úterý 12. března 2013

Povídka č. 1

Příběh jedné vlčice

Víte, když nad tím teď přemýšlím, opravdu jsem ten večer měla jet domů autobusem a věřte mi, že jsem opravdu chtěla. Chtěla jsem, jako každý jiný den, sednout do autobusu a v klidu dojet domů. Dát si večeři, sprchu, připravit věci na druhý den a jít spát. Autobusovou zastávku mám hned u kina, kde jsem si přivydělávala úklidem. Tedy ne že bych to potřebovala, rodiče měly příjem slušný a já kapesné taky, ale usoudili, že už mám věk na to, abych poznala, co fyzická námaha obnáší. Vystupuji kousek od našeho baráku, ale bohužel se dnes něco změnilo a já za to teď platím. Platím tím nejcennějším a pomalu umírám, nechápu, jak se to mohlo stát a proč se to stalo zrovna mě, i když na druhou stranu proč by se to nemělo stát zrovna mě, proč si myslím, že by se to radši mělo stát někomu jinému? Ale nad tím já nerozhoduji. Jen ležím, život ze mě uniká a já myslím na svoji rodinu, kterou už nikdy neuvidím. Na svého mladšího bráchu Olivera a na rodiče, ti se z toho určitě nikdy nevzpamatují.

A jak to tedy vůbec začalo? Šla jsem, jako každý večer, uklízet sál po posledním promítání, ale už když jsem tam vstoupila, věděla jsem, že s tím určitě budou problémy. Nebyla jsem v sále sama, byla tam parta 5-ti kluků, kteří se dost hlasitě bavili, nejspíš byli trochu pod vlivem a vůbec nepostřehli, že promítání dávno skončilo. K mé smůle, mě si všimli velice rychle a ještě než jsem stačila odejít, začali na mě něco pokřikovat. Rychle jsem vyběhla ven a zavolala ochranku, ti je ze sálu vyvedli. Ale mohlo mě napadnout, že to bylo moc jednoduché, že nic nikdy nemůže být tak snadné a zvlášť pokud se jedná o přiopilé dospívající mladíky. Samozřejmě uklidit po nich ten svinčík, co kolem sebe nadělali, mi zabralo dost času a tím se mi všechny plány na dnešek rozhodily. Nestihla jsem svůj pravidelný autobus, kterým každý večer jezdím domů a musela jsem jít několik bloků pěšky. Což o to, bylo docela teplo a za normálních okolností by to byla i pěkná procházka, ale problém byl v tom, že to není zrovna klidné místo, spíš naopak, slušní lidé se takovým místům vyhýbají. Ale já byla zvyklá tudy chodit pokaždé, když jsem autobus nestihla, tak jako dnes. Vždy když jsem procházela kolem místního baru, tak se kolem válelo akorát pár opilců, ale jinak byl všude klid, všichni byli vevnitř a starali se jen sami o sebe. Ovšem teď to probíhalo jinak, z baru se ozývaly zvuky rvačky a než jsem se nadála, postupně přede mnou přistála banda kluků z kina a dveře baru se hned zase zavřely. Snažila jsem se tím směrem nedívat a rychle pokračovat dál, ale jak jsem si mohla myslet, že si mě nevšimnou. Byla jsem tak naivní. Zpozorovali mě hned, jak se jim podařilo se postavit a rovnou ke mně vyrazili, zrychlila jsem krok a už jsem pomalu klusala. Ti kluci taky zrychlili a pomalu mě začínali dohánět, musela jsem rychle něco vymyslet. Za běhu jsem začala šacovat kapsy u kalhot, ale telefon nikde, buď mi musel vypadnout anebo jsem ho zase zapomněla v převlečení v kině. Na hlavní silnici už to tak daleko nebylo, ale zbývala temnější část ulice, která byla méně osvětlená, a mě už začínalo píchat v boku. Akorát jsem se chtěla otočit a zjistit jaký mám náskok, když mě někdo zezadu popadl za ruku a strhl na zem. Než jsem se stačila vzpamatovat, už mě drželi a 3 kluci mě táhli do vedlejší uličky do tmy, zbylí 2 asi cestou někde odpadli. Snažila jsem se uvolnit ruce, ale bylo to marné. Jednoho jsem kopla a hned jsem dostala ránu do obličeje, škubala jsem sebou, ale o to víc mě začali být. Pak se začali dohadovat mezi sebou, kdo si užije první a dva se o kousek oddálili, ten co mě držel zezadu, mi pustil ruce a chtěl mě začít osahávat. Nakopla jsem ho a chtěla začít utíkat, ale stalo se několik věcí na ráz. Jeden z kluků ke mně pohotově přiskočil a vytáhl nůž, druhý už se ke mně nedostal, skočil po něm obrovský pes, vypadal skoro jako vlk, ale kde by se tu vzal? Moc času na přemýšlení jsem neměla, ucítila jsem bodnutí nože a začala padat na zem. Zaslechla jsem, jak jeden z kluků říká, že nesmí být žádní svědkové a ta bestie, že důkazy zničí, pak začali utíkat. Posledního tam nechali, vypadalo to, že pes-vlk mu rozdrásal hrdlo a teď se vrhnul za utíkající kořistí. Já jsem zůstala sama a krvácela, jeden by ani neřekl, kolik krve v sobě má, dojde mu to, až když jí vidí na zemi všude kolem sebe. A jsme u toho zpátky, proč zrovna já musela mít tu smůlu. Pomalu už jsem začala ztrácet vědomí, když jsem ucítila, že se něco děje. Byl zpátky ten pes, a začal mi olizovat ránu. Ležela jsem neschopná se hnout, už jsem neměla sílu se bránit a doufala jen, ať už to skončí. Najednou vedle mě klečel člověk, místo psa tam byl kluk, asi už jsem začínala blouznit. Začal mě zvedat do náručí a pak jsem ztratila vědomí.

Probrala jsem se v místnosti, vypadalo to jako nemocniční pokoj, vedle na židli seděl ten kluk a prohlížel si mě. Pak vstal a odešel, chvíli po něm přišel do pokoje starší muž, co vypadal jako doktor. Pozdravil a začal mě prohlížet, výsledek se mu asi líbil, protože se lehce usmíval a mě teprve teď začalo docházet, že bych vlastně měla být nejspíš mrtvá a já ani necítila ránu po noži. To určitě musí být těmi analgetiky a až to začne přicházet k sobě, tak to teprve bude bolest. Doktor si ke mně přisedl, zadíval se mi do očí a představil se jako pan Peterson. Začal mi vysvětlovat něco o tom, že jsem byla ošklivě zraněná a ztratila spousty krve. Naštěstí se tam včas vyskytl Lucas a tím, že olízal ránu po noži, mi vpravil do těla vlčí gen a já se začala hojit. Cože? Teprve teď jsem začala vnímat, co mi doktor říká, to nejspíš zkouší, jestli ještě neblouzním z léků. Asi mi vyčetl z tváře, co si o tom všem myslím a zavolal Lucase zpět. No teda, až teď jsem si ho teprve pořádně mohla prohlédnout a můžu říct, že je všechno, jen ne ošklivý. Ani jsem nevnímala, co mu doktor říká, ale najednou byl Lucas pryč a místo něj tam stál šedý vlk, opravdu to byl vlk a upřeně mě pozoroval. Já jsem úplně zkameněla a než jsem stihla vyskočit z postele a utíkat pryč, už byl Lucas zase člověk a s doktorem mě přidrželi každý z jedné strany v posteli, dokud jsem se neuklidnila. Pak doktor odešel a místo něj přišla žena, tak ve věku mojí mámy, představila se jako Layla a poslala Lucase pryč. Začala mi vysvětlovat, co se teď bude dít a jak to vše chodí. Mohla jsem se vrátit domů, ale musela jsem udržovat pravidelný kontakt s Laylou a Lucas mě měl hlídat a být mi pořád poblíž. No ještě pořád tomu úplně nevěřím, ale úplněk bude za pár dní a bude určitě velmi zajímavý.

2 komentáře:

  1. Tohle mi připomíná začátkem Znamení vlka - holka, která je málem znásilněna a zachrání ji vlk-muž. Navíc tam nebyla žádná přímá řeč, jen zbytečně rychlé vylíčení "honem rychle co se stalo". Ty přímé řeči by tomu přidaly trochu na zajímavosti.
    Příště to chce víc propracovat. :) Nemyšleno nijak ve zlém, ale kritika je pro zlepšení autora důležitá. ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Pravda, hodne podobne znameni vlka, kdyby se to vic propracovalo a pridala se prima rec, tak by z toho mohlo vzniknout urcite neco zajimaveho :) Ale chapu, ze pokud je to psane do souteze k Ali, tak to bylo sesmoleno docela na rychlo a na zkousku :)
    Nicmene, jak jsem cetla tvou partu 5-ti kluku, tak sem si vzpomela, jak nam pred tydnem ucitelka na cestine cpala do hlavy, ze se 5-ti nepise :D

    OdpovědětVymazat