sobota 18. května 2013

2. kapitola


Sedím u ohně v místě, kam nedosáhnou plameny, když se Leo posadí a přitiskne ke mně. Najednou nastražil uši. Mé bolavé nohy se chvěly, prosily mě, abych nenásledovala své instinkty a nevstávala. Sledovala jsem Lea. Jeho srst se naježila. Nevydával žádné zvuky. Věřím, že je to instinkt přežití, který převzal ode mě. Nikdy se neprozradil vrčením jako pes. Místo toho se schovával ve stínech, čekal na svou kořist a pak se pohnul. Plazil se ke dveřím staré chaty. Zvedla jsem pušku se zaměřovačem a tlumičem, kterou jsem ukradla z vojenské základny. Plížila jsem po pomalu kolem, přesně jako Leo.
Sedíme ve tmě a čekáme na zvuk nebo pohyb. Nikdy nezapínám lucerny. Zřídka používám palivo k čemukoliv. Pokud tu něco je, sledovalo to pach mého kouře.
Najednou, ve tmě mé chaty osvětlené pouze září ohně, jsme uslyšeli zvuk.

Zvuk na mých dveřích je ten nejhorší, co jsem kdy slyšela. Tato kategorie zahrnuje ženy vtažené do nákladních aut, zatímco jejich děti křičí opuštěné na straně silnice. Horší než slyšet nakažené jíst lidi, kteří jsou stále naživu. Horší než zvuk šatů, když je chamtivé prsty párají.
Je to klepání.
Jednoduché, trochu tiché zaklepání. Nesmělé zaklepání.
Vypadá to, jako kdyby se klepající osoba bála zaklepat, ale neměla na výběr. Je to jako jejich nedostatek odvahy, kterou museli sebrat na tohle malé ubohé zaklepání.
Je stejně ubohé, že to klepání je také děsivější než cokoliv, s čím jsem se kdy setkala.
Mohl by to stejně dobře být jeden z nakažených škrábající na dveře a vydávající vysoké sténání, jak to dělají. Každopádně to znamenalo, že jsem byla objevena. Žaludek mě bolel jako dřív, než jsem našla tuhle chatu.
Leo se na mě podíval. Zdál se zmatený slabým zaklepáním na dveře chaty. Té samé chaty, před kterou jsem našla Lea kňučícího a vystrašeného ze všeho na světě stejně jako já. V chatě jsme seděli spolu, schovávali, doufali, modlili se, abychom zůstali sami.
Zůstala jsem nehybná. Zamrzlá, držela jsem svou zbraň a chvěla se.
Leo se odplížil do stínu skříně na boty a kabáty. Sjela jsem po zdi a pomalu se nadechla.
Nehýbala jsem se. Sledovala jsem Leovy žluté oči. Byly hypnotické jako nikdy. Uklidňoval mě způsobem, jakým čekal, soustředěný a klidný.
Kývla jsem na něj, načež se přikrčil a byl připraven.
Sundala jsem řetěz ze zámku bez jakéhokoliv hluku, přesně jak jsem to cvičila.
Položila jsem ruku na kouli.
Pomalu jsem ucouvla a zamířila zbraň.
Položila jsem prst na spoušť.
Poručila jsem své ruce, aby se netřásla, otočila jsem koulí u dveří a potichu je otevřela.
Stála jsem stopu ode dveří pro případ, že by se je někdo rozhodl vykopnout.
Přes malou škvíru mezi dveřmi jsem uviděla dvě oči, modré oči. Patřily dívce mladší, než jsem já. Možná jí je patnáct, ale ne víc. Má tmavé vlasy a vyzáblý obličej. Slzy slepily její řase dohromady, což činilo její prosebný pohled nesmírně věrohodný.
„J-já-já se o-o-omlou-vám, pro-pro-pro-sím ne-ne-neubližujte m-m-i.“ Její rty se chvěly. Třásla se strachy.
Popotáhla.
Zavřela jsem dveře a cvakla zámkem. Můj žaludek klesl. Vím, že to je boj mého života.
Je to návnada. Pokud jsem někdy viděla návnadu, je to ona.
Leo zvedl hlavu, přišoural jsem ke dveřím a čichal. Přemýšlela jsem, že otevřu dveře a pustím ho na ní, ale vrtěl ocasem. To mě nutilo pochybovat o jeho schopnosti sežrat tu rozkošnou dívku.
Viděla jsem objevit se jeho hravý vlčí výraz a nadzvedla jsem na něj obočí. Reptaje ustupoval.
„Prosím, slečno. Potřebuji vaši pomoc. Prosím.“ Křičela už bez koktání.
Její hlas je zoufalý. Mlátila do mých dveří. „Prosím, on umírá, můj bratr umírá, prosím.“
Viděla jsem křičící děti, které zůstaly na ulici. Sledovala jsem, jak byly mladé dívky taženy do lesů a nuceny poslouchat. Přežila jsem, protože jsem se dívala a poslouchala. Nikoho jsem si nevšímala, ať to stálo cokoliv. Několikrát jsem ležela pod náklaďákem se zavřenýma očima a čekala, až to skončí. Čekala jsem, až křik přestane.
Je to návnada.
Zavřela jsem oči a čekala, ale rány byly hlasitější. Pokud už ostatní nejsou tady, uslyší bušení a přijdou.
Sklesle jsem znovu otevřela dveře a prostrčila špičku zbraně dveřmi. Jsem připravena střílet. Znovu vidím cestu zbabělců před sebou.
„Pokud, pokud mě zabiješ, prosím, jen ho potom najdi. Je zraněný. Najdou ho. Je v díře na jih odsud. Prosím.“
Její slova nejsou planá. Zemřela by pro něj. Není srab. Není jako já.
Zaklonila jsem se a vytáhla pistoli. Na vteřinu jsem zavřela oči a vzala jsem na vědomí, že je to špatný nápad. Neměla jsem pochyby, že toho budu litovat.
Otevřela jsem dveře.
Leo šel opatrně k ní, čichal a obcházel ji.
„Prosím, pokud mě musíte zabít, jen za ním běžte. Je cestou zpět dole pod velkým kopcem. Spadl do díry a myslím, že si zlomil nohu. Je v bezvědomí.“
Podívala jsem se jí do očí, ani jednou neuhnula pohledem. Mluví pravdu.
Vzala jsem lano, které jsem uchovávala na úložné polici a zavřela dveře.
„Děkuju mnohokrát. Děkuju. Jmenuju se Anna.“ Spojila ruce, jako bych jí zachránila život. Její slzy stále stékaly po tvářích. Je malá a slabá, ale ukázala se silnější než já. Odvážnější.
Podívala jsem se na ní a rozhodla se, že ji budu ignorovat. Poté, co dostanu jejího bratra z díry, půjde si svou cestou.
Leo se o ni otřel.
„Nekousne mě?“
„Možná. Pojďme. Zůstaň přede mnou tak, abych tě viděla.“
Přikývla a zastrčila si dlouhé hnědé vlasy vzadu pod bundu. Je hubená, všichni jsou hubení, ale ona je hubenější než kdokoli, koho jsem poslední dobou viděla. Zamračila jsem se na sebe. Koho jsem poslední měsíce viděla? Nikoho.
Její vyzáblá tvář mi říkala, že jsou se svým bratrem sami od začátku, jako já. A Leo. Nikdo se o ni nestaral. Bojovala za všechno, co má. To ji dělalo mým nepřítelem.
Věděla jsem přesně, ve které jámě její bratr je, pokud tam opravdu je.
Uši jsem měla nastražené. Vděčná, že nemluvila. Poznala jsem, že je přeživší, měla podobné smysly. Našlapovala tiše jako já. Dech ještě tišší.
Jak se blížíme k jámě, čekám opodál, předpokládám, že jsem vedena do pasti. Mam špatný pocit, že mi vezmou chatu a nechají mě zemřít. Klekla si a plazila se k okraji. „Jakeu?“
„Anno?“ Chlapcův zadýchaný hlas se ozval z jámy.
Začala plakat. „Jakeu, máme provaz. Našla jsem ji. Už je zpět. Všechno teď bude v pořádku.“
Naježila jsem se při slovech „je zpátky“. „Jak dlouho mě sledujete?“
Natáhla ruku. „Dej mi ten provaz.“
O krok jsem ucouvla a Leo udělal jeden vpřed. Cítil mé znepokojení.
„Prostě mi dej ten provaz, prosím, je zraněný.“ Prosila.
Zavrtěla jsem hlavou a namířila zbraň do její tváře. „Jak dlouho mě sledujete?“
Přikrčila se. „Dva měsíce. Zůstávali jsme v lesích kolem chaty. Potřebovali jsme dobrou vodu. Je mi to líto.“
Chtěla jsem nic necítit, ale vím, vím, že mám štěstí. Otec mi řekl o chatě v lesích, kterou vlastnila jeho rodina. Věděla jsem, že musím mít kam jít, až to všechno skončí. Oni byli bez pochyby zanechání bez ničeho. Tím ale nezmizel divný pocit v mém žaludku ze zjištění, že jsem byla sledována dva měsíce. Podívala jsem se na Lea a nadzvedla obočí. Přikrčil se pod mým pečlivým pohledem. Byl zahanbený, ale nevěděl proč. Znal mé pohledy.
„Mrzí mě to. Nechtěli jsme tě vystrašit. Viděli jsme, jak hodně máš zbraní, a věděli jsme, že máš vlka. Chtěli jsme tě nechat na pokoji, ale nemáme, kam bychom šli.“
Hlas přicházel z jámy. „Podívej, neubližuj mé sestře, jen mi pošli ten provaz a vytáhni mě. Nebudeme tě znovu obtěžovat. Vím, že jsi vyděšená, ale my jsme skutečně normální lidé jako ty.“
Jako já. Slyším hlas mého otce, jsme jen my a oni, Em, a pamatuj, už tu nejsou žádní normální lidé.
Opřela jsem zbraň o strom. Leo stál vedle mě připravený, jak jsem ho to učila. Obtočila a uvázala jsem provaz kolem stromu vedle sebe. Hodila jsem zbytek provazu dolů do jámy. Když zmizeli, nastražila jsem pasti. Nechtěla jsem být opět zaskočena.
„Uvaž si ho pod pažemi.“ Řekla jsem směrem ke vstupu do díry.
Viděla jsem, jak se provaz hýbe, když se přivazoval.
„Vytáhneme tě nahoru, jen zkus alespoň trochu pomáhat.“
„OK.“
Podívala jsem se na Annu a čekala, až mi přijde pomoct. Podívala se na mě s očekáváním.
Zamračila jsem se, „Nevytáhnu ho nahoru sama.“
Mírně se zasmála. Přišlo mi to divné. Nevím, kdy jsem slyšela naposledy někoho se smát.
Vstala a přešla ke mně. Nevěřili jsme si navzájem. Zírala na mě stejně, jako já na ni. Obě jsme chytily provaz. Omotala jsem ho kolem ruky a ona udělala to samé.
„Připraveni?“
Přikývla, právě když on zavolal z jámy. „Připraven.“
„Jedna, dvě, tři.“
Zapřely jsme se nohama a táhly jsme. Viděla jsem, jak se její krk napínal při tahání.
Je to ta nejtěžší věc, jakou jsem kdy dělala. Začínala jsem být vyděšená z toho, jak velký je. Váží snad tunu.
Viděla jsem obrovskou ruku natahovat se z díry a drápat se špínou. Anna upustila provaz a běžela k němu. Další obří ruka se objevila a škrábala se ven. Sklonila se a tahala ho za paže. Snažila jsem se nelapat po dechu, když mohutný muž vylezl z díry. Mohu říct, že je hubenější, než by měl být. Jeho postava se tyčila nad Annou.
Usmál se na mě. „Děkuju. Nemyslel jsem si, že se odtud dostanu. Upřímně, nemyslel jsem si, že nám pomůžeš.“
Mé srdce udělalo něco, co ještě nikdy předtím neudělalo. Vynechalo úder. Jeho tmavé střapaté vlasy přesahovaly jeho čelo až do výše očí. Jeho oči jiskřily i ve slabém měsíčním světle přes jeho vlasy. Jeho úsměv byl zničující s jeho řezanými rysy a silnou čelistí. Setinu vteřiny jsem si představovala pocit jeho rtů na mých.
„Uhm haló?“
Zavrtěla jsem hlavou a uviděla úsměv přelétnout mu přes rty. „Co?“
Smál se, smáli se hodně.
„Jmenuju se Jake a tohle je má sestra Anna.“ Stál na jedné noze, rukou se opíral o Annino rameno a nechával zraněnou nohu viset ve vzduchu.
„Budeš to potřebovat srovnat.“ Ukázala jsem na jeho visící nohu.
Znovu se usmál a já cítila, že někde uvnitř mě začal hořet oheň. „Můžeš to udělat?“
Kývla jsem v odpovědi a snažila se zklidnit rušivé pocity, kterými jsem prošpikována. Ukázala jsem na chatu. „Jdeme.“ Zvedla jsem svou pušku.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se. Mám ráda jeho hlas.
Šla jsem k němu a snažila jsem se na něj nezírat. „Pomůžu ti, myslím, že jsem silnější než ona.“ Nevěřila jsem si v jeho společnosti, ale čím rychleji mu pomůžu, tím rychleji budou moct odejít.
Jeho teplo do mě narazilo, když se opřel o má ramena. Nikdy jsem se nestarala o to, jestli jsem malá, ale s ním jsem se cítila mrňavá. Cítila jsem ho kolem sebe. Z jeho vůně mě bolely vnitřnosti.
Podívala jsem se na Lea, který došel k Anně a přitiskl se k ní, vybízel ji k chůzi.
„Zrádce.“ Zašeptala jsem.
Jake se znovu zasmál, „Vážně jí to se zvířaty jde.  Je to, zatraceně, jediný důvod, proč jsme stále naživu.“
Nevěděla jsem, co to znamená. Bude se snažit sníst mého vlka? Nevypadá jako ten typ dítěte, které se mazlí se zvířaty předtím, než je sní. Nejsem si jistá, jestli vůbec takové děti jsou.
Šli jsme krátký zbytek cesty k mé chatě v tichosti. Pokoušel se mluvit, ale já jsem poslouchala, ne jeho. Poslouchala jsem vše kolem nás. Tohle není způsob, jak bych chtěla zemřít a nevím kolik hluku udělali tak daleko. Nevypadá to, že by měl nějaké ponětí o tom, jak být zticha. Jeho sestra je opak. Poslouchá stejně jako já.
Cítila jsem se výrazně lépe, když jsem ucítila oheň z mé chaty a uviděla mé přední dveře.
„Jak jsi našla tohle místo?“ zeptal se, když jsem otevřela dveře.
Položila jsem si prst na rty a vplížila se dovnitř s puškou zvednutou. Nikdy jsem nezamykala dveře. Další pravidlo, které jsem porušila.
Prohlédla jsem každou ze dvou místností a koupelnu. Zkontrolovala jsem skříně a pak jsem zapnula lucernu, která vytvářela malé teplé oranžové světlo.
Skákal podél gauče a sedl si, v jeho tváři se zračila bolest. Můj dům se zdál přeplněný. Nikdo tu ještě nikdy předtím nebyl.
„Jakeu, budeš v pořádku, ano?“ Anna si klekla před něj a podívala se zpět na mě. Zamkla jsem dveře a úplně zatáhla závěsy. Cítila jsem se ohrožená. Jeho pohled, který mě sledoval, to ještě zhoršoval.
Potřebovala jsem, aby odešli.
„Bude v pořádku. Jen mě nech se podívat.“ Vzala jsem lucernu a posadila se vedle ní na podlahu. „Běž se posadit k ohni a zahřej se. Nahoře je dušené. Vezmi si misku a jez.“  Nemusela jsem ji žádat dvakrát.
Podívala jsem se nahoru na něj. Ležel s hlavou na konci pohovky a vypadal, jako že každou vteřinou usne.
Zašklebila jsem se, věděla jsem, že se probere ve chvíli, kdy se dotknu jeho zlomeniny.
„Nesmíš křičet, jasný.“
Zvedl hlavu a hořce se usmál. „Řval jsem jako malá holka, když jsem spadl do té zatracené díry.“
Nadechla jsem se a položila své prsty na knoflík jeho džínů a rozepnula ho. Ruce se mi třásly. Za deset let jsem na nikoho nesáhla. Osm let jsem to byla jen já a Leo. On byl ten jediný, na koho jsem šahala.
Zašklebil se. „Nedostanu tak nějaké dušené, než se mi pokusíš sundat kalhoty?“
Zírala jsem na něj. „Ne, budeš zvracet a my zde jídlem neplýtváme.“ Neocenila jsem ten podivný vtip.
Slabě se zasmál a chytil se pohovky svýma mohutnýma rukama. Rozepnula jsem kalhoty a jemně je začala stahovat dolů.
„Pravděpodobně bych si to užíval, kdyby tu nebyla ta nesnesitelná bolest. Měl bych se zranit častěji.“
Jeho břicho se stáhlo a odhalilo takové svaly, jaké jsem ještě neviděla. Jeho kyčle vyčnívají trochu moc, ale jinak je jeho tělo silné a úžasné. Vypadá jako muži na obálkách babiččiných romancí.
Začala jsem stahovat džíny po jeho chlupatých nohou akorát pod jeho šedé spodní prádlo. Snažila jsem se necivět na jeho šedé spodní prádlo, a to co je pod ním. Snažila jsem se stáhnout kalhoty dolů, ale uvízly na stehně. Zašklebila jsem se. On zakřičel.
Ve své životě už jsem viděla nechutné věci  a když jsem se rozhlížela po jeho stehně a hledala otevřenou zlomeninu, připravovala jsem se na nejhorší.
Naštěstí to nebyl otevřená zlomenina, ale velký kus větve zapíchnutý v jeho noze. Nemyslela jsem si, že zasáhla velkou tepnu na jeho noze. Jeho ztráta krve je ničím v porovnání s tím, kdyby byla propíchnutá. Přemýšlela jsem nad vyndáním větve a jakou škodu by to způsobilo. Nevěděla jsem přesně, kde tepna je, jen jsem věděla, že je tam jedna.
„Tvá noha není zlomená.“
Podíval se na mě. „Co? Slyšel jsem prasknout kost.“
„Je to větev, ne kost. Musela se do tebe zabodnout. Potřebuju nějaký věci. Chystám se rozstříhat ti kalhoty z těla.“
Anna mluvila s plnou pusou. „Můžu je zašít.“
„Nekoukej na to Jakeu. Jen si lehni zpět a dej mi pár minut, aby si vzala vše, co budu potřebovat.“
Přikývl a položil svou hlavu zpět.  Šla jsem do své koupelny a posadila se na přátelskou béžovou toaletu, kterou nechal nainstalovat můj děda, protože má babička odmítla už dále používat tu venkovní. Fungovala, když bylo dobré počasí, ale v zimě je nepoužitelná.
Seděla jsem ve tmě a plakala. Podívala jsem se na své špinavé ruce. Dokonce i ve tmě jsem viděla tu špínu. Mohla bych mu způsobit otravu a on by na ní mohl zemřít. Mohla bych vytáhnout tu větev, protrhnout mu tepnu a on by mohl vykrvácet. Nevěděla jsem přesně, kde je tepna. Přála jsem si, abych více četla knihy, které mám.
Nevěděla jsem, jaké jsou mé možnosti, ale myšlenka, že bych ho nechala zemřít, mě bolela víc, než jakákoliv jiná ztráta, které bych mohla čelit, kromě Lea.
Přemýšlela jsem o své rodině a letech zkušeností, které mě přivedly do tohoto momentu.
Zapálila jsem koupelnovou svíčku a zůstala zírat na svůj odraz v zrcadle. Jsem strašidelná dívka v tlumeném světle svíčky. Náramek a náhrdelník mé matky se blýskaly v temném světle. Zapomněla jsem, že jsem si je vzala, když jsem se dostala domů. Lehce jsem se dotkla kovu. Přála bych si, aby tady byla. Ne jen ona, jakýkoliv dospělý. Nechtěla jsem dělat to, co se chystám dělat. Vzala jsem svou lékárničku a zhluboka se nadechla.
Vešla jsem do kuchyně a natočila hrnec vody a položila ho na pult. „Převař to.“
Anna vyskočila a chopila se toho. Urovnala oheň a položila na něj hrnec. Byla jsem ráda, že jsem jí nemusela říkat, jak to má udělat. Je schopná. Na moment jsem ji měla ráda. Uzavřela jsem své srdce a odvrátila se od ní. Stále bude muset odejít, až to všechno skončí.
Vzala jsem whisky z poličky a otevřela lahev. Nikdy jsem ji neotevřela. Něco jsem si nalila na ruce, trochu to štípalo. Drhla jsem si ruce a vylila víc. Usušila jsem si ruce ručníkem z hromady svého čistého prádla.
Napila jsem se whisky a přenesla ji k pohovce. Mé hrdlo hořelo. Vzala jsem tlustou deku a položila ji pod jeho nohu. Mírně zasténal. Usínal. Vzala jsem nůžky a čekala, až mé ruce budou připravené. Rychle jsem rozstříhala látku, snažila jsem se to dělat podél švu, aby šli lépe zašít. Úplně jsem kalhoty sundala a podala je Anně. „Šicí souprava je v koupelně.“
Otočila jsem se zpět a podívala se mu na nohu a na větev. Je asi půl palce tlustá a zdá se, že se trochu drolí. To by mohl být problém. Dostala se dovnitř a zlomila se. Dostala se hluboko. Zašklebila jsem se, když jsem se dotkla otevřené rány.
Přešla jsem k tašce s nářadím a vytáhla francouzský klíč. Nalila jsem na něj whisky a i znovu na mé ruce. Dala jsem si další lok. Oheň je tentokrát v mém žaludku.
Anna se vrátila se šicí soupravou a podívala se na jeho nohu.
„Alespoň šla větev dovnitř ze strany.“
Přikývla jsem a podala jí whisky. „Bude křičet, až to udělám. Musíš mu dát polštář přes obličej a držet ho dole. Budu potřebovat vroucí vodu hned jak bude vřít.“
Napila se whisky a přikývla. „OK.“
Klekla jsem si a umístila francouzský klíc kolem středu větve. Utáhla jsem je, až kůra vydala slabý praskavý zvuk. Podívala jsem se na deku, byla jsem připravená a zhluboka se nadechla. Anna prošla kolem ke konci gauče a držela polštář a omotala své ruce kolem bratra.
Snažila jsem se nepřemýšlet o tom, co se chystám udělat.
„Jedna, dvě, tři.“Táhla jsem za větev silně a rychle a vytáhla ji z nohy. Škubal sebou tak silně, jak dokázal, druhou nohou mě kopl do obličeje. Náhle jsem byla na zádech na podlaze.
Křičel, ale jeho sestra a polštář to tlumily.
Na chvíli jsem viděla hvězdičky, ale vrátila jsem se zpátky k němu. Vzala jsem whisky a nalila ji kolem jeho rány. Znovu zakřičel, serval si polštář z obličeje a poslal svou sestru do háje.
„KRUCI! KRUCI! PŘÍŠTĚ MĚ VARUJ!“
Díval se na mě, jako by mi chtěl utrhnout hlavu. Děsil mě.
Přikývla jsem. „Chystám se to udělat znovu.“
Slza sklouzla z jeho levého oka, ale přikývl. Jeho čelist se bolestí mírně třásla.
Podívala jsem se na ránu, vytryskla z ní krev. Proud byl pomalý, nebyla to tepna. Oddychla jsem si, alespoň jsem ho nezabila.
Polila jsem ho více alkoholem a setřela krev a lihovinu. Přitiskla jsem ručník na ránu a čekala jsem, až se začne krev srážet  nebo jsem se o to alespoň pokoušela.
Když jsem se podívala dolů na ránu, viděla jsem krev kapat mi na ruce. Prsty jsem se dotkla tváře. Můj nos těžce krvácel. Sáhla jsem po dalším ručníku za mnou a přitiskla si ho k tváři. Leo mě šťouchl, aby mě zkontroloval. Loktem jsem ho hladila po srsti a snažila se ho uklidnit.

5 komentářů:

  1. Děkuji za překlad, zatím to vypadá zajímavě :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc, je to skvělé!!

    OdpovědětVymazat
  3. Už se těším na 3.kapitolku:)

    OdpovědětVymazat
  4. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat