul rychle. Musíme mu udělat nějakou polívku.“ Přešla jsem ke dveřím a otočila se zpět na ní. „Můžu ti věřit?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Mám to tu ráda. Udělám cokoli budeš chtít, abys mě nechala zůstat, ale pokud na to přijde, prodám tě za záchranu mého bratra.“
„To je fér.“ Líbí se mi její upřímnost. Ukázala jsem na knihy na policích, „Začni s těmi nahoře. Jsou nejlehčí na čtení.“
Skousla si ret.
Protočila jsem oči, „Ty neumíš číst?“
Zavrtěla hlavou, „Ne moc dobře.“ Stála u obrovské knihovny a spolu s knihami vypadala drobně a zranitelně. Vím, že bych jí neměla věřit. Je přeživší.
Dřevěné obložení zastaralé chaty je pohodlné a září světlem přicházejícím z obrovských oken. Ještě jsem neviděla mouchou takovou jaká je, do této chvíle. Vidět Annu a Jakea v mém domě, mě donutilo uvědomit si, jak šťastná jsem. Zajímalo mě, kdy naposledy odpočívali na pohodlném nábytku.
„Knihy navrchu jsou snadné na čtení. Procvičování dělá mistry.“
Leovy žluté oči se podívaly na mě. Mluvil ke mně svým pohledem. Chtěl zůstat s nimi. Také jim úplně nedůvěřoval. Viděla jsem to v jeho očích. Kývla jsem na něj a vyšla z chaty.
Potřebuju tetřeva nebo bažanta nebo divokého krocana. Není jich tu mnoho, ale znám dobré místo. Chata je obklopena obrovskými jedlemi a keři. Zelená je všude. Ze začátku mě to znervózňovalo. V porovnání se mnou byly obrovské. Cítila jsem oči upírající se na mě z milionu různých úhlů. Viděla jsem infikované, jak vystupují porostem a natahují ke mně ruce. Krev jim vytékala z očí a hnisavé boláky pokrývaly jejich kůži. Otrhané šaty a pach by mě přemohl, když mě stáhli k zemi.
Viděla jsem ostatní. Slyšela jsem sama sebe křičet, když se jejich chamtivé prsty zaryly do mé kůže a táhli mě do lesů. Do lesů, kde jsem křičela jako ostatní dívky. Trhání oblečení mě pronásledovalo od začátku. Infikovaní trhali maso a ostatní trhali oblečení a ten zvuk vás mohl pohltit.
Teď, když vidím tu zeleň a poslouchám zvuky lesa, vím, že jsem v bezpečí. Les je můj přítel. Na začátku to byl napjatý vztah, ale časem si získal mou důvěru.
Jako Leo se stal částí mé rodiny. Kde jsem ztratila jednu rodinu, získala jsem další.
Větvičky praskaly pod mýma nohama, ale způsobem, který nevylekal ptáky a veverky. Je to dar. Naučila jsem se to od Lea. Je schopen projít lesem rychle, ale synchronizovaně s lesními stvořeními.
Zastavila jsem se u malé prohlubně v lese. Měla jsem odsud dobrý výhled. Splynula jsem se stromy a poslouchala. Zavřela jsem oči a čekala. Zvuky byly jako píseň, kterou les zpíval. Mohli jste ji slyšet, jen pokud jste přestali být sebou a stali se částí lesa. Slyšela jsem vlny v hudbě, když stoupala a klesala s větrem.
Vzala jsem svůj luk a šípy a připravila se. Čekala jsem na to. Slyšela jsem zvuk, který jsem hledala. Byl to bažant.
Viděla jsem jeho zvláštně vypadající tvář a jeho velkolepé barvy. Je to samec. Nadechla jsem se a při výdechu vypustila perfektně šíp. Zabralo mi dva rok neustálého střílení, abych byla schopna sestřelit bažanta na takovou vzdálenost. Samec padl bez jediného zvuku, když se mu šíp zabodl do hrdla hned pod jeho hlavou. Čekala jsem a pozorovala. Les pokračoval ve své veselé písni. Čekala jsem ještě extra vteřinu. Vložila jsem luk a šípy zpět do malé díry za stromem.
Vzala jsem svůj úlovek a neustále jsem se otáčela přes rameno. Jake a jeho sestra mě sledovali v lese dva měsíce předtím, než jsem se o nich dozvěděla. Můj smysl pro bezpečí na tomhle místě byl zpochybnitelný. Horko zalilo mé tváře, když jsem šla a držela ptáka za nohy. Přemýšlela jsem o Jakeovi. O jeho tmavých vlasech a modrých očích a dlouhých řasách.
Bodavá bolest projela mým stehnem.
Rozhlédla jsem se a viděla jsem záblesk zaměřovače z malé rokle. Klesla jsem k zemi a zapískala. Ležela jsem ztuhle v porostu. Mé srdce nekontrolovatelně bilo.
Anna.
Vím, že mě střelila. Chtěla mou chatu. Tohle perfektně vyjasnila. Mé srdce na vteřinu zabolelo. Zatlačila jsem ho zpět do jeskyně a zatvrdila jsem se proti faktu, že jí budu muset zabít. Záblesky její sladké tváře a to, jak moc se podobá svému bratrovi, který plnil mou mysl.
Slyšela jsem střely svištící kolem mě v křoví. Panika mě naplnila. Použila můj tlumič proti mně. Zajímalo mě, jestli to Jake ví.
Zadržela jsem dech a čekala. Věděla jsem, že Leo ke mně přijde. Trénovala jsem ho, aby přišel. Přijde.
Slyšela jsem kroky.
Les ztichl, když se jím predátor procházel. Ptáci mohli slyšet mou paniku. Můj srdeční rytmus jim vše odhalil.
Cítila jsem ohavnou bolest, když jsem zjistila, že jsem byla zrazena. Nikdy jsem jim neměla pomoct z té díry. Nikdy jsem neměla otevírat dveře.
Měla jsem načít whisky a poslouchat zevnitř chaty, jestli zemře nebo odejde.
Věděla jsem, že toho budu litovat.
Rozhlédla jsem se. Kolem mě bylo příliš mnoho křoví. Jakýkoliv pohyb by zašustil křovím a prozradil mé místo. Slyšela jsem její kroky, když se blížila. Její kroky byly těžké. Hrubě lámala větve, takže ptáci i lesní zvířata ztichli ještě víc.
Její kroky se ozývají nade mnou. Jsem si jistá, že může slyšet bušení mého srdce. A jsem si také jistá, že se mě chystá střelit do zad.
Slyšela jsem znovu hlasité zasvištění a kulky zasáhly strom za mnou. Odražené kulky přistávaly nedaleko mě. Zajímalo mě, co dělá. Ztratilo místo, kde mě střelila? Díkybohu je porost těsně kolem mě.
Slyšela jsem ránu a šustění někde u mě. Nevěděla jsem, o co jde. Tiše jsem panikařila.
„Em.“ Šepot se ozval z lesa blízko mě.
Rozhlédla jsem se kolem, aniž bych zašustila křovím.
„Em.“
Náhle jsem ucítila na sobě Leův dech.
Vzhlédla jsem a uviděla Annu krčící se poblíž mě. Šla ke mně tiše jako Leo.
Viděla jsem pušku v jejích rukách. Naplnil mě vztek, ale věděla jsem, že s kulkou v mém stehně nejsem schopná vyskočit a prát se o zbraň. Nebudu poražena nějakým dítětem. Podívala jsem se na Lea, který byl na kraji. Lovil, jako kdyby Anna byla jeho partner. To mě bolelo víc než cokoliv jiného.
„Em, zabila jsem ho, ale mohou tu být další.“
„Co?“ Slova opustila má ústa předtím, než jsem měla možnost zkontrolovat svou hlasitost.
Přiložila si prst na rty. „Pravděpodobně není sám.“
Podívala jsem se na svou zbraň v jejích rukách. „Ty jsi mě nestřelila?“
Ukázala na křoví vedle mě, „On tě střelil. Proč bych tě střílela? Co? Kam tě střelil?“
Ignorovala jsem bolest ze střelné rány a zvedla se na kolena. Málem jsem zakřičela, když jsem se zvedala na nohy ve shrbeném postoji.
Viděla jsem boty muže na zemi.
„Tohle je vojenské vybavení.“ Mluvila jsem tiše, rozhlížela jsem se po lese.
„Skvělé.“
Dokulhala jsem se k němu a sklonila se. Z mé nohy nyní prýštila krev. Svlékla jsem si svrchní košili a uvázala ji těsně kolem svého stehna. Zalovila jsem v jeho kapsách. Teplo mé krve prosakovalo dolů po mé noze. Je starší, možná čtyřicátník. Měl hnědé oči a vypadá, jako by dobře jedl. Jeho zadek je pozoruhodně velký. Vzala jsem jeho zbraň a nůž, který jsem našla v botě. Vzala jsem nějaké sušené hovězí maso a hodila ho Leovi.
„Mohli jsme to sníst.“
Podívala jsem se zpět na Annu a zamračila se, „Nikdy nejez nic, co sebereš jinému člověku. Mohlo by to být infikované nebo shnilé.
Ukázala na Lea. „Mohl by dostat infekci.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Je imunní.“
„Nikdo není imunní.“
Sarkasticky jsem se usmála. „Už předtím jsem sestřelila nemocné věci a on je snědl. Nikdy nebyl nemocný.“
Zatvářila se, když rozvazovala jeho boty. „Oh bože, takže on jedl svou matku a přežil?“
Přikývla jsem. „Pravděpodobně jo. Snažím se na to nemyslet.“
„Řekla si, že ji nikdy nejedl.“
Pokrčila jsem rameny a skenovala les, když jsem tiše promluvila. „Nechtěla jsem tě znechutit nebo vystrašit, zatímco jsem ošetřovala zraněnou nohu tvého bratra. Právě jsme se potkali. Snažila jsem se být zdvořilá. Vezmi toho ptáka.“
Vzala jeho boty, ptáka a šla ke mně, „Potřebuješ ruku?“
Opřela jsem se o ni. Leo šel po mé druhé straně. Nyní byl méně vylekaný.
„Úplně začal bláznit a škrábat na dveře. Snažil se otevřít si dveře sám. Věděla jsem, že je něco špatně. Vedl mě přímo za tebou.
Projela jsem rukou jeho hustou srst a pohladila ho. Nebylo to poprvé, kdy mi zachránil život, a věděla jsem, že ani naposledy.
Šli jsme zpět k chatě. Cítila jsem se strašně a vystrašeně. Neměla jsem pochyby, že ten voják nebyl sám.
Má malá bezbranná chata je pod útokem. Má košile kolem nohy byla nasáklá rudou a já se cítila slabá. Obávala jsem se, že kulka je stále v mém stehně. Uvažovala jsem o tom, že Anna je nyní jediná schopná osoba a že nás každou chvíli mohou napadnout. Mé bezpečí a pohodlí je pryč. Ve své mysli jsem znovu mohla slyšet trhání a křičení.
Když jsem procházela dveřmi, Anna mi pomohla do druhého křesla. Seděla jsem na kraji a snažila jsem se nekrvácet všude.
Leo vypadal znepokojeně. Jeho výraz byl dotčený. Šťouchl do mě. Poškrábala jsem ho na hlavě a na čelo mu dala pusu.
„Nemůžu uvěřit, že sis myslela, že jsem tě střelila. To sis opravdu myslela, že to udělám poté, co jsi pomohla Jakeovi?“
Mírně jsem se zapotácela ze ztráty krve a ušklíbla se, „Ne, ale byla jsem vystrašená. Jsem ráda, že jsi to nebyla ty.“
Cítila jsem opěrku křesla pod svou hlavou, když se strop začal otáčet. Cítila jsem se zle, ale pak všechno zčernalo.


8 komentářů:

  1. Díky moc za skvělý překlad!! Už jsem napnutá, jak to dopadne;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad a doufám, že další kapitola bude velmi, velmi brzy, není hezké takhle to utnout v nejlepším....:D

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad, je to napínavé :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ta knížka se mi zamlouvá čím dál víc, díky, že to překládáš!!

    OdpovědětVymazat
  5. Taky se přidávám s velkým díky.

    OdpovědětVymazat
  6. Oh... Vypadá to čím dál líp. Jsem zvědavá, jak to bude dál...:) Díkx za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. ty jo dobrý jdu na další :) je to čím dál lepší. díky za překlady :)

    OdpovědětVymazat
  8. skvělý, díky za překlad :))

    OdpovědětVymazat