čtvrtek 14. března 2013

Povídka č. 2

Souboj

Potkala jsem ho nedávno. Považovala jsem ho za stejně obyčejného člověka, jakým jsem se vždy chtěla stát. Možná proto mě to k němu od začátku táhlo, ta touha po tom být normální… ale možná mě k němu přitahovalo právě to, že obyčejný nebyl.
Poprvé jsme se setkali ve staré kůlně za táborem, kam jsem chodívala, když jsem potřebovala být sama. Vcházela jsem dovnitř. On seděl na staré židli v rohu. Zarazila jsem se. Nevěděla jsem, co dělat. Nebylo by dobré, kdyby mě tu někdo načapal. Tahle kůlna už byla na zakázaném území, proto jsem tu mohla být sama. Jenže on se tvářil tak nevinně, že jsem nevěřila tomu, že je tu proto, aby mě nachytal. Nesměle jsem vešla dovnitř a posadila se na „svou“ židli v druhém rohu. Měla jsem v plánu dělat, že ho nevidím, předstírat, že tu není. To bohužel ztroskotalo ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že na něj upřeně civím. A on civěl na mě. Takhle to pokračovalo celé hodiny, než jsem se kvůli večerce musela vrátit zpět do tábora.
„Tak zase příště,“ ozvalo se z místa, kde seděl, když jsem za sebou zavírala dveře.

Od té doby jsem byla jak na trní. Jak příště? Jak to, že ví, kdy tam chodím? Jak to, že ví, že tam vůbec chodím? Ale mojí nejhorší obavou bylo, aby to někomu neřekl. Celé dny jsem se tomu vyhýbala, jen pro případ, že by to byla past. Nebo proto, že bych ho mohla potkat znovu? Ne! Určitě je ta první možnost.
Jenže po několika dnech mezi tolika lidmi jsem prostě potřebovala svůj klid v kůlně. A i přesto, že jsem si celou cestu opakovala, že dělám strašnou chybu, mé nohy mě tam dovedly. A nevím, jak to udělal, ale seděl zase na té židli.
„Zdravím.“ Bylo jediné, co řekl. Já byla natolik vyděšená, že jsem se nezmohla ani na odpověď.
Když jsem po několika hodinách zase odcházela, loučil se se mnou stejnou větou jako minule. Takhle to pokračovalo několik dalších dní, dokud jsem se jednou nepřinutila k odpovědi na jeho pozdrav. Pak už šlo vše ráz na ráz a než jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že se vlastně na naše schůzky v kůlně těším. Nikdy jsme si neřekli nic konkrétního. Jen pozdrav, občas něco o počasí nebo něco podobně neškodného.
Nikdy jsem mu neřekla své jméno, on mi nikdy neřekl to své. Vlastně o mně nemohl vědět víc, než napovídala má uniforma. Byla jsem cvičena jako Velitelova „osobní strážkyně“. Všechny tady jsme byly. Velmi nebezpečná práce co se týče velitelových úchylek. Vlastně jsme byly něco jako otrokyně, které ho v případě nouze dokáží ochránit, jinak si s námi mohl dělat, co chtěl. Nesnášela jsem představu své budoucnosti, ale jako sirotek jsem si nemohla vybírat. Zbyla mi už jen jedna možnost, jak z toho ven. A termín mi přišel dnes.
Dostala jsem svou odpověď na žádost o souboj. Byla to jediná cesta jak se odsud dostat. Souboj s vůdcovým nejlepším mužem na život a na smrt. Pokud přežijete, je to vaše propustka odsud, pokud ne dostanete se pryč stejně. Vlastně jsem neměla co ztratit.
Termín stanovili na příští týden. Mám poslední volný večer dnes, než budu až do souboje pod přísným dohledem, kdybych náhodou chtěla utéct nebo si něco udělat. Chtěla jsem svůj poslední volný čas strávit s oním mužem z kůlny. Proto jsem se tam ihned rozeběhla.
Už tam seděl. Vypadal smutně a zamyšleně. Na nic jsem se ho neptala, sama jsem byla vyděšená natolik, aby ze mě nevyšlo jediné slovo.
Když mě uviděl, vstal a šel ke mně. Zastavil se až těsně přede mnou. Ještě kousek a dotýkali bychom se. Dívala jsem se na něj a věděla jsem, že je to naposledy. Já budu až do souboje pod dohledem a pak pravděpodobně opustím tábor v pytli na mrtvoly. On se zase vrátí ke své práci ve městě. Alespoň jsem byla přesvědčená, že je z města.
Pomalu zvedal ruku a opatrně se mě pokusil pohladit po tváři. Už při prvním dotyku jsem sebou trhla. Nikdo se mě takhle ještě nikdy nedotýkal. Byla jsem vystrašená. Pomalu jsem začala couvat, dokud jsem nenarazila do zdi. Nebylo už kam dál utéct. Znovu ke mně došel, ale tentokrát mě svým tělem přišpendlil ke zdi. Vyvolávalo to ve mně pocit úzkosti, ale zároveň mě to vzrušovalo. A to mě vyděsilo ještě víc. Ale utéct už jsem nemohla.
Jeho ruka se opět dotkla mé tváře. Projela mnou vlna vzrušení, a když se jeho rty dotkly mých, přestalo mě zajímat, jak špatné tohle je. Ve skutečnosti mi to připadalo moc dobré.
Líbal mě s takovou vervou, že se zdálo, že je to naposled. Pro mě to s největší pravděpodobností naposledy bylo. Zahodila jsem veškerý svůj rozum a všechny své zábrany a dokonce jsem se k němu přitiskla ještě víc. Chtěla jsem, aby tato chvíle nikdy neskončila.
Jeho ruce se dostali pod mou halenu, přejížděl s nimi po mém těle, až jsem nevědomky zavzdychala. Během chvilky byla halena pryč a jeho polibky se přesouvaly z úst o něco níže. Nikdy jsem nevěřila, že existuje něco tak intenzivního, že vás to zbaví všech zábran, že zapomenete na strach, na pravidla, úplně na všechno a dokážete se soustředit jen na tu chvíli.
V jednu chvíli jsme ještě stáli u zdi a další už jsme byli oba polonazí na staré pohovce na druhé straně místnosti.
Vlastně ani nedokážu popsat vše, co se ten den stalo, a asi to ani popisovat nechci. Bojím se. Bojím se, že když to vyslovím, nebo jen napíšu, že to zmizí, že to nebude skutečné. Tuhle vzpomínku si chci, potřebuji, uchovat. Pokud to nezvládnu, vezmu si ji s sebou do hrobu. A pokud náhodou ano, chci, aby to bylo to jediné, co si z tohoto místa odnesu.
Týden naprosté izolovanosti se strážemi stále za zadkem konečně skončil. Po několika letech v tomto táboře jsem přeci jen měla nějakou šanci na výhru, ne moc vysokou, ale nějakou přece. Byla jsem nervózní, vystrašená, ale zároveň také natěšená, že to vše už bude za mnou. Pokud vyhraju, mohla bych ho najít, mohl by odejít se mnou? To byly otázky, které se mi honily hlavou celý ten týden.
Zbývala už jen poslední hodina do souboje, proto jsem si dala svou poslední sprchu zde a převlékla se do černých volných kalhot a černého tílka. Zavázala jsem si své šťastné kožené boty a vlasy stáhla do pevného uzlu. Byla jsem připravená. Doopravdy jsem byla?
Do kruhové arény vedly dvoje dveře. Jedněmi jsem měla vejít já a druhými můj protivník. Pozice velitelova nejlepšího muže byla stejně výhodná jako nebezpečná. Jelikož se musel účastnit každého souboje na život a na smrt. Jednou to vyjít nemuselo…
Stála jsem za dveřmi a čekala, až se otevřou.
V okamžiku, kdy se rozletěly, a já vstoupila do arény, se čas jakoby zastavil. Myslela jsem, že když jsem ho nikdy předtím neviděla, bude určitě z toho města za táborem. Ale on sem přijel kvůli mně. Kvůli mé žádosti. Čekal tu na konečný termín. To snad nemůže být pravda! Srdce se rozpadlo na malinké kousky. Poprvé v životě se mi přihodilo něco dobrého a já to musela zabít. Nebo se nechat zabít.
Z jeho pohledu byla jisté, že ani on nevěděl, že je tu proto, aby mě zabil. S mečem v ruce jsem k němu přistoupila. Podali jsme si ruce a uklonili se sobě navzájem a Velitelovi přesně tak, jak vyžadovala konvence.
„Tohle já nemůžu.“ Slyšela jsem ho zašeptat.
„Budeš muset.“ Stihla jsem odpovědět. Museli jsme bojovat, jinak by nás zabili oba.
Postavili jsme se na místa. Myšlenky mi v hlavě vířily jedna přes druhou, jediné, co jsem věděla jistě, bylo, co udělat nemůžu. Nemohla jsem ho zabít. Jedinou cestou jak toho dosáhnout, bylo prohrát. Musela jsem zemřít, aby on mohl žít.
Na povel jsme se do sebe pustili. Odrážela jsem jeho rány a přemýšlela, co mam sakra udělat. Ani jeden jsme do toho nedávali všechno. Musela jsem něco udělat, musela jsem to zarazit, o život jsme mohli přijít oba a to já nehodlala dopustit.
Sebrala jsem všechnu svou sílu a vložila ji do předstíraného útoku na jeho nekrytý levý bok. Nestihl by ránu vykrýt, kdyby byla opravdová. Jedinou možností bylo zasáhnout mě, dřív než já jeho. Byl to jeho instinkt, roky praxe jako bojovníka, co ho donutily to udělat. Meč se zanořil do mého břicha a v ten moment jste mohli spatřit čirou hrůzu v jeho očích.
Byla jsem klidná, mohla jsem ho zachránit a zároveň se odsud dostat. Cítila jsem se slabší a slabší s každou kapkou krve, která mě opouštěla. Ale byla jsem šťastná.
Vzal mě do náručí před všemi těmi lidmi.
„Nelituju toho. Takhle jsem to chtěla.“ Podařilo se mi ze sebe ještě dostat.
Vyšel z arény, v náručí držel teď už mé mrtvé tělo a z očí mu stékaly slzy.

3 komentáře:

  1. Tak totok je suprácký :) Mě se to moc líbí :) Zuzana

    OdpovědětVymazat
  2. jojo, akorát to bylo trochu předvídatelné, až na úplný závěr a bylo by dobré si pohlídat i/y jak u první tak u této... není to však myšleno jako výtka... :)

    OdpovědětVymazat
  3. pekná poviedka :) veľmi sa mi ľúbi, ale rada by som vedela, čo sa stalo ďalej :P noo keby ten koniec nebol, že zomrela :) ... takže pozmeniť koniec a pokračovať ďalej :P :D Alex

    OdpovědětVymazat