sobota 4. května 2013

14. kapitola


Pláně kolem nás se také nemohly táhnout věčně. Další noc začalo být roztroušených stromů kolem nás čím dál tím víc a byly čím dál tím silnější až se nakonec proměnily v celistvý les. Plahočili jsme se křovinami a proplétali se houštím, což náš postup zpomalilo ještě o to víc. Lidé ve skupině začínali protestovat, les byl mnohem nebezpečnější než pláně, bylo těžší prodírat se jím skrz, zvláště když jsme se nedrželi žádné z cest. Ve stínech stromů se skrývali dravci jako byli vlci, medvědi a samozřejmě ti nejhorší z nich – Zuřivci.
Nebylo divu, že Jeb zůstával vůči těmto strachům hluchý a zarputile se prodíral lesem dál a dál a zastavoval jen nakrátko kvůli odpočinku a rozdělení našich stále více se tenčících zásob. V okamžiku, kdy jsme konečně, pár hodin před východem slunce, zastavili a rozbili tábor, popadli Zeke s Darrenem luky a šípy, aby se opět pokusili něco ulovit a tentokrát jsem se připojila k nim.

„Takže ty s tímhle umíš zacházet?“ Zeptal se mě Darren, zatímco jsem směřovala za ním a Zekem do lesa. Vypadalo to, že už se plně zotavil ze svého pádu do řeky, z kterého vyšel jen s malou jizvou a fialovo-zelenou modřinou na čele. Zeke si dělal legraci, že vypadá jako by měl paroží, ale Darren na to reagoval tím, že holkám připadají jizvy sexy.
Usmála jsem se na něj, i když v duchu jsem si říkala, že je příliš hlučný na to, abychom se dokázali k čemukoliv byť jen přiblížit. Zeke, který šel před námi byl mnohem tišší. Aspoň, že Darren šeptal, ačkoli já sebou trhala pokaždé, když šlápl na nějakou větvičku nebo když mu pod nohama zašustilo listí.
„Myslím si, že jakousi určitou představou o tom mám,“ zašeptala jsem nazpátek. „Ostrým koncem na něco zamířit a pak natáhnout tětivu, ne?“
„Je toho poněkud víc než jen tohle,“ řekl mi na to pochybovačně Darren. „je k tomu zapotřebí dost síly, abys dostatečně natáhla tětivu a také musíš vědět, jak zacílit. Jsi si jistá, že nechceš, abych ti ukázal, jak se to dělá? Rád tě to naučím.“
Vzplála ve mně zlost. „Něco ti řeknu,“ odpověděla jsem a pozvedla svůj luk. „Pojďme se vsadit. Pokud zastřelíš něco dříve než já, přenechám lov tobě a Zekovi. Pokud něco zabiju první já, necháte mě jít s vámi na lov, kdykoliv se mi zachce. Ujednáno?“
„Hm.“ Obočí mu údivem vystřelilo vzhůru. „Jistě. Jen do toho.“
Od Zeka připlachtil temnotou oblázek. Ustoupila jsem, takže se odrazil do Darrenovi hrudi a on se zamračením zasyčel. Zeke se zamračil nazpátek, položil si prst na ústa a ukázal na křoví před námi.
Okamžitě jsem byla ve střehu. Cosi se prodíralo podrostem asi tak padesát metrů od nás, velký černý obrys čehosi, co se pomalu šinulo vpřed. Zeke sáhl tiše za sebe a vytáhl šíp z toulce, nasadil jej na tětivu a pozvedl luk. Ve chvíli kdy napínal tětivu, jsem se pomalu nadechovala, abych zachytila vůni té bestie.
Pach krve, hniloby a všeobecné špatnosti mě zasáhl jako rána kladivem a já zalapala po dechu. „Zeku, ne!“ zašeptala jsem a zamávala na něj, ale už bylo pozdě. Zeke uvolnil tětivu a šíp zaletěl do křoví, kde zasáhl svůj cíl s tlumeným plop.
Ticho kolem nás prořízl šílený kvikot a mě ztuhla krev v žilách. Křoví se rozestoupilo a na mýtinu se vyřítil obrovský kanec, kterému šla pěna od huby a vztekle vrtěl hlavou. Oči mu bíle zářily, bez jakýkoliv duhovek nebo zorniček a z očních důlků mu proudila krev a stékala po jeho ježaté srsti. Z čelisti mu vystupovaly dva žluté, zahnuté kly, ostré jako břitva a smrtící, opět zařval a pak vyrazil přímo na Zeka.
Zatímco já se vrhla vpřed, Zeke zahodil luk vytáhl pistoli, zároveň s mačetou a do rozzuřeného prasete vypálil několik ran. Viděla jsem, jak z prasečí hlavy vybuchují gejzíry krve, ale to šílené zvíře nezpomalovalo. Na poslední chvíli Zeke uskočil stranou, kanci z cesty a mačetou ho seknul do boku.
Kanec se s děsivou rychlostí obrátil, ale v tu chvíli už já svírala svůj meč a zasekla ho hluboko do jeho zad, skrze maso a kosti. Prase zakvičelo a otočilo se, aby mě mohlo nabrat na ty své smrtící kly, ale já mu přesekla páteř a jemu poklesly nohy dříve, než ke mně stihlo doběhnout. Zeke přiskočil blíž a znova ho udeřil, mířil svou ranou přímo za kančí lebku, rozsekl mu krk a kanec klopýtl.
Zvedla jsem své ostří a vší silou ho zasekla do rány, kterou mu už předtím zasadil Zeke. Ostří katany prořízlo dočista tlustý prasečí krk, přeseklo páteř, maso i kosti a oddělilo mu hlavu od zbytku těla. Obrovské tělo se zřítilo na zem a převalilo se a kopalo do vzduchu, zatímco hlava bezmocně klapala čelistmi, dokud se obě části konečně nepřestaly hýbat.
Opřela jsem se o strom a ruku s mečem spustila volně podél těla, zatímco Zeke klesl na zem a lapal po dechu. Všimla jsem si, jak se mu adrenalinem napumpované svaly třesou a po tvářích a čele mu stéká pot. A slyšela jsem hlasitý tlukot jeho srdce, jak se mu tepe šíleným tempem, asi tak tisíc mil za sekundu, uvnitř jeho hrudi.
„Panebože.“ Darren dovrávoral k nám a třásl se úplně stejně. I on měl připravený šíp k výstřelu, ale vše se seběhlo tak rychle, že ani neměl čas vystřelit. „Jste v pořádku, vy dva? Omlouvám se, nemohl jsem… najednou se tu tak zjevil.“
Zeke to odmávl a vstal, trochu nejistě se přidržujíc větve. „To je v pořádku,“ zalapal po dechu a uklidil zbraň zpátky do pouzdra. „Je to vyřízené. Je po všem a my jsem všichni v pořádku. Allie?“ Podíval se na mě. „Jsi v pořádku, že ano? Neublížil ti, viď?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem v pohodě.“
„Víc než v pohodě.“ Darrenův hlas zněl ohromeně a najednou i žárlivě. „Sakra, holka. Ty jsi mu tu hlavu dočista usekla! Beru zpět svou sázku – ty s námi můžeš jít na lov kdykoliv.“
Ušklíbla jsem se na něj, když v tom jsem si uvědomila, že Zeke se na mě zamyšleně dívá. „Byla jsi neuvěřitelná,“ řekl tiše a pak to vypadalo, že se sebral. „Chci tím říct, že ten meč musí být pekelně ostrý, když dokáže utít hlavu dospělému kanci. A ani jsi se nezadýchala.“
Můj vnitřní alarm se rozezněl. Záměrně jsem se zhluboka nadechla. „Jen stále ještě nemůžu popadnout dech,“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo zadýchaně a roztřeseně. Zeke ke mně se starostlivým výrazem přistoupil, má pozornost se ale přesunula k něčemu úplně jinému. V tom nádechu jsem ucítila odpornou, prohnilou mršinu toho kance, až se mi udělalo zle, ale také jsem zachytila náznak krve. Čisté, nezkažené krve. Lidské krve.
„Haló?“ zavolal slabý, neznámý hlas mezi stromy. „Je… je tam někdo? Jste naživu?“
Všichni jsme se prudce postavili a namířili zbraněmi do temnoty. „Kde jste?“ zavolal Zeke, zacouval zpátky a postavil se mezi mě a Darrena. „Ukažte se nám.“
„Nemůžu,“ odpověděl hlas. „Ten kanec… má noha. Potřebuji pomoc… prosím.“
Zadívala jsem se do lesa a zaposlouchala se, odkud ten hlas přichází, abych určila směr. „Tamhle,“ zašeptala jsem Zekovi a ukázala do větví staré borovice. Mezi jehličím se tam choulil temný stín a zoufale se tiskl ke kmeni. Byla z něj cítit bolest a strach. A krev. Hodně krve. Opatrně jsme obklíčili strom, zbraně stále v pohotovosti. Do našeho zorného pole vstoupil temný stín, muž ve středním věku, s krátkými, žlutými vousy, ve špinavé, modré kombinéze. Díval se na nás skelným pohledem a zuby měl zaťaté v grimase bolesti.
„To prase?“ Zašeptal.
„Je mrtvé,“ ujistil ho Zeke. „Můžete slézt. Neublížíme vám.“
„Díky Bohu,“ muž se úlevou takřka zřítil ze stromu a po dopadu zalapal po dechu. Tech pach krve byl ohromující. Kousala jsem se do rtu, abych udržela své tesáky uvnitř.
„To zatracené prase mě zaskočilo.“ Muž opět zalapal po dechu, klesl zpět ke kmeni a s úšklebkem zvedl jednu nohu. Nohavici na pravé noze měl rozervanou a potřísněnou krví. „Stihnul jsem vylézt na strom mimo jeho dosah, ale i tak mé zasáhl. Tvrdohlavě čekal, až slezu zase dolů. Už bych byl mrtvý, kdybyste nepřišli.“
„Máte nějaké bezpečné místo, kam se uchýlit?“ Zeptal se Zeke, který se klekl vedle něj. Muž přikývl.
„Pár nás tu žije na ohrazeném pozemku asi tak dvě míle na západ odsud.“ Ukázal zkrvavenou rukou a Zeke vstal.
„Dobře,“ řekl. „Darrene, vrať se k ostatním. Řekni Jebovi, co se stalo. Varuj je, že se v téhle oblasti nejspíš vyskytují Zuřivci. Allison,“ pokračoval a ukázal na zraněného muže, „pomoz mi ho dostat domů.“
Zamračila jsem se. Zeke si všiml mého zaváhání, přistoupil blíž a ztišil hlas.“Nemůžeme ho tu nechat,“ řekl mi vážně. „Ta rána vypadá, že je hluboká a ztratil hodně krve.“
„Přesně tak,“ zasyčela jsem nazpátek. „Pravděpodobně teď přitahuje každého Zuřivce, který se nachází v okruhu deseti kilometrů kolem. Bojovat proti nekonečné vlně Zuřivců, jen kvůli nějakému náhodnému cizinci, mi nepřijde jako zrovna moc dobrý nápad.“
„Já ho tu nenechám,“ odpověděl mi rozhodně Zeke. „Náhodný cizinec nebo ne, nenechám tu zemřít další lidskou bytost.“ Pohled mu ztvrdl a ztišil hlas. „Nenechám ho tu, aby ho jen tak roztrhalo pár bezduchých démonů. To se nestane. Takže buď mi pomoz a nebo se vrať s Darrenem k ostatním.“
„Sakra,“ zavrčela jsem, zatímco se Zeke odvrátil. Ten hloupý kluk nemá ani ponětí, že Zuřivci nejsou ti jediní, s kým by si tu měl dělat starosti. Ten muž páchl krví a ten Hlad uvnitř mě se neklidně vrtěl. Zuby mě tlačily do dásní a já skoro cítila to teplo, jak se mi rozlévá po jazyku. Zeke už se ale ohýbal na pomoc zraněnému muži, podepřel ho polovinou svého těla a zvedl ho na nohy. Muž zalapal po dechu a opřel se o něj a držel zraněnou nohu nad zemí, zatímco Zeke se pod jeho vahou až zapotácel.
„Sakra,“ zamumlala jsem opět a stoupla si na druhou stranu a dala si cizincovu ruku kolem krku. Možná, že když nebudu dýchat a přestanu fantazírovat každých pět vteřin o tom, jak bořím zuby do jeho krku, bude to dobrý.
„Moc díky,“ lapal po dechu muž, zatímco jsme s ním začali bolestivě pomalu kulhat do temného lesa. „Jmenuji se Archer – Joe Archer. Moje rodina tuhle zem vlastní. Nebo alespoň vlastnila, předtím než vypukla ta nákaza.“
„Co vlastně děláte tak daleko od domova, pane Archere?“ zeptal se Zeke a zaskřípal zuby, když muž zaklopýtal. Zapřela jsem se, abych nás všechny udržela na nohou. „Hlavně v noci, když se to všude kolem hemží Zuřivci?“
Joe Archer se krátce a rozpačitě zasmál. „Jedna z těch našich zatracených koz se dostala přes plot,“ přiznal a zavrtěl hlavou. „Pouštíme je ven, když Zuřivci spí. Jedna z nich se ale rozhodla, že se vydá na procházku do lesa a i kdybychom ztratili byť jen jednu z těch malých potvor, znamenalo by to pro nás ztrátu poloviny masa a mléčných výrobků. Tak jsem se po ní šel poohlédnout. Nechtěl jsem být venku tak dlouho, ale setmělo se dříve než jsem čekal.“
„Máš štěstí, že jsi to přežil,“ zamumlala jsem a přála si, aby šli oba mnohem rychleji. „Kdyby tě to prase párkrát kouslo místo poškrábání měl bys o dost víc starostí než je pouhé hledání kozy.“
Cítila jsem, jak pod mou paží znehybněl a zrychlil se mu tep. „Jo,“ zašeptal, aniž by se na mě podíval. „Měl jsem štěstí, že ano.“
***
Jako zázrakem nás nenapadli Zuřivci, ačkoli se za námi táhla silná vůně krve a zůstávala po nás jasně viditelná stezka. Jakmile jsme vyšli z lesa, ocitli jsme se na okraji velikého pozemku, který byl obehnán kolem dokola ostnatým drátem. Uvnitř byly zbytky staré, prohnilé stodoly, která byla celá obrostlá plevelem a hned vedle ní stál traktor, který se nacházel v úplně stejném stavu.
Uprostřed mýtiny byl malý kopec, obklopený zdmi z vlnitého plechu, dřeva a cementu. Podél obvodu zdí byly zapáleny ohně, které osvětlovaly temnotu a vydávaly teplo a spoustu kouře a všimla jsem si, že další zdroje světla problikávají i skrze zdi.
Dostali jsme Joea přes ostnatý drát, dávaje pozor na zraněnou nohu a vydali se přes mýtinu. Byli jsme v půlce, když se kdesi před námi ozval výkřik a někdo, stojící na zdi mi zasvítil baterkou přímo do očí. Joe vykřikl a zamával nazpět a světlo zmizelo. O pár minut později zaskřípěla rezavá brána a z ní vyšli ven tři lidé, dva muži a jedna žena a pospíchali k nám.
Napjala jsem se, ze zvyku a také proto, že ten mladě vypadající muž svíral v rukou pušku, ačkoli s ní na nás nemířil. Druhý muž byl vytáhlý a kostnatý, ale byla to ta žena, na kterou jsem zaměřila svou pozornost. Měla hnědé vlasy, stažené do ohonu a i když nevypadala moc staře, na skráních se jí kroutilo pár šedých pramenů. Kdysi mohla být opravdu krasavice, teď byla ale její tvář lemována vráskami a ústa byla pevně sevřená a vážná. A její oči mi řekly, že ona je bezpochyby tou, která tady tomu velí.
„Joe!“ vykřikla žena a přiběhla k nám. „Ach, díky Bohu! Už jsme si mysleli, že jsi mrtvý.“ Ale i přes svá slova vypadala, že by ho nejraději zbila, kdyby nebyl zraněn. „Co jsi to udělal, jít do lesa sám, ty osle? Nevadí! Nech to být – jsem ráda, že jsi zpátky doma. A –.“ Její bystré, hnědé oči se náhle zastavily na mě. „– vidím, že tu máme jakési cizince, kterým máme co děkovat za tvůj bezpečný návrat.“
„Chovej se k nim slušně,“ zasípal Joe a pokusil se, slabě se usmát. „Zachránili mi život. Zabili prase, přeměněné na Zuřivce bez mrknutí oka – nejpodivnější věc, jakou jsem kdy viděl.“
„Skutečně?“ pokračovala ledovým hlasem žena zatímco Joea převzali ti dva muži a on kulhal zpátky do tábora. „Neříkej. No, cesty Páně jsou nevyzpytatelné.“ Upřela na nás svůj ostrý, hodnotící pohled. „Jsem Patricia Archerová,“ řekla rázně, „a třebaže netuším, kdo jste, ten kdo zachrání jednoho z mých lidí je tady vítán.“
„Děkujeme vám,“ řekl vážným hlasem Zeke. „Já jsem Zeke a tohle je Allison.“
„Ráda vás poznávám,“ štěkla na nás zpátky Patricie a naklonila se blíž a zamžourala na nás.“Nechte mě, abych si vás lépe prohlédla –mé oči už nejsou takové jako bývaly kdysi. Bože smiluj se, vy jste tak mladí. Kolik je ti, chlapče, let? Sedmnáct? Osmnáct?“
„Sedmnáct,“ odpověděl Zeke. „Myslím.“
„No, to jste tedy měli extrémní štěstí, pokud jste šli přes les a nenapadli vás Zuřivci. V této části jsou docela dost velkou hrozbou.“
Hrozbou? Pomyslela jsem si. Jako jsou třeba mývalové a hlodavci? Ten kanec-Zuřivec toho muže málem připravil o nohu.
„Ale co vůbec děláte takhle venku, mimochodem?“ pokračovala Patricia, ovšem už bez ostražitosti a podezřívání. Nyní už zněla jen zvědavě. „Docela dobře byste mohli být mými vnoučaty. Ach, na tom nezáleží.“ Zamávala rukou před svým obličejem. „Přestaň být vlezlá Patricie. Pojďme dovnitř, dříve než přilákáme Zuřivce. Trvám na tom, že musíte něco teplého sníst a pořádně se vyspat. Máme tu pár prázdných pokojů. A také bychom mohli ohřát pár hrnců vody na horkou koupel. Vypadáte, že by vám jedna udělala dost dobře.“
Horká koupel byla luxus, o kterém jsem snila ještě když jsem žila na Okraji. Lidi vyprávěli, že existovali přístroje, které vodu ohřívaly a vy jste si jen napustili tak teplou vodu, jak jste potřebovali. Já osobně jsem ale nikdy žádnou neviděla. Jenže Zeke zavrtěl hlavou.
„Děkujeme vám za vaši laskavost,“ řekl zdvořile, „ale my už budeme muset jít. Čekají tam na nás, v lese, další lidé.“
„Vás je víc?“ Patricia zamrkala a podívala se směrem k lesu.“Dobrý Bože chlapče, tam přece nemohou zůstat. Davide, Larry!“ zavolala a pokynula dvěma mužům, kteří stáli u brány. „V tom lese jsou další lidé,“ oznámila jim stroze, hned jak se přiblížili, každý s puškou v ruce. „Hned jak vyjde slunce je musíme najít a přivést sem. A mohli byste probudit Adama a Virgila– řekněte jim, ať vám také pomohou.“
„To vážně není zapotřebí –.“ začal Zeke, ale ona ho umlčela.
„Mlč chlapče. Nebuď hloupý. Vy jste pomohli jednomu z nás a já teď udělám to samé. Moc jiných lidí tady kolem nepotkáváme. Kde jsi říkal, že je zbytek tvé skupiny?“
Zeke se stále ještě zdráhal, nechtěl prozradit polohu ostatních nebo váhal přijmout pomoc od úplně cizích lidí. Jenže já se podívala mezerou mezi stromy a všimla si, že obloha už začíná blednout a má nervová zakončení drnčela varování. Hvězdy už bledly. Začínalo svítat.
„Asi tři míle jihovýchodně odsud,“ řekla jsem a Zeke se na mě zamračil. Ignorovala jsem ho a setkala se s ustaraným pohledem Patricie.“Je jich tam asi tucet, i když polovina z nich jsou děti. Jenže je dost možné, že nejprve budete muset přesvědčit kazatele. Dokáže být hodně tvrdohlavý.“
„Kazatel?“ Patricii se rozzářily oči. „Ach, to je báječné. To by mohl pomodlit za Joea. A říkáš, že tam venku jsou i děti? Pane na nebi. No, nač vy dva ještě čekáte?“ Zlostně se zamračila na ty dva muže, kteří okamžitě zamumlali kvapné „Omlouváme se, madam,“ a odspěchali zpátky do tábora.
„A teď.“ Patricie se na nás usmála a na její tváři bylo vidět, že něco takového už hodně dlouho neudělala. „Jsem si jistá, že vy dva jste úplně vyřízení. Ukážu vám, kde si můžete odpočinout a pokud vydržíte jednu nebo dvě hodiny, tak už bude připravená i snídaně.“ Mrkla jako by jí právě teď něco napadlo. „Ach Bože, myslím, že bych dneska ráno měla Marthě pomoci s přípravou jídla, že ano. Když tu budeme mít tolik hostů. Tudy, prosím.“
„Proč jsi to udělala?“ zašeptal Zeke, zatímco jsme následovali tu vysokou, kostnatou ženu do tábora. „Tihle lidé nepotřebují víc hladových krků – pravděpodobně je to pro ně i tak dost těžké se uživit.“
„Jsem unavená Zeku.“ Nedívala jsem se na něj, když jsem to říkala. „Už skoro svítá. Jsem hladová, pokrytá krví někoho, koho ani neznám, a nechce se mi zase prodírat přes les a alespoň jednou bych se zase chtěla vyspat v měkké posteli místo té tvrdé a studené země.“ No, to poslední byla lež,ale to on vědět nemusel. „Odpočineme si – nemyslím si, že by to byli kanibalové nebo tajní uctívači upírů, pokud si ovšem nemyslíš, že ta stará dáma je přestrojený ďábel.“
Vrhl na mě podrážděný pohled a pak si povzdechl a prsty si prohrábl vlasy. „Jebovi se to nebude líbit,“ zamumlal a zavrtěl hlavou.
„Proč mě to nepřekvapuje?“

2 komentáře:

  1. JO!!! Konečně Allie vytasila katanu a byla akce! Teď už jen čekám až se objeví Kanin nebo se provalí že je Allie upír ^-^ Chňááá! :D Moc děkuju za skvělý překlad a sem celá nedočkavá na další kapču!

    OdpovědětVymazat
  2. úúúú :3 už sa teším na ďalšiu kapitolku !!! :3 ♥ ďakujem vám, že to prekladáte

    OdpovědětVymazat