středa 17. dubna 2013

38. kapitola


Helen nechtěla skončit u spáleným pozůstatků svého domova. Bylo denní světlo. Nemohla skočit zpět do domu Channingů, který byl v pořádku. Potřebovala se projít. Přemýšlet nad vším, co jí Anna řekla, a nad vším, co se naučila.
Bezcílně procházela ulicemi města. Zdálo se, že bratři jí konečně uvěřili, že se o sebe postará sama, ačkoliv Griffin se stále strachoval, když byla pryč příliš dlouho. Čekala,než přešla ulici, až přejedou kočáry, a mířila za vůní čerstvého chleba. O chvíli později vzhlédla a viděla ruiny domu, který sdílela se svou matkou a otcem.

Usmála se, když železná brána zavrzala, ale nechtěla to už nikdy slyšet. Příště až přijde na toto místo, bude dávat příkazy pro rekonstrukci. Nemohla žít s Channingovými napořád. Ať už se stane mezi ní a Griffinem cokoliv, nechce být nikomu z nich dlužna. Dokonce ani jemu ne. Chce stát na vlastních nohou, mít svůj domov. Nejvíc ze všeho to tu chtěla znovu vidět.
Salón. Knihovnu. Zahradu, kde pořádala čajový dýchánek s modrookým chlapcem.
Na tohle myslela, když procházela předními dveřmi a mířila dál přední halou. Vstoupila do zničeného salonu a na chvíli to bylo jako dříve. Byl tu otec s novinami, který reptal nad stavem politiky. Matka seděla u piana a hrála tak nádherně, že z toho Helen bolelo u srdce. Otáčela se kolem dokola, aby to všechno viděla. Vzpomínala.
Byla překvapená, když ucítila vlhkost na tvářích. Zvedla ruku a dotkla se s údivem svých slz. Dokazovaly, že to všechno byla skutečnost.
A možná, že ona byla skutečná také.
„Bylo to krásné,“ zazněl hlas ode dveří. „Stále to vidím.“
Otočila se a pocítila, že celou tu dobu Rauma očekávala. Doufala, že ji tu najde.
Odvrátila svůj pohled zpět k místnosti a prohlédla si ji ještě jednou, než se změnila v popel jako předtím.
„Také to vidím.“
Stáli v tichosti. Raum opatrně přešel směrem k ní. Rukou se jemně dotkl rány na jejím čele, připomínky její bitvy s Alastorem.
„Jsi v pořádku?“
„Zajímá tě to?“ zeptala se tiše.
Přikývl. „Obávám se, že ano. Pro mé dobro až příliš.“
„Tak proč jsi odešel?“
Zhluboka se nadechl. „Chtěl jsem se střetnout s Dictatou za mých podmínek.“
Ta slova ji polekala. „Ty jsi… ty ses sešel s Dictatou?“
Přikývl.
„A co… “ Bála se zeptat. Bála se vědět, co by mu mohli udělat.
Zasmál se. „No, je to vtipné. Ukázalo se, že neudělají vůbec nic. Pokud nepočítáš upsání se nevolnictví jako trest. A to možná je.
Zavrtěla hlavou. „Co tím myslíš?“
Zdráhavý úsměv zvedl jeho koutky. „Zdá se, že Dictata chce být v budoucnosti víc aktivní. Dostat je předtím, než dostanou nás, tak by se to dalo říct.“
„Obávám se, že stále nerozumím.“ Helen se cítila hloupě, ale byla to pravda.
„Rozšiřující stávající skupinu zabijáků, aby vytvořili elitní bojovou jednotku, která bude schopna reagovat na hrozby jako je Černá garda předtím, než dosáhnou hrozivých rozměrů. Poskytne to Potomkům možnost sloužit, pokud si to budou přát, ačkoliv si myslím, že to bude nejvhodnější pro ty z nás s menšími… běžnými talenty.“
Helen se dívala dál, snažila se představit si tento nový svět, kde by zaujala místo jako Opatrovatel a ostatní jako ona by mohli pronásledovat démony, aby je – a jejich svět – udrželi v bezpečí.
Bude to nebezpečný úkol pro všechny zúčastněné.
Podívala se mu do očí. „A oni tě nechají být součástí téhle nové skupiny?“
Úsměv se tentokrát objevil snáze. „Dalo by se říct, že na tom trvají. Myslel jsem, že vrácením meče teprve začne dlouhá cesta k prokázání mé věrnosti.“
Usmála se na něj, věděla, že je toho víc, a věděla, že se jí další část nebude líbit. „Co teď  bude?“
Odvrátil se na chvíli, než se na ni znovu podíval. „Nyní se připravuji k odchodu.“
Přikývla. „Kam půjdeš?
Pokrčil rameny. „Kamkoliv, kde mě budou potřebovat, předpokládám. Stále nabírají lidi. Stále to dávají dohromady. Ale hlavní myšlenkou je, že budeme cestovat na místa možné hrozby a tajně je vyšetřovat. Pokud bude hrozba reálná, bude na nás zničit cokoliv zlého předtím, než to může významně poškodit Opatrovatele.“ Zaváhal a jeho hlas zjemněl. „Například tebe.“
Jeho oči se propalovaly do jejích, až se odvrátila. Nemohla si dovolit ztratit se v těch očích ještě jednou. „Kdy odjíždíš?“
„Jakmile dostanu své rozkazy. Pravděpodobně zítra.“
Cítila jeho ruku na svém rameni. „Helen, podívej se na mě.“
Těžce polkla, snažila se smazat emoce ze své tváře, než se vystaví jeho pohledu.
„Pojď se mnou,“ řekl.
Zavrtěla hlavou. „To nemůžu.“
„Kvůli němu?“ jeho hlas byl hořký a ona věděla, že mluví o Griffinovi.
„Kvůli mnoha věcem,“ řekla. „Já jsem jedna z nich. Opatrovatelka. Nyní mě potřebují víc než jindy.“
„Nemusíš se vzdát své role Opatrovatelky. Žijí po celém světě.“ Položil jí ruce na ramena. „Prostě pojď se mnou, Helen. Buď se mnou. Udržím tě v bezpečí.“
Jeho oči se propalovaly do jejích, těžko definovatelné spojení mezi nimi zajiskřilo.
Chtěla to popřít. Potlačit tu myšlenku bez špetky lítosti. Ale na zlomek vteřiny to vše viděla, viděla sebe v jeho náručí, projížděla s ním celý svět. Milovala ho.
Naklonil se k ní, jeho ústa jen pár centimetrů od jejích. Jeho rty byly něžné a plné. Mohla si představit jeho rty na svých. Představovala si vřelou vášeň proudící mezi nimi při každém polibku. Jeho ústa byla tak blízko jejích, že cítila teplo jeho dechu. Položila ruce na jeho hruď.
„Ne.“
Zastavil se kousek od jejích úst.
„Nemůžu, Raume.“ Odmlčela se. „Nemůžu.“
Pomalu se narovnal a prostor mezi nimi se plnil chladem, jak se od ní odvracel.
„Miluješ ho?“ zeptal se zlomeným hlasem.
„Miluju vás oba.“ Když to řekla, věděla, že je to pravda.
Otočil se k ní, oči plné lítosti. „Tak proč ne?“
Přešla prázdným prostorem mezi nimi a podívala se mu do očí. „Je toho víc, než jen láska. Moc se toho mezi námi odehrálo, Raume. Příliš mnoho smutku. Příliš mnoho smrti.“
Přikývl, když říkala ta poslední slova, jako kdyby to věděl.
„Vždy budu chovat… náklonnost k tobě.“ Její oči pálily neprolitými slzami. Divila se, že po tolika dnech, kdy nepřicházely, je nyní nemohla udržet na uzdě. „Ale ty věci, které se staly - “
„Věci, které jsem provedl,“ opravil jí.
Pokrčila rameny. „Záleží na tom, jaká slova použijeme? Nedá se to smazat.“
Přikývl. „Máš pravdu. Samozřejmě, že máš pravdu.“
Na něco si vzpomněla, otevřela tašku, která jí visela na zápěstí. Našla, co hledala o pár vteřin později a natáhla ruku směrem k němu.
„Tohle patří tobě.“
Vzal si ten předmět a jeho oči byly plné otázek. Když otevřel dlaň, držel nevyřezaný klíč.
Zavrtěl hlavou. „Kde jsi to vzala?“
„Je to ten, který jsi upustil v továrně tu první noc.“ Zaváhala, dokud nad ní zvědavost nezvítězila. „Proč jsi je tam nechával? Na místech vražd.“
Zhluboka se nadechl. „Nevím. Předpokládám, že část mě chtěla, aby Dictata věděla, že jsem to já. Že je mohu okrást, jako oni okradli mě, ačkoliv tohle samozřejmě není správně, že?“ jeho hlas byl hořký a plný studu, když sevřel prsty kolem klíče a nechal klesnout svou ruku.
Natáhla se po jeho dlani a sevřela ji ve své. „Možná si na mě vzpomeneš, a na vše, co jsme sdíleli, když se na něj podíváš. Možná si vzpomeneš na vážnou dívku s pochopením v srdci, která má o tebe pořád starost.“
Stáli v ruinách domu a hleděli si navzájem do očí. Nebylo už co dalšího říct a Helen se připravovala na chvíli, kdy odejde, - na chvíli, kdy si dají sbohem napořád.
Místo toho řekl něco neočekávaného. „Je tu jedna věc, na kterou se musím zeptat, než půjdu.“
Přikývla.
„Odpustíš mi? Doopravdy mi odpustíš vše, co jsem ti vzal?“
Na chvíli se zamyslela, nechtěla mu dát jen prázdné fráze. Vždycky mezi nimi byla upřímnost. A ta stála za to.
Podívala se mu do očí, modrých jako nebe jejího dětství, a odpověď byla jasná jako bílý den. „Odpustím, doopravdy.“
Zvedl ruku k její tváři. „A co ty, Helen? Odpustíš někdy sama sobě?“
Polkla emoce, které jí narůstaly v hrdle. Jak mohl vědět, že ze všech nepřátel, se kterými bojovala, je tohle ten, kterého se bojí nejvíc?
Pokusila se usmát. „To bude složitější.“
„Nemělo by být,“ řekl tiše. „Odpusť si, jako jsi odpustila mně. Jako si všichni musíme odpustit vlastní chyby. Nemyslím si, že budeme jinak volní.“
Jeho slova jí rezonovala v hlavě.
Bylo to vážně takhle lehké? Mohla dát sama sobě požehnání a odpuštění, jako ho dala Raumovi? Neznala odpověď. Ale když se naklonila, aby políbila Rauma na tvář, věděla, že to zkusí. Snažila se vzpomenout na dívku ze zahrady a jejího přítele Rauma. Jejich nevinnost a laskavost k sobě navzájem, když si předávali malé drobnosti, a jejich nekomplikované a upřímné  přátelství.
Vzpomněla si na to vše a na vyznání lásky a přijetí všech lidí kolem ní.
A možná, jen možná, i sebe samé.
Vyšla dveřmi ven a šla po cestě dál, se zaskřípáním za sebou zavřela branku. Přemýšlela o Raumových slovech ve tmě před Alastorovými pozemky a zajímalo ji, jestli náhodou neměl pravdu. Třeba každý člověk jednoduše potřebuje někoho, kdo v něj věří.
Nevěděla. Ale jak odcházela od domu směrem ke své budoucnosti, napadlo ji, že tohle všechno má, a ještě víc.
Dva muže, kteří znají i její temnou stranu a přece v ni věří – milují ji – stále a bez ohledu na to všecko. A ačkoliv si nese v srdci  oba dva, jen jeden je jejím nejlepším přítelem. Jen jeden reprezentuje vše, lásku a čest i oběť a všecko ostatní, po čem touží.
A ten na ni čeká.

KONEC

6 komentářů:

  1. krása, pěkné zakončení, moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Ahojky moc rada chodim na tento blog. Chtela jsem pozadat, zda li vy jste mi nemoslali tuto knihu ma mail nadapavloskova@centrum.cz Moc dekkuji

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jestli myslíš překlad, tak na celou verzi si budeš muset počkat nebo si to okopíruj sama

      Vymazat
  3. Norakiss: Moc děkuju za překládek celý knihy :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj mohla bych poprosit jestli to půjde o zaslaní této knihy?Myslím překlad,kdyby jsi ji neměla tak si ji okopíruji sama :-) Samozřejmě pro vlastní přečtení :-) Andilek-n@centrum.cz děkuji

    OdpovědětVymazat