sobota 13. dubna 2013

37. kapitola


Nebyla překvapená, že našla Annu, jak na ni čeká u dveří.
„Pojď dovnitř,“ řekla druhá dívka. „Viděla jsem tě na monitorech.“
Vešla do haly a byla ráda, že vidí, jak Anna znovu zavírá a zamyká dveře.
„Jak se cítíš?“ Annin hlas byl tlumený jako jejich kroky, když procházely chodbami a zastavovaly u všech zamčených dveří, kterými musely projít.
„Jsem v pořádku,“ řekla Helen. „Trochu rozbolavělá, ale ne tolik jako Darius a Griffin.“
Dorazily k posledním dveřím. Anna je za nimi zavřela a zamkla a obrátila svůj pohled k Helen. „A Raum?“
Helen se podívala na své nohy. „Neviděla jsem ho. Ne od té noci.“
Seděla v Alastorově knihovně s Griffinovou hlavou v klíně. Jednu chvíli usnula, vzbudilo ji teplo slunce opírající se do jejích víček. Darius a Griffin byli stále v bezvědomí, ale dýchali.
Raum zmizel.

Nikdo nepřišel. Nikdo se nestaral o hluk nebo nepořádek. Vypadalo to, jako kdyby se Alastorovi zaměstnanci změnili na popel spolu s ním.
O nějakou dobu později se Griffin pohnul. Když se podívala dolů, dívala se do jeho tajemných oříškově hnědých očí. Darius se probral chvíli poté a oni vyrazili zpět do domu Channingů, kde ošetřila jejich rány předtím, než se zhroutila do postele, stále oblečená, vedle Griffina.
„Takže Raum po tom všem nebude čelit soudu Dictaty.“ Annin hlas bylo jenom zašeptání bez obvinění.
„Přepokládám, že ne,“ řekla Helen.
Anna přikývla a pokračovala dál do místnosti. „Nejsi tu, abychom se bavily o Raumovi, že ne?“
„Ne.“
„Našla jsi to tedy?“ zeptala se Anna.
Helen kývla. „Jak dlouho to víš?“
„Téměř od začátku.“ Anna ji pobídla, aby se posadila. Nalila čaj z kouřící konvičky do křehkého šálku a podala ho Helen. „Dobře, předpokládám, že bych měla říct, že jsme si byli celkem jistí, že Darius ani Griffin ho nemají, takže proces eliminace ukazoval na tebe.“
„Proč jste mi to neřekli?“ Zašeptala Helen a zírala do svého šálku, jako kdyby čaj na dně znal odpověď.
Anna vzdychla. „Je to zátěž být Opatrovatelem klíče. Mysleli jsme, že bude lepší – bezpečnější – abys to nevěděla - pro případ, že bys byla vyslýchaná. Ti od Legionu mají… metody na získání informací. Žádná z nich není příjemná. Prostě jsme si přáli ochránit tebe a klíč, dokud nebudou zastaveny popravy.“
Helen se jí podívala do očí. „Proč já?“
Anna se usmála a pokrčila rameny. „Myslím, že Dictata věděla, že jsi ten nejlepší člověk, který by ho měl mít. Nejvhodnější.“
Helenin smích byl hořký. Postavila se, když přemýšlela o své úloze. „Mám daleko do nejvhodnějšího. Nechala jsem své rodiče uhořet. Požádala jsem o pomoc muže, který si objednal jejich vraždu. Dokonce jsem ho začala brát jako kamaráda.“
„Kamaráda?“ zdůraznila Anna.
Helen se jí nedokázala podívat do očí. Kamarád bylo stěží dostatečné slovo pro její city k Raumovi.
Anna vstala, přešla místnost a dotkla se Heleniny paže. „Pojď se mnou.“
Helen byla zmatená, ale Anna už vyrazila ke schodům a Helen ji následovala do nyní známého zákoutí sklepní laboratoře.  V tichosti prošli tunelem, čistým na rozdíl od kanalizačních tunelů pod Londýnem. Když konečně dorazili do laboratoře, Heleniny oči přitahoval Orbos. To podivné spojení, které cítila, bylo stále přítomno. Nevěděla, jestli to není jen její představivost, ale zdálo se, že se Orbos pohybuje malinko rychleji, než minulý týden. Dívala se nahoru a myslela si, jaký je to nádherný svět. Tento i ten, na kterém stojí.
„Už začali jmenovat nové Opatrovatele,“ řekla Anna s úsměvem. „Orbos bude sílit den po dni stejně jako svět, který reprezentuje. Ale tohle není to, co jsem ti chtěla ukázat.“
Helen ji následovala k Orbu a zírala dolů na malý bod modrého světla, který byl jediným přístupem k záznamům.
„Zkus to.“ Anna sklonila hlavu k zámku.
„Co? Ten klíč?“
Anna přikývla.
„Ale… není to proti pravidlům nebo tak něco? Myslela jsem, že ho mám prostě jen udržet v bezpečí.“
„To máš,“ řekla Anna. „Ale myslím, že nikomu nebude vadit, když se jeho Opatrovatel jen rychle podívá ode dveří. Mimo to,“ dodala, „úřad mého otce nyní přešel na mě a jsem si celkem jistá, že by udělal stejnou věc.“
Helen si sundala přívěsek z krku. Držela ho blízko své tváři, znovu se dívala na špičatý, zkroucený filigrán na jeho konci. Zdálo se nemožné, že by mohl cokoliv odemknout. Že by měl zapadnout do bodu světla.
Zvedla svůj pohled k Anně. „Co mám dělat?“
„Umísti špičatý konec koruny do klíčové dírky.“
„Ale nebude… nebude tam pasovat.“
„Věř mi. Umísti špičku na konci koruny do bodu světla v podlaze,“ instruovala ji Anna.
Helen se sklonila k podlaze, poklekla a prohlížela si světlo. Takové neškodně vyhlížející světlo a přesto mohla cítit energii a sílu, která s něho uniká, stoupá nahoru a obaluje Orbos, který se jí točí nad hlavou.
Část z ní nechtěla potvrzení toho, co už věděla. Byl to poslední zbytek jejího odporu. Jakmile vloží konec přívěsku do klíčové dírky, její schopnost odemknout záznamy bude potvrzena. Nebude moci odejít ze svého místa v Alianci.
A nyní zjistila, že nechce odejít. Začalo jí záležet na Alianci a své roli v ní. Byl to odkaz jejích rodičů, způsob, jak bude navěky spojena s nimi a lidmi, kterými byli.
A s Griffinem, Annou, Galizurem a ano, dokonce i s Dariem.
Sotva vsadila konec koruny do bodu světla, rozšířilo se, miniexploze na okamžik zazářila a pak se zhroutila do sebe. Druhý konec přívěsku začal být v její ruce příliš horký. Helen ho držela pevněji, nechtěla ho ztratit a nebyla si jistá, co by se stalo, kdyby ho pustila.
A pak se stala ta nejdivnější věc.
Zkroucený konec přívěsku, kdysi propracovaná dutá koruna, se sloučil se světlem, dva body se sloučily v jeden a rozšířily se po podlaze ve známém obrazu překrývajících se kruhů, malé květiny vytvořené z geometrických obrazců, dokud oba, přívěsek i symbol, nezmizely  v záblesku světla.
Helen jen zírala, usilovně se snažila pochopit, co se stalo s jejím přívěskem, když se průchod plný modrého světla otevřel v podlaze přímo před ní.
„Neboj se.“ Annin hlas byl jemný. „Tvůj přívěsek se ti vrátí, když se dveře zavřou.“
Světlo, které unikalo ze dveří, bylo čiré a zlaté. Zářilo jako sluneční světlo. Ne jako za nejteplejších dnů, kdy se Helen bála, aby její kůže nezrůžověla, ale jako dny, kdy by seděla na zahradě a tiše se poddávala  příjemnému teplu.
Za dveřmi Helen viděla schody klesající dál do světla.
„Záznamy jsou tam?“ zeptala se nakonec.
„Ano.“ Anna se zhluboka nadechla. „Je to úžasná zodpovědnost, Helen, být Opatrovatelem klíče. Minulosti, přítomnosti a budoucnosti.“
„To je to, čemu nerozumím. Proč já?“ přes její úžas při pohledu na vstup do záznamů stále měla v mysli tu otázku, stále jí vrtala hlavou.
Anna vložila ruku do světla. Zmizelo s krátkým zábleskem, koncentrovalo se do malého bodu, dokud nevypadalo přesně jako předtím. Helenin přívěsek ležel v Annině otevřené dlani.
„Helen.“ Anna naklonila hlavu a milý úsměv jí hrál na rtech. „Copak to nevidíš? Dictata má přístup k záznamům. Podívali se do minulosti. Do budoucnosti. A vybrali tebe.“ Vtiskla Helenin přívěsek – klíč ke všemu – do její dlaně. „Možná je na čase věřit jejich úsudku.“

2 komentáře:

  1. děkuju moc za překlad :) chtěla bych vědět o e děje s raumem

    OdpovědětVymazat