středa 3. dubna 2013

10. kapitola


Pro Liz si přijeli zdravotníci. Dívala jsem se za ní, jak spí na nosítkách, stejně, jako já, když jsem byla odvezena ze školy.  Luxusní doprava pro šílené děti.
Slečna Van Dopová trvala na tom, abych si vzala půlku prášku na spaní. Spolkla jsem ho, ale když se pokusila dát mi extra dávku mého antihalucinogeního prášku, schovala jsem si ho pod jazyk.
Až do oběda jsem nic neviděla ani neslyšela. I když to mohlo být účinky léků, nemohla jsem si pomoc a doufala, že Raeina divoká teorie byla pravdivá – že můj „rozchod s realitou“ byla pouze dočasná psychická dovolená, způsobená stresem a hormony. S trochou štěstí jsem byla na zpáteční cestě ke zdravému rozumu.
Musela jsem tu teorii vyzkoušet. Tak jsem si ušetřila prášek, a pokud něco uvidím, tak si ho vezmu.
Nabídla jsem se, že pomůžu uklidit pokoj, ale paní Talbotová mě vzala dolů pro sklenici mléka a potom mě posadila na gauč. Odpadla jsem a vzbudila se, až když přišla, aby mě odvedla do postele. Usnula jsem dřív, než jsem se mohla přikrýt.
***

Probudila jsem se do ovocné vůně Lizina gelu na vlasy. Vznášela jsem se, snící a chycená v cukrové vatě. Z té sladké vůně se mi zvedal žaludek, jak jsem bojovala skrz lepkavé vězení. Nakonec jsem se osvobodila, otevřela oči a polykala vzduch.
„Chloe?“
Zamrkala jsem. Znělo to jako Lizin hlas, plachý a váhavý.
„Jsi vzhůru, Chloe?“
Otočila jsem se na bok, Liz seděla na kraji své postele ve své noční košili Minnie Mouse a šedých ponožkách pokrytých filovými a řůzovými žirafami.
Zavrtěla prsty. „Legrační, co? Můj mladší bratr mi to dal loni k Vánocům.“
Byla jsem v tísni, těžko se mi mrkalo. Cukrová vata z prášku na spaní obklopila mou mysl, lepkavá a hustá, a nemohla jsem se soustředit. Sluneční světlo prosvítalo skrz benátskou clonu a nechalo žirafy na Liziných ponožkách tancovat, jak hýbala prsty.
„V noci jsem měla asi nejpodivnější sen,“ řekla s pohledem upřeným na své nohy.
Ty i já, pomyslela jsem si.
„Zdálo se mi, že mě odvezli pryč a probudila jsem se v nemocnici. Jen jsem nebyla v posteli, ale na stole. Studeném, kovovém stole. Byla tam žena, jako sestra, měla na sobě jednu z těch masek. Skláněla se nade mnou. Když jsem otevřela oči, lekla se.“
Střelila pohledem mým směrem a podařil se ji malý úsměv.  „Někdy jako ty. Jako bych ji polekala. Zavolala tamty chlapy a já se zeptala, kde jsem, ale ona prostě pořád mluvila. Byli naštvaní, protože jsem se neměla vzbudit a oni nevěděli, co mají dělat. Pokusila jsem si sednout, ale byla jsem přivázaná.“
Liz v rukách žmoulala svojí noční košili. „Najednou jsem nemohla dýchat. Nemohla jsem se pohnout, křičet a pak…“ Otřáslas a objala se. „Vzbudila jsem se tady.“
Posadila jsem se. „Pomůžu ti, Liz. Dobře?“
Stáhla se a přitáhla si kolena k tělu. Otevřela pusu, ale příliš se třásla na to, aby mluvila. Vstála jsem, dřevená podlaha mě zábla do nohou, a přešla si sednou vedle ní.
„Chceš, abych si promluvila s tvým poltergeistem?“
Přikývla, brada ji bubnovala o hruď. „Řekni, mu aby to přestalo. Řekni mu, že nepotřebuju pomoc. Dokážu se o sebe postarat.“
Natáhla jsem ruku, abych ji položila na její rameno. Viděla jsem, jak se ji prsty dotkly, ale stále  pokračovaly v pohybu. Dál. Skrz její rameno.
Jako na začátku hororu se Liz podívala dolů. Viděla mojí ruku procházející skrz ní. A začala ječet.

1 komentář: