středa 29. května 2013

15. kapitola

Když jsem se druhého dne navečer, probudila, cítila jsem se… jinak. Nijak špatně a ani způsobem, který by mě nabádal k tomu, že je něco v nepořádku. Cosi bylo ale jaksi úplně jinak. A pak mi to došlo. Byla jsem skutečně čistá.
Odhodila jsem přikrývku, posadila se a protahovala se s rukama nad hlavou, zatímco jsem vzpomínala na dnešní ráno. Naložená v horké vaně, plné čisté vody, ze které stoupala pára a zamlžovala okna, to byla ta nejčistší forma blaženosti, jakou jsem nepocítila už hodně dlouho. Zmoknutí a ani pád do bahnité řeky jsem nepočítala. A dokonce tam bylo i opravdové mýdlo, což bylo něco, o čem jsem na Okraji pouze slýchala.
Archerovi si vyráběli vlastní mýdlo z louhu, písku a kozího mléka a já tu podivnou žlutou hroudu použila na vydrhnutí vší té zažrané špíny a krve až jsem se konečně propracovala ke své bledé pokožce. Svítání se bohužel kvapem blížilo, a proto má koupel trvala jen krátce, ale byla jsem tam tak dlouho, jak jsem se jen odvážila, dokud mě slunce nevyhnalo ven z koupelny do vypůjčené noční košile, která ležela na polštáři a do postele pod deku.
Vstala jsem a rozhlédla se pokojíku. Kdysi to asi býval dětský pokoj, soudě podle veselého sluníčkového povlečení a vybledlých tapet. Na moment jsem se zamyslela nad tím, co se asi stalo s tím dítětem, které obývalo tenhle pokojík, ale rychle jsem od těchto myšlenek utekla pryč. Venku z haly jsem zaslechla hluk, zavrzaly schody a já ztuhla. Je někdo za dveřmi? Zaposlouchala jsem se a myslím, že jsem slyšela kroky, které se rychle vzdalovaly od mého pokoje a běžely po schodech dolů.
Mírně znepokojena jsem se rozhlédla kolem sebe a všimla si, že mé šaty leží čisté a úhledně složené na prádelníku. Zamračila jsem se a vzpomínala na včerejšek. Zamykala jsem? Včera v noci jsem nechávala své oblečení ležet v krvavé hroudě na zemi. Někdo musel v mém pokoji být a i když to bylo jen kvůli vyprání a složení mého oblečení, znervózňovalo mě to. Co kdyby se rozhodli, že mě vzbudí a nepodařilo by se jim to? Co kdyby si všimli, že nedýchám?
Na hromádce mých věcí ležela i katana, kterou jsem měla původně hned vedle postele a to mě znervóznilo ještě víc. Vklouzla jsem do svých věcí a na záda si připjala meč a slibovala si, že už ho nepustím z ruky. Nemohu si dovolit být neopatrná, zejména teď, když jsem obklopena tolika cizími lidmi. Natáhla jsem si kabát a chystala se odejít, když vtom se ozvalo zaklepání.
„Allie?“ Ozvalo se z druhé strany. „Jsi vzhůru? Tady je Zeke.“
„Je otevřeno,“ zavolala jsem. I když po dnešní noci jsem to hodlala změnit.
Dveře při otevírání zaskřípěly a odhalily velmi čistého a usměvavého Zeka, který svíral v ruce svíčku. Měl na sobě bílou košili a lehce volné džíny a jeho blonďaté vlasy, které mu spadaly přes oči a límeček, vypadaly velmi měkce a příjemně. Pistoli, mačetu, sekeru a další zbraně měl na svém obvyklém místě, ale vypadal mnohem uvolněněji, než jak jsem ho kdy viděla.
A ačkoli jsem se to snažila zablokovat, stejně jsem slyšela jak mu tiše a spokojeně tluče srdce v hrudi. Cítila jsem tepnu na jeho krku, jak tepe a proudí jí krev, horká a životadárná.
V duchu jsem zaklela a poslala tyhle myšlenky k čertu. Možná jsem byla přetažená, ještě ze včerejška, kdy jsem byla nucena dívat se na otevřenou ránu a cítit krev, která se vsakovala do všeho kolem. Být tak blízko a nemoci se odtáhnout od mužova krku, což jsem té noci potřebovala udělat co nejdřív, mou touhu prohloubilo ještě o to víc. Dostala jsem se do bodu, kdy bych se měla co nejdříve nakrmit, jinak zešílím.
Anebo to možná bylo Zekem samým.
Což by mohl být problém.
„No páni,“ řekl tiše Zeke a ve svitu svíce mu v očích zablýsklo darebáctví. „Podívej se na to. Pod tou vší špínou a krví se nakonec ukrývala dívka. I když poněkud bledší, než jsem čekal.“
Odfrkla jsem si a snažila se skrýt, jak moc mě vyděsil. „Podíval ses sám na sebe?“
Dobromyslně se zasmál. „Tak pojď. Právě jsem vstal, myslím ale, že Jeb s ostatními, budou dole ve stodole. Dorazili pár hodin poté, co jsme usnuli. Alespoň to říkala Martha – poté, co mi řekla, že mi vyprala mé spodní prádlo a že mi je zítra vrátí.“ Pokrčil nos. „Myslím, že se mě ta stařenka snaží sbalit.“
„No prima, tuhle představu už z hlavy jen tak nevymažu.“ A zatímco jsme scházeli dolů po schodech, vrhla jsem na něj výsměšný pohled smíšený se zděšením. „Zaznamenej si, že slova stařenka a spodní prádlo by nikdy nemělo být používáno ve spojení v jedné větě.“
Zasmál se a my pomalu sešli po schodech dolů temnou chodbou tohoto letitého statku. Byla to opravdu monstrózní, stará budova, dvouposchoďová, s vysokými okny a snad tisíckrát opravovanou střechou. Během let byla rozšířena a přistavěna zadní část domu, sice stylem moc neodpovídala té přední části, ale předpokládám, že svůj účel, udržet střechu nad hlavami Archerovic klanu, splňovala.
„Kde všichni jsou?“ zeptala jsem se, když jsme došli až do přízemí aniž bychom cestou narazili na kohokoliv z členů této početné rodiny. Včera v noci nám Patricia hrdě hlásila, že tu pod jednou střechou žijí tři generace Archerů: bratři, sestry, tetičky, strýcové, sestřenice, bratranci, dědečkové i babičky, celý rodinný klan. Viděla jsem nejméně půl tucet dalších lidí, kteří se starali o Joea, zatímco jsme následovali Patricii do domu a já je podezřívala, že ještě mnoho další ještě spí ve svých pokojích. Kde tedy teď všichni byli? Slyšela jsem, že v kuchyni cosi rachotí, ale jinak byl celý statek ponořený do ticha.
Zeke pokrčil rameny. „Myslím, že jsou všichni venku, starají se o zvířata, dokončují práce na polích a ujišťují se, že zdi kolem jsou bezpečné. Martha mi vyprávěla, že přes den nechávají kozy pást venku, ale na noc je berou dovnitř. Jinak by jim je Zuřivci sebrali.“
„Zeku?“ Ozval se z kuchyně starý, pisklavý hlásek. „Jsi to ty?“
Zeke se ušklíbl, zmizel za rohem a sfoukl svíčku, zatímco z kuchyně se vynořila bělovlasá stařenka a v jednom ze svých kostnatých pařátů držela pánev. Když mě uviděla, tak párkrát mrkla a těmi s tlustými brýlemi a bezzubými ústy vypadala úplně jako ještěrka.
„Aha,“ řekla, aniž by dokázala skrýt své zklamání. „To jsi ty. Ta holka.“
„Allison,“ nabídla jsem jí.
„Ano, jistě.“ Martha se na mě už ani neohlédla a uslzenýma očima se rozhlížela po svíčkami osvíceném pokoji. „Myslela jsem, že tu slyším toho chlapce. Zeke je tu s tebou?“
„Ne,“ odpověděla jsem jí rozhodně, aniž bych pohlédla směrem k rohu, za kterým Zeke zuřivě kroutil hlavou. „Ještě jsem ho neviděla.“
„Ach. To je škoda.“ Martha si povzdechla. „Musí být ve stáji s ostatními. Takový hezký chlapec to je.“ Popotáhla a podívala se na mě přimhouřenýma očima skrze brýle. „Á, dobře. Našla jsi své oblečení. Chtěla jsem ti říct, že ti ho vyperu, ale spala jsi tak tvrdě, že jsem tě nemohla probudit. Spíš jako zabitá!“
„Jo.“ Neklidně jsem se zavrtěla. Rozhodně si dnes v noci musím zamknout dveře.
Buď to, anebo ty zatracený dveře zatluču. „Myslím, že jsem byla unavená. My – naše skupina – spává během dne a cestuje v noci. Nejsem zvyklá být odpoledne vzhůru.“
„Spánek je dobrá věc.“ Pokývala Martha moudře svou vrásčitou hlavou. „Ty, moje milá, jsi spala jako špalek.“ Chystala jsem se jí odpovědět, ale vypadalo to, že o mě ztratila zájem, když nebyl Zeke nikde poblíž. „No, kdybys toho hocha zahlédla, pověz mu, že jsem upekla koláč, speciálně pro něj. Kluk jako jedle. Večeře bude za hodinu hotová. Vyřiď to všem svým lidem.“
„Vyřídím,“ zamumlala jsem, zatímco ona už zase zmizela v kuchyni. Podívala jsem se na Zeka a doufala, že si nevšimne mých obav. Jen pokrčil rameny a nadzvedl obočí.
„Mocný lovec,“ zavtipkovala jsem, zatímco jsme se plížili ven zadními dveřmi, abychom utekli na dvůr. „Dokáže porazit zákeřné Zuřivce i rozběsněného kance, ale jedna stařenka ho donutí v hrůze prchat.“
„Jedna děsivá stařena,“ opravil mě a vypadalo to, že se mu ulevilo, když byl venku z domu. „To jsi neslyšela, co mi říkala, když jsem vstával – Jsi tak rozkošný, že bych tě mohla přidat do koláče. Ještě mi řekni, že to není ta nejděsivější věc, jakou jsi kdy slyšela.“ Hlas se mu vyšplhal o pár oktáv výš a zněl pronikavě a zadýchaně. „Dnešní desert je jablečný koláč, borůvkový koláč a koláč z Ezekiela.“
Rozesmáli jsme se a naše hlasy se odrážely od stěn statku. Venku bylo šero a vzduch kolem nás byl chladný a mlhavý, a když jsem se nadechla, cítila jsem pach kouře, špíny, zvířat a hnoje. Byl to čistý pach, mnohem čistší na Okraji nebo v ulicích města. Na dvoře se popelily slepice a před námi zděšeně prchaly na všechny strany a zpoza zrezivělého traktoru nás pozoroval chundelatý, černo-bílý pes. Zavrčel na mě a vycenil zuby, jakmile se jeho pohled setkal s mým, ale vypadalo to, že Zeke si ničeho nevšiml.
„Teď je řada na mně,“ řekl Zeke a pozoroval špičky svých bot, zatímco jsme šli blátivou cestičkou ke stodole. Podívala jsem se na něj a zamračila se a on do trávy odkopl oblázek a sledoval ho pohledem. „Abych ti poděkoval,“ rozvinul to. „Za to, že jsi mi pomohla s Joem a za zabití toho prasete… v podstatě za to, že jsi nám všem zachránila život. Nemyslím si… tedy chci říct, že kdybys tam nebyla…“
Pokrčila jsem rameny. „To je v pohodě,“ řekla jsem rozpačitě. „Udělal bys to samé a Darren jakbysmet a myslím, že my oba jsme měli včera v noci štěstí. Nikomu se nic nestalo a už je to za námi.“
„Skoro mě dostal,“ zamumlal si spíš pro sebe Zeke. „Cítil jsem, jak mi svými tesáky přejíždí po noze. Díky Bohu, že neprotrhl kůži. Kdyby to Jeb zjistil…“ Odmlčel se.
„Tak co?“ Pobídla jsem ho.
Otřásl se. „Nic. To je jedno. Jen by mi asi… utrhl uši, toť vše.“ Pozorně jsem ho sledovala, ale on se mi nechtěl podívat do očí.
„No, chtěl jsem ti jen poděkovat.“ Pokrčil rameny. „A budeš vítána vždy, když se rozhodneš nás s Darrenem doprovázet, až půjdeme na lov.“
„Doprovázet vás?“
„Víš, co tím myslím.“
Došli jsme ke stodole, vybledlé, šedé budově, která voněla senem a kozími bobky. Z vnitřku se linula teplá, žlutá záře společně s tlumeným hovorem a mekotem zvířat. Proklouzli jsme dovnitř velkými, dvoukřídlými dveřmi a hned vpředu narazili na Jeba, který rozmlouval s Patricií, zatímco zbytek skupiny polehával kolem, seděl na balících slámy nebo se opíral o laťkové zábradlí. Matthew seděl v rohu, v ruce svíral láhev a krmil jí kůzle, které měl usazené v klíně, zatímco Caleb s Bethany ho s nadšením sledovali.
„Děkujeme vám, za vaši pohostinnost,“ říkal zrovna Jeb, když jsme se Zekem vklouzli dovnitř. „Vážíme si toho, že jste nám nabídli svůj dům, ale nechceme vás obtěžovat.“
„Ach, Jebbadiahu, přestaňte,“ řekla odmítavě Patricie. „Nám to vůbec nevadí. Vy všichni jste tu vítáni, tak dlouho jak jen budete potřebovat. Jídla máme dostatek, a pokud vám nevadí spát ve stodole, tak je tu místa víc než dost. Musím říct, že je to dost prapodivné, že spíte všichni během dne, já ale nejsem ta, která by to mohla odsuzovat.“ Rozhlédla se po zbytku skupiny a usmála se na Matthewa a Caleba s kůzletem. „Vím, že na rozhodování je ještě příliš brzy,“ pokračovala téměř nostalgicky, „ale pokud byste se rozhodli tu zůstat navždy, tak můžeme zase o kousek rozšířit dům. Už jednou jsme to tak udělali, takže to můžeme udělat znova.“
„Nezdržíme se dlouho,“ řekl rozhodně Jeb. „A musím říct, že náš spánkový cyklus musí zůstat nepřerušen, ale možná, že by mohl být jiný způsob, jak vám splatit vaši pohostinnost.“
„Postačí, když se pomodlíte za Joea, kazateli,“ řekla zasmušile Patricia a tvář jí zvážněla. „A možná, pokud nám opravdu chcete pomoci, mohl byste vyšetřit pár svých mužů, aby nám pomohli střežit v noci zdi, udržovat ohně a dohlížet na zvířata. Když už stejně všichni ponocujete.“
„Ano,“ přikývl Jeb a v ten okamžik si všiml Zeka a mě, jak postáváme u předních dveří a rozhlížíme se. „Ano, to bychom mohli,“ pokračoval, pokynul Zekovi a když k němu přišel, poplácal ho po rameni. „S mým synem už jste se setkali,“ řekl s náznakem hrdosti v hlase. „Ezekiel bude mít na starosti noční hlídky a vše, co bude potřeba udělat.“
„Bude příjemné mít na stráži mnohem víc lidí,“ přemítala Patricia a usmála se na Jeba. „Nuže dobrá, kazateli, přijímáme vaši nabídku. Tady David s Larrym tvým mužům ukáží, jak to tu v noci chodí.“
Kývli jeden na druhého, dva zkostnatělí, vážní vůdci, kteří si na tom druhém našli něco, co dokázali ocenit. Na okamžik mnou prolétla absurdní myšlenka na to, že by tihle dva byli docela dobrý, i když děsivý, pár a nahlas se při té představě ušklíbla.
Tři páry očí se otočily mým směrem. „A tohle je Allison,“ řekl bezvýrazně Jeb, bez jakéhokoliv náznaku hrdosti v hlase jako tomu bylo u Zeka. „Je nejnovějším členem naší malé rodiny, i když, říkal mi Zeke, že je s tím svým mečem docela nebezpečná. Zjevně si s tím divočákem dokázala poradit skoro sama.“ Slova byla tvrdá a přísná. Neodsuzoval mě za to, ale ani mě nijak nechválil.
Asi tolik k tomu našemu malému sblížení u řeky. Hádám, že se snaží vůči zbytku skupiny udržovat ten svůj vzhled ala mrzoutský hajzl.
„Už jsme se setkali.“ Patricia se nepatrně, souhlasně pousmála. „Joe vyprávěl, že vás dva sledoval nahoře ze stromu. Říkal, že se pohybuješ rychleji, než kdy u kohokoliv jiného viděl.“
Pokrčila jsem rameny, celá zevnitř rozechvělá, ale naštěstí se do toho vložil Zeke. „Jak mu je?“ zeptal se, se skutečným zájmem. Nepřestával mě překvapovat tou svou neustálou starostlivostí o všechny kolem, včetně úplně cizích lidí.
Patricia zesmutněla a zvážněla, „Přežije to,“ zamumlala a hlas jí klesl skoro do úplného šepotu. „Teď už je to jen v rukou Božích.“
***
Později v noci se objevili dva postarší, zemědělští dělníci, David a Larry a vysvětlili nám, co je potřeba udělat. Zaprvé, to nejdůležitější, bylo hlídání zdí, bariéry, která chránila areál a udržovala Zuřivce dál. Podél vnitřních stěn byly postaveny plošiny a lávky, z kterých bylo jasně vidět do kraje, v případě, že by se cokoliv vyplížilo z okraje lesa. A nejen plošiny musely být neustále obsazeny, i ohně podél zdí bylo třeba neustále udržovat. A dalšího bylo třeba, aby se zdržoval ve stájích u zvířat, neboť ta by mohla propadnout panice, kdyby poblíž ucítila Zuřivce.
Zeke, Darren, Jake a já jsme byli vybráni na noční hlídku. Přihlásila se i Ruth, která doufala, že tak bude v blízkosti Zeka, ale tahle práce obnášela i střílení ze zbraní a těch se drobná, malá Ruth bála. Takže jí byla svěřena ochrana ovcí a koz, zatímco já prokázala, že umím používat loveckou pušku. Snažila jsem se netvářit příliš samolibě při pohledu na Ruthinu tvář, když mi bez váhání vrazili do ruky zbraň, ale bylo to velmi těžké.
„Krásná,“ zamumlal Zeke, dívaje se na hlaveň pušky, kterou mířil na pole před sebou. Vybral si plošinu, která byla nejblíže lesu, odkud jsme minulou noc vyšli s Joem a Zeke tu klečel s lokty opřenými o zábradlí. „Míval jsem pušku, stejnou jako je tato. Se stejným záběrem. Střílet z ní bylo daleko jednodušší, dokud mi nespadla ze stromu a nerozbil se jí zásobník.“ Ušklíbl se a sklonil zbraň. Jeb… neměl ze mě moc radost.“
Soucitně jsem sebou trhla. „Jak dlouho si myslíš, že tu zůstaneme?“ Zeptala jsem se a opřela se o zábradlí, doufaje, že mě ty vratké laťky udrží. „Zdá se, že se Jebovi nelíbí zastávky jako je tato. Proč tu i přesto plánuje pár nocí zůstat?“
„Řekl mi, že tu chce zůstat, dokud se nevyřeší ta ‚věc‘ s Joem,“odpověděl Zeke. „Patricia ho požádala, aby se za něj pomodlil, ale myslím si, že je v tom něco víc. Myslím, že chce mít jistotu, že odsud neodejdeme s démonem za zády.“
Démon? Pomyslela jsem si, ale mou pozornost upoutal pohyb na poli.“Zeku,“ zašeptala jsem a ukázala směrem k lesu. „Zuřivci.“
Zeke se napřímil, pozvedl zbraň, zatímco já sledovala, jak se ta monstra přibližují a vánek k nám přináší jejich hnilobný, strašný zápach. Byli tři, bledí a vychrtlí a mířili přes pole přímo ke zdi. Pohybovali se nepřirozeně, někdy šli po všech čtyřech, občas nahrbeně a mně z jejich trhané, křečovité chůze naskakovala husí kůže. Dva z nich byli úplně nazí, ale ten poslední měl na sobě ještě zbytky ošacení, celé obalené bahnem.
„Zuřivci!“ zařval Zeke a jeho hlas se nesl areálem. Darren s Larrym slezli okamžitě z plošiny, která byla umístěna naproti nám, a spěchali za námi. Vyšplhali se nahoru, plošina skřípěla pod jejich vahou a já ustoupila, abych jim poskytla trochu potřebného prostoru. Zeke si klekl a zamířil na Zuřivce, ale Larry zvedl ruku.
„Ne, neplýtvej náboji,“ varoval ho a přimhouřenýma očima se snažil pokouknout skrze kouř a plameny šlehajícími zdola. „Stále ještě jsou příliš daleko a je téměř nemožné, zabít je jednou ranou. Nechme je, až se přiblíží a budou dobře na ráně, než začneme střílet. Není třeba je postřílet všechny.“
Zuřivci se náhle zastavili a s prázdnými, hladovými výrazy ve tváři zíraly na zeď. Zeke s Darren na ně mířili zbraněmi, ale vypadalo to, že Zuřivci přesně ví, kam až mohou dojít, aniž bychom po nich pálili.
Obcházeli pole kolem dokola a drželi se mimo dostřel, krčili se za stromy a křovím a nikdy se nepřiblížili natolik, abychom je mohli zastřelit.
Zeke, který byl vedle mě náhle vydal zvuk podobný zavrčení. S úžasem jsem se na něj podívala. Ramena měl tuhá a napjatá a z očí mu čišela nenávist. „Tak pojďte,“ zamumlal a ledový vztek v jeho hlase mě vystrašil. „Pojďte blíž, jen o pár kroků.“
„Klid, chlapče,“ Uklidňoval ho Larry. „Nebuď tak hrr. Nechceme jich tím rozruchem přilákat víc.“
Zeke neodpověděl. Celou svou pozornost upíral na Zuřivce pod námi. Vypadl teď úplně jinak, ten usměvavý, bezstarostný kluk, kterého jsem znala, byl pryč. Na jeho místě stál neznámý cizinec s chladným, nelítostným pohledem, tvář proměněnou v kamennou masku. Pozorovala jsem ho a začínala se bát. V tomto okamžiku byl velice podobný Jebovi.
„Už od nás dostali ponaučení,“ zašeptal Larry a skrze plameny mhouřil oči do tmy. „Pár jich nás před lety přepadlo, přiřítili se ke zdem a celou noc se snažili dostat dovnitř. Pár jsme jich dostali – ty zatracený věci je fakt těžký zabít – než jsme přišli na ten nápad s ohněm. „Pořád postávají kolem –.“ palcem ukázal k okraji lesa,“– ale jen velmi zřídka ještě přijdou blíž. Většinou jen přijdou zkontrolovat, jestli ještě zatápíme a pak zase odejdou. Podívejte se, tamhle jdou.“
Dívala jsem se, jak Zuřivci táhnout zpět do lesa a mizí mezi stromy.
Zekovi s Darrenem zmizelo napětí z ramenou, postavili se a sklonili zbraně, jen Zeke vypadal, že je zklamaný.
„Zase se vrátí,“ poznamenal Larry, aniž by to znělo unaveně nebo rezignovaně. Pouhé oznámení prostého faktu. „Jako vždycky.“ Poklepal Darrenovi na rameno. „Tak zase půjdeme, Darrene, je to tak? Vrátíme se zpátky na naše místo. Občas se ty příšery proplíží kolem a přijdou druhou stranou, záludní bastardi.“
Darren s Larrym slezli z naší podesty a odkráčeli směrem k té své, zatímco Larry poukazoval na další ze ‚strategií‘ Zuřivců, dalo-li by se to tak nazvat.
Zeke odložil pušku a opřel se vedle mě o zábradlí, naše ramena se občas dotkla, zatímco jsme pozorovali okolí.
„Mají to tu krásný život,“ řekl Zeke aniž by to znělo posměšně nebo ironicky. Znělo to spíše toužebně a skoro až závistivě. Odfrkla jsem si a překřížila paže, abych skryla svůj předchozí neklid.
„Co myslíš, být zavřený za zdmi jako ovce a čelit neustále hrozbě invaze Zuřivců? Vždyť je to jako miniaturní New Covington, jen s tou výjimkou, že tu nejsou upíři.“
Až na jednoho.
„Mají svůj domov,“ řekl Zeke a úkosem se na mě podíval. „Jsou rodina. Vybojovali si svůj život a jo, možná, že není úplně perfektní nebo bezpečný, ale alespoň mají něco, co jim patří.“ Povzdechl si a projel si rukou vlasy. „Nejsou jako my, kteří věčně bloudíme kolem a nikdy nevíme, co najdeme příště nebo co nás čeká v dalším okamžiku. Nemáme žádný domov, kam bychom se mohli vrátit.“
Touha v jeho hlase byla přímo hmatatelná. Cítila jsem jeho rameno na svém, naše paže se třely jedna o druhou a z jeho těla sálalo teplo. Nedívali jsme se jeden na druhého, naše pohledy i nadále ulpívaly na hrozivém lese v dáli. „Co jsi považoval za svůj domov?“ Zeptala jsem se tiše. „Dříve než jste se vydali hledat Eden. Kde jsi bydlel?“
„V malém, žlutém domečku,“ zašeptal Zeke a znělo to hodně vzdáleně. „S pneumatikou místo houpačky na zahradě.“ Zamrkal a omluvně se na mě podíval. „Ach, ale tohle přece nechceš poslouchat, viď? Je to nuda. Nic zvláštního.“
Nechápavě jsem se na něj podívala. Po celý svůj život jsem si myslela, že nic jiného, kromě upířích měst, divočiny a Zuřivců, neexistuje. Skutečnost, že někde tam venku leží další vesnice a města, je jedno, jak daleko od sebe jsou, mě naplňovala nadějí. Možná, že tento svět není až tak prázdný, jak jsem si původně myslela.
O tomhle jsem mu ale neřekla. Jen jsem pokrčila rameny a řekla, „Vyprávěj mi o tom.“
Přikývl a na chvilku se odmlčel jako by shromažďoval vzpomínky. „Moc si toho nepamatuji,“ začal s pohledem upřeným do tmy. „Byla to obec, ležící v kotlině mezi horami. Byla docela maličká, všichni se tam navzájem znali. Byli jsme tak izolovaní, že jsme ani nepřemýšleli nad tím, co se děje venku, o upírech a Zuřivcích. Takže, když se zničehonic Zuřivci objevili, nikdo na ně nebyl připraven. Kromě Jeba.“
Zeke se odmlčel, zhluboka se nadechl, oči upřené do dáli.
„Náš domek napadli jako první,“ zapřemítal. „Vzpomínám si, jak škrábali na okna a bořili zdi, jen aby se dostali dovnitř. Máma s tátou mě schovali do skříně a já jen přes dveře slyšel jejich křik.“ Otřásl se, ale hlas měl stále tichý jako by se to stalo někomu úplně jinému a on k tomu chlapci v příběhu nepatřil.
„Pak už si jen pamatuji, jak se otevřeli dveře a nade mnou stál Jeb a díval se na mě. Ujal se mě a žili jsme tam ještě několik let.“
„A odtamtud pochází i zbytek skupiny?“
„Většina.“ Zeke se na mě úkosem podíval. „Ze začátku nás bylo mnohem víc a některé jako je třeba Darren jsme posbírali cestou. Ale ano, většina z nás pochází s tohoto místa. Po útoku Zuřivců měli lidi strach. Nevěděli co dělat. A tak začali poslouchat Jeba, chodili si k němu pro pomoc, prosili jej o radu. Postupem času se z toho stala událost týdne, scházeli jsme se na hodinu nebo tak nějak ve starém kostele a poslouchali ho, co nám vypráví. Jeb už nechtěl být znova kazatelem a každému to i řekl. Ale lidé i přesto nepřestali přicházet. A po čase, tak nějak… získal své příznivce.“
„Ale… Jeb přece věří, že Bůh už tento svět opustil, že On už tady není.“ Zmateně jsem se na Zeka podívala. „Neumím si představit, jak se přes tohle dokázal přenést.“
„Byla bys překvapená.“ Pokrčil rameny Zeke. „Lidé zoufale potřebovali, aby je někdo vedl, a není to tak bezútěšné, jak si myslíš. Jeb věří tomu, že i když už nás Bůh opustil, tak i přesto, dokud jsme tady, musíme bojovat se zlem. Nesmíme se nechat poskvrnit démony. To je jediná šance, jak se dostat na věčnost, až zemřeme.“
„Jak optimistické.“
Mírně se pousmál. „Zdvihl se proti němu poměrně silný odpor, ale nezdálo se, že by ho to nějak obtěžovalo. Jeb nikdy nebyl připoután k žádnému místu, tak jako já. Když o tom teď tak přemýšlím, nemyslím si, že by měl kdy v úmyslu se kdekoliv déle zdržovat. Podle toho, co mě naučil, tak ne.“
„Co tě naučil?“
„Všechno, co umím – jak střílet, jak bojovat. Chodívali jsme do kopců za městečkem, za denního světla, samozřejmě a on mi ukazoval, jak přežít v divočině. Když mi bylo šest, zastřelil jsem svého prvního králíka. A po celou dobu, co jsem ho stahoval, jsem brečel.
Ale,“ pokračoval, „toho večera, vzal náš soused tu hubenou kostřičku a udělal z ní guláš a my všichni pak seděli kolem jídelního stolu a pochutnávali si na něm. A Jeb byl tak hrdý.“ Zeke se rozpačitě zasmál a zavrtěl hlavou. „To byl můj domov, i když to zní bláznivě. Ne tohle nekonečné putování. A ani to anonymní město, které možná ani nikdy nenajdeme.“ Těžce si vzdychl, podíval se směrem ke stodole a tíha zodpovědnosti, která se mu zračila v tváři, byla téměř neúnosná. „Každopádně proto,“ dokončil, podíval se opět směrem do lesa a setřásl ze sebe poslední stopy melancholie,“ si myslím, že se mají Archerovi dobře, když mají tohle místo. Zuřivce a zdi a ohně a tak.“ Pak se konečně podíval i na mě a vzdorovitě se ušklíbl. „Tak jen do toho – řekni mi, že jsem sentimentální idiot, jestli chceš, ale tohle je můj příběh a já se ho nevzdám.“
„Nejsi,“ odpověděla jsem. „Myslím, že jsi jen na sebe příliš tvrdý a že Jeb by od tebe neměl očekávat, že udržíš všechny lidi naživu a v bezpečí a šťastné a ne, nemyslím si, že bys byl idiot.“
Usmál se, tentokrát doopravdy, ale jeho hlas zůstával stále škádlivý. „Tak co si myslíš, že jsem?“
Naivní, napadlo mě okamžitě. Naivní, statečný, obětavý, neuvěřitelný – a příliš laskavý na to, abys přežil na tomhle světě. Zlomí tě to, pokud budeš pokračovat stejnou cestou. Dobré věci nikdy nevydrží věčně.
Nic z toho jsem samozřejmě neřekla. Jen jsem pokrčila rameny a zašeptala,“ Nezáleží na tom, co si myslím.“
Zekův hlas byl tichý, skoro šeptal. „Mně na tom záleží.“
Podívala jsem se na něj. Jeho oči byly v měsíčním světle modré jako bouřlivé nebe a vlasy měl stříbřitě blond. Na hrudi se mu třpytil křížek, vrhal kovové odlesky jako by mě varoval, já však nemohla odtrhnout od jeho tváře zrak. Pomalu se pustil zábradlí a sklonil se, aby mi odhrnul z tváře pramínek vlasů.
Jeho prsty mi přejížděly po kůži a mnou projíždělo teplo jako by mi dával elektrické šoky.
Slyšela jsem, jak mu v hrudi tluče srdce a jak mu pulzuje tep pod čelistí. Jeho vůně byla všude kolem, ohromující, teplo a krev a život a jednoznačná, zemitá vůně, která patřila jen k němu. Představila jsem si, jak ho líbám a rty kloužu po jeho hrdle, a jak mi horká krev proudí do úst. A zatímco jsem se k němu skláněla čím dál tím blíž, cítila jsem, jak se mi prodlužují tesáky.
„Zeku!“
Ticho protrhl Ruthin hlas, odtrhl nás od sebe a mě přivedl k rozumu. Zděšeně jsem vyskočila na nohy, poodešla na okraj plošiny a nastavila tvář větru. Co to sakra dělám, nesmím si takhle zahrávat s ohněm. Pokousat kazatelova syna je spolehlivý způsob, jak se nechat exkomunikovat a stát se lovnou zvěří. Jeb byl nemilosrdný, když se mělo jít dál, ale měla jsem pocit, že se mnou by to bylo něco jiného. Ještě horší by bylo, kdyby se Zeke dozvěděl, kdo vlastně jsem – a on by mě pak za to nenáviděl.
Temný koutek v mé mysli mi našeptával, co kdybys ho kousla a nedokázala se zastavit? Co kdybys mu sebrala všechno jeho světlo a teplo a vzala si ho jen pro sebe a když bys byla hotova, nezbylo by z něj vůbec nic? Otřásla jsem se a donutila své tesáky, aby se zatáhly zpátky, potlačila svou touhu a Hlad, který přišel s ní. Vrátila jsem se myšlenkami zpátky k našemu skoro polibku a lámala si hlavu nad tím, zda bych ho opravdu políbila, anebo bych se naklonila o těch már centimetrů níž a rozervala mu hrdlo?
„Zeku,“ zavolala opět Ruth, nedbaje scény, která se tu nahoře odehrávala, „Slečna Archerová chce, abych ti připomněla, že na ohně za zdmi se musí také přikládat. Hromada dřeva je vzadu za vodní nádrží. Můžu ti ukázat kde to je, když slezeš dolů.“
„Já tam dojdu,“ řekla jsem rychle, když se Zeke nakláněl přes zábradlí, aby odpověděl Ruth. Zarazil se a zmateně se na mě ohlédl, ale já se otočila k žebříku dřív, než stačil cokoliv říct. Pokud chce být Ruth sama se Zekem, ať si je. Má šanci. Já se teď hlavně musím dostat od něj co nejdál, než uděláme něco, čeho bychom pak mohli oba litovat.
„Allison,“ zastavil mě tiše Zeke. Vzhlédla jsem k němu zpoza žebříku a našla ho, jak se na mě smutný a zmatený dívá. „Omlouvám se,“ zašeptal. „Neměl jsem… já si myslel,“ odmlčel se a rukou si prohrábl vlasy. „Nechoď?“ Zaprosil a s nadějí se na mě usmál. „Budu se chovat slušně, slibuju.“
Jenže já nemohla. Zavrtěla jsem hlavou a lezla dolů, pušku jsem nechala nahoře viset přes zábradlí. Cítila jsem, že mě Zeke sleduje pohledem, ale nepodívala jsem se na něj.
Ruth na mě přirozeně zase zírala, když jsem dopadla dolů na nohy, já ji ale ignorovala a pokračovala směrem k vodní nádrži na druhé straně pozemku. Slyšela jsem, jak stoupá po žebříku nahoru, aby se tam mohla připojit k Zekovi a přinutila se jít dál. Snad Ruthin cílevědomý obdiv odvede Zekovu pozornost ode mě, i když část mě si přála, aby tomu tak nebylo.
Je to tak lepší, říkala jsem si, když jsem procházela kolem stodoly. Zvnitřku sem doléhal tichý šepot a nespokojené mečení, zbytek skupiny si užíval výhody nečekaného zastavení a nejspíš se jim i ulevilo, že nemusí putovat lesy zamořenými Zuřivci. Byla jsem příliš blízko, a proto jsem pospíchala dál, než si mě někdo všimne. Co bych dělala, kdyby to Zeke zjistil? Myslíš si, že by tě měl pořád tak rád, kdyby věděl, kým doopravdy jsi? Říkala si v duchu pohrdavě. Viděla jsi, jak se choval se Zuřivci. Bez rozmýšlení by ti kolíkem proklál srdce nebo ti střelil kulku do hlavy. Zavrhnul by tě, stejně tak jako Stick.
Došla jsem k malé kůlně, která stála ve stínu samospádem napájené cisterny a nebylo to nic víc než tři dřevěné stěny s plechovou střechou navrchu. Byli tam do výšky vyskládané špalky dřeva, tak jsem jich pár naložila na rezavé kolečko, které postávalo opodál, když v tom jsem zaslechla tiché zasténání.
Opatrně jsem položila ruku na svůj meč a nehybně vyčkávala. Ozvalo se to znovu, tichý a beznadějný zvuk člověka, který trpí. Vycházelo to z místa za přístřeškem.
Obešla jsem přístřešek, ruku stále položenou na jílci meče, připravená okamžitě zaútočit, bylo-li by to třeba. Zbraň v ruce mi poklesla v okamžiku, když jsem uviděla, kdo ten zvuk vydává. Tady jí nebylo zapotřebí.
V zadní části dřevníku stála obrovská, železná klec. Tyče byly silné a hodně natěsnané k sobě, ale bylo mezi nimi dostatek místa, aby bylo vidět dovnitř. Dveře byli zavřené na závoru, nadvakrát zvenčí, opatřené visacím zámkem a obmotané řetězy. Dokonce i podlaha v kleci byla zamřížovaná a oddělovala vězně od přírodní země. Tenká vrstva slámy, která byla rozložená na zemi pod vězněm, částečně pohlcovala zápach moči, jódu a krve.
Postava zabalená v dece, schoulená v rohu, který byl nejblíže stěnám dřevníku, zvedla hlavu a na mě vykoukl známý, vousatý obličej.
Zamrkala jsem. „Joe?“ Zašeptala jsem, když jsem poznala muže, kterého jsme se Zekem přitáhli z lesa. „Co tady děláš?“ Zeptala jsem se zděšeně. Byl cítit krví a kůži pod obvazy měl stále rozervanou. Byl stále ještě těžce zraněný a měl by být v posteli nebo alespoň v pokoji, kde by o něj bylo postaráno. „Kdo tě to sem zavřel? „Zeptala jsem se ho a rukama se chytla mříží. Díval se na mě kalným pohledem a já celá vzteky bez sebe ustoupila. „Dojdu pro Patricii,“ řekla jsem mu. „Pustí tě ven. Jen vydrž.“
„Ne,“ zasípal Joe a napřáhl ruku. Pozorovala jsem ho, zatímco on se rozkašlal a chvěl se pod přikrývkou. „Ne, to je v pořádku,“ pokračoval, když záchvat pominul. „Ten divoký kanec mi tu nohu dost hrozně potrhal. Musím být pod zámkem, dokud si nebudou moci být jisti, že se neproměním.“
„Oni tě sem zavřeli schválně?“ Vrátila jsem se, opět se chopila mříží a zírala na něj. „A ty jsi jim to dovolil? A co tvoje noha?“
„Je o ni postaráno, podle očekávání,“ odpověděl Joe a pokrčil rameny. „Ráno někdo přijde a převáže mi ji. A není to tak zlé, jak to vypadá. Myslím, že mám dobrou šanci se z toho dostat.“
Podívala jsem se na jeho nažloutlou, potem zpocenou tvář, bolestí zakalené oči a zavrtěla hlavou. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že tě tu nechali jako zvíře. To já bych křičela a tloukla do zdí a snažila se dostat ven.“
„Já tu ale chci být,“ trval na svém Joe. „Co kdybych umřel v domě a proměnil se dřív, než by si toho kdokoliv všimnul? Když by všichni spali? Mohl bych zabít celou svou rodinu. To nechci.“ Opřel se a přitáhl si deku blíž k sobě. „Tohle je nutnost. Tady nikoho neohrožuji a má rodina je v bezpečí. To je jediné, na čem mi záleží.“
„Výborně,“ řekl hlas za mými zády.
Otočila jsem se. Jeb stál u rohu klece, díval se dovnitř tou svou ostrou, bezvýraznou tváří. Ten muž se pohyboval úplně stejně jako upíři. Vůbec jsem ho neslyšela přicházet.
„Víš, Allison,“ zauvažoval Jeb, ačkoliv mým směrem se nepodíval. „Tohle je člověk, kterého zajímá spíše bezpečnost jeho rodiny než jeho vlastní krátká existence. Faktem je, že všichni tady ví, co všechno je třeba udělat, aby ochránili celek spíše než pár jednotlivců. To proto tu přežili tak dlouho.“
„Myslíte tím, že když zavřou zraněného člověka jako psa, aniž by ho léčili nebo mu pomohli nebo mu dali alespoň nějaké léky, tak je to tím nejlepším, co pro něj mohou udělat?“
Jebovy ocelové oči se obrátily mým směrem. „Pokud je duše tohoto muže v nebezpečí, že podlehne zkaženosti a jeho tělo, že propadne temnotě, pak už není nadále člověkem, ale démonem. A tam, kde se objeví démon, je lepší, mít ho pod kontrolou. Pro bezpečnost neposkvrněných, ano, já věřím, že je to ta nejlepší věc, která se dá udělat.“ Otevřela jsem ústa, abych protestovala, ale on na mě nedbal. „Co bys udělala jinak?“
„Já-.“ Jeb pozvedl s očekáváním obočí a já na něj pohlédla. „Já nevím.“
„Ty a Ezekiel.“ Stařec zavrtěl hlavou. „Oba odmítáte vidět svět takový, jaký je. Ale to není můj problém. Pokud mě omluvíš, musím se pomodlit za duši tohoto muže. Možná, že stále ještě může být spasena.“
Odvrátil se ode mě, sklonil hlavu a tiše pohyboval rty. Joe uvnitř klece dělat přesně to samé. Vycouvala jsem z kůlny, popadla kolečko a plnila ho dřevem a nezapomněla se ujistit, že těmi špalky hážu tak, aby způsobovaly co největší hluk.
Věděla jsem, že svým způsobem, tak nějak pokrouceně, má Jeb pravdu. Každý člověk, kterého napadli Zuřivci, ať už to byl pes, skunk, a nebo člověk, byl v nebezpečí, že se promění. Bylo to rozdílné od způsobu, jak se proměnit na upíra, to jste se museli napít krve svého Pána, abyste se stali jedním z nich. V mém případě to byl Kanin, upír– Mistr, jehož krev byla natolik silná, že dokázala přemoci nemoc a navíc mi jí dal hned po napadení. Už tehdy jsem měla velké štěstí, většina upírů dokázala stvořit jen Zuřivce, když se pokoušeli o nové potomstvo.
Nicméně Zuřivost byla velmi silná. Každý případ byl jiný, jak mi vyprávěl Kanin – většinou záleželo na velikosti rány a na odvaze a vůli oběti při boji s infekcí. Virus se šířil rychle, doprovázela ho horečka a veliké bolesti, předtím, než konečně zabil svého hostitele. Pokud zůstane tělo v naprostém klidu, postupně se celé změní: na Zuřivce, a bude roznášet ten samý virus, který ho proměnil.
Věděla jsem, že opatření, která Archerovi přijali, byla nutná, dokonce i když šlo o jednoho z nich, nemohli si dovolit riskovat, kdyby se proměnil na Zuřivce. Ale i tak mi naskakovala husí kůže při pomyšlení, že bych byla zavřená v kleci, sama a čekala na smrt. Zajímalo by mě, co si o tomhle myslí Zeke. Vyděsilo by ho to a rozrušilo stejně tak jako mě? Nebo by souhlasil s Jebem, že tento postup je správný?
Zeke. Vypudila jsem myšlenky na něj a třískla se špalkem do kolečka takovou silou, až se odrazil a narazil do stěny kůlny. Ten okamžik, který jsme spolu na plošině prožili, se už nikdy nesmí opakovat. A nezáleží na tom, jak moc bych chtěla. Nesmím dovolit, aby se ke mně už nikdy víc dostal až takhle blízko. Pro dobro nás obou.
Když jsem se vrátila s kolečkem plným polen a větví, seděla Ruth se Zekem stále ještě, rameno na rameni, na plošině. Nevracela jsem se na věž, ale raději pozorovala, jak Larry předvádí, jak přikrmovat oheň spouštěním dřeva dolů, přímo do ohně, pomocí skluzavek, to vše aniž by musel člověk opustit oplocený areál. Byla jsem ohromená. Než aby hloupě pobíhali venku a házeli polena do ohně a pokoušeli se odehnat hordy Zuřivců, kteří je sledovali z okraje lesa, vypracovali důmyslný způsob, jak se s tímto problémem poprat a udělat co nejbezpečněji. Jejich kreativita byla obdivuhodná.
Poté, co jsme doplnili dřevo na oheň, vrátila jsem se do stodoly, chtěje se tak vyhnout Zekovi a Ruth, sedících na plošině. Možná, že by ji mohl naučit, jak se drží a střílí z mé pušky – mohlo by se jí to zalíbit – a já bych převzala hlídání dobytka. Cokoliv, co mě od něj udrží dál.
Ve stodole na mě dýchl zatuchlý vzduch a teplo, když jsem otevřela vrata a vklouzla dovnitř, zatímco dobytek spokojeně podřimoval. Převážná část skupiny byla venku nebo na farmě, pomáhala s dohledem nebo dělala různé práce, co právě bylo v areálu třeba. Ve stáji se zvířaty zůstala jen Teresa se Silasem a nejmladšími dětmi. Starý Silas usnul schoulený v rohu na dekách a z otevřených úst mu vycházelo chrápání. Teresa seděla nedaleko, zašívala jednu z pokrývek a něco si tiše broukala. Usmála se a pokývla mi, když jsem vešla dovnitř.
„Allison.“ Z jedné ze stájí se vynořil Caleb a v patách se mu držela plachá Bethany, která ve špinavých ručkách držela láhev od mléka.
Caleb držel v náručí skvrnité kůzle, které pro něj bylo zjevně těžké zvládnout, jak sebou šilo a mečelo. Rychle jsem si klekla a převzala ho od něj a přidržela si ho na hrudi. Trošičku se zklidnilo, stále ale žalostně mekalo.
„Nemá maminku,“ Caleb zněl jako by neměl daleko k slzám, a když si otřel rukou obličej, zůstala mu na jedné z tváří špinavá, blátivá šmouha. „Musíme ho nakrmit, ale on tu svou láhev nechce. Stále jen pláče, ale mlíčko od nás nechce a já už nevím, co by mohlo chtít.“
„Dej mi to,“ natáhla jsem ruku a Bethany mi podala lahvičku s mlékem. Posadila jsem se a opřela se o zeď, malé stvořeníčko si usadila v klíně, zatímco mě sledovaly dvě úzkostlivě stažené dětské tvářičky. Na okamžik jsem pocítila osten podráždění, že by tu měla být Ruth a dělat tohle a ne já, pak jsem se zaměřila svou pozornost na daný úkol. Měla jsem jen mlhavou představou o tom, co bych měla dělat, protože nikdy předtím jsem ještě kozu neviděla natož, abych ji držela, ale musela jsem něco udělat.
Vymáčkla jsem z dudlíku pár kapek mléka a počkala, až kůzle opět zabečí a pak jí ho strčila do tlamičky. Dvakrát mi to tvrdohlavé kůzle zavrtělo hlavou a zamečelo dvakrát tak silně, ale napotřetí už si konečně uvědomilo, co že mu to nabízím. Sevřelo kolem lahvičky čelist, začalo srkavě a táhle sát a mé publikum zatleskalo úlevou.
A pak, aniž bych věděla, jak se to stalo, si z jedné strany vedle mě přisednul Caleb a z druhé Bethany a opřeli se mi o ramena. Ztuhla jsem a pevně se držela, nezdálo se ale, že by si někdo z nich všiml mého nepohodlí a kůzle na mém klíně začalo nenasytně mečet, jakmile jsem od něj jen o trochu víc oddálila láhev. Rezignovaně jsem se zase opřela a sledovala ty tři mláďata kolem mě a snažila se moc nedýchat jejich vůni nebo naslouchat tepu jejich srdce. Teresa se na mě s úsměvem podívala a já jen bezmocně pokrčila rameny.
„Víte,“ zamumlala jsem, hlavně proto, abych rozptýlila svou mysl, tak abych nepřemýšlela o krvi nebo srdcích nebo jak hladová už jsem. „Myslím, že tohle malé kůzle potřebuje nějaké jméno, pokud už nějaké nemá. Co myslíte?“
Caleb s Bethany souhlasili. „Co třeba Princezna?“ Navrhla Bethany.
„To je hloupý,“ řekl okamžitě Caleb. „Vždyť je to holčičí jméno.“
Vyplázla na něj jazyk a Caleb jí to okamžitě oplatil. Dívala jsem se, jak se to mládě krmí a jak mu po bradě stéká mléko. Bylo celé bílé až na pár černých flíčků na zadních nohou a jednoho velkého kruhu kolem oka. Vypadalo jako nějaký bandita nebo pirát.
„A co třeba Patch (Skvrna, flek)?" Navrhla jsem.
Oba dva radostí zatleskali. Oba dva si mysleli, že je to perfektní jméno a Bethany dokonce Patche políbila na tu jeho kudrnatou hlavičku, na což kůzle nijak nereagovalo. Po chvilce sledování, jak kůzle žužlá lahvičku s mlékem si Caleb najednou z ničeho nic hluboce povzdechl a opřel se o mě.
„Nechce se mi odsud odejít,“ zamumlal a znělo to unaveně a světobolně na někoho tak mladého. „Já už nechci hledat Eden. Raději bych zůstal tady.“
„Já taky,“ zašeptala Bethany, v polospánku, schoulená u mého boku.
Claeb natáhl ruku a poškrábal Patche po hřbetě, na což mládě reagovalo škubnutím jako by odhánělo mouchu. „Allie, myslíš, že v Edenu budou kozy?“ přemítal.
„Jsem si jistá, že ano,“ odpověděla jsem a zdvihla lahvičku do výšky, aby mohlo mládě vysát i poslední kapky. „Možná, že budeš moci mít i nějaké své vlastní.“
„To by se mi líbilo,“ zašeptal Caleb. „Tak potom doufám, že už tam brzy budeme.“
Chvíli poté, když už byla láhev prázdná a všichni tři spali, schoulení v mém klíně nebo opření o mou hruď. Teresa usnula též, hlava jí spadla a deka klesla vedle ní. Stáj byla tichá až na pár zvířat, která se ve spánku převalila na druhý bok a tlukot tří srdcí kolem mě.
Bethany se náhle zhroutila a hlava jí spadla mně do klína a její zlaté vlásky se mi rozlily přes kolena. Pozorovala jsem ji. Blikající světlo lamp jí tančilo po bledém krčku, zatímco ona si povzdechla, přitiskla se ještě blíže a cosi si ve spánku mumlala.
Tesáky mi vyklouzly ven. Tep jejího srdíčka mi najednou hlasitě pulzoval v uších, cítila jsem tep jejího zápěstí, jejího krku. Můj žaludek byl prázdný a její kůže opírající se o mou nohu tak nádherně hřála.
Odhodila jsem jí vlasy a sklonila se blíž.


4 komentáře:

  1. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad. B

    OdpovědětVymazat
  4. Aaaa hrozne, uzasny preklad ale naozaj potrebujem pokracovanie /Dei

    OdpovědětVymazat