středa 24. dubna 2013

11. kapitola


Svezla jsem se z její postele, tvrdá podlaha mě bolestivě udeřila do páteře. Když jsem se vytáhla nahoru, Lizina postel byla prázdná, deka byla shrnutá tam, kde seděla.
Pomalu jsem se rozhlédla po ložnici. Liz byla pryč.
Pryč? Nikdy tady nebyla. Minulou noc ji odvezli. Tuhle část jsem si nevymyslela – strop byl stále flekatý od gelu na vlasy.
Přitiskla jsem si dlaně na oči a couvala, dokud jsem nenarazila na postel. Posadila jsem se a zhluboka se nadechla. Po chvilce jsem otevřela oči. Lepkavá vlákna spánku stále poletovaly kolem mého mozku.
Snila jsem.
Žádné snění, žádná představivost. Halucinace.
Doktorka Gill měla pravdu. Jsem schizofrenik.
Ale co když ne? Co když měla pravdu Rae a já vidím duchy?
Prudce jsem zavrtěla hlavou. Znamenalo by to, že je Liz mrtvá. To je šílenost. Mám halucinace a musím to přijmout.
Sáhla jsem pod matraci, vytáhla pilulku z předchozí noci a nasucho ji polkla s dávením na protest.

***

Jenom Rae se ke mně připojila k snídani. Tori byla ještě ve svém pokoji a ošetřovatelky se rozhodly nechat ji tam.

Vzala jsem si svoje cereálie, nabrala nějaké Cheerio, aby to vypadalo, že jím. Pořád jsem přemýšlela o tom, jak moc vystrašená Liz byla. Bála se poslání pryč. Pak mluvila o svém snu, že byla svázaná, nemohla dýchat…

Halucinace. V reálním světě se tohle nestává.

A v reálném životě nemůže dospívající dívka nechat explodovat láhev nebo nechat létat obrázky po zdi…

„Slečno Van Dopová?“ řekla jsem, když položila snídaňové menu na klučičí stůl. „O Liz…“

„Je v pořádku, Chloe. Šla na lepší místo.“

Z těch slov mě zamrazilo a lžíce mi s rachotem spadla do misky.

„Ráda bych si s ní promluvila, kdybych mohla,“ řekla jsem. „Neměla jsem šanci říct jí sbohem. Nebo poděkovat za pomoc v můj první den.“

Vážná tvář slečny Van Dopové zjemněla. „Potřebuje si zvyknout, ale za pár dní ji budeme volat, tak s ní můžeš mluvit.“

Vidíš? Liz je v pořádku. Byla jsem paranoidní.

Paranoia. Další symptom schizofrenie. Trhla jsem sebou strachy.

Ošetřovatelka se obrátila k odchodu.

„Slečno Van Dopová? Promiň te, já, um, já jsem včera mluvila s paní Talbotovou o mailu pro přátele. Řekla, že si mám promluvit s vámi.“

„Stačí napsat e-mail v programu a odeslat ho. Bude čekat ve schránce, než zadám heslo.“

***

Přišli nějaké instrukce z mé školy, takže po snídani jsem se osprchovala a oblékla, zatímco kluci jedli a pak zamířila s Rae do třídy.

Tori zůstala ve svém pokoji a ošetřovatelky ji nechali. To mě překvapilo, ale tušila jsem, že je to, protože je rozrušená z Liz. Vzpomněla jsem si na Liz, jak říkala, že Tori je tady, protože je náladová. Na uměleckém táboře před pár lety byla taky jedna taková holka, které se říkalo „náladová“. Vždycky se zdála být buď opravdu veselá, nebo opravdu smutná, nic mezitím.

Bez Tori jsem byla jediný deváťák. Peter byl osmák; Simon, Rae a Derek desáťáci. Nezdálo se, že by to víc vadilo. Něco jako řízení jednopokojové školy, myslím. Sdíleli jsme pokoj s osmi stoly a všichni jsme pracovali na našich samostatných úkolech a paní Wangová chodila kolem, pomáhala a potichu dávala lekce.

Možná vědomí, že paní Wangová byla částečně zodpovědná za Lizin odchod, ovlivnilo můj názor na ní, ale zdálo se mi, že je jeden z těch učitelů, co se plahočí v práci, sleduji hodiny a čekají na den, kdy to skončí…nebo až přijde lepší práce.

Tohle ráno jsem nedostala moc práce. Nemohla jsem se soustředit, nemohla jsem přestat myslet na Liz, co udělala, co se s ní stalo.

Ošetřovatelky se nezdály být překvapené škodou v našem pokoji. Bylo to stejné, jako to co Liz udělala s tužkou. Byla vzteklá a házela s věcmi.

Ale ona těmi věcmi neházela. Viděla jsem obrázek odletět od zdi, když nebyla v jeho blízkosti.

Nebo ano?

Pokud bych byla schizofrenik, jak bych mohla předpokládat, co jsem doopravdy viděla nebo slyšela? A pokud byla paranoia další symptom, jak bych mohla věřit svým vlastním pocitům a říct, že se s Liz stalo něco špatného?

***

Rae měla v první půlce dopoledne sezení s doktorkou Gill. Když se vrátila, zbytek hodiny jsme dychtivě očekávala přestávku, abych s ní mohla mluvit. Ne o Liz a mém strachu. Jenom s ní mluvit. O škole, filmu, co jsme viděli, počasí…čemkoli, co by dostalo Liz z mé hlavy.

Ale měla problém s pracovním listem a paní Wangová ji nechala ve třídě přes přestávku. Tak jsem slíbila, že ji vezmu svačinu, pak jsem zamířila do kuchyně odsouzená k další hodině nebo dvou přemýšlení o Liz.

„Ahoj.“ Simon mě doběhl v hale. „Jsi v pořádku? Dneska ráno jsi nějak tichá.“

Podařil se mi mdlý úsměv. „Vždycky jsem tichá.“

„Jo, ale po včerejší noci máš výmluvu. Pravděpodobně jsi moc nespala, co?“

Pokrčila jsem rameny.

Simon se natáhl po dveřích od kuchyně. Najednou se nade mnou objevila ruka a vzala je od něj. Tentokrát jsem nenadskočila, jen se ohlédla a zamumlala Derekovi dobré ráno. Neodpověděl.

Simon zamířil do spíže. Derek zůstal v kuchyni a díval se na mě. Studoval mě, znovu, s tím svým děsivě intenzivním pohledem.

„Co?“ nechtěla jsem vyštěknout, ale bylo to ostré.

Derek se ke mně natáhl. Stáhla jsem se…a uvědomila si, že sáhl po míse s ovocem, kterou jsem blokovala. Pálily mě tváře, když jsem uhýbala a mumlala omluvy. Nevšímal si toho.

„Takže, co se v noci stalo?“ zeptal se a sebral dvě jablka.

„Stal-l-l-?“

„Zpomal.“

Můj obličej zblednul – vztekem. Nelíbilo se mi, když mi dospělí říkali, abych zpomalila. Od jiného děcka to bylo ještě horší. Hrubé s trochu blahosklonnosti.

Simon vylezl ze spíže s krabičkou müsli tyčinek v ruce.

„Měl by sis vzít jabko,“ řekl Derek. „Tohle není-“

„Jsem v pohodě, brácho.“

Vytáhnul jednu tyčinku pro Dereka, pak podal krabici mě. S díky jsem vzala dvě a otočila se k odchodu.

„Možná pomůže, když o tom nebudeme mluvit,“ zavolal za mnou Simon.

Otočila jsem se. Simon rozbaloval svojí tyčinku s odvráceným zrakem a snažil se vypadat nenuceně. Derek se neobtěžoval. Znovu se opřel o pult, zakousl se do jablka a s očekáváním se na mě díval.

„Takže?“ zeptal se Derek, když jsem mlčela. Naznačil mi, abych si pospíšila a vysypala ze sebe všechny brutální detaily.

Nikdy jsem neměla ráda drby. Možná to ale není to, co chtěli – možná byli jen zvědaví, dokonce dotčení. Ale byly to drby a Liz si zasloužila něco lepšího.

„Rae na mě čeká,“ řekla jsem.

Simon udělal krok dopředu a zvedl ruku, aby mě zastavil. Potom pohlédl na Dereka. Nezachytila jsem pohled, který si vyměnili, ale donutil Simona ustoupit zpátky, kývnout mi na rozloučenou a zaměstnat se rozbalováním zbytku tyčinky.

Dveře se za mnou ještě kývaly, když Simon zašeptal: „Něco se stalo.“

„Jo.“

Nechala jsem dveře, aby se zavřely a stála před nimi. Derek řekl něco dalšího, ale jeho mumlání slova spolklo.

„Nevím,“ řekl Simon.“Neměli bychom –“

„Chloe?“

Otočila jsem se, jak paní Talbotová vešla do chodby z obývacího pokoje.

„Je tady Peter?“ zeptala se. Její široký obličej se rozzářil.

„No, myslím, že je ve třídě.“

„Mohla bys mu říct, že ho chci vidět v obývacím pokoji? Mám pro něj překvapení.“

Podívala jsem se na dveře od kuchyně, ale kluci byli potichu. Přikývla jsem paní Talbotové a odběhla.

***

Peterovi rodiče přišli, aby ho vzali domů.

Věděl, že to bude brzy, ale chtěli ho překvapit, tak jsme měli menší párty, i s dortem. Nízkotučný, bio, neslazený mrkvový dort. Pak s ním rodiče odešli nahoru, aby mu pomohli zbalit, zatímco se Simon, Derek a Rae vrátili do třídy a já měla svoje sezení s doktorkou Gill.

O dvacet minut později jsem z okna viděla minivan Peterových rodičů odjíždět ulicí. Jiný týden a já bych mohla dělat to samé. Jenom musím přestat myslet na Liz a duchy a soustředit se na to.

1 komentář: