středa 15. května 2013

1. kapitola


Říkají, že svět je stvořen pro dva, ale v tichu starého sklepa se dva zdají jako dávno ztracený sen. Je to kornout zmrzliny na promenádě se sluncem nad hlavou a mořem před sebou. Je to vítr mírně vanoucí kolem vás, snažící se přimět se vát všemi směry najednou a hrnoucí písek přes vaše nohy, když se do něj prsty noří. Je to perfektní místo, které si nikdo z nás nesnaží pamatovat.
V jakékoli stále fungující mysli, tento svět byl stvořen pro bolest. Možná tu jednou bylo místo, kde láska a přátelství bylo tím, za čím směřovat svůj život.
Tohle už není tento svět.
Pro mě tento svět nikdy neexistoval. Svět bylo vždy sobecké místo, kde láska je prchavá a lidé přelétaví. Kdysi dávno se pravá láska náhodou přihodila těm šťastným. Znečistili ji a poškodili jako vše ostatní, bylo to špatně.

Viděla jsem to. Viděla jsem ji a její konec, pokud jim ji vzali, lidi, kteří protestovali nebo hlasitě křičeli, byli i tací, kteří to vzali jako samozřejmost.
Rozhlédla jsem se po sklepě. Za čtyři dny jsem se stěží pohnula. Je to mé pravidlo a nyní kvůli němu mohu jednodušeji odejít s vědomím, že jsem v bezpečí. Vždy končím nákupní výlet pár tichými dny ve sklepě nebo v suterénu.
Nenarodila jsem se s tím. Musela jsem se naučit, jak se kolem pohybovat tiše, jak klidně sedět.
Vím, co musím dělat, abych žila. Ležela jsem mezi mrtvými. Běžela jsem lesem ve tmě s pocitem, že můj zrak je jasný jako u divokého zvířete, a přijala jsem temnotu.
Plížila jsem se k paprsku prachu prodlévajícím ve vzduchu, blýskal se ve slunečním světle, které si našlo svou cestu dolů přes dvě patra do tmavého sklepa. Paprsek světla mě téměř přiměl usmát se. Obdivuji odhodlání světla. Zavrtěla jsem hlavou, abych si přitáhla myšlenky zpět a udělala první krok směrem ke schodům.
Exploze nikdy nezničily tento dům úplně. Schody jsou v jednom kuse, staly se téměř vzácností. Stará farma je příliš daleko od jakéhokoliv hlavního centra, aby si byli vědomi blížících problémů, alespoň ze začátku.
Krvavé skvrny na bílém vnějším obložení dokazovaly, že nemoc se dotkla každého centimetru tohoto světa.
Tvrdé dřevo zavrzalo pod mým prvním krokem. Zadržela jsem dech a doufala, že zavrzání nikdo neslyšel. Vydechla jsem, udělala druhý krok, nechala jsem své tělo pomalu přenést váhu. Zaváhala jsem nad třetím, dávala jsem zvukům prostor a vzdálenost. Mé srdce bilo jako by se mohlo osvobodit z mé stažené hrudi. Počkala jsem další vteřinu - další pravidlo.
Nikdy neodcházej, když cítíš, že je to bezpečné, vždy počkej jednu další vteřinu.
Pokládala jsem nohy po stranách schodů, kde byly hřebíky přitlučené k rámu. Mělké nádechy vytvářely zvuky v novém světě, v pohraničí určitě. Žádná elektrika, žádná auta, žádné telefony, žádný ruch. Svět tonul v tichu, jako kdyby povzdechnutí a užívání si dlouhého nádechu po tom, co se zdálo jako věčnost s lidmi, bylo hlukem. Jsem v klidu, když jsem doma, ale zde v otevřeném světě jsem jedna z nich. Jedna z těch, co zbyli, co se perou za přežití, většinu času oddělených od kohokoliv jiného.
Podívala jsem se přes dveře do sklepa a snažila se udržet úzkostný tlukot srdce v klidu a svůj dech tichý. Mé tělo potřebovalo vydávat nějaký zvuk, ale ostatní se dalo kontrolovat.
Tento dům je prostý. Farmy jsou nejlepší domy. Vždy leží daleko od silnice, ne že by na silnicích záleželo.
Vždy měly konzervy a naložené potraviny, které přežily každého člověka. Vždy měly bezpečnostní potřeby a věci navíc od všeho. Farmáři žili nejdéle, přesně jak můj otec vždy říkal, že budou.
Dva výlety ročně jsou stěží dost, ale vím, že kdybych cestovala víc, byla bych chycena.
Vešla jsem do venkovské kuchyně a žasla jsem, jak nedotčená stále je. Vše je stále na svém místě, stejně jako poprvé, když jsem sem přišla. Nyní si však vrstvy prachu našli cestu do domu spolu s trsy plevele, který vyrůstá z trhlin. Bez žádné malé babičky, která by pobíhala kolem a utírala prach a uklízela, vše vypadalo, že je roky opuštěné. Vinná réva vyrůstala po stranách domu jako u všech domů. Jako vždy stojím u dveřního rámu a pokládám svou ruku na vrcholek mé hlavy jako při měření. Otočím se a podívám, o kolik vyšší jsem než ta značka, kterou jsem tu jednou nechala.
Odvrátila jsem se od značky a odsunula zpět vzpomínky na malou dívku. Šla jsem pomalu přízemím směrem k zadním dveřím.
Nemohla jsem si pomoct, ale uvnitř jsem se smála, jak jsem se stále cítila bezpečněji při vycházení zadními dveřmi, dokonce i když už žádné přední nebo zadní dveře nebyly. Jsou už jenom dveře. Nevedou už nikam, protože tu není žádný směr.
Nic nikam nevede.
Opatrně jsem přesunula těžký batoh na má záda. Obsahoval sklenice plné srdce a duše a přežití. Každá sklenice byla jako polibek od staré paní, která konzervovala a zavařovala svou vlastní čerstvou zeleninu. Předpokládám, že tam nejsou žádné konzervanty, žádné přidané soli a žádná barviva. Nejsou tu žádné štítky, které by to popíraly, vše, co vím, je, že používala MSG (glutamát sodný) na všechno. Usmála jsem se na písmenka MSG, jednou to pro mě něco znamenalo.
To bylo předtím.
Potlačila jsem vzpomínky na milou starou ženu a svět předtím. Ve svém životě jsem byla v mnoha světech a na svých devatenáct se většinu dní cítím spíš na padesát.
Zatvrdím své srdce a cítím, jak se mé instinkty zostřily, jak nenávist proudí skrze mě.
Zhluboka se nadechnu a rozrazím dveře dokořán, jako kdyby je otevřel vítr. Znovu je zavřu a otevřu. Vypadá to, jako že vítr přichází od hnědých suchých polí a hraje si s dveřmi.
Mé zvířecí oči se zaměří na špinavý dvůr. Nic se nehýbe kromě prachu létajícím ve světle. Měla bych počkat a cestovat v noci, ale tentokrát jsem zůstala příliš dlouho. Musím se dostat zpět. Věci nežijí dlouho samy. Znám to dobře. Má zahrada zemřela už mnohokrát.
Staré dveře stodoly se houpaly v jemném vánku, mírně vrzaly, hnědá tráva vlála a po špinavé příjezdové cestě valily kamínky. Vše se pohybovalo synchronizovaně s větrem.
Musím se naučit, jak to odhalit.
Otevřela jsem dveře a přikrčila se. Vím, že tohle je vždycky ta nejhorší část cesty domů. Nesnáším opouštění tohoto domu.
Cítím, že začínám mžourat, když mě intenzivní světlo slunce téměř oslepuje. Můj batoh je těžký jako tuna cihel, ale dělám své první krůčky, abych to už měla za sebou. S batohem moc neházím. Nechci rozbít žádnou sklenici. Naučila jsem se, že okurkovou šťávu je z nich těžké dostat a batohy jsou pak ještě těžší.
Chůze po štěrku a špinavé příjezdové cestě k poli je nejhorší. Je to široké otevřené prostranství. Rozhlídla jsem se, kráčím se svou brokovnicí v ruce. Doma pravidelně cvičím se svou puškou s tlumičem, ale na cesty si beru vždy brokovnici.
Je to má šťastná zbraň. S chladným těžkým kovem se cítím silná, dokonce, i když vím, co je síla.
Síla není zmáčknutí spouště. V tomhle bodě jsem sama sobě svou sílu prokázala. Vždy chodím cestou zbabělců. Přesně, jak mi říkal otec.
Mé boty vrzaly. Našlapovala jsem zlehka, ale nějaké zvuky jsou nevyhnutelné. Hluk bude trvat, dokud nedosáhnu obrovského obilného pole. Pak budu jen šepotem v obilí.
Vstoupila jsem do něj bez ohlédnutí.
Když dosáhnu pole, rozběhnu se.
Mé nohy sténají při prvních krocích. Mé klouby zpočátku při došlapu bolí, ale po první čtvrt míli se začínám zahřívat a mé nohy si užívají běh.
Má záda jsou největší problém. Batoh je o moc těžší, než s jakým jsem kdy trénovala. Pevně chytím ramenní popruhy, dokud už to mé paže nemohou vydržet ani vteřinu. Dokonce i pak je tahám, dokud nejsem v lese.
Běžím hluboko do lesa, pokaždé na stejné straně, nikdy stejnou cestou, ale vždy se stejným cílem. Větve mě bičují, okraj lesa je vždy nejhustější, kde světlo proniká nejhlouběji. Když les prořídne, vidím ho. Usmívá se jako vždy. Je klidný. Neběhá a neskáče. Čeká, aby zjistil, jestli sebou nikoho nevedu. Už je předtím viděl. Věděl, jak špatné to může být. Společně jsme viděli, jak se lidé vyrojili a brali, obvykle ženy.
„Leo.“ Zašeptám bez dechu.
Místo vřelého přivítání, které oba chceme, se rozhlídnu kolem a držím brokovnici. Couvám, zatímco Leo se loudá a sleduje les. Posadíme se za strom a čekáme. Po pár minutách sundám batoh a šplhám na jeden obří strom. Silné větve jsou pod mýma rukama hrubé. Přes jaro změknou, když nemusím sekat dřevo. Posadím se na větev a dívám se skrze dalekohled na krajinu.
Vidím odsud celou oblast s hnědým senem. Mám slabou chvilku a dovolím si představit si samu sebe, jak jednoho dne žiju na farmě a sklízím seno.
Cítím napětí ve svých očích. Snažím se najít jediný trs trávy pohybující se takovým způsobem, který by znamenal, že jsem byla sledována. Dívám se na farmu, jak stojí klidně a sama. Doufám, že bude stát stejně do mé další návštěvy. Čekám předtím, než odtáhnu dalekohled od tváře a nechám větřík proudit kolem mě na bidélku.
Na vteřinu jsem si přála, abych mohla odletět do bílých mraků, které vypadají stejně jako vždycky. Je to jako by nevěděly, že svět skončil a že už pro nás nemusí měnit tvary. Už není žádné my. Dívám se po okolí farmy a sleduju, jak se vše pohybuje tak, jak by mělo. Nikdo mě nesledoval. Sešplhám dolů unavená a toužící po vlastní posteli.
Když se mé nohy opět dotknou země, podívám se na Lea, jehož něžné žluté oči potvrzují mé zjištění. Jsme sami. Kleknu si na kolena a přivítám ho, jak se patří. Velký šedý vlk mi olízne obličej a zvedne svou mohutnou tlapu, aby mě obejmul. Objímala jsem ho často, když jsem byla dítě, jednou mě obejmul zpět. Dělá to tak od té doby.
Něžně se přitulil a lehce mě kousal do rukou. Podrbala jsem jeho obrovské měkké uši a postavila se. Jemně jsem ho pohladila po jeho obrovské šedé hlavě.
„Připraven?“ zeptala jsem se.
Zvedla jsem těžký batoh a znovu ho nandala na záda. Cesta domů zabere celý den, pokud se mi podaří udržet dobré tempo. Leo se vydal k domovu tím, že zamířil kolem velkého zlomeného dubu. Našeho potkávacího místa.

5 komentářů:

  1. Díky za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Hmm.... To vypadá dobře... Jsem zvědavá, jak to bude dál. Děkuji za překlad. Už se nemůžu dočkat další kapitolky... =)

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělá kniha!! Už se moc těším na pokračování, díky moc;-)

    OdpovědětVymazat
  4. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. díky za překlad :))

    OdpovědětVymazat