středa 17. dubna 2013

12. kapitola

Další večer jsem se probudila a přišla si omámená a trošku dezorientovaná. Nebyla jsem v chladivé, konejšivé zemi, tu noc předtím jsem si za své útočiště vybrala horní patro ve starém bytě, daleko od skupiny pode mnou. Musela jsem sice přelézt přes několik pater rozbitého schodiště a strávit den v místnosti bez oken a ležet na betonové podlaze, ale bylo to nezbytné. Nechtěla jsem, aby přes den někdo zakopl o mé tělo a uvědomil si, že spím jako mrtvá.
Propadla jsem se zpátky do přízemí a zjistila, že i zbytek skupiny se začíná pomaličku sbírat. Ruth a jakási starší žena s prošedivělými vlasy začaly uprostřed místnosti rozkládat jídlo, otevírat plechovky s ovocem a nalévat je do kovových misek a šálků. Vypadaly výkonně, jak tma tak stály a otevíraly plechovky, polovinu nalily do misky a podaly ji čekajícímu dítěti. Poté co Caleb získal svůj díl, odklusal s miskou v ruce pryč a prsty vybíral žluté kousky a vkládal si je do úst. Když si mě všiml, tak se zarazil.

„Ahoj Allie.“ Zářivě se na mě usmál a pozvedl svou misku. „Podívej se, co Zeke s Darrenem včera našli! Je to sladké. Dáš si nějaké?“
„Ehm,“ Podívala jsem se na ženy a zjistila, že Ruth už na mě zase zírá. Co má sakra tahle holka za problém? „Teď ne. Nemám zas až takový hlad.“
Vykulil na mě oči jako by nemohl uvěřit tomu, co jsem právě řekla. „Vážně? My ale máme jen velice málokdy jídlo jako je tohle. Měla bys to alespoň vyzkoušet a kousek si dát.“
Smutně jsem se usmála, když jsem si vzpomněla, jaké potěšení mi dokázala přinést plechovka ovoce. Přála jsem si, abych si mohla kousek dát, ale Kanin mě varoval, že z normálního jídla mi bude zle a mé tělo ho téměř okamžitě. Což znamenalo, že bych mohla vrhnout a to se mi před skupinou cizinců fakt nechtělo.
„Tady.“ Caleb zvedl jeden žlutý kapající plátek a z náhlé, sl vyloučí adké, až příliš přeslazené vůně se mi udělalo nevolno. „Vezmi si jednu ode mě.“
„Možná později.“ Nepatrně jsem se odtáhla a o krok ustoupila, zatímco jsem cítila jak se mi do lebky propaluje Ruthin nekonečný pohled. „Neviděl jsi Zeka?“
„Při prvním probouzení je vždycky u Jeba.“ Caleb si nacpal do pusy celý jeden kousek a pak mi věnoval žluto-oranžový úsměv. „Obvykle ho nevídáme dřív, než po snídani.“
„Tady drahoušku.“ Stoupla si přede mě starší žena a podávala mi misku. Byla do půlky naplněná slizkými, barevnými kousky ovoce a mně se při pohledu na ně zvedl žaludek. „Nikdy ti nedokážeme dostatečně poděkovat za to, že jsi včera našla Caleba. Vím, že musíš mít hlad – tak pojď a najez se. Neřekneme ostatním, že jsi přeskočila své místo v řadě.“
Potlačila jsem povzdech a vzala si od ní misku. „Děkuji,“ řekla jsem jí a ona se usmála.
„Jsi jednou z nás,“ řekla a belhala se k ostatním, váhu těla přenášejíc spíše na levou nohu. Snažila jsem si vybavit její jméno, ale nevzpomněla jsem si.
Popadla jsem misku a šla ven, hledat Zeka.
Zjistila jsem, že poblíž rozbité brány mluví s Darrenem a probírají plány pro nadcházející noc.
Fyzicky si byli Darren se Zekem podobní – svalnatí a šlachovití, plní síly – jen Darren byl tmavý a Zeke bledý a světlý. Mezi ně se pravděpodobně dělily ty nejtěžší fyzické práce, protože většinu skupiny tvořili ženy, děti a starší lidé. Ve středním věku tam byl černoch – Jake se myslím jmenoval – který také přikládal ruku k dílu, měl ale špatné rameno, takže ty nejtvrdší fyzické úkoly připadaly těm dvěma klukům.
„Myslí, že bychom tu ještě měli strávit více času hledáním věcí,“ říkal Zeke ve chvíli, kdy jsem se k nim přiblížila, „ale Jeb trvá na tom, že vyrazíme hned, jak dojíme. Myslí si, že už jsme tu příliš dlouho. Pokud se chceš hádat, můžeš s ním. Ach, hele, Allison.“ Mile na mě kývnul, ale Darren se na mě zamračil a odešel. Ukázala jsem palcem na jeho záda.
„Co je to s ním?“
„S Darrenem?“ Zeke pokrčil rameny. „Je jen rozmrzelý, neřeš to. Má pocit, že bychom měli ještě jednu noc počkat než půjdeme dál a prohlédnout i zbytek města kvůli jídlu a zásobám. Včera jsme měli štěstí. Našli jsme mini-market, který ještě nebyl úplně vybílený a Dare si myslí, že by v okolí mohlo být víc takových.“ Povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Má pravdu. Bohužel, když Jeb řekne, že je čas jít, je čas jít.“
„To je šílený. Na.“ Podala jsem mu misku. Překvapeně zamrkal, ale zamumlal díky a vzal si ji ode mě. „Nechce stavět ani kvůli jídlu? Nač ten spěch?“
„Takový je odjakživa,“ odpověděl Zeke s odevzdaným pokrčením rameny, vybral si bílý kousek ovoce a hodil ho zpátky. „Hele, nedívej se tak na mě. Já tahle pravidla nevymýšlím. Jen je plním. Ale Jeb to vše dělá jen v našem nejlepším zájmu, takže se neboj. Když už o tom tak mluvíme, dostala jsi něco k jídlu? Několik hodin v kuse se teď nezastavíme, takže bys měla něco před odchodem sníst.“
„Já jsem v pohodě,“ odpověděla jsem mu a vyhýbala se jeho očím. „Už jsem jedla.“
„Ezekieli?“ Zavolal známý hlas. Jeb vyšel z bytového komplexu a pokynul mu. „Už jsme připraveni?“
„Ano pane!“ Odpověděl Zeke a zamířil k němu. Cestou se zastavil u staršího muže, který seděl na troskách fontány a dal mu svou misku s jídlem, poté pokračoval za Jebem. „Všichni se balí. Jakmile všichni dojí, Jsme připraveni vyrazit.“
Odcházeli, zabráni do rozhovoru. Otočila jsem se a najednou stála tváří v tvář s Ruth.
Propichovala mě pohledem. Byly jsme zhruba tak stejně velké, takže jsem se jí dívala přímo do těch jejích tmavě hnědých očí. No pane jo, nejen že mě neměla ráda, ona mě přímo nenáviděla. Což od ní bylo dost nevděčné, pomyslela jsem si. Zvláště, když jsem zachránila jejího milovaného bratříčka. Zvláště, když jsem neměla ani tušení, proč mě tak strašně moc nenávidí.
„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala jsem se jí se zdviženým obočím.
Začervenala se. „Já vím, kdo jsi,“ zareagovala rozzlobeně až můj žaludek poskočil. „Vím, proč jsi tady a proč se kolem nás motáš.“
Přimhouřila jsem oči a upřeně ji pozorovala, zajímalo by mě, jestli ví, v jakém nebezpečí se teď nachází. „Vážně?“
„Ano. A jsem tady, abych ti řekla, že na to můžeš zapomenout. Zeke nemá zájem.“
Aha, teď mi to teprve všechno docvaklo. Málem jsem se jí rozesmála do tváře. „Hele, nemusíš mít strach,“ řekla jsem a snažila se znít rozumně.“Rozhodně o něj nemám zájem tak jak si myslíš.“
„Fajn,“ řekla a upřeně mě pozorovala. „protože je na tobě něco, co není… v pořádku.“
Mé pobavení zmizelo. Mé smysly vibrovaly napětím a ten upír ve mně vyzýval k útoku, abych ji umlčela dříve než začne dělat problémy. Tvrdě jsem ho umlčela. „Nezacházíš s tím ‚nemáme mluvit s cizinci’trošku moc daleko?“ Zeptala jsem se.
Ruth sevřela rty. „Něco skrýváš,“ řekla a o krok ustoupila. „Nevím, co je to a je mi to jedno, ale Zeke je příliš dobrý na to, aby byl zničen někým jako jsi ty. Má ten nešťastný zvyk vidět dobro úplně v každém a je příliš hodný, aby si uvědomil, že je zneužívaný. Takže tě varuju, drž ty své špinavé pazoury od něj dál. Donutím tě litovat toho, že jsi sem kdy přišla, pokud mu ublížíš.“ Než jsem stačila odpovědět, odplula pryč, až jí kadeře nadskakovaly. „A drž se dál i od Caleba,“ ještě na mě zavolala přes rameno.
„Okouzlující,“ zamumlala jsem si pod vousy a cítila, jak se mi tesáky derou zpoza dásní. „No, alespoň víme, koho kousneme jako prvního, no ne?“
Zanedlouho poté byla malá skupinka jedenácti lidí, najedená, zabalená a připravená k odchodu, shromážděná kolem kašny, lidé si mezi sebou tiše šeptali a stříleli zvědavými pohledy mým směrem, zatímco já se držela ve stínu. A pak jako by zazněl jakýsi neviditelný signál, dali jsme se do pohybu, tři teenageři, pět dospělých, tři děti a upír, prošli jsme městem a vydali se po silnici dál. Šli jsme rychle – dokonce i děti a dva starší lidé se cílevědomě pohybovali vpřed – a město brzy zmizelo kdesi v dálce za námi.
***
„Takže, Allison, že ano? Přišla jsi z upířího města. Viděla jsi hodně těch bezduchých ďáblů, potulovat se kolem?“
Potlačila jsem povzdech. Vypadalo to, že tuhle noc je to otázka číslo jedna. Na něco podobného už se mě ptala Teresa, ta starší žena se špatnou nohou, Matthew, desetiletý, pihovatý klučina a Ruth, která se u toho tvářila naprosto vážně jako bych byla nějaká upíří děvka. Pak se hned, samozřejmě, musel Caleb zeptat, co to znamená děvka a Ruth mu to velice vágně vysvětlila, zatímco se na mě, nad jeho hlavou, zářivě usmívala. Kdyby nebyli Zeke s Jebem poblíž a mimo doslech samozřejmě, praštila bych tu samolibou štětku do nosu.
Tentokrát přišla otázka od Dorothy, blondýnky ve středním věku, s duchem nepřítomnýma, zelenýma očima a úsměvem zápasníka. Vždycky se potulovala o kousek dál od zbytku skupiny, upřeně pozorovala silnici nebo obzor a neustále se usmívala. Občas zamávala na něco v dáli – na něco, co tam nikdy nebylo. Jindy zase z plna hrdla zpívala a přeskakovala z písničky „Amazony Grace“ na „On a Hill Far Away“, dokud jí někdo, velice jemně, neřekl, aby zmlkla.
Tušila jsem, že je jen krůček od přepadnutí přes okraj. Chvílemi ale vypadala, že naprosto jasně a normálně uvažuje. Občas, jako třeba teď, bohužel, měla dost rozumu na to, aby se mě ptala na otázky, na které se mi opravdu odpovídat nechtělo.
„Ne,“ zamumlala jsem a upřeně sledovala cestu před sebou. Když s tou bláznivou ženskou nenavážu oční kontakt, když se na ni nebudu dívat, tak třeba odejde. „Neviděla jsem hodně upírů ‚potulovat se kolem‘. Neviděla jsem hodně upírů už dost dlouho.“
„A jak to víš?“ Zeptala se Dorothy a já na ni vrhla podezřívavý pohled, protože jsem zapomněla, že se jí nechci podívat do očí. Naprázdno se usmála. „Upíří ďáblové jsou mistři převleků,“ pokračovala a já se cítila krajně nepříjemně. „Lidé si myslí, že jsou to slintající monstra s rudýma očima a tesáky, ale to je přesně to, co chtějí, abychom si mysleli. Ve skutečnosti mohou vypadat jako kdokoliv z nás.“ Ztišila hlas a začala šeptat. „To je to, co je dělá tak nebezpečnými. Mohou vypadat úplně jako lidé. Mohou vypadat jako Teresa. Nebo já. Nebo ty.“
Cítila jsem, jak ve mně vzrůstá pocit paniky a snažila se ho potlačit. „Tak potom nevím,“ řekla jsem jí a pokrčila rameny. „Ve městě jsem viděla spousty lidí. Možná, že to všechno byli upíři – nedokážu to odhadnout.“
„Ach, existují různé způsoby, jak zjistit, jestli je daná osoba opravdový ďábel,“ pokračovala Dorothy a vážně pokývala hlavou. „Ďáblové nenávidí slunce. Ve slunečním světle uhoří v plamenech. Ďáblové nedokáží odolat při pohledu na krev a nedýchají jako my. Co je ale nejdůležitější…“ Naklonila se ke mně a já cítila, jak se mi tesáky tlačí skrze dásně, s přáním ji umlčet. „Nejdůležitější je,“ zašeptala,“že jsou ďáblové obklopeni rudou září, aurou zla, kterou nevidí jen tak někdo. Musíš vědět, co hledat a je na dálku jen těžko rozpoznatelná, ale právě podle toho dokážeš rozpoznat ďábla od skutečného člověka. Právě tak jako je bílá záře kolem andělů, kteří občas chodí po silnici kolem.“
Zarazila se a se zasněným úsměvem se zahleděla k obzoru, kde se silnice potkávala s oblohou. „Ach, támhle zrovna jeden je! Vidíš ho? Odchází od nás, takže je těžké to odhadnout.“
Na silnici nikdo nebyl. Nikde kolem nás nic nebylo, kromě hnědého ptáka, který seděl na plotě na poštovní schránce. Varovně jsem se na ni podívala a odsunula se pryč, zatímco ona začala mávat ve vzduchu rukama a pták s překvapeným houkáním odletěl pryč.
„Je to Gabriel? Nebo Uriel?“ Horečnatě signalizovala a pak uraženě našpulila rty. „Ach, on zmizel! Jsou tak plaší. I když, mám pocit, že to mohl být Gabriel.“
„Dorothy.“ Najednou tu byl Zeke a usmíval se, zatímco já po něm střílela zoufalými pohledy přes ramena té bláznivé ženské. „Allison nás ještě tak dobře nezná. Mohla by být nervózní z těch tvých andělů – ne každý je vidí tak dobře jako ty.“
„Ach, to je pravda! Promiň drahoušku.“ Dorothy mu stiskla rameno a bláznivě se rozesmála, zatímco on se jen zakřenil nazpátek. „Občas zapomenu. Ty jsi anděl sám o sobě, víš to, že ano? Ezekiel. Anděl smrti.“
Nyní Zeke vypadal mírně v rozpacích a omluvně se na mě díval, zatímco ho Dorothy poplácával po paži a pak se otočila ke mně. „Myslí si, že mě oklame,“ zašeptala dost hlasitě na to, aby to slyšeli všichni kolem,“ já ale vím, že to je přestrojený anděl. Věř mi. Až uvidíš tolik andělů jako jsem viděla já, tak mi dáš za pravdu.“
Snažila se mě poklepat po ruce, ale já hladce proklouzla kolem ní. Lhostejně a tiše si broukajíc sama pro sebe poodešla ke kraji silnice a zadívala se do dáli, pravděpodobně aby našla ty své stydlivé anděly. Zeke si povzdechl a zavrtěl hlavou.
„Omlouvám se,“ řekl mi se smutným pousmáním. „Zapomněl jsem tě před Dorothy varovat – nemá to trochu v hlavě v pořádku, pokud sis toho do teď nevšimla. Vídá anděly každý den.“
S úlevou jsem se narovnala. Na chvilku jsem si myslela, že mám vážný problém. „Viděl tu někdy někdo opravdového upíra?“ Zeptala jsem se a přemýšlela, před kým bych se měla mít na pozoru. „Zapomeň na tesáky a drápy a rudé, korálkové oči, ví tady vůbec někdo, jak doopravdy vypadají?“
„No, Dorothy přísahá, že jednoho viděla, i když si nemůže přesně vzpomenout kdy a kde, takže kdo ví, jestli je to pravda. Kromě ní…“ Pokrčil rameny. „Jeb. Jebbadiahova rodina byla celá zmasakrovaná upírem, když byl ještě malý kluk a on nikdy nezapomene na to, jak vypadal. Říká, že si ho bude navždy pamatovat tak, aby toho upíra mohl zabít, pokud ho kdy znova potká.“
Podívala jsem se na Jebbadiaha, jak bez ohlížení kráčí v čele skupiny. A přemýšlela o tom, co mohl život složený z hněvu, zášti a nenávisti udělat s někým jako je on.
O pár hodin později mě můj vnitřní čas varoval, že už jsou dvě hodiny, když vtom zvedl Jeb ruku a zavolal na skupinu, aby zastavila. Zeke se k němu rozeběhl a postavil se vedle něj, nakláněl se, zatímco mu Jeb něco tiše říkal a pak se k nám ostatním otočil čelem.
„Postavíme tábořiště!“ vykřikl a ukázal rukou na jednu stranu a celá skupinka se začala okamžitě přesunovat ze silnice do suché trávy, která nás obklopovala všude kolem. „Jaku, Silasi, máte první hlídku. Tereso –“ kývl na starou ženu „– Darren dnes pomůže Ruth s večeří. Dopřej své noze trošku odpočinku. Alespoň pár hodin s ní nehýbej.“ Darren cosi zamumlal, když ho míjel a Zeke obrátil oči v sloup.“Ano, chudák Darren, je nucen vařit a uklízet a provádět další zženštilé věci. Za další, víš, bude muset nosit zástěru a dohlížet na děti.“ Ušklíbl se, zatímco Darren se otočil a udělal cosi s rukama. „Jsme sice přátelé, Dare, ale zas až tak blízcí ne.“
Stáhla jsem se zpátky a dívala se, zatímco Zeke vyčistil kus země, postavil tam hraničku z klacíků a suché trávy a zapálil oheň. Rychle. Efektivně.
Stejně jako to dělat už mnohokrát předtím. Zatímco jsem přemýšlela nad tím, jak dlouho už je skupina na cestách, vyběhla najednou Ruth ze svého stanu a podívala se na mě se zdviženým obočím.
„Co máš za problém, městská holko?“ zavolala na mě se sladkým úsměvem. „Nevíš, jak postavit stan? To dokáže tříleté dítě. Chceš, aby ti Caleb ukázal, jak se to dělá?“
Potlačila jsem nutkání ji uškrtit a to zejména, když byl Zeke poblíž. „Ne, jsem v pohodě, díky.“ Nadhodila jsem si batoh na rameni, prošla kolem ní a minula kruh stanů okolo ohniště a našla si flek nejméně o sto metrů dál.
Shodila jsem stan na zem a zuřivě ho studovala.
Tak fajn. To dokážu. To přece nemůže být až tak těžké, ne? Klekla jsem si a se zamračením zvedla dlouhý, kovový hrot. K čemu to, pro všechno na světě, je? Předpokládá se, že s tímhle někoho probodnu? Copak se stany balí současně s výbavou na zabíjení upírů?
Vlastně to bylo celkem jednoduché, jakmile jsem přišla, jak na to. Kovové kolíky přidržovaly rohy na zemi a pár plastových tyčí to celé držely zevnitř ve vzpřímené poloze. Byla jsem na sebe dost hrdá, jak jsem ten stan dokázala postavit na první pokus, když v tom jsem zavadila o jednu z tyčí a celé se mi to zhroutilo na hlavu.
Rozesmátý Zeke vklouzl za mnou dovnitř, zatímco já nadávala a snažila se odstrčit stěnu stanu. Popadl plastový rám a vmanévroval ho na správné místo s lehkostí někoho, kdo tohle dělá denně a zacvakl stan ve vzpřímené poloze.
„A je to,“ řekl a stále ještě se dusil smíchy. „To by mělo stačit. Máš, bohužel jeden z těch chatrnějších stanů. I když to nebylo špatné, postavila jsi ho na první pokus. Měla bys vidět Ruth při jejích prvních pokusech postavit stan. Nikdy jsem od našeho křehkého kvítku neslyšel tolik nadávek najednou.“
S pocitem zadostiučinění jsem se ušklíbla. „Moc pevně to nevypadá,“ přiznala jsem a jemně zatřásla plastovou tyčí, která držela jednu ze stran. Zeke se znova rozesmál. Rozhodně se nádherně smál, i když to zrovna teď bylo mně.
„Jen nesejmi rám a bude to v pohodě. Pokud tedy nebude venku foukat. Nebo když do toho někdo omylem nenarazí. Nebo pokud na něj nepoleze mravenec.“ Zeke se zazubil. „Vlastně my už jsme tu všichni zvyklí, že na nás padají stany. Mnozí z nás už se ani neprobudí, když se to stane.“
Odfrkla jsem si. „Takže když tudy přejde velká bouře –“
„Budeš alespoň v suchu, až se budeš kutálet plání.“
Zasmála jsem se. Bylo to zvláštní, už jsem to nějakou tu chvíli nedělala. Pak jsem si uvědomila, jak blízko jsme si byli pod tou malou kupolí plátna. Dokonce i ve tmě jsem viděla detaily jeho tváře, vrásky kolem jeho očí a úst, sotva patrnou jizvu na čele, téměř skrytou pod světlými vlasy. Slyšela jsem tlukot jeho srdce, cítila, jak mu krev pulsuje v žilách, přímo pod povrchem kůže. A na okamžik přemýšlela o tom, jaké by to bylo jej okusit, jaké by to bylo si ho přitáhnout blíž a plně se do něj zabořit.
Vyděsilo mě to a já se odtáhla. Kdybych byla sebeméně hladová…
Zeke zrudnul a prsty si projel skrze vlasy a já e přistihla, že na něj zírám. „Měl bych jít,“ zamumlal a vycouval ze stanu. „Ostatní… asi bych jim měl pravděpodobně jít pomoct.“ U vchodu se přikrčil a balancoval na špičkách. „Pokud bys cokoliv potřebovala, dej mi vědět. Večeře by měla být brzy hotova. A, jo-tohle je pro tebe.“
Zeke sáhl kamsi bokem a cosi popadl a hodil dovnitř stanu. Přistálo to v obláčku prachu: tlustá, modro-bílá deka s pouhou jednou malou, nepatrnou dírkou v jednom rohu.
Celá ohromená jsem k němu vzhlédla. U nás na Okraji by taková deka byla vyměněna přinejmenším za měsíční příděl stravenek na jídlo a on mi ji jen tak dá?
To nemůže být pravda. „Já… tohle si nemůžu vzít,“ zamumlala jsem a podával mu ji zpět. „Nemám nic na výměnu.“
„Nebuď hloupá,“ usmál se na mě poněkud zmatený Zeke. „Nemusíš mi za to nic dávat. Je tvoje.“ Někdo na něj před tábor zavolal a on zvedl hlavu. „Hned jsme tam,“ zavolal nazpátek a kývl na mě. „Musím jít. Uvidíme se u večeře.“
„Zeke,“ zavolala jsem tiše a on se zarazil a nakoukl zpátky do stanu. „Díky.“
Usmál se koutkem úst. „Nedělej si s tím starosti. Staráme se tu jeden o druhého.“ Rukou lehce ometl stěnu stanu. „A jak už jsem říkal, pokud na tebe ten stan uprostřed noci spadne, nepanikař. Zvykneš si na to. Nikdo se tu nestará o vzpřímené věci kolem a… páni, to znělo ale pitomě.“ Opět zčervenal, jasněji než předtím a opět si rukou prohrábl vlasy. „Eh… jo, měl bych… musím jít.“
S úšklebkem na tváři mi zmizel z dohledu. Počkala jsem, dokud nebyl dostatečně daleko a pak jsem se rozchechtala do deky.
Poté, co jsem zazipovala stan, rozhlédla jsem se po svém novém doupěti. Nelíbilo se mi, jak je křehké a jak snadno by ho mohl někdo napadnout. Přemýšlela jsem také nad tím, dokáže-li tenká látka zadržet slunce, až bude přímo nad hlavami. Nevěděla jsem, jestli bych se probudila, kdybych náhle vzplála nebo jestli bych jen tiše opustila tento svět, zatímco by mé tělo shořelo na prach, což ale nebylo nic, co bych chtěla zrovna teď zjišťovat.
Vytáhla jsem nůž a rozřízla podlahu stanu, čímž jsem odhalila travnatou zem pod ním. Teď jsem měla alespoň únikovou cestu, kdyby slunce proniklo mým chatrným stanem. Nebo kdyby se stalo něco nepředvídaného a já musela rychle zmizet. Vždycky měj připravenou alespoň jednu cestu ven, to bylo jedno z pravidel Okraje. Tahle skupina se mohla zdát přátelská a skromná, ale opatrnosti nebylo nikdy nazbyt. Zvláště v blízkosti lidí jako byl Jebbadiah Crosse. A Ruth.
Lehla jsem si na záda, přetáhla si přikrývku přes hlavu a doufala, že nikdo nebude rušit můj spánek. Jak se nade mnou uzavírala temnota a mé myšlenky kroužily pomaleji a pomaleji, uvědomila jsem si dvě věci. Zaprvé, že tohle nevydrží navždy a zadruhé, Ezekiel Grosse byl příliš perfektní na to, aby v tomto světě přežil o dost dýl.
***
Ten první týden byl studiem důvěrných oslovení.
Naštěstí jsem, během spánku, pod tenkým plátnem stanu, nevzplála, i když jsem se probudila s nepříjemným pocitem tepla a přála si, moci se jednoduše zahrabat do chladivé náruče země, daleko od slunečních paprsků. Ohledně problému s nutností strážit jsem si promluvila se Zekem a přesvědčila ho, aby mi trvale přidělil první hlídku. To znamenalo, že jsem musela být vzhůru ještě pár hodin po rozednění, což bylo v prvé řadě mučením. Můj dlouhý kabát mě chránil od těch nejhorších ranních paprsků a přežívala jsem to pobytem ve stínu, jak jen to bylo možné a nikdy jsem se neotáčela tváří přímo proti slunci.
Jenže nutit se zůstat po vysvitnutí slunce vzhůru bylo bolestné, když všechny mé upíří instinkty ječely, že je čas jít spát a odejít pryč ze světla. Nakonec jsem to začala brát jako cvičení, které by po mě Kanin chtěl, vybudovat si vytrvalost a vydržet být vzhůru jak nejdéle to jen šlo.
Mí lidští společníci byli dalším problémem. S výjimkou Ruth, která nepřestávala být nepříjemnou osinou v zadku a střílela po mně vražednými pohledy, kdykoliv jsem se déle zadívala Zekovým směrem a Jeba, který se mnou jednal se stejně drsnou lhostejností jako se všemi ostatními, byl zbytek skupiny celkem přátelský. Což by mi ani tak nevadilo, kdyby to také nebyla pěkně zvědavá banda, která na mě neustále dotírala otázkami o městě, jaké to tam bylo žít a jak jsem tam odsud utekla. Mlžila jsem, jak jsem jen dokázala nejlíp a nakonec se mi podařilo přesvědčit dospělé o tom, že je pro mě prostě příliš bolestivé přemýšlet o mém předchozím životě. K mé úlevě nakonec otázky ustaly a všichni byli tak chápaví, skoro až soucitní. Pro mě to bylo požehnání. Ať si myslí, že jsem ze svého života v New Covingtonu hrozně poznamenaná, pro mě tak bude snazší zakrýt pravý důvod, proč jsem tak nesvá, při vyslovení slůvka upír.
Bohužel to nebyl jediný problém, na který jsem narazila.
Mým dalším problémem bylo jídlo nebo spíše jeho absence. Skupina měla dvakrát denně pauzu na jídlo, jednu při probuzení a další těsně před úsvitem, když se stavělo tábořiště. Příděly byly jednoduché: půl plechovky fazolí nebo několik proužků sušeného masa nebo cokoliv, co ukradli nebo ulovili nebo nashromáždili. Čas na jídlo byla jednoduše ta nejoblíbenější část dne a po celé noci nuceného pochodu byli hladoví všichni.
Kromě mě. A já musela být vynalézavá v tom, jak se nenápadně zbavit jídla, aby si toho nikdo nevšiml. S proužky masa nebo sušeným jídlem to bylo snadné, schovala jsem je do rukávu nebo kapsy a později jsem je mohla vyhodit. S fazolemi z konzervy, ovocem a gulášem v miskách to bylo poněkud složitější. Když to šlo, vyhodila jsem to nebo to zlikvidovala do misek jiných lidí a přemýšlela o tom, že to mohu dělat jen doté doby, než to někomu přijde podezřelé. Někdy jsem lhala, že už jsem svůj příděl měla a jednou jsem dokonce před Zekem a Jebem snědla pár lžic rajčatové polévky a podařilo se mi ji udržet uvnitř tak dlouho, než jsem v klidu zašla za nejbližší strom a vyhodila ji ven.
Cítila jsem se poněkud provinile, když jsem plýtvala jídlem, které bylo tak drahé a vzácné. A ta pouliční krysa z Okraje, která byla uvnitř mě se zděsila, když jsem hodila perfektní a dobré maso do křoví nebo zničila půlku plechovky kukuřice tím, že jsem ji smetla do díry, ale co jsme měla dělat? Kdybych neudržovala dojem, že jsem lidská bytost, lidé by začali být podezřívaví. Stejně tak jako Ruth, která už mě podezřívala. Občas jsem ji zaslechla mluvit o mně se zbytkem skupiny, zasévala tak podezření a strach. Většina dospělých – Teresa a Silas a Dorothy – jí moc pozornosti nevěnovali, měli větší starosti než řešit žárlivá obvinění dospívající dívky. Ale jiní – Matthew, Bethany, dokonce i Jake – se na mě začali dívat s nedůvěrou. A ačkoliv to bylo k vzteku, nemohla jsem s tím vůbec nic dělat.
A přesto to byl Jeb, kdo mi dělal největší starosti, ten tichý soudce, jehož ostrému, šedému pohledu nikdy nic neuniklo. Ale i když byl vůdcem téhle skupiny, vypadalo to, že je skupině vzdálený, oddělený. Zřídkakdy k někomu promluvil a všichni vypadali, že se ho bojí. Svým způsobem bylo dobře, že byl od zbytku skupiny tak oddělen: vypadalo to, že ho nezajímá, co kdo dělá nebo říká, dokud ho následovali. Kdyby nebylo Zeka, který jeho rozkazy roznášel tam a zpátky, nekomunikoval by se skupinou vůbec.
Vlastně bych docela dobře mohla říct, že jsme o skupině věděla mnohem více než on. Věděla jsem, že Caleb miluje sladkosti a Ruth se štítí hadů – udělalo mi ohromnou radost, když jsem jednou v noci našla na silnici užovku a tajně ji hodila do jejího stanu. Vzpomínka na její křik mě rozesmívala po zbytek večera. Věděla jsem, že Teresa, ta žena se špatnou nohou a Silas, její manžel, spolu byli už devětatřicet let a příští rok na podzim se chystali oslavit své výročí. Věděla jsem, že Jake přišel před třemi lety o ženu při napadení Zuřivci a od té doby nepromluvil. Tato fakta a vzpomínky a úryvky jejich životů jsem vstřebávala a zůstávaly se mnou, i když jsem se ze všech sil snažila zůstat stranou. Nechtěla jsem znát jejich minulost, jejich životy, nechtěla jsem o nich nic vědět. Protože s každým dalším dnem jsem věděla, že se blíží den, kdy si budu muset vybrat jednoho z nich, abych se nakrmila a jak to mám udělat, když vím, že Dorothy při pohledu na krev omdlívá a osmiletá Bethany jedné zimy málem umřela, když ji pokousala liška?
Byl to ale Zeke, kdo mě i nadále fascinoval a mátl. Bylo jasné, že ho všichni zbožňují, i přesto, že je Jebbadiahovým zástupcem, byl vždy nápomocný a vždycky se ujistil, že je o všechny řádně postaráno. Přesto se nikdy nikoho o nic neprosil a nevyžadoval nic na oplátku. Respektoval dospělé a měl trpělivost s dětmi a mě nepřestávalo udivovat, jak mohou být s Jebem tak rozdílní. A nebo mohl být Jeb právě takový právě díky Zekemu. Nepřišlo mi fér, že hází tolik zodpovědnosti na Zekova ramena, jen proto, že Jeb sám se nechtěl zapojovat, ale já do toho neměla co mluvit.
Jednou v noci, když jsme postavili tábořiště o něco dříve než jindy, zabloudila jsem až k táboráku a celá překvapená a v šoku našla Zeka, jak sedí u plamenů a čte Bethany a Calebovi. Omráčeně jsem se připlížila blíž a jen stěží tomu dokázala uvěřit. Ale četl, svým hlubokým, sametovým hlasem recitoval pasáže z velké, černé knihy, kterou měl rozloženou v klíně a z každé strany u něj sedělo jedno z dětí.
„Mojžíš natáhl ruku k moři,“ četl tiše Zeke a prohlížel si stránky před sebou, „a moře se za rozbřesku vrátilo zpátky na své místo. Pronásledovali je Egypťané a Hospodin je smetl do moře. Voda se vlila zpět a vzala s sebou vozy i s jezdci – celou faraónovu armádu, která pronásledovala Izraelity skrze moře. Nikdo z nich nepřežil.“
„Izraelité ale prošli mořem po suché zemi, vodní stěnu jak z pravé, tak z levé strany. Toho dne zachránil Hospodin Izraelity z područí Egypťanů, i uviděl lid Izraelský ležet Egypťany na břehu mrtvé. A když viděli, jak mocná ruka Hospodinova zasáhla proti Egypťanům, začal se lid Hospodina bát a vložil svou důvěru v Něj a Mojžíše, služebníka Jeho.“
V krku jsem pocítila hořko. Na okamžik jsem zahlédla samu sebe, jak se choulíme se Stickem v chladu mého pokoje a mezi námi leží otevřená knížka. Zeke nevzhlédl, nezaznamenal mě, ale já poslouchala jeho klidný, tichý hlas, zatímco on četl a sledovala Caleba s Bethany, jak visí na každém jeho slově a kdesi uvnitř pocítila podivnou touhu.
„Ezakieli!“
Jebbadiahův hlas se rozlehl tábořištěm a Zeke zvedl hlavu. Když si všiml, že na něj stařík čeká o pár metrů dál, zavřel knihu a vložil ji do Calebova náručí. „Podrž to na vteřinu,“ slyšela jsem ho zamumlat a poté co vstal načechral chlapcovi vlasy. „Hned jsem zpátky.“
Jakmile Zeke odešel, přitáhla mě zvědavost blíž, chtěla jsem tu knihu vidět, podržet si ji a přečíst si její název. Bethany vzhlédla a jakmile mě spatřila, rozšířily se jí oči strachy. Vyškrábala se na nohy a utekla za Zekem a nechala tak u ohně sedět Caleba samotného, s upírem, tyčícím se nad ním.
Zmatený Caleb se otočil, podíval se na mě a usmál se. „Ahoj, Allie!“ řekl, když jsem se posadila vedle něj. „Pokud hledáš Zeeho, tak právě odešel. Ale hned se vrátí.“
„Můžu se na to podívat?“ zeptala jsem se a ukázala na v kůži vázanou bichli v jeho náručí. Caleb zaváhal.
„To je Zeeho knížka,“ řekl nejistě a sevřel ji pevněji v náručí. „Řekl mi, ať na ni dávám pozor.“
„Nechci ji zničit,“ slíbila jsem, kolena zabořená v chladné trávě. „Prosím?“
Na delší dobu se odmlčel, ale pak se rozzářil.
„Dobře, ale jen když mi z ní něco přečteš.“
„Já…“ část mě se zhrozila, když jsem si vzpomněla na všechny ty lekce se Stickem a jak mi pak vrazil nůž do zad, kvůli mému problému. Stále jsem ale byla zvědavá a pokud to byl jediný způsob, jak tu knihu uvidět, anižbych ji Calebovi vytrhla z rukou…“Myslím, že by to šlo,“ řekla jsem a Caleb se na mě zářivě usmál.
Předal mi ji, přisunul se ke mně blíž, posadil se mi k nohám a plný očekávání nastražil uši. Posadila jsem se a nejprve se na tu bichli vázanou v černé kůži podívala, první skutečná kniha, kterou vidím od mého útěku z New Covingtonu. Neměla žádný název, jen symbol zářícího, zlatého kříže uprostřed obalu, skoro jako byl ten, který nosil Zeke kolem krku. Držela jsem knihu za hřbet a všimla si, že jsou pozlacené i okraje stránek.
„Přečti něco Allie,“ trval na svém Caleb a poskakoval vedle mě. Otočila jsem oči v sloup a otevřela knihu, stránky zapraskaly a otevřely se přesně tam, kde byla doprostřed vložena záložka. Vypadalo to jako dobré místo na začátek čtení, stejně tak jako kterékoliv jiné.
Četla jsem pomalu, protože ta písmena byla malá a podivná, psaná stylem, jaký jsem nikdy předtím neviděla, „Opět jsem se rozhlédl a viděl všechen ten útlak, jak si hledá své místo pod sluncem: viděl jsem slzy utiskovaných– kteří neměli žádného utěšitele: síla byl na straně utlačovatelů – a oni neměli žádného utěšitele.“
Cítila jsem jak mě mrazí. Kdy byla tahle pasáž napsána? Slzy utiskovaných a síla jejich utlačovatelů, bez jakékoliv útěchy na jakékoliv straně. Vypadalo to jako tam byl popisován celý tento svět, právě teď. Ztěžka jsem polkla a pokračovala.
„I prohlásil jsem tedy, že ti mrtví, kteří už zemřeli, jsou mnohem šťastnější než ti, kteří jsou stále ještě živi. Lépe než tito všichni… je na tom ten, kdo se ještě nenarodil a neviděl tedy to veškeré zlo, které se pod sluncem děje.“
Zachvěla jsem se a zavřela knihu. Caleb, který mě pozoroval se zmateně zamračil. „Co to znamená?“ Zeptal se mě.
„To, že tento úryvek,“ zazněl nám nad hlavami nový hlas, „Nebyl určen pro jedna malá ouška.“
Celá v rozpacích jsem rychle vstala, abych čelila Zekovu napůl pobavenému, napůl dotčenému pohledu. „Běž se navečeřet, skrčku,“ řekl Calebovi, který se usmál a odpelášil směrem k Ruth a davu, který se kolem ní nashromáždil. Zeke se na mě podíval a zamračil se, i když jeho výraz byl spíše zaujatý než naštvaný. „Netušil jsem, že umíš číst,“ řekl tiše.
Pokrčila jsem rameny a podávala mu knihu. „Poněkud depresivní příběh,“ řekla jsem, aniž bych dávala najevo, jak moc mě ten příběh vyděsil. Zeke se usmíval, když ji ode mě přebíral.
„Některé části takové jsou,“ souhlasil. „Jsou tam ale i jiné, které jsou celkem uklidňující, když víš, kde je máš hledat.“
„Jako třeba kde?“
Odmlčel se a poté opět otevřel knihu a nalistoval v ní určité místo jako by si ho přesně pamatoval. „Tenhle,“ podal mi knihu nazpět a ukazoval mi určitý odstavec. „Můj oblíbený citát.“
„Zeke!“ zavolal další hlas, tentokrát Rutin a pronikavě se rozléhal kempem. „Ty jsi říkal Darrenovi, že si může vzít tvůj příděl sušeného masa?“
„Cože? Ne!“ Zeke se otočil na smějícího se Darrena, který proběhl kolem. Zatímco se Zeke rozběhl za Darrenem, který pokřikoval, aby ho chytil dříve, než sní jeho příděl, já se sklonila, abych si přečetla ten úryvek, který mi Zeke ukázal.
„No jo,“ zamumlala jsem, když jsem klopýtala přes archaická slova,“třebaže půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého. Neboť Ty tam budešse mnou.“
Pěkná myšlenka, zauvažovala jsem a sledovala kluky, jak se honí po táboře. Jenže já jsem věděla své. Jeb měl pravdu, nebyl tu nikdo, kdo by na nás dával pozor. A čím dříve si tohle Zeke uvědomí, tím déle dokáže přežít v tomhle pekle.
***
Když jsem následujícího večera vylezla ze stanu, krčil se Zeke s Darrenem na kraji tábora a tiše si něco šeptali. Oba vypadali, že se snaží nevzbuzovat pozornost, což samozřejmě okamžitě vzbudilo mou zvědavost.
Oprášila jsem si špínu z rukávů a loudavým krokem se vydala za nimi.
„Tušil jsem, že se to stane,“ zamumlal Darren tiše, zatímco jsem se přibližovala. „Měli jsme se dostatečně zásobit, dokud tu byla nějaká šance. Kdo ví, kdy se zase dostaneme do dalšího města.“
„Co se děje?“ Zeptala jsem se a dřepla si k nim. Zeke se na mě podíval a povzdechl si.
„Dochází nám zásoby,“ přiznal. „Takto budeme za pár dní úplně bez jídla, i když snížíme dávky.“ Prohrábl si rukou vlasy. „S Darrenem jsme přemýšleli o tom, že se vydáme na lov, ale Jeb to vidí jen nerad, když se skupina rozděluje. Zvláště, když tu hrozí, že bychom mohli narazit na Zuřivce. Navíc, když používáme tohle,“ dodal a zvedl luk a toulec se šípy. „Což to dělá ještě o to těžší. Je téměř nemožné, přiblížit se k jelenovi pod širým nebem, ale soumrak je nejlepší doba na to, abychom se nějakého pokusili přinést.“
Darren se na mě přes Zeka náhle a nečekaně usmál. Zamrkala jsem a oplatila mu to. Vypadalo to, že přinejmenším tihle dva kluci si nic nedělají z drbů jedné určité osoby, i když nikdy jsem neslyšela Ruth, že by o mě mluvila se Zekem nebo Jebbadiahem. „Proč nepoužíváte zbraně?“ Zeptala jsem se, protože jsem si vzpomněla na Zekovu pistoli a upilovanou brokovnici, kterou nosil Jeb. Zeke zavrtěl hlavou.
„Máme hrozně málo munice,“ odpověděl. „Střelné zbraně používáme pouze na obranu a jen když je to nezbytně nutné. A protože ještě nejsme u cíle, používáme k lovu luk a šípy.“
Podívala jsem se na zem. Ležel tam další luk, bez tětivy a vyčuhoval z naolejované látky, ve které byl zabalen. Zeke si všiml, kam se dívám a přikývl. „Obvykle s námi chodí Jake,“ vysvětloval. „Ale poslední dobou ho trápí rameno a nemá sílu na to, aby dostatečně natáhl tětivu.“
„Půjdu s vámi.“
Kluci si mezi sebou vyměnili pohled. „Učím se rychle,“ dodala jsem a ignorovala Darrenovo zvednuté obočí. „Jsem tichá a jsem silnější, než si myslíte. Jsem si jistá, že tomu přijdu na kloub.“
„To není ten důvod,“ řekl váhavě Zeke. „Jen že… nechci, aby ses dostala do problémů s Jebem, budeš zpochybňovat jeho rozhodnutí a půjdeš s námi.“ Palcem ukázal na druhého kluka. „Dare se kolem mě motá jako opuštěné štěně, takže se to od něj očekává –“ vyhnul se hrsti hlíny, která mu letěla do tváře, „– ale ty jsi tu nová a jemu se nebude líbit, že se potuluješ mimo skupinu. Možná by bylo lepší, kdybys tu protentokrát raději zůstala. Promiň.“
Celá naštvaná jsem se na ně oba zamračila, dotkli se mé upíří pýchy. Kdybyste tak věděli. Dokázala bych složit dospělého jelena dřív, než byste si vy dva vůbec všimli, že tam je. Nechala jsem si však své názory pro sebe a jen pokrčila rameny. „Když to říkáš.“
„Možná příště, jo?“ Nabídl mi Darren a mrkl na mě. „Ukážu ti, jak se to dělá.“ Naježila jsem se, ale Zeke popadl svůj luk a postavil se na nohy.
„Tak pojďme,“ řekl a protáhl se. „Jeb beze mne neodejde –doufám – takže to dopadne na mou hlavu, bude-li chtít někoho potrestat. Lidé musí jíst, ať už se mu to líbí nebo ne, Allison,“ dodal, když jsem se také zvedla, „řekneš Jebovi, kam jsme šli?“ Usmál se na mě. „Až budeme dostatečně daleko, samozřejmě. Jsi připraven, Dare?“
„Jistě,“ povzdychl si Darren a přehodil si přes rameno luk a šípy. „Pojďme, ať už ta marnost nad marnost začne.“
Zeke obrátil oči v sloup a šťouchl do něj bokem, když se otáčel. Darren se otočil, aby mu to vrátil a ztratil rovnováhu, když se mu to snažil oplatit, zatímco Zeke se smíchem ustupoval. Sledovala jsem, jak jejich štíhlé siluety mizí ve tmě a zmenšují se, až mi zmizeli za zvlněnými kopci.
„Co si myslíš, že děláš?“
Povzdechla jsem si a podívala se na místo, kde stála, se dvěma kouřícími se miskami, Ruth s pečlivě udržovaným nesouhlasným zamračením ve tváři.
„Snažíš se odplížit, viď?“ Zeptala se a přimhouřila oči. „To se Jebovi nebude líbit. Kam jdeš?“
„Proč si prostě něco nevymyslíš?“ zeptala jsem se, udělala krok jejím směrem a potěšilo mě, když ustoupila. „Přesně tohle přece celou tu dobu děláš, ne?“ Zrudla a můj úsměv se rozšířil. „Všimla jsem si, že při šíření těch lží nemluvíš jen ze Zekem a Jebem. Máš strach, že uvidí, jak vystrkuješ ten svůj rozeklaný jazýček?“
Vypadala jako by mě chtěla uhodit a část mě doufala, že to udělá. Vsadím se, že už by nebyla tak samolibá, kdyby jí chyběl zub. Chvilku se snažila ovládnout a misky s gulášem tiskla tak pevně, až jí zbělely klouby na rukou. „Nevím, o čem to mluvíš,“ odpověděla nakonec a já si odfrkla. Podívala se na luk, který jsem svírala v rukou, ušklíbla se a vystrčila bradu. „Myslíš si, že něco ulovíš? Co ty víš o lovu? Pokud si myslíš, že si Zeke všimne tvého ubohého pokusu o předvedení se, tak se mýlíš.“
„Ano, střílení vysoké, aby většina z vás nevyhladověla kvůli jednomu paranoidnímu šílenci je předvádění se.“ Obrátila jsem oči v sloup.“Jaká brilantní domněnka! Tak proč nejdeš a neřekneš to Jebovi?“
„Nebuď tak chytrá,“ zasyčela na mě a všechna její uhlazenost byla pryč. „Myslíš, že jsi něco zvláštního jen proto, že jsi z upířího města? Myslíš, že to nevidím? Jak spíš mimo dosah nás ostatních? Jak se snažíš být tajemná tím, že nechceš říct nic o tom, odkud pocházíš?“ Ohrnula rty v pravém nefalšovaném zhnusení. „Chceš mít jen pozornost – naši a Zekovu. Všímám si toho, v tom co děláš.“
Tentokrát jsem se na ni usmála. „Páni, ty jsi ale paranoidní megera, viď? Ví to Zeke, jaká jsi obrovská mrcha?“ Zasmála jsem se a její tvář zrudla do temně ruda. „Víš co, na tohle já nemám čas. Bav se těmi svými teoriemi a šiř si ty své jedovatosti všude kolem, jak je ctěná libost. Já jdu dělat něco užitečného. Možná bys to mohla zkusit taky.“
„Ty jsi blázen, slyšíš?“ zakřičela na mě Ruth, zatímco já jsem se k ní otočila zády. „Něco skrýváš a já přijdu na to, co to je!“
Snažila jsem se nenechat se jí otrávit, zatímco jsem utíkala pryč od tábořiště a už se soustředila na prohledávání obzoru a hledání pohybující se kořisti. Snažila jsem se nemyslet na to, že bych se otočila, sledovala ji až na okraj tábora, odtáhla ji kopající a svíjející se do noci a roztrhala jí hrdlo. A nebylo by to proto, že otravovala, ale že mi opravdu ale opravdu lezla na nervy. To proto, že byla hrozbou a všechny mé upíří instinkty mi velely ji zabít, umlčet ji dříve, než mě pozná.
Snažila jsem se zaměřit své myšlenky na smrt a násilí, kvůli svému současnému úkolu, na touhu opět si zalovit. Našla jsem stádo obrovských, chlupatých zvířat, která se choulila v mělké kotlině, ale rozhodla jsem se, že jsou příliš velcí, než abych se s nimi zatěžovala. Ne, že bych pochybovala o tom, zda je dokážu zabít, kdybych je připravila o dostatek krve, zemřeli by tak jako tak. Jenže, kdybych se do tábora vrátila z jedním z těchto obrovských zvířat přehozeným jen tak přes rameno, mohla bych vzbudit podezření.
Namísto toho jsem slídila po kopcích, až jsem narazila na stádo malých jelínků, kteří se procházeli kolem travnatého hřebenu. Odložila jsem luk a plížila se travou vpřed, zůstávala jsem proti větru, dokud jsem neuviděla jejich jemné siluety a pohyb boků a neucítila, jak jim v žilách koluje horká krev.
Velmi rychle bylo po všem. Sameček, kterého jsem si vybrala, do poslední chvíle netušil, že je něco v nepořádku, dokud jsem nebyla přímo nad ním a pak už bylo příliš pozdě. Zbytek stáda se rozptýlil po okolí, jak jsem tak vtrhla do jejich středu, já ale popadla jelení paroží zatímco se snažil uskočit, trhla mu hlavou kolem dokola a rychle mu tak zlomila vaz, čímž jsem ho okamžitě zabila.
Zatímco dopadlo škubající se tělo na zem, bojovala jsem s touhou zabořit tesáky ho jeho hrdla s vědomím, že jelení krev není nic pro mě. Hodila jsem si ho na ramena a vracela se k místu, kde jsem nechala ležet svůj luk a šípy. Položila jsem mrtvolu, vzala šíp a vrazila ho hluboko mezi žebra, do jelenovi hrudi. Možná, že jsem byla paranoidní, ale vysvětlovat někomu, jak to, že má ten jelen zlomený krk, ale nemá na sobě jedinou ránu po šípu, by mohlo být nepříjemné.
Popadla jsem ho za rohy a táhla pryč, když v tom jsem zaslechla slabé, ale známé dunění, které rozechvívalo trávu pod mýma nohama a které přicházelo z nedaleké silnice. Zatímco jsem ztuhla na místě a přemýšlela, kde jsem to slyšela, zableskly se na vrcholu kopce dva světlomety a s řevem pokračovali dál. Žaludek mi udělal salto a krve by se ve mně nedořezal.
Schovala jsem se do trávy a sledovala, jak ty podivné stroje zpomalují a pak na kraji silnice zastavují. Obrovský vousáč zastavil vozidlo, vypnul motor a odplivl si do trávy. Stejně tak zastavil vozidlo i jeho menší společník. Na okamžik má mysl potemněla a já se musela hodně držet, abych se neotočila a bez ohlížení neutekla.
Ne. Tohle nemohla být pravda. Vždyť jsem je zabila.
„Vydrž chvilku,“ zamumlal ten větší a nejistě se potácel po okraji silnice. Druhý muž si povzdechl.
„Co to děláš, Ede?“
„Jdu se vychcat. Máš s tím nějaký problém?“ Vousáč se odvrátil od svého společníka a za chvilku už bylo slyšet, jak se v prachu rozstřikuje voda.
Pozorovala jsem je a cítila, jak mě zaplavuje úleva. To nebyli ti samí muži. Tenhle člověk měl hnědé vousy a tamten žluté a tento byl i širší v ramenou. Pak jsem si všimla ještě něčeho jiného: tetování na jeho levém rameni – rozšklebený pes s ostrými a špičatými zuby.
Stejné jako měli ti předtím.
Druhý muž cosi zamumlal, seskočil ze stroje a začal se hrabat v kapsách. Vytáhl malou, bílou krabičku, svými rty z ní vylovil cigaretu, zapálil si ji, zády se opřel o svůj stroj a líně pokuřoval. Ed dokončil zapínání, otočil se a zachytil krabičku, kterou mu jeho společník hodil.
„Zbylo ještě nějaké pivo?“ zeptal se a vyklepal z krabičky cigaretu.
„Jedna plechovka.“
„No, tak jdeme na to.“
„Jdi ho hajzlu!“
Pozorovala jsem je a mé myšlenky běžely jako o závod. Ze své osobní zkušenosti už jsem věděla, že tihle chlapi byli špatní: násilní, ozbrojení a nemilosrdní. Kdyby dohnali zbytek skupiny… otřásla jsem se.
Musela jsem je zastavit. A nebo se alespoň vrátit a varovat ostatní. Ale jak jsem se tam tak krčila a sledovala jak si ti chlapi podávají stříbrnou plechovku tam a zpět, věděla jsem, že – i kdybych běžela seberychleji– nebude to stačit. Viděla sem, jak rychlé ty jejich stroje jsou. Dostihnou skupinu dříve, než se tam stihnu vůbec přiblížit. Musí být jiný způsob.
Jiný způsob. Samozřejmě, byla tu jediná jasná volba. Možnost, na kterou jsem musela myslet, aniž bych chtěla, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila ji ignorovat.
Měla bych… je zabít? Ta myšlenka byla lákává a já cítila, jak se mi, v reakci na to, prodlužují tesáky. Mohla bych je zabít, nakrmit se jimi, ukrýt jejich těla a vozy, aniž by se to kdo dozvěděl. Kdo by je postrádal, tady venku, ve tmě? Jenže pak jsem si vzpomněla na ty poslední dva s kterýma jsem se potkala na stejné opuštěné cestě jako byla tato. Pamatovala jsem si jejich křik, hrůzu a paniku, odrážející se v jejich tvářích. Vzpomněla jsem si na ty skleněné oči, ochablá těla a sevřela jsem ruce v pěst. Nemůžu to udělat. Snažila jsem se, abych nebyla touhle zrůdou. Každá smrt, každý život, který si vezme ten Hlad, mě přibližuje k mému démonovi. Kdybych začala zabíjet bez rozmyslu, mohl by mě ovládnout úplně a co by mě pak zastavilo od pronásledování Caleba nebo Zeka do temnoty a rozsápání jejich hrdel?
Možná, že bych se mohla připlížit dostatečně blízko a nějak poškodit ta jejich vozidla, propíchnout pneumatiky nebo vypustit palivo. Jenže to bych se musela dostat strašlivě blízko a dokonce i s mou upíří silou tu bylo riziko, že si mě všimnou. A i kdybych to zvládla, pravděpodobně by přišli na to, že tu někdo byl a začali by se porozhlížet po lidech v okolí. To by pro skupinu neznamenalo nic dobrého. Frustrovaně jsem zavrčela.
Sakra, musí tu být něco, co bych mohla udělat. Něco, co je zdrží na tak dlouho, abych se stihla vrátit k ostatním a varovat je. Rozhlédla jsem se po silnici a snažila se na něco přijít a všimla si, že v dáli, na okraji stojí veliký strom.
Odtrhla jsem se od těch lidí, pospíšila si ke stromu a našla silný, starý, pokroucený kmen, který vypadal jako by ho několikrát zasáhl blesk. Měl zkroucené, pozohýbané větvě bez listí a vypadal spíš mrtvý než živý.
Ticho opět prořízl řev motorů. Muži nastartovali vozidla a blížili se sem a světla křižovala silnici. Opřela jsem se ramenem o kmen a zatlačila, nohama se vší silou zapírala o mokrou, kluzkou trávu a prach. Tvrdohlavý strom se chvilku bránil, pak se ale s praskotem jeho kmen roztrhl vejpůl a pomalu se svalil na zem, do půlky silnice.
Řev strojů se přiblížil. Pokud překonají tuto překážku, budou u skupiny dřív než já a já je nebudu mít čas varovat. S klením jsem popadla větve stromu a začal ho tahat dále do silnice a čekala, že tu ti muži musí každým okamžikem být. Zářivá světla protrhla tmu, osvítila kmen stromu a já zapadla do trávy.
„Ale sakra!“
Vozidla se smykem zastavila. Muži seskočili, jeden z nich přešel ke stromu a s nadáváním do něj rozzuřeně kopnul, až větve zapraštěly. Ten druhý se poškrábal ve vousech a znechuceně se na překážku na silnici díval.
„Sakra,“ zamumlal a zadíval se do tmy. „Myslíš, že se to dá objet?“
„Přes tohle svojí motorku nepotlačím,“ zavrčel druhý a prstem ukázal na hustý plevel a spleť keřů podél silnice, těsně vedle místa, kde jsem byla schovaná. „Posledně jsem píchnul a měl jsem plný ruce práce, abych to vůbec opravil. A navíc, brzo se k nám připojí i ostatní.“
„Dobře, tak sklapni a pojď mi pomoct to odsunout.“
Ten druhý se, aniž by přestal nadávat, pohnul kupředu a chopil se kmene. Nechala jsem je zápasit se starým stromem a tiše se odplížila pryč a hned jak to šlo se zvedla a vyrazila vpřed.
Přiběhla jsem zpátky do tábora, který už byl sbalený a skoro na odchodu. Viděla jsem Darrena se Zekem, jak stojí vpředu s Jebbadiahem a Ruth. Darren, který v jedné v ruce svíral párek hubených králíků, vypadal že je mu dost nepříjemně, zatímco Zeke vypadal, že se hádá s Ruth. Byli příliš daleko na to, aby si mě mohli všimnout, já ale slyšela úryvky rozhovoru, které ke mně zanesl vítr a napínala své upíří smysly, abych slyšela co nejvíc.
„Je mi to jedno, že je její stan prázdný,“ říkal Zeke a natáhl ruce v prosebném gestu.“Jebe, nemůžeš ji jen tak nechat být. Přísahám, že jsme ji viděli ještě předtím, než jsme šli s Darrenem na lov. Ruth, jsi si jistá, že jsi ji neviděla poté, co jsme opustili tábor?“
„Ne,“ odpověděla Ruth a znělo to jako by snad měla strach. „Jak už jsem řekla, nikdo ji dnes večer neviděl a když jsem to zjistila, šla jsem zkontrolovat její stan. Byl prázdný a všechny její věci byly pryč. Nemyslíš si, že odešla nadobro, že ne?“
„Bohužel –“ vložil se do toho Jebův hlas,“– na ni nemůžeme čekat. To jsme si ujasnili hned na počátku. Pokud nás opustila, má to tak být. Pokud se rozhodne neřídit se podle pravidel, tak jako vy dva dnes večer –“ podíval se na Zeka „– pak to byla její volba. Následkem toho může žít a nebo umřít.“
„No, je dobré vědět, jak si stojím,“ řekla jsem a vkročila do kruhu. Všichni čtyři se otočili mým směrem.
„Allison!“ vydechl s úlevou Zeke, zato Ruth vypadala, jako by spolkla pavouka. „Jsi zpátky. Kam jsi šla? Už odcházíme –.“
„Beze mě, jak jsem si všimla.“ Zadívala jsem se na Jebbadiaha, který mi pohled bez emocí oplácel. Pokud cítil zlost nebo vinu, že jsem vyslechla jejich rozhovor, nedával na sobě nic znát. Nad tím teď ale nebyl čas dumat. „Jebe, viděla jsem na silnici muže, kteří se k nám přibližují. Jedou na podivných, motorizovaných kolech a mají zbraně.“
„Motorizovaná kola?“ řekla Ruth a zmateně se na Zeka zamračila. Avšak Jeb se zorientoval velice rychle.
„Nájedníci, na motocyklech,“ řekl ponuře a Ruth zalapala po dechu. Energicky se otočil na mě a Zeka. „Dostaňte všechny ze silnice,“ vyštěkl a ukázal na skupinu. „Musíme se schovat! Hned!“
Slabé vrčení motorů se na silnici ozvalo dříve než domluvil a v dálce se objevila světla reflektorů. Lidi zalapali po dechu a jedno z dětí se rozkřičelo.
Ruth, Zeke a já jsme všechny rychle zaháněli pryč z chodníku a směrovali je zpátky na rozlehlou pláň. Posbírala jsem ze země zapomenuté plechovky, obaly a misky a naházela je do vysoké trávy tak, abych co nejlépe zahladila stopy, které po sobě zanechalo tucet lidí.
Nájezdníci se přibližovali a řev motorů se rozléhal nocí. Rychle jsem uskočila za poražené stromy a vrhla se na zem v okamžiku, kdy světlomety proťali místo, kde ještě před chvilkou stála celá skupina. O půl sekundy později se ke mně připojil Zeke, přeskočil přes hromadu klád a plácnul sebou na břicho, zatímco na vrcholku kopce se objevili nájezdníci.
Vykukovali jsme přes okraj a sledovali ty dva muže, jak nás na těch svých podivných strojích míjí. Opět mě ohromilo, jak vypadají povědomě, jak moc se podobají těm, které jsem potkala předtím. Těm dvěma, které jsem zabila.
Jeden jel přímo za nosem, ale jeho společník náhle zastavil na kraji silnice a vypnul motor. Ten druhý obrátil stroj a vrátil se, zastavil vedle svého kamaráda a pak vypnul motor i on.
„Na co to čumíš?“ slyšela jsem ho zavrčet. Díky svému upířímu sluchu jsem ho i na tu vzdálenost slyšela perfektně. Druhý muž zavrtěl hlavou.
„Nemám tucha. Měl jsem pocit, že jsem něco zaslech. Výkřik nebo tak něco, támhle odtud.“
„Možná králík. Nebo kojot.“ Druhý muž si odplivl na zem a pak z bočního pouzdra vyndal velký kulomet. „Chceš párkrát vypálit, abys měl jistotu?“
Cítila jsem, jak je Zeke vedle mě napjatý, jedna jeho ruka se pomalu sune k pistoli, tak jsem mu na ni položila svou. Celý udivený se na mě ostře podíval a já zavrtěla hlavou.
„Ne, neplácej střelivem. Pravděpodobně to nic nebylo.“ Nájezdník s řevem nastartoval motor a já přes ten řev zachytila pár posledních vět. „Jackal bude naštvaný, pokud je nenajdem. Byl si jist, že jsou někde tady.“
Jackal. Kde už jsem to jméno jen slyšela? Okamžitě jsem ho poznala, věděla jsem, že už jsem je někde slyšela. A pak mi to najednou došlo – ti jezdci, které jsem potkala předtím. Ten mrtvý muž to zašeptal těsně předtím, než umřel. Jackal… by se smál.
Cítila jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz. Tohle nemůže být náhoda. To tetování, ty motorky, ti jezdci, s kterými jsem se potkala už předtím. Na téhle skupině bylo něco, co jsem nevěděla. Někdo mi tu něco neříká.
„To není naše chyba, že tu nejsou,“ pokrčil rameny druhý jezdec. „Nic tu není. A já už jsem unavený z hledání duchů.“
„Derrek a Royce na něco určitě narazili. Tedy pokud si nemyslíš, že by někam vyrazili bez svých motorek.“
Druhý mu cosi odpověděl, ale odpověď zanikla v řevu motorů, jak ti muži nastartovali své motorky a odfrčeli v dál. Dívala jsem se za nimi, jak odjíždějí, dokud rachot strojů nezanikl v dáli, světla zmizela a všude kolem nás se zase rozhostilo ticho.
Skupina opatrně opouštěla svůj úkryt jako by se lidi báli udělat jakýkoliv hluk.
„Dobře!“ Prořízl nejistotu Jebův hlas. „Poslouchejte všichni! Od teď už není bezpečné jít po silnici. Od této chvíle se budeme vyhýbat hlavním tahům. A chci zdvojenou stráž na každé hlídce! To si vezmeš na starost ty, Zeku.“
„Ano, pane.“
„Stále ještě máme před sebou pěkný kus cesty, takže pohyb, lidi!“ A Jeb se vydal pryč skrze vlnící se trávu a zbytek skupiny se vydal v řade za ním.
Propletla jsem se přes zbytek skupiny na začátek řady a srovnala krok s Jebbadiahem, který kráčel vpřed, aniž by se na mě ohlédnul. „Co to bylo?“ zeptala jsem se ho. I nadále mě ignoroval, ale já ne nemínila nechat jen tak. „Vy tyhle muže znáte,“ pokračovala jsem tiše. „Kdo to byl? Proč vás pronásledují?“
„Pleteš se do věcí, o kterých nic nevíš.“
„No, jo. To proto se ptám. Pokud vám mám pomáhat lidi, musím vědět, proti čemu stojím.“
„Nepotřebujeme tvoji pomoc,“ řekl ledově Jeb. „Neprosili jsme se tě o pomoc. Tato skupina prošla peklem tam a zpět a přežila právě proto tak dlouho, protože se nevyptávali na osoby zodpovědné za jejich bezpečnost.“
„Možná, že by měli,“ řekla jsem a Jeb se na mě zadíval nečitelným pohledem.
„Nenavážej se do nás, Allison,“ varoval mě a vztyčil mi ukazovák přímo před obličej. Představovala jsem si, co by asi dělal, kdybych mu ho zničehonic ukousla.
„Jsi tu jen proto, že jsem ti to umožnil, protože já se neodvracím od nikoho, kdo je v nouzi, ale ty nejsi součástí této rodiny. Už jsme došli dost daleko a prožili příliš mnoho věcí než aby nás ohrozil někdo jako jsi ty. Ty už jsi dostatečně prokázala, jak pohrdáš naším způsobem života. Nebudeš si tu jen tak chodit a zpochybňovat mou autoritu. A nebudeš klást otázky na věci, kterým nerozumíš.“ Opět se podíval přímo před sebe, přidal do kroku a nechal mě vzadu za sebou. „Pokud se ti nelíbí, jakým způsobem řešíme problémy, můžeš se klidně sebrat a jít,“ řekl, aniž by se ohlédl. „Pokud ale chceš u téhle skupiny zůstat, musíš přijmout a dodržovat pravidla, stejně tak jako všichni ostatní.“
Dívala jsem se za ním, zatímco mě míjeli ostatní jako stádo ovcí. Pravidla. To už jsem slyšela předtím. Na nic se neptej. Neupoutávej pozornost. Skloň hlavu a drž jazyk za zuby. Až na to, že já nebyla jen tak nějaký hloupý následovatel, zvláště, když ta pravidla nedávala smysl. Pokud mi ta ‚osina v zadku‘ Jebbadiah nechce dát odpověď na mé otázky, budu je muset získat od někoho jiného.
Nenápadně jsem zaostávala za ostatními, nechávala je, aby mě předešli, dokud jsem se nedostala k Zekovi, který se držel vzadu. Ostražitě se na mě podíval jako by tušil, že se ho budu vyptávat na něco nepříjemného.
„Ahoj,“ řekla jsem a on přikývl, aniž by cokoliv řekl jako by čekal na otázky, které nevyhnutelně musely přijít. Pravděpodobně viděl, jak jsem se bavila s Jebem a věděl, že se mi nedostalo odpovědí, jak jsem očekávala. A ač byl Zeke přátelský a skromný, rozhodně nebyl hloupý.
„Poslyš,“ pokračovala jsem a odvrátila se. „Já… ehm… chtěla jsem s tebou mluvit. Předtím nebyla moc možnost, víš, s těmi jezdci a tak, takže… díky.“
Cítila jsem, jak se zmateně zamračil.
„Za co?“
„Že jsi mě tam nenechal,“ pokračovala jsem a dívala se na obzor, kde právě mizelo za kopcem stádo oněch chlupatých zvířat. „Slyšela jsem, co jsi předtím říkal Jebovi s Ruth. Děkuji, že… jsi stál za mnou. Nikdy předtím to pro mě nikdo neudělal.“ Zmlkla jsem, celá v rozpacích.
Zeke si povzdechl. „Jebovi není… snadné… porozumět,“ přiznal a já odolala nutkání si odfrknout. „Chtěl by každého ochránit, ví ale, že nás vede přes nebezpečné území a ne každý to zvládne. Už tolik nás viděl… zemřít, při pokusu najít Eden. Kdysi nás bylo mnohem víc.“ Zaváhal a prudce vydechl. Zajímalo by mě, kolik už toho viděl, kolik přátel už viděl umírat.
„Jeb se teď soustředí na to, aby se nás do Edenu dostalo co nejvíc.“ Zeke se na mě nesmlouvavě podíval. „Pokud by to mělo znamenat, že jednoho opustí, aby zachránil zbytek, je to oběť, kterou je ochoten podstoupit. Jeho přesvědčení je mnohem silnější než to mé a já na to občas zapomínám.“
„Bráníš ho kvůli tomu, že je ochoten nechat lidi zemřít, opustit je?“
„Občas musíš někoho obětovat, když jich chceš víc zachránit.“ Odvrátil se a po tváři mu přeběhl hořký úsměv. „Jeb mi říká, že jsem příliš měkký a že je to má tvrdohlavost, co mě oddaluje od toho, abych byl skutečným vůdcem. Ne, já nechci, aby kdokoliv umíral nebo abychom ho nechali opuštěného za námi, ale tahle slabost by mohla zabít celou skupinu.“
„Zeku…“ Chtěla jsem mu říct, že je to celé podělané, že Jebbadiah Grosse je studený, nerozumný a bezcitný hajzl, ale nemohla jsem. Protože, ačkoliv to bylo smutné a zvrácené, určitým způsobem jsem s ním souhlasila. Vyrůstat na Okraji vás donutilo přijmout tvrdou pravdu. Nic nebylo fér. Svět byl studený, nic vám zadarmo nedal a lidé umírali. Bylo to přesně tak, jak to bylo. Nelíbilo se mi to, ale ty starcovi argumenty nebyly bezdůvodné.
I přesto jsem si o něm myslela, že je to pěkný hajzl.
„Každopádně…“ pokrčil Zeke rameny a nepatrně se na mě, rozpačitě, usmál. „Nemáš zač. Jsem rád, že ses vrátila. Taky bylo fajn, že jsi nás dostala včas z té silnice. Děkuji ti za to.“
„Jasně.“ Odmlčela jsem se a okusovala si ret. Vypadalo to, že je tohle ten správný čas, stejně tak jako jakýkoliv jiný, já ale přemýšlela o tom, jak nejlépe to nadnést. Rozhodla jsem se, že do toho, stejně tak jako vždycky, skočím přímo po hlavě. „Zeku… kdo je Jackal?“
Zakopl a pak se na mě ostře podíval, modré oči stažené do úzké škvírky. Bylo mi jasné, že jsem na něco narazila a rychle jsem pokračovala. „Ti muži říkali, že Jackal někoho hledá. Jsi to ty, ne? Nebo skupina?“ Kývla jsem směrem k lidem, kteří šli před námi. „Kdo je to a co od vás chce?“
Zeke se zhluboka nadechl a zvolna vydechl. Dříve než o kousek zacouval, podíval se varovně na skupinu před sebou a pak ulpěl pohledem na Jebovi, který byl úplně vpředu. „Nikdo z nich o tom nic neví,“ zamumlal, když jsem se k němu připojila. „Nevědí, kdo je Jackal a bude pro ně i lepší, když zůstanou v nevědomosti. Já jsem jediný, kdo o něm, kromě Jeba, ví, takže jeho jméno před nikým jiným nezmiňuj, jo?“ Zavřel oči. „A neříkej Jebovi, že jsem ti to řekl.“
Přikývla jsem. „Proč je to tak velké tajemství?“ Zeptala jsem se a zamračila. „Co je to vlastně za člověka, ten Jackal?“
„Je to upír,“ odpověděl Zeke a mně se stáhl žaludek. „Velmi silný upír. Řídí skupinu nájezdníků, kteří křižují zemí a hledají nás. Ostatní si myslí, že jen utíkáme před nájezdy různých gangů, kteří nám chtějí ublížit. A ostatní už jsou tak dost vyděšení, natož, aby věděli, o koho jde. Jackal je ale těch nájezdníků král a teď už je to pár let, co nás sleduje.“
„Proč?“
„Nenávidí Jeba,“ vysvětlil mi Zeke a pokrčil rameny. „Jeb ho jednou málem zabil a on na to nikdy nezapomene. Takže jej pronásleduje kvůli pomstě, ale kdyby nás našel, pobil by nás všechny.“
Přišlo mi to nesmyslné. „Takže, tím mi chceš říct, že tenhle upíří král posílá jezdce, aby táhli celou zemí a hledali jednu jedinou osobu, která by mohla být kdekoliv, jen proto, že kvůli ní cítí nevraživost?“
Zeke se odvrátil. Zúžila jsem oči. „Co mi tajíš?“
„To ti nemůžu říct,“ řekl a prosebně se na mě podíval. „Slíbil jsem Jebovi, že to nikdy nikomu nepovím. Neporuším ten slib a je mi jedno, co na to řekneš. Promiň.“
Ačkoli to bylo zvláštní, věřila jsem mu. Nikdy jsem se nesetkala s osobou, která by se nedala koupit, přemluvit nebo podplatit, ale Zeke vypadal, že bude ten typ, který, když jednou něco slíbí, tak si to tajemství vezme s sebou do hrobu. Přesto to bylo ubíjející, tápat v temnotách. Zvláště, když ta temnota měla podobu silného upíra, který číhá opodál.
Chtěla jsem nahodit jiné téma, jiný způsob, jak bych z něj dostala to pečlivě střežené tajemství, ale mou pozornost upoutalo něco úplně jiného, co řekl. „Počkej chvilku,“ zamumlala jsem a zamračila se. „Vy se potulujete se kolem a hledáte Eden už několik let?“
„Myslím, že…“ Zeke se odmlčel a svraštil obočí. „Myslím, že letos v létě to bude tři roky. Nebo čtyři?“ Pokrčil jedním ze svých štíhlých ramen. „Každopádně je těžké udržet si přehled.“
„A ty si stále myslíš, že tam někde venku je Eden?“
„Musí tam být,“ odpověděl mi vášnivě Zeke. „Pokud by tomu tak nebylo, všechny ty životy, které jsme ztratili, všichni ti lidé, kteří v nás vložili důvěru, to všechno by bylo úplně na nic.“ Tvář měl plnou bolesti, pak ji ale setřásl a vystřídalo ji pevné odhodlání. „Každý rok jsme blíž a blíž,“ řekl. „Každé místo, kam přijdeme, je jen o krůček blíž k jeho nalezení. Jackal s tím svým gangem tam někde jsou a hledají nás. Jenže oni nás nenajdou. Už jsme příliš daleko na to, aby nás zastavili. Musíme se snažit, aby si všichni i nadále udrželi víru. Kdyby věděli, že je nám v patách upír, ztratili by naději. A naděje je někdy to jediné, co nás udrží celý den na nohou.“
Zněl velice unaveně a já si najednou uvědomila, jak za ta léta těžké břímě nosí a jak obrovskou zodpovědnost má. Vzpomněla jsem si, jak mu ztmavly oči, když jsem se zeptala, proč cestují v noci a na výraz v jeho tváři jako by si vzpomněl na něco strašlivého. Smrt ho poznamenala, ztracené životy na něm visely jako závaží a řekla bych, že si všechny ty jednotlivé lidi pamatuje dodnes.
„Co se stalo?“ Zeptala jsem se. „Říkal jsi, že cestujete v noci z nějakého důvodu. Proč tomu tak je?“
Zavřel oči. Když je opět otevřel, vypadal jako někdo úplně jiný: bezútěšnost, kterou měl vepsanou ve tváři ho proměnila na někoho mnohem staršího. „Ze začátku,“ začal a jeho oči ztmavly a byly hodně vzdálené,“ jsem byl v téhle skupině jediným sirotkem. Tehdy nás bylo mnohem víc a všichni jsme si byli jistí, že najdeme Eden dřív než nastane zima. Jeb si byl jistý, že je to někde podél západního pobřeží. Když jsme vyráželi, nikdo z nás by si nebyl pomyslel, že budeme na cestách déle než rok.“ Zavrtěl hlavou a odhodil si vlasy z očí. „Nejprve jsme cestovali přes den, kdy ta monstra spí. V noci jsme čekávali ještě pár hodin po setmění, než jsme postavili kemp, abychom se ujistili, že v té oblasti není žádný Zuřivec. Mysleli jsme si, že Zuřivci vychází ven až po západu slunce a když počkáme hodinu nebo dvě, že budeme v bezpečí.“ Hlas mu zakolísal a on zavrtěl hlavou. „Mýlili jsme se. Zuřivci… zuřivci se probouzí, kdy se jim zachce.“
Zeke se odmlčel a tiše si povzdechl. „Jednou v noci,“ pokračoval tichým hlasem, „jsme jako obyčejně postavili tábořiště, asi tak hodinu po západu slunce. Bylo to na vrcholu travnatého kopce, kde nebyly žádné stromy, ani keře, ani žádné jiné místo, kde by se mohli Zuřivci skrýt nebo se k nám odněkud připlížit. Po celém obvodu jsme postavili hlídky, tak jako normálně a šli spát.
Probudil jsem se s křikem.“ zamumlal Zeke a díval se na cosi v dáli, hlas měl temný a ponurý. „Objevili se přímo ze země, ze země pod našimi stany. Bez varovaní, bez ničeho. Prostě tam najednou byli. Neměli jsme šanci.“
Otřásla jsem se pochopením. Dokázala jsem si představit, jak Zuřivci vyskakují přímo ze země uprostřed tábora plného bezmocných spáčů. „To je mi líto,“ řekla jsem, i když jsem věděla, jak chabě to bude znít.
„Více než polovina skupiny byla ztracena,“ pokračoval Zeke jako bych ani nic neřekla. „Byli bychom tam zemřeli všichni, kdyby nebylo Jeba – Já se nemohl ani hnout, ani abych pomohl ostatním. Přes všechen ten chaos kolem, se mu podařilo dát ten zbytek z nás dohromady, tak abychom byli schopni utéct. Hodně jich tam ale zůstalo.
Dorothyin manžel, rodiče Caleba a Ruth.“ Odmlčel se a v pobledlém obličeji se mu zračilo napětí. „Přísahám, že takhle už nikdy nikoho neztratíme.
Nikdy více.“
„Byl jsi ještě dítě.“ Tak nějak jsme se k sobě přiblížili, že jsme se skoro dotýkali rameny, jak jsme tak šli jeden vedle druhého. „Jeb od tebe nemohl očekávat, že tomu všemu budeš čelit jen tak sám, na vlastní pěst.“
„Možná.“ Neznělo to moc přesvědčeně a Zeke i nadále pokračoval se skloněnou hlavou, dívaje se na špičky svých bot. „Tohle je ale přesně ten důvod, proč nemůžeme přestat. I když kolem nás krouží upír, který by nás nejraději viděl mrtvé. I kdyby… žádný Eden neexistoval.“ Pokrčil rameny. „Musíme jít dál. Všichni spoléhají na to, že je tam dovedeme a já jim to nebudu vymlouvat. Jediné, co nám zbývá, je naše víra.“ Hlas mu zazněl ještě tišeji a jeho oči zalétly k obzoru. „A někdy si říkám, jestli je to dost.“
„Zeku!“
Pak k nám přiskákala Ruth, se zářivým úsměvem ve tváři a cínovým hrnkem, který svírala v ruce. „Tady,“ řekla, vklínila se mezi mě a Zeka a podávala mu hrnek. „Zachránila jsem pro tebe trošku kávy. Není to nic moc, ale alespoň je teplá.“
„Díky,“ usmál se na ni unaveně Zeke, zatímco si od ní bral hrnek a ona se rozzářila, mě dokonale ignorujíc. Dívala jsem se jí na záda, na tu světlou pokožku na krku a představovala si, jaké by to bylo ponořit zuby do té její hladké, bílé kůže.
„Mimochodem,“ pokračovala a obrátila ke mně své doširoka otevřené, nevinné oči, „proč máš na podlaze svého stanu tu velikou díru? Vypadá to, jako by si ho cílevědomě rozřízla nožem. Co tam děláš, kucháš divou zvěř?“
Zeke se na mě zadíval a tázavě zvedl obočí. Můj alarm začal jančit, já se ale přinutila být klidná. „To… ta díra už tam musela být,“ řekla jsem a rychle přemýšlela. „Občas mívám noční můry – mohla jsem to roztrhnout, když jsem mlátila kolem sebe.“
Zeke přikývl a usrkl kávu, Ruth ale přimhouřila oči a sevřela podezřívavě rty. Nevěřila mi. Cítila jsem, jak začínám vrčet a donutila se to polknout dříve, než jsem ovládla chuť na ni zaútočit.
„Kromě toho, proč mi čmucháš ve věcech?“ Vrátila jsem jí to a podívala se na ni. „Hledáš něco konkrétního? Nemám nic, co bys mohla ukrást.“
Ruth zalapala po dechu a její jemný obličej se zkřivil pobouřením.
„Krást? Jak se opovažuješ? Já nekradu!“
„To je dobře,“ pokračovala jsem a ušklíbla se na ni. „Vzhledem k tomu, že občas ve spánku zabíjím. Zvláště, když se mi někdo během dne potuluje kolem mého stanu. To se stává, když žiješ v upířím městě – nejprve bodnout a až pak se vyptávat.“
Zbledla a ustoupila za Zeka, kterému se v očích zračily mírné obavy a byl celý nejistý z toho, jak si má poradit se dvěmi hašteřícími se děvčaty.
„Cvoku,“ zamumlala nakonec Ruth a otočila se ke mně zády, dávajíc mi tak otevřeně najevo svůj nezájem. „A stejně, Zeku, chtěla jsem se tě zeptat na naše příděly. Jsou strašlivě malé – co chceš, abych udělala zítra a pozítří?“
Omluvně se na mě podíval. Obrátila jsem oči v sloup a odešla, nechávaje je, aby si promluvili, protože bylo zjevné, že už mě Ruth nenechá promluvit se Zekem ani slovo navíc. Ne, že by mě zrovna ona mohla zastavit, ale nechtěla jsem si tu dělat žádné problémy, jen kvůli ní. Když jsem se ale na ni tak dívala, jak mluví se Zekem a srdce jí bije prudčeji jen proto, že je mu tak blízko a jak jí krev divoce proudí v žilách pod kůží na krku, poprvé od té osamělé noci na silnici jsem pocítila první náznak Hladu.

A věděla jsem, že si velmi brzy budu muset jednoho z nich vybrat.

2 komentáře:

  1. Děkuju moc že ste mi tuhle knížku poslali na mail :) byla vážně luxusní, dlouho jsem nic tak dobrýho nečetla :)) jenom ten druhej díl skončil špatně :/ a ikdyž jsem to anglicky tak nějak přelouskala... některým věcem jsem nerozuměla(a že jich nebylo málo :D ) a tak jsem se rozhodla že si to přečtu ještě jednou u tebe :) Skvělej překlad mimochodem :D Zek je tak boží :D

    OdpovědětVymazat
  2. Aaaa :3 uzasna kapitolka uz aby bolo pokacovanie

    OdpovědětVymazat