středa 1. května 2013

13. kapitola


„Je na ní něco divného,“ zamumlala Ruth.
Otevřela jsem oči, zatímco tichý, mrzutý hlas Ruth ke mně doléhal skrze stěny stanu. Podle mých vnitřních hodin právě zapadlo slunce, i když nebe nad hlavou bylo stále ještě světlé. Všude kolem jsem slyšela, jak je celý tábor v pohybu, chystá se na cestu, já ale ještě chvilku zůstávala uvnitř a sbírala útržky rozhovorů a hlasů, které ke mně doléhaly přes stěny stanu.
„Nemáš pocit, že je to divné,“ pokračovala Ruth a hlas jí zvážněl, „že se ukázala uprostřed noci a jen tak náhodou narazila na Zeka s Calebem? Co o ní víme? Proč se jen tak potulovala nocí – Zeke nám o tom nikdy nic neřekl. Jak dokázala po celou tu dobu přežít úplně sama?“

Pocítila jsem osten obav. Ta hloupá holka to nenechá být. Začala jsem vrčet a násilím musela potlačit představy, jak ji vleču do lesa.
„Já si myslím, že něco skrývá,“ pokračovala Ruth. „A co je horší, myslím si, že je nebezpečná. Pokud přišla z upířího města, mohla by být kdokoliv. Může to být zloděj nebo vrah. Nedivila bych se, kdyby už předtím někoho zabila.“
Postavila jsem se, vylezla ze stanu a vstoupila na otevřené prostranství. Ruth, která stála u ohniště se odmlčela, ale viděla jsem ji, jak na mě přes Teresinu hlavu nepřestává zírat. Stará žena vypadala lhostejně, dál nabírala polévku do misek, ale Matthew a Bethany se na mě přes ramena podívali a rozšířily se jim oči.
Potlačila jsem své rozhořčení, všimla jsem si, že kousek od nich stojí Zeke s Darrenem a povídají si s Teresiným mužem, Silasem. Stařík ukazoval svou vrásčitou rukou k nebi a oba chlapci slavnostně přikyvovali jako by to všechno dávalo nějaký smysl.
Zvědavě jsem šla přímo k nim a snažila se ignorovat šepot za mými zády.
„Jsi si tím jistý, starouši?“ Řekl Darren ve chvíli, kdy jsem k nim došla. Zeke se na mě usmál a přikývl a v mých vnitřnostech to začalo mravenčit. Silas si přes ten svůj velký bílý vous odfrkl a zadíval se na Darrena.
„Můj loket se nikdy nemýlí,“ oznámil a naježil své husté obočí. „Takhle začne bolet jen když se blíží bouře. A vzhledem k tomu, že to bolí jako by byla na spadnutí, řekl bych, že jedna velká je na obzoru.“
Obzor byl jasný. Nad stromy se zatřpytily první hvězdy a obloha se změnila na hlubokou, tmavou modř. Nedivila jsem se, že je Darren skeptický, ale Zeke prohlížel oblohu jako by tam tu blížící se bouři už viděl.
„To je dobře,“ zamumlal a náhlý poryv větru mu pocuchal vlasy. „je to už pár dní, co jsme překročili ten potok. Voda nám ubývá – takže to přijde v pravý čas.“
„Zastavíme se?“ zeptala jsem se a Darren si odfrkl.
„Ne,“ odpověděl mi Zeke, svého přítele ignoroval. „Pokud nebude hrozit opravdové nebezpečí, Jeb se bude chtít prodírat vpřed i skrze bouři. Zuřivci rádi loví za špatného počasí. Neslyšíš je, že se blíží, dokud nejsou přímo u tebe. Není to bezpečné, zůstávat za bouřky na jednom místě.“
Vzpomněla jsem si na jinou bouři, kdy jsem viděla, jak se ke mně ze všech stran stahují Zuřivci a otřásla jsem se.
„Pokud vůbec začne pršet,“ dodal Darren a Silas se zamračil. „Myslím si ale, že být zabit bleskem je lepší než být zabit Zuřivcem. Alespoň ho neuvidím, jak přichází.“
„No, když už nic jiného, tak se alespoň osprchuješ,“ odsekl Zeke. „není divu, že nemůžeme nic zastřelit – když ten tvůj zápach je cítit na míle daleko.“
Darren na něj vystrčil prostředník. Zeke se jen zasmál.

***
Silasova předpověď byla pravdivá, na obzoru se brzy objevily temné mraky, které zakryly hvězdy s měsícem a zvedl se vítr. Skrze mraky probleskovaly děsivé, bílé blesky a hned za nimi burácel hrom.
Rozpršelo se a prudký déšť bičoval naše nechráněné obličeje a všechny nás promočil. Lidé se k sobě tiskli a vlekli se vpřed, se skloněnými hlavami a svěšenými rameny proti větru. Držela jsem se zpátky a číhala na opozdilce, nechtěla jsem, aby ostatní viděli, že mě déšť nijak neobtěžuje, že nemám husí kůži od zimy a že se netřesu pod nárazy studeného větru. Země se rychle proměnila v močál a já sledovala Zeka, jak táhne Caleba a Bethany přes nejhorší části bahna a někdy je bere i na záda, když je pro ně bahno příliš hluboké. Děti se třásly a Bethany se rozplakala, když spadla do louže, která ji skoro celou pohltila, ale Jeb ani nezpomalil.
Déšť neustával. Pár hodin před svítáním pronikl neustálým sykotem dopadající vody nový zvuk. Tichý řev, ze začátku jen slabý, ale poté stále hlasitější a silnější, až se před námi náhle země svažovala dolů a my stáli na břehu temné řeky, ženoucí se vpřed.
Jebbadiah stál na jejím okraji se zkříženýma rukama, rty sevřené do pevné čárky a zlostně na ni zíral. Otočil se, pokynul Zekovi a já se protlačila vpřed, abych slyšela jejich hlasy přes řev vzdouvající se řeky.
„Sežeň provaz,“ nařídil Zekovi a ukázal na jeho batoh.
„Pane?“
Jeb se zamračil, otočil se a opět pozoroval řeku. „Ať se všichni připraví. Přejdeme to tady.“
Popostoupila jsem ještě blíž. Zeke zaváhal a znepokojeně se zadíval na řeku. „Nemyslíš, že bychom tu měli zastavit na noc?“ Zeptal se. „Počkat, až voda trošku opadne? Proud je teď na děti příliš silný.“
„Pak jim musí někdo pomoct.“ Jebův hlas byl nelítostně klidný. „Dnes v noci se musíme dostat na druhou stranu.“
„Pane –.“
„Ezekieli,“ přerušil ho Jeb, který se otočil a podíval se na něj. „Nenuť mě, abych se opakoval.“ Zeke se na něj chvilku upřeně díval a pak se odvrátil.
„Zařiď, aby byli všichni připraveni co nejdřív,“ řekl Jebbadiah dokonale klidným hlasem až se mi chtělo ho za to praštit do zubů. „Až se dostaneme na druhou stranu, můžeme si odpočinout. Ale chci nás mít bezpečně za řekou, než si budeme moci oddychnout.“
Zeke neochotně přikývl. „Ano, pane.“
Zacouval a setřásl batoh z ramen, zatímco se Jeb opět zadíval na rozbouřenou řeku. Jeho pohled ulpíval na něčem, co jsem neviděla, na čemsi, na břehu řeky a rty měl stažené do úzké, pevné linky.
Počkala jsem si, až se vrátí zpátky ke skupině, kde už Zeke s Darrenem rozmotávali lana, a pak jsem si pospíšila ke břehu, abych se podívala dolů.
Voda tam letěla závratnou rychlostí, tmavá a vzteklá. Přemýšlela jsem, nač asi tak mohl Jeb myslet: byl vážně tak tvrdohlavý a nemilosrdný, aby je nutil překonávat tohle? Zvláště, když byly ve skupině malé děti?
Blesk osvítil okolí a v jeho světle se zableskly bílé, mrtvé oči.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a pak se podívala po proudu na balvan, který ležel v blízkosti břehu. Teprve teď jsem rozpoznala, že to není skála, ale jeden z těch masivních, rohatých tvorů, kteří se potulovali ve velkých stádech na kopcích všude kolem. Tenhle kus tady, byl nafouklý a zcela evidentně mrtvý, ležel na boku směrem ke mně, jeho pysky byly ale staženy v děsivém úšklebku a velké, bílé oči mu vylézaly z důlků. Zavanul vítr a já ucítila nezaměnitelný pach rozkladu a zla vznášející se nad vodou.
Obrátil se mi žaludek a já spěchala pomoct Zekovi s Darrenem v rozmotávání provazů.
Takže Jeb nakonec nebyl zas až tak hnusný hajzl. Je dobře, že to vím.
I když, zajímalo by mě, proč to nemohl říct alespoň Zekovi, že se v této oblasti vyskytují Zuřivci. Pro jeho zástupce by to mohla být dost důležitá informace na to, aby ji věděl. Možná, že jen nechtěl šířit paniku a děsit zbytek skupiny. A nebo možná tento nedůtklivec neměl pocit, že by jeho rozkazy musely být vysvětleny. Alespoň mi teď ale to jeho rozhodnutí dostat se na druhou stranu, dávalo smysl.
Zuřivci se bojí hluboké nebo rychle se pohybující vody, to mi říkal už Kanin v nemocnici. A nikdo neví proč – ale není to proto, že by se mohli utopit. Možná, že jen nechápou, proč už je zem pod jejich nohama najednou neudrží. Nebo prostě mají strach z něčeho, co je o moc silnější než oni. Ale od té doby, co vznikli, vyhýbají se Zuřivci hlubokým vodám. Pamatuj si to, protože by ti to jednoho dne mohlo zachránit i život.
Sledovala jsem, jak Zeke nese lano a brodí se bahnem ke stromu, který ležel poblíž břehu řeky a přes který se valila voda.
Jak se dostaneme na druhou stranu?“ Zeptala jsem se Zeka, který byl zaneprázdněn uvazováním lana kolem kmene stromu a utahováním uzlů. Smutně se usmál a pozvedl zbytek lana.
„Budeme se pevně držet, pokud je nám život milý.“
„Jak?“ Zeptala jsem se a podívala se na kmen. „Provaz je na této straně řeky. Nepomůže nám to dokud nebude na druhém břehu.“
„Přesně tak.“ Zeke si povzdechl a začal si vázat druhý konec lana kolem pasu. Znepokojeně jsem ho pozorovala a on se ušklíbl. „Aspoň, že už jsem mokrý.“
Podívala jsem se na pěnící se a vzdouvající vodu a zavrtěla hlavou. „Není to trochu… nebezpečné?“
„Je to tak“ Zeke vzhlédl a setkal se s mým pohledem. „Jake neumí plavat a já nebudu žádat Darrena, aby riskoval. Nebo kdokoliv jiný, když na to přijde. Musím to být já.“
Dříve než jsem mu stačila odpovědět, svlékl si boty a bundu a spořádaně je položil je na okraj řeky. Potom, všemi sledován, sjel po břehu, trochu uklouzl v bahně a přistoupil k okraji řeky. Malou chvilku si prohlížel břeh z jedné strany na druhou a pak se ponořil do zpěněné vody.
Proud ho okamžitě začal strhávat s sebou, on se ale zarputile vyrazil na protější břeh a prodíral se proti proudu vpřed. Sledovala jsem jeho nezřetelnou siluetu, jak se jednou vznáší na vrchu a občas je vtažen dolů. Pokaždé, když zmizel, jsem se kousala do tváře a zatínala pěsti, dokud se jeho hlava opět neobjevila. Byl celkem zdatný plavec, ale i přesto tam bylo ještě pár bezdechých momentů než se objevil na druhém břehu, kde z něj odkapávala voda a on lapal po dechu. Zbytek skupiny potěšilo, když doklopýtal ke stromu a uvázal kolem něj konec provazu a pak ztěžka dosedl do bláta, zjevně totálně vyčerpán.
Za chvilku se zase ale zvedl na nohy a zatímco se zbytek skupiny začal přesouvat na druhý břeh, on stál na břehu řeky a pomáhal těm, kteří už řeku překonali. Držela jsem se v pozadí a sledovala, jak Ruth překračuje řeku jako první, pravděpodobně celá nedočkavá, aby už byla na stejném místě jako Zeke. Po ní se na svou pomalou cestu přes řeku vydali Silas s Teresou, usilovně se ze všech sil se svými vrásčitými prsty drželi lana.
Pak se Darren otočil na mě.
„Jsi na řadě Allison,“ řekl a natáhl ke mně ruku. Podívala jsem se směrem k místu, kde se k sobě, kousek od břehu, choulili tři děti, Caleb, Bethany a Matthew.
„A co bude s nimi?“
„Zeke se sem vrátí a pomůže jim,“ odpověděl Darren. „Přetáhne buď Bethany nebo Caleba, já vezmu toho druhého a Jake pomůže Matthewovi.
Neboj se, není to náš první přechod. Budu hned za tebou.“ Znovu se usmál a pokynul mi vpřed. „Pokud potřebuješ pomoc, pak tě samozřejmě moc rád přenesu na zádech na druhou stranu.“
„Ne, díky.“ Ignorovala jsem jeho ruku a vydala se po laně. „Myslím, že to zvládnu i sama.“
Ta voda mě vyděsila. Nebylo to teplotou – mrazivá zima mi samozřejmě vůbec nevadila – ale síla podvodních vírů, které se mě snažily stáhnout dolů, to bylo působivé. Kdybych byla ještě člověk a neuměla moc dobře plavat, řekla bych, že bych měla docela dost obavy.
Ta voda nebyla zas až tak hluboká, dosahovala mi maximálně k hrudi, ale o každý svůj krok jsem musela bojovat. Kdesi vzadu za mnou pokřikoval Darren, abych se nezastavovala a pořád šla, ale jeho hlas se ztrácel v hukotu řeky. Ohlédla jsem se. Stydlivá, malá Bethany mu visela na zádech kolem krku a oči měla pevně sevřené.
V okamžiku, když jsem se otočila a dívala se na ně, všimla jsem si, že se přímo na nás řítí cosi obrovského – zlomený kmen stromu, který se houpal ve vlnách. Zařvala jsem na Darrena, ale kmen se pohyboval příliš rychle a mé varovaní přišlo příliš pozdě. Kmen do něj narazil, odtrhl ho od lana a on zmizel ve vlnách. Bethany ještě jednou vyvřískla a pak ji to stáhlo dolů a ztratila se z dohledu.
Nepřemýšlela jsem. Jen jsem jednala. Pustila jsem lano a skočila do vody. Okamžitě mě to nasálo a pohazovalo to mnou jako s hadrovou panenkou. Odolávalo to mým pokusům, dostat se nahoru a táhlo mě to pořád směrem dolů až bylo těžké poznat, kde je dole a kde nahoře. Na chvíli jsem zpanikařila… ale pak jsem si uvědomila, že mi řeka nemůže ublížit. Nepotřebuji dýchat: nehrozí mi nebezpečí utonutí.
Když jsem přestala bojovat s proudem, bylo vše najednou mnohem jednodušší. Řeka mě táhla s sebou a já se rozhlížela po vrcholcích vln, jestli nezahlédnu Bethany nebo Darrena. Na okamžik se mi před očima mihl záblesk modré látky a já se tím směrem okamžitě vrhla.
O pár dlouhých minut později se mi podařilo chytit bezvládně pohupující se tělo dívenky a přitáhnout si je k sobě a pak jsem se snažila udržet její bledou tvářičku nad hladinou.
Nohy jsme zapřela o dno řeky a cítila jak se mi současně zarývá do nohou, zatímco já se snažím vyrazit směrem ke břehu.
Když se mi podařilo se vydrápat na břeh, položila jsem Bethany na záda, klekla si vedle ní a nervózně hledala jakékoliv známky života. Dívka vypadala jako mrtvá, zavřené oči, ústa mírně otevřená, rozcuchané blonďaté vlásky omotané kolem tváře. Vypadalo to, že nedýchá. Položila jsem ucho na její hruď a poslouchala tlukot srdce a připravovala se na to, že uslyším jen holou prázdnotu. Ale bylo tam. Slabě, ale tlouklo. Stále ještě žije.
Posadila jsem se, kousala si ret a zírala na nehybnou dívku. Měla jsem jen nejasnou představu o tom, co bych tak měla udělat, kdysi, ještě na Okraji, jsem sledovala, když vytáhli bezvládné tělo chlapce ze zaplavené stoky. Zachránci se ho snažili resuscitovat, použili dýchání z úst do úst, masírovali mu hruď, zatímco dav kolem jen přihlížel. Bylo smutné, že se jim ho nepodařilo oživit a jeho matka si domů odnesla jen jeho bezvládné tělo. Nemohla jsem si pomoct, ale zajímalo by mě, jestli Bethany potká ten samý osud.
No, zcela určitě ano, pokud něco neuděláš, Allison.
„Sakra,“ zamumlala jsem, jemně otevřela dívence ústa a stiskla jí kořen nosu. „nemám vůbec ponětí, co to tu teď dělám,“ řekla jsem jí dřív, než jsem položila svá ústa na její. Musela jsem mít na paměti, že se musím zhluboka nadechnout a zadržet dech, dříve než jí ho pomalu vdechnu do úst.
Provedla jsem to pětkrát nebo šestkrát a cítila, jak se jí každým nádechem roztahují a zase smršťují vnitřnosti. Bethany zůstávala bezvládná a bez jediné reakce.
Napadlo mě, jestli bych jí neměla začít stlačovat hruď, tak jako to dělali u toho chlapce, ale rozhodla jsem se proti tomu. Pořád ještě dokonale neznám svou vlastní sílu a poslední věc, kterou bych chtěla udělat je omylem jí zlomit žebro. Už jen při tom pomyšlení se mi udělalo špatně.
Při sedmém nádechu už jsem si začínala připouštět porážku, když se Bethany najednou začala dusit, chrchlat a kašlat a voda jí vytékala ústy i nosem ven. S úlevou jsem se odtáhla, zatímco ona se snažila postavit, jen proto, aby se sehnula a vyzvracela do trávy vodu a bláto.
Celá se třásla, když se na mě podívala, tělíčko celé napjaté. „Uklidni se,“ řekla jsem jí a vzpomněla si na všechny ty vyvalené oči, bojácné pohledy, které na mě vrhala, kdykoliv jsem procházela kolem ní. Ruthina práce, nejspíš. „Spadla jsi do řeky, ale teď už jsi v bezpečí. Pokud už se na to cítíš, vyrazíme najít ostatní –.“
Bethany se rozeběhla, vrhla se mi kolem krku a zabořila mi obličej do ramene. Na vteřinu jsem ztuhla, cítila se překvapeně a nepříjemně a nevěděla jsem, co mám dělat.
Popotáhla, cosi nesouvislého zamumlala a přitiskla se ke mně ještě blíž a přitulila se. A její malý krček byl najednou jen asi palec od mé tváře. Byly jsme tu úplně samy, nebyl tu ani Zeke, ani Ruth, ani Jebbadiah Crosse, kteří by nás hledali. Bylo by tak snadné otočit hlavu… a…přestaň. Zavřela jsem pusu a cítila, jak mi tesáky zajíždějí zpátky do dásní a jemně jsem se odtáhla od dívčích ramen. „Pojďme se vrátit ke skupině,“ řekla jsem a postavila se. „Pravděpodobně už nás hledají.“
Aspoň v to doufám. Nebo nás už Jebbadiah považuje za mrtvé a pokračuje dál?
Zírám do zpěněné řeky a najednou sebou trhnu. Doufám, že se Darren dostal v pořádku na břeh, přemýšlím o tom, zatímco se plahočím po břehu s Bethany v patách za sebou. Není tu nic, co bych pro něj mohla v tuto chvíli udělat.
Cesta zpátky podél řeky byla dlouhá a bahnitá. Proud nás zanesl o pěkný kus cesty dál než jsem si původně myslela. Bethany fňukala a trošku popotahovala, zvláště když jsme se brodily hlubokým bahnem, já ji ale odmítala vzít na záda, když jsme procházely mokrými místy, takže se na to nakonec vykašlala a zarputile se táhla za mnou.
Déšť konečně trochu polevil a svítání se valem blížilo, když tu najednou jsem zahlédla postavu, jak schází po svahu směrem k nám. Šel cílevědomě vpřed, rozhlížel se po březích a po okrajích vody a mě si všiml ve stejný okamžik jako já jeho. Když jsme se k sobě přiblížili, zamrkala jsem překvapením. Nebyl to Zeke, jak jsem předpokládala nebo Ruth nebo dokonce Darren. Byl to Jeb.
Bethnay se ode mě náhle odtrhla a napůl běžela, napůl klopýtala k Jebbadiahovi, který se překvapivě sehnul a zvedl ji do náruče. S úžasem jsem pozorovala, jak s ní tiše hovoří, uhlazuje jí vlasy a přemýšlela, jestli to třeba není Jebův dávno ztracený bratr, dvojče. Ten, co není tak bezcitný hajzl.
Bethany se náhle otočila a ukázala mým směrem a já celá ztuhla, když se na mě zaměřil Jebův tvrdý pohled. Položil dívenku na zem, přibližoval se ke mně a z jeho netečného obličeje jsem nedokázala vyčíst, co se mu právě honí hlavou.
„Chválím tě za tvou odvahu, Allison,“ řekl poté, co se zastavil jen pár metrů ode mě a já podruhé té noci zamrkala překvapením. „Nevím jak nebo proč jsi to udělala, ale zachránila jsi jednu z nás a já na to nezapomenu. Děkuji ti.“ Odmlčel se a pak velmi vážně řekl,“Možná, že jsem se v tobě mýlil.“
„A co Darren?“ Zeptala jsem se, celá nejistá, mám-li jen tak najednou věřit téhle neuvěřitelné změně vůči mně. „Hledá ho někdo? Je v pořádku?“
„Darren je v pořádku,“ řekl Jeb, aniž by se nějak změnil výraz v jeho tváři. „Podařilo se mu, zachytit se kmene, když se vynořil a my ho pak mohli vytáhnout na břeh, když se zachytil mezi dvěma kameny dole po řece. Ohledně vás dvou už jsme začínali ztrácet naději.“ Odmlčel se, pohlédl dolů na dívku a přes tvář mu přeletěl něžný, téměř otcovský výraz. „Měli jste obě opravdu velké štěstí.“
Náhle se narovnal a byl opět ostrý a věcný jako vždy. „Pojďme,“ nařídil. „Blíží se svítání a my se musíme vrátit do tábora. Toto zpoždění je dost nešťastné a já bych chtěl zítra vyrazit velice brzy. Takže rychle pojďme.“
Následovaly jsme Jeba zpátky do tábora, kde byla Bethany uvítána obětím a slzami úlevy a i mým směrem padlo pár úsměvů a pokývnutí.
Teresa vzala dokonce mé ruce do svých svraskaných dlaní a mumlala cosi o tom, že jsem dar z nebes a jak jsou vděční, že jsem se připojila k jejich rodině. S rozpaky jsem se omluvila a vycouvala na okraj tábora, kde jsem si začala rozkládat stan, tak jako normálně. Když jsem skončila, vstala jsem a otočila se, málem jsem vrazila do Zeka.
„Jejda.“ Zeke natáhl ruce, aby nás stabilizoval. Asi tak na půl sekundy jsme byli u sebe tak blízko, že jsem mohla vidět stříbrné prstýnky kolem jeho zorniček a slyšet jeho pulsující tep na krku. Hlad uvnitř mě se ozval a já ho násilím zatlačila až na úplné dno.
„Promiň,“ omluvil se a o krok ustoupil. Šaty i vlasy měl stále ještě trochu mokré a byly cítit řekou. „Já… jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku,“ řekl a prsty si odhodil ofinu z čela. „Jsi v pořádku? Žádné zlomené kosti, žádný otřes mozku? Žádná ryba ti neplave v plicích?“
Unaveně jsem se na něj usmála. „ Možná, že tam budou jedna nebo dvě střevle, ale jsem si jistá, že je do zítřka vyplivnu ven,“ řekla jsem a on se zasmál. Uvnitř mě se t o při tom jeho smíchu tak podivně kroutilo a já ustoupila zpátky ke svému stanu. „Ale mám pocit, že pro dnešní noc mám dost. Zážitky s blízkostí smrti mě vždycky tak trochu vyčerpají.“ Předstírala jsem zívnutí a preventivněsi zakryla ústa, aby mé případně vyjeté tesáky nebyly vidět. „Uvidíme se zítra, Zeku.“
Natáhl se ke mně dříve než jsem se stihla otočit, vzal pramen mých mokrých vlasů a lehce je nechal proklouznout mezi prsty. Ztuhla jsem, žaludek stažený do kuličky a Hlad ve mně díky novému vývoji zvědavě zahlodal.
„Allison,“ při Zekově úsměvu mě zalilo teplo a já musela potlačit nutkání se ho dotknout, jen proto, abych mohla znovu pocítit to teplo. Dásně mi pulsovaly, jak se mé tesáky bolestivě snažily prodrat ven a já se nutila zůstat stát na místě a neudělat ten krok vpřed, a naklonit se a zabořit je do jeho krku.
„Jsem rád, že jsi tady,“ zašeptal Zeke bez rozpaků a nezáludně. „Je moc hezké mít někoho dalšího, s kým se dá počítat. Doufám,že s námi zůstaneš a uvidíme Eden společně.“
Naposledy se dotknul mých vlasů, jemně mě za ně zatahal a pak se odvrátil. Dívala jsem se za ním a kdesi uvnitř mě se proplétal Hlad s touhou a jakýmsi zvláštním pocitem.
Odplížila jsem se do stanu, přetáhla si deku přes hlavu a pokoušela se usnout a zapomenout na Ezekiela Crosse. Jeho dotek. Jeho teplo. A jak moc jsem chtěla zabořit tesáky do jeho krku a udělat ho konečně svým.

2 komentáře:

  1. Moc díky za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj,

    taky chci moooc poděkovat za překlad. Je to napínavě napsané, už se moc těším na další pokračování. Ještě jednou děkuji.
    Ala

    OdpovědětVymazat